Moje články

Thranduil se na svém trůnu poněkud narovnal, aby před synem neseděl vyloženě ležérně rozvalený.
"Pověz," vyzval Legolase hlubokým melodickým hlasem, "co tě trápí, synu?"
"To ti trpaslíci," přiznal elfský princ neochotně.
"Trpaslíci? Co je s nimi?"
"Proč tu musejí být zavření?"
"Tobě vadí, že jsem zavřel narušitele našich hranic?" Thranduil se na trůnu již zcela narovnal a nechápavě krčil obočí.
"To ne," snažil se najít vhodná slova Legolas, "ale oni jsou takoví..."
"Hrubí?"
Legolas zavrtěl hlavou.
"Hloupí?"
Další zavrtění.
"Hamižní? Hrabiví? Páchnoucí? Zlí? Malí?"
Legolas stále vrtěl hlavou, až náhle rozzářeně kývl.
Thranduil se podivil: "Malí?"
"A oškliví," potvrdil Legolas.

"Mamííí, už to začíná!" Lucinka se nadšeně sápala po ovladači, aby zesílila na televizi zvuk.
"A o čempak, že to je?"
"Přece o nutrii," převrátila Lucinka oči nad tím, jak je její maminka out, "to vědí všichni."
Maminka to tedy rozhodně nevěděla, a tak se usadila vedle Lucinky na pohovku a spolu s ní sledovala osudy malé nutrie.
"Jé, hele mami, ona má na hlavě z toho kožíšku číro," zvolala náhle Lucinka pobaveně, když nutrie vylezle z vody.
"Číro?" Maminka se nestačila divit, kam Lucinka na ta slova chodí.
"No jasně, Hannah Montana taky jedno má. Můžu mít taky číro?"

Thorin se probral.
VODU?
"Ano," zachraplal trpaslík a přijal čutoru, "mám pocit, že jsem dostal přes hlavu snad celou horou."
VE SKUTEČNOSTI TO BYLO PÁR RAN MEČEM A NĚKOLIK ŠÍPŮ. OH, A TAKY TA KUDLA V ZÁDECH.
"Cože?!" Thorin se začal pokoušet dohlédnout na vlastní záda.
VÍTE, NEVYKLÁDEJTE SI TO ŠPATNĚ, ALE UŽ POTŘEBUJU JÍT, TAK POKUD BYSTE BYL TAK LASKAV A PODÍVAL SE KE SVÝM NOHÁM...
"Proč?" Thorin otočil nahněvaně hlavu směrem ke svému dobrodinci a chvíli bezvýrazně zíral na bílou lebku. "Aha," prohlásil pak a sklonil hlavu dolů, ke svému vlastnímu mrtvému tělu.
MŮŽEME?
"A vyhráli jsme alespoň?"

Po průzkumné výpravě do vrcholků stromů Bilbo slezl zpět na elfskou cestu. K jeho překvapení tam nebylo po trpaslících ani stopy.
"Haló?"
Bilbo nervózně přešlápl z nohy na nohu. "Bude to v pořádku, hlavně klídek, důležité je nesejít z cesty..."
V koruně nad sebou zaslechl nějaký hluk a s ukazováčkem připraveným obviňujícně ukázat na schované trpaslíky se po něm ohlédl. Vzápětí ale zděšeně zaječel. To když zjistil, že se na něj z koruny stromu šklebí ošklivý pavoučí exemplář.
Bez ohledu na své předchozí přesvědčování o důležitosti klidu a zůstání na cestě, se nyní Bilbo rozeběhl přímo do temného okolního lesa.

