Moje články

„Ne,“ odmítl Šimon cigaretu.
„Apríl?“
„Kdepak.“
„Kvůli tomu tvýmu?“
Kejvnul.
„Jsi moc poddajnej,“ plácnul jsem.
„Jasně,“ zamumlal. „Dneska musí bejt každej autoritativní, asertivní, autonomní…“
„Agresivní,“ doplnil jsem.
„Arogantní,“ dodala Viktorka.
„Nebo to předstírat,“ přemejšlel Šimon. „A proč vlastně? Myslí to dobře, víš. Kouření není zdravý.“
Vzpomněl jsem si na zbytečný hádky, který jsem absolvoval, protože jsem musel prosadit svou. Na dobrý rady, nad kterejma jsem mávnul rukou, protože mi nikdo nebude kecat do života. Na nepodstatný věci, ve kterejch jsem mohl ustoupit, ale nechtěl jsem.
Šimon má nejspíš pravdu.
Kdyby byli všichni krapet poddajnější, byl by ze Země kousek nebe.

„Ne!“
„Ale ano! Týno, nelítej tu polonahá! Mašku, sklenice leštit!“
„Dyť tu byl onehdá…“
„No, a je tu zas! Odveď babku do postele, Johano! Korbel jí dej s sebou.“
„Stydíš se za vlastní matku?!“
„Nepamatuješ, jak vykládala, že za předchozí vlády bejvalo líp? To on nerad slyší.“
„Mám dát na stoly ubrusy?“
„Ať tě ani nenapadne! Chce to mít lidový, ne? Ale řekni holkám na ulici, ať si ty starší a ošklivý jdou odpočinout. A žebrákovi dej do misky… a potom…“
Pivo bylo jako křen, děvky čisté a mladé, poddaní se usmívali.
Král v přestrojení procházel městem a radoval se.

kytka: Král a podomní obchodník Král Miroslav nakupuje, byť nepřesvědčen o kvalitě.
Smrtijedka: Láska ke květinám . Jestli tenhle král není horší než zvíře!
Aveva: Zde by měly kvést růže . Na rozdíl od předchozího tady člověk nějak tu lásku ke květinám chápe.
Gwen: Bezvadné řešení . Prevence jako předpoklad happy endu bez těch strašných stoletých okolků.
mila_jj: Šestka vlevo dole . Chudáček vlk, v žádné verzi to nemá úplně snadné a bezbolestné.
Wee-wees: Nemrtvá princezna . Nedrážděte princezny! A ta poslední věta! :)
Carmen: Šlépěj poslední záchrany. Být princovým rádcem není žádná legrace!
Hippopotamie: V nepravé poledne .Nemám ráda změny času, a důsledek v podobě hladové polednice taky není nic moc! Chudák stařenka.
Persikka: Špatná zpráva . A další kousek, při kterém se srdce svírá soucitem.
Aplír: Prchavé štěstí . Jímavá cesta letním podvečerem za bohatstvím, které nestačí omrzet.

Hnusný pomluvy! Kór s tím zalknutým dítětem!
Tahle rodina nebyla domov. Mlátili se navzájem, malýho mlátili voba. On si ji bral s outěžkem, děcko nenáviděli a pravej otec… no, hádám, že to „cikáně“ nebyl jen řečnickej vobrat.
Moje žena… prostě chtěla dítě. Nám nebylo přáno a Polednice se úřadům nezdála jako vhodná pěstounka pro žádnýho sirotka.
Neřikám, že tohle bylo nějaký čistý řešení. Jenže kdoví, jak by klouček dopadl.
Žijeme teď radši za polárním kruhem. Poledne bejvá většinou jen na hodinách, ale když přijde to pravý, táhne se pěkně dlouho.
Malej běhá po ledu a oči mu září jak Severka.

