Moje články

Tak už i já jsem se rozhodla podělit se s vámi o drabble, které pravděpodobně není moje nejlepší, ale tak nějak přišlo samo od sebe (skoro bych si až myslela, že mi ho někdo napsal do počítače, když jsem zavřela na chvíli oči!) a dokáže ve mě zanechat mrazivou tečku.
Co by se všechno změnilo, kdyby Bilbo opravdu podlehl dračímu kouzlu a zradil trpaslíky?
---------------------------------
„Nepáchneš jako trpaslík, co jsi?“ zazněl rozlehlou síní podmanivý dračí hlas a Bilbo strnul v půli kroku. Otočil se a zjistil, že Šmak ho pozoruje přivřenýma očima.
„Co jsi, zloději?“ zavrněl znovu drak a hobit cítil vibrace po celém těle.
„Já... já jsem jezdec na soudku!“ vykoktal ze sebe a litoval, že Prsten kromě neviditelnosti nezpůsobuje i neslyšitelnost a nečuchatelnost.
„Jezdec na soudku? Tak zpívej, neviditelný jezdče – jak jsi se sem dostal?“ Šmak otevřel naplno obě své oči a upřel je na hobita, který strnul pod nadvládou dračího kouzla. Tělem mu rezonovalo drakovo ‚zpívej‘, a tak řekl všechno, co věděl.

Elrond stanul po dlouhé cestě z Gondoru zpátky v Roklince. Údolí bylo ztichlé odchodem elfů a Arwen, ale to Elrondovi nevadilo. Naopak.
Uvolněně se nadechl a konečně si povolil pohrdlivý úšklebek – jak snadno se všichni nechali napálit!
Svižným tempem zamířil labyrintem tajných chodeb hluboko pod základy domu, kde měl ukrytou pokladnici. A v ní svůj trumf.
Trumf, s nímž obnoví krásu svého údolí, s nímž pozvedne uvadlou slávu elfů, s nímž vykoná mnoho dobrého. Trumf, který se brzy stane jeho miláčkem, a o kterém si všichni myslí, že je zničen.
Elrond vytáhl Prsten a po měsících odříkání si ho navlékl.

Téma: Zpívej!
„Nepáchneš jako trpaslík, co jsi?“ zazněl rozlehlou síní podmanivý dračí hlas a Bilbo strnul v půli kroku. Otočil se a zjistil, že Šmak ho pozoruje přivřenýma očima.
„Co jsi, zloději?“ zavrněl znovu drak a hobit cítil vibrace po celém těle.
„Já... já jsem jezdec na soudku!“ vykoktal ze sebe a litoval, že Prsten kromě neviditelnosti nezpůsobuje i neslyšitelnost a nečuchatelnost.
„Jezdec na soudku? Tak zpívej, neviditelný jezdče – jak jsi se sem dostal?“ Šmak otevřel naplno obě své oči a upřel je na hobita, který strnul pod nadvládou dračího kouzla. Tělem mu rezonovalo drakovo ‚zpívej‘, a tak řekl všechno, co věděl.

„Umýt všechno nádobí? To nemůžete myslet vážně,“ pohoršoval se Smíšek zatímco stíral saze z čela.
„Můžu – neměli jste mi brát raketu,“ odvětil pobaveně Gandalf a stočil zrak od znechucených hobitů k Bilbovu proslovu.
„To není fér,“ zaskučel Pipin a s odporem se podíval na špinavé talíře.
„Není! Tohle je otrocká práce omezující naši svobodnou vůli! Neměli bychom si to nechat líbit!“ horlil Smíšek a rozmáchle gestikuloval hadrem.
„Ne, neměli,“ přitakával horečně Pip a hlas mu poskočil samým vzrušením o oktávu výš.
„Říkali jste něco?“ otočil se na ně Gandalf.
„Ne, pane Gandalfe,“ zarecitovali oba hobiti poplašeně a pokračovali v mytí.

