Moje články

Byl domeček, v něm mazanec a mazanice. Mazanice byla pestrá, indigově modrá, rumělkově červená, vandykově žlutá. Mazanec byl kynutý, s rozinkami.
Mazanice ozařovala dům, mazanec chodil do práce.
Jednou povídá mazanec, ty jiná, já jiný, jdu, už se nevrátím.
Mazanice zesmutněla, křivda ji zkřivila, vina svinula, rozplakala se, rozpila. Vytekla ven, modrá, červená, žlutá.
Mazanec stesk hnal bičem domů, přijde, vidí barvy za prahem, žalem se rozplakal, zevnitř rozmočil, vpil se do barev.
Slzami zvláčněni, smísili se, stali zemí.
Vítr přiletěl, semeno přivál, vyrostl strom, listy měl modré, červené, žluté.
A ptactvo nebeské usídlilo se na stromě, aby vyvedlo potomstvo.

"Tadyhle ještě černou, Jožine. Víčka připíchni vejš, ať voči vypadaj vytřeštěně!
Co vy tu vokouníte? Vy nejste zdejší, co? Myslíte, že to nejni vopravdická hlava? Ale je! Pozdravte starýho Vomáčku, lotrase a vrahouna! Tělo už ňákej pátek v hrobě, hlava porád slouží.
Pročpak? Proto, že náš nejmilostivější král má svoje nálady. Von už nejni nejmladší, v hlavě se mu plete, když ho to chytí, hned by popravoval, vinnej nevinnej! Na popravu se nedošourá, jenže hlavu chce dycinky vidět. Tak mu tadyhle Vomáčku nakašírujeme a je spokojenost na všech stranách.
A nazejtří už se na včerejší popravený usmívá jak sluníčko nebeský!"

Když se kroužící tečka na obloze proměnila v Sovátko, Myšák se usmál.
"Tomuhle říkám ladné kruhy!" zavolal. "Ale kdybys chtělo splnit téma, vykroužilo bys bludný kruh!"
Sovátko přistálo.
"Bludný kruh kroužit nebudu. Zmizelo bych."
"Cože?"
"Soví pověst. Bludný kruh tě strhne do Bludné země. Tam žijí jiní lidé a jiná zvířata. Třeba lidi nikdy nepřestávají mluvit, jenomže nikdo nikoho neposlouchá. Zvířata nepatří sami sobě, patří lidem. A ti si myslí, že jsou jenom věci. Jako židle nebo motyčka, chápeš."
Myšák se zamračil. "Víš jistě, že je to pověst? A že se ta země jmenuje Bludná?"
"Nevím," zívlo Sovátko. "Možná Obludná?"

Někteří připíjeli na jeho zdraví, jiní na smrt.
Tajně.
Vévoda si oslavy nepřál.
Velmi důrazně.
Tu noc vzpomínky ožívaly: biče, pouta, hlad, strach.
Vzpomínky z doby předtím byly mrtvé.
Bloumal Palácem.
V místnosti stráží halas a smích. Na stole mince, karty, víno.
Ztichli, když vstoupil.
"Slavíte?"
"Eeee... narozeniny...tady mladej má."
"Jak jsi starý, chlapče?"
"O žních dvacet, pane."
Seržant obrátil oči v sloup.
Nechal to být.
"A co hrajete?"
"Kučíbr, pane. Určitě jste jako kluk..."
"Ne."
Vysvětlili mu pravidla. Zřejmě šlo o to poznat, kdy protihráč lže.
Odcházel k ránu, v kapse mu chřestily drobné.
Tentokrát si narozeniny užil.

Kdo obratně vládne štětcem, může zobrazit cokoliv.
Výbuch komety, peklo i ráj, hloubku lidského oka.
Ale kdo po tom touží?
Lidi mají rádi obyčejné věci. Stálé, jisté, běžné. Jako jsou dolarovky nebo plechovky s polévkou nebo...
(...bystré oči pod rozcuchanými vlasy přejíždějí z předmětu na předmět...)
...banán?
Banán.
Sympatická barva i tvar.
Ani nemusí být dokonalý. Stačí trochu jetý.
Třeba na obal toho nového elpíčka?
Tam by mohl šťastný majitel sloupnout slupku, a pod ní by našel...
...banán?
To ovšem není moc překvapivé. Ale kdo stojí o překvapení? Když už, stačí docela malé. Ten banán uvnitř by mohl být...
...růžový?

