Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Začalo to u suknice cibule.
Ono to je vážně tvořeno buňkama, já je fakt vidim!
Pokračovalo to, když mi taťka sehnal starý vyřazený mikroskop.
Moc to sice nesvítilo, ale věděli jste, jaký krasavice krásný jsou buchanky?
Další pokračování to mělo v prváku na vejšce, že prej histola je ještě horší než anča.
Kdepak! Tam je přece všechno vidět a člověk hned ví, jak a proč to funguje. Stačí to jen popsat.
Kam dál? Na interně není místo, na dětským taky ne. Hele místo a s mikroskopem! Ale na postgraduál. Mám to zkusit, nemám to zkusit?
Tam mě stejně nikdy nevezmou.
Stále mě překvapuje, že mne tehdy vzali.
Do teď mě nesmírně baví, jak je na těch strukturách vidět, jak co funguje. Přijde věda s novejma objevama a člověk koukne na stejnou věc s jinou teorií v hlavě a řekne si, to je přece jasný, proč nás to nenapadlo dřív?
Fandom tentokrát úplně nesedí, ale žádnej vražednej z nabídky se mi nelíbil...
Obsahuje nebožtíka.
Když tak člověk chce psát detektivky, tak si trochu studuje literaturu... Pardon...
„Tak, jak to vypadá?“ ptal se s nadějí v hlase.
„To bude ona,“ vzal do ruky dolní čelist. „Ty zubní záznamy jsem si dopředu nastudoval, jen jedna plomba na šestce – kdo z nás to má?“
„Fajn. A příčina smrti?“
Pokrčil rameny: „Nemám tušení. Kosti lebky neporušené, žebra i obratle v pořádku.“
„Takže jsme ji sice našli, ale tomu syčákovi tu vraždu nedokážem?“
„Jedině by nás mohla zachránit zlomenina velkého rohu, tak jsem si dovolil tady trochu zaměstnat vaše kolegy.“
…
„Slyšel´s to?“ nevrle se opřel o lopatu. „Prej velkej roh! Když velkej, tak proč se ta hlína musí žejbrovat přes sejto!“
Protože je to zlomenina velkého rohu velmi drobné kosti.
Asi to už tady někoho taky napadlo – jazylka má malé a velké rohy, viz třeba zde
A zlomenina jazylky (obvykle velkého rohu – tělo se moc spíš neláme) provází třetinu až polovinu oběšení, uškrcení, zardoušení.
Edit 12.4. našla jsem vypadnuté slovo, tak jsem ho doplnila a jinde to zase o slovo pokrátila...
Rozum: Snad nehodláš psát další drabble?
Nerozum: Noo…
Rozum: Noo?!
Nerozum: Takový hezký téma, to se píše samo.
Rozum: Víš kolik máš všude restů?
Nerozum: No, jo.
Rozum: Některý věci nemáš dodělaný ještě od Vánoc!
Nerozum: No, jo.
Rozum: A píšeš si padesátku, to sežere taky spoustu času.
Nerozum: Ale tu padesátku fakt napsat chci.
Rozum: Tak vidíš. Takže DMD psát co? Nebudeš! Jasný?
Nerozum: Hmm.
Rozum: Cože?
Nerozum: Aspoň sem tam drabblíčko.
Rozum: Nestíháš ani číst, to ti přijde vůči ostatním fér?
Nerozum: No, ne.
Rozum: Takže je jasný, kdo bude mít nakonec to slavný poslední slovo.
Nerozum: Téma?
Letos fakt nestíhám. Dočítat budu asi někdy v létě o dovolené...
Choroby.
Jinak se omlouvám za jadrnější vyjádření nežádoucího účinku léku.
„Tak doneseš mi ty zlatý prášky?“ ptal se vztekle.
„Zase se po nich posereš,“ odpověděla stejným tónem manželka.
„No a co. Bolí noha mě nebo tebe?“
„Pána zase bolí paleček,“ okomentuje jedovatě, ale vstane a jde prohrabat lékárničku.
„Jak když ti okusuje palec tisíc mravenců,“ komentoval nešťastně.
„Kdybys držel dietu, tak se ti to nestane.“
„A kdo vařil ten jelení guláš?“
„A kdo dotáhl takovej kus jelena?“
Raději mlčel.