„Tvé mastičkářství, by ze mě udělalo starce!“ hřímal Theóden.
„Vždy jsem vám věrně sloužil!“ prosil Gríma.
Král napřáhl ruku s mečem a... místo dopadu se ozval tupý náraz ruky o ruku. „Ne, králi, už dost životů bylo kvůli němu ztraceno.“ To Aragorn se odvážil zadržet královu ruku.
„Dobrá,“ prohlásil Theóden po výrazné odmlce, „uvrhněte ho do šatlavy!“
Dva vojáci popadli Grímu a odvlekli ho do kobek. Bývalý králův rádce se svíjel a skučel až do chvíle, kdy spatřil na žalářníkově klopě červený karafiát.
„Červený karafiát. Znak stoupenců Oka,“ zahihňal se sám pro sebe a čekal, kdy mu bude umožněn útěk.

Tiše bublající potok a dva mladící sedící proti sobě. Kolena překřížená v indiánském sedu, v levé ruce nůž.
Beze slova současně provedli řez pravým předloktím. „Bratře,“ pravil Elladan hrdě a přitiskl ránu na ránu. „Bratře,“ potvrdil jejich spojení pevným hlasem Elrohir.
Okamžik souznění narušili blížící se kroky. „Co se tu děje?“ divil se Elrond, když spatřil krev na rukou svých synů.
„Stali jsme se bratry,“ vypjal hruď Elladan.
„Ale vy jste byli bratři i předtím.“
„Ne, teprve teď jsme pravými pokrevními bratry,“ vysvětloval trpělivě Elrohir.
Elrond oněměle otevřel ústa – bude muset chlapcům dopřát více hodin genetiky než čtení dobrodružných příběhů.

„Stěny Morie, kdysi nejskvělejšího sídla trpaslíků!“ prohlásil Gandalf obřadně a přiložil hlavici hole ke skalní bráně. Zašeptal několik slov, ale kámen se nepohnul. „Nazghul aby to spral! Ti zmetci změnili heslo,“ zamrmlal čaroděj potichu a nenuceným hlasem vyhlásil pauzu.
Gimli celou dobu stál a zamračeně zíral na hladinu blízkého jezera.
„Cítíš nebezpečí?“ začal brzy vyzvídat Aragorn a vrhal po neklidné vodě podezřívavé pohledy.
Trpaslík si ho změřil bezvýrazným pohledem. „Jde o to, že v zimě jezero zamrzlá jenom tenkým ledem. Jenže to malým trpasličatům nevysvětlíš. Jednou jsem se pod ten led propadl,“ Gimli se zamračil, „nemám tuhle vodu prostě rád.“

Sam seděl před svou vlastní norou a hleděl na židli postavenou u kompostu. Chyběla jí jedna noha a lak byl zčásti popraskaný.
...
Než odešel s Frodem zničit Prsten, seděla na té židli Růža v hospodě, když se s ní naposledy loučil při odchodu. Měla ve vlasech pentle a usmívala se jako letní slunce.
...
Možná, kdyby si pospíšil, nestihl by Saruman dojít až sem.
Možná, kdyby si pospíšil, nemusel upadnout Kraj do temnoty.
Možná, kdyby si pospíšil, nepostihl by hobity žádný trest za vzdor.
Možná, kdyby si pospíšil, nebyla by prolita žádná krev.
Možná, kdyby si pospíšil, mohla Růža Chaloupková žít.

