Moje články

Následujícího rána probírala Eva s Jaroslavem výsledek jeho schůzky u Malinů.
„Nakonec jsem jednal s panem továrníkem a s mladším z jeho synů – s Adamem.“
„To se mi ulevilo.“ Eva lehce zčervenala.
„Dohodli jsme se bez problémů. Divili se, jak máme hezky nachystanou nabídku, přesně pro jejich boty. Prej jestli u nich nemám špióna. Tak jsem to málem vykecal,“ smál se. „Co jsi s nima vlastně měla za problémy?“
„Měla jsem problém s Ivanem,“ řekla Eva dost neochotně. „Přišla jsem na to, že stopil nějaké podnikové peníze.“
„To s ním asi otec pěkně zatočil, co?“
„Hmm. Výpověď jsem dostala já.“

Na večer domluvila Eva s Jaroslavem večeři u tety. Cíl byl jediný. Informovat Jarmilu o průběhu jedné konkrétní noci dřív, než se toho úkolu ujme nějaký jiný snaživý dobrovolník, a že jich přicházelo v úvahu hodně.
Evu tedy čekalo první setkání s Jarmilou.
Večeře proběhla dobře, teta pozvala i paní továrníkovou. Všem moc chutnalo a vše se vysvětlilo k všeobecné spokojenosti.
Když Eva poslouchala povídání tety a paní továrníkové, jak Jaroušek vždycky hezky spinká, když se pěkně napapá, její pohled se náhodně střetl s Jarmiliným. Obě se nahlas rozesmály.
Od té doby Eva věděla, že s Jarmilou si budou rozumět.

Při zmínce o Malinových pobledla zase Eva. Jaroslav si toho všiml.
„Tobě se nelíbí, že jedu ke konkurenci tvého otce?“
Odpověděla nervózně: „To je v pořádku. Vždyť jsem tam sama pracovala. Jen buď opatrnej – zejména Ivan Malina není zrovna seriózní obchodník.“
Jaroslava to překvapilo, ale vzal to velmi vážně. „Nebylo by teda lepší, kdybys jela se mnou?“
„Prosím! Ani se o mně nezmiňuj. A kdyby se náhodou někdo přímo ptal, tak to nějak zameť. Mluv třeba o tetě, však se jmenujeme stejně.“ Vypadala, že má doopravdy strach.
Jaroslav to moc nechápal.
„A nic nepodepisuj! Všechno nech nejdřív projít svého právníka.“

Jaroslav přišel do práce pozdě, ale zářil štěstím a volal nadšeně: „Mělas pravdu, vyšla hvězda!“ a vlepil Evě pusu na tvář, až to mlasklo. Skoro vypadal, že by ji ze samé radosti dal i Kamile, ale ta jen zbledla a honem zapadla do své kaneláře.
Eva se chystala blahopřát, ale pohled na Jaroslavovy nohy ji úplně vyvedl z míry. „Co to je?“
„Reklama,“ odpověděl se smíchem a ukazoval jí krásné kožené boty se svítivě zelenými šněrovadly. „Se mi ráno přetrhla tkanička, tak mi tam Jarmila dala tyhle. Jedu s nabídkou k Malinům, tak ať viděj na svejch botách pořádný šněrovadla.“

Eva věděla, že je Jaroslav z odchodu Jarmily nešťastný. Nechtěla být netaktní, ale doufala, že jí to snad nebude mít za zlé, tak se zeptala: „A pak jen tak odešla?“
„Byla nějakou dobu děsně náladová a pak přišla s tím, že trávím tolik času v práci, protože jí jsem nevěrný. Prej s Kamilou!“ protočil panenky. „Chápeš to?“
Eva se zamyslela. Náladovost, pláč, telenovely. Nemůže být těhotná? Ale řekla jen: „Víš, myslím, že jediné na čem doopravdy záleží, je to, jestli ji máš rád. Jestli jo, tak mazej koupit kytku a běž za ní! Uvidíš. Třeba dnes vyjde tvoje šťastná hvězda.“

Eva vešla se stohem papírů a uviděla Jaroslava s hlavou ve dlaních.
„Co se stalo?“
„Ten telefon,“ řekl zdráhavě. „To byl Jarmilin otec. Prej jen sedí na kanapi, brečí a kouká na telenovely.“
Zahleděl se z okna. „Potkal jsem ji na nějaké večeři. Byla to láska na první pohled,“ křivě se usmál. „Do týdne se ke mně nastěhovala. A byli jsme pořád jen spolu. Jenže pak měl otec mrtvici a musel jsem převzít podnik – spousta práce, zodpovědnost…“
„Nechápala to?“
Zavrtěl hlavou. „Navíc matka chtěla, abychom se vzali. Já to chtěl, moc, a ne kvůli matce.“ Znovu sklonil hlavu do dlaní.

