Moje články

Byla dopita poslední kapka alkoholu a všichni se začali ukládat k spánku.
Ivan se složil na gauč, Líza po jeho boku, ostatní zabrali postele a karimatky.
Saša se rozhlédl a řekl: "Nemám si kam lehnout."
Lynda prohlásila: "Na zemi je místo."
Saša si lehl v kuchyni na plovoucí podlahu a přikryl se sklápěcí židlí. Ozvala se poslední klapka a všichni to zalomili.
Ráno se Saša probral a zjistil, že se nemůže vysvobodit ze svého ležení.
"Volové, já jsem nějak uvíz v židli," oznámil.
Ivan, který to viděl, usoudil, že musí Sašu vysvobodit.
"Lízinko, prosím tě, přineseš mi pilku na železo?"

Nelovečtí psi mají zvláštní taktiku lovu. Srny a zajíci si jich všimnou první a psi se s nimi nemohou měřit v rychlosti. Jiné to je s hlodavci, ačkoli si myslím, že jejich výhoda spočíná ve štěstí a počtu. Která myš si nevšimne, že jí někdo nad hlavou kope jámu? Ovšem i tak měli na svém kontě pár skvělých úlovků. Třeba tchoře, kterého jsme identifikovali jen podle odéru, který se nikterak nezmenšil ani po důkladné koupeli. A snad úplně nejlepší úlovek byl zachycen pouze na fotce, kdy pes v pozadí hrdě třímal v tlamě celou končetinu, která dřív pravděpodobně patřila srně.

Ianto chodil každý týden do expres čisírny s kabátem Jacka Harknesse. Paní, která oděvy přebírala, už jej dobře znala a neptala se na díry v kabátě ani na podezřelé fleky kolem nich. Jen prohledala kapsy a tentokrát mu vrátila červené eso a Ianto Jones si jej nepřítomně strčil do kapsy saka.
TO UŽ JSI ZASE TY?
Smť podal Jackovi jeho karty a na stůl položil hromádku z ostatních, nahoře bylo pikové eso.
STOJÍM, JSI NA ŘADĚ.
Jack si prohlédl karty a nenápadně zašátral v kapse kabátu. Ztuhl, byla prázdná. ,To je konec,' pomyslel si.
„Co kdybychom si zahráli poker?“ navrhl.

Kdysi dávno žil jeden písař, který měl jednu zvláštní schopnost. Psal o hodných moudrých králích, nafintěných princeznách, ale i princeznách, které měly dobré srdce. Popisoval chrabré rytíře a rozličné příšery, se kterými museli zápolit. Psal o mluvících zvířatech a starých dobrých stařenkách, kteří radili všem, kdo si to zasloužili. A když je popsal dostatečně rozličnými slovy, rozesílal je do krajů za mnoho horami, řekami a moři, aby společně tvořili pohádky, kde dobro vítězí nad zlem a moudrost nad hloupostí.
Jenže stárl a zapomínal a některé postavy si byly hodně podobné. Proto máme v tolika pohádkách hloupé Honzy a sedmihlavé saně.

Alec byl nesoustředěný, bolelo jej břicho. Ale jako by se přejedl, než že by něco špatného snědl, což bylo zvláštní, jelikož v posledních dnech mu jídlo nechutnalo. Pokoušel se zaměstnat četbou nebo střílením z luku, ale obvykle jej to přestalo hned bavit. Bylo mu nepříjemné, když byl Seregil doma, ale když byl pryč.
Seregil byl netrpělivý. S Alecem mu bylo příjemně až moc, že se nemohl na nic soustředit. Často v jeho přítomnosti procházel po místnosti a nevěděl čím se zabavit. Kolikrát se raději vydal do Ulice Světel, kde se mohl trochu uvolnit od všech pocitů, které svíraly jeho tělo.