Profesor Severus Snape se hned tak něčeho nelekl. Už zažil lecjaké věci. Léta hrál dvojí hru. Zabíjel a byl zabit. Pak byl oživen a vystaven situacím, o kterých se mu nezdálo ani v nejdivočejších snech. Mnohdy se mu zdál jeho minulý život jednodušší než to, co následovalo.
Ale pod tvrdým pohledem mstitele, který na něj mířil špičatým koncem čehosi, co mohla, ale nemusela, ale pravděpodobně byla neobyčejně mocná kouzelná hůlka – nebo možná jenom kus naostřeného dřeva – ztrácel svůj obvyklý klid.
„Dobrá,“ souhlasil opatrně. „Žádná sojčí vejce. Zkusím třeba kachní.“
Ulevilo se mu, když to stvoření zmizelo. Konečně mohl ulehnout k… *

V koruně stromu se ozývá šelestění a tlumené nadávky.
„Máš to?“
„Ne. Aúúúú!“
„Co je?“
„Něco mě bodlo do nohy! Jauvajs! Krvácím!“
„Neblbni a dělej!“
Občas se z listí vynoří hlava, někdy tmavovlasá, jindy zrzavá.
„Můžou ptáci házet kamením?“
„Proč?“
„Někdo po mně hází šutry. Jau! Co to sakra…!“
Vzduch prořízne vyděšené zaječení a na zem se žuchnutím dopadne tělo.
„Hej! Co se děje?“ černovlasý chlapec opatrně sleze dolů.
„Tvář. Malá… ale strašlivá…“ lapá zrzek po dechu.
„Když to tak zvažuju, Rone, ať si Snape sojčí vejce do lektvaru shání sám!“
„Ten nám to spočítá!“
„Radši školní trest než tohle!“

Bylo nebylo, žili král a královna. Měli se moc rádi. Narodil se jim chlapeček a holčička, a potom ještě jedna holčička. Byly to milé děti, nikdo jim nepřál nic zlého, nechtěl je unést, sníst, nic takového.
Král a královna kralovali moudře. Malé problémy léčili smíchem a velké rozumem, laskavostí a odpuštěním. Milovali klidné časy.
Zemi, které vládli, považovali za domov mnohých, nikoliv za svoji hračku. A království nesužovaly války ani hladomor, draci se drželi v horách a lid byl spokojený.
Zemřeli velmi staří a za sebou měli řadu šťastných let.
Prý měli pohádkový život.
Ale žádná pohádka o nich nevypráví.

Jaro zaspalo, práce se mu nahromadila. Když si konečně našlo chvilku a kouklo se po světě, nestačilo se divit.
Růženka utekla s podkoním, Karkulka k babičce nechodí, Sněhurka vytunelovala trpaslíkům konta a princezna se provdala za draka. Křemílka ani nepoznalo! S Vochomůrkou nebydlí, zato Horáček bydlí s Pažoutem. Mrazík počkal na Marfušku a dvanáct měsíčků je po smrti. Budulínek žije u lišek a liščata u lidí, Smolíček odešel s jezinkami a jak si to pochvaluje! Hubeňour Otesánek má vlastní televizní pořad Jak se zbavit kil a příbuzných.
A to není všechno!
Víc Jaro vidět nestihlo. Spěchalo rozkvést šeříky a růže.

„Někdo rozbil má vejce,“ plakala sojka.
„Mraveniště je rozkopané,“ naříkali mravenci.
„Nějaký grázl mě sfouknul,“ zlobil se ohnivý mužíček.
Křemílek zachmuřeně naslouchal, oči upřené na trny šípkových keřů.
Pak našel dlouhý klacek a naostřil ho do nebezpečné špice.
Utrhl rukávy svého hábitku a o notný kus jej zkrátil. Sahal mu do půlky svalnatých stehen.
Poprosil Duběnku, aby mu ho nabarvila. Na dubovou hněď, trochu flekatou.
Zahodil čepičku, setřásl tmavé vlasy na ramena a převázal je pruhem látky, aby mu nepadaly do očí.
Rozloučil se s Duběnkou hlasem drsným jako dubová kůra.
Ten starý, roztomiloučce kňouravý, se k němu už nehodil.

Provinilec byl jen vyhladovělé děcko; přesto se dokázal vetřít do královy střežené zahrady a ukrást jablko, o němž pověsti lhaly, že zažene hlad navždy.
„Dej zloděje popravit, a tvůj lid pozná, že jsi spravedlivý,“ pravil první rádce.
„Před popravou nechť jej kat mučí, a tvůj lid pozná, že jsi přísný,“ radil druhý.
„Nakrm ho a přijmi do služby, neboť je chytrý, obratný, a tvou laskavost splatí věrností,“řekl třetí.
I zavolal král kata, dal zmrskat a vyhnat své dva rádce a třetího povýšil.
Tak lid poznal, že král je spravedlivý, přísný i laskavý, a že být rádcem je rizikové povolání.

