Moje články

Pratetě bylo sto let, byla slepá, skoro hluchá, ale seděla zpříma jako pravítko, dirigovala všechny okolo, a strýc Eman šeptal, my jsme jí to neřekli, je to taková trapná situace, aby neměla šok, a Pažout se mračil, co jste neřekli? že jsem se oženil?, a strýc Eman povídal, jenom jsme neřekli, koho sis vzal. Emilie zavelela, chci vidět nevěstu, podala Horáčkovi ruku, pohladila ho po strništi, tak tě vítám, děvenko, řekla, a Pažout zabručel, to není žádná děvenka, načež prateta prohlásila hlasitým šepotem, že nejsi na holky, to vím od tvých pěti, bobečku, ale nebudu kazit famílii tu jejich komédii!

Šaretas spěchal. Často měnil koně. Nejprve si o ně říkal, když z něj kámen vysál moc, začal krást.
V půli cesty se na něj nalepili dva lapkové.
„Otrhanec, a na slušném koni.“
„Co tak pevně držíš, žebráku?“
Strhli ho na zem a pokusili se mu kámen vyrvat.
Se zájmem naslouchal chroptění toho, který se Etrisu dotkl.
Pak vstal.
„Nezabíjej mě,“ vzlykal druhý.
„Pojedeš za mnou a budeš mi sloužit. Jinak dopadneš takhle,“ ukázal na zkroucenou mrtvolu.
Vydržel to tři dny, než se mu společnost ubrečené trosky zhnusila.
Sebral lapkovi všechno, co měl, rozloučil se důkladným výpraskem a nechal ho jít.

Vyprat, vyžehlit, vytřít, uvařit večeři, s Holkou napsat úkoly, Malýho vykoupat a přečíst pohádku, Mladýmu promluvit do duše.
Starej si chce v noci hrát.
Chtěla by spát.
Malej má zánět středního ucha, Holka brečí, že ji nikdo nemá rád, Mladej má skelný oči a divně páchne.
Starej přitáhl z hospody až k ránu.
Neusnula.
Malej potřebuje nový boty, Holka zaplatit školu v přírodě, Mladej rozbil kamarádovi motorku.
Starej si koupil notebook.
Vzala noční směny.
Malej kouše děti ve škole, Holka přestala jíst, Mladej si píchá.
Starej nechal práce.
Škube sebou, srdce divoce buší, pak ztichne.
Dospělí platí.
Děti jsou drahé.

Šaretas nechal koně jít. To moudré zvíře by stejně nedonutil vstoupit do hor.
Ani jemu se nechtělo.
Les ještě nezdivočel, poznal jednoho ze svých pánů. Trnité šlahouny se odtahovaly z cesty, hejna komárů se rozestupovala.
Dveře okrouhlé svatyně zely dokořán.
Pestře žilkované kameny na oltáři vypadaly jako dětské hračky.
Kterýkoliv jiný čaroděj by se kamenu zmocnil bez sebemenšího úsilí.
On zaplatí plnou cenu. Možná tu nejvyšší.
Zaváhal. Ještě mohl couvnout, nechat vévodu osudu, vzdát se svého bláhového snu.
Nadechl se.
Uchopil jeden z kamenů.
Bolest ho srazila na kolena.
Stočil se do roztřeseného klubka a pokoušel se na ni zvyknout.

„Chvilku si odpočinu a hned zas musím. Večer jsou nejaktivnější. Asi jsou sovy! Myšáku, nevíš, co je džin?“
„Nadpřirozená bytost, plní přání, žije v lahvi od jalovcové. Nosí džíny. Slovo je odvozeno od slova génius. Nebo možná naopak.“
Sovátko zašilhalo po zaprášených lahvích na poličce.
„Kdybychom měli džina...“
„Co by sis přálo?“
„Kafe!“ vzdychlo Sovátko.
„Nepotřebuješ džina, máš mě. Capuccino s myší příchutí, že.“
„Možná nejsi džin,“ protáhlo se blaženě Sovátko, „ale určitě jsi génius.“
„Jestli je génius každý, kdo uvaří slušné kafe, je géniů spousta,“ zasmál se myšák. „Jenom po nich nesmíš chtít nic než právě jen to kafe.“

