Moje články

"Na to musí mít jeden rozum, aby se vyhnul práci," dumal Vilda.
Vilda, Tolman, Cvalimír a Bilbo se zrovna úspěšně skryli před nucenou výpomoci s chystáním trhů, kterou jim domluvili rodiče.
"Moje máma říka," rozvláčně navázal Cvalda, "že táta má mozek určitě v břiše. Proto prý vždycky najde cestu k Drakovi, ale domů už jenom někdy."
Malí hobiti vyprskli smíchy.
"Tak to já ho tam mám taky, vždycky poznám, že je čas na snídani," pohladil si s mlsným olíznutím Tolman břicho.
"Hmm," zamyslel se Bilbo, "tak to já budu mít rozum v nohách - jednou mě dovedou k úžasnému dobrodružství, uvidíte!"

Bilbo byl na prázdniny odeslán k babi a dědovi Pytlíkovým. Byla to straaaašlivá nuda! Každý den úplně stejný jako ten předchozí a následující, žádné dobrodružství ani vzrůšo. Nadto babi měla zjevně problémy s pamětí, protože mu neustále říkala, co budou dělat.
Bilbo by již dávno ztratil přehled o tom, kolik dní tu je, kdyby si tajně nevyřezával do stěny pod postelí X za každý uběhlý.
"Bilbo, měl bys jít spát! Zítra nás čeká seno!" volala na něj zpoza dveří babi.
"Tak to by mě fááákt nenapadlo," zabručel tichým úštěpačným tónem Bilbo a doryl si své X. Zbývalo ještě dvanáct dní.

"Zaplať deset lembasů za průjezd Rohanskou branou," vyštěkl Bučivoj na Lily.
Ta neochotně požadovanou sumu vyplatila jen proto, aby vzápětí sebrala příhodným použitím karet Peckovi dva životy.
"Krucipísek," durdil se Pecka, "můj Legolas nemůže mít poslední život! Je to elf!"
"Jenže ty za něj neumíš hrát, měl jsi ho nechat mě," poškleboval se mu Bučivoj.
"Já byl ale na řadě s výběrem postavy!"
Počínající hádku přerušilo zaúpění Lily.
"Proč nemůže Gandalf jednou tu Morii přežít? Prý zpátky na start a přicházím o čtyři tisíce magie. Tahle deskovka je vážně na nic!"
"Cha!" vyprskl Bučivoj a posunul svého Sarumana do cíle.

"Cítíš to, Bungo?" libovala si Beladona po úklidu.
"Jistě, drahá," souhlasil snaživě její manžel, "všechno tu teď tak svěže voní."
"Přesně! Ta vůně čistoty," nasála Beladona spokojeně okolní vzduch. Náhle se zarazila a začichala znovu.
"Cítíš to?"
"Ano, velmi svěží," přitakal Bungo nepřítomně.
"Tohle rozhodně svěží není. Páchne to jako... nu, vážně hrozně," zpražila Beladona manžela nesouhlasným pohledem. Než ten ale mohl svou reakci přehodnotit, vstoupil do místnosti Bilbo se zmáčenou a urputně se bránící kočkou v náručí.
"Vypral jsem Šmudlu, když je ten jarní úklid!" hlásil zatímco se snažil vyhýbat kočičím drápkům.
"Ne, to není vůně," souhlasil konečně Bungo.

Buch, buch, buch... vykopával malý Bilbo nohama zadumaný rytmus o svou židli.
Měl totiž velký problém. A ne a ne ho vyřešit.
Rozhodl se vytvořit mapu Kraje, jenže se zasekl na tom, že mu nikdo nebyl schopen vysvětlit, co leží za hranicemi. Jaké jsou tam země? Jak se jmenují? Kdo tam žije? Vždyť přece nemůže být jenom Hůrka a Divočina, jistě musí být mnoho jiných míst jako jejich Kraj, no ne?
A psát všude kolej Kraje nápisy 'Zde žijí lvi'? To by celou mapu mohl rovnou spálit!
Kopání do židle se stalo razantnější. Však on tomu jednou přijde na kloub.

Když se vracela Beladona Pytlíková večer domů, čekal na ni u vrátek Dna Pytle Bilbo. Obličej a ruce celé od hlíny.
"Sázeli jsme s panem Vrtalem kytky," hlásil hrdě.
"Vážně? To je ale skvělé broučku," oddychla si Beladona. Konečně nějaká pořádná zábava pro malého hobita.
"Chceš je vidět?"
Za matčina souhlasu, přesunuli se oba k záhonkům.
"Tady budou petrklíče, a tady budou krokusy, vedle lilie a tam slunečnice," chlubil se Bilbo.
"A co bude tady?"
"Tam nechoď! Tam jsou masožravky!"
"Cože?"
"Kytky, co jedí maso."
"Takové kytky ale nejsou, Bilbo."
"Teď už jo," nedal se hobitek, "a jsou fáákt nebezpečný."

Louky se zelenaly, pole dávno zezlátla, slunce svítilo na modré obloze. Zkrátka, na Kraji leželo pozdní léto.
A s ním přišla senoseč. Sedlákům se pod nohama motala omladina a někteří malí hobitci se i učili pracovat s cepem či vázat snopy.
Bilbo tu samozřejmě nemohl chybět.
"Hele, hele, co mám!" vnucoval se sedláku Červíčkovi.
"Svázané klacky s kameny? Na co to je?" otřel si Červíček pot z čela.
"To je mlátička! Namlátí to obilí za vás!"
"Tak to sotva. Obilí se samo nikdy nenamlátí, chlapče."
A než se mladý Bilbo Pytlík stačit rozkoukat či zaprotestovat, byl zapřažen do skutečné práce.

"Tak konečně nasněžilo," radovala se Beladona.
"Pan Bilbo bude stavět sněhuláky, měl mrkve," informoval ji starý Vrtal.
"Snad jednu, ne?"
"Kdepak, paninko, dvě si nesl!"
Při představě, co by mohl její nezbedný a v některých věcech až přehnaně chytrý synek se dvěma mrkvemi sněhulákovi provést, polilo i přes okolní mráz Beladonu horko. Těch řečí by se už nikdy nezbavili!
Bez okolků tedy popadla šál a vyběhla ven. Na louce pod Kopcem již stálo spoustu sněhuláků. Všichni s mrkví. Až na toho Bilbova. Ten měl totiž mrkve dvě.
Na stranách hlavy jako uši.
"Můj sněhulák je elf," uculoval se blaženě Bilbo.

Beladona a Bungo Pytlíkovi si vychutnávali svačinu v útulném prostředí své nory.
"Je dobře, že si Bilbo dnes nehraje na čaroděje," podotkl Bungo a promnul si připálené chlupy na noze.
"Má tolik fantazie," povzdychla si utrápeně Beladona.
"Ale dnes je hodný," zamručel spokojeně Bungo a pohladil manželku po ruce.

"Mami, tati, vyzdobil jsem vám ložnici!"
Výkřik z hloubi Dna Pytle donutil manžele Pytlíkovi vyskočit z křesel a spěchat do zmíněné místnosti.
Tam je čekala záplava natrhaných větví, trávy a hlíny poházené úplně všude a jeden malý hobitek hrdě vypínající hruď.
"Bungo, nedívej se," zasípala Beladona zděšeně.
"Arghhhh!" odpověděl pan Pytlík.

"Je to jen malý proradný skřet," běsnil Thorin tiše.
"Kdo?" podivil se Balin, kterého si Thorin vytáhl stranou od úkrytu trpaslíků na úbočí Hory.
"Ten hobit," vyprskl Thorin s takovým znechucením jako by mluvil o týden zahnívající mrtvole.
"Bilbo? Proč u všech bohů?"
Thorin chvíli jen tak stál a temně zíral na nejbližší kámen. "Má Arcikam," vysvětlil nakonec rozezleně.
Balin zalapal po dechu. "Jak to víte?"
"Poznal jsem to z jeho pohledu, když vyšel z Hory."
"Ale Thorine, viděl tam přece živého draka, nezapomeňte. Nemůžete ho jen tak obvinit protože se vám zdá, že se divně díval."
"Proč bych nemohl?"

"Potřeboval bych si promluvit," přiznával Sméagol nepříliš ochotně v přítmí svého doupěte.
"Jen povídej," tichounce sykla odpověď.
Sméagol se zavrtěl, promnul si ruce a párkrát se zhluboka nadechl: "Začalo to, když jsem našel ten prstýnek."
"Myslíš ukradl?"
"Ne, to ne! Byl to dáreček k narozeninám! Dostal jsem ho!"
"A Déagol?" vedl si hlas dál svou.
Sméagol podrážděně zavrčel: "Mohl si za to sám, měl mi ho dát."
"Jsi vrahou," protáhl hlas posměšně.
"Ne," vyjekl Sméagol poplašeně, "to jsem nebyl já! Nebyl jsem ve své kůži..."
"Vážně, milášku?"
Venku zazpíval nějaký pták a Sméagol vyděšeně zamrkal. Byl ve svém doupěti sám.

"Pipe, co to děláš?"
"No, chystám se sníst tenhle koláček," vysvětlil Pipin. Při pohledu na Smíškův přísný výraz se cítil povinen bránit, a tak dodal: "Ležel tu a je na něm napsáno Sněz mě."
"Aha," zvrátil Smíšek oči, "takže ty najdeš na zemi koláček s nápisem 'Sněz mě' a nenapadne tě nic lepšího, než ho sníst?"
"No, nenapadne," přiznal Pipin trucovitě a kousl si koláčku. "Vidíš, nic mi není," rozpřáhl nadšeně ruce.
Právě v tu chvíli se začal rychle zmenšovat.

Jakmile se miniaturní Pipin vyhrabal ze záhybů vlastního oblečení, zapištěl mu někdo do obličeje obviňujícně: "To ale není naše Alenka!"

"Občas si říkám, že jsem tě měl poslechnout a nebránit se osudu," přiznával přiopitě Aragorn Elrondovi během jedné jeho návštěvy v Minas Tirith, kdy zkoumali kvalitu vín ve sklepení.
Elf jen souhlasně pokýval hlavou a znalecky hodnotil barvu vína ve své sklence.
"Představ si, že mi zakazuje brát si do postele meč a nutí mě prát si oblečení a dokonce i měnit ponožky! A taky musím chodit včas na jídla," pokračoval ve stížnostech král Gondoru.
Elrond ho útěšně poplácal po rameni.
"Nevím, jestli by bývávalo nebylo lepší zahynout při obraně Gondoru, než se ženit..."
"Ale nebylo," zavrtěl Elrond nepřesvědčivě hlavou.

Po útoku Krebainů ustrnulo Společenstvo v dohadách o další cestě.
"Pojďme Rohanskou branou," dožadoval se Boromir.
"Ne," odporoval Gandalf, "přejdeme Caradhras."
"A proč nejdeme Morií?"
A pořád dokola.

Ještě hodinu jsem je nechala hašteřit, než jsem se do toho vložila: "Tak už dost. Stejně půjdeme přes Caradhras, kde nás zasype závěj, a pak Morií, kde na nás zaútočí skřeti, a tuhle Gandalf... No, to je jedno."
Dívali se na mě šokovaně, tak jsem radši přešla k Vilíkovi. "Ta vajíčka budete chtít míchaná nebo natvrdo?" Hobiti nadšeně zavyli a mně zamrzl úsměv.
Proč jsem se jen přidala ke Společenstvu jako kuchař?

"Frodo? Neměl by ses toulat," ozval se Boromir.
Frodo sebou polekaně trhl.
"Bojíš se toho, co nás čeká? Nedivím se ti. Ale může to být jinak, můžeme vzít Prsten do Gondoru. Můžeme..."
"Ne! Prsten musí být zničen," okřikl ho Frodo a o pár kroků ustoupil.
Boromir však neměl ani pomyšlení na to, aby mu Prsten vzal násilím. "Cože? Ty budeš jenom papouškovat Elronda a Gandalfa? Co trocha invence? Nový pohled na problém? Ne! Na to jste vy hobiti moc velcí přizdisráči, vy raději odkýváte čarodějovi jeho plán a vydáte se na smrt!"
Frodo si místo odpovědi nasadil Prsten a utekl.

Elfové z Roklinky odcházeli do Šedých přístavů. A s nimi i Arwen Večernice, nejkrásnější elfka od dob Lúthien.
Nic tě tady nečeká, běžel ji hlavou otcův hlas, který se prolínal s hlasem Aragornovým tvrdícím, že nemají žádnou budoucnost.
Očima lesklýma od neprolitých slz bloumala lesem kolem cesty. A pak ji to náhle došlo. Údivem rozšířila oči. Přitáhla svému koni uzdu a mlasknutím ho vyvedla z řady. Neslyšela udivené hlasy volající její jméno, když zamířila zpátky domů.
"Jistě, že neviděli žádnou budoucnost, to já jim ji musím dát," smála se skrze slzy, "jen ženy přeci mohou ukázat správnou cestu svým mužům."

Bilbo by strašně nerad vypadal jako zrádce. Jenže on nemohl jinak, a tak se z Hory odplížil do vojenského ležení pod ní.
Chvíli z úkrytu naslouchal rozmluvě Barda s Thranduilem o tom, co by bylo nejlepší podniknout. Pak ale s tichým odkašláním vstoupil do mihotavého světla ohně.
"Cože, vy? Jak, proč..." vyhrkl Bard překvapeně.
"Víte, mám pro vás takovou nabídku," zašoupal Bilbo nervózně nohama a vytáhl z kapsy Arcikam.
"Co za něj chcete," hlesl bezvýrazně elfský král a oči nespouštěl z jiskřivého klenotu.
"No, tedy, stehýnko z té vaší pečínky, co voní až do Hory by pro začátek nebylo špatné..."

Thranduil schoval tvář do dlaní. Vzápětí ale dlaně přesunul a zakryl si s nimi raději uši. Nepřátelský pohled směřoval na prostranství před svým trůnem. Ještě před chvíli bylo všechno v pořádku. On vyslýchal trpaslíky o cíli jejich pochybné cesty a oni vzpurně mlčeli. Jenže pak přišel Gandalf...
...a od té doby tu všichni pobíhají sem a tam, máchají rukama a křičí. Gandalf křičí na Thorina, Thorin křičí na všechny okolo, stráže se šťouchanci pokoušejí sjednat pořádek a vyhýbat se přitom čarodějovi.
"A dost," zakřičel elfský král náhle, "až si to vyříkáte, pošlete pro mne a budeme pokračovat ve výslechu, ano?!"

"Zhřešil jsem, pane," ozval se do ticha zpovědnice provinilý hlas,"zhřešil jsem pýchou. Myslel jsem, že jsem lepší a dokonalejší než kdokoliv jiný. Myslel jsem, že jsem důmyslnější než ty."
Odpovědí mu bylo ticho, a tak pokračoval: "Má pýcha mi přivodila pád, a teprve ten mi otevřel oči. Ještě nebyl čas, měl jsem být trpělivější, víc naslouchat tomu, cos mě učil..."
"Přesně tak, Saurone," zazněla konečně skřípavá odpověď, "napodruhé se polepši. Musíš být nenápadnější, trpělivější. A musíš získat zpět Prsten. Númenor tě zničil, znič na oplátku celý svět. A jako rozhřešení umuč padesát elfů."
"Můj pane, Morgothe," zašeptal Sauron uctivě.