Položil telefon a zoufale složil hlavu do dlaní.
Myslel si, že už to všechno překonal, ale ne. Už zase nebyl schopen myslet na cokoliv jiného.
Vybavovala se mu ve všech podobách. Její důstojný úsměv a dokonale upravené kaštanové vlasy, když šli spolu do společnosti. Její veselý smích a rozevláté vlasy, když ji rozhoupal na houpačce. Její rozpustilý smích a praménky vody stékající z jejích vlasů, když spolu promokli na procházce kolem řeky. Její tichý smích a vlasy rozložené na polštáři. Její škodolibý smích, když ho lechtala vlasy v obličeji a přála mu dobré jitro.
A vůně kávy a čerstvých rohlíků.

Kamila nebyla s vývojem událostí vůbec spokojená. Takových intrik vynaložila, aby vystrnadila Jarmilu, a teď se tu zjeví ONA.
Už ani ta nejkratší minisukně na něj nefunguje. Kdyby aspoň věděla, kde tenkrát přes noc byl. Umí Eva to překvapení hrát tak dokonale?
Z myšlenek ji vyrušil odchod Jaroslava a Evy na jednání s dodavatelem. Rozčililo ji to. Vždyť ji nikdy nikam nevzal! A už zase ji začal bolet žaludek.
Nahlédla do šuplíku a objevil se před ní PAVOUK. Málem začala vzteky ječet. Knížka Profesionálem v administrativě vydaná Vyšším odborným učilištěm v Káranicích, byla trvalou připomínkou neúspěšného pokusu o studium těsnopisu.

Jaroslavovi se s Evou pracovalo skvěle. Když si uvědomil, že její schopnosti významně přesahují běžné sekretářské znalosti, vyptal se jí na školu i předchozí práci. Že má vejšku, čekal, ale že pracovala u největšího konkurenta svého otce, to ho překvapilo.
Eva nevypadala z vyzvídání moc šťastná, ale nakonec byla Jaroslavovi vděčná. Naučil ji daleko víc věcí o chodu podniku, než by kdy pochytila v předchozím zaměstnání. Ale nedoufala, že by tu mohla najít stálé místo. Tolik si přála, aby se teta mohla zase vrátit ke své práci, a Pilnáčkovi nebyli tak velká továrna, aby tu bylo pro ni něco jiného.

Eva dorazila do práce a přivítala ji Kamila: „Nevíte, kde je pan ředitel?“
„On tu ještě není?“ Vždyť už byl pryč, když tetu vysazovala doma.
„Volala jejich uklízečka, že doma vůbec nespal!“ pronesla Kamila afektovaně.
A jéje!
Než Jaroslav dorazil, stihla telefonovat i paní továrníková.
Eva vše vyřizovala opatrně, ale Jaroslava to stejně dopálilo. „Jsou jak vlci, chvíli pokoje mi nedají!“
„Vlci? Vždyť to jsou jen ženské,“ snažila se ho Eva mírnit.
Snad se jí to celkem povedlo, den proběhl klidně.
Až když Jaroslav odcházel z práce, neodpustil si poznámku: „Kdyžtak vyřiď těm, ehm... opeřeným zvědavým individuím, že budu doma.“

„Co seš naštvanej?“
„Ryli do mě bejvalí spolužáci, že nemám žádný svaly.“
„Oni zas nepoužívaj žádný nervový buňky.“
„No, nějaký snad přece.“
„V posilovně s činkou potřebuješ akorát dvě. Pyramidovou buňku v gyrus praecentralis s axonem až do předního rohu míšního a odtud druhej neuron s axonem přes plexus brachialis a nervus musculocutaneus přimo k bicepsu.“
„Čtyři. Obvykle to děláš oběma rukama.“
„Šťouro. Hele, až zas budou otravovat, tak jim předveď, že to umíš taky. A přidej ještě dráhu začínající těsně vedle – k musculus extensor digitorum pro třetí prst.“
„Jasně, příslušný periferní nerv jde cestou brachiálního plexu do nervus radialis.“

Když Eva ráno sestupovala ze schodů, viděla tetu, jak potichu zavírá dveře do obýváku, kde večer nechaly spát Jaroslava na pohovce. Usnul, jen odložil příbor.
„Je to tintítko,“ usmála se teta.
„Na rozdíl od mého velkoměstského bývalého šéfa tráví víc času v práci, než v posilovně.“
„Ale slušelo vám to včera spolu.“
„Teto!“ vyděsila se Eva. „Ne, aby tě napadlo něco takového probírat s paní továrníkovou! Víš přece, že po hádce s tatínkem nebudu mít žádné věno.“
„Děvečko moje, život není jen o penězích,“ řekla zasněně teta. To, že se sama kvůli udržení peněz v rodině neprovdala, nějak úplně pominula.