"Musíme Šmaka zmást. A pak zlikvidovat." Thorin přejel ostatní zkoumavým pohledem, aby zjistil, jestli dostatečně vnímají. Když usoudil, že ano, začal klacíkem črtat do hlíny bojový plán.
"Dvaline, ty povedeš skupina jedna k výhním. Připravte je k použití. Já povedu druhou skupinu s úkolem nalákat tam Šmaka. Třetí skupinu," a tady si Thorin zhluboka povzdychl, "povedeš ty, Fili. Vaším úkolem bude zajistit, aby Šmak neutekl z Hory."
Fili se pýchou celý nadmul: "Jistě."
Thorin si znovu povzdychl. "Stačí když ho nepustíte dál než do druhého poschodí. Pak by mělo..."
"Strýčku," přerušil ho Fili, "já to zvládnu odvelet sám. Věř mi."

Jednoho večera připlul spolu se čtyřmi přáteli do Šedých přístavů. Čím se zabýval do té doby bohužel není nikterak známo. Faktem ovšem je, že samotné přístavy na něj zapůsobily natolik, že podle nich přijal svůj přídomek. Od těch dob mu nikdo neřekl jinak než Gandalf Šedý.
Miloval cestování. V pěti říších byl stíhán pro potulku, v Kraji dokonce i pro pobuřování a mravní ohrožení mládeže. V ostatních říších ho ctili jako zcestovalého mudrce, který si vždy ví rady.
Spáchal sebevraždu skokem do propasti v Morii, když vyšlo najevo, že unesl čtyři hobity a poslal je na jím vymyšlenou sebevražednou misi.

"Už je tady zas," povzdychl si starosta Jezerního města při odtrhávání listu kalendáře. "Dnešek není vhodný den pro nástup do funkce," oznámil ještě svému novému pobočníkovi.
"Proč?" Mladý pobočník se nerozhodně díval na starostu. Dnešek se mu nezdál o nic horším dnem než jiný.
"Za týden končí podzim. Už pět let nás v tuto dobu obtěžuje jistý trpasličí pobuda. Tvrdí, že je král pod horou. Prý jde zabít draka a chce po nás zbraně a zásoby."
Dříve než mohla zaznít další otázka, vpadl do místnosti strážce. "Je tady," oznámil zoufale.
"Tak ho zase vyžeňte! My o žádné zabíjení draků nestojíme!"

„Takže,“ odfoukl si Balin a otřel zpocené čelo, „zváženo, sečteno. Váš podíl na pokladu tvoří deset beden zlata, sto safírů, padesát diamantů, dvacet rubínů a jeden mitrilový kabátec. Vše pečlivě zabaleno v těchto CéBéBéPé neboli cestovních bednách pro bezpečnou přepravu.
„Oh,“ vydechl Bilbo překvapený z hromady připravených beden, „skutečně děkuji převelice. Obávám se ale, že můj poník tohle všechno neuveze!“
„Hmm… v tom případě vám můžeme za padesát safírů a čtyři bedýnky zlata prodat pět dalších poníků. Pak už by to mělo stačit.“
Po odečtení té ceny určitě, pomyslel si hobit nenaloženě a přikývl na souhlas. Co má dělat jiného?

Na dveřích pokoje visí cedule "Nerušte, drabbluju!". Všichni doma už vědí, kdo to je drabblista - počínající schizofrenik. Nemůže to být jinak, protože z pokoje se každý den ozývá nadšené jásání, smích, zoufalé vytí a občas i hádky.
Maminka přikládá ucho ke dveřím - co to bude dnes?

Chvíli je ticho, ale pak se ozve zděšené: "Klácení zmijí? WTF?!"
Hluboký nádech, hluboký výdech. Prsty zatančí lehce po klávesnici.
A to je na dalších deset minut vše. Prostě nic, absolutní ticho.
Pak se ozve bušení hlavy o stůl dopravázené vzteklým zařváním "Zabít málo!" adresovanému autorovi tématu.

Maminka sahá po telefonu a vytáčí 112.

