Moje články

"Nezlob se na mě, ale takhle by se žádná žena, hodná toho označení nechovala," rýpl Peregrin, když si Laureen otřela ústa hřbetem ruky a práskla o stůl prázdným korbelem.
Než odpověděla, udělal to za ni Lucien: "Měl bys vědět, příteli, že se nevyplácí snažit se nacpat člověka do definice - přizpůsob raději svou definici člověku."
***
"Nechápu vaši zpupnost. Je zcela zjevné, že vás nelze považovat za dámu," prohlásil jakýsi baron, poté co po svém návratu odmítla jeho námluvy.
"Nenechám se, mylorde, urážet v domě svého otce," odsekla mu. "Když vám nesedím do definice dámy, možná byste měl tu definici raději změnit!"

"Bude to legrace, uvidíš!" prosila Laureen.
"Copak jsem nějaká laciná pouťová atrakce?" rozčilovala se čarodějka. "Legrace bylo to 'věštění' u Luciena. Tohle je šílenost. Člověk by si neměl zahrávat s druhým světem..."
"Nemám o nic větší chuť mluvit s mrtvými, než ty," ujistila ji Laureen. "Nikdo po tobě nechce, aby ses opravdu uvedla do transu, jenom abys to věrohodně předstírala. To bude úplně bezpečné. Ve městě jsou teď seance velká móda, uřízla bych si ostudu, kdybych nějakou nezorganizovala."
"Jak si tedy představuješ, že by tahle trans-akce měla probíhat?" kapitulovala čarodějka s pocitem, že bude lépe, když na svoji přítelkyni dohlédne.

"Není nic krásnějšího, než usínat a koukat přitom rovnou na hvězdy. Nebo cítit vůni čerstvě zapalenýho ohně - a pro ten případ, v popelu pečeným bramborám se nevyrovná žádná delikatesa."
Laureen seděla u snídaně se svými dvěma staršími - ale podle ní tristně naivními - sestrami, a vyprávěla.
"Teda, kromě lehce opraženejch housenek," dodala s šibalským leskem v oku. Její nejstarší sestře zaskočil kus vajíčka.
"Ale musí to bejt ten správnej druh - takový velký, zelený, chlupatý," pokračovala. "Bezvědně šimraj v krku, když je polykáš."
Ignorovala lehce zelený výraz v jejich tvářích.
"...a už jsem vám vyprávěla, jak Grin s Lucem zápasili s medvědem?"

Tohle město bylo o něco větší, než to první. Nebo to možná bylo jenom tím, že se tu zrovna konal trh. Každopádně ulicemi se skoro nedalo normálně projít, a ty dva hostince, na které náhodou narazili (ani jeden z nich tohle město neznal) už neměly místo ani na dvoře v kůlně. Nezbývalo tedy, než se probíjet ulicemi směrem, který naznačil ochotný obchodník. Po chvíli však byli beznadějně ztracení v moři těl.
„Vidíš támhleten klobouk?“ ukázala Laureen kousek dopředu. Peregrin kývl.
„Sleduj ho!“ poručila. „Dovede nás k hostinci, nebo se ho zeptáme na cestu.“
Neznámý brzy zabočil do téměř liduprázdné uličky.

Lucien před pár dny důrazně vysvětlil členům „Podezřelého Uskupení pro Navazování Kontaktů“, že se individui s nutrií na prsou zrekrutovat prostě nenechá. Teď měl pocit, že se blíží odveta.
Sledovaly ho dvě postavy. Lucien zrychlil, zahnul, skočil do jednoho z průchodů a krytý padajícími stíny vyčkával. Za chvíli proběhli kolem. Tihle žabaři byli ještě horší než ta minulá banda.
„Myslíš, že nás viděl?“ zeptal se ten menší překvapivě ženským hlasem.
„Pokud ano, pak má ještě divnější způsoby než zbytek tohohle zatraceného města,“ odplivnul si ten druhý.
„Mohu prohlásit to samé o vás,“ odpověděl a vystoupil ze stínů s taseným mečem.

