Moje články

Manželé Pytlíkovi si dělali starosti. Jejich malý Bilbo poslední dobou jakoby ani nebyl ve své kůži. Nezlobil ani nekřičel. A tak přišel čas na rodičovský zásah.
Bungo z té představy nijak nadšený nebyl, ale i jemu začínal syn dělat starosti.
"Ehm, děje se něco, chlapče?" začal tedy neobratně vyzvídat jednou odpoledne.
"Bojím se, že skončím jako Tonda Skočdopole."
"Kdo?"
"Tonda Skočdopole. Nedivím se, že ho neznáš - nikdy nic nenapsal."
"Aha."
"A to je špatně, tati, co když tak také skončím?"
"Ale kdeže, ty jsi Pytlík," poplácal ho Bungo neobratně po rameni. Beladona zvrátila oči. Hobit spisovatel, kdo to kdy slyšel?.

"Kluci, musím vám něco říct," přiřítil se Bilbo s očima navrch hlavy.
Cvalimír, Vilda i Tolman se po něm podívali značně podezřívavě.
"Včera jsem šel odpoledne na houby," nenechal se Bilbo odradit.
"Paráda," přerušil ho Cvalda, "že tys objevil nějaké nové super naleziště?"
Bilbo ho odbyl mávnutím ruky a pokračoval: "Šel jsem až za potok, protože tady blízko jsou už všechny houby fuč. A tu jsem vám uslyšel takový kouzelný zpěv! Šel jsem za ním, a viděl jsem na chvíli elfy! Heč!"
Chlapci na Bilba poněkud připitomněle zírali.
"A ty houby jsi našel?" ozval se nakonec do nastalého ticha Vilda.

"Na to musí mít jeden rozum, aby se vyhnul práci," dumal Vilda.
Vilda, Tolman, Cvalimír a Bilbo se zrovna úspěšně skryli před nucenou výpomoci s chystáním trhů, kterou jim domluvili rodiče.
"Moje máma říka," rozvláčně navázal Cvalda, "že táta má mozek určitě v břiše. Proto prý vždycky najde cestu k Drakovi, ale domů už jenom někdy."
Malí hobiti vyprskli smíchy.
"Tak to já ho tam mám taky, vždycky poznám, že je čas na snídani," pohladil si s mlsným olíznutím Tolman břicho.
"Hmm," zamyslel se Bilbo, "tak to já budu mít rozum v nohách - jednou mě dovedou k úžasnému dobrodružství, uvidíte!"

Sám Gandalf by byl první, kdo by přiznal, že díky pár pintám piva a dolanskému listí, už nejsou jeho smysly tak ostré jako byly na začátku dnešní oslavy.
Jenže i s takto oblouzněnou myslí poznal, že se kdosi plíží stíny k jeho vozíku s rachejtlemi. Jenže kdo?
Pak ale potencionální lupič musel přeběhnout mezi stíny a Gandalfovi bylo hned vše jasné.
"No jistě," zamumlal sám k sobě potměšile.
"Ani se o to nesnaž, Bilbo Pytlíku, a okamžitě se mi ukaž, nebo ti slibuji, že se ráno probudíš jako ropucha a zjistíš, že život ropuchy není ani trochu lehký," zahřímal vzápětí.

Bilbo byl na prázdniny odeslán k babi a dědovi Pytlíkovým. Byla to straaaašlivá nuda! Každý den úplně stejný jako ten předchozí a následující, žádné dobrodružství ani vzrůšo. Nadto babi měla zjevně problémy s pamětí, protože mu neustále říkala, co budou dělat.
Bilbo by již dávno ztratil přehled o tom, kolik dní tu je, kdyby si tajně nevyřezával do stěny pod postelí X za každý uběhlý.
"Bilbo, měl bys jít spát! Zítra nás čeká seno!" volala na něj zpoza dveří babi.
"Tak to by mě fááákt nenapadlo," zabručel tichým úštěpačným tónem Bilbo a doryl si své X. Zbývalo ještě dvanáct dní.

