Moje články

OBTĚŽUJÍ VÁS
ale už nebudou
vyberte si
z nabídky postřiků
LIDOLIKVIDÁTOR
nyní s akční slevou
při silném zamoření
volejte naši
dehumanizační četu
VYČISTÍME JAKKOLIV VELKÝ PROSTOR
od veškeré drobné havěti
PRO CHOVATELE
lapací síťky na mladé kusy
ovládací obojky typu MASTER
pářicí klece
výchovné sady
vodítka
vysoce výživné krmivo
pamlsky

Mach s Šebestovou chodili do 7.B, Horáček a Pažout do třetí, každý rok propadli, byla to s nimi učiněná hrůza, i Ahmed, který se přistěhoval z ciziny a neuměl česky, byl za rok lepší než oni, když Mach a Šebestová ty dva lemply potkali, řekli jim, z Ahmeda si vezměte příklad, to je snaživý žák, ale oni mlčeli, zato sluchátko řeklo Šebestové, Pažout s Horáčkem znají učivo třetí třídy jak když bičem mrská, oni Ahmeda doučují, víme? Mach šel za nimi a řekl, pardón, ale oni odpověděli, vole, my chceme zůstat ve třetí, ne abys to vykecal, nebo uvidíš!

Horáček s Pažoutem se rozvalovali na posteli s květovanými nebesy a strašlivě se nudili.
„Romantická dovolená,“ vrčel Pažout. „Co tě to popadlo?“
„Prej je tenhle penzion přátelský k lidem našeho druhu,“ řekl Horáček.
„Jakýho druhu?! Nejsem žádnej druh!“
„Jsi. Můj druh.“
„To slovo nemám rád. Je to jako soudruh!“
„Soudruh...zní jako soustruh,“ zasnil se Horáček. „Představ si takový soustruh!“
Ozvalo se nesmělé zaklepání a do pokoje vklouzla recepční.
„Pánové... vy jste řemeslníci, že?“
„To jsme,“ prohlásili hrdě.
„A nemohli byste...“ zoufale pípla rozpačitá dívka, „víte, tátovi se na farmě rozbila mlátička...“
„Vzhůru, druhu,“ vyskočil Pažout rozjařeně. „Konečně si užijeme!“

V jazykovém záhrobí vládla nervozita.
Langobarština, pečeněžtina a vandalština hrály poklidně senet, ale někteří proti vpádu vetřelců hlasitě protestovaly.
Zejména latina a starořečtina byly vzteky bez sebe.
„Je nás tu dvaasedmdesát! Jak se sem chcete všichni vejít?“
„Jen je nechte,“ broukla shovívavě stará horní němčina. „Už mají namále.“
„Představte se,“ zahromovala starořečtina.
„Well, já jsem angličtina...“
„COŽE?! Vždyť tebou mluví půlka světa! Nejsi mrtvý jazyk!“
„Jenže to už nejsem já,“ odsekla angličtina a zalezla do kouta, kde si sveřepě prozpěvovala God Save the Queen.
„Vo co go?“ ozval se jeden z nováčků.
„Bohové,“ zaúpěla zoufale praslovanština. „Spaste mě od příbuzných!“

V horách jsou zimy tvrdé. Zvlášť ty, které jakoby nechtěly skončit.
Sýpky a sklepy se vyprazdňují. Zvěř slábne a potravy ubývá. V takových zimách se vlci stahují blíž ke stavením.
Jinde je lidé zabíjejí. Ve Vlčí skončí všechno, co už se nedá spotřebovat, za vesnickou bránou. Vnitřnosti, kosti, skrovné zbytky.
Vlci se neošklíbají. Přijmou dar s vděčností. I bedýnku zčernalé vyschlé mrkve. Něco sní, něco nechají zajícům.
Když Štěpánova smečka strhne dva srnce, odtáhne Štěpán jednoho ke vsi.
Lidé se neošklíbají. Přijmou dar s vděčností. Vesnicí voní pečeně.
Dny se dlouží a paprsky slunce tančí po sněhu.
Přečkali zimu. Společně.