"Kolik z toho, co děláš, je opravdová magie?" zeptal se Peregrin.
"Moc ne. Většinou využívám přírodní síly," odpověděla mu a zamíchala bublající kapalinu v kotlíku. "Nebo iluze - ty jsou dobré, když chceš někoho ohromit - nebo vyděsit."
"Ukážeš mi nějakou?"
Čarodějka kývla k ozdobným kruhům na rámu zrcadla: "Nespouštěj je z očí." Peregrin poslušně zíral.
Žena zamumlala několik cize znějících slov a zamávala mu rukou před obličejem, i když v dostatečné vzdálenosti. Jak znovu ostřil na zrcadlo, zdálo se mu, že vidí mizející obrys - a byly pryč.
"Jak jsi to udělala?" zeptal se překvapeně.
"Dobrý čaroděj své triky neprozrazuje," usmála se.

Když hudba dozněla, Peregrin ještě chvíli setrval na místě. Pak uslyšel klapnutí dvířek. Pomalu a téměř automaticky se pokřižoval, zvedl se a vydal se ke zdroji toho zvuku - jak se domníval, bočnímu oltáři.
Chvíli si uznale prohlížel zdařilou řezbářskou práci, až se zpoza husté mřížky ozvalo odkašlání. Teprve teď si všiml umně vyřezávaného a dokonce vypolstrovaného klekátka. Přišlo mu hloupé odejít, a tak si klekl.
"Odpusť mi, Otče, zhřešil jsem," začal naučenou frází.
"Matko," ozvalo se přísně.
To Peregrina zarazilo: "Matko?"
"Představená. Tento kostel patří ke klášteru Řádu sester těšitelek," vysvětlil mu bezesporu ženský hlas. "Odkud jsi sem zabloudil, synu?"

Když čarodějku místní ovčák požádal, aby se podívala na jeho psa, čekala všechno možné.
Běžná zranění i nemoci by dokázala vyléčit, ale tuhle... tuhle ne.
Psu z pootevřené tlamy odkapávaly provazce slin. Ploužil se kolem stodoly, jen občas na něco jakoby zaútočil.
"Je mi líto," čarodějka potvrdila ovčákovy obavy. "Bude lepší..."
Ovčák kývl a poručil zvířeti: "Tak pojď Pam. Pelíšek!"
Pes kupodivu na nacvičený povel zareagoval a schoulil se na deku v jednom rohu. Čarodějka k němu přiklekla, uklidňovala ho, zatímco mu píchla injekci.
Pam sebou škubnul, ohnal se po ní, ale pak se jeho dech zpomaloval, až docela ustal.

Čarodějka zadržela dech, vklouzla pod hladinu a otevřela oči.
Do uší ji tlačilo ticho, plíce jí lehce svíral tlak vody.
Pozorovala žabky proplétající se změtí leknínových stonků.
Jejich listy ležely na hladině nad ní, roztažené jako paraplíčka vznešených slečinek.
Plavala co nejdál doprostřed jezera.
Příbřežní bahno ustupovalo hrubšímu písku a voda postupně tmavla.
Sem tam se objevil trs řas, mezi kterými se proplétaly rybky zvláštních tvarů i zbarvení.
Pak zamířila tam, kde se do jezera vléval potok. V jeho ústí se dobře dařilo mušlím. Většina z nich byla otevřená, vypadaly, jako by se vyhřívaly na slunci.
Tyhle chvíle by nevyměnila.

Kromě mnoha jiných činností, které střídala, dokázala čarodějka léčit a ošetřovat i většinu domácích zvířat. Nejen při nemocech, ale například i přitom, když přicházela na svět mláďata. Když se kráva telila, klisna hřebila nebo ovce bahnila, bylo dobré mít čarodějku po ruce. Čarodějce připadala všechna mláďata roztomilá a nový život vždy s nadšením vítala.
U lidského porodu však asistovala jen zřídka. Jednak proto, že lidé - zejména otcové - se dali od trpící matky odehnat podstatně hůř než ostatní zvířata, ale také proto, že podle jejího názoru každý čerstvě narozený človíček byl hluboko pod přírodním průměrem, jak z hlediska schopností, tak esteticky.

Poté, co se neslavně vrátila ze své dobrodružné výpravy, čelila od svých rodičů i sester mnoha výtkám a kritikám.
Například stolování:
V lese stačila jedna lžíce na všechno.
Doma ji nutili používat ty správné vidličky.
Když cestovala se dvěma muži, byla u jídla klíčová rychlost - většinou netrpěli hlady, ale také jim nic nepřebývalo. Když chvíli zaváhala, jeden z jejích společníků si pomohl ke zbývající části její porce.
Teď ji všichni peskovali za to, že hltá.
Na výpravě se jedlo, když a dokud bylo co.
V otcově sídle se první večer přejedla, až ji celou noc držely vzhůru křeče v břiše.