Oslava osmých narozenin, to je pane událost!
Bilbo se na tu svoji těšil už pěkných pár týdnů a měl ji naplánovanou do nejmenších detailů. A vůbec mu nevadilo, že se jeho plány diametrálně liší od plánů jeho rodičů. Vždyť čí to bude oslava? Jeho nebo jejich?
"To... to nejde Beladono!" vykoktal Bungo a přibouchl dveře, aby trochu ztišil halas oslavy.
Beladona se na něj přísně zadívala.
"Vážne, drahá, zkoušel jsem to. Oni nechtějí hrát šachy. Teď zrovna masakrují naše tulipány a tvrdí mi, že jsou to skřeti!"
Beladona polekaně vtáhla vzduch. Tahle oslava se jim tedy pěkně vymkla z rukou!

"Zaplať deset lembasů za průjezd Rohanskou branou," vyštěkl Bučivoj na Lily.
Ta neochotně požadovanou sumu vyplatila jen proto, aby vzápětí sebrala příhodným použitím karet Peckovi dva životy.
"Krucipísek," durdil se Pecka, "můj Legolas nemůže mít poslední život! Je to elf!"
"Jenže ty za něj neumíš hrát, měl jsi ho nechat mě," poškleboval se mu Bučivoj.
"Já byl ale na řadě s výběrem postavy!"
Počínající hádku přerušilo zaúpění Lily.
"Proč nemůže Gandalf jednou tu Morii přežít? Prý zpátky na start a přicházím o čtyři tisíce magie. Tahle deskovka je vážně na nic!"
"Cha!" vyprskl Bučivoj a posunul svého Sarumana do cíle.

Kde to jsem? přemítal vylekaně.
Všude kolem byla skála a tma. Víc nic.
Náhle se za ním ozval skřek natolik děsivý, až ho zamrazilo v kostech.
Bez ohledu na kolena a dlaně rozdrápané od kamínků a skály se začal plížit vpřed. Když tu náhle, tam před ním ve tmě... Nelesklo se tam něco? Natáhl tím směrem ruku a nahmatal něco kovového.
"Prsten?" podivil se těsně před tím, než ho váha cizího těla srazila k zemi.
V posteli Dna Pytle se s vyděšeným výkřikem vzbudil malý Bilbo.
"Byl to jen sen," utěšoval sám sebe, "a sny nic neznamenají, to ví každý!"

"Cítíš to, Bungo?" libovala si Beladona po úklidu.
"Jistě, drahá," souhlasil snaživě její manžel, "všechno tu teď tak svěže voní."
"Přesně! Ta vůně čistoty," nasála Beladona spokojeně okolní vzduch. Náhle se zarazila a začichala znovu.
"Cítíš to?"
"Ano, velmi svěží," přitakal Bungo nepřítomně.
"Tohle rozhodně svěží není. Páchne to jako... nu, vážně hrozně," zpražila Beladona manžela nesouhlasným pohledem. Než ten ale mohl svou reakci přehodnotit, vstoupil do místnosti Bilbo se zmáčenou a urputně se bránící kočkou v náručí.
"Vypral jsem Šmudlu, když je ten jarní úklid!" hlásil zatímco se snažil vyhýbat kočičím drápkům.
"Ne, to není vůně," souhlasil konečně Bungo.

Na lavičce před dnem Pytle seděl pan Bungo Pytlík. Nohy natažené před sebe, v rukou dýmku a tvář nastavenou letnímu slunci.
"Takový klid," povzdechl si slastně. A vskutku, v okolí nebylo slyšet nic kromě švitoření ptáků, šumění listů a vzdáleného halasu běžného hobitího dne dole pod Kopcem.
Žádné rozbíjené nádobí, žádné dupání po celé noře, žádné křičení, žádné stížnosti od sousedů.
"Prostě ráj," zhodnotil Bungo sám pro sebe.
A takový ráj si měl užívat ještě celý měsíc. Beladona s Bilbem odjeli k jejím příbuzným a jemu se z té návštěvu podařilo vymluvit.
"Jednoduše krása," uzavřel to Bungo spokojeně. Zlatí příbuzní!

