Moje články

Přišel, i když o Něj někteří nestáli. Vždyť proč ne? Láska je bezpodmínečná a On je láskou. S otevřenou náručí vítá, zve a přijímá. Každého.
Nezasloužili jsme si to, ničím. A přesto přichází s nabídkou, která se nedá odmítnout, a zve blíž.
Nevím, proč mám strach.
Asi nejsem ten správný člověk, který by měl tenhle příběh vyprávět. Patnáctiletá holka z ateistické rodiny, která ví o životě málo a o víře ještě méně. Bibli jsem nečetla, na setkání věřících jsem byla jednou, z donucení. Jenže... co když je On ten nejlepší učitel?
A možná, možná je to všechno jenom o Lásce.

"Siriusi?" oslovil Remus svého kamaráda tiše.
Muž se s úsměvem ohlédl, hned ale zvážněl.
"Ano?"
"Viděl jsem ta tetování na zádech. Z čeho jsou?" zeptal se starostlivě.
Sirius ztuhl, rychle se ale pokusil uvolnit, než to Remus postřehne.
Nikdy mu neřekl, jak ho zatkli. Jak se poprvé cítil, když procházel branami Azkabanu. Jak moc se těšil na milosrdný spánek, který alespoň na chvíli poskytoval úlevu. Jak se děsil každého dne a prosil o smrt.
Nikdy mu neřekl, že za každý z těch dlouhých roků má na zádech vytetovanou jednu psí stopu.
"Tohle? To nic není. Mladická nerozvážnost ještě ze školy."

"Asi nejdůležitější jsou přesuny, třeba když chtějí lidé do křesla nebo na záchod, jasné?" vysvětluje mladá žena.
Přikývnu. Tohle chápu.
"Dobře. Když člověk sedí na vozíčku, sundáš bočnice, potom si k němu přijdeš, stoupneš si tak, abys měla jeho nohy mezi koleny. Dáš si ruce za jeho pas, on tě chytne kolem krku, jdeš do podřepu, pomalu se zvedáš, důležité je narovnat záda a zvednou se takovým zhoupnutím. Pak se natočíte, jdeš do podřepu, usadíš ho a zkontroluješ, jestli tam dobře sedí zadek, jinak to tlačí. Jasné?"
Zmateně zavrtím hlavou: "No, ne úplně."
"Kde ses ztratila?"
"Ehm... tak... ve třetině?"

"Co když řeknu ne?" zeptal se mladík odhodlaně.
Hlouček lidí okolo se zasmál.
"My ti nedáváme na výběr, kamaráde," upozornil ho starší muž.
Mladík lehce znervózněl.
"Já...nechci. Chápejte, to před tím byla jen neškodná zábava, ale tohle... je to něco jiného. Nemůžu to udělat."
Žena, dosud stojící v pozadí, přišla blíž.
"Copak?" usmála se falešně. "Tady se snad někdo bojí?"
"Ne."
"Tak proč se ti tak třesou ruce?" zašklebila se
"Nebuď hloupej a pojď s náma," přidal se další kluk.
"K tomuhle mě nikdo nedonutí!" prohlásil mladík a upřel pohled na horskou dráhu, vedle které zrovna stáli. Nesnášel poutě!

[: Když pisálci čekají na téma :]
Jsou zbrklí a strádají
Však nikdy se nevzdají
Duben je drabblat!
[: Když začne téma hnízdit na webu :]
Z "kalhot" a "cink" omdlévají
Však nikdy se nevzdají
Duben je drabblat!
[: Když pisálci jdou chytat múzy :]
Levně nic nezískají
Však nikdy se nevzdají
Duben je drabblat!
[: Když pisálci pošlou drabble do světa :]
Za hlavu se chytají
Však nikdy se nevzdají
Duben je drabblat!
[: Když pisálci čtou cizí výtvory :]
Smějí se i plakají
Však nikdy se nevzdají
Duben je drabblat!
[: Duben měsíc našich drabblat je :]
A i když někdy skuhráme
My se nikdy se nevzdáme
Duben je drabblat!