Prstem do písku.
Křídou. Tužkou. Perem.
Čáry, křivky, osmičky.
Písmena.
Jazyk mezi zuby, záda se hrbí. Nehrbit!
Hychykyrydytyny. Befelemepesseveze.
Vyjmenuj vyjmenovaná!
Být i bít. Nebít! Bití je k zblití! (Někdy i bytí je k zblití, leč není zbytí.)
Draci vzlétli, byť z papíru, tak živí, hodní, shodní.
Věta hlavní, vedlejší. Čárky obezřetně. Komu čárka uletí, na toho pak přiletí, víte kdo!
Standardní. Bizarní. Protežovat. Že to píší všichni jinak? Nepřidáš se k většině, páchá-li pravopisné zlo!
Ze slov věty. Z vět příběh.
Připraveni?
Vážně?
Tak do toho!
Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff...

Byl domeček, v něm mazanec a mazanice. Mazanice byla pestrá, indigově modrá, rumělkově červená, vandykově žlutá. Mazanec byl kynutý, s rozinkami.
Mazanice ozařovala dům, mazanec chodil do práce.
Jednou povídá mazanec, ty jiná, já jiný, jdu, už se nevrátím.
Mazanice zesmutněla, křivda ji zkřivila, vina svinula, rozplakala se, rozpila. Vytekla ven, modrá, červená, žlutá.
Mazanec stesk hnal bičem domů, přijde, vidí barvy za prahem, žalem se rozplakal, zevnitř rozmočil, vpil se do barev.
Slzami zvláčněni, smísili se, stali zemí.
Vítr přiletěl, semeno přivál, vyrostl strom, listy měl modré, červené, žluté.
A ptactvo nebeské usídlilo se na stromě, aby vyvedlo potomstvo.

Dědo prosimtebe, drmolil zoufale Mach, vždyť oni za nic nemůžou, vezmi si radši můj mozek, a Šebestová řekla, žádnej nemá, a Mach dodal, nebo mozek tady Šebestové, a Šebestová ho kopla do kotníku, ale jedna zombie řekla, tiše, děti, nechte dědu mluvit, a děda řekl běžcům, takže, plán á, sežereme vám mozky, plán bé, dáte nám, co většinou používáte místo mozku, a můžete jít, načež běžci chvíli nechápavě koukali, pak ten nejdůvtipnější váhavě natáhl k dědovi ruku s mobilním telefonem a děda povídal, chytrej, pochopil, a Mach řekl, ale dědo, pod zemí nejspíš nebude připojení, a Šebestová ho kopla podruhé.

Chození do 3.B ani ježdění po zábradlí nejsou kdovíjaký trénink, takže když Mach s Šebestovou vysupěli na Vítkov, zombie už tam obklíčily sevřený kroužek běžců, a nejmíň udýchaný běžec povídal, protáhli jsme se, pobavili jsme se, ale vy přece nejste žádné zombie, to bych poznal, jste normální lidi, co po nás chcete?, a děda se ušklíbl, že nejsme?, a řekl do sluchátka, krátkou demonstraci, prosím, tak na pět vteřin, a příštích pět vteřin vypadaly zombie jako předtím, jako když zrovna vylezly z hrobů, bylo to vážně strašlivě děsivé, běžci bledli a kvíleli, a děda řekl, chceme, samozřejmě, vaše mozky!

Alex pomáhal Pepému uložit nářadí. Žaludek se mu houpal - nejspíš po nahnilé zelenině, která tvořila večerní příděl. Ale bylo to alespoň něco; víc, než očekávali.
"Tomu, cos provedl, by se dalo říkat vydírání," prohodil.
"A zatraceně účinný."
"Jenomže ty bys to fakt udělal."
"Moc vo tom špekuluješ."
"Pro jednoho každého z nás. Proto bylo nakonec po tvém."
Pepé si odplivl. "Jako malýho mě učili, že každej člověk dostane vod Stvořitele nějakej dar pro vostatní. Že každej je Boží věno, každej je cennej. Já nejsem žádnej zasranej světec, Alexi. Jenom to mám na paměti. Tak nemudruj a mákni, ať můžeme zalehnout."