„To je lembas, elfský chléb,“ vysvětloval Legolas hobitům a kousíček si uždibnul, „Tomuhle množství říkáme dávka a dospělému muži vystačí na celý den!“
Pipin vyvalil oči. „Na celý den? A to vážně?“
„Ale jistě – lembas obsahuje mnoho přísad zvyšujících činnost metabolismu. Pokud bychom snědli dávek příliš, mohli bychom se klidně i předávkovat a umřít.“
Pipin se začal dusit. Smíšek mu bušil do zad, zatímco se nenápadně vyptával: „A jaká dávka je ta smrtelná?“
„Z našich nepříliš ověřených výzkumů vyplývá, že šedesátá.“
Po elfově odchodu zavládla mezi hobity na chvíli ticho.
„Ty, Pipe, koliks jich měl?“
„Šedesát dva. Musím jít zvracet!“

Téma: Nástup!
Lórienským lesem se rozléhal křik a tiché tepání elfských nohou o zem.
„Nástup! Říkám nástup, vy bando kulturních barbarů a duševních diletantů!“ Celebornův hlas hřímal nad hlavami spěšně se šikujících elfů. Hněv jejich pána je natolik zaskočil, že ani nic nenamítali proti takovémuto despotickému přístupu. Pár jich dokonce nenápadně skrývalo provinilé obličeje za dlouhé vlasy.
„Dobrá,“ prohlásil pán lesa, když se konečně dostavili všichni, „máme celou věčnost na to, abychom tu v tomhle nástupu stáli. A budeme tu stát, dokud se nedozvím, koho z vás napadl ten neskutečně vtipný nápad, zabalit lembas pro Společenstvo do stránek mého přísně tajného deníku?!“

„Prsten musí být zničen,“ oznámil Elrond sešlosti v Roklince rozhodnutí, které beztak všichni dávno znali.
„Tak na co čekáme?“ zaburácel Gimli, popadl svou sekeru a rozmáchle seknul po sloupku s prstenem.
Elrond ho se zájmem pozoroval a sám se sebou se sázel, kam až trpaslík odletí.
Třesk, rána, úlomky sekery a Gimli válející se dva metry od sloupku.
„Prsten nejde zničit, Gimli synu Glóinův, žádnou zbraní, kterou tady vládneme. Je z kvalitního materiálu, ne z levné trpasličí náhražky železa. Musí být odnesen do Hory osudu!“
Do nastalého ticha se ozývala jen mrmlaná trpasličtina: „Zas tak kvalitní se mi teda nezdá...“

V Roklince byl dnes velký spěch,
tu výkřik, tu vzdech.
Pán Elrond z Domáckého domu
našel vůči dceři sílu vzdoru.
Do Železných hor vyslal vzkaz
"Pro vaši práci nastal čas."
Trpaslíci pak na nic již nečekali
a do Roklinky přispěchali.
S sebou táhli mnoho saků:
želez, krumpáčů a jiných paků.
Převeliký úkol od Elronda dostali,
by mříže do oken nandali.
"Otče, jak jen jsi mohl být tak krutý?
Ni slavík nepřiletí - čeká mne osud smutný!"
úpěla Arwen rukama lomíc prudce.
Však Elrond jen spokojeně mnul si ruce:
"Ne slavík, to budoucí král Gondoru.
On má po ptákách, ty po vzdoru!"

„Takže vy jdete na draka,“ pokýval Elrond moudře hlavou nad Thorinovou družinou, „vybrali jste si dobrou dobu.“
„Pro pomstu je dobrá každá doba,“ odvětil ponurým hlasem Gloin.
„Snad. Ale pokud byste si vybrali dobu před sto lety, nebyli by draci tak zdegenerovaní jako jsou dnes.“
„Zdegeco...?“ Fili nasadil nechápavý výraz a rozhlédl se po ostatním, jestli to pochopili.
„Zdegenerovaní,“ zopakoval Elrond. Když si povšiml všeobecné nejistoty, dodal: „Tím myslím, že se draci díky příbuzenské plemenitbě dnes podobají spíše přerostlým ještěrkám, než ohnivým kolosům z mého mládí.“
„Jo táák...Z mládí,“ obdivně hvízdl Kili a ostatní souhlasně zamručeli – to vysvětlovalo vše.