„A víno sis nalejval sám!“ řekne rázně a vrací se k posteli s prášky a sklenicí vody.
„Jáááu!“ zařval, jak se pohnula peřina na noze, když manželka dosedla na pelest postele.
Tak tohle je prosímpěkně plnotučnej hoax. A jeho geneze je poměrně dobrý prototyp toho, jak tak hoaxy vznikají. Vezme se pravdivá informace (popis klinického průběhu dnavého záchvatu), dá se do úplně jiného kontextu (zlatem se léčí, resp. dříve léčily jiné, ale podobné choroby), celý se to podá koncovému uživateli v emočně laděném balení a přidáme titulek, který situaci ještě více zkomolí.
Při čtení tématu jsem někde z hloubi paměti vytahla nějakej zbyteček informace o použití solí zlata u kloubních bolestí a řekla jsem si, že taková dnavá artritida by se psala pěkně (taky že jsem si následně ten dramatický potenciál užila : ), je to asi jedna z posledních šancí si z něčeho takového dělat legraci, s tím jak postupně přicházejí chorůbky středního věku, tak si takovýhle kousky člověk čím dál tím víc rozmejšlí).
I jala jsem se prohrabávat internet a zjistila, že si to pamatuju hodně matně a že se mi ty soli zlata nějak pomotaly s kolchicinem. Ten se na akutní bolesti při dnavém záchvatu stále používá a má výše uvedené nežádoucí účinky.
Soli zlata už se moc nepoužívají (ony byly dost archaické už v době, kdy jsme to na tý farmajdě brali my) a nepoužívají se na léčbu akutní bolesti u dnavé artritidy, ale na chronickou protizánětlivou léčbu jiného kloubního onemocnění, a to revmatoidní artritidy. Ten mechanismus účinku úplně jasnej není, začalo se to v době před antituberkulotiky používat na tuberkulózu asi v podobném duchu jako arzén na syfilis. Revmatoidní artritida není infekční onemocnění (je to autoimunita), ale je to vleklé zánětlivé onemocnění, a ty kovy na ty chronický dlouho běžící záněty asi nějaké účinky mají, ale za cenu velkých nežádoucích účinků (a dnes už se proto nepoužívají, protože jsou k dispozici léky, co jich mají méně). Soli zlata mají nežádoucích účinků hromadu a patří tam i ty gastrointestinální problémy, který jsem si taky tak nějak pamatovala. (a byl to asi jeden z těch momentů, proč se mi to spletlo dohromady, protože kolchicin je má taky)
Druhá část začíná o víc než půlrok později – je konec března následujícího roku.
Product placement mi dal trochu zabrat (na chuti to snad moc poznat není), ale druhé padesátkové překvapení jest snad splněno.
Navazujeme těsně na předchozí. Stále je úterý, těsně po ordinačních hodinách na středisku v Petrovicích. Ráno se doktor s Růžou domlouval ( kapitola 7 ) na návštěvě u starého pana Vaňáska, kterej má zničený záda z ukádání sena (do kterýho ho nerozumně honil jeho syn Joska kapitola 4 ).
Tak to vypadá, že bych tu vylepšenou hmyzí kapitolu přece jen mohla stihnout…
Děj se odehrává ve stejný den jako děj předchozí kapitoly (časově to vlastně navazuje s odstupem jen pár hodin).
Konečně jsme se časově hnuli – tato kapitola se odehrává následující den – tj. v úterý, což taky znamená, že se jako každý týden ordinuje v Petrovicích.
V minulé kapitole se zjistilo, že úraz na starém provoze je naštěstí jen drobný, nicméně důvodem pádu brigádnice Jany (dcery Václava Vaňáska) byly příznaky prvního trimestru gravidity.
O ztraceném Ládíkovi zatím žádné nové informace.
Pořád ještě jsme v tom stejném pondělku v ordinaci v Dolánkách. V minulé kapitole jsme zjistili, že se Ládík doopravdy ztratil a že není vůle odpovědných institucí ho jít hledat. Skončili jsme telefonátem o pomoc při úrazu na dílně.