Panovalo všeobecné a neochvějné přesvědčení, že by se mladý vévoda potřeboval oženit.
Lucien všechny předhazované dcery, neteře, sestřenky a vnučky ignoroval, aniž by se jevil hrubým. Nakonec se však rozhodl učinit podobným pokusům rázně přítrž.
Uspořádal ples, na nějž pozval váženou vědmu, která pomáhala odhalovat osudem předurčené páry.
Všichni mladí lidé se seřadili přede dveřmi salonu. Jeden po druhém vycházeli s rudými tvářemi a sklopeným zrakem, jen občas pozvednutým tázavě k určité osobě. Ten večer se nevěsta pro vévodu nenašla.
Některá párování - například mladého hraběte H. s jeho zahradníkem, či vznešených slečinek Frances a Nancy - se však čarodějce opravdu povedla.

Každý už o nich slyšel, i když se zprávy šířily vždy jen šeptem. Nikdo nevěděl, jak je kontaktovat, přesto se o všem dozvěděli. Jejich značkou byla čtyři písmena zkratky: P.U.N.K. a zvíře ve znaku.
"Nikdy jsem nechtěl patřit mezi krysy," prohodil Lucien s náznakem neveselého úsměvu, když u táborového ohně vyprávěl o tom, jak se ho pokoušeli zrekrutovat.
Laureen si odfrkla. "To, co mají ve znaku, je sice hlodavec, ale..."
Lucien ji přerušil: "Myslím, že nemají ani použitelný kožich, ani jedlé maso. Jsou sice invazivní druh, ale pořád mají víc společného s krysou než se svým znakem."

Ta banda lapků nebyla ani nejpočetnější, ani nejchytřejší, se kterou se kdy střetli. Vyřídili je poměrně rychle i ve dvou.
"Jedno mi opravdu není jasné," nechal se slyšet Peregrin, zatímco s Laureen přivazovali bezvědomé ničemy ke stromu. "Proč se tak namáháš Laureeniným tréninkem, když se pak schová za strom?"
"Šerm je součástí základního vzdělání," pokrčil rameny Lucien, opodál hlídající bandity, kteří byli při vědomí.
"Pro dámu tedy rozhodně ne," namítl Peregrin rozumně.
"Součástí vzdělání každé dámy," ozvala se konečně předmětná dáma, "je věnovat se nějakému umění - já si vybrala to bojové. Naštěstí pro mě, umění nemusí bezprostředně sloužit praktickému účelu."

Lucien a jeho bratr trénovali šerm.
Když už mu bratr dal třetí tuš, pokaždé s uštěpačným komentářem, měl toho Lucien tak akorát dost. Zablokoval mu kord a od pasu vytáhl dýku, prosmýkl se kolem protivníka a vrazil mu ji do zad. Bratr se s výkřikem okamžitě sesunul k zemi v mdlobách.
Krásná sestřenka, která je pozorovala, k němu přiskočila, aby ho ošetřila... avšak nenašla žádné zranění. Dýka se nárazem jen zdeformovala.
Lucien na bratra chrstl vodu, a podržel mu 'dýku' před očima.
Bratr nevěřícně zíral, a pak zostuzeně odkráčel s mumláním: "...a to udělají mně, který v dětství tolik stonal!"

Otec byl uznávaným čalouníkem. Syn měl být pastorem, ale otec zemřel a na školy nebyly peníze. Zůstalo však přátelství, navázané zatímco otec pracoval u markýze.
Svět vyšší společnosti byl pohodlný, ale prázdný. Hledala něco, co jej naplní. Důvěřovala příteli, který ji vyvedl do jiného světa.
Touha 'něco dokázat' ho vyhnala z domu. Dřina, pot a prach byly dobrými učiteli. Štěstí mu do cesty přivedlo dva vandráky.
Hnala se dál a dál. Všude bylo tolik utrpení, beznaděje, potřebných. Konečně zastavila - a bolest jí vehnala do náruče člověka, ve kterém našla rozhřešení.
Čtyři cesty osudu se spletly dohromady, aby vytvořily záchrannou síť.