„Athelas!“
„Petrklíč!“
„Říkám Athelas!“
„Říkám petrklíč!“
„Nemůžeš léčit ránu od nazghula petrklíčem!“ Aragorn už zoufalstvím téměř vyl.
„Proč bych nemohl? Není nic mocnějšího než petrklíč,“ poklepal čaroděj rezolutně holí o podlahu a netrpělivě pohlédl k domu, kde pomalu chřadla Eówyn a Smíšek.
„To je ale naprostá hloupost, Gandalfe!“
„Proč by měla? Léčil jsem pomocí síly petrklíčů, když ty jsi ještě trhal sedmikrásky v Roklince!“
„Poslední petrklíč se ve Středozemi objevil před stovkami let!“
Poprvé toho dne se Gandalf zarazil. „Kolikátý přesně máme rok a věk?“ otázal se nenuceně a poškrábal se ve vousech – že by ta léta utekla tak rychle?

„Legolasi, mám dva! Kolik ty?“ hulákal Gimli z hradby
„Devatenáct!“ zvolal zpátky elfský princ, ohnal se mečem po dalším skřetovi a zvýšil své skóre na dvacet.
Bitva skončila až dalšího dne, a tak skóre mohlo dojít výrazné změny. Oba soupeři se poměřovali zkoumavým pohledem.
„Kolik?“ nevydržel nakonec Gimli.
„Dvě stě čtyřicet devět,“ odvětil elf.
„Cha! Já mám dvě stě padesát!“
Náhle se u nich objevil Aragorn, celý od krve. Gimli zbledl.
„Nic mi není,“ klidnil ho hraničář.
„Nesnášim pohled na krev,“ vyblekotal trpaslík a odběhl k blízkému křoví.
Legolas se zamračil. Měl pocit, že mu Gimli s počtem zabitých lhal.

Arwen nešťastně stála před zrcadlem. „Na co je nesmrtelnost, když si musím hlídat jídelníček,“ vzdychala tiše, „s takovými boky nemůžu na žádnou korunovaci jít.“
Jako na zavolanou se otevřely dveře pokoje a s potutelnými úsměvy se objevili její bratři. „Arwen, drahá, přivezli jsme ti dárek,“ zatrylkoval Elladan. „Až od trpaslíků ze Železných hor!“ přizvukoval Elrohir. Arwen nejistě přešlápla, vtípky svých bratrů většinou nechápala.
„KORZEET!“ vykřikla oba elfové najednou, a než se stihla Arwen vzpamatovat, začali na ni navlékat kosticovou konstrukci.
„Tak?“
„Hmm, nevypadá to špatně,“ pokývla Arwen hlavou a nakrucovala se, aby viděla náhle zpevněné tělo.
Mám ráda své bratry...

Téma: Až na konec světa...
„Pane Frodo, já to nechápu. Proč se plahočíme pěšky, když jsme mohli jet na ponících?“
„Ale Same! Na ponících to není pravé dobrodružství – do Mordoru jsme také nakonec došli pěšky, a teď ti najednou nohy neslouží?“
„Neříkám, že neslouží, ale mám doma Růžu a děti, a takhle se vrátím strašně pozdě. Určitě nestihnu zítřejší večeři!“
„A kam vlastně jdeme, pane Frodo?“
„To je právě to kouzlo cestování pěšky, Same. Nikdy nevíš, kam tě cesta zanese, protože se pořád něčemu vyhýbáš. Můžeme takhle dojít až na konec světa, a ani si toho nevšimneme!“
„Konec světa? To mě Kmotr nepochválí. Ani Růža...“