Jo a nějaký hmyzáci se vyskytují, i když se mi opravdu nehodili. Jestli se vejdu do časového limitu, tak bych je možná zkusila ještě jednou na příhodnějším místě…
Navazujeme v podstatě úplně těsně – pondělí, druhá půlka srpna, ordinace v Dolánkách
Na konci minulé kapitoly jsme zjistili, že jinej řidič autobusu nejen ráno ujel Růže, ale také nevzal Ládíka, mentálně postiženého kluka, na ranní směnu do JZD.
Fandom nově vzniklý pro padesátku – žádný duchové ani nadpřirozeno, v plánu je klasická detektivka odehrávající se v 80. letech v podhůří blíže nespecifikovaného pohraničního pohoří na pomezí mezi českou a sudetskou oblastí. Jak to nakonec dopadne, to se uvidí (rozjezd mi moc nešel...)
Je to fikce – podobnost s osobami a místy je čistě náhodná - nicméně náhoda neexistuje, v poslední době se mi hlavou honí vzpomínky na spoustu lidí, se kterými si už nepopovídám. Asi proto ta doba a ty podobnosti…
Varování: měla by to být klasická detektivka s nebožtíky a jiným ubližováním postavám – tj. určitě minimálně 15+
Varování: strašná ptákovina
Nejsem si jistá, zda to zcela splňuje zadání, ale plánuju se účastnit jen jako "rebel", tak to snad tolik nevadí.
MAREK: Krásný dobrý večer.
TEREZA: Krásný dobrý večer. Zdraví vás Marek Mahagon (pokyne směrem k Markovi)
MAREK (pokynutí oplatí): A Terezka Krychlová.
TEREZA: A společně vás vítáme na představení soutěžících další řady soutěže Hvězdný tanec.
Toník s Alešem a velkým medvědem od Apatyky seděli na dece u kačenkovýho rybníčka, koukali na modré nebe a pili čokoládu.
Tonda vyprávěl Alešovi o Bibinkovi a ani si nevšiml, že sedíme s Bibinkou jen kousek od něho. To je dobře.
Kousek vedle seděl děda Tonda s manželkou. Nakonec se s ním smířila, protože se konečně sebral a přestal svádět své životní tragedie na její smrt a dostrkal Lukáše k odpovědnosti.
A Monika? Celou dobu se to snažila hodit na Aleše, i když na tašce s penězi byla hromada jejích otisků a Tondova krev. Posedí si dlouho.
Závěr není tak veselý, jak bych ráda (ale co bych chtěla, když si začnu vraždou, tak se pak nemám divit). Co ještě zbývá doplnit? Nového šéfa už si Ruda s Ferdou nějak vychovají a Míla už teď hledá, kde by ulovila dalšího majetného troubu.
Jinak chci moc poděkovat, za organizaci a za vše, uteklo to hrozně rychle. Obdivuju všechny, kteří dokážou průběžně číst. A omlouvám se všem, které jsem učíst nestihla (ale ještě mám hromadu dočítání v plánu).
Děkuju souputníkovi Pažoutovi a všem tolerantním čtenářům. Díky vám se mi daří překonávat ostych, se kterým sázím každé drabble, protože vím, že mi tam vždycky nějaká chyba zbude. (A chtěla bych vzpomenout na KattyV – vysvětlila mi kdysi tečky a čárky v přímé řeči, jejichž použití jsem nechápala ani po pročtení několika různých příruček, snad jí nedělám moc velkou ostudu)
Díky moc všem. Je fajn, když si tu člověk může hrát…
PS. Pro Apatyku: Maršmelouni se nevešli do stovky :) Toník je má schovaný na jindy, aspoň se mu nebudou kazit zoubky.
Nakonec se mi přece jen podařilo vybudit Tondu z letargie. A Tonda nakonec přiměl Lukáše vypovídat:
„Jeden pomocník z dílny chtěl půjčit na pračku. Táta ho vypakoval, ale navečer jsem ho viděl, jak jde od něj.
Vytočilo mě to, Monice na novej mobil nedal, ale cpe prachy do Míly i do týhle socky. Řekl jsem to Monice, ale jen jsme se zhádali. Řekla, že jsem slaboch, že si na tátovi nic neprosadím. Tak jsem šel do hospody.
Když jsem se vrátil, Monika zrovna tahla domů Alešovu tašku, sebral jsem jí to, a tam byly tátovy prachy z trezoru…
A zbytek…“
Druhé drabble (téma tu je asi trochu líp)
Navazuje na předchozí Honzovy úvahy o možném vrahovi.