"...ministerstvo spravedlnosti mělo dohlížet, ale nečinilo tak, protože nevědělo vůbec, o co jde."
Zato všichni právní akademici si teď myslí, že mají patent na pravdu.
"Takže kromě těch pár kogentních ustanovení si z NOZ vlastně můžete udělat trhací kalendář."
Ale když vám tohle řeknu u zkoušky, tak roztrhnete mě.
"Na udělení koncese, narozdíl od souhlasu a povolení, není právní nárok. Ovšem tady pozor, toto není terminologie Živnostenského zákona - ta si totiž nečetla učebnici, a tak termín koncese užívá v jiném smyslu..."
Učebnice vždycky kecaj...
Bušící srdce, ruka ze které se kouří a hlava připravená vybuchnout.
Nádech - výdech, tohle prostě dám.

Laureen rozrazila dveře a vyběhla z domu. Střevíce poztrácela cestou ke stáji. Štěrková cesta byla neúprosná, takže punčochy už nikdo nevyspraví. Nevadí. Vyhoupla se na hřbet svojí klisny, nedbajíc, že se jí nabíraná sukně vyhrnula až nad kolena. Jely, letěly.
Netrvalo dlouho a lehce zpěněná klisna se zastavila na palouku mezi stromy. Laureen sesedla a svezla se na břeh potůčku. S bolestným sykáním si stáhla punčochy a použila je na vyčištění a ovázání poškrábaných chodidel. Pak se ve svých jásavě žlutých šatech natáhla na záda do trávy. Ticho.
Měla pocit, že na ruch panského domu si už nikdy znovu nezvykne.

Peregrin měl na tváři výraz nejhlubšího soustředění, když kreslil čarodějkou předepsané znaky speciálním štětcem na plátno napnuté přes vršek misky s budoucí léčivou směsí.
Když po pár dnech 'zrání' své dílo kontroloval, uhodilo ho do nosu nevábné aroma.
"Něco je špatně," konstatoval a podal misku čarodějce. Ta se podívala na plátno, a zakroutila hlavou.
"Říkala jsem ti, že ty obrazce musí být přesné."
"Vždyť jsou... kruh a všechno ostatní..." bránil se Peregrin.
"Téhle sežvýkané amébě říkáš kruh?" ukázala čarodějka na neurčitý skoro-elipsoid. Odpovědí jí bylo pohoršené prskání.
"Zkus to znovu. A do té nové dávky dej víc rozmarýnu," poradila mu.

Lucien se protáhl a odložil další listinu, kterou mu Laureen podala na rostoucí hromadu těch, co počkají. Alfred, jehož výraz se od chvíle, kdy 'ctěná lady' vešla, stával stále nesouhlasnějším, se neudržel:
"Vaše Milosti, farář Brigham slouží věrně na této farnosti již celá desetiletí, Váš otec by jistě..."
Lucien ho pohybem ruky zarazil. "Děkuji, Alfrede, myslím, že bychom si s Lady Laureen dali čaj."
Majordomus stiskl rty a opustil místnost.
"Bude těžké přesvědčit někoho, kdo sloužil v domě už když jsem byl v peřince, že moje ruka je stejně pevná a moje slova stejně platná, jako byla otcova," poznamenal Lucien.

"Nikdy mi o sobě nic neřekneš."
Čarodějka na něj pohlédla se zamyšleným výrazem. Postavila ho před zrcadlo. Tančí v něm kouř. Brzy se však začínají tvořit obrazy.
Malá holčička s copy temně černých vlasů trhá na mýtině bylinky.
Starší žena trpělivě sleduje jak její dcerka něco míchá v kotlíku.
Muž vede černovlasou dívku do lesa. Vážou spolu pasti.
Všude je kouř, plameny, dusot koní, zvuk trub a zmatek. Požár? Válka?
Mladá žena, sotva odrostlá dívčím střevícům, stojí před dvěma kříži.
Tatáž žena putuje vesnicemi, obvazuje rány, těší, léčí.
Cesta se stáčí a on stojí tváří v tvář Čarodějce.
Usmívá se.