„Jsi tak smutná, jako by na tobě ležela nějaká deka,“ parodovala krále. „Pitomost! Jen se nerada směju nahlas. A všechno to rozveselování je trapný!“
„Rozumím,“ přikývl zkormouceně. Vytáhl poleno z krbu a přiložil k němu pilu.
„Co chceš dělat?“ zeptala se podezřívavě.
„Zkusím je obelstít. Víš, říká se – směje se, jako když pilou řeže.“
„Chrápe, jako když pilou řeže!“
Bezradně odložil pilu.
„Nemohla by ses přemoct?“ zaprosil.
„A vzít si tě za muže?“
Sklopil oči.
Pozorně si ho prohlížela.
Byl jiný než ostatní. Mnohem míň sebevědomý.
Mnohem míň trapný.
Nadechla se.
Smála se, jako když pilou řeže.
Manželství měli šťastné.

Drahá princezno!
Víc hlav víc ví; všech devět mi radí poslechnout hlas srdce plného horoucí vášně a vyjádřit se jasně.
Naléhavě toužím po Vaší návštěvě, neboť jsem k vám zahořel láskou a troufám se ucházet o Vaši něžnou ručku. Ujišťuji Vás, že můj zájem není ani v nejmenším gurmánské povahy. Jest diktován pouze vřelým citem. Odvažuji se doufat, byť jsem si vědom, že máte jiné ctitele…
S povzdechem vztáhla ruku po druhém listu.
Mylá pryncesno, zasýlám vřelou spomínku co mám na tebe…
Honza byl skutečně velmi hloupý.
Stokrát raději se provdá za draka, než za někoho s tak otřesným pravopisem!

„Zase?!“
„Jo. Čím starší, tím zuřivější.“
„Ještě že je slepej!“
„To jo.“
Osazenstvo Hospody na hranici se rezignovaně pustilo do plánování.
„Jako vždycky? Křik, železo, oheň…“
„Úpění przněných žen!“
„Opovažte se!“
„Myslel jsem, že bych zašel za vdovou Matraškou, jako vždycky.“
„To jo. Bude ráda.“
„Co můžeme spálit?“
„Dýmákova stodola je na spadnutí. Kdy přijedete?“
„Po poledni. Vezmeme to oklikou. On si myslí, že se blížíme k hlavnímu městu.“
***
Slepý král stál nedaleko bojiště, blaženě vdechoval kouř z vypalovaných stavení a naslouchal zvukům lítého boje.
Do řinčení zbraní a úpění umírajících pronikal ženský křik.
Matraška si to odpoledne pořádně užívala.

Tam, kde žil, vzala smrt všechny. Klopýtal spálenou krajinou k sousednímu městu, kde ještě žili lidé.
Na předměstí ho přepadla banda zdivočelých dětí. Po uvítacích kopancích ho zručně prošacovaly. Ten nejstarší našel jediné, co měl.
„Co seš zač? Ňákej kouzelník?“
„Jsem dirigent.“
Vybuchly smíchem nad slovem, kterému nerozuměly.
Zlomená taktovka mu přistála na hrudi.
„Teď ukaž, co umíš, kouzelníku!“
Namáhavě vstal. Zvedl ruku, ani nevěděl proč.
Z prázdnoty se ozval chvějivý zvuk houslí.
Omámeně pozvedl i druhou a příval tónů, mocných a vznešených, zaplavil ulici.
Hudba přežila.
A soudě podle slz, které omývaly umouněné tváře, ani o zpěváky nebude nouze.

Žil pradávno stařičký sýc,
co rád se díval na měsíc.
S ním přebýval malý sýček;
ten starý sýc byl jeho strýček.
Pravilo jednou ptáče malé:
„Až dáte, strýčku, světu vale,
já zůstanu samotno tu,
kdo rozptýlí mou temnotu?“
Tu jemu vznešeně strýc děl:
„Já ti dám, hochu, na prdel!
Proč, když tě nikdo nenutí,
Tu medituješ o smrti?
Nic neztratí se, co už bylo,
v srdci přežívá vše, co žilo.
Když podíváš se na měsíček,
bude tam vždycky tvůj strýc sýček.“
A z toho plyne poučení:
Na Zemi věčný život není,
však všichni dobří moudří sýci
navěky žijí na Měsíci.