Z úvah mi vyšla Monika. Míla by na takovou ránu neměla fyzičku. A ta hádka o prachy, když jsme poprvé přicházeli k Havlíkovic domu. Nevěděla, kam je Lukáš schoval. S tímhle závěrem jsem vyrazil za Ferdou.
Lukáš nespolupracoval a kluci nevěděli, co s ním. Ve výslechovce byl i naprosto nešťastnej Tonda: „Lukáš to určitě neudělal, on by mi to neudělal!“
Řekl jsem mu výsledek své dedukce. „Teď musíš Lukáše přesvědčit, aby řekl, co ví, jinak z toho Aleše nedostaneme. A kdo se bude starat o Toníka, když v base skončí všichni tři? Přece seš jeho táta, tak se trochu snaž!“
Drabble mám na tohle téma dvě (obě to téma mají jen líznuté - nepřímo o biologických otcích), květen se blíží a potřebuju maličko víc prostoru...
Lukáše sebrali, Tonik zůstal s mámou. Bibinka šel obhlídnout svůj rybník a Tonda někam zmizel.
Seděl jsem na stromě a snažil se srovnat si myšlenky.
Lukáš a Aleš, jeden průšvihy vyrábí a druhej je žehlí? To by asi šlo.
Vzal by Aleš na sebe vykrádačku za Lukáše? Aby Toník nebyl bez táty? Ale jo, to bych si představit dokázal.
Hodil by Lukáš na bráchu vraždu? Vzít si jeho oblečení a boty, jeho hasák v rukavicích? A pak schovat prachy do společné schovky z dětství? Tam by to přece Aleš našel. To mi vůbec nesedělo.
Ferda volal šéfovi o novém vývoji.
Než dojela výpomoc, moc se Lukáše neptal. Chtěl mít u přiznání svědky.
Toník ale potřeboval odpovědi: „Taťko, kdes našel ten poklad?“
Lukáš si mlčky sedl na lavici a vzal Toníka na klín.
Toník se nedal: „Pustí strejdu, když se za něj přimluví kamarádi? My dva jsme jeho kamarádi, že jo taťko?“
K mému překvapení se ozval Ferda: „Možná pustí strejdu, ale nepustí tátu.“
Toník zmlknul a koukal z jednoho na druhého.
Vedle mne a Bibinky se objevil děda Tonda.
Lukáš řekl rozhodně s plným vědomím následků: „Ty prachy jsem vzal, ale tátu jsem nezabil.“
Ferda v minulém díle našel ztraceného Toníka a Toník zase našel poklad.
Sedli jsme si s Bibinkou na strom a sledovali dění.
Lukáš dobíhal k zahradě a úlevně volal: „Tondo!“
Toník mu vběhl do náručí a Lukáš ho zvedl nad hlavu.
V tom uviděl tašku s penězi a ztuhl. „Tak jste to našel,“ řekl bezbarvě k Ferdovi.
„To jsem našel já!“ hlásil hrdě Toník.
Lukáš mlčky koukal.
„Taťko?“
„To byla naše schovka s Alešem, když jsme byli kluci,“ hlesl Lukáš
„Tohle tady ale nenechal Aleš, že?“ ukázal Ferda na tašku s penězi.
„Ne.“
Bibinka to uzavřel: „Stružky poznání, že z tohohle průšvihu se jen tak nevyvlíkne, už se slévají jedna do druhé.“
Je to dílek seriálu, ale formou i obsahem by to snad mohlo býti jakž takž samostatně fungující a prvňáčkovité.
V minulém díle se Honzovi povedlo navést Ferdu ke hledání Toníka.
Lukáš s Ferdou šli Toníka hledat každý sám.
Špitl jsem Ferdovi: „Kačenky.“
A Ferda vyrazil k rybníčku.
„Tondo!“
Toník se podíval na Bibinku a na mne. „To je Ferda, viděl jsi ho se strejdou,“ napověděl jsem.
„Ty jsi Ferda mravenec?“ zeptal se Toník Ferdy.