Tayra ztěžka dýchala. Netrpělivě ohrnula prošedivělé vlasy a zabořila prsty do čarodějovy staré haleny.
Krev, pot, slzy – mocné stopy, ač staré a vyschlé.
Druhou rukou obemkla misku plnou světélkující tekutiny. Hladina se rozechvěla.
„Je sám,“ oznámila.
Vévoda se naklonil nad misku. Nejraději by do ní udeřil pěstí, kdyby tak mohl vymazat čaroděje ze světa.
„Kde?“
Tayra opatrně naklonila misku. Malé domky, náves...
Hladinu rozčeřily slzy.
Vévoda se nezeptal, proč pláče. Sám byl plný smutku. Truchlil pro třicet ztracených životů.
Pomstí je, a krutě!
„Vrací se!“
Napjatě sledovali každý Šaretasův krok.
Když čaroděj dospěl k lesu, hladina zavířila a obraz zmizel.

Pohoří Aman.
Shluk rozeklaných vrchů, mezi nimi hluboké propasti, v té nejtemnější skrytá svatyně Etrisu.
Cesta se dělí, obchází Aman uctivým obloukem. Místní do lesů nechodí. Nežije tam zvěř, jenom havěť. Hejna bodavých komárů, kteří přenášejí nemoci. Svinky, které nechají na kůži drobnou krvavou ranku, ale rozloží tělo zevnitř.
Šaretas nevěnoval Amanu jediný pohled.
Projel nevelkou osadou, ve které kdysi s Tayrou bydleli.
Nenašel ani vzpomínku.
Může být ještě naživu?
Byla mladičká a vědmy žijí dlouho.
On ji v Rakasi vypátrat nedokáže.
Vévoda ano.
Určí si cenu. Tayru, nebo její hrob.
Ruce se mu třásly, když stočil koně k horám.

Čaroděj uznale přikývl.
„Nesnažíš se mě koupit lží. Téměř to svádí, abych ti důvěřoval, můj pane.“
„Poznal bys, kdybych lhal?“
„Kdybys své lži věřil, pak možná ne.“
„Nemohu porušit zákony země, ale dám ti…“
„Šetři svými sliby, pane Rakasi. Nechci být svázán opratí vděčnosti. Dopřej mi milosrdenství iluze, že toto rozhodnutí učiním z vlastní vůle.“
Vévoda podrážděně stiskl rty. Nečekal, že mu vězeň bude odporovat.
„Nevyslechneš mou nabídku?“
„Přinesu ti kámen Etrisu. Pak si promluvíme o ceně.“
Tu noc vévoda neusnul. Hleděl do tmy, dokud se na východě neobjevil první záblesk svítání, váhavý a nesmělý jako naděje v jeho srdci.

„Nebojím se smrti,“ pokračoval vévoda, „ale nechci zemřít s vidinou, že se říše utopí v krvi. Navíc zbytečně, když existuje lék. Slyšel jsi o kameni Etrisu?“
„Kámen Etrisu,“ hlesl Šaretas. „Jen ruka mága se ho může dotknout.“
„Pokud uspěješ…“
Vévoda se zarazil. Čaroděj ho neposlouchal; jeho oči hleděly do prázdna, ruce se mu třásly.
„Co se děje, Šaretasi? Nechce se ti opustit palác?“
Chvilková slabost pominula. Čaroděj se jízlivě pousmál.
„Nejsem dvořan ani lilie z tvého skleníku, pane vévodo. Jsem tvůj vězeň. Po ničem netoužím víc než dostat se ven. Pokud kámen najdu a donesu ti ho, propustíš mě?“
„Ne.“

„To vím.“
„Je to snad vidět?“
„Ne, pane. Ovšem já…“
„Jsi vševědoucí. Chápu," utrousil vévoda. "A tvá diagnóza?“
„Snad… lví nemoc?“
„Příliš vznešený název pro takovou ohavnost. Ale máš pravdu. Zbývají mi nanejvýš tři měsíce.“
„To ne,“ odporoval Šaretas. „Nejméně rok.“
Vévoda se nevesele usmál. „Pár týdnů, než bude nemoc zřejmá. Záchvaty vzteku, období malátnosti, neovladatelný třas. Myslíš si, že šlechta strpí oslabeného panovníka? Pokusí se mě sesadit. Nebo zavraždit. Možná obojí. A budou mít dobrý důvod.“
Unaveně se sesunul do křesla.
„Jenomže mezi rody je příliš nevraživosti. Nebudou spolupracovat, ale soupeřit. Co nastane pak, jasnozřivý čaroději?“
„Válka," odpověděl Šaretas.