K anulování původního hlasování nikdy oficiálně nedošlo.
Uslyšeli řev dozorců, rozlícených, že se vězni nepachtí na poli a v sadu, uviděli, jak se ženou po svahu a mávají obušky.
Dara chytila Betty za ramena a zvedla ji ze země.
Ženy se semkly kolem nich.
Alex se ocitl mezi Jaredem a Pepém; muži stáli bok po boku, semknutá řada, ženy za jejich zády; nervozita, pach potu, napjatý dech.
"Mluvit budu já," instruoval je chvatně Pepé.
"Zkuste všichni vypadat aspoň trochu sjetě," dodal Jared.
Těla vytvořila ochrannou hráz. Mysli se spojily do jedné; vystrašené, úzkostlivé, třesoucí se.
Vzbouřené, silné a pevné.
Vzdorující.

"To máme sedmnáct proti třem. Týhle," Jared pohodil hlavou k dívce, "se ptát nebudeme."
"Jmenuje se Betty. Ne, nebudeme. Není na co. Nesouhlasíte s mým plánem, dobrá, vaše svatý právo. Na plán B stačím sám."
Dara se zamračila. "Jakej plán, Pepé?"
"Vezmu to na sebe sám."
"Fajn," oddychl si Alex, "tebe přece nepošlou..."
Ztuhlé obličeje kolem ho umlčely dřív než Pepého tichý hlas.
"Pošlou, chlapče. Už to zkoušeli, jenomže neměli důvod a jít dobrovolně jsem odmítl. Myslí, že zkrotím nějakou chátru na Jižním úseku. Možná bych to zvládl - před deseti lety. Ale stejně po mě skočí jak liška po slepici."

Odkud jste říkali, že jste? Pa… a jak dál?
Pavlačová drbna.
Tak to ano. Před některými médii mě můj poradce varoval.
Váš poradce?
Myšák.
Aha… no… Takže, domníváte se, že jste opravdu ptákem na svém místě?
Samozřejmě.
Nevadí, že jste noční tvor?
Jako mnozí autoři.
Nerozptyluje vás cestou chuť lovit?
Jsem vegetarián.
Vy jste vegetarián?!
Při pravidelných dávkách masa může být každý vegetariánem.
Nezastali by poštovní práci lépe třeba holubi?
Ne.
Nebo třeba… nebývaly tady kachny?
Viděl jste tu nějaké?
Viděl jsem velké černé…
To byli krkavci a ti poštu nenosí! Myslím, že tomu vůbec nerozumíte. Stejně už letím, nashle!"

Jednou šli Mach s Šebestovou kolem hřbitova a Mach povídá, hele, Šebestová, tady je pohřbenej můj děda, s ním byla legrace, docela se mi stejská, a Šebestová nepřítomně odpověděla, na co máme sluchátko, ale hned se vzpamatovala a řekla, Machu, já jenom tak plácám, ale to už Mach povídá sluchátku, chtěl bych vidět dědu, a z hřbitovních vrat se vyvalil celej zástup, děda, už dost zetlelej, a spousta dalších mrtvol, a Mach povídá, dědo, co je to za lidi, a děda se zachechtal, my si mezi živé můžeme přivést kamarády, zato vy, když někoho pošlete k nám, musíte do chládku!

"Jak povídal Pepé, holku by za trest přeřadili," řekla Dara. "To nemůžeme dopustit."
Alex si vzpomněl...
-Měls štěstí, Alexi, žes přišel sem. Některý úseky jsou drsný. Nováčci, hlavně mladí, jsou jenom hračky. Jdou z ruky do ruky, dokud nezešílí, nezabijou se nebo nepřijde někdo lákavější.-
-Jiný lidi?-
-Lidi jsou všude stejný. Tady nebo tam. Myslím, že každej člověk je sám v sobě dvakrát. Pod tlakem se buď stane zlej, nebo ne.-
-Tady ne?-
Dara se zamyslela.
-Tady je předákem Pepé. Pepé je celej, nerozdvojenej. Stará se vo každýho. Udělal z nás rodinu.-
Alex se postavil vedle Dary.
"Souhlasím," řekl krátce.