„Jenom Ferda. Nemám puntíkatý šátek,“ usmál se a podal Toníkovi ruku: „Jdeme domů večeřet a spát.“
„Kdy přijde strejda Aleš?“
Ferda neodpovídal.
Něco mě napadlo: „Toníku, Ferda hledá pěknou schovávačku. Neznáš nějakou?“
Toník odběhl ke kůlně, uvolnil prkno a překvapeně zavolal: „Jé, tady zrovna něco je!“
Ferda vylovil tašku s penězi: „Teda Toníku, ty jsi šikula!“
Toník je z Bibinkou u rybníčka a nechce domů. Honza se snaží, aby si někdo živej všiml, že by ho měl hledat.
Vrátil jsem se za Ferdou, že ho musím zkusit nějak navést k Toníkovi. Měl jsem kliku, zrovna se zvedal, že jde za Lukášem. Ze spisu té vykrádačky nabyl dojmu, že už tehdy Aleš seděl za někoho jiného.
U Havlíků nikdo nebyl, tak to Ferda obešel kolem.
Monika byla v baru. Popíjela víno a zaujatě diskutovala o jeho kvalitě, ačkoliv už se jí trochu pletl jazyk. Ferdy si nevšimla. Ten šel kouknout po Lukášovi.
Byl v hospodě. Seděl zamračenej nad nedopitým zvětralým pivem.
Šeptl jsem Ferdovi: „Kde je Toník?“
Ferda ztuhl, když mu to došlo. Houkl na Lukáše: „Kde máš kluka?“
Navazujeme těsně na předchozí - Honza je dost přesvědčen, že to Aleš neudělal, v minulém díle se k tomu snažil (nepříliš úspěšně) vymámit nějaké informace z Tondy.
Víc jsem se dědy Tondy vyptat nestihl, volal mě Bibinka: „Nemůžu dostat Toníka domů.“
Už se pomalu stmívalo. „Já půjdu domů jen se strejdou!“ potvrzoval tvrdohlavě malej Tonda.
„Nemůžeš ho zavolat?“ ptal se Bibinka.
„To nejde, je obviněnej z vraždy,“ povzdechl jsem.
„Dostane vejprask?“ zeptal se Tonda. „Já nechci, aby dostal vejprask, nikomu neublížil.“
Překvapilo mě, jak dokonale nás vnímal.
Bibinka se zeptal: „A nějaký kamarádi by mu nepomohli?“
Smutně jsem zavrtěl hlavou. „Asi to na něj někdo ušil a s tím nic nezmůžem. Leda by nějakej kamarád dokázal přesvědčit skutečnýho vraha, aby se přiznal.“
„Já jsem kamarád!“ nadskočil Toník.
Navazujeme na předchozí. Ferda s Rudou a šéfem probírají situaci kolem obvinění Aleše a Honza se rozhodne zkusit zjistit ještě nějaké informace, které jsou pro živé nedostupné.
Už jsem byl dost přesvědčenej, že to Aleš nebyl. Zkoušel jsem vytahat nějaký informace z Tondy, ale nebyla s nim řeč. Vypadal, že je mu to vlastně jedno, kdo ho vzal hasákem.
„Hele Tondo, ta tvoje je na tebe pořád naštvaná, co?“
Něco zabručel.
„Já se jí moc nedivim. Jestli to Aleš neudělal a ty ho v tom necháš…“
„A co mám jako dělat?“
„Aspoň mi něco o klukách řekni.“
„Aleš byl vždycky v pohodě, šikovnej a pracovitej. To Lukáš byl samej průšvih a Monika snad ještě víc, ty dva se potkat neměli, ale vrána k vráně sedá. Znáš to.“
Přestává být čas na výplňové kapitoly - ale vrána k vráně se mi nějak nechtěla nikam vejít... (aspoň, že jsem z té matičky stověžaté trefila zase zpátky, dočítat budu až jestli se mi po dospání vrátí mozek místo bramborový kaše :)
Chystají se na Aleše a zatím neví, že se Toník ztratil.
Aleš byl oficiálně obviněn, ale stále se nepřiznal.
Sledoval jsem, jak Ruda s Ferdou a šéfem probírali, co maj.