„Nevěřil bys, že všem zmizely zbraně, jako by se do země propadly. Stráže chodí po nádvoří bez mečů a ti v bráně nemají kopí,“ řekl směrem k Erestorovi, který se shýbal nad svou zeleninovou zahrádkou.
V jednom záhonu rašily fazole a dnes už měly i tyče, aby měly po čem šplhat.
„Erestore, to jsou kopí!“ vykřikl zděšeně Glorfindel.
„Ano, je doba míru. Tady mají lepší využití,“ vysvětlil nevzrušeně.
„A tohle je meč u toho rajčete!?“
„Rajče keříkové není příliš odolné proti větru a opora se mu hodí.“
„A tady je trpasličí sekera z Elrondovy pracovny!"
Glorfindel vypadal, že dostane mrtvici.

Melkor a Mairon se shýbali nad mapou Středozemě.
„Tak, ty budeš mít základnu tady na jihu, já si beru sever,“ rozhodl Melkor a umístil dva špendlíky téměř protilehle.
„Tady je sopka, to se mi bude líbit,“ souhlasil Mairon.
Melkor nakreslil kolem Maironova sídla červenou linku.
„A tohle je tvoje území,“ vysvětlil.
„Cože! Vždyť jsme se dohodli, že půl napůl!“ rozčiloval se maia.
„Já mám draky, kteří potřebují více prostoru než tvoje vlčata, těm postačí pár kotců.“
„Ale vždyť to je tak jedna osmina!“
Mairon udeřil Melkora pěstí do prsou.
„No dobře, přidám ti k tomu dvě osminy, ale ne víc.“

„To je vedro!“ nadával Glorfindel, když kontroloval s Ethelionem brány Gondolinu, což bylo na celé dopoledne.
Ve zlaté zbroji se potil a z pod přilby mu trčely mokré kadeře.
„Hrozné,“ přitakal Ethelion a utřel si zpocenou dlaň do hřívy svého hnědáka.
„Mohli bychom si vyprávět o zimě, to prý pomáhá.“
„Teď by mi pomohl jedině vinný střik s pořádnou porcí sněhu.“
„Takový sníh z Helcaraxe. Kde jen je mu konec. Mrzlo úplně všechno. Když si náhodou holou rukou sáhl na ocel meče, přilepila se ti k němu. Ach, jak to studilo! Co bych teď za to dal,“ vzpomínal zasněně Glorfindel.

Froda hlodal neodbytný poci, že cestu zbytečně odkládá. Připadal si nepostradatelný pro život ve vesnici. Co by si sousedé pomysleli, kdyby na jaře nevysel rajčata?
„Same, měli bychom se oprvadu začít chystat na výpravu,“ řekl jednoho dne svému zahradníkovi. „Už se to táhne dlouho a já začínám být nervózní.“
Vysvětloval Samovi, jak prsten všem škodí a jak snadno střídá majitele, aby jej ovládl a nakonec se dostal zpátky ke svému stvořiteli.
„Ale pane, nemyslíte, že se nakonec ten kruh uzavře, když skončí zpátky u Temného pána? Není trochu nebezpečné mu ho nosit přímo pod nos?“
„Je, ale musíme to podstoupit.“

Myfanwy ztěžka dosedla na podlahu a bylo znát, že to neměla moc pod kontrolou, chvíli se motala a pak se položila na bok. Všichni se k ní rychle seběhl. Owen jí přiložil prsty na krční tepnu.
„Srdce bije hrozně rychle! Mohl by to být akutní nedostatek draslíku!“ křikl a rozběhl se k lékarničce. „Tady máme jen ibalgin, vyprošťovák a obvazy,“ hlásil.
„Jack má v kanceláři banán, ten je bohatý na draslík," řekl Ianto.
Gwen pro banán zaběhla a byl vpraven do Myfanwy.
„Ten ne, ten byl památeční po Doktorovi!“ zasténal Jack.
„Nechci vědět jakým způsobem byl památeční,“ poznamenal suše Ianto.