Sovátko si otřepávalo zmoklá křídla a udiveně vejralo na monitor.
„Proměnná? Co to je?“
„Nejspíš nějaká paní, co se proměňuje,“ usoudil myšák. „Ve vlčici. Četl jsem o tom. Není dneska úplněk?“
„Pozejtří,“ brouklo Sovátko. „To nebude ono... Pro.. mě.. nná.“
„Snad pro tebe, ná?“
„Pro mě, ná, co?“ podivilo se Sovátko.
„Pro tebe, ná, tady máš kafe.“
„Jééé,“ řeklo Sovátko dojatě. „Tys uvařil kafe!“
„A rozmrazil jsem kuře.“
„Jsi prostě nejlepší!“
„Nenahraditelný,“ naparoval se myšák.
„Však bych tě za nic neproměnilo. Teda nevyměnilo.“
Měsíc zraje k úplňku, myšák se Sovátkem pijí kávu a uždibují kuře.
S proměnnou si hlavu nelámou.

Čekající odsouzenci jsou tiší. Tváře skryté v dlaních, oči plné neobratně potlačovaného strachu. Místnost se topí v šeru; vedle, tam uvnitř, svítí jasné světlo, a přesto se vyzvaní šourají dovnitř jen zvolna a neochotně.
Ozve se drásající, ječivý zvuk, plný bolestné beznaděje. Trhnu sebou. Kvílení a pak tichý vzlykot, cinknutí kovu, studený hlas, který cosi rázně přikazuje.
Po době, která trvá několik věčností, zazní moje jméno.
Vstupuji do nemilosrdného jasu. Ostré hroty, jehly, nástroje bolesti.
Rozhodná ruka otáčí mou hlavu k sobě.
Nebudu se dívat na to, co drží ta druhá.
Křečovitě zavřu oči.
Jenže pusu u zubaře zavřít nemůžete.

Po Katoře se potlouká víc takových, jako jsem já. Lidí bez vlasů, bez obočí, s obrazci vytetovanými na tvářích.
Ale ne dětí.
Ty zůstávají v nemocnici, i když zrovna nemají terapii ani výuku.
Cítí se tam bezpečněji.
Jenomže Mark se nevzdává, takže sedíme na lavičce v parku a pozorujeme malého Májama, jak nehybně stojí uprostřed dětského hřiště.
Vytržený.
Osamělý.
Cizí.
Nepodobný obyčejným dětem, povykujícím všude kolem, dětem vychovaným lidmi.
„My si za to můžeme sami,“ zavrčím. „Ale oni...“
Počatí ze špatných důvodů.
Z donucení.
Z neopatrnosti.
Z hlouposti.
Májam se k nám přiloudá.
„Ahoj, Símn,“ šeptne.
V zádech mě zamrazí.

Přemejšlel jsi někdy o svatbě, zeptal se Horáček, a Pažout se zamračil, člověče, to by bylo něco jako funus, a když viděl, že se Horáček tváří uraženě, řekl, jen si to představ, přišli by všichni, ale polovina příbuzenstva by brečela, druhá by se tvářila zachmuřeně a náramně zaskočeně, protože by je naše nenadálá smrt, teda chci říct svatba, děsně překvapila, a Horáček povídal, taky by všude byly kytky, takže bychom brečeli a kašlali a smrkali my, teda kdybychom se brali, ne kdyby nás pohřbívali, to by nám to nevadilo, takže z hlediska alergika je vlastně lepší bejt mrtvej než ženatej.

Stáli na skále nad mořem, Mach říkal, já nevím, Pažout povídal, jsme přece dospělí, Horáček řekl, musíme, a Machová řekla, fakt, musíme ho poslat dál, ale všichni byli hrozně nerozhodní, až nakonec malá Machová sáhla po sluchátku a prohlásila, tak se rozlučte, řekněte všichni pac a pusu, a všichni to řekli, pac a pusu, ze sluchátka se ozvalo pac a pusu vám všem, malá Machová hodila sluchátko do moře, Horáček vzdychl, teď může plnit přání mořský havěti, všichni se zasmáli, ale nad hladinu najednou vyletěly ryby, modré, zlaté, stříbrné, mávaly ploutvemi, stoupaly vzhůru, bylo to poněkud šílené, ale velmi krásné.