„K vraždě použil své vlastní nářadí, na kterým nejsou otisky nikoho jinýho. Krev zavražděného je na jeho pracovních botách,“ recitoval šéf. „To by snad mělo stačit, ne?“
„Já nevim. Vy jste ho neviděl, když jsme jim to šli oznámit. Byl vyděšenej, že něčím porušil podmínku. Vsadim boty, že o vraždě nevěděl,“ řekl Ferda.
„A nemáme motiv. V rodině je jedinej, kdo vycházel s prachama,“ přidal Ruda.
Opatrně jsem zkusil podstrčit Ferdovi myšlenku:
„A co kdyby to na něj chtěl někdo hodit?“
Protože mi seriálové drabble zase dost kulhá na téma, přidávám ještě jedno :)
vývojové vady
Nejdřív uděláme drobný lakunky kolem žloutkovýho váčku.
Ahoj erytrocyte! Vítej, seš první!
Pak lakunky postupně rozesejeme v mezenchymu směrem k placentě i v zárodku a začneme je spojovat a vytvoříme první primitivní cévy. Takový dvě hezký pěkně symetrický v přední části zárodku spojíme dohromady spoustou drobných spojek až nakonec splynou do jedné trubice a přilákáme k tomu nějaký svalový buňky. A už je načase zatočit celý zárodek, aby se nám srdce dostalo do hrudníku. A pak uděláme na srdeční trubici kličku a máme síně, komory a odstup velkých cév.
Hotovo! Už to můžeme začít přebudovávat zase zpátky na dvoukolový systém.
Srdce je u člověka typický symetrický párový orgán jen asi dva dny během velmi časného embryonálního vývoje.
Ontogeneze (tj. vývoj jedince ze zárodku) do jisté míry kopíruje fylogenezi (tj. předpokládaný vývoj tvorstva jako takového) – tj. ty dvě symetrické cévy na začátku mají s tou žížalou z drabble od mila_JJ společného hodně.
Tím, jak má ontogeneze tendenci opakovat tu fylogenezi – tak na spoustě míst nedělá věci jednoduše, ale přebudovává – u toho lidského srdce je těch přebudovávání velká spousta a je s nimi spojena i velká spousta možností, kde může dojít ke vzniku srdeční vady.
Srdeční vady jsou mnoha typů a různého stupně závažnosti. V Motole ve specializovaném centru dokáží chirurgicky řešit neuvěřitelné věci, starají se tam o maminky a miminka ještě před narozením, aby věděli co nejpřesněji, o jakou vadu se jedná, a mohli zvolit nejlepší načasování operace (některé věci je nutno řešit hned po porodu, který mamince naplánují přímo v Motole).
Časově navazujeme, ale přesouváme se za Bibinkou, kterého jsme naposledy potkali tady.
Aleše oficiálně obvinili, Ferda seděl nad horou papírů.
Zalítl jsem za Bibinkou – seděli s Toníkem v zanedbaným parčíku u takový větší louže a zaujatě řešili, kam chodí spát kačenky. Kluk byl v pohodě, ale daleko od domu. Co když ho budou shánět?
Bibinka smutně vykládal: „Začala hádka a do kluka, jak když střelí. Posbíral oblečení, hupnul do gumáků a tradá ven. Marná snaha, ovlivnit se nedal. Tady si sedl a brečel. Pak už se se mnou trochu bavil. Že ve školce namaloval pro tátu s mámou krásný srdíčko, ale oni se hádaj, že chtěj každej svoje, že chtěj všechno svoje.“
Míla si myslí, že má přes svýho bejvalýho (co je teď velkej papaláš) zdejší policejní šéfy v kapse, a přichází vyzvídat situaci, nicméně netuší, s kým má tu čest...
„Je tu Míla Váňová.“
Šéf zezelenal, ale Ruda se usmál: „Můžu?“ tázavě kouknul na šéfa, kterej toporně kývl.
Ferda se otočil k šéfovi. „Jdem koukat. Tohle bude stát za to.“
Ruda to uvedl velmi zdvořile, ale pak otevřel složku.
„Mohla byste mi poradit s nějakými výdaji pana Havlíka? Třeba tady, třicet tisíc za elektro.“
„Ale rozbila se televize.“
„Za týden dalších deset tisíc.“
„To byl sporák, vadná plotýnka. Tonda mi vypomohl.“
„A čtyřicet tisíc v nábytku.“
„Polili jsme sedačku a koberec.“
„Aha, aha, samé drobné nehody.“
Míla vypadala zaraženě, ale Ruda už to neprotahoval, ta na Tondově smrti rozhodně nevydělala.