Sluníčko natahovalo paprsky do lesa, aby pošimralo smutného Křemílka na nose, ale on nic.
Z podrostu vykoukla srnka a hodila po něm škodolibý pohled. Nevšímal si jí.
Když se však lesem rozlehl žalostný výkřik, zvedl hlavu.
Na paloučku držela lasice v drápech maličké stvořeníčko, celé zlatozelené.
Křemílek nepřemýšlel. Zvedl ostrý kámen a mrštil ho vší silou.
Lasice vyjekla. Krev jí tekla do nevěřícně vytřeštěných očí. Pustila kořist, zaprskala a byla pryč.
Od mužíčka v noční košili a legrační čepičce nečekáte, že bude mít dobrou mušku.
Křemílek překvapil sám sebe.
Lesní skřítka měla oči plné obdivu.
„Duběnka“, udělala pukrlátko.
„Křemílek,“ vydechl.

„Dneska se věci dělají jinak,“ poučoval princ draka. „Chápeš, kompromisně. Ty mě nezabiješ ohněm, já ti neutnu hlavy.“
„No nevim,“ bručel drak. „Já jsem spíš ze starý školy.“
„A co chceš dělat?“ zeptal se princ posměšně. „Jsi starý, drápy máš tupé, oheň žádný. Ale na to, co chci, ještě stačíš.“
„A co to je?“
„Tahat povozy, roztáčet mlýny, nosit břemena.“
„To je otroctví!“
„Nepoužívej zastaralá slova! Říkejme tomu – zaměstnanecký poměr,“ řekl princ, zálibně si prohlížeje čepel svého ostrého meče.
V tu chvíli ho sežehl oheň.
„Některý ty novinky nejsou k zahození,“ mumlal si drak, když odnášel plamenomet zpátky do jeskyně.

Mám malou kozí farmu, hodně čtu, trochu píšu, žiju spokojeně. Ale někdy se probudím a mám pocit, že neexistuju, že jsem něčí výtvor, zbytečnej jak prázdná vedlejší kolej. A že můj život bude krátkej.
Nemám pořádný jméno, jenom zkratku. Co asi znamená? Sezónní Idiot, nejspíš.
Když je mi zle, jdu ke kamarádce Viktorce. Tuhle tam byl její brácha a jeho kámoš, pili jsme kafe a já v tý teplý, domácký atmosféře pookřál. „Náš táta by ti nejlíp vysvětlil,“ řek Viktorčin brácha, „že všichni jsme něčí výtvory a naše existence tady je dočasná. Nelišíš se.“
Tak jo. Už je mi líp.

Bylť kdysi vznešený rytíř, jenž měl krásnou ženu. Slynulať takou líbezností, že popatřiv na ni, každý po ní zatoužil. Dalť rytíř pás cudnosti ukovati a choť svou v něj zamknouti. Též bydlení ve věži jí opatřil, kdež dlíti měla, když na výpravách bojových meškal.
Jednou zdáli se vracel, a hle, věž jesť prázdná, a nikdo se nemá k tomu pána svého uvítati! Jen starý čeledín nádvoří umetal.
„Rci, věrný služebníče,“ přihovořil k němu pán. „Má paní uprchla?“
„Bať, sire.“
„Leč nikdo pokladu jejího dobýti nemůže! Utekla snad s mistrem zámečnickým?“
„Hovno, sire!“děl ten dobrý muž. „Zdrhla s prachsprostým učedníkem!“

„Založíme stranu. S dobrym názvem!“
„Aby bylo jasný, že nejde o blbou politiku.“
„Co dál?“
„Barvu. Každá strana ňákou má.“
„Tuhle.“
„Proč, vole?“
„Je drsná. A nikdo ji nemá.“
„Sem slyšel vo jednom bytě…“
„Vole, ty seš kráva jako bejk! Co sem pleteš ňákej byt?“
„Co dál?“
„Musí bejt jasný, že jsme v pohodě.“
„Jasně!“
„Hotovo?“
„Je tam moc podstatnejch jmen.“
„Nejsou podstatný, vole!“
„A jaký?“
„Jdou za sebou, tak jsou to asi tyhle zajména, ne?“
„Tak ňáký jiný, nezajméno!“
Následující návrh byl oceněn chvilkou uctivého mlčení.
Napili se na to.
A Politická inteligentní fialová kůl aliance byla na světě.