Buch, buch, buch... vykopával malý Bilbo nohama zadumaný rytmus o svou židli.
Měl totiž velký problém. A ne a ne ho vyřešit.
Rozhodl se vytvořit mapu Kraje, jenže se zasekl na tom, že mu nikdo nebyl schopen vysvětlit, co leží za hranicemi. Jaké jsou tam země? Jak se jmenují? Kdo tam žije? Vždyť přece nemůže být jenom Hůrka a Divočina, jistě musí být mnoho jiných míst jako jejich Kraj, no ne?
A psát všude kolej Kraje nápisy 'Zde žijí lvi'? To by celou mapu mohl rovnou spálit!
Kopání do židle se stalo razantnější. Však on tomu jednou přijde na kloub.

UŽ NIKDY ŽÁDNÉ MŠICE!
Celá vaše zahrada bude navěky věků zbavena těchto zákeřných škůdců.
Jak?
Pomocí elfího prachu!
Bez vedlejších účinků, bez zápachu, bez negativního účinku na cokoliv živého.
Kupte nyní a dostanete navíc kámen mudrců zdarma ke každému elfímu prachu!
Bližší informace ve Dně Pytle u pana Bilba Pytlíka

Když se vracela Beladona Pytlíková večer domů, čekal na ni u vrátek Dna Pytle Bilbo. Obličej a ruce celé od hlíny.
"Sázeli jsme s panem Vrtalem kytky," hlásil hrdě.
"Vážně? To je ale skvělé broučku," oddychla si Beladona. Konečně nějaká pořádná zábava pro malého hobita.
"Chceš je vidět?"
Za matčina souhlasu, přesunuli se oba k záhonkům.
"Tady budou petrklíče, a tady budou krokusy, vedle lilie a tam slunečnice," chlubil se Bilbo.
"A co bude tady?"
"Tam nechoď! Tam jsou masožravky!"
"Cože?"
"Kytky, co jedí maso."
"Takové kytky ale nejsou, Bilbo."
"Teď už jo," nedal se hobitek, "a jsou fáákt nebezpečný."

Tiše jako myšky plížili se čtyři hobití chlapci lesem.
V jejich čele šel Bilbo Pytlík s očima upřenýma bedlivě na zem. Za ním následovali Cvalimír Troubil, Tolman Kšandička a Vilda Bělonožka s výrazy značně rozpačitými.
"Ty, Bilbo, mě už ta hra nebaví," reptal Cvalimír.
"Psst!" tišil ho Bilbo.
"Ne, Cvalda má pravdu, dostaneme doma vynadáno, že jdeme pozdě," přidal se Vilda.
"Pssst!" tišil je znovu Bilbo.
"Ale už jsme propásli první večeři," skučel Tolman.
"Pssst! Vždyť to úplně zkazíte, když budete hlasití."
"Bilbo? Nehledáme náhodou nějaký kámen? Ten se nás nelekne," odporoval Vilda.
"Ale ten kámen je magický! Tak pssst!"

Louky se zelenaly, pole dávno zezlátla, slunce svítilo na modré obloze. Zkrátka, na Kraji leželo pozdní léto.
A s ním přišla senoseč. Sedlákům se pod nohama motala omladina a někteří malí hobitci se i učili pracovat s cepem či vázat snopy.
Bilbo tu samozřejmě nemohl chybět.
"Hele, hele, co mám!" vnucoval se sedláku Červíčkovi.
"Svázané klacky s kameny? Na co to je?" otřel si Červíček pot z čela.
"To je mlátička! Namlátí to obilí za vás!"
"Tak to sotva. Obilí se samo nikdy nenamlátí, chlapče."
A než se mladý Bilbo Pytlík stačit rozkoukat či zaprotestovat, byl zapřažen do skutečné práce.