Seriálové drabble nesplňovalo zadání, tak zde je oprava.
Bible
To je krpál! On si v pohodě vykračuje a já už nemůžu. Bodejť ne, když všechny věci táhneme s Jankem a Kubou. Ano, nabídli jsme se, je to přece mistr, ale proč vybral zrovna takovej strašnej krpál!
Nahoře jsme Janek, Kuba i já totálně odpadli. Když jsme se probrali, měl mistr úplně zářivý šat a s někým si povídal. Tak jsem myslel, že když jsme se s tím nákladem tahli do kopce, tak že aspoň postavíme stany. Ale pak byla mlha a ten hlas.
Celou cestu zpět jsem myslel na to oslnivé světlo, bylo to jen zapadající slunce?
Nebo ne?
Lk 9,28-36
Drabble je inspirováno knihou Jezuitský návod (skoro) na všechno Jamese Martina, doporučuje tam představu scén z bible z různých pohledů jako jednu z forem modlitby. Zrovna o téhle scéně přemýšlím často, jak se někdy marně pokoušíme si vysvětlit nevysvětlitelné a chovat se realisticky v nepochopitelných situacích.
Prosím nebodovat – nesplňuje zadání (psala jsem to offline a nepamatovala si, že nesmí být psány oba pohledy na jednu událost zároveň), ale dějově jsem tu něco podobného mít chtěla, tak jsem se rozhodla to vložit jako drabble navíc.
Když byl Ferda v kanclu dělat papíry, zalítl jsem za Tondou, abych to slyšel z druhý strany.
„Prej ses včera zhádal s Alešem?“
Smutně přikývl.
„A proč?“
„Kvůli Jardovi, pomáhá v dílně, celkem slušnej kluk, ale fakt hloupej. Dal manželce k narozeninám dovolenou u moře a když se jim teď rozbila pračka, tak neměl na novou. Chtěl pučit. Já jsem ho s tím vyhodil a Aleš se na mně zlobil, že maj tři děti a potřebujou prát...“
Tonda se odmlčel: „Měl pravdu, nechtěl jsem si přiznat, že ze mě Míla jen tahá prachy. Tak jsem večer Jardovi ty peníze donesl.“
Po minulém díle se Ruda vrhnul na finance a Ferda hledá nějakou další vhodnou stopu.
Ferda procházel zápisy výpovědí sousedů a zaměstnanců dílny. Byl tam údaj, že se Aleš odpoledne v dílně s otcem hádal. To určitě stálo za podrobné prověření.
„Vypovídal jste o té hádce Aleše s otcem. Hádali se často?“
„S Alešem skoro vůbec. Byl pracovitej, co se vrátil, tak měl konečně Tonda trochu času na sebe.“
„A Lukáš?“
„Jo tak Lukáš je kapitola sama pro sebe. Jeden průšvih za druhým, od malička.“
„Ale naposled se hádal s Alešem?“
„Jo a fakt zle, křičeli na celý kolo.“
„Zachytil jste o co šlo?“
„Něco, že na milenku prachy má a na podstatný věci ne.“
„Proč musej holiči odevzdávat vlasy?“ ptal se neposeda poté, co se vrátil s dědou od holiče a poslouchal zprávy v rozhlase.
Děda se na něj překvapeně podíval: „Jak jsi na to přišel?“
„Víš, jak to ten pan holič zametal. To se musí odevzdávat, třeba jako sběr do školy? Z toho se něco vyrábí?“
Děda stále vypadal zmateně.
„Tak dědo!“ nedal se klučík odbýt.
Děda zaregistroval hlasatelku opakující otevírací dobu volebních místností a pochopil.
„To jsou voliči a odevzdávají hlasy!“
„Co? Tomu teda taky nerozumim.“
„To nejsi sám. Taky nechápu, proč musím jít volit, jestli budou ve vládě komunisti nebo komunisti.“
Minule probíral Ferda s Rudou, jak dopadl výslech Aleše. Teď uvažují, co dál.
„Přemejšlim, kudy s tim nejlíp dál,“ řekl Ferda zamyšleně.