Thorinova družina právě minula ukazatel s nápisem Wellness Roklinka. Všechny je bolela záda, protože zlobří provaz příliš neprospívá pohybovému aparátu. Hnali se s vidinou vířivky a masáže, že jim chudák Bilbo málem nestačil.
U brány však narazili na nesmlouvavého recepčního, který je odmítal pustit dovnitř, protože nemají voucher. Příslib bohatství, které možná ukradnou drakovi, jej vůbec neobměkčil.
Měli štěstí, že nad nimi nakonec smiloval majitel wellness komplexu, protože poznal v Thorinovi nástupce krále Thróra, svého známého. Thórinovi spadl kámen ze srdce, protože si chtěl nechat udělat manikúru a Bombur už se nemohl dočkat až bude sám sedět v přeplněné sauně.

Istari postupně připluli ke břehům Středozemě, aby odhalili Sauronovo slabé místo. Oděli se do hávu starých mužů, jelikož ten evokoval moudrost především u lidí, trpaslíků a u některých elfů.
Nejpovolanější se jevil Curumo, jelikož stejně jako Sauron pocházel z Aulëho lidu. Ukázalo se, že však stejně snadno propadne moci.
Aiwendil příliš miloval Yvannino dílo, než aby se příliš staral, co se kolem děje.
Alatar a Pallando, vyslanci Oromëho, se podobně jako Aiwendil odklonili od původního poslání.
Olórin, poslední z čarodějů, se ukázal jako nejschopnější v umění proniknout do úkladů nepřítele a přesvědčit o svých domněnkách i zdánlivě nesmiřitelné rasy Středozemě.

„Jak bylo?“ houkl na Celegorma Maglor.
„Nic moc,“ odpověděl. „Jet za bestiář nebyl dobrý nápad.“
„Jakto?“
Celegorm tedy vyprávěl o tom, jak se nikdy tolik nenadřel. Když se chtěl kolem poledního konečně nasnídat, přišli za ním, že má hrát mouchu. Navlékli jej do kostýmu s trapnýma křidýlkama a měl jít otravovat šlechtu u stolu. Pravda, sem tam jsem něco uštíp a občas se napil piva, ale těch modřin kolik u toho schytal.
„To muselo být hrozné,“ litoval jej bratr, avšak špatně skrýval smích, když si urostlého mladíka představil, jak bzučí kolem stolu a pokouší se spadnout do korbelu s pivem.

Nemyslím si, že bych měl kdovíjak starostí. Vlastně, když pozoruji svého psa, mám jich opravdu málo. Já řeším jen nějakého Saurona, skřety pobíhající v lesích okolo a občas nějaké trpaslíky.
Ale můj pes si chudák musí svou potravu obstarat sám. Nejlépe si třeba ulovit bochník chleba ze stolu, protože je mu jasné, že jakmile to spatřím, nedostane večeři.
A to není nic ve srovnání s tím, jak bezohledně přistupuju k jeho pitnému režimu. Lomcuje z konví na zalévání květin a dožaduje se jejího naplnění, poté co jí celou vypil. Svou misku plnou vody obchází obloukem. Snad mu ji někdo otrávil.

„No, tak synu, braň se!" vykřikl muž a zaútočil na kluka sekyrou.
Olaf měl pouhých deset let, ale už se cvičil, aby vyrostl v dobrého bojovníka. I když právě to tak nevypadalo, jelikož byl unaven a velký kruhový štít stěží udržel oběma rukama.
„Tati, já už nemůžu,“ naříkal, když už sotva stál.
„Chceš bojovat? Chceš do Vallhaly?“
„Ano," řekl a se sebezapřením se postavil pevně na nohy a zvedl štít.
Otec dalším úderem rozhodl, že pokračují.
Olaf měl právě dvanáct, když jej otec vzal poprvé výpravu.
Vylodili se u břehů Anglie, napadli klášter. Mniši se nebránili a bohatství bylo jejich.

Odnepaměti hobiti slavili rozpuk jara po prvním jarním úplňku. Sjížděly se celé rodiny z dalekého okolí (někteří dokonce až z Hůrky), aby oslavily tyto dny společně. K snídani se pekl mazanec s rozinkami nebo beránek, k obědu bylo první jarní jehně na česneku. Děti se na svátek celý rok těšily, protože se malovaly vyfouklé skořápky vajíček. A kluci ještě víc, protože v pondělí obcházeli děvčata ve vesnici s pomlázkami upletenými z vrby a dostávali za to odměnou malované vejce nebo jiné dobroty.
Od tohoto zvyku se začalo upouštět poté, co Konvalinka – nejkrásnější hobitka v Hobitíně, měla místo zadnice pestrobarevnou mazanici.