Oficiálně neexistoval.
Desetiletí žil v řetězech. Vévoda zdědil nepohodlného vězně po svém předchůdci; umírnil jeho utrpení, ale ne příliš. Jednou si však vyžádal čarodějovu pomoc a poté ho odměnil přepychem.
Vězeňským přepychem.
Nyní stanul Šaretas před vévodou znovu.
„Jak se žije bez pout, čaroději?“
„Už jsem je ani nevnímal,“ zavtipkoval Šaretas. „Byly jako druhé šaty.“
„Vskutku?“ prohodil vévoda. „Mohu tě zas nechat obléknout, přeješ-li si.“
„Raději zůstanu… nalehko,“ polkl čaroděj.
Zkoumavý pohled ho svíral jako okovy.
Přesto se odvážil zeptat.
„Můj pane, proč jsi pro mě poslal?“
Vévodovy oči sklouzly ke kvetoucím stromům za okny.
„Protože umírám, Šaretasi,“ řekl tiše.

Když chodili Mach a Šebestová do 8.B, nechodili jako dřív, nýbrž chodili spolu, ovšem od Vánoc se začali škorpit, na začátku jara se parádně pohádali, okenní tabulky drnčely, paní Kadrnožková mlátila koštětem do stropu a ječela, nechte toho, vy dva, nebo se mi tu Jonatán pomine, a Šebestová utekla ven, vytáhla sluchátko a zafňukala, já chci poznat nějakého kluka, co nebude poděs jako Mach, a sluchátko řeklo, samozřejmě, první den příštího měsíce bude stát přesně v šest před holičstvím, jenomže prvního stál před holičstvím Horáček, a Šebestová povídá, to je fór?, načež se sluchátko ďábelsky zachechtalo a zařvalo: Apríl!

„Tak to je konec, pánové!“
„Konec věčnýho ječení…“
„… zametání, stlaní postelí, utírání prachu…“
„… chození do práce každičkej den…“
„… takzvanejch zdravejch jídel…“
„… zákazu kořalky…“
„… a tabáku!“
„Jenom ta skleněná rakev se mi nezdá. Měli bysme ji zakopat.“
„A proč?“
„Je vidět dovnitř. Někdo ji najde… vona nevypadá tak docela mrtvá. Náhodou ji voživí, a bude průser!“
„Kdo by voživoval takovou semetriku?“
„Nejni to na ní přece vidět!“
„To víš že jo, někdo náhodou pojede pustým lesem, náhodou narazí na rakev, náhodou ho napadne zvednout víko…“
„Bodejť. Žádný zakopávání! Jdeme to zapít, kluci!“
„Ale stejně…“
Posléze hořce litovali, že nevěřili na náhody.

„Jakýpak zvony,“ čepýřilo se Sovátko. „Sovy přiletí!“
Myšák mlčel. Četl si u počítače zprávy. Byl mrzutý. Jako obvykle.
„Někteří ani nevěří, že sovy nosí slova!“
Ticho.
„Nebo že čápi nosí děti.“
„Nenosí,“ zavrčel myšák. „O čápech mi ani nemluv!“
A o čem mám mluvit, pomyslelo si Sovátko, když myšáka rozčílí kdejaké slůvko? Například slova od Č. Čápi. Čína. Češi. A hromada jiných. Mračí se, když řeknu, že chci novou konvičku, nebo vyprávím, že naši zvonici dal postavit zeman z Ještě.
„Víš, myšáku,“ řeklo nahlas, „bude duben, nebude čas na zprávy. To ti udělá dobře.“
„Máš pravdu,“ povzdychl myšák.
A mělo.

Už jsme o tom mluvili ale já se tenkrát vykroutil. Měl jsem říct jasně, hned
Chtěl bych ti povědět, že nikdy s nikým
Je mi jedno, co si budou myslet příbuzní a máme prášky
S tebou se cítím tak
Na psaní jsem nikdy moc nebyl nevím jak vyjádřit
Ne, to tedy nevím, bouchl pěstí do stolu, to je k zbláznění, praštil do tlačítka DELETE, vydupal do bytu v patře, vrazil do obývacího pokoje, v televizi běžel hokej, naši zrovna dali gól, hrála hudba, fanoušci ječeli jako šílení, ale on se nedal odradit, nadechl se a zařval, Horáčku, vezmeš si mě?