Pepé měl bojovnost teriéra a houževnatost buldoka.
"Kamery nejedou. Bachaři neví, co se stalo. Řekneme, že jsme si udělali mejdan. Co budou moct udělat s náma všema? Lepší, než kdyby to padlo na jednoho."
"Na jednu, která to skutečně udělala," upřesnil Jared.
"Jo. Ale koukni na ni. Co kdyby byla tvoje dcera?"
"Není to moje dcera. Ani tvoje. Pepé, jsi tady dlouho. Co myslíš, že bychom za její krádež zaplatili my?"
"Mlátit nás nebudou. Pár tejdnů sníženejch přídělů. Víc odpracovanýho času."
Alex odvrátil oči od děvčete pod keřem.
Už teď dřeli od svítání do tmy.
Na hranici hladovění.
Každý den.

Vypadala na patnáct, ale musela být starší; na Farmu mladistvé neposílali. Krčila se pod keřem tiselida, hlavu v dlaních, ramena se chvěla.
Nejspíš byla feťačka už před prvním ochutnaným plodem, který nutně vedl k dalšímu - a dalšímu - až nezůstalo vůbec nic. Alexovi vyschlo v ústech, když si uvědomil škodu. Čtyřicet, možná padesát tisíc - tiselida byla vzácná a nesmírně drahá.
Droga pro boháče.
Nic pro vězně.
"Nemůžeme ji v tom průseru nechat," zamumlal Pepé. "Poslali by ji kdovíkam."
Dvacet nevěřícných pohledů se do něj zabodlo.
"No tak!" ošil se. "Jsme na jedný lodi, ne?"
Slunce už začínalo pražit, ale ticho studilo.

Pak téma bylo (vždycky nejdřív není a najednou je), vzduch se zatetelil, čas zrychlil, zdálky zaznělo zaúpění, zblízka výbuch šíleného smíchu, Sovátko se protáhlo, zatřepalo křídly a hrnulo se k nákladu.
"Počkej," řekl Myšák. "Nespěchej, Sovátko. Podívej se."
Sovátko se podívalo. Balíčky se slovy neležely klidně jako obvykle. Divoce se zmítaly, jako by chtěly samy uletět. Tu a tam se pod pevnou pytlovinou objevil obrys: vzducholoď, letadlo, kosmická loď, rozzuřená čarodějnice, parta bradavických studentů, budka, o které Sovátko i Myšák věděli, že je modrá.
"Fíha," houklo Sovátko. "To bude divoká noc."
"Právě", řekl Myšák. "Tak leť opatrně."
A Sovátko vyletělo.

"Předtím," dumalo Sovátko, protože téma ještě nebylo, "předtím jsem bylo obyčejné sovátko, jenom taková..."
"... malá vražedná zbraň," zamumlal Myšák.
Sovátko uraženě zahoukalo. "To jsem tedy nebylo nikdy, a vůbec, nech toho, nebo..."
"... mě sníš?" škádlil ho Myšák.
"Dobře víš, že jsem vegetarián," řeklo Sovátko.
Myšák pokrčil ramínky. Už se několikrát pokusil Sovátku vysvětlit, že nákup balíčkového masa v supermarketu není tak úplně forma vegetariánství, ale Sovátko vždycky odvětilo, že na sovu je to vegetariánské až až.
"Prostě předtím..."
"Musíš do toho dostat taky potom," upozornil Myšák. "Abys dodrželo téma. Máš na to - počkej - tři slova."
"Potom," řeklo Sovátko," přišlo DMD.

Občanům Břve.
Na základě šetření uvádíme na pravou míru pomluvu, již šíří posměšnými popěvky nezdárná mládež a která hrubě uráží nejstarší obyvatele obce. Není zbla pravdy na tom, že by Vilém Hořejší bil svou věrnou choť, či že by ji dokonce honil s holí nebo po ní metal kameny, byť je již Amálie Hořejší v důsledku pokročilého věku rozumu mdlého a tropí po sousedství alotrie. Při poslední výtržnosti, kdy se A. Hořejší pokoušela vlézt do Pěnkovic komína, metal po ní její choť zcela jiné předměty (ačkoliv těžko říci, co si od toho sliboval).
Mladistvé vyzýváme, až zpívají jenom čistou pravdu!