Už to není snadné. Písmena se rozmazávají. Prsty svírají knihu nepevně.
Dva odstavce před vizitou.
Půl stránky, než přinesou oběd. Sní jen pár soust. Za okny rozkvetly kaštany. Dívá se, jak se kývají ve větru. Další stránka. A dvě ještě zbývají. Tolik!
Odloží knihu, když ji rozbolí hlava. Přijde návštěva. Vnučka. Nebo pravnučka? Hodné děvče. Přineslo jahody. Jednu sní.
První román přečetla na jahodách. Přinesla poloprázdný džbán, maminka se zlobila.
Pak začala válka.
Večer téměř nevidí. Jen odstavec.
V květnu svítá časně.
Když vejde sestra, je po všem.
Zavřená kniha na stolku.
Nehybný úsměv ve vrásčité tváři.
Příběh skončil šťastně.

Tož Otesánek tu bejval, pane Karel. Nýčko je v matičce, na nějakej Záchrannej stanici, snad mu tam dochtoři pomůžou. Von je hotový dobračisko, však ho nebožtík tatík z nejlepšího dřeva vyřezal! To všechny ty hlasy! Kmotra, poudal mi, já nechtěl živý duši ublížit, ale dyž vono na mě všechno volá, lidi i němá tvář, hlávky na poli, všechno na mě křičí, sněz mě, vy, kmotra, na mě voláte… Tož jsem zaječela a vylítla ven. Vod tý doby, dyž šel Otík do vsi, seběhlo se spousta lidu a z plna hrdla volali, nejez mě! To aby ten hlas v hlavě přehlušili…

Stojí pumpa v temné sloji
Lidé se tam chodit bojí
Kdopak ji tam postavil?
A jaký byl jeho cíl?
Nechoď, poutníče, blíž
Sic se s žitím rozloučíš!
V temné sloji stojí pumpa
Smrdí jako stará žumpa
Smrad je nelítostný vrah
Rozkládá příchozí v prach.
Nechoď, poutníče, blíž
Sic se s žitím rozloučíš!
V temné sloji pumpa stojí
Katolík či podobojí
Jakmile se přiblíží
Rázem se mu přitíží
Nechoď, poutníče, blíž
Sic se s žitím rozloučíš!
Pumpa stojí v sloji temné
Vysílá vábení jemné
Člověk těžko odolá
Pak ho pumpa oddělá.
Nechoď, poutníče, blíž
Sic se s žitím rozloučíš!
Ale proč?!

Přemejšlel jsi někdy o svatbě, zeptal se Horáček, a Pažout se zamračil, člověče, to by bylo něco jako funus, a když viděl, že se Horáček tváří uraženě, řekl, jen si to představ, přišli by všichni, ale polovina příbuzenstva by brečela, druhá by se tvářila zachmuřeně a náramně zaskočeně, protože by je naše nenadálá smrt, teda chci říct svatba, děsně překvapila, a Horáček povídal, taky by všude byly kytky, takže bychom brečeli a kašlali a smrkali my, teda kdybychom se brali, ne kdyby nás pohřbívali, to by nám to nevadilo, takže z hlediska alergika je vlastně lepší bejt mrtvej než ženatej.

Staré zvyky mívají hluboké kořeny.
Pamatoval si muže, který se zabýval starostmi, zdali nenechal doma puštěnou vodu. Děvče, jež ho uvrhlo do rozpaků, protože se ho pokusilo svést. Celou řadu věřících rozličných církví, kteří se bezprostředně po setkání s ním začali věnovat prapodivným rituálům, jejichž smyslu se jen dohadoval.
Starý Čuromil Rychletam neměl šťastný život. Odskočil si během svatebního obřadu, a když se vrátil, nevěsta byla fuč. Nastoupil k Hlídce, ale neodbytné nutkání mu neumožnilo ani složit přísahu.
Ani teď nemohl dojít věčného klidu.
„Vznešenej pane, chviličku… příroda volá.“
„SKUTEČNĚ?“
„Já musím…“
„NEMUSÍŠ, ČUROMILE,“ řekl Smrť měkce. „UŽ NIKDY NEMUSÍŠ.“