Lucien se vzbudil, protože ho něco kouslo do koutku oka. Zbavil se útočícího mravence a lehce rozespalýma očima se rozhlédl kolem.
Přísahal by, že usínal na měkkých kožešinách, ale teď seděl mezi větvičkami, chvojím, kamínky a trsy trávy.
Zrak mu padl na jeho stále pokojně dřímající společnici, a on rázem (po pár vteřinách ostření a vyhánění ranní vaty z mozku) zjistil, co se stalo. Chvíli uvažoval jestli ji vzbudit, ale pak ji jen překročil a znovu se uvelebil ke spánku.
"Luciene, jaktože spíš na mých kožešinách?" probudil ho lehce vyčítavý a těžce zmatený hlas.
"Byly volné - moje jsi zabrala ty."

Lucien zamračeně hleděl na štos papírů. Pachtovní smlouvy, služební smlouvy, věcná břemena, smlouvy o hranicích panství, trhovní a várečná privilegia, glejty pro městské sudí... a otcovo poslední pořízení.
"Kdo se mnou chtěl mluvit, Alfrede?"
"Mistr Isai, pane. Kvůli financování sádky, kterou váš otec přikázal vystavět na jezeře," prohodil majordomus.
"Jistě, jistě. Všichni tvrdí, že mají nárok na uzavření nebo dodržení smlouvy," mladý vévoda si prohrábl rukou kštici.
"V tom případě, vaše milosti," ozvala se Laureen, která právě vklouzla do jeho pracovny, "asi již chápu, proč jste si pozval mne."
Pozdvihla obočí: "Potřebujete vědět, které z těchto smluv nemusí být plněny?"

"Vždycky jsem slýchala, že spát v bílých duchnách je jako spát na obláčcích," vyprávěla čarodějka, zatímco opatrně loupala lišejníky ze stromů a kamenů. "Tak jsem se rozhodla, že pro ty svoje obláčky vytvořím nebeské pozadí modrým prostěradlem."
Voda se musela vařit na několikrát, aby jí bylo dost. Barvu měla od lišejníků a ostružin docela slibnou, a tak ji všechnu přelila do necek, ve kterých měla uložená prostěradla. Asi po hodině je vytáhla a vymáchala v potoce.
"Neříkalas něco o barvě nebe?" zeptal se Peregrin, když se vrátil a uviděl sušící se látky.
"Bouřkové mraky jsou taky nebe," poučila ho čarodějka.

"Já ti nic nevyčítám," zvýšila Laureen hlas. "Jenom tě informuju, že takhle na tu zatracenou srnu nedosáhnu, a tím pádem s ní nic neudělám."
"Ani nemusíš. Zvládnu to sám," bránil se Lucien.
"Jasně. To tu budeme ještě pozítří!" hodila po něm znechuceně a odkráčela do jeskyně kde se s velmi nedámským odfrknutím složila zády ke vchodu.
Peregrin vzal od ohně nahřátý kámen, zabalil ho do kožešiny a vtiskl schoulené Laureen do rukou. Pak vyšel ven, a odtáhl rozhořčeně prskajícího Luciena stranou.
"Tohle ještě nic není. Některé měsíce bývá plačtivá, a to je horší," sdělil mu tiše, zatímco společně stahovali srnu.

Přichází obleva, rozkvétají růže, kachnička kváká.
"Ke strojům!" velí Zámečník.
P.I.F.K.A - Pátá invazní flotila královské armády - se pod dekou mlhy vyloďuje.
Invaze byla milionový nápad. To druhé město v pravé poledne zmizí do větru.
Cvakla klepeta, vlak vjel na vedlejší kolej, rodná hrouda mizí.
"Hlavu vzhůru, nestačí zabít málo!" haleká Alfasavec.
"Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte!" povzbuzuje klácení zmijí.
Kopnutí. Křup! Vrzavé panty povolily.
Stará škola díky usilovnému tření vzplála.
Statistika nuda je, avšak zváženo a sečteno to byl masakr.
Jen Nesmrtelný strýček jásá: "Já nejsem mrtvý."
Zubatá mu chystá smrt v hlubinách.
Píši Vám, krásná neznámá, bez krášlení.

Les protínala řeka. Tekla klidně a místy tvořila poměrně hluboké tůně. Sem tam hladinu proťala rybka lapající po mušce, nebo se voda zčeřila, když do ní vskočila žabka. Na hladině se majestátně vznášela kachna.
Lesní klid najednou proťalo výskání a šplouchání.
Do jedné z tůní skočila čarodějka a hned za ní i Peregrin.
Kachna s poplašeným kvákáním vyskočila na břeh.
"Stejně jsem byla rychlejší!" pošťuchovala čarodějka.
"Taky budeš mokřejší. Rychleji prochladneš, budeš muset dřív ven," odpověděl Peregrin se smíchem a začal na ni cákat. Po chvíli zvuky boje utichly a pár skončil v pevném objetí.
Kachna se vrátila na hladinu.