Už jsme o tom mluvili ale já se tenkrát vykroutil. Měl jsem říct jasně, hned
Chtěl bych ti povědět, že nikdy s nikým
Je mi jedno, co si budou myslet příbuzní a máme prášky
S tebou se cítím tak
Na psaní jsem nikdy moc nebyl nevím jak vyjádřit
Ne, to tedy nevím, bouchl pěstí do stolu, to je k zbláznění, praštil do tlačítka DELETE, vydupal do bytu v patře, vrazil do obývacího pokoje, v televizi běžel hokej, naši zrovna dali gól, hrála hudba, fanoušci ječeli jako šílení, ale on se nedal odradit, nadechl se a zařval, Horáčku, vezmeš si mě?

Po prvý se mi šíp do srdce zanořil, kdy se velkej pán v tobě zhlídl, děvče zlatý, ale přál bych ti štěstí, ve stínech bych se schoval, abych ti v cestě do světla nestál.
Po druhý se mi srdce v hrudi roztrhlo, když jsem shlídl, co ti udělaly, nebohá holubičko.
Po třetí mi srdce strachy pukalo, když jsem se do zámecký komory vloupával.
Tvý nohy mám přes ramena přehozený, ale ne tak, jak bejvávaly v dobách našeho štěstí. Tvý oči na těle cejtím, jenže jsou slepé, na mě se nedívají.
Jen abych tvý tělo našel, abych tě zachránil, Dorničko nejmilejší!

Zpěvohra na školní besídku k výročí Sametové revoluce.
Scénář, režie: P. Huml
Obsazení: žáci II. stupně
LÁSKA: „Pohlédni na mě maličko,
jak zářím jako sluníčko!
Pro každého jen úsměv mám,
staré i mladé dojímám.“
SBOR: „Slyšte jak píseň její zní,
jest veskrze
pozitivní!“
NENÁVIST: „Zlobu šířím do všech stran,
jak já se mám, ach jak se mám!
Všecičko hezké rozmetám,
jak já se mám, ach jak se mám!“
SBOR: „Slyšte jak píseň její zní,
jest veskrze
negativní!“
PRAVDA: „Já jsem pravda odvěká.
Osvěcuji člověka
Kdo mě má, tak ten ať se Lži
pranic neleká.“
SBOR: „Slyšte jak píseň její zní,
jest veskrze
pozitivní!“
LEŽ: „Možná nemám Pravdy krásu,
nekoupu se ve slunci jasu,
jenže když po mně sáhneš
určitě dál to dotáhneš!“
SBOR: „Slyšte jak píseň její zní,
jest veskrze
negativní!“
Taneční vložka: PRAVDA tančí s LÁSKOU, LEŽ s NENÁVISTÍ. SBOR kolem nich. Tanec přeroste v boj, síly jsou vyrovnané, pak se celý SBOR přidá na stranu PRAVDY a LÁSKY.
LEŽ a NENÁVIST zdánlivě umírají, ostatní odcházejí.
LEŽ a NENÁVIST: „Své hnusné hlavy zvedáme,
však my se jen tak nedáme!
Síly ještě máme dost,
my ovládneme budoucnost!“
Poznámka autora: Radši vyhodit ty spratky z devítky a zkusit to s mladšíma.

Poprvé s pýchou. Odře se na kost.
Podruhé s mečem. Ostří se ztupí.
Potřetí se psy. Stopu však ztratí.
Po čtvrté s rohem. Zvuk v mlze zmizí.
Po páté s dýkou. V prstech ji zlomíš.
Po šesté s touhou. Na prach tě spálí.
Po sedmé s bázní. Kroky tvé sváže.
Po osmé s pokorou. Život ti spasí.
Po deváté s darem. Krví ho splatíš.
Po desáté s láskou. Co dáš, to se vrátí.
Jedenáctou cenou je odevzdání,
dvanáctou služba.
Dvanáctkrát když vstoupíš, sám sebe ztratíš,
sám sebe nalezneš.
Víckrát odejít nesmíš. A kdyby, nevracej se, poutníku.
Vstoupíš-li po třinácté,
zemřeš.