P.T. občané!
Po aféře s kachnou nesou se obcemi další fámy s ptačí tématikou. Povídá se, že vyletěla holubička ze skály. Upřesňujeme, že to nebyla holubička, ale starý Hrdlička, který ze skály nevyletěl, ale (notně podroušený) sletěl. Bolestný řev pijanův neprobudil ze spaní modré oči, nýbrž většinu obyvatel chalup na Samotách. Zbytek byl vyburcován Alfonsem Voděnkou, učitelem na penzi, jenž se vyřítil z domku s pokřikem: "Nerušte, do horoucí prdele, mých kruhů!", a když se ho zmatení sousedé vyptávali, co tím myslí, tvrdil, že jde o slova klasika, čemuž nerozumíme.
Podruh Hrdlička byl pokutován půlkou zlatky.
Dodržujte noční klid!

Obyvatelům obcí Břve, Litovic a Hostivic:
rozmáhají se v okolí pověsti, ba i popěvky, že prý letěla husička, letěla zvysoka, nemohla doletět, spadla do potoka.
K výše uvedeným skutečnostem si po důkladném šetření dovolujeme poznamenati:
1. Nejednalo se u husičku, ale o kachnu.
2. Neletěla zvysoka, dokonce neletěla vůbec, jenom se po způsobu kachen batolila k rybníku, a to nikoliv zvysoka, nýbrž z Cajthamlova dvora.
3. Tudíž skutečně nemohla doletět, mohla však dojít, kdyby ji mladý Mašek, hoch ničemný a zlotřilý, netrefil prakem do hlavy.
4. Zmíněná kachna nespadla do potoka, ale do rákosí, odkud ji Mašek odnesl bábě Maškové, která opeřence dle svědectví sousedů upekla na rozmarýnu.
Vyzýváme tudíž ctěné sousedy, aby neplýtvali svou důvěrou na kdejaké odrhovačky, ale vždy a všechny údaje důkladně ověřovali, případně se informovali přímo na četnické stanici.
Vaši četníci

Promluvte k rukám křečovitě svírajícím
modlitbu, jež na rtech usychá jak slza
zpívejte očím, ve kterých tančí stíny
prstům, jež samy sobě píší
příkaz k okamžitému spoutání
Těm, kteří uvěřili
že v nezastavitelném pádu
se navždy uhnízdili
šeptejte
jako když dítě uspáváte
Zvěstujte soudcům víry věrných a chyb pochybujících
samozvaným strážcům bran království
skoupým klíčníkům lakomě kupícím dary milosti
zlodějům plamenných mečů ze zbrojnic andělů,
řekněte plachým i svévolným,
těm, kteří své oči k horám nepozvedají,
šťastně či hořce přivyklým beznaději
jako stránkám bulvárních novin po ránu.
Svět dosud nebyl rozťat v půli
navzdory součtům soudům soužením
ještě je
naděje.

„Co provádíš?“ zeptal se Myšák.
Sovátko leželo na břiše, nohy pod sebou, jen občas hnulo ocáskem.
„Zen-kačistická poloha splývání. Deset minut nahradí hodinu spánku.“
„Nezkoušej to na vodě,“ zívl Myšák. „Nejsi kachna.“
„Mám snad čas letět k vodě? Večer bude frmol! Budou dopisovat, a teď si ještě vymysleli další téma! O hnátě nějakého hlodavce!“
„Máš něco proti hlodavcům?“ naježil Myšák vousky.
„Kdepak. Jenom jsem strašně unavené.“
„Podívej, až skončíš, dáme si tvoji oblíbenou vegetariánskou večeři...“
„Bude kuře!“ natěšilo se Sovátko.
„A teplé kakao, žádný další kafe!“
„A pak?“
„Půjdeme spát, Sovátko. Je čas si připomenout, jak se to vlastně dělá!“

Pošli mě, kam se ti zlíbí, to jsou ty řeči, který člověk vede v mladistvým nadšení. Načež zjistíte, že skončíte mezi nějakejma zvrhlíkama, kterým máte zvěstovat zkázu. Výsledek je dvojí: buď ke zkáze dojde a vy vypadáte jako spolupachatel masový vraždy, nebo nedojde a vy vypadáte jako blbec, což Ho vůbec nedojímá. Chcete se předem ztratit, nastoupíte na loď, ale máte pokoj? Ani náhodou, máte bouři epickejch rozměrů! Dobře víte, kdo za tím stojí, takže se radši necháte hodit do moře. Můžete se aspoň v klidu utopit? Ani náhodou! Támhle obluda velká jak aeroplán, hubu dokořán, už se žene... Pomóóóc!