"Takže ty jsi vážně viděl elfy?" dožadoval se Bilbo na starém Vrtalovi.
"No šak, malý pane, viděl. Povídal jsem vám to už aspoň desetkrát," přikývl starý Vrtal vážně.
"A slyšel jsi je i mluvit, že jo?" nedal se odbýt mladý hobitek.
"Něco jsem tehdá slyšel, to ano," souhlasil starý Vrtal.
"A víš teda, co znamená slovo mellon?"
"Ne, pane Bilbo, to nevím..."
"To je tuřín, víš," vysvětlil hrdě Bilbo.
Starý Vrtal se zamyslel.
"A neříkal vy ste mi náhodou minulý týden, že to znamená dýně?" Možná byl prosťáček, ale ne hlupák.
Bilbo se uraženě nafoukl: "Ty vůbec nechápeš duch elfštiny!"

"Tak konečně nasněžilo," radovala se Beladona.
"Pan Bilbo bude stavět sněhuláky, měl mrkve," informoval ji starý Vrtal.
"Snad jednu, ne?"
"Kdepak, paninko, dvě si nesl!"
Při představě, co by mohl její nezbedný a v některých věcech až přehnaně chytrý synek se dvěma mrkvemi sněhulákovi provést, polilo i přes okolní mráz Beladonu horko. Těch řečí by se už nikdy nezbavili!
Bez okolků tedy popadla šál a vyběhla ven. Na louce pod Kopcem již stálo spoustu sněhuláků. Všichni s mrkví. Až na toho Bilbova. Ten měl totiž mrkve dvě.
Na stranách hlavy jako uši.
"Můj sněhulák je elf," uculoval se blaženě Bilbo.

"S tím naším Bilbem je to těžké," stěžovala si Beladona při nákupu zeleniny na trhu paní Cvalíkové, "xkrát jsem mu říkala ať doma nehloupne a nezlobí tak tatínka."
"Děti jsou jak z divokých vajec," souhlasila paní Cvalíková a znaleckým okem hodnotila barvu nabízených rajčat.
"Jenže on si nedá říct, zrovna včera nám natahal do ložnice spoustu hlíny, trávy, listí a říkal, že nám to tam vyzdobil jako u elfů!"
"Neříkejte," podivila se paní Cvalíková a sebrala si další rajčata. Barvu měla pěknou.
"Jindy zase dělá čaroděje, bojovníka, draka... nikdy nevíme, co si zase vymyslí."
"Příšerné. Vezmete si rajčata? Jsou pěkná!"

Beladona a Bungo Pytlíkovi si vychutnávali svačinu v útulném prostředí své nory.
"Je dobře, že si Bilbo dnes nehraje na čaroděje," podotkl Bungo a promnul si připálené chlupy na noze.
"Má tolik fantazie," povzdychla si utrápeně Beladona.
"Ale dnes je hodný," zamručel spokojeně Bungo a pohladil manželku po ruce.
"Mami, tati, vyzdobil jsem vám ložnici!"
Výkřik z hloubi Dna Pytle donutil manžele Pytlíkovi vyskočit z křesel a spěchat do zmíněné místnosti.
Tam je čekala záplava natrhaných větví, trávy a hlíny poházené úplně všude a jeden malý hobitek hrdě vypínající hruď.
"Bungo, nedívej se," zasípala Beladona zděšeně.
"Arghhhh!" odpověděl pan Pytlík.

Poklidné ráno v Hobitíně narušilo hlasité Buch a zděšený křik z Dna Pytle.
"Bilbo, cos to udělal otci?" Beladona Pytlíková rozhořčeně vrtěla hlavou nad svým synem.
"Nic," vykulil Bilbo nevinně očka.
"Podpálil jsi mu chlupy na noze," nesouhlasila Beladona.
"Já mu neříkal, ať sem chodí," děl vzdorovitě mladý hobitek a ručkou ukázal na nápis Vstup na vlastní nebezpečí pečlivě vyškrábaný do rámu dveří jeho pokoje.
Beladona bezradně otevřela a zase zavřela ústa.
"A co to máš vůbec na sobě," vzchopila se k dalšímu hubování.
"To je čarodějnický hábit," nafoukl se pyšně Bilbo a popotáhl si špinavý hadr uvázaný kolem krku.