Podle mapy už byli velmi blízko. V podstatě je měl od bitevního pole dělit pouze les. Neslyšeli však žádné zvuky boje.
Špeh se vrátil záhy a říkal: „Všichni jsou pryč, jsou tam jen mrtví a spáleniště."
Všichni se podívali na Elronda a čekali, co vymyslí.
„Teď je čas na plán B."
„My máme plán B?" ptal se překvapeně Glorfindel.
„Už ano. Nejdříve se podíváme, kdo přežil a pomůžeme zraněným. No a pak se vydáme zpátky na západ se všemi, které se podaří zachránit.“
Glorfindel se k němu naklonil a pošeptal mu: „To si mohl rovnou říct, že žádný plán nemáš.“

Říkali mi, že jsem chytrý. Dívám se na svět z jiného úhlu a všímám si maličkostí. Ale já si připadal průměrný.
Říkali mi, že jsem dobrý vojevůdce, že dokážu udržet vojsko semknuté a odhodlané čelit nepříteli. Kdy to bylo? Když jsem omdléval strachy, poté co jsem pozbyl naději? Dělal jsem jen to, co se ode mne čekalo.
Chodili si ke mě pro radu. Opakoval jsem slova jiných, které jsem kdysi slyšel. Radil jsem i v záležitostech, ve kterých jsem sám selhal.
Říkali, že v Roklince přebývá Mistr Elrond, moudrý mezi elfy. Ale já se ptám, kdy se tím moudrým stanu?

Procitnutí elfové vypadali jako dospělí, ale chovali se spíš jako děti. Objevovali svět kolem, přičemž nebyl větší než na dohled od jezera Cuiviénen, poznávali hvězdy a vymýšleli pro ně jména. Při své touze poznávat vše nové, se stali snadnou kořistí. Teprve poté začali být ostražití a velmi nedůvěřiví.
Oromë se knim snažil mnohokrát přiblížit, ale prchali před ním, skrývali se mezi stromy a v neposlední řadě mu ukázali, že už se naučili vyrobit si luky a oštěpy.
Nakonec se ukázal jako nejlepší prostředník jeho bílý kůň Nahar, se kterým si rozuměli víc než jemu. Snad jako by mluvil jejich řečí.

Samuel Elánius byl čerstvě vykoupaný a na židli měl připravenou slavnostní uniformu velitele městské hlídky Ankh-Morporku, kterou z celého srdce nenáviděl. Sibyla však trvala na tom, že si ji dnes večer vezme, stejně jako trvala na tom, že musí jít dnes spolu do divadla, kde budou další významní lidé. Díval se z okna na zahradu, která při nastávajícím soumraku zešedivěla. Navíc bylo pošmourno a vypadalo to, že co nevidět začne pršet. Nejvíc teď záviděl strážníkům, kterým právě začínala noční směna. Jemu to nebylo dopřáno, protože si vzal ženu, do níž se zamiloval a nešťastnou náhodou byla nejbohatší ženou ve městě.

Výsměšek si nechal zavolat všechny mágy. Dostavili se značně neochotně, jelikož se blížila doba oběda.
„Měli bychom se takhle scházet častěji. Je teď moderní sekávat se na mozkobouření a vymýšlet inovativní věci,“ přednesl svůj návrh Výsměšek.
„A co to je?“ zeptal se Kvestor.
„No, já nevím, ale určitě to pomůže univerzitě.“
„Myslím, že by to mohlo spočívat v tom, že když se mozky pořádně provětrají na čerstvém vzduchu, člověk pak lépe přemýšlí,“ uvažoval Ctibum.
„Známe však takové kouzlo, které by mozky pořádně provětralo?" zeptal se Děkan.
„To ne. Nejdřív se půjdeme najíst, a pak budeme vymýšlet nové kouzlo," rozhodl arcikancléř.