V den, kdy se dozvěděla, koupila květinu, jejíž název hned zapomněla, drahý exotický zázrak na křehkém stonku, nosila ji po městě, opatrně a něžně, usmívala se na kolemjdoucí a zdálo se jí, že se květina rozzáří pokaždé, když někdo prchavým zvednutím koutků odpoví.
Květina zvadla, ale tajemství nosila dál, něžně a opatrně, cítila se křehká a cítila se jako lvice, každá maličkost nabývala nečekaného smyslu, slova zněla jako píseň,
z drobných událostí tkala gobelín budoucích vzpomínek, svět byl čistý, obmytý očekáváním.
Večer prozrazení, víno a svíčky, zázračnost chvíle, dychtivost v očích, tajemství na rtech...
„A ty si to chceš nechat?!“

Štvala kdysi družina šlechtických synků lišku, až jeden smělec v lovecké vášni překročil hranice budečského polesí. Jel dál, ač psi s kňučením utekli, brodil se sněhem, když kůň ho setřásl, vášeň podivná hnala ho stále dál. Vstoupil na mýtinu, a tu místo lišky bledá panna vlasů rudých a velice krásná. Padl na kolena a prosil za odpuštění, že její život zmařil chtěl. Na důkaz pokory probodl si dlaň a z krůpějí krve kytici čarovně vytvořil, neboť od dětství magickým nadání oplýval. Panna ho za ruku vzala a do Budče odvedla; tam, kde se setkali, dodnes vyrůstají růže rudé jako krev.

Byl král a ten měl velké srdce. To se říká, když je někdo velkorysý a šlechetný, ale to nebyl. Král byl celý velký, protože si rád dával servírovat tučné pokrmy, prorostlé vepřové, přehršle jelítek a jitrnic. Tož mu i srdce ztučnělo.
Také měl několik mozků. Závidět nemusíte, každý má! (kráva má zase čtyři žaludky, považte). Nejmenší mozek toho měl právě dost. Král zaléval svou krmi těžkými moky, a jak má chudák mozeček udržet rovnováhu či jasnou mysl? Varoval krále motolicí a ochablou řečí, jenže král s ním neměl slitování.
Poddaní krále milovali. Kéž by nám dlouhá léta vládnout ráčil, říkali.

Promluvte k rukám křečovitě svírajícím
modlitbu, jež na rtech usychá jak slza
zpívejte očím, ve kterých tančí stíny
prstům, jež samy sobě píší
příkaz k okamžitému spoutání
Těm, kteří uvěřili
že v nezastavitelném pádu
se navždy uhnízdili
šeptejte
jako když dítě uspáváte
Zvěstujte soudcům víry věrných a chyb pochybujících
samozvaným strážcům bran království
skoupým klíčníkům lakomě kupícím dary milosti
zlodějům plamenných mečů ze zbrojnic andělů,
řekněte plachým i svévolným,
těm, kteří své oči k horám nepozvedají,
šťastně či hořce přivyklým beznaději
jako stránkám bulvárních novin po ránu.
Svět dosud nebyl rozťat v půli
navzdory součtům soudům soužením
ještě je
naděje.

Byl jeden, říkali mu Hamoun, pro kamarády byl Ham.
Pro kamarády, divíte se?
Inu, málokdo je jen chodící charakterová vada. Hamoun sedával při jednom malém, ale nezkazil žádnou legraci. Taky měl rád kočky. Ještě raději měl Růžu. O špetku míň než truhlu s penězi, tu měl rád hodně, jenže o špetku míň než hodně není málo.
Jednou přišel domů, dveře dokořán, truhla pryč.
„Achichouvej, přišel jsem o všechno!“
„Ještě máš mě,“ podotkla Růža.
„To je pravda. Vezmeš si mě, úplného chudáka?“
„Vezmu.“
Když usnul, vytratila se Růža za zloději.
Pěkně jim poděkovala a oni jí vrátili klíč od Hamounova domu.