„Tatííí, vzal sis maminku, abys byl králem?“ Malý Eldarion s tlustou bichlí v náručí vyšplhal otci na kolena.
„Jak tě to napadlo? Já byl králem už od narození, jen jsem neseděl tady na trůnu,“ podivil se Aragorn – občas se mu zdálo, že synek příliš věří knihám.
„Ale tady píšou, žes byl strážce hranic a maminka neteř Elrose, prvního krále lidí...“
„Já jsem také příbuzný Elrose. Je to můj vzdálený prapředek.“
„To ale musí být maminka strašně stará, a na to nevypadá.“
„Říkal jsem ti, že elfové jsou nesmrtelní.“
„Tady ale píšou, že všichni jednou umřou.“
„Elfové ne.“
„Tady ale píšou...“

„Sauron udeří bez slitování,“ prohlásil Elrond a věží sebral Gandalfova střelce.
„Máme naději, pokud se najde hrdina,“ oponoval čaroděj a jezdcem dal šach Elrondovu králi.
„Každá naděje bude pohlcena.“ Elrond sebral útočícího jezdce královnou a pohlédl úkosem na Gandalfa.
„Neměli bychom se vzdávat!“ Gandalf postoupil vpřed králem – svou poslední figurkou.
„Občas je to prozíravější,“ uzavřel Elrond a po pár tazích sebral svou královnou Gandalfova krále.
„Poučná partie, Elronde. Jen jeden význam jsem nerozluštil; proč já měl místo bílých figurek červené?“
„Bilbo se během jejich výroby řízl. Museli jsme tu krev nějak zamaskovat. Červené a černé figurky navíc působí i neotřeleji.“

Frodo se sice ke zničení prstenu nakonec neodhodlal, ale morální dilema za něj vyřešil Glum a jeho ostré zuby. Nebyl ale čas uvažovat nad tím, jaké to bylo štěstí – kolem se začínala valit láva a oni museli se Samem utéct. Venku se naštěstí nacházelo pár příhodných kamenů, kde se dalo před lávou skrýt a uvažovat o nesmrtelnosti chrousta dokud nezemřou hlady.
„Same, jak bylo to slovo, které hrdinové v příbězích říkali, když zvítězili. Víš, v těch, co nám vyprávěl vždycky Gandalf na podzimních sklizních...“
Sam se pousmál: „Gloria, pane Frodo, to je to slovo.“
„Tak tedy, gloria, zvládli jsme to!“

Jsem silný, jsem nepřemožitelný, jsem nezničitelný. Jsem prstenový přízrak, nazghul, král dávných dob. Všichni se bojí mé síly, všichni podléhají už po mém jediném pohledu. Nemůže mě zabít žádný muž ze zdejší země, nemůže mě zabít nic. Koho se odhodlám chytit, toho dohoním, komu chci vzít život, tomu ho vezmu.
Proč se tedy cítím tolik nesvůj z ledové vody před kopyty mého koně, kam elfka odnesla půlčíka, kterého můj pán ve své temné zemi tolik chce? Proč bych měl zůstat na břehu a nechat ji, ať pláchne s mou kořistí? Je to jen voda a já jsem nazghul. Není důvod bát se.
Po tomto složitém vnitřním monologu pobídl černokněžný král angmaru svého vzpínajícího se koně do mírného proudu řeky a ostatním prstenovým přízrakům pokynul, aby ho následovali. Elfka ani půlčík neměli šanci – on už pomalu přecházel do jejich světa, a ona brzy zemře.
Kopyta zaklapala po kamenech na dně říčky a elfka začala něco drmolit v té své hatlamatilce. Nejspíš prosila o smilování; to ji ale on neposkytne.
Jak nemilé ale bylo, když se hladina řeky zdvihla a z hor se k nim přihnali bílí koně z pěny a smetli je do studené mrazivé vody! Proklatá elfka! Zkazila celý den!