Čarodějka stála před skříní se zásobami, v ruce papír a brk. Na seznamu si odškrtávala ingredience a dělala si u nich poznámky o množství, které jí ještě zbývalo.
Nad každou, která došla, se trochu zamračila a připsala, kam pro ni musí zajít. Na konci seznamu udělala tlustou červenou čáru.
***
Vrchní dráb si nechal předvést toho výtečníka, kterého jeho muži chytili v noci v jedné z městských putyk. Ztropil tam scénu. Dráb se podíval na papír, položený na stole před ním a začal předčítat. Nebyl to zrovna krátký seznam.
Dočetl a podíval se na Peregrina:
"Myslím, holenku, že se šatlavě nevyhneš."

Nechtěla se vracet. Ale nemohla cestovat sama, když se Lucien záhadně vytratil (a o Peregrinovi ztratila veškeré zprávy už dávno), a tak jí nic jiného nezbývalo. Cesta na hranice markrabství jejího otce jí trvala týden. Odtamtud to k hlavnímu sídlu byly další tři dny. Cestovala v přestrojení za muže, i když si nebyla jistá, jestli to vůbec někoho zmate.
Když konečně stanula na prahu rodného domu, dostalo se jí odpovědi. Starý majordomus, který ji znal od malička, jí málem přibouchl dveře před nosem, než stačila promluvit.
Pak jí doporučil použít raději zadní vchod - nechce přece ztrapnit svého otce před hosty.

"Nechápu, co ti na tom tolik vadí," Lucien přecházel sem a tam před hlavičkou ve stínu stromu, na které seděla Laureen.
"Lhal jsi mi. Nebo jsi mi alespoň část pravdy zamlčel a to je skoro horší," Laureen mluvila ke špičkám svých bot a odmítala se na něj podívat. "Proč jsi mi neřekl, že jsi pánem největšího panství v téhle části země."
"Vždyť ty jsi mi taky neřekla, že jsi třetí dcera markýze," Lucien zvýšil hlas v rozčílení. "Nikdy přece nezáleželo na jménech, nebo přídomcích. Kdyby růži nazvali jinak... Pořád jsme to my - na tom jediném záleží. Jménem se nic nemění."

"Víš, kolik opravdu satčí k tomu, aby se ti podařilo někoho zabít? Málo. Velmi málo," povídal Lucien večer u ohně, na tváři temný výraz.
"Ty už jsi někdy zabil?" zeptala se Laureen.
"Co myslíš, že právě jíme?" zavrčel Peregrin.
"Myslela jsem člověka. Zabít zvíře je... míň. Zabít člověka je něco úplně jiného," odsekla mu Laureen.
Lucien tiše odpověděl: "Není nijak příjemné muset někoho zabít. Naštěstí v mém případě bylo málo lidí, u kterých nebyla jiná možnost. Ano, už jsem připravil lidskou bytost o život. Přej si, abys ty nikdy nemusela."
Trojice kolem ohně se ponořila do tíživého ticha vlastních myšlenek.

"Víš, mně v zásadě nevadí, že jsi tady. Konec konců je to tu obvykle dost osamělé a každý si čas od času rád popovídá. Ale to je právě to, co mě trochu mate. Obvykle je problém tě přimět, abys zavřel pusu..." čarodějka seděla na kraji postele a mluvila k peřinové hoře.
Žádná reakce.
"Už je to třetí den. Měl bys sníst něco pořádného, ne jen to, co rychle šlohneš že spíže, když si myslíš, že spím. Udělala jsem ti tu polévku, co máš tak rád. Nechceš už vylézt?"
Po další chvíli marného čekání z Peregrina peřinu jedním plynulý pohybem strhla.