Připadám si nápadná jako kraslice v kamení, a zrovna tak zranitelná. Krčím se ve stínu chrámu, obezřetně sleduju chodce. Rozhodně nechci potkat nikoho z těch ušatejch, děkuju pěkně. Žádnej pohled z očí do očí, kdepak!
Ti, na které čekám, zrovna přicházejí. První vypadá unaveně, ale stejně se mi z něj podlamujou kolena. Blonďák v zelenozlaté tunice je velkolepý. Za nimi, jak nešťastnej ocásek, ta holka.
Když po ní mrsknu syrovým vejcem, vyjekne a překvapeně se otočí.
„Co… proč?“ pípne bezbranným hláskem.
„Protože mě štveš, Pinky!“
Dej mu ten dopis, mám chuť dodat.
Jenže nevím, jestli by všechno nebylo ještě horší.

Vždyť nemáš sluchátko rád, řekl Horáček, a Pažout odpověděl, zubaře taky nemám rád, dokud ho nepotřebuju.
Vypravili se k paní učitelce a když jí sluchátko dalo hlavu do pořádku, měla oči udivené, ale jasné, pohladila kočku, třásně u koberce, nakrájela bábovku a řekla, tak Mach s Šebestovou jsou pořád spolu, a vy dva taky, no však jsem to vždycky tušila!
Pažout se zamračil, Horáček řekl, radši půjdeme, jenže paní učitelka se usmála a dodala, bývali jste velicí nezbedové, hoši, ale jak držíte spolu, to se mi vždycky líbilo, ve zlém i dobrém, že, tak vám moc gratuluji, že to nepřešlo!

Monitor zářil do šera, na něm slovo jak kámen hozený po ptáčeti, před ním zamračený vedoucí a vyděšené Sovátko.
„Co to znamená?“
„Složené slovo. Učíš se anglicky, tam jich je!“
„Třeba forget-me-not. To je hezké slovo, ne neslušné!“
„Neříkej, že taková neznáš.“
„Znám jedno úsloví.“
„Řekni..“
„Kdo se bojí, sere v síni.“
„Při zdi,“ doplnil vedoucí zamyšleně.
„Nebude to dělat uprostřed! Někdo by do toho mohl šlápnout! Má strach, ale je ohleduplný,“ uvažovalo Sovátko.
„Ale v síni…“
„On po sobě uklidí,“ uklidnilo ho.
„Proč myslíš?“
„Je přece ohleduplný!“
Když Sovátko odletělo, vedoucí se usmál.
To slovo už mu tolik nevadilo.

Strýc Sýc, jenž hledí na měsíc,
Měl pocit, že chtěl by říci víc
O tichu lesních velikánů,
O rose, která padá k ránu,
O měkkých liščích tlapkách v mechu,
O zbytečnosti všeho spěchu,
O kráse, s kterou jarní kvítí
V lupení loňském jasně svítí,
O skvrnách daňků, o sojčím peří,
O chvění slunce na pápěří
O hudbě větru, o písni ptačí,
Motýlích křídlech na bodláčí,
O vejcích v hnízdech,o srsti srnek,
o květech hlohu, o vůni trnek,
o malých myškách, mladé trávě,
o tom, co napadá ho právě,
O všem, co žije, roste, dýchá.
Nadechl se - a zůstal zticha.

V pondělí přišel Mach k Šebestové s pomlázkou, jenže Šebestová řekla, neblázni, Machu, tohle nesnáším, snad mě nechceš mlátit, a Mach povídal, prej to omlazuje, je mi deset, odpověděla Šebestová, a tak Mach zahodil pomlázku, že vejce stejně nerad, Šebestová řekla, čokoládový si dáš, ne, za chvíli přijde Kropáček, o Velikonocích hotový sadista, budeš mě bránit? Neumím se prát, přiznal Mach, a Šebestová řekla, pravá žena změní i brejlatého kluka v obranáře! Když přišel Kropáček s dvoumetrovou pomlázkou, stál vedle Šebestové obrovský orangutan, Šebestová se usmála a řekla, hele, Kropáčku, sáhneš na mě a je po tobě, chceš čokoládový vejce?