"Je to jen malý proradný skřet," běsnil Thorin tiše.
"Kdo?" podivil se Balin, kterého si Thorin vytáhl stranou od úkrytu trpaslíků na úbočí Hory.
"Ten hobit," vyprskl Thorin s takovým znechucením jako by mluvil o týden zahnívající mrtvole.
"Bilbo? Proč u všech bohů?"
Thorin chvíli jen tak stál a temně zíral na nejbližší kámen. "Má Arcikam," vysvětlil nakonec rozezleně.
Balin zalapal po dechu. "Jak to víte?"
"Poznal jsem to z jeho pohledu, když vyšel z Hory."
"Ale Thorine, viděl tam přece živého draka, nezapomeňte. Nemůžete ho jen tak obvinit protože se vám zdá, že se divně díval."
"Proč bych nemohl?"

Frodo a Sam opouštěli Dno pytle zrovna, když se Růža s Elanorou vracely z procházky.
"Tatíí," zavýskla malá hobitka nadšeně a rozeběhla se k němu. Sam ji zachytil a vyzdvihl si ji do náruče.
"Ty vážně odházíš?" zajímalo se děvčátko. Hlavu přitom položilo Samovi na rameno a kulilo na něj velká kukadla.
"Musím, ale je to naposledy," slíbil Sam a pohladil dcerku po vláscích.
"A vrátíš se brzy?"
"Tak brzy, jak to jen půjde," slíbil Sam a podal dcerku Růže. Obě pak políbil na rozloučenou.
Frodo stál opodál a vše s úsměvem pozoroval. Takhle si chtěl Sama i Kraj pamatovat.

"Potřeboval bych si promluvit," přiznával Sméagol nepříliš ochotně v přítmí svého doupěte.
"Jen povídej," tichounce sykla odpověď.
Sméagol se zavrtěl, promnul si ruce a párkrát se zhluboka nadechl: "Začalo to, když jsem našel ten prstýnek."
"Myslíš ukradl?"
"Ne, to ne! Byl to dáreček k narozeninám! Dostal jsem ho!"
"A Déagol?" vedl si hlas dál svou.
Sméagol podrážděně zavrčel: "Mohl si za to sám, měl mi ho dát."
"Jsi vrahou," protáhl hlas posměšně.
"Ne," vyjekl Sméagol poplašeně, "to jsem nebyl já! Nebyl jsem ve své kůži..."
"Vážně, milášku?"
Venku zazpíval nějaký pták a Sméagol vyděšeně zamrkal. Byl ve svém doupěti sám.

Frodo svým přátelům mával tak dlouho, jak jen jejich zmenšující se postavy stojící v Šedých přístavech viděl.
Zanedlouho mu ale výhled na břeh Středozemě zmizel a vidět bylo už jen nekonečnou mořskou hladinu. Mladý hobit znenadání zbledl.
"Gandalfe, jak dlouho poplujeme?"
"Inu, to záleží na tom, jak budou větry příznivé," zauvažoval čaroděj, "jsem si ale jist, že cesta bude pokojná a bez komplikací."
"Ale za jak dlouho tam budeme," dožadoval se Frodo přiškrceným hlasem.
"Za dva týdny. Proč? Zapomněl sis kapesník?"
Frodo neodpověděl, jen z bílé barvy obličeje přešel k zelené a s rukou před pusou se vrhl k zábradlí.

"Pipe, co to děláš?"
"No, chystám se sníst tenhle koláček," vysvětlil Pipin. Při pohledu na Smíškův přísný výraz se cítil povinen bránit, a tak dodal: "Ležel tu a je na něm napsáno Sněz mě."
"Aha," zvrátil Smíšek oči, "takže ty najdeš na zemi koláček s nápisem 'Sněz mě' a nenapadne tě nic lepšího, než ho sníst?"
"No, nenapadne," přiznal Pipin trucovitě a kousl si koláčku. "Vidíš, nic mi není," rozpřáhl nadšeně ruce.
Právě v tu chvíli se začal rychle zmenšovat.
Jakmile se miniaturní Pipin vyhrabal ze záhybů vlastního oblečení, zapištěl mu někdo do obličeje obviňujícně: "To ale není naše Alenka!"