Paní učitelka řekla, komu už vykvetl tulipán, může si ho odnést, ale Mach daroval červený tulipán Šebestové, byla to dojemná chvíle, žákyně vzdychaly, ach, a Horáček špitl Pažoutovi, to se mi líbí, jenže Pažout zavrčel, zas mluvíš jak fejsbuk, to nesnáším! Pak šli ze školy, Pažout povídal, kytky a podobný pitomosti, na to tě užije, Horáček se zamračil, co má být, kytky jsou fajn, tys ten svůj zahodil, co, ale Pažout řekl, kdepak, ten je pro tebe, sáhl pod bundu a podal Horáčkovi krásný fialový tulipán.
Kolem šly zrovna dvě slečny a řekly ach, takže Horáček nebyl o nic ochuzen.

Horáček a Pažout chtěli jít na zámečnické učiliště, jenomže Pažout propadal z češtiny, všechno viselo na poslední známce a Pažout řekl, Horáčku, mám naději, že rupnu, a Horáček odpověděl, člověče, při tvý slovní zásobě bych se nedivil, tomu se neříká naděje, ale strach! Pažout vzdychl, dneska neusnu, a Horáček povídal, já neusnu s tebou, celou noc chodili po parku a povídali si, nejprve o věcech nedůležitých a potom o věcech důležitějších než všechny známky nebo fejetony.
Ráno paní učitelka řekla, Pažoute, ty chceš být zámečník, tak za čtyři. Horáček se usmál a povídal Pažoutovi, vidíš, můj milej, máš po naději!

„Vi – gil – an,“ slabikoval Horáček.
„Co to máš?“ optal se Pažout.
„Ále, jednomu zákazníkovi to vypadlo z knížky. Divný slova!“
Pažout koukl na zažloutlý papírek. „To je latina,“ řekl zkušeně.
„Co to znamená?“
„Vigil je bejt vzhůru. Teta chodila na vigilie do kostela.“
„Antibus?“
„Proti... autobusům?“
„Bejt vzhůru proti autobusům? Proč?“
„Nějaká noční demonstrace, nejspíš.“
„Iura.“
„Já bych to četl jura. A jura je co?“
„Nějaký pravěký období.“
„Noční demonstrace proti autobusům v pravěku,“ zamyslel se Pažout. „To je nějaká blbost, ne?“
Horáček pokrčil rameny. „Lidi si toho dneska navymejšlej!“
„Fakt je, že do pravěku autobusy nepatří!“ prohlásil Pažout rozhodně.

Zadání: Napište krátký fejeton o reinkarnaci
Jméno žáka: Pažout
Reinkarnace je když se někdo převtělý v něco jinýho třeba člověk v žábu. Dělá se to tak že se sečtou jeho hříchy a dobrý skutky výsledek se jmenuje karma. Karma proto že jede na plyn tak se musí často kontrolovat jestli neuniká protože by se lidi mohlyi votrávit. Stejně tak jako plyn z karmy když je zanesená votravujou životy lidí špatný věci krádeže nebo vraždění a ještě víc to votravuje ostatní hlavně ty zavražděný. Proto se votravný lidi mění na niššží třeba na hmiz nebo žáby jelikoš pak nemůžou dělat škodu.

„Tady stál,“ ukázal komisař na dokonale prázdné místo. „Jak vidíte, nezbylo vůbec nic! A jaké to bylo železářství!“
„Já vím,“ řekl nešťastný otec. „Nemáte představu, co to udělá se střevy! Doktor stál majlant.“
„Pole zelí, prosím. Stádo ovcí, dejme tomu. Škodu jste nahradil, pasák byl ožrala, žádná škoda. Ale je to čím dál tím horší! Jednou si nedáte pozor a vy sám...“
„Já vím,“ opakoval otec zkroušeně.
Komisař sáhl do kapsy pro vizitku. „Podívejte, já mám pochopení, ale takhle to nejde. Tady by mu třeba pomohli. Vyvážená strava, vodoléčba, terapie!“
„Záporné postavy?“ zamračil se otec. „Aby mi tam Otíka nezkazily!“

Jsou všude.
Jako hvězdy rozeseté v černi oblohy, jako diamanty skryté pod zemí.
V jarním listí prozářeném sluncem, v roztančených peřejích.
V očích koček a psů a koní. Jen promluvit, říkají o nich lidé, ale oni přesto mlčí, ponořeni do tiché trpělivosti čekání.
Jsou v neočekávaných laskavostech, v napravených chybách, v každé ostýchavé prosbě o odpuštění.
V bolestivě sedřených dračích šupinách pýchy.
V hudbě, která je ozvěnou prvního zpěvu.
Ve smíchu a ve stesku.
V příbězích.
V otisku velké tlapy na břehu jezera, v závanu větru, jako by tvář pohladila jemná hříva.
V potkávání neznámých, zasažených moudrostí a silou Lva.