Když chodili do 9.B, povídala Šebestová Machovi, člověče, zajímalo by mě, jaký to je být někým jiným, s někým se na pár hodin vyměnit, Mach se uchechtl, s Horáčkem a Pažoutem, a Šebestová řekla, ani náhodou, ale Mach už mluvil do sluchátka, najednou z nich byli ti dva výtržníci, hned dostali pětku z matematiky, odpoledne šli za školu, a když zase byli sami sebou, řekl Mach, nic moc, ale divný je, Šebestová, když jsem byl Pažout a ty Horáček, cejtil jsem k tobě to samý co vždycky, a Šebestová řekla, já taky, ta výměna se sluchátku tak úplně nepovedla.

Les houstnul, mezi stromy se plížily stíny. Vzpomínky na sluneční svit, na hudbu a zpěv, na hlasy přátel se zdály být jen ozvěnou dávno vyprávěného, téměř zapomenutého příběhu. Temnota se kolem nich stahovala, spoutávala znavené nohy, zamlžovala mysl, zotročovala srdce. Zuzana tiše plakala, Edmund cedil mezi zuby nadávky a Petr kráčel s hlavou svěšenou k zemi.
„Nikdy se odtud nedostaneme,“ hlesl.
„On nás najde,“ zvolala Lucinka. „Copak mu nevěříte?“
Petr se otočil a pohlédl do sestřiných jasných očí.
„Věřím,“ zašeptal vyčerpaně.
„Já taky,“ vzlykla Zuzana.
„I já,“ zachraptěl Edmund.
Les se zlatě rozzářil.
Na cestě před nimi stál velký lev.

Na monitoru rychle přibývá řada středníků. Jak hemžící se mravenci.
„Jedeš!“
Podrážděně zamává ocasem. „Nějaké kočky tu drabblata dokonce píšou! A mě nenecháš!“
Vztekle sešlápne další klávesu, spustí nové hemžení.
„Želvík a Košín jsou kočky vzdělané, filozofické a lingvistické. A neviditelné. O čem budeš psát ty?“
žžžžžžžž.
„Žrádlo,“ hádám.
sssssssss.
„Mezidruhový slash!“
„Arlin je můj nejlepší přítel, nic jiného,“ zamňouká uraženě. „Jsme kamarádi. Jako ti dva kocouři.“
„Jsou to holky,“ prozradím mu.
„Zajímavé!“ zavrní.
„Jsi vykastrovaný,“ připomenu mu. „A ony nejspíš také.“
„Vy lidé,“ pronese pohrdavě. „Myslíte jen na jedno! Nemáte ponětí o vyšších hodnotách.“
„Jakých hodnotách?“
Žžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžž
Žrádlo.
Samozřejmě.

Do zámečnictví přišla stará paní, mlela o tom, že potřebuje olověné kruhy, Pažout jí nabídl kroužky na klíče, ale nechtěla, že jí teče doma voda, že se jí rozpustilo potrubí, všechno se rozpouští, kočka, koberce, staniol, televize se rozpustila, to je tím, že hodně větrá.
Horáček zašeptal Pažoutovi, je blázen, a Pažout zavrčel, taky je to naše stará učitelka ze 3.B! Jak ta nás nesnášela, jak se do nás navážela, vždyť já zlobil jenom kvůli tomu!
Ale už není naše učitelka, je stará, má potíže, povídal Horáček, a tak šli a potrubí spravili, a Pažout řekl, dobře jsme udělali!

Vedle kanceláře vedoucího SOSP byla malá, tmavá místnůstka s pohodlnými bidýlky. Kurýři se do ní uchylovali, když únavou padali na zobák.
„Křídla už skoro necítím, oči mě pálí,“ hořekovalo sovátko. „Ti lidé snad vůbec nespí!“
Vedoucí konejšivě zahoukal.
„To je tím černým hořkým, co do sebe pořád lejou!“
„Kolik toho vypiješ ty, sovátko?“
„Jenom pět hrnků za den,“ špitlo sovátko, „a vždycky si do toho dávám myš.“
„Co ještě?“
„Když je zjeveno Téma, někteří… říkají taková slova.“
„Neslušná?“
„Ano!“
„A potom?“
„Napíšou krásné příběhy,“ zatetelilo se sovátko potěšeně.
„Takže toho nechceš nechat?“
„Kdepak,“ řeklo sovátko. „Ani nápad!“
A letělo dál.