"Pipe, ty jsi vážně navigátor za pět švestek," lamentoval Smíšek, "proč ses do té mapy nedíval pořádně?"
"Já se ale díval, Smíšku! Jenže potom zafoukal ten vítr a ta mapa jednoduše uletěla.. Navíc podle ní už jsme měli být doma."
"Jsi malý hloupý Bral. Zdá se ti, že tu kromě stromů něco vidíš?"
"Ne," přiznal sklesle Pipin. Po pár dalších krocích se ale zarazil. "Ty, Smíšku, vidíš to? Pumpa!"
"Co ale dělá pumpa v lese?"
"Vlastně to vypadá...no, jako naše pumpa, víš."
"Ale pokud je tohle naše pumpa..." zalapal Smíšek po dechu.
"Tak Hvozd snědl vesnici," doplnil Pipin vyjukaně.

"Občas si říkám, že jsem tě měl poslechnout a nebránit se osudu," přiznával přiopitě Aragorn Elrondovi během jedné jeho návštěvy v Minas Tirith, kdy zkoumali kvalitu vín ve sklepení.
Elf jen souhlasně pokýval hlavou a znalecky hodnotil barvu vína ve své sklence.
"Představ si, že mi zakazuje brát si do postele meč a nutí mě prát si oblečení a dokonce i měnit ponožky! A taky musím chodit včas na jídla," pokračoval ve stížnostech král Gondoru.
Elrond ho útěšně poplácal po rameni.
"Nevím, jestli by bývávalo nebylo lepší zahynout při obraně Gondoru, než se ženit..."
"Ale nebylo," zavrtěl Elrond nepřesvědčivě hlavou.

"Vyzývám Temného pána, aby vyšel," rozléhal se před Černou bránou Aragornův hlas.
Nejprve se nic nedělo, ale pak se brána začala otevírat. "Odvahu, přátelé," zvolal Aragorn na svou armádu. A právě v tu chvíli z řady spořádaně vyčkávajících vojáků vyběhla tryskem jedna postava.
Když, po nezbytně dlouhé době, vyšel z nejbližšího lesíka Gimli, našel na rozlehlé pláni jedinou osobu. Aragorn nepřítomně zíral na zavřenou bránu.
"Kde jsou všichni?"
Aragorn otočil po trpaslíkovi hlavu. "Všichni utekli, když viděli, že boj vzdává i Gimli, syn Glóinův, nejstatečnější bojovník."
Gimli zaraženě polknul.
"Proč jsi vlastně utekl?"
"Když musíš, tak musíš," pokrčil trpaslík rameny.

Po útoku Krebainů ustrnulo Společenstvo v dohadách o další cestě.
"Pojďme Rohanskou branou," dožadoval se Boromir.
"Ne," odporoval Gandalf, "přejdeme Caradhras."
"A proč nejdeme Morií?"
A pořád dokola.
Ještě hodinu jsem je nechala hašteřit, než jsem se do toho vložila: "Tak už dost. Stejně půjdeme přes Caradhras, kde nás zasype závěj, a pak Morií, kde na nás zaútočí skřeti, a tuhle Gandalf... No, to je jedno."
Dívali se na mě šokovaně, tak jsem radši přešla k Vilíkovi. "Ta vajíčka budete chtít míchaná nebo natvrdo?" Hobiti nadšeně zavyli a mně zamrzl úsměv.
Proč jsem se jen přidala ke Společenstvu jako kuchař?

"Je to jen malý proradný skřet," běsnil Thorin tiše.
"Kdo?" podivil se Balin, kterého si Thorin vytáhl stranou od úkrytu trpaslíků na úbočí Hory.
"Ten hobit," vyprskl Thorin s takovým znechucením jako by mluvil o týden zahnívající mrtvole.
"Bilbo? Proč u všech bohů?"
Thorin chvíli jen tak stál a temně zíral na nejbližší kámen. "Má Arcikam," vysvětlil nakonec rozezleně.
Balin zalapal po dechu. "Jak to víte?"
"Poznal jsem to z jeho pohledu, když vyšel z Hory."
"Ale Thorine, viděl tam přece živého draka, nezapomeňte. Nemůžete ho jen tak obvinit protože se vám zdá, že se divně díval."
"Proč bych nemohl?"