Ztichlou noční krajinou se ozývá spokojené oddechování spáčů. Pokojnou atmosféru narušuje jen občasné zašustění látky o látku a tlumené bouchání z příliš prudkého převalení se.
To pan Pytllík nemůže spát. Prvně ve svém dospělém životě na noc venku ze známého pohodlí Dna Pytle. A ty sovy tak hlasitě houkají! A ty hvězdy tak protivně jasně svítí! A ta deka tak kouše a není dost dlouhá, aby pod ni mohl zastrčit nohy i hlavu naráz! A poníci pořád odfrkávají! A trpaslíci funí příliš nahlas! Proč on se vlastně do téhle akce pouštěl - měl se vrátit hned, jak zjistil, že zapomněl kapesník!

Národ Racků byl moudrý a vynalézavý. Jednou se ale stalo, že mezi ně zavítal cizinec. Byl to Havran s peřím nabarveným na bílo, který říkal, že je jejich strýček.
"Strýček? Vy jste strýček It? Mysleli jsme, že je mrtvý" štěbetali racci vyjukaně.
"Mrtvý? Kdepak," chlácholil je Havran a rovnou jim i vysvětlil, že je může mnohému naučit.

Racci se nechali přesvědčit, vpustili Havrana mezi sebe a vyráběli pod jeho vedením kroužky moci.
Jaké bylo ale jejich překvapení, když nakonec Havran smyl bílou barvu a zjevil svůj skutečný záměr - ovládnout je pomocí kroužků!
Až tehdy Racci poznali, že byli příliš důvěřiví.

"Byla jako noc a den snoubící se v jedno. Jako zář hvězd posílená o jiskření slunečních paprsků. Jako vánek na rozkvetlých lukách. Znovuzrozená Lúthien," vzdychal zasněně mladý Aragorn zatímco se opíral o rám okna ve svém pokoji. Najednou ho napadla spásná myšlenka: "Řekněte, Mistře Elronde, znáte ji?" Pohled plný naděje přesunul ze scenérie Roklinky na elfa.
Elrond se zatvářil neproniknutelně a otcovsky obejmul Aragorna kolem ramen: "Neznám - nejspíš to byla jen tvá zhmotnělá představa... Ale říkal jsem si, co kdyby ses stal Hraničářem? Tak dlouho už po tom toužíš a já bych ti tak nerad házel klacky pod nohy, co?"

"Nechápu, že vám to tak trvá," stěžoval si Dvalin tiše na hobitovu adresu.
V tu chvíli Bilbo již po páté musel uznat, že se v zámku Thorinovy cely zcela ztratil a není sto ji pomocí špičky Žihadla otevřít.
"Nemuselo by mi to tak trvat, kdybyste vy neztratil ten klíč," opáčil Bilbo zamračeně.
"Stalo se," odbyl jeho oprávněnou námitku Dvalin, "ale stejně nechápu, co vám na tom tak trvá. Říkal jste přece, že váš otec i děd byli také lupiči!"
"Říkal jsem, že byli zámečníky. Oni se do zámku nedostávali špičkou meče, oni je dělali!" vyštěkl Bilbo.
"Oh," vydechl Dvalin překvapeně.

„Nechápu, jak můžou elfové jíst trávu,“ stěžoval si Ori.
„Nebyla to tráva, ale zelenina. Slyšíš to tam? ZELEnina,“ vysvětloval trpělivě Dori.
„Zelenina nebo tráva, byl to hnus,“ zašklebil se Dvalin a přihodil do ohýnku nohu jedné ze židlí.

„Bombure, chytej,“ vykřikl najednou Fili a hodil po něm klobásku.
Ten ji za jásotu ostatních chytil. Jenže v tu chvíli se ozvalo hlasité křup a Bombur místo na lavici seděl na zemi.
Trpaslíci propukli v chechot.
„Moc se nesmějte,“ klidnil je rozdurděně Bombur, „pod tou lavicí měl Thorin věci.“
Smích rázem umlkl.
„A sakra,“ vyjekl Kili a v očích měl čirý děs.

V Ereboru nastal chmurný den. Den Thorinova pohřbu.
S velikou pompou ho uložili do hluboké jámy s Arcikamem na prsou. Den bude jeho hrob přístupný všem truchlícím, aby se mohli rozloučit, a pak jej navěky zasypou.
"Sbohem, Thorine," zafňukal Bilbo než odspěchal za ostatními.