Horáček si na líbání pod třešní musel vzít dva prášky, a když před domem rozkvetly pampelišky, smrkal, kašlal a nadával, mrchy malý žlutý zákeřný, jestli je někdo nezabije, zabijou ony mě, ale nezabily, protože Pažout vstal druhý den brzy, vzal srp a všechny pampelišky zlikvidoval.
Horáček řekl, nemusel ses tak dřít, mohli jsme si půjčit sluchátko, ale Pažout povídal, sluchátko, to je taková obezlička, dobrá pro tyhlety intelektuály, chtěl jsem to udělat vlastníma rukama a udělal jsem to rád, a Horáček dojatě řekl, to je hezký, chceš k snídani palačinky s pampeliškovým medem?
A Pažout odpověděl, fuj, to rozhodně nechci!

Dobyvatel má tmavé vlasy, šedé oči, čelo svraštělé soustředěním. Je mu deset.
Bojuje rty, zuby, jazykem. Jeho spojenec je usměvavá bruneta.
Zákeřný nepřítel se jmenuje vývojová dysfázie.
„Žíže.“
„Mašinku umíš. Šššššš.“
„Šššššš.“
„Šešešeše.“
„Šešešeše. Žíše.“
„Skoro. Zuby na sebe, pusu našpul. A řekni r!“
„Džžž.“
„Šeptej.“
„Rrrrřřřř.“
„Prima. Řiřiři…“
„Dřiřiři. Řiť!“
„Dobrý,“ pochválí ho brunetka uznale. „Víš, co to slovo znamená?“
„Díra do prrrdele. To jsem se naučil s maminkou,“ pochlubí se.
„A jak říkáš r, super! Tak dál! Ří… ří… ří…“
„Ří...řííííť!“
„Jdi už s tím!“
„Kam?“ uculí se.
„Ty víš kam. Takže: říše.“
„ŘÍŠE!“
A je dobyta!

Hle, vyjel jezdec na černém koni a jméno jeho bylo Hlad. A ovládl část světa, uvrhl ji v nedostatek a zabil milióny. V jiných končinách však vládnouti nemohl, neboť tam panovala jeho sestra Obžerství, které ku pomoci byl bratranec jejich zhýralý a prostopášný, jméno jehož bylo Plýtvání.
I ulehl Hlad se svou sestrou Obžerství a zplodili dceru jménem Dieta, s přízviskem Redukční.
Ukázala se Dieta lidem v rozličných podobách, nemnoha rozumným prospěla, mnohé zotročila, některé zabila. A chytří tohoto světa si s její pomocí namastili kapsu, neboť jméno její má velikou moc a cokoliv zove se dietním, snadno se prodává.

Navzdory nevelké postavě byl velkým bojovníkem.
Těšil se ze silného, mrštného těla, ze vzrušení, když zápasil s protivníkem, z úcty v očích sousedů.
Když vzpomínal na minulost, otřásal se odporem. Trapné oblečení, kňouravý hlásek, žabomyší války a roztomiloučké příhody. Postavičky navlečené v nočních košilích, a ta věc, kterou nosíval na hlavě…
Někdy se mu ale zastesklo po družných chvílích pod pruhovanou peřinou a po prospaných zimách. Po přátelství, které slibovalo být bez konce.
Když to na Křemílka přišlo, popadl Duběnku za ruku a zašli do Pařezové chaloupky navštívit Vochomůrku a Studánkovou vílu.
Stačilo pouhých pět minut, a nostalgie byla pryč.

Jednou Pažout povídal Horáčkovi, dočetl jsem se o Záchranné stanici záporných postav, tam bychom měli zajít, jestli existují nějaké záporné postavy, tak jsme to my!
Horáček souhlasil, jenomže pracovník Záchranné stanice na ně koukl a řekl, vida, Pažout s Horáčkem, vy přece žádné záporné postavy nejste, pánové, to jste měli přijít, když jste ještě chodili do 3.B, teď jste postavy kladné a oblíbené, sestím smiřte!
Když se ocitli za dveřmi, řekl Pažout, nikdo nás zachraňovat nebude, zbyli jsme jeden druhýmu, a Horáček řekl, to se mi líbí, a Pažout řekl, Horáčku, sice mluvíš jako fejsbuk, ale stejně tě miluju!