„Dupni, Vochomůrko! Dupni víc!“ zaprosila ještě jednou víla a po tvářičce se jí skutálela slza.
Vochomůrka dupnul, jak nejvíc mohl, a pod patou mu křuplo. Led prasknul, voda ve studánce se zaleskla ve slunci a víla se usmála.
Vochomůrka se usmál zpátky, a tak tam stáli, usmívali se na sebe a kousek stranou se divil Křemílek.
Koukal na ně a dušička se mu třásla, protože poznal, že něco končí. Že už nebudou dlouhé zimy pod pruhovanými peřinami, že té době, kdy s Vochomůrkou hospodařili v pařezové chaloupce, už je konec. Rozpadla se stejně jako led na studánce.
Potichu odešel mlázím.

Kmeny lesních velikánů se s děsivým skřípotem třely jeden o druhý. Počasí zešílelo. Prudkou spršku vystřídalo vedro, pak mráz, a vzápětí se ze stromů snesly závěje barevného listí.
Nevšímala si toho, pohlcena úlevou pramenící ze splnění úkolu. Byl snadný. V minulosti už vypálila město, otrávila studny a nejednou zabíjela. Její tělo bylo nesčetněkrát pronajato chtivým mužům. Někteří přežili, jiní ne.
Znala jen poddajnou poslušnost vůči ženám, které ji ovládaly, a nenávist vůči všem ostatním.
Běžela lesem, s košíkem přitisknutým k prsům.
Páchla po krvi a slabě voněla po jahodách.
Na pasece za ní chladla těla dvanácti starců s podřezanými hrdly.

„S vaší kolegyní jsme měli domluvené jisté polohy.“
Všiml si návštěvníkova povytaženého obočí – což svědčilo o chápavosti, neboť Smrť žádné obočí neměl – a opravil se:
„Postoje. Jsme měli. Domluvené.“
„ANO.“
„Když stála u nohou pacienta, znamenalo to, že pacient přežije. A když u hlavy…“
„CHÁPU.“
„Jednou jsem… tedy… měl byste vědět, že jsme se nepohodli.“
„VÍM. PROTO POSLALA MĚ.“
„Ještě žiju,“ ujistil je pacient na lůžku.
Smrť vytáhl z kapsy přesýpací hodiny.
„PŘEŽIJETE.“
„Výborně. Tak jsme hotovi,“ řekl doktor.
Smrť mlčel. Byl si jist, že to muži v bílém dojde. Přece jen, doktor.
Trvalo to o něco déle, než očekával.

Bylo nebylo.
Spíš teda bylo.
V jednom království žili tři loupežníci.
No, žilo jich tam víc, ale o těch třech je naše pohádka.
„Po týhle cestě jezdí samí chudáci,“ stěžoval si Palčák.
„Když už jede bohatej, je dobře vozbrojenej,“ přidal se Kůja.
„Tak budem vokrádat chudý!“ rozhodl Chytrej.
„Chytrej, ty si blbej!“ namítl Palčák. „Chudý maj málo a neradi to dávaj.“
„Budou muset! Potřebujeme jenom krumpáč a závoru!“
Dali závoru přes cestu, Chytrej vybíral, Palčák s Kůjou se střídali u krumpáče. Markýrovali spravování povrchu.
Chudí dávali. Chudých je hodně, hodně drobných jsou taky peníze.
A co myslíte?
Nápad se ujal!