Ať právě hodujete na hostině, která rozmanitostí pokrmů připomíná Joffreyho svatbu. Nebo snad raději brázdíte vesmírné dálky a navazujete kontakt s mimozemšťany. Či jedete s potulnou bandou, abyste si přivydělali jako žoldáci u bohatého krále. Nebo jste se bláznivě zamilovali do krásného elfa (doplň dle preferencí). Když začne zvonit budík a nekompromisně narušovat váš příběh, musíte vstát.
Vypotácíte se z postele a máte pocit, že jste vstali z hrobu špatnou nohou, poté co přes něj putovalo stádo slonů. Nejnáročnější úkol celého pondělí začíná – vypadnout během půl hodiny z domu do práce. A to vše, protože živí vstávat musí, mrtví můžou.

Lady Galadriel přijela na návštěvu do Šedých přístavů se svým chotěm a dcerou. Elrondovi tahle návštěva nebyla po chuti. Nejprve posadili Celebrían vedle něj ke stolu. Bylo jí šest, ale tvářila se jako největší dáma. Nejradši by jí naházel hrášek do klína a pomazal ji od čokolády, jako ona jeho. Avšak pohled Erestora byl ostrý jako skalpel.
„Elronde, mohl by ses chovat dospěle? Je to dítě,“ domlouval mu Ereinion.
„Nevím, o čem mluvíš,“ stál si na svém půlelf.
„O tom, že poník slečny Celebrían není od přírody růžový.“
„To byl Elros.“
„Tvůj bratr je králem Númenoru a už vím proč.“

Nerdanel porodila v pořadí již čtvrté dítě, opět syna a porodní bába se ptala na jméno.
„Já nevím. Ještě jsem to neřešila s manželem,“ odpověděla zmatená Nerdanel.
„Vůbec jste to zatím neřešili? Vždyť se syn narodil o pár dní později, než měl“
„My jsme se mezitím moc neviděli.“ vysvětlovala Nerdanel.
„Jak dlouho? Je to vůbec jeho?“ ptala se dál chůva, které to nedávalo smysl.
„Ahno je jeho, jen posledních devět měsíců trávil v dílně.“
„Ach, to je s podivem, že máte už čtyři děti.“
Nerdanel se jen usmála a byla si jistá, že během pár dní ji Fëanor opět navštíví.

Všechno šlo příliš hladce. Jindy spurná Ungoliant se nechala snadno přesvědčit ke zničení stromů. Zastávka u Finwëho proběhla bez problému a tehdy si opravdu myslel, že něco jako šperky ji opravdu nezajímá. A proto je teď jednoduše v háji, protože se na to nepřipravil.
Spoután pavoučími vlákny mohl čekat na smrt, pojud jej tady nenechá navěky a nevezme si jen silmarilly.
Najednou spatřil, jak se k nim žene neurčitá horda a začal se připravovat na své poslední okamžiky.
Ungoliant se dala na útěk a on spatřil balrogy včele s Maironem, který na jeho překvapený výraz zahulákal: „Jsme přece tým, ne?“

„Vítám všechny na dnešním školení. Nejdřív si shrneme vše, co jsme už probrali,“ oznámil Eonwë.„Kdy nesmíme létat? Meneldore?“
„Za vichřice, hustého sněžení, při kroupách, v případě požárů a bitev klesáme jen pokud je to nevyhnutelné. Drakům se také zpravidla vyhýbáme, obzvlášť pokud bychom měli na zádech pasažéra.“
„Děkuji za odpověď, Landroval nám řekne něco k pasažérům.“
„Pasažéry před nasednutím informujeme o tom, kde mají sedět, že se mají držet a pokud možno nevydávat vyděšené zvuky. Když je situace závážná, podáváme instrukce až za letu. Není taky příliš vhodné brát je do drápů, mohli by se pak cítit jako kořist."