„Připravili jsme pro paní Tayru komnatu, ale odmítá v ní být,“ hlásila zkormoucená komorná.
Vévoda svraštil obočí. Vědma působila všelijak, ale rozhodně ne zhýčkaně.
„Zaveď mě tam.“
„Právě tuhle,“ hlesl.
„Byla dlouho prázdná, tak...“
„Vím. Můžeš jít.“
Po třiceti letech vstoupil dovnitř.
Žádné viditelné stopy. Kruh s řetězy zmizel. Na háčku viselo zrcadlo, ne karabáč.
Dotkl se pelesti postele. Mohla vědma zahlédnout otisk ztýraného těla, schouleného v křečovitém pláči?
„Tady nemohu zůstat.“
Stála ve dveřích, nepřekročila práh.
„Stěny pořád odrážejí křik toho chlapce. Tolik bolesti...“
Věděla, kdo byl tím chlapcem?
Když se jejich oči setkaly, pochopil, že se nemusí ptát.

Za dlouhou dobu vládnutí si vévoda Wilhelm zvykl požadovat, přikazovat, zřídkakdy vysvětlovat, nikdy se neomlouvat.
Teď tváří v tvář náhle oněmělému čaroději těžko hledal slova.
Jazyk ztěžkl nejistotou.
Zhluboka se nadechl, jako by se chystal skočit z útesu do neznámých vod.
„Odpusť mi, Šaretasi.“
„Tys to opravdu udělal,“ zašeptal čaroděj, hlas rozechvělý hrůzou a rozhořčením. „Tvoji špehové ji našli a přivlekli sem. Strčil jsi ji do mé kobky?“
„Mýlíš se...,“ snažil se vévoda čaroděje přerušit.
Marně.
„Měl jsem tě nechat chcípnout jako psa, vévodo! Ale nemáš vyhráno, pořád mě potřebuješ. Chceš kupčit s lidmi? Dobrá! Tvůj život za její svobodu.“

Chodili do 9.B, bylo jaro, všechno kvetlo a jásalo, jenom Pažout bědoval, sedm kulí, to neopravím, máme po plánech, že spolu půjdem na zámečnický učiliště, Horáček ho těšil, sluchátko to zařídí, a řekl do sluchátka, my potřebujeme, aby Pažout ty kule nedostal, a sluchátko řeklo, samozřejmě! Pak šli ze školy a Pažout oznámil, jdu se domů učit, Horáček vyvalil oči, cože? jenže Pažout opravdu šel, a paní Pažoutová se bála, jestli není nemocný, když se pořád učil a učil, zpropadené sluchátko, nadával přitom, ale co mohl dělat, bylo to silnější než on, všechno se naučil a žádnou kuli nedostal.

Ďáblík bahenní (Calla palustris L.): rozšířená rostlina se vzdušnými kořeny (podobné: áron, babelka, drobnička, okřehek, závitka).
Patří k obávaným „magožrůtům“ (2). Při setkání s nositelem magie se rostlina pomocí oddenků přichytí a vysává magickou sílu. Prvního styku s nedorostlou rostlinou si postižený ani nemusí být vědom; množství magie odebrané „panenskými“ rostlinami je malé. Při zásobení magií se rostliny stávají agresivními. Vzrostlý exemplář je schopen vysát dospělého čaroděje během minut.
Obrana proti vražedné bylině je jednoduchá. Písňové zaklínadlo pochází již z dob Krokových. Na rozdíl od běžné hudební magie k přemožení ďáblíka není potřeba “… ni bystrého sluchu, ni libozvučného hlasu.“ (3)

My čekali vítr, a přišlo bezvětří
Pro mořské vlky k pláči, nejmíň pro dva ze tří.
Brečeli jsme jak želvy
A praskaly nám nervy
Jenomže když nezafouká, nic nenaděláš.
Zkoušeli jsme kdeco, marný byl všechen um,
Však odvaha i víra trvá, dokud je rum,
Brečely jsme jak želvy
A praskaly nám nervy
Jenomže když dojde rum, nic nenaděláš.
Kapitán se nám zcvoknul, přišel o rozum,
Kdo prej do lahve brečí, ten zas vybrečí rum,
Brečely jsme jak želvy
A praskaly nám nervy
Jenomže ze slz rum fakt neuděláš!
Quineuma, ach koráb Quineuma
Kdo se na něm plaví, strašnou smůlu má!