Jednou, to už byli v 9.B, vzala paní učitelka třídu k Sázavě, aby tam pozorovali přírodu, a Pažout s Horáčkem šli vzadu a zpozorovali tři nutrie.To by mě zajímalo, co si taková nutrie myslí o životě, řekl Pažout, a Horáček povídal, to se dozvíme, šlohl jsem Šebajdě sluchátko.
Nejmenší nutrie řekla, důležitý je srát na systém, chápete, jinak vás semele do karbanátků. A taky nebát se odlišovat.
Šli dál a přemýšleli o tom, srát na systém, nebát se odlišovat, opakoval si Pažout, a Horáček řekl, karbanátky nekarbanátky, já bych to nehrotil, my dva už se odlišujeme až až.

Plížil se chodbami k zámecké bráně. Nechtěl být zastaven, netoužil být svědkem dalšího hysterického záchvatu. On o žádnou slavnou svatbu nestál. Žádné nesliboval manželství. Samy mu padaly do náručí.
Někde už určitě čeká další. Vroucně doufal, že půjde o víc než jednoduchou líbačku. Holka ve skleněné rakvi ještě ušla, ovšem ta z růžového zámku! Radši si to rozdá s drakem na tři kola, než líbat někoho, kdo si sto let nečistil zuby!
Drak, to by bylo něco!
Toužebně sevřel meč.
Říkalo se o něm, že je závislý na vzrušení.
Princ o sobě raději uvažoval jako o umělci v oboru vysvobozování.

Jestli máte stejnej smysl pro humor jako Osud, pobavíte se!
Prvně mi vrazil kudlu do zad, když se táta oženil.
V důsledku estetickýho cítění macechy jsem skončila v lese, kde mě píchal hajný, v příkrým rozporu s rozkazy nikoliv kudlou.
Následovala banda podivnejch prťavejch existencí. Řeknu vám to ve verších: Ať Stydlín anebo Šmudla, malá kudla taky kudla!
Načež se mě pokusila zavraždit čarodějnice. Jabkem, ne nožem.
Teď žiju s chlápkem, kterej má pichlavý poznámky o tom, jak jsem ve skleněný rakvi vypadala něžně a poddajně.
Brzo si někoho něžnýho a poddajnýho najdu já.
A pak to bude teprve vtipný!

„Apartmá s okny na východ,“ žádala dáma s šátkem od Hermese.
„Eustác miluje ranní sluníčko,“ doplnila dáma s diamantovými náušnicemi.
„Jistě, madam,“ řekl recepční.
„Eustác nesnáší hlučné lidi,“ pokračoval Šátek.
„Chceme prostě klid,“ pravily Diamanty.
Eustác bude nejspíš nesnášenlivý prďola, pomyslil si.
„V hotelu bydlí pouze ta nejúctyhodnější klientela, dámy!“
„Pokud se tu Eustácovi nebude líbit…,“ začaly Diamanty, “budeme si okamžitě stěžovat řediteli,“ dokončil Šátek.
„Uděláme cokoliv, aby byl pan Eustác spokojen.“ Hlas recepčního se táhl jako med. „Kdy ráčí přicestovat?“
„Je tady.“ Diamanty pozdvihly přepravku.
Recepční se střetl pohledem s omšelou lasičkou.
V očích obou se zračila nekonečná únava.

Paní Pažoutová ječela, že jí je to jedno, holka nebo kluk, kdyby to byl mladej Novák z přízemí, neřekne ani popel, kdokoliv, jenom ne Horáček, ten průšvihář, a pan Pažout řval, nešil, Růženo, vždyť spolu žijou kdovíjak dlouho, a paní Pažoutová křičela, nejradši bych klukovi stáhla kalhoty a nasekala mu, a Horáček šeptl Pažoutovi, na to bych se rád koukal!
Pažout zamumlal, zchladni, parde, vyndal sluchátko a řekl, prosím, mohli by být všichni zticha, Horáčka nevyjímaje?
Ze sluchátka se ozvalo, ale jistě, už mlčíme!
Rozhostilo se nádherné ticho, a Pažout do ticha řekl, teď se všichni uklidníme a začneme znova.