Evě a Jaroslavovi šla společně práce pěkně od ruky. Odpoledne začalo pomalu přecházet do večera.
„Nešla bys na večeři? Pod lipami dobře vaří a je tam skvělej sklepmistr,“ nadhodil. Znělo to lehce a nezávazně.
„Musim za tetou,“ odpověděla automaticky. Vzhlédla a uviděla, jak je zklamaný. Zarazila se a nakonec se zeptala přímo: „Tobě se hlavně nechce do prázdného bytu, co?“
Pokrčil rameny.
Nakonec řekla váhavě: „Je pozdě. Kdybys se mnou zajel nakoupit, tak by mi to moc pomohlo. Pak bychom si dali večeři u tety.“
Sice se ptal, zda to tetě nebude vadit, ale jeho oči se zase vesele smály.

Vysoké podpatky jsou skvělá věc, dělají dokonale dlouhé nohy. Ale tiše, po špičkách, se v nich našlapuje špatně.
Co má ona, a já ne? Je tu první den a tyká si s nejvyšším šéfem.
Pohodila hřívou zářivě lesklých blond vlasů a naklonila ucho ke dveřím. Pochytila jen něco jako: dodavatel, odběratel, procento.
Diktuje jí dopis? Zamračila se. Ona umí i těsnopis? Závistí ji začal bolet žaludek.
„To má náměstek, Kamila ti to najde,“ ozvalo se za dveřmi.
Kamila láteříc na podpatky, zapadla do své kanceláře. Když vyhledala Evě příslušné papíry, vyňala ze zásuvky lahvičku žaludečního likéru a zhrzeně si přihnula.

„Ty ses vůbec nezměnil,“ přijala Eva nabídku k tykání a šla mu ještě kousek koláče ukrojit.
„Je fakt dobrej,“ řekl uznale.
„Když si ho tady nesníš, tak dostaneš zbytek na doma k snídani,“ řekla lehce.
Ale Jaroslav neodpověděl a vypadal, jako by mu přestalo chutnat.
Evě došlo, že se nechtěně trefila do bolavého místa. Jeho čerstvě bývalá snoubenka a tedy čerstvě prázdný domov nebyly zrovna vhodným tématem ke konverzaci. Tak raději začala o něčem, co trochu trápilo ji: „Nevím, jestli to teta s tvou maminkou s tím mým zastupováním vymyslely zrovna nejlíp...“
„Neboj, to zvládnem!“ řekl se znovu nabytou sebejistotou.

Konečně mu to došlo. Trochu zahanbeně se zahleděl do jejích studánkově modrých očí. „Evičko?“
„Nějak nám to setkání po letech nevyšlo, co?“ usmála se. „Tak se budem tvářit, že to bylo jen nanečisto, a zkusíme to znovu naostro,“ řekla trochu rošťácky.
„To jako myslíš, že bych měl začít tím, že jsi nám nějak vyrostla?“ začal se smát taky. Eva mu už jako holka dokázala vždycky zvednout náladu.
„Vy byste ode mne stejnou větu asi taky zrovna neocenil, pane řediteli,“ na oko se durdila.
„Jé, přece mi nebudeš vykat!“ řekl a přešel k podstatnějšímu tématu: „Hele, nezbyl tu ještě kousek koláče?“

Jednání se protahovalo, což se Evě docela hodilo. Měla čas se v tetině kanceláři trochu zabydlet. Za chvíli už probírala poštu, co může vyřídit, a co bude potřeba probrat s panem ředitelem. Než se s tím stihla vypořádat, stál pan ředitel přímo u jejího stolu a Eva ucítila jeho pronikavý pohled.
Debatu začal zvláštně: „Proč jste si sem nedala cedulku s vlastním jménem?“
Moc nevěděla, co mu má odpovědět.
„Tak odpovíte mi?“
Evě došlo, že si ji asi pan ředitel nepamatuje, tak řekla: „Já jsem Eva Kulíková.“
„Prosím?“
„No, jmenuju se stejně jako teta, tak proč bych měla měnit cedulku?“

Na ředitelství Pilnáčkovy továrny se Eva dostala dost pozdě. Z konferenční místnosti byla slyšet vzrušená halasná debata.
Blonďatá sekretářka se ve dveřích vedlejší kanceláře dobře bavila. „Vy jste ten zaskakovací zázrak? Tak vám u nás přeju příjemný den!“
Eva pokrčila rameny, kývla směrem k zasedačce a zeptala se: „Co se tam děje?“
„Při inventuře chyběla troje šněrovadla, tak hledaj viníka.“ ušklíbla se a odběhla zvednout telefon.
Eva šla vařit kafe a nakrájet buchtu, co včera pekla pro tetu.