"Já nejsem mrtvý!" křičel Thorin za odcházejícím průvodem truchlících a snažil se upoutat jejich pozornost poskakováním a máváním.
PRAKTICKY VZATO MRTVÝ VLASTNĚ JSTE, prohlásil nevzrušeně Smrť, který se vedle trpaslíka zničehonic objevil.
Thorin přesunul pohled na postavu s kosou v černém plášti.
"To odvoláš," zavrčel výhrůžně a pozvedl Orkrist, "a přestaň se zatraceně tak výsměšně šklebit!"

Thorinova kumpánie stála naměstnána v jedné z místností Posledního domáckého domu a s napjetím čitelně vepsaným ve tvářích sledovala Elronda jak podrobně studuje jejich mapu.
"Ano, je to jasné. Jsou zde měsíční litery starodávné trpasličtiny. Ty půjdou přečíst jen pod světlem stejného měsíce, při kterém byly napsány..."

Trpaslíci se po sobě trudně podívali - tohle byla tuplovaná smůla. Neumějí starodávnou trpasličtinu a nemají tolik času, aby každou noc zkoušeli, jesti luna nedospěla do vhodné fáze.
"Nevěšte hlavu, mí malí přátelé, já čistě náhodou umím číst ve starověké trpasličtině, a čistě náhodou dnes zrovinka svítí ten správný měsíc," pousmál se vychytrale Elrond.

Trpaslíci s hobitem stáli poblíž obrovského otisku dračí nohy ve ztuhlém blátě.
„Na šířku šestnáct stop,“ hlásil Bifur.
„Na výšku třicet dva,“ doplnil Bofur.
„Do hloubky to je tak na dva a půl trpaslíka,“ zavolal Ori z hloubky otisku, kde stál na ramenou Dorimu.
„Takže Šmak na našem pokladu pěkně roste a mohutní,“ zhodnotil výsledky měření Thorin.

Trpaslíci si pomohli z jámy, sbalili všechny věci a chystali se vyrazit směr Osamělá hora. V tu chvíli ale Bilbo vyjekl, zavrávoral na okraji obtisklé dračí stopy a spadl dolů.
Thorin převrátil oči. “Fili, Kili, pomozte našemu lupiči ven. My zatím jdeme dál.“

Byl jeden z teplých letních dnů a v Dolu probíhaly již od rána trhy. Celé město zářilo změtí barev, zvuků a vůní. Obchodníci se snažili navzájem překřičet, děti se smály, ženy švitořily nad pestrými látkami a muži platili útratu.
Teplý vzduch se tetelil a mírný vánek příjemně chladil na tvářích. Na městské věži začali troubením oznamovat poledne.

Vánek se změnil ve vichřici a slunce překryl stín. Všechen hlahol trhů naráz ustal. A do nastalého ticha se ozvalo hlasitý řev. Dračí řev.
Zanedlouho se zřítily první budovy a vypukly první požáry.

Čtrnáct minut po poledni nezbylo z Dolu nic než trosky.

"My kop, kop, kop, kop, kopeme tam hluboko v tmách. To kop, kop, kop, kop, kopání to je láská má," ozýval se jeskyní rytmický zpěv doplněný o zvonění krumpáčů.
"My kopeme věčnou tmou," zabroukal si nenaloženě Rejpal, když mu krumpáč uvízl ve škvíře. "Ohahohaho!" vyjekl vedle kopající Šmudla a přitiskl oko k otvoru ve skále, který právě vyrobil. Ostatních šest trpaslíků se hned seběhlo podívat, co se děje.

"To je Srdce hory," pronesl obdivně Prófa, když vyjmuli jiskřící démant ze stěny.
"Budu Král pod horou!" zavýskl Šmudla.
"Nemám rád Krále pod horou," zabručel Rejpal a konečně vytrhl krumpáč ze stěny.