Ty hlasy, napadlo mne.
Zkusil jsem podstrčit myšlenku Ferdovi: „Ty hlasy, když jsme docházeli k Havlíkovým. Pamatuješ? Aleš byl s Toníkem dole. Tam se musel hádat Lukáš s Monikou! O peníze!“
Ferda moc nevypadal, že by mne vnímal.
„Hlasy, hlasy,“ opakoval jsem stále dokola.
Ferda se koukl na Rudu: „Tak se mi nějak vybavily ty hlasy, víš, ta hádka, když jsme docházeli k baráku Havlíkovejch. Šlo o prachy, čekal jsem, že je domovka najde. A nic.“
„Projdu finance všech zúčastněnejch,“ řekl Ruda. „Někde bejt musej.“
„Ať to byl kterejkoliv z nich.“
V minulém díle Ferda ověřoval alibi Moniky, teď vyzvídá, jak dopadl Alešův výslech.
(Stran Alešova alibi jsem to skoro doslova opsala z jednoho staršího komentáře od Neviathiel)
„Jak dlouho jste to včera táhli?“ zeptal se Ferda.
Ruda vypadal unaveně. „Dlouho. Ten papaláš je přesvědčenej, že to Aleš udělal.“
„A ty?“
„Nevim, rozhodně se nepřiznal. Večer četl synovci pohádku a usnul taky. Toť vše. Točili se na tom furt dokola.“
„Vydržels tam nevlízt?“
Úplně jsem cítil jejich opětně narůstající frustraci.
„Když si dali pauzu, tak jsem jim pokračování rozmluvil, že to chce víc podkladů.“
Ferda se zasmál: „Jestli někdo vychová z našeho nového šéfa něco aspoň trochu použitelnýho, tak to budeš ty.
Ruda se konečně usmál: „No, snaha vychovat tebe k respektu k nadřízeným se mi moc nevede.“
Dneska nejsem spokojená - drabble bylo napsaný už ráno, ale nelíbilo se mi, tak jsem ho chtěla nechat trochu uležet, ale moc to nepomohlo...
Druhé drabble (nesoutěžní) je mimo hlavní děj, je o důvodu, proč Honza dává pozor na Ferdu. Do toho Honzu navrtala Lída (bejvalá doktorka z interny), která se tu vyskytuje s dalším duchem - Olinkou (která za dob první republiky bejvala porodní bábou) (Eva je živá Ferdova manželka) Viz prolog k dmd seriálu.
porodnická problematika
Lída s Olinkou seděly na skříni v gynekologické ambulanci.
„To je fakt normální, tady takhle šmírovat?“ ptala se Lída.
„Rozhodně. Někdy tu vůbec není k hnutí pro všechny babičky a tetičky a prababičky a…“
„Nemusíš pokračovat, už mi to došlo,“ smála se Lída.
Sestřička Evu vážila a měřila jí tlak.
„Tak to bude dneska všechno,“ řekla Evě.
„Dneska nebude ultrazvuk? Já se těšila, že zase uslyším srdíčko.“
Sestřička se natahla pro fonendoskop, chvíli ho naštelovávala na břicho a poslouchala. Pak si vyndala koncovky z uší a s úsměvem je podala Evě.
Olinka to spokojeně uzavřela: „To je správná porodní bába.“
Krevní oběh miminka se začíná tvořit velmi brzy, je to vlastně první systém, který je během embryogeneze funkční (je potřeba na dodávání živin a kyslíku k dalším vyvíjejícím se systémům) Zhruba v osmém týdnu je už srdíčko v podstatě „hotové“ a od této doby funguje krevní oběh vlastně stejně až do porodu. Po porodu dochází k dramatické změně cirkulace - už jsem o tom kdysi jedno drabble psala Změna dodavatele kyslíku
Ultrazvukem jsou ozvy slyšet velmi brzy (kolem sedmého, osmého týdne), fonendoskopem o dost později (jak u koho – ale tak od půlky gravidity už spolehlivě). Ozvy srdeční se sledují pečlivě hlavně na konci gravidity (kardiotokogramem) - když dochází během děložních kontrakcí ke zpomalování srdečních ozev, tak je známka toho, že má miminko málo kyslíku a že by se s porodem váhat nemělo.