Kofein a cukr byly dobrá volba. Za chvíli se debata za dveřmi celkem uklidnila.
„Kolektivně potrestali koláč,“ usmála se pro sebe Eva.

Zrcadla se zařazují mezi nejlepší pracovní pomocníky lékařského řemesla.
Použití zrcadel většinou nebývá dle vzoru: „Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je na světě nejkrásnější?“ (snad jen s výjimkou pár psychiatrických případů) Daleko častější je spíše využití: „Abych tě lépe viděla!“, které otevírá široké možnosti zejména v chirurgických oborech v méně přístupných lokalitách.
Všichni známe použití ve stomatologii. Doktor se zrcátkem na čele a několika dalšími k ruce se zabývá problematikou chorob ušních, nosních a krčních. A do rukou gynekologa patří vaginální zrcadla.
Není tedy překvapením, že pacienti většinou se zrcadly (a lékařskými obory s nimi pracujícími) zrovna přátelské vztahy nemají.

Eva se ráno natáčela před zrcadlem. Milovala tetino obrovské zrcadlo už jako dítě. Kostýmek, nebo radši šaty? Složité rozhodování.
Včera jí nakonec paní továrníková umluvila, aby vzala zástup za tetu. Což o to, stejně momentálně hledala práci. A jelikož u Pilnáčků bývala v létě na brigádách, tak spoustu věcí znala. Jenže to tehdy ještě řediteloval starý pán. To nějaké oblečení řešit nemusela.
Po dohodě s tetou tedy Eva nakonec souhlasila – zvlášť když věděla, že stihne tetu dovézt na ozařování a zpátky.
Jejda, to je hodin!
Natáhla rifle, naposledy na sebe mrkla do zrcadla a utíkala, aby to s tetou stihly.

Večer u tety zvonil telefon.
„Prosím?“
„To jsi ty, Evičko?“
Takhle už ji dlouho nikdo neoslovil. „Ano, paní továrníková. Teta spí, mám něco vyřídit?“
„Hlavně ji nebuď, já jsem jen rozčilená z toho našeho Jardy. Tak jsem to s ní chtěla probrat.“
Eva věděla, že z malého Jardy je teď generální ředitel, tak jen pípla: „Copak?“
„Ale. Jaroušek dneska vstal levou nohou a pak stačilo, aby mu sekretářka, co zastupuje tvou tetu, popřála příjemný den a jeho to tak vytočilo, že za ni musím shánět náhradu.“
„Není to ta blondýnka, co dřív pracovala v call centru?“
„Koukám, že to chápeš.“

Pootevřeným oknem zalétl do místnosti zvuk radničních hodin. To už je deset? Zvedla hlavu od rozečteného časopisu. Barevné zdi s kalendářovými obrázky i petrklíče na stolku sestřiček, prostě všechno v čekárně onkologického pavilonu asi mělo působit přívětivě, ale Evě bylo dost neveselo. Nedokázala se soustředit na recept na jablečný koláč. Hlavou jí šly děje posledních pár týdnů. Vyhazov z práce a následná ztráta vlastního bydlení, nepochopení rodičů, dočasný azyl u milované tety.
Konečně teta trochu rozklepaně vyšla z ozařovacího sálku.
Eva si uvědomila její nejistotu. Vstala a šla jí vstříc.
A najednou byla ráda, že tu může být s ní.

Crrrr!
Cože? Budík?! Proč???
Zašátral rukou k nočnímu stolku.
Vytrvale zvonící budík spadl pod postel.
Proč??? Tahle otázka se mu otloukala o lebku se stejnou vehemencí, jakou mělo kladívko řinčícího budíku.
Praštil se o stolek, jak lezl pod postel.
Konečně ticho.
S úlevou se posadil zpět na pelest postele, aby vzápětí zjistil, že ticho neumlčelo neodbytnou otázku v jeho hlavě.
Proč? Proč ho nebudí vůně kávy a čerstvých rohlíků?
Cestou do koupelny se zamotal do včerejšího oblečení, které leželo na podlaze.
Proč tu není uklizeno a proč nemá nachystané čisté prádlo?
Tolik otázek a jediná odpověď.
Protože Jarmila včera odešla.