„Tak ukažte,“ vyzve profesor Pasr Filipa.
Hrstka písku pod vztaženou dlaní. Pár tónu, ostýchavých, ale jasných. Zrníčka zrudnou. Pak je Filip prudkým pohybem pošle proti dveřím.
Teda, skončily by na dveřích, kdyby jim profesor nenastavil předloktí. Všechna čest, ani nezasykl.
„Na co je to dobré?“
„Hlavně proti třeťákům,“ vyhrkne Filip upřímně.
„Vtipkuje,“ zachraňuju situaci.
Pozdvižený obočí mě upozorní, že můj pokus byl zaznamenanej a odmítnutej.
„To víte, pane profesore, jsme přirozený oběti.“
Přejede skeptickejma očima moje krátký tělo. Filipovo ne, vzhled neprozrazuje značně pochybnej původ.
„Buďte s tím opatrní! Kdyby se nedali odradit, přijďte za mnou,“ zabručí. „Vy přirozené oběti!“

„Ty nemáš nic jiného?“
Šimon tahá z koše černý trika a sukně. Strpím jeho řeči, protože rád žehlí.
„Hadry jak pro čarodějnici,“ mumlá.
„Jak případné,“ podotkne brácha.
„Blažková nosí tepláky, ale má nejkrásnější zahradu ve vsi,“ hájím se. „A Jája chodí v černejch legínách. Chlapům se líbí.“
„Mně ne,“ prohlásí brácha a Šimon jednohlasně.
„Normálním chlapům,“ popíchnu je.
Při příští návštěvě mi Šimon věnoval šaty. Žlutý a krajkový.
Visely ve skříni, dokud jsem si je jednou nenatáhla, že půjdu na zahradu pro petržel.
Josef na mě koukal jak na svatej obrázek.
Nevěřím, že šaty dělají člověka.
Ale něco rozhodně dělají.

Sehnat obživu není v tomhle zapomenutým konci světa vůbec lehký.
V žaludku mi kručí už kdovíkolik dní.
Sliny se mi sbíhají na maso.
Jsem zesláblý, že ani králíka neulovím.
Nakonec se přece dočkám hostiny! Co je v chlívku, bude brzo ve spíži!
Dvojitá kořist mi vrátí sílu. Jak já se těším!
Vykrmený kousek chutná nejlépe.Trpělivost, jen trpělivost!!
Všechno v klidu, polehoučku. Nesmím nic uspěchat.
Jak se mi tohle mohlo stát? Ve vlastním domě, ve vlastní peci, na vlastní lopatě?
Hlava se mi motá, jazyk schne žízní a v břiše jako bych měl kamení.
Ach, ten žár!
Ach, ten chlad!

„Dáš si kafíčko, Laděnko?“
„To víš, Blaničko.“
„Upekla jsem buchtu, ale jen rychlou. Už to není jako zamlada.“
Šálky z křehkého porcelánu se jemně chvějí v žilnatých rukou.
„Já nevím, Blaničko, kam ten svět spěje! Všude samý vraždění, skandály, to dřív nebejvalo!“
„Bejvalo to i horší, holka.“
„A ti mladí dneska, učiněná hrůza! Práce jim nevoní.“
„Všichni nejsou stejní.“
„A vidělas tuhle na Nově ten průvod?“
„Ani ne, Laděnko.“
„Katastrofa, Blaničko, katastrofa! Že jim to nezatrhnou!“
„Hm.“
„Ty dneska vaříš?“
„Jojo. Vnuk přijde na oběd.“
„Se snoubenkou?“
„No, Laděnko, víš...“
Ale to už se Pažout s Horáčkem hrnuli do dveří.

Mach se musel učit, čekalo ho zkoušení a dopisování písemek, které zameškal, a Šebestová měla pomáhat mamince s velkým úklidem, a ještě navíc o víkendu, kdy chtěli jet ven, byli z toho celí otrávení, takže v pátek ráno řekla Šebestová do sluchátka, prosím, my bychom potřebovali ten zítřek dneska, a místo pátku byla sobota navíc, všechno zvládli, jenže když se nazítří probudili, byl u Šebestů stejný nepořádek jako předtím a v Machově hlavě duto, a Mach řekl do sluchátka, co to má znamenat, a sluchátko řeklo, já myslelo, když se na to tak těšíte, že nevadí, když bude zítřek dvakrát!