„Z popela oheň znovu vzplane, ze stínů světlo vzejde náhle; až zkují... Ty mě vůbec neposloucháš Aragorne!“ Elrond poklepal malému dítku po svém boku na rameno, aby přilákal zpět jeho pozornost: „Jednou budeš králem, nemůžeš si dovolit nevnímat.“
„Proč?“
Oblíbená dětská otázka zasáhla elfa nepřipraveného. „Protože kralování je dar, který může být nebezpečný,“ zmohl se nakonec na vcelku rozumnou odpověď.
„Proč?“
„To je složité...“
„Proč?“
„Prostě protože proto!“ Elrondovi přetekly nervy a zanechal mladého Aragorna na lavičce poblíž úlomků Narsilu. Sám se musel jít uklidnit procházkou kolem řeky – kdo by byl řekl, že vychovávat budoucího lidského krále bude tak těžké?!

„Aragorne, drahý...“ zapředla Arwen něžně a ovinula svému vyvolenému ruce kolem pasu.
Zatvrzelé ticho.
„Co za chmury tíží tvé čelo, můj pane?“ Ještě úžeji se přimkla k jeho tělu a zvažovala, co mohlo Aragorna pobouřit tentokrát – založila snad někam jeho oblíbenou tuniku?
„Nic,“ zazněla strohá odpověď z úst budoucího krále.
„Nic? A pro to ‚nic‘ ty se tváříš jako skřet?“
I Arwen už začínala docházet trpělivost; podupávala nožkou.
„Tak dobrá! Budiž!“ Aragorn ji dovedl do domu, kde zastavil před jedním obrazem. „To jsi ty a někdo jiný! Ještě se musíš ptát?“
Arwen propukla v smích: „To je prababička Lúthien, milovaný...“

"A tak jsme byli vydáni na milost a nemilost třem zlobrům! A ti se mezi sebou dohadovali, jak nás mají uvařit - jestli nás mají usmažit, nebo si nás jednoho po druhém napíchnou na rožeň!"
Bilbo se sám pro sebe usmál- teď přicházela jeho nejoblíbenější část. "Tak dlouho se hádali co a jak, až nad korunami stromů vysvitlo slunce a..."
"A oni se na vás vyprdli, že vám smrdí nohy!" vyprsklo pobaveně jedno hobiťátko a odsoudilo tak ostatní k tlumenému pochichtávání se zakončenému hromadným výbuchem smíchu a úprkem pryč od Bilba.
"Svišti jedni nezvedení! Ještě před rokem se div nepočůrali strachy!"

Téma: ...a taková to byla láska!
"Proč nikdy nejsi schopný udělat to, co po tobě chci?"
Ginny zavrtěla nechápavě hlavou a podívala se zpříma do zelených očí svého muže. "Chtěla jsem jenom abys jednou vzal naše děti ven, a ty se zapomeneš v práci. Proč?"
Harry jen něco zamručel a pokrčil rameny. Neměl rád hádky s Ginny, ale v posledních letech se opakovaly stále častěji, a on netušil, jak jim zabránit.
"No jistě, nevíš! Ty nikdy nevíš, Harry Pottere!" Ginny udeřila drobnou pěstí do stolu a smutně sklopila hlavu, až jí vlasy zakryly obličej, "a já už taky nevím. Nevím proč ses mi zdál tak skvělý!"

"Mordor je vždycky vlevo." Tak mu to říkal Gandalf, když vycházeli z Roklinky. Nikdy neuvažoval jestli je to pravda, jen šel, kam ho ostatní vedli. Teď ale záleželo na něm a Samovi.
Byli ztraceni. V Emin muil se sice čarodějovou radou řídili a vždy zatáčeli vlevo, ale nepomohlo to.
Proto také Sam vylezl na nejvyšší skálu a pak shrnul, co viděl: "Zleva armády skřetů, zprava dobrý - viděl jsem cestu do Kraje
Hobiti se po sobě podívali. Měli úkol. Nesli Prsten. "Třeba ho zničí někdo jiný," pokrčil rameny Frodo, odložil Prsten na kámen a s pískáním zamířil se Samem vpravo; domů.