Laureen seděla v okně, na klíně rozložený papír, a okusovala brk. Ten dopis začínala už po sedmé. Nesnášela oficiální korespondenci, ale tentokrát nebylo vyhnutí. V sázce byl život jejího přítele. A tak psala vévodovi:
"Vaše Milosti,
žádám o slyšení ve věci obvinění, vznesených proti mistru Peregrinovi.
Oznamuji Vám tímto, že hodlám vystoupit a přednést důkazy na jeho obranu.
Věřím, že učiníte zadost spravedlnosti.
V úctě,"
Dopis zapečetila a zazvonila na služebnou. Doufala, že mladý vévoda bude alespoň tak dobrým sudím, jako jeho otec.
***
Lucien rozlomil známou pečeť a přelétl očima obsah dopisu.
Usmál se.
Na Laureen čekalo jedno velké překvapení.

V rohu u okna bylo veselo. První paprsky jarního slunce vylákaly z úkrytů všechny obyvatele škvír a skulin.
Berušky dávaly na odiv své tečky, mladý motýl si vyleštil křídla a pyšně je nastavil paprskům slunce. Spousta malých broučků vesele skotačila a probíhala mezi třískami. Mravenci nosili sem a tam zásoby, stavební materiál i larvy. Mouchy trénovaly harmonický bzukot a vytíraly si z očí ospalky.
Starý šváb pozoroval hemžení z nedaleké škvíry. Snažil se ostatní přimět, aby také zalezli zpět do bezpečí, ale neposlouchali ho. Překřtili ho na "strýce Škarohlída".
Když z ničeho nic přistál na parapetu smeták, přežil jenom šváb.

To, že jako aristokrat bude vždy pod přísným drobnohledem, mu bylo vštěpováno již od malička. Byl sice 'pouze' mladším synem vévody, ale i tak se mohl považovat za nejlepší partii v okolí, hned po svém bratrovi.
Jak velké štěstí měl v tom, že jeho bratr byl extrémně pohledný a navíc dědic panství, pochopil teprve po smrti jeho i otce.
Poté, co se jako nový vévoda zúčastnil první společenské události, měl pocit, že by raději odrážel armádu na hranicích své země, než zastavoval načesané, vyfintěné a navoněné dámy, snažící se v houfech proniknout do jeho soukromí a zmocnit se jeho srdce...

Ze začátku se drželi jen v lesích. Pak se osmělili a občas přespali v nějaké vesnici. Někdy dokonce zůstali i pár dní - když jim někdo nabídl práci.
Měst v okolí příliš nebylo, a nijak je netáhla. To se však změnilo, když začali mít věci na prodej - kůže, kožešiny, vyřezávané předměty a další. Jejich první cesta na trh skončila váčkem s několika zlatými, z kterých jim něco zbylo i poté, co nakoupili vše na další cestu. Po nějaké době se tedy zastavili v dalším městě.
To město jim ale, podle Peregrina, byl čert dlužen. Právě tam se k nim připojil Lucien.

Potřeboval se uklidnit, takže se prostě vydal náhodným směrem a šel. Po nějaké době došel až ke kostelíku na kopci a po chvilce rozmýšlení vstoupil dovnitř. Kostely ho vždycky zvláštním způsobem fascinovaly. Rozhlédl se po výzdobě a trochu nejistě prošel uličkou blíž k oltáři.
Klekl si, pokřižoval se a sklonil hlavu. Chtěl se pomodlit, ale slova nepřicházela. Nikdy nebyl zrovna ukázkově zbožným člověkem.
Zrovna, když si začal připadat nepatřičně a chtěl se zvednout a odejít, rozezněla se kostelíkem hudba, která jakoby jej připoutala na místě. Tak krásnou, povznášející a zároveň tišící melodii ještě nikdy neslyšel.
Peregrin naslouchal, v očích slzy.

Tři cestovatelé se hrbili nad barovým pultem, před sebou talíře s místními specialitami a v rukou korbele s pivem. Vydatná večeře, teplo krbu a všeobecné veselí jim brzy trochu rozvázalo jazyky a oni začali s ostatním osazenstvem hostince žertovat a dokonce prozpěvovat.
"Potřebovali bychom na noc pokoj," požádal nejvyšší cizinec hostinského, když zábava začala upadat, potřásaje váčkem s penězi.
"Pouze jeden?" změřil si ho hostinský přísným pohledem.
"Nevyjádřil jsem se snad jasně?" opáčil poutník.
"Pokud se nemýlím, je jedním z vašich společníků dáma," prohlásil hostinský polohlasem, s neústupným pohledem. "Jistě tedy uznáte, že bude vhodnější, pokud vám nabídnu pokoje dva."