Provedu vás. Zaměstnání? Kdepak, prostě mě to baví. Peníze? Tady je nevedeme.
Ano, ta voda ve vodopádu teče nahoru. Přírodní zákony, hm? Myslím, že tu tak úplně neplatí. Ostatně lidské také ne. Konec civilizace, to jste trefil!
Jo, lidi chodí nazí. Někteří. Vidíte, támhleti jsou oblečení. Mají to tak radši. Ti dva, co si tak zaujatě povídají, jsou vrah a jeho oběť. Teda byli. Pomsta? Ale no tak! Slzy a odpuštění, nejspíš ano, ale to mají dávno za sebou.
Nebojte, lev dětem neublíží! Jenom se kočkují. Hehe, že si neděláte starosti o to jehně!
Anarchie?
My tady tomu říkáme Nebe.

Prožil jsem skvělý život, opravdu. Rodina... dobrá, tohle vždycky nevyjde. Nebo spíš většinou nevyjde. Práce mi ovšem naplňovala dny a mnohdy i noci. Matematičtí géniové na zapadlých školách, mladiství hackeři, kterým hrozila polepšovna, a nejčastěji vrcholoví manažeři, o které se firmy přetahovaly. Pátrání, vyjednávání, nabídky. Lidem jako já se říká lovci mozků, a já pro vzrušení z lovu žil.
A žiju stále. Přibyl hlad, neukojitelný, trýznivý hlad, a zmizelo všechno ostatní. Starosti se zdravím a strach ze smrti, například. Docela fajn, ne?
Pořád si říkám lovec mozků, ale intelektuální úroveň mě nezajímá.
Nenabízím jim práci.
A oni přede mnou utíkají.

Taková pitomost, co tě to napadlo, řval Horáček, Pažout zamumlal, myslel jsem, že to půjde na odbyt, víš, jaks mi četl ten časopis, jenže Horáček křičel, v železářství? Ty ses zbláznil, a kopl do jedné krabice, vypadla z ní pouta, kdovíproč růžová, a Horáček se zeptal, kolik ta sranda stála? Čtyři tisíce, špitl Pažout, takže se Horáček uklidnil, ale Pažout dodal, eur, a Horáček otevřel pusu, aby řval dál, jenže Pažout tam stál tichý a provinilý, což bylo velmi nezvyklé, na kratinkou chvíli se to Horáčkovi dokonce líbilo, ale pak Pažouta pevně objal a řekl, to nevadí, začneme šetřit znovu.

Dřív býval pervitin, heroin, kokain.
SLM vytlačil všechny.
Droga snů. Přenese vás do jiných světů. Časem vás zabije, samozřejmě. Ale salám, jak mu říkali uživatelé, zabíjel pomalu.
Dokud nezačal zabíjet rychle.
„Když jsem byl mladší, bylo v deseti dekách nejmíň pět čistýho matroše,“ blábolil týpek na vyšetřovně.
O kolik mladší? Vypadal na šedesát. Bylo mu dvacet.
„Kdo je za tím?“
„Za pančovaným matrošem?“
Zašeptal jméno známé z plakátů, z televize.
Na taková jména nedosáhneme.
„Na co asi ten gauner umřel?“ nadhodil kolega.
„Na banán.“
„Ten kontraband v supermarketu?“
„Jo. Zabilo ho vlastní zboží.“
Nebylo těžké mu ho podstrčit.
Miloval banány.

Jednou jeli na školu v přírodě, bylo to velmi zábavné, zejména když vypadl proud a žáci seděli ve společenské místnosti při svíčkách, ovšem Mach s Šebestovou hledali nějaké ještě temnější místo. Našli komůrku na košťata, jenže Šebestová strašlivě zaječela, někdo tady je! A opravdu, byli tam Pažout s Horáčkem, co tady děláte? zeptal se Mach, a co vy? oplatil mu Pažout, a pak šli rychle pryč. Zvědavý Mach řekl do sluchátka, my bychom rádi věděli, co tam ti dva dělali, a sluchátko odpovědělo, za prvé, nejsem Děd Vševěd, nemusíte mluvit ve verších, a za druhé, co je vám do toho?