Život je jako lezení na skále.
Někdy to jde dobře a užíváte si to.
Někdy hůř, cesta trvá dlouho a vy ztrácíte odhodlání.
Někdy, to když prolézáte opravdu těžkým úsekem, i padáte.
Občas je poslední karabina kousek pod vámi, jen tak se zhoupnete a poučeni lezete dál. A pokud úsek nezvládnete napoprvé, zkusíte to zkrátka znovu.
Občas to ale tak lehké není. To když vás dole nikdo nejistí, nejste připojeni k lanu a jen čekáte, kdy přijde osudný pád na dno. Tehdy nastává peklo a každý krok se stává noční můrou. Nikomu bych tenhle pocit nepřála.
Prosím, jistěme se navzájem.

"Paní učitelko, proč se tohle učíme?"
Výzva k souboji. Přijme?
"Je důležité porozumět tomu, co vidíme kolem nás. Rostliny, živočichové, ale i bakterie ovlivňují náš život."
Přijme. A neprohraje.
"Bakterie nemůžeme vidět."
"Můžeme je pozorovat v mikroskopu."
"Vážně? A co jsou vlastně bakterie?"
"To se bralo před dvěma roky, teď probíráme psovité šelmy. Jestli máš něco k tématu, tak se ptej, ale jinak seď a poslouchej, ano?"
Narovnala se. Teď přijde poslední úder.
"Je pravda, že pes, který štěká, nekouše?"
Zpražila ho pohledem, ale v duchu se usmála. Vlastně to není špatná otázka. A alespoň má dneska o čem psát.

Kdo
Má sílu pohnout skálou
Najít pravdu
V sobě sama
Skrytou hlouběji
Než kdy mohl tušit?
Slyšíš?
Tvoje srdce bije
Možná naposled
Za tenhle svět
Možná naposled
Máš možnost přijmout
Tenhle květ
S jeho krásami
I trnitou ochranou
A taky dámu
Opředenou tajemstvími
Co nese jméno Smrt
Kdo dveře
Sám jí otevře
A pozve ji dál
Odchází klidnější
Ale cesta ke smíření
Je cesta dlouhá
Plná
Překážek
A daň za putování
Mýtné za průjezd
Je vysoké
Cesta dovnitř bolí
Přijmout sebe sama
Zrána
Je těžké
Protože
Nejsme dokonalí
A jednou všichni zemřeme
Ale ta cesta
Plná dobrodružství
Za to stojí

Ohnutí dlaně, jemný pohyb ukazováčku, narovnání ruky. Obyčejný rozhovor po cestě domů.
"Jazyk je plný krásných, ... slov," začala žena. Dcera se zarazila.
Prudký, zvídavý pohyb.
"Co je tohle?" zaznakovala rychle neznámý pojem.
Jemné, klidné posunutí prstů. Lak na nehtech ze včerejška.
"Tohle?" pousmála se maminka. "Malebný. Něco jako hezký, krásný, víš? Čeština je malebná."
Zaražení se, ohnivá námitka.
"Ale co..."
Mírné ujištění.
"Co tvůj jazyk? Je taky krásný, věř mi. Každý jazyk je krásný. A ten tvůj, ten obzvlášť."
Nervózní, nejistý pohyb.
"Opravdu?"
Úsměv. Rychlý posunek.
"Opravdu."
Déšť za okny, přeplněný autobus a dvoje prsty, pohybující se v tiché symfonii.

Minerva se vyčerpaně svalila do křesla a vděčně přijala nabízený čaj. Na pobídnutí se pustila do vyprávění: "Zadala jsem třeťákům esej, měli ji odevzdat do dneška. A na hodině? Ticho po pěšině! Všichni do jednoho mi řekli, že žádný úkol nebyl... Co s nimi mám dělat?"
"A vážně jsi tu esej zadávala?" zeptal se jí Albus.
"Samozřejmě!" odpověděla podrážděně.
"A stejně ti všichni tvrdili, že ne?"
"Všichni. Do jednoho," vydechla zