Moje články

“Kam mi utekl kytarista?” Zeptal jsem se osazenstva před zkušebnu, když se předchozí kapela rozhodla vykýblovat ven.

“Asi slyšel jak mu nadáváš do kytaristů,” uchechtl se Paul, když zvedal svoje bágly, překročil ty Victorovy, a pomalu vešel dovnitř.

“Já to tahat nebudu,” ukázal Robert na kufry na zemi a přeskočil je.

“Tak mu to vezme někdo jinej,” Rozhodl jsem zpoza svého kufru s basovkou.

“Rob ale nic nenese!” Ohradil se Paul.

“Tak mi pak vezme za trest bicí,” prohlásil Dave, vzal společně se mnou Vicova zavazadla a nastěhoval je do zkušebny.

“Kvalitní spolupráce!” Zavrtěl hlavou Paul, než byl sejmut kufrem.

Jeho život se dělil na dvě části.

Tu, kdy musel předstírat, nutit se, tápat nad tím, kdo je. Záviděl ostatním lidem jednoduchost jejich životů. Jak mají všechno jasné, když on ani neumí říct ani své jméno? Vše bylo tak šedé a rozmazané, bez jasných okrajů. Dny ubíhaly buď rychle, jak snímky filmu, a nebo se až příliš táhly. Jako dehet.

Pak přišla konečně ta druhá, mnohem dobrodružnější a barevnější část. Už se dokáže lidem představit, už dokáže promluvit nahlas. A i když jsou některé dny stále ještě rozmazané, už je vidět dál, než jen na pár kroků. Mlha se zvedla.

“Alexi, podej mi tu pikslu tamhle z poličky,” ukázal Geddy někam nad kytaristu.

“Tuhle?”

“Přesně. Máte někdo z vás papírky?”

Po chvilce mu Neil podal i ty. Když ale Ged otevřel plechovku, nic v ní nebylo.

“Tak dneska asi nic,” zatvářil se smutně.

“Budeš muset někam dojít, no,” protáhl se Alex.

“A kde chceš brát trávu uprostřed polí?” Řekl naštvaně Neil.

“Něco zkusím,” odešel Alex z dodávky.

Vrátil se asi za hodinu, ale evidentně byl úspěšný.

“Tak co nám neseš?” Zeptal se Geddy, když si Alex sedl vedle něj na zem.

“Makovice.” Usmál se Alex vítězoslavně.

Geddy jen zakoulel očima.

Odehnal ho jako psa. Ale on žádný podvraťák nebyl. Byl jeho zpěvák... a stejně ho nechtěl Steve ani vidět. Udělal něco špatně? Měl snad pan šéf jenom debilní náladu? Náladu vyhazovat lidi ze zkušebny tak, že už jich bylo víc před ní než uvnitř?
Najednou vyšel I poslední člověk. Všichni na něj vrhli tázavé pohledy.

“Prej máme padla, něco mu je,” řekl Nicko ukazujíc za sebe.

“Tak to ne,” zvedl se Bruce a vrazil do zkušebny.

Steve tam seděl na zemi a po tváři mu tekly slzy.

“Vypadni Bruci,” zařval na něj když ho uviděl.

Bruce výjimečně poslechl. Už rozuměl.

“Steve?”
“Krucinál, Bruci, můžeš aspoň chvíli mlčet? Chci se vyspat,” řekl Steve a nahmatal potmě polštář. Pro případ, že by ho chtěl po Bruceovi hodit.
“Já právě taky, nemůžu prosím k tobě?”
“Co se děje?” Zeptal se Steve starostlivě.
“Nic, akorát tam Nicko dělá hrozný bordel.”
“Jsi si jistý, že se tu vyspíš líp?” Bruce souhlasně pokýval hlavou, “Tak fajn,” posunul se Steve víc ke kraji a nechal druhý polštář na místě.
“Děkuju,” zašeptal Bruce.
“Spi už,” přehodil přes něj Steve deku, “Dobrou,” dodal ještě.
“Dobrou noc,” odpověděl Bruce a políbil ho za odměnu na tvář. Steve se konečně usmál.

“Víš, že bych pro tebe udělal všechno,” rozhodil rukama Bruce, “šel bych i na konec světa, kdybys mě tam pro něco poslal. Řekneš mi to teda?”
“Dobře, ale pojď si sednout někam stranou.” Steve se bál, že ho v momentě, kdy to vysloví, pošle Bruce do háje, ale nějakou naději ještě měl. Sedli si na konci chodby do křesílek. Steve se nadechl.
“Bruci, víš,” ještě zapřemýšlel, “líbíš se mi,” řekl a odvrátil pohled. Bruce to moc nezaskočilo, položil mu ruku na koleno, a když se na něj Steve otočil, usmál se na něj. Naklonil se k němu a políbil ho.

Nechtěl se zamilovat. Mermomocí se tomu bránil, bylo by to pro něj podobně potupné a nepříjemné, jako když by jel na drogách. Ty by nikdy nezkusil, a stejné tabu pro něj bylo, aby se zamiloval do někoho z kapely. A stejně se přistihl, že se tak stalo. Na zkouškách z něj nemohl spustit oči, jak roztomile stál, když hrál, jak mu ze začátku stydlivě uhýbal pohledem, a nejvíc, jak opatrně oproti němu hrál na flétnu. Byli opravdu jako oheň a voda.
Ian seděl na schodech a kouřil už třetí cigaretu. Možná by chtěl vědět, že Martin byl na tom stejně.

Ano, West Ham United. Steveův nejoblíbenější fotbalový klub. Fotbal hrál už jako malý kluk (jako asi všichni) a nikdy ho to nepřestalo bavit. Jednoho dne si uvědomil, že ho řemen od basovky dře do krku, a tak navrhl mamince, jestli by mu neupletla takový návlek. Když se ho zeptala na barvy, tak nad tím dlouho přemýšlel. Jako první ho napadly černá a bílá (aby se mu to hodilo ke všemu), nakonec si ale vybral právě barvy West Hamu. Totiž vínovou a bledě modrou. V průběhu let si nechal uplést hodně takových návleků, ale žádný si neoblíbil tak, jako ten první.

Jeli autobusem. Bruce, Steve a Janick seděli namáčknutí vedle sebe na jedné straně a Nicko, Dave a Adrian na druhé. Nudili se, a tak Bruce odněkud vyčaroval balíček karet a rozdal je.
“Bruci, co to je za divný karty?” Prohlížel si je Steve.
“Jsou na nich hezký obrázky, to jo, ale jak se s nima hraje?” Mával s nimi Bruceovi před obličejem Nicko.
“Přesně. A není jich nějak málo?” Podotknul Dave.
“A co je třeba tohle za kartu?” vytáhl jednu Adrian.
“To je sedm kulí a já vás dneska naučím mariáš”, řekl Bruce tajemně. Byli zrovna pár hodin od Prahy.

Byl pátek večer a John seděl s přáteli pro jednou poklidně v hospodě. Na židli předtím našel přehozenou mikinu. Bylo trochu zima, tak si ji oblékl, nasadil si kapuci a sklonil hlavu.
“Johnny?” Promluvil na něj Chas.
“Teď budu jako ty smažky, co se zamýšlí nad filozofickýma otázkama”, zasmál se opile. Chas jen zakoulel očima. Gary, Les a Beano se ale naklonili nad stůl aby ho lépe slyšeli.
“Myslíte, že námořníci můžou brečet rum?” Zasmál se sám sobě a sesunul se pod stůl.
“To je vážně zajímavá otázka, ale nechceš už jít?” Zeptal se Chas a vytáhl ho zpod stolu.

“Iane?” Podíval se na něj Martin.
“Proč by ne? Hodí se to k melodii”, řekl Ian.
“Ne, já chápu, že se snažíš, ale dneska ti to moc nejde”.
Ian se podíval na Martina, pak zpátky na papír. Vzal kytaru, zahrál riff a pár následujících akordů.
“No, it would be awful to shame just the writers
of cheap romantic novels,
Old women bought them from the homeless,
you can see over their shoulders.
So I plead, I need you to read a book
that follows a tangled thread
Something you've never read
and it makes you believe that Mary Sue’s dead”.

“Vinci? Co to děláš?” Zeptal se Howard opatrně ze svého místa na pohovce. Vince stál na stoličce u ledničky a sundaval z ní papíry. Hlavně nákupní seznamy a noty. Po chvilce odběhl k sobě do pokoje. Howarda docela zajímalo, co dělá, a tak se zvedl a následoval ho. Ve Vincově pokoji byl neskutečný nepořádek. To ostatně byl ale pořád. Na zemi mezi pastelkami, fixy a krabičkami se třpytkami seděl Vince a zběsile kreslil.
“Co to bude až to bude?” Zeptal se Howard. Vince zvedl své hotové dílo. Byli to oni dva. Drželi se za ruce a kolem byly nalepené třpytky.

Čekali, až se na semaforu objeví zelená. House seděl naštvaně v sedadle spolujezdce, Wilson řídil a vzadu seděla Housova maminka.
“Jamesi byl byste tak hodný a zastavil u pumpy, potřebovala bych si odskočit”, řekla matka. Wilson tedy odbočil a zaparkoval. Zůstal s Housem v autě.
“Neboj, zatím to není tak hrozný”, otočil se na House Wilson a položil mu ruku na stehno.
“Prosímtě, nedělej to, za chvíli přijde a nepotřebuju, aby měla řeči ještě na tohle”, řekl House, ale Wilsonovu ruku lehce pohladil. Wilson se usmál, ale ne na dlouho, protože uviděl Housovu mámu, jak se k nim odhodlaně blíží.

“Kurva”, zaklel John, když uviděl pokoj ve kterém se probudil. Pokoj byl v dezolátním stavu. Ne, že by v něm byl obyčejný nepořádek. Ze zdí odpadávaly kusy omítky, stropem zatékalo a na posteli, pokud se tomu ještě dalo říkat postel, byly místo peřin kusy hadrů a noviny. Opatrně se jal hledat své svršky, snažil se nešlápnout na myší trus (a zřejmě i jejich ostatky), které byly všude na podlaze. Včerejší noc si pravděpodobně užil, všechno ho příjemně bolelo.
Byla ale tohle pro něj opravdu dospělost, nebo prostě jen jeho život? Nechová se pořád jako teenager? A byl někdy vůbec dítě?

“Johne, můžeš mi vysvětlit, co tohle krucinál bylo?” Skláněl se Chas nad mrtvým tvorem.
“Ghúl. Umí měnit svůj vzhled podle osoby, nebo zvířete který žere”, otřel si John pot z čela.
“A jaktože jsme ještě nikdy nějakýho neviděli?”
“Jsou arabského původu. Zlí džinové. Něco jako naši démoni, ale jak vidíš, mají ten systém trochu promakanější”, vysvětlil Constantine a pozoroval jak se jejich úlovek postupně měnil do podoby hyeny.
“Tak co dělá tady v Londýně?”
“To netuším, možná si zajel na dovolenou”, zapálil si,”Nebo zase něco kuje Midnite”, elegantně překročil mrtvolu a s Chasem v patách odcházel z temné uličky.

Na ten den byl připraven test z chemie. Náš úplně první na gymplu. Paní profesorka nás sice nabádala, abychom se učili, ale vysvětlete to dvanáctiletým dětem s vlastní hlavou. Někteří chytří spolužáci se rozhodli zeptat se těch starších. To byl špatný nápad. Když jste druhým rokem na škole, tak vás často vyšší ročníky vytrollí. A tak nám bylo řečeno, že si můžeme udělat taháky a všechno bude v pohodě. Nebylo. Nejen, že na půlku profesorka přišla, když obcházela s testem, ale za chvíli našla i zbytek. Test nikdo nedopsal. A chemikářka (dnes naše třídní) si tak získala přezdívku “Sokolí oko”.

Byli už za půlkou poslední skladby. Fear of the Dark. Bruce běhal po pódiu, povzbuzoval fanoušky, několikrát málem narazil do Stevea, ale Steve se mu vždycky vyhnul, dokonce ho lehce pohladil po rameni, když myslel, že ho praštil basovkou. Bruceovi to bylo všechno jedno, měl v sobě kvanta adrenalinu. Už se blížili ke konci. Ještě jedno sólo. A tak se Bruce rozběhl, vyskočil si na bedny uprostřed vpředu na pódiu a chtěl se sklouznout, jak to často dělá. Trochu to ale přehnal a sedl si na Marcela. Naštěstí mu neutekl jeho part. Slyšel ale jak se Steve vzadu směje. Idiot.

Bylo extrémně chladné ráno. John se včera v noci ani neobtěžoval najít deku. Dnes mu ale chyběla. Vedle sebe ale našel něco lepšího. Zdroj tepla. Otočil se. Ani nebyl tak překvapený, že to je Gaz. Natáhl se přes něj pro hodinky na stolku. Nebylo ráno, spíš odpoledne. To nic neměnilo na tom, že byla zima. Povzdychl si a zůstal ležet na Garym. Nakonec se rozhodl jít ven, trochu zmírnit kocovinu a hlavně něco sníst. Nebo možná vypít. Tekutý chleba je taky dobrý. Cestou ven oblékl svou koženou bundu, tu s ostny z oceli, nasadil nepřístupný výraz a vyšel do ulic.

Nějakou záhadu hledali už pěkných pár hodin a Dipper už to chtěl zabalit a jít radši zpátky.“Dippere!”, zavolala na něj náhle Mabel.
“Co je, Mabel?”
“Podívej se na tohle”, ukázala najednou pod ně na zem. Byla tam obrovská stopa. Vypadala spíš jako vyschlé jezírko. Připomínala ho i velikostí.
“To je skvělý, přesně něco takovýho jsem hledal”, zaradoval se Dipper a jal se stopu zkoumat. Kdyby tak oba sourozenci viděli, co se ale skrývá pod větvemi kousek za nimi. To by teprve byli nadšení. Možná ale spíše ironicky. Zpoza stromu je totiž pozoroval jejich “oblíbený” jednooký démonický trojúhelník. Bill Cipher.