Běhají, poskakují, pošťuchují se, tančí, křepčí, ječí.
Zvoní.
Spořádaně usednou do lavic. Na pět minut.
Vrtí se, ošívají se, hází věci pod stůl, aby se pro ně mohly sehnout.Potřebují si jít pro kapesník. Potřebují jít na záchod. Potřebují... jít.
Velká přestávka. Vlítnou do tělocvičny. Běhají, poskakují, pošťuchují se, tančí, křepčí, ječí.
Oběd. Čtvrtkilometrová cesta za potravou jim umožní najíst se víceméně v klidu.
Předčítání v družině. Napětím nadskakují.
Kreslí. Chvilku.
Zahrada. Běhají, poskakují, pošťuchují se, tančí, křepčí, ječí.
A pak...
„Paní učitelko, můžeme si zahrát na mobilech?“
Sedící, nehybné, tiché?
„Nic takového.“
Běhají, poskakují, pošťuchují se, tančí, křepčí, ječí...

„Mary Sue,“ četl Myšák, „je idealizovaná postava, která částečně reprezentuje osobnost autora.“
„Autor, nastrčený do příběhu?“
„Spíš někdo, kým chce autor být, ale není.“
„Řekni, Myšáku, jaké jsem já?“
„Ty jsi, Sovátko, moudré a laskavé.“
Sovátko smutně zahoukalo.
„A navíc věčné dítě. Budou ti tři, a pořád jsi ptáče.“
Sovátko zahoukalo smutněji.
„Vytrvalé, odolné, pracovité…“
„Myšáku!.“
„Copak?“
„Myslím, že jsem Mary Sue.“
„Nesmysl!“
„A do dnešní půlnoci všechny Mary Sue zemřou,“ píplo Sovátko vystrašeně.
„Poslouchej!“ řekl Myšák pevně. „Ty žádná Mary Sue nejsi!“
„Tak ne!“ rozveselilo se Sovátko a odletělo.
„I kdyby,“ zašeptal Myšák, „co bych si bez tebe počal?“

Tak je Tayra našla; vévodu v hlubokém spánku, Šaretase na zemi jako věrného psa, který splnil svůj úkol a smí odpočívat.
Přikázala služebníkům sesbírat odštěpky kamene.
Svlékla z Šaretase páchnoucí oblečení, pečlivě ho omyla, namazala zbědované tělo mastmi, pravici zavinula do pelyňkového obkladu.
S pomocí stráží uložila čaroděje k patě posledního kvetoucího stromu v zahradě.
Usedla do trávy, nachystala srdce k dlouhému čekání.
Slzy padaly na ruce sepjaté v klíně. Činorodé ruce, nezvyklé zahálce, teď spoutané bezmocí.
Uprostřed noci ji kdosi pohladil po rameni.
„Odpočiň si. Budu u něho.“
Zavrtěla hlavou.
Vévoda se posadil k ní.
Mlčeli.
Nebylo co říci.

Johanna sváže tmavé vlasy do culíku, uchopí pero, nakreslí květ, list, strom, sovu, rybu, lampu, motýla, zvon, páva, klíč.
Milión lidí uchopí pastelky (fixy, pera, štětce, bavlnky, barvy na porcelán, tetovací jehly) a rozzáří květ, list, strom, sovu, rybu, lampu, motýla, zvon, páva, klíč barvami.
Zapomenou na bolavou nohu, zlomené srdce, neschválenou hypotéku, manažerský projekt, buchtu v troubě.
Hlavně aby květ svítil správným odstínem žluté, peří bylo jako opravdové, aby motýli vzlétli.
Poté opět zamíří k všednosti, studiu, práci, k telefonu zavolat hasiče.
Tatér má ovšem po práci. Jde parkem, v kapse mu cinkají drobné, v očích má odlesk zeleně.

Nůž držel v levačce; prsty pravice ztratily cit. Nařízl zápěstí sobě i vévodovi. Rozdrtil úlomek Etrisu na prach, vsypal špetku. Čpící nápoj vzkypěl.
„Lehni si,“ pokynul k pohovce. „Okamžitě usneš.“
Vévoda vypil obsah poháru jediným douškem.
„Kúra se opakuje každý měsíc,“ upozornil Šaretas.
Pozdě. Už spal.
Měl bych to někomu říct, pomyslel si čaroděj. Nebo napsat.
V pravačce cukala tupá bolest.
Také to, že k výrobě elixíru nepotřebují nutně čarodějovo živé tělo.
Sesunul se k zemi.
Jak nechutné bude vévodovi připadat tohle?
Zavřel oči.
Temnota se znova blížila.
Přestal se bránit.
Otevřel jí dokořán, přivítal ji jako vzácného hosta.
Odpočinutí.