Marie Levá z Ostravy si hledala práci a našla inzerát, že hledají lidi pro lékařský výzkum, kde by si mohla přivydělat. Času měla dost, tak neváhala a odepsala. Přípravek jí měl zajistit pekáč buchet na břiše za pouhé dva dny bez cvičení či pohybu. Tomu sice vůbec nevěřila, ale platili dobře.
Když se druhý den po užívání léku viděla v zrcadle, nestačila se divit. Břicho jako želva opravdu měla, ale taky navíc získala vizáž vojáka z povolání, což ji přirozeně dost vyděsilo.
Manžel na to však reagoval zcela nevzrušeně: „To nevadí, Maruš, aspoň tě můžu brát s sebou na pivo.“

Nikdy mě nic nepřipraví na to, co spatřím, když přijdu domů. Těžce se s tím smiřuji především, když potřebuji jen kafe a jídlo.
Pes má radost, že jsem zpátky. Já taky , alespoň do chvíle, než vkročím do obýváku. V kuchyni je kafe smíchané s plasty a do toho rozkousaná věc, se kterou žije v jedné domácnosti rok, ale zrovna dnes jej napadlo, že by ji mohl zakomponovat do své umělecké instalace. Chvíli nadšeně poskakuje, co hezkého udělal, ale když chci vysvětlení, zaleze pod stůl a tváří se, že za to může Kalousek. Občas bych ho zabil, ale prostě jej miluju.

„Tý jo, Erestore, co to máme za dobrotu?“ ptal se Glorfindel zatímco zaujatě načínal další makovici.
„To je novinka z Kraje. Dá se s tím sypat pečivo nebo z toho péct buchty," vysvětlil Erestor. „Hobiti říkají, že se má jíst, až když je suchý, ale ten leze mezi zuby. Takhle se mi zdá mnohem lepší," huhlal Glorfindel s plnou pusou.
Elrond si dlouho myslel, že se na ostatních jednoduše projevuje jaro. Ale když tenhle stav začal pozorovat i u mistra Erestora, počal pátrat po příčině. Zjistil, že ti pitomci jedí nezralý mák. Všechen jim jej zabavil jen pro potřeby léčení.

Celegorm měl ten den narozeniny a dokonce se na ně těšil, což bylo neobvyklé.
Jeho otec bral narozeniny svých synů jako záminku k velkolepé oslavě, na níž sezval spoustu svých vlivných přátel.
Přál si totiž helmu ke svému kostýmu na LARP a těšil se jakou mu otec vybral.
Konečně nastala chvíle, kdy bylo vhodné předat dary.
„Synu, přehodnotil jsem svůj názor. I tohle může být sport, který se hodí pro dítě z lepší rodiny,“ řekl a hrdě předal objemný balík.
Celegorm nedočkavě roztrhal a papír a vytáhl z něj helmu na moderní šerm. Začínal tušit, co bude v podlouhlém dárku.

„Co to je?“ zeptal se Maedhros a prsty levé ruky se dotkl stříbrného prstenu jakoby jej chtěl zvednout a prohlédnout si jej. Vedle ležel ještě zlatý. Zářily novotou a byly zoufale malé. Tak akorát na ruku spanilé panny.
„Nech je tam!“ přikázal Fingon a příkře na něj prohlédl. „Nejsou pro tebe.“
Maedhros na něj pohlédl a v očích se mu jasně zračil zármutek.
„Proč máš oba?“ zeptal se roztřeseným hlasem.
„Jsem rozhodnut,“ odpověděl jednoduše.
„Kdy?“
„Brzo. Co nejdřív. Její rodiče souhlasili.“
„Už nemám jezdit?“
Fingon jej vzal zlehka za ruku. V oku se mu chvěla slza.
„Raději ne,“ hlesl tiše.

Melkor láskyplně pohladil černé vejce, které měl Mairon usazené na klině. Bylo žhavé a pulzovalo.
„Brzo se vyklube,“ konstatoval Melkor. Sklonil se na úroveň Maironova klína a zašišlal: „Tatíček uš še na tebe těší.“
„Nešišlej na něj! A nejsem maminka!“ rozohnil se maia a oheň v jeho žilách pulzoval zřetelněji.
„Líbí se mu, když se zlobíš. Podívej,“ řekl Melkor a ukázal na praskliny táhnoucí se přes lesklý povrch. Za chvíli dostalo ven hlavu. Mairon k němu natáhl ruku a dráče mu olízlo prst.
„Jak se bude jmenovat, mami?“ zeptal se Melkor a zastrčil druhovi vlasy za ucho.
„Glaurung,“ rozhodl dojatě.