Už se smířil s tím, že ho nikdy neuvidí. Že už nikdy nepocítí jeho chladivý dotek na ruce. Smířil se s celou dlouhou věčností, kterou stráví jen s výčitkami.
Byl smířený se svým osudem. Ale pak se k němu donesly znepokujující zvěsti. O zlatém záblesku na dně řeky, o podivném stvoření pod horami. A tak vyslal své služebníky, aby mu ho přinesli.
A oni se vrátili s prázdnou. Jeho už mezitím někdo vzal - vzal a schoval u sebe. Nějací malí hobiti si mysleli, že oklamou Temného pána a jeho si nechají pro sebe.
Mýlili se, teď teprve poznají jeho zlobu.

Celé shromáždění sešlé v Roklince sedělo v kruhu kolem jediného kamenného sloupku. Všichni upírali pohled zarputile do země, jen občas někdo neodolal a s toužebným pohledem pohlédl na to, co leželo na onom podstavci.
Kolem se rozléhal Elrondův pobouřený hlas: „Všem by mělo být jasné, že prsten je zhouba!“
Pár osob se nervózně ošilo, ale jinak bylo ticho.
Elrond otřel zpocené čelo a rezignovaně se posadil. „Dobrá, přinutili jste mě k tomu – řeknu to. Ten bonbón, který nabízím výměnou za Prsten, je posledním ve Středozemi! A pokud nebude Prsten vrácen zpět na podstavec, sním ho! Jen pro dobro lidstva samozřejmě.“

Arwen rychlými přískoky uháněla uličkami Hůrky.Za ní byly tři nazghulové, kteří se pokoušeli zapadnout mezi obyvatele, ale šlo jim to ještě hůře než prchající elfce.
Ne poprvé za dnešní večer ji napadlo, jestli raději neměla poslechnout otce a zůstat doma v Roklince. Měla se s Aragornem setkat za branou, ale on nikde. Na druhém konci ulice se objevili další dvě temné postavy. Arwen se bezradně rozhlédla.
Pak se vychytrale usmála. Vývěsní štít nad ní hlásal „Mezi bitvami“. Kam jinam by se poděl hrdina, než tam? S vrznutím dveří vstoupila.
A vám nakope pláště, pomyslela si ještě směrem k přízrakům.

„Chyť ji!“
„Proč já?!“
„Ty si teda kamarád! Já ji chytím, ale vezmu si pak větší kousek - budeš ještě litovat!“
Oba se po sobě podívali a pak se ve společné snaze předstihnout toho druhého vrhli na zem, kde na ně zvědavě natáčela hlavu zatoulaná slepice.
Bosé chlupaté nohy zadupaly po udusané hlíně a slepice se rozkvokala strachy.
„Mám ji!“
„Ne, já ji mám!“
„Nenech se vysmát, držíš jenom křídlo!“
Počínající hádku uťaly výkřiky blížícího se majitele slípky.
Slepice byla rázem zapomenuta a po obou postavách zbyl jen rozvířený prach.
„Hobiti mizerný,“ulevil si farmář, když konejšivě zvedal slepici ze země.

Běželi temným lesem. Za nimi se ozýval přibližující se dusot kopyt promísený šíleným smíchem. Nemohli se zastavit. Kdyby zastavili, ona by je dohnala a zabila. Nebo by zabila alespoň ji. Zabila a vzala si její srdce. Nezářící štěstím, ale přesto výživné a silné.
„Chyť se mě!“
Poslechla - ruce se zaklesly do sebe, zápalka zavoněla sírou a vzápětí prozářilo les jasné světlo.
Stáli na návsi poklidně spící vesnice.
„Shořela. To je konec cestování.“
Chlapec upíral zrak na hromádku černého vosku ve své dlani. „Dostal jsem ji od mámy,“ pokrčil rameny a zahodil nepoužitelnou babylonskou svíčku na zem. Alespoň jsou v bezpečí.