„Vaše krása je nedostižná,“ pronesl princ ke krásné princezně.
„Ach,“ řekla krásná princezna. „Pokračujte, prosím.“
„Zlato ztrácí lesk ve srovnání s vašimi vlasy.“
Princezna spokojeně pohodila hlavou.
„Váš pas je tak útlý.“
„Přesně tak.“
„Vaše ňadra jsou hrotitá a nohy předlouhé.“
Skryla ruměnec za vějířem.
„Vaše krása je nebezpečná jako nabroušená dýka.“
„Cože?“
„Víte,“ poznamenal princ zamyšleně. „Moje sestra mívala panenku, která vám byla dost podobná.“
Princezna znejistěla.
„Píchla mě s ní do zadku,“ postěžoval si princ ukřivděně. „Tekla mi krev.“
„Co, prosím?“
„Od té doby mám raději baculaté brunetky.“
Otočil se na patě a s hlavou hrdě vztyčenou odešel.

Bylo mi kloučka líto. Celý dny plakal sám doma, bříško bolavý od všeho toho hrášku.
Chtěl jsem, aby byl chvilku spokojenej. Aby si pohrál s našimi liščaty a najedl se něčeho pořádného.
Tak jsme o naše krásné a skvěle vychované děti přišli.
Jsou teď víc lidi než lišky. Nedávno jsem je potkal, upalovaly s brašničkami do školy. Slušně pozdravily, ale nepoznaly mě.
Nám zbyl Budulínek, pro kterého se babka s dědkem nikdy nevrátili. Ani se nedivím. Ječí, vzteká se a baví ho jenom jediná věc.
Ruce má jak klepeta. Já i žena máme ocásky celý bolavý.
A srdce ještě bolavější.

Už toho mám právě dost! Celý den někde trajdá, přihrne se jako milostpán, otisky zablácených kopýtek po celé světnici a kdo myslíte, že to bude uklízet?
Jsem rozhodnutý zmizet.
Samozřejmě jsem mu vděčný, že se mě ujal, když jsem byl děcko, ale za ta léta jsem mu všechno bohatě splatil. A nejen péčí o domácnost.
Na to si nestěžuju. Ale už mě nebaví být pořád zavřený v chalupě. Nechce mě pouštět ven, prý abych mu nenasadil parohy.
To má být zřejmě vtipný.
Až se zase zastaví jezinky, odejdu s nimi.
Ty jejich řeči o dvou prstíčkách...
Bude to příjemná změna!

Nebylo to tak od začátku.
Ostatně, když jste jenom kus dřeva, žádný velký apetit nemáte.
Jenomže nátlak byl setrvalý a důsledný.
Dědeček sázel na odvahu.
„Těch knedlíků je jen pár, Otíku. Nepřátel se nelekej…!“
A když je zdolal, vždycky se z hrnce vynořily další.
Otec byl přísný.
„Nepůjdeš od stolu, dokud nebude talíř prázdný!“
Maminka hrála na city.
„Jsi hodný chlapeček, když hezky papáš!“
Babička přemlouvala.
„Za tatínka, za mamičku, za pejska a za kočičku.“
Kočičku měl rád. Nikdy ho k ničemu nenutila. Když žvýkal ocásek, trochu se styděl.
Pak slupnul dědu, babku, tátu, mámu.
A mohl začít s dietou.

Hnusný pomluvy! Kór s tím zalknutým dítětem!
Tahle rodina nebyla domov. Mlátili se navzájem, malýho mlátili voba. On si ji bral s outěžkem, děcko nenáviděli a pravej otec… no, hádám, že to „cikáně“ nebyl jen řečnickej vobrat.
Moje žena… prostě chtěla dítě. Nám nebylo přáno a Polednice se úřadům nezdála jako vhodná pěstounka pro žádnýho sirotka.
Neřikám, že tohle bylo nějaký čistý řešení. Jenže kdoví, jak by klouček dopadl.
Žijeme teď radši za polárním kruhem. Poledne bejvá většinou jen na hodinách, ale když přijde to pravý, táhne se pěkně dlouho.
Malej běhá po ledu a oči mu září jak Severka.

V malé chaloupce v lese žila myška.
Ťuky ťuk, zaklepal zajíček.
Vrzy vrz, zavrzaly dveře.
Myška a zajíček oslavili spolubydlení malým večírkem.
Později přišla žabka.
Vrzy vrz.
Tentokrát to byl větší mejdan.
Jako další přibyl ježek
Vrzy vrz.
Copak ta zvířátka asi pijí?
Svišť byl veselá kopa!
Vrzy vrz.
A copak asi kouří?
Jezevec měl zálibu v bigbítu.
Vrzy vrz.
Při téhle párty padaly šišky ze stromů.
Lišák si přivedl hned tři veselé kamarádky.
Vrzy vrz.
Ze stromů už nemělo co padat.
Některá zvířata by ovšem v zimě raději spala.
A medvěd bydlel hned vedle.
Kdo by se mu divil?