Maglor vedl děti k znalosti jazyka, písma, hudby a kresby. Byli šikovní a rychle se zdokonalovali. Elrond byl dobrý v quenye. Plynule mluvil a psal též obstojně. Elros na jazyky moc nebyl, dával přednos kresbě.
Když je poprvé měl nechat doma samotné, zkontroloval všechno, čím by si mohli ublížit a co by mohli provést. Dal jim pastelky a papíry a navíc měli dovoleno dívat se v televizi na pohádky. A byl si jistý, že nic podlého nevymyslí.
Jaké překvapení bylo, když po návratu spatřil na stěně obývacího pokoje v modrých, červených a zelených barvách vyvedeny nápisy Elerondo a obrovský traktor.

Maglor dlouho tvrdil, že nechce děti. Miloval hudbu, knihy a samotu. Děti by mu narušily jeho klid.
S přibývajícím věkem se však jeho názor měnil. Uměl si už představit, že by měl starší dítě. Třeba tříleté, které by mohl učit. Předával by mu své zkušenosti a vědomosti. Ale stále nebyl ochoten podřizovat svůj volný čas někomu jinému. To byl taky důvod, proč neměl ženu.
V pozdějším věku si však byl jist, že dítě by přece hen chtěl. K adopci dostal dvojčata Elronda a Elrose. Mnohokrát toho litoval, ale přece jen dosáhl jednoho vítězství, když se mu povedlo chlapce uspat najednou.

Nerdanel tvořila úžasné sochy, které vypadaly jako živé. Fëanor byl spokojen, protože se jeho žena něčemu věnovala a nebylo to jen plytké plkání s kamarádkami. Byl však spokojen pouze do té doby, než mu Nerdardanel řekla, že má nabídku na vlastní výstavu. Říkala mu, jak je to skvělé a jak dostala nenahraditelnou příležitost.
Fëanor vzplanul, když omílala důležitost tohoto kroku, aby se stala známou výtvarnicí.
„Co znáš za význačné sochaře?“ ptal se. „Třeba Berlini, Michelangelo. Vidíš mezi nimi sochařky?“
Nerdanel zatnula zuby a prosadila si výstavu. Fëanor se rozlítil a křičel něco o emancipaci.
Nerdanel požádala o rozvod, protože může.

V jedné zemi kdysi dávno žili spolu dlouho a nerušeně. Kdo by taky v té době veskrze moderní řešil, že spolu chodí dva muži. Vodili se ruku v ruce, dokonce se někdy i políbili. Možná si občas někdo povzdychl: „Ach, jak jsou spolu krásní!“
Jenže po nějaké době se v jejich okolí začaly objevovat plnoštíhlé slečny v sukních po kotníky, které měly dlouhé nemyté vlasy. A ty si na ně ukazovaly. Chichotaly se a zakrývaly si ústa. Jiné zase uznale přikyvovaly. Začínali se bát vycházet z domu. Po nějaké době však zjistili, že se jedná o bytosti veskrze laskavé. Slasherky.

Melkor láskyplně pohladil černé vejce, které měl Mairon usazené na klině. Bylo žhavé a pulzovalo.
„Brzo se vyklube,“ konstatoval Melkor. Sklonil se na úroveň Maironova klína a zašišlal: „Tatíček uš še na tebe těší.“
„Nešišlej na něj! A nejsem maminka!“ rozohnil se maia a oheň v jeho žilách pulzoval zřetelněji.
„Líbí se mu, když se zlobíš. Podívej,“ řekl Melkor a ukázal na praskliny táhnoucí se přes lesklý povrch. Za chvíli dostalo ven hlavu. Mairon k němu natáhl ruku a dráče mu olízlo prst.
„Jak se bude jmenovat, mami?“ zeptal se Melkor a zastrčil druhovi vlasy za ucho.
„Glaurung,“ rozhodl dojatě.