"Frodo? Neměl by ses toulat," ozval se Boromir.
Frodo sebou polekaně trhl.
"Bojíš se toho, co nás čeká? Nedivím se ti. Ale může to být jinak, můžeme vzít Prsten do Gondoru. Můžeme..."
"Ne! Prsten musí být zničen," okřikl ho Frodo a o pár kroků ustoupil.
Boromir však neměl ani pomyšlení na to, aby mu Prsten vzal násilím. "Cože? Ty budeš jenom papouškovat Elronda a Gandalfa? Co trocha invence? Nový pohled na problém? Ne! Na to jste vy hobiti moc velcí přizdisráči, vy raději odkýváte čarodějovi jeho plán a vydáte se na smrt!"
Frodo si místo odpovědi nasadil Prsten a utekl.

"Drogo, koho pozveme na oslavu Frodových narozenin?"
"Můžeme se nějak vyhnout tomu, aby přijeli Bralovi s tím svým Peregrinem a Brandorádovi se Smělmírem?" zkusil Drogo Pytlík nadějně.
"Jsou to moji příbuzní! A ti chlapci jsou hodní, mají jenom taková telecí léta, však z toho vyrostou, neboj."
"Já ti nevím, Primule, posledně mi zmizely všechny sušené houby a mrkev ze zahrádky..."
Náhle se mezi ně vřítil malý Frodo s dřevěným mečíkem z klacku: "Strýčka Bilba! Strýčka Bilba!" Primule mu klacek vzala a vyhodila ho z okna.
"Hlavně, že tvoji příbuzní divní nejsou," vrhla po Drogovi skeptický pohled.
"Já. Chci. Strýčka. Bilba!!!"

Elfové z Roklinky odcházeli do Šedých přístavů. A s nimi i Arwen Večernice, nejkrásnější elfka od dob Lúthien.
Nic tě tady nečeká, běžel ji hlavou otcův hlas, který se prolínal s hlasem Aragornovým tvrdícím, že nemají žádnou budoucnost.
Očima lesklýma od neprolitých slz bloumala lesem kolem cesty. A pak ji to náhle došlo. Údivem rozšířila oči. Přitáhla svému koni uzdu a mlasknutím ho vyvedla z řady. Neslyšela udivené hlasy volající její jméno, když zamířila zpátky domů.
"Jistě, že neviděli žádnou budoucnost, to já jim ji musím dát," smála se skrze slzy, "jen ženy přeci mohou ukázat správnou cestu svým mužům."

"A pak, když jsme běželi se vší tou křupavoučkou a voňavoučkou zeleninou polem, připletl se nám do cesty Frodo Pytlík a Sam. No skončili jsme na jedný kupě, co ti mám povídat. Jenže to už za námi byl Červík a my museli běžet dál. A pak se do toho zamotal ten sráz..."
"A co Frodo a Sam?"
"Kdo?" Pipin překvapeně zamrkal než se mu po tváři rozlil výraz pochopení, "jo tihle dva! Copak já vím? Šli do Hůrky nebo kam." Hobit se rozesmál a máchl rukou, aby naznačil, koho že to zajímá. Hlavně, že oni mají pivo a uloupenou zeleninu.

Bilbo by strašně nerad vypadal jako zrádce. Jenže on nemohl jinak, a tak se z Hory odplížil do vojenského ležení pod ní.
Chvíli z úkrytu naslouchal rozmluvě Barda s Thranduilem o tom, co by bylo nejlepší podniknout. Pak ale s tichým odkašláním vstoupil do mihotavého světla ohně.
"Cože, vy? Jak, proč..." vyhrkl Bard překvapeně.
"Víte, mám pro vás takovou nabídku," zašoupal Bilbo nervózně nohama a vytáhl z kapsy Arcikam.
"Co za něj chcete," hlesl bezvýrazně elfský král a oči nespouštěl z jiskřivého klenotu.
"No, tedy, stehýnko z té vaší pečínky, co voní až do Hory by pro začátek nebylo špatné..."