Slaná voda pálila v prázdných očních důlcích.
Ti dva seděli na písčitém dnu, přilepení k sobě jak chroustnatky ke skále, skřípnuti mezi bytím a nebytím.
„TAKŽE JSTE SE ROZHODLI ZEMŘÍT, PROTOŽE SPOLU NESMÍTE CHODIT?!"
„Jo," odpověděl vyděšený hlásek. „Společná smrt je romantická!"
„Byla to blbost,“ ozval se střízlivě druhý. „Tajná láska je ještě romantičtější!“
Smrť nevěřícně potřásl lebkou.
Vytáhl z kapsy dvoje přesýpačky.
Zvlhlý písek se nehýbal.
Až vyschne, zase se posype.
Sevřel kosu a přesekl provaz, kterým se páreček připoutal k potopenému vraku.
„PLAVTE!“ přikázal. Postrčil je vzhůru, ke slunci.
Díval se za nimi a důlky ho pořád pálily.

To víte, že mělo komplexy! Být Ošklivým Káčátkem mezi krásnými kačenami není legrace. Toho posměchu a odstrkování! Ony chodily na kačení plesy, ono si doma četlo. A právě to ho nakoplo.
Když bylo starší, dalo se na studia. Chtělo být vzdělané, když už není krásné. Aby si ho kačeny vážily, aby ho potřebovaly. Protože bylo chytré a usilovně pracovalo, dařilo se mu. Mudr. Ošklivé Káčátko, PhD, to neznělo tak špatně.
Někdy během dospívání se z něho stala krásná labuť. Všichni ho obdivovali, ale ono tomu nevěřilo. Celý život se považovalo za ošklivé káčátko.
Popravdě, už mu to bylo dost jedno.

Jaro vyleze z postýlky, vytře si ospalky z očí, rozhodí po zemi kvítí, obalí větve lístečky, provoní vzduch. Lidi chodí ven a říkají „ách“ a „óch“. Jaro je šťastné, má rádo obdiv.
Třikrát po sobě si ale všimlo, že jsou na světě podivíni, co v ten nejkrásnější čas sedí doma, koukají do počítačů a píší tam jakési povídačky, ještě k tomu dost krátké. Nějaké Jaro je jim ukradené!
Čtvrtý rok se rozzlobilo.
„Já se na to můžu víte co! Kdybych udělalo oblevu, voni si vo ní budou tak akorát psát!“
Zalezlo zpátky do postele a jestli neumřelo, tak spí dodnes.

Byl jednou jeden hodnej král jménem Klávariociromaurenus, zkráceně Klá. V sousedním království vládl Blásimipidienescu, hroznej kruťas, kterej popravil každýho, kdo mu řekl jenom Blá, ale tyranům se nemá ustupovat, tak mu tak budeme říkat. Ti dva spolu bojovali. Klá to nechtěl, ale Blá na něj imrvére útočil, byl prostě agresivní, nedal si pokoj. Blá vítězil, protože vojáci tyranů bojujou zuřivějc, jde jim víc o krk. Blá byl ale strašněj rozežranec. Když mu jednou špijón přinesl košík s cizokrajnou pochoutkou, hned ho otevřel. V košíku byly zmije, ty ho uštkly a byl tuhej.
Od tý doby si Klá zmijí vopravdu cení.

Jednou šli Mach a Šebestová ze školy a louskali oříšky, a když potkali paní Ticháčkovou, tak jí nabídli, ale ona řekla, děti, já oříšky nemůžu, nemám zuby, a Mach řekl Šebestové, člověče, měli bychom pro paní Ticháčkovou něco udělat, na co máme sluchátko. Šebestová řekla do sluchátka, prosím vás, my bychom chtěli, aby paní Ticháčková měla pořádné zuby, a ze sluchátka se ozvalo, no prosím, proč ne. Paní Ticháčková šla do školky pro vnučku a ta začala křičet, ty máš veliké zuby, ty nejsi babička, jsi vlk! A Šebestová řekla Machovi, je to jasný, děti už z těch pohádek blázní!