Léta srovnávala svou neforemnou postavu s dokonalostí modelek v časopisech.
Trápila se. Ale nikdy o tom nemluvila.
Až jednou vylila svou frustraci do akvária.
Paví očka plula nevzrušeně dál, ale jedna z čínských závojnatek promluvila.
Dívka se ovládala. Svá vysněná prsa popsala pouhým číslem. Vyhnula se touze mít vosí pas.
Ujela až na konci.
Je pravda, že se celý svět spojil, aby jí pomohl. Kolem Země se ovíjí ochranné pásmo.
Ale planeta nemůže být celá omotaná. A nikdo nevyšle vesmírnou loď přes kdovíkolik galaxií, aby ji zbavil toho protivného svrbění na patě.
Mít nekonečně dlouhé nohy byl opravdu špatný nápad.

„Jak jsem jednou převzal velení a zodpovědnost, už se to vezlo. Lov a dárečky králi, ta scénka u rybníka, černokněžník… vyčerpalo mě to. A ty boty tlačí.“
Nepohnutě se na něj dívala průzračnýma zlatýma očima.
„Myslel jsem, že až se ožení, postaví se na vlastní nohy, ale on si pořád chodí pro rady. Jak malej kluk.“
„Zlozvyk,“ zavrněla a začala si čistit kožíšek.
„Ale co mám dělat?“
„Chovej se v souladu s řádem světa,“ řekla přesvědčeně. „On je povinen se starat o tebe, ne ty o něj. Zdolávat nesnáze je lidský úděl, se kterým nemáme nic společného. Jsme přece kočky!“

Mnohokrát jsem je slyšel řečnit o úctě k životu. Skláněl jsem přitom hlavu až k zemi a snažil se potlačit hořký smích.
Nikdy nikoho nezabili. Nepoddajné zajatce, kteří pomalu umírali v klecích, oplakali s nelíčeným zármutkem.
Nejedli maso a tvrdě trestali opovážlivce, kterým se při práci na polích podařilo ulovit zajíce nebo myš.
Nepotřebovali se oblékat, a tak jsme i my, jejich otroci, chodili nazí, pokud ovšem nepovažujete tetování služebníků a krvavé jizvy za oděv.
Nenosili nic z cizí kůže, ale my tu jejich nesčetněkrát cítili na svých zádech.
Biče, kterými nás učili slepé poslušnosti, pocházely z jejich vlastních těl.

Mým tátou byl hlad a mojí mámou zima. Jinou rodinu jsem nepoznala.
Jako malá bych za skývu chleba udělala cokoliv. Nechtějte vědět, jaká cokoliv lidi napadají!
Za válek jsem táhla s vojskem. Bylo to lepší než pojít ve škarpě, i když chlapi od jízdy dovedou být pořádně suroví.
Na starý kolena se mi podařilo ušetřit a splnit si svůj sen. Stačí natáhnout ruku a cpát se. Už žádnej hlad.
Víte, kdyby zaklepali a poprosili, mohli dostat. Vím, jak je těžký se protlouct, a nejsem bez srdce!
Ale oni kradli!
Krom toho, maso je maso. Člověk nemůže bejt jenom o perníku.

Týpky, jako jsou moji bratři, prostě nesnáším.
Žádná motivace, žádná disciplína, žádná zodpovědnost. A taky žádná hygiena. Marně jim říkám, že bahenní koupel ještě nikoho nezabila.
Jeden bydlel v papírové krabici, druhý si postavil chatrč ze starých palet. Tvrdili, že jim to stačí.
Já léta dřel, zadlužil jsem se po uši, abych se domohl pořádného bydlení. Můj dům, můj hrad. Nejsem nadšený, že mám bratříčky najednou na krku.
Jenomže jinak to nejde. Krev není voda. Krev je nepsaná smlouva.
Když bratrům vlk rozfoukal´příbytky a smrt jim dýchala na záda, nemohl jsem je nechat na ulici.
Jsme přece prasata, ne lidi.