Osamělá hora se zachvěla. Trpaslíci stojící před tajným vchodem se semkli blíž k sobě. "Šmak se vzbudil," zabručel Thorin a pohledem se snažil marně proniknout temnotu uvnitř hory.
"Třeba to nebyl Šmak, možná to bylo zemětřesení. Nebo jen povolil nějaký léty zvětralý sloup a spadl," pokusil se najít Kili jiné možnosti. Skeptické pohledy od ostatních ho ale přiměly zmlknout.
Tajnou chodbou k nim dolehl rozzuřený dračí řev. Thorin vrhl po Kilim velmi výmluvný pohled. Pak se ale na scéně objevil i zadýchaný Bilbo třímající zlatý pohár. "Ví - o - nás! Musíme - se - ztratit," vysvětlit zadýchaně a už také hbitě pelášil pryč.

Thranduil schoval tvář do dlaní. Vzápětí ale dlaně přesunul a zakryl si s nimi raději uši. Nepřátelský pohled směřoval na prostranství před svým trůnem. Ještě před chvíli bylo všechno v pořádku. On vyslýchal trpaslíky o cíli jejich pochybné cesty a oni vzpurně mlčeli. Jenže pak přišel Gandalf...
...a od té doby tu všichni pobíhají sem a tam, máchají rukama a křičí. Gandalf křičí na Thorina, Thorin křičí na všechny okolo, stráže se šťouchanci pokoušejí sjednat pořádek a vyhýbat se přitom čarodějovi.
"A dost," zakřičel elfský král náhle, "až si to vyříkáte, pošlete pro mne a budeme pokračovat ve výslechu, ano?!"

Kořínek byl vzdáleným příbuzným samotného Starého Tobbyho. A jako takový si velmi pečlivě hlídal každoroční vítězství v Dýmkovém turnaji pořádaném na Kopci.
Jenže s přibývajícími léty bylo pořád těžší a těžší prvenství si udržet. Zejména letos se pan Kořínek o své vítězství obával, vždyť všichni mluvili o tom, že za mladým Bilbem přišel čaroděj Gandalf, který kromě svých ohňostrojů byl proslulý i velkou dovedností ve vyfukování.
Kořínek ale stále ještě doufal, že jeho letošní zlepšovák vyhraje i nad poučkami od čaroděje. Vždyť on nevyfukuje kroužky, ale kruhy. Krásně šedavě olověné kruhy, které se ve vzduchu dlouho drží, než se rozplynou.

"Zhřešil jsem, pane," ozval se do ticha zpovědnice provinilý hlas,"zhřešil jsem pýchou. Myslel jsem, že jsem lepší a dokonalejší než kdokoliv jiný. Myslel jsem, že jsem důmyslnější než ty."
Odpovědí mu bylo ticho, a tak pokračoval: "Má pýcha mi přivodila pád, a teprve ten mi otevřel oči. Ještě nebyl čas, měl jsem být trpělivější, víc naslouchat tomu, cos mě učil..."
"Přesně tak, Saurone," zazněla konečně skřípavá odpověď, "napodruhé se polepši. Musíš být nenápadnější, trpělivější. A musíš získat zpět Prsten. Númenor tě zničil, znič na oplátku celý svět. A jako rozhřešení umuč padesát elfů."
"Můj pane, Morgothe," zašeptal Sauron uctivě.

Den byl poklidný. Zářivě žluté pampelišky se kývaly sem a tam. S hlavami u sebe si šepotavě sdělovaly, že se potkají zase zítra, že prý má být ještě lepší počasí než dnes.
A pak, sotva pár desítek minut před západem slunce, se to stalo. Rozkvetlým paloukem se přehnaly čtyři páry chlupatých nohou. Pampelišky zadržely dech a nevěřícně zíraly na masakr ve svých řadách. Než se ale stihly vzpamatovat, prohnaly se přes ně ještě čtyři černá koňská kopyta.
Pampelišky zasténaly a s hrůzou svinuly své květy. Jim bylo jedno, kdo bude nebo nebude Temný pán, tak proč kvůli tomu měly umírat?