Ze zákulisí se ozývá kvílení větru; postupně se mění v hysterický jekot.
RÁDCE (k MLADÉMU KRÁLI): „Příčiny tkví v dětství. Časná ztráta matky, nepřijetí otcovy nové partnerky, neshody v rodině, sourozenecká rivalita, domnělé či zveličené ústrky. Následky bývají rozličné. Dobrovolná izolace, útěky do snů, přilnutí ke zvířatům, zaměňování představ za realitu, obsedantní chování – například sklon k třídění drobných předmětů. Zanedbávání základní hygieny a vzhledu, nebo naopak přehnaná péče. Pohotovost ke konfliktům. Předstíraná skromnost - ‚já nic nepotřebuji, na mně nezáleží‘. A nakonec – úplná ztráta sebekontroly.“
STARÁ KRÁLOVNA: (šeptem ke STARÉMU KRÁLI): „To byl taky nápad! Vybírat si ženu podle velikosti bot!“

Jakmile se zvířata zbavila ostychu z lidské řeči, šlo to docela snadno.
První s tím pochopitelně začaly kočky. Následovaly další zvířecí druhy.
Blažkův kocour Oskar dokonce naučil mluvit slepice, a každý ví, jak jsou slepice pitomé.
„Řeč je prvním krokem k osvobození zvířat,“ kázal jim na dvorku.
Když šel starý Blažek do kurníku pro vejce, kdákavé protesty slípek ho trochu překvapily. Chvíli jim naslouchal, než si zašel pro sekeru.
Když skončil s popravami, otočil se k Oskarovi.
„Dneska se budeš mít dobře,“ prohodil. „Ty nebudeš blbnout se žvaněním po lidsku, že ne?“
Z ostří sekery odkapávala krev.
„Mňau,“ odpověděl Oskar.

Co je malé, to je hezké, říká se.
Z hlediska statistiky je to blbost.
Z hlediska estetiky je to taky blbost.
Kromě toho to není pravda.
Třeba trpaslíci: nejsou zrovna hezcí!
Vlastně ani nejsou moc malí.
Rozhodně ne všude.
Sněhurka by mohla vyprávět své.
Ale o tom už se navyprávělo a napsalo, ó jé! Jenže Sněhurka se nestará se o řeči. Ani trochu.
Zajímá se o jen čísla.
Čísla ji nikdy nenudila. Čím větší, tím hezčí.
Víte, co je hezké, když to není malé?
Bankovní konto.
A víte, kdy je ještě mnohem hezčí?
Když jeho velikost něčím znásobíte.
Třeba sedmi.

Položil svou obligátní otázku a průzračné oči se k němu otočily s tupě naivním výrazem.
„Teplo, dědečku, teplo!“ Štíhlé prstíky nadzvedly živůtek. „Nosím jen to, co sestřička odloží, ale nevadí. I praktické oblečení může děvče zkrášlit! Mám funkční termoprádlo značky Moira, košilku Husky, vlňák je membránový softshell – goretex by byl lepší, snad ho jednou zdědím… Botky jsou Salomon Snowtrip, s technologií zateplení Thinsulate 200 gramů a s waterproof membránou…“
Děda Mráz se nenápadně odkradl mezi zasněženými stromy, zatímco sladký hlásek nezdolně ševelil dál a dál.
„Horší už to být nemůže,“ mumlal si stařec pod vousy. „Počkám radši na tu druhou.“

„Ke strojům je potřeba mít úctu!“ prohlásil hospodář.
Vejminek přestavěl na garáž. Starou babku nechal bydlet v chatrči v lese. Nebýt myslivce a lesních zvířat, dávno by umřela.
Aby se neřeklo, jednou do roka posílal dceru s výslužkou. Chodívala vyparáděná jak na tancovačku, v košíku bábovku a láhev špatného vína.
Návštěvy nebývaly veselé. Tak si jednou babka usmyslela, že si s přáteli užijí zábavu.
Holka se na údajnou babičku ani nepodívala. Všetečně šmejdila po světnici, dokud vlk nevyskočil z postele a nekousl ji do zadku.
Utíkala a ječela jako pominutá.
Babička, vlk a myslivec se tomu smáli až do večera.