„Proč kočky?“ vrčel Myšák. „Taková vůně myšáka máčeného v kávě, to je téma!“
„Myšák máčený v kávě voní myšinou a kafem,“ zasmálo se Sovátko. „Ale kdo kdy viděl vypranou kočku?“
„Já.“
„Vážně?“
„Jo. Jediná kočka, kterou jsem kdy viděl. Zblízka!“
„Jediná?“
„Když potkám kočku, neztrácím čas tím, že bych si ji prohlížel. Ale tuhle vodili na šňůrce, v chlupech měla mašle a voněla jako parfumérie. Nejspíš ji neprali, ale rozhodně koupali. Jenomže zdrhla, začala se toulat a stala se z ní stejná mrcha jako jsou ostatní. Jednou mě skoro dostala, kráva!“
„Myslelo jsem, že se bavíme o kočkách,“ poznamenalo Sovátko.

Stárkovi to zkoušeli ve dne v noci, sice je to velice bavilo, ale nic.
„Mohli bychom se zařídit jako ti lidi z Horní Lhotky,“ řekla Lojzka muži.
„Ti, co mají Otíka?“ zhrozil se manžel. „Copak si nepamatuješ, jak to s ním bylo? Spořádal, na co přišel, a teď musí žít v nějakým ústavu pro zloduchy nebo co.“
„Protože ho špatně krmili,“ usoudila Lojzka. „Kdybychom byli opatrní...“
A tak, aby ženě vyhověl, vzal Stárka polínko a vyřezal chlapečka.
„Udělal jsem ho sám, takže se bude jmenovat Udělátko!“
Udělátko vyrostl na vyvážené a racionální stravě, a tak se ústavu pro zloduchy vyhnul.

Pan Teodor měl ženu tuze svárlivou. Oženil se v mladistvém poblouznění, kvůli způsobu, jakým slunce barvilo její vlasy do ruda, leč život s ní byl peklem.
I napadlo pana Teodora, že ženu zabije. Ač mysli pohotové, doma nasazoval si masku nechápavého blba a manželku tím k zuřivosti přiváděl, až ji trefil šlak.
Je lehké stát se vrahem, pomyslil si pan Teodor zvesela. Po pohřbu pookřál, chodíval po kavárnách a hleděl na dámy. Jedna se mu zalíbila pro něžný úsměv a tichý hlas. Když kapesníček upustila, hned byl u ní.
„Zde, milostpaní.“
„Dosud slečna,“ špitla.
„Teodor Slaměný,“ uklonil se zdvořile. „Vdovec.“

Mlátička, sekačka i ruchadlo byly jako nové. Romantická dovolená končila a Horáček s Pažoutem se spokojeně povalovali v posteli.
„Pouta, bičíky, roubíky,“ četl Horáček polohlasně.
„Ty máš tu knížku o šedivejch barvách?“ zeptal se ospale Pažout.
„Cože?“
„Koukal jsem do toho u Šebajdy. Myslel jsem, že je to katalog laků na plech.“
„Tohle je časopis. Byl v šuplíku. Poslouchej: Zažijte neznámé. Překročte hranice!“
„Spi už,“ zívl Pažout.
„Projevte lásku výpraskem,“ pokračoval Horáček. „Nejsme my až moc normální?“
„Já tě praštím, chceš?“ nabídl Pažout. „Třeba pak konečně usneš.“
„Nechci,“ řekl Horáček a zhasnul.
Všechno, co se dělo pak, bylo dokonale normální.

„Můj nejlepší kamarád je myšák,“ vyprávělo Sovátko strýčku sýčkovi. „A všichni moji příbuzní jsou masožravky!“
„Masožravci.“
„To taky. Masožravci a masožravky.“
„Trápí tě to?“
Sovátko vzdychlo. „Já vím, že to nemůže být jinak. Ale stejně.“
„Co kdyby bylo tvým nejlepším kamarádem kuře?“
„Kuřata...“
„Taky byla kdysi živá.“
„Ale aspoň jsem je nezabilo!“
„Ty žiješ jinak než ostatní sovy, Sovátko. Nesuď je příliš přísně.“
Sovátko vzdychlo podruhé.
„Nemůžu změnit svět.“
„Můžeš změnit malinkatý kousek světa. Ten, na který dosáhneš.“
„A to stačí?“
„Stačí. I když je svět veliký, skládá se ze samých malinkatých kousků.“
Sovátko poděkovalo strýčkovi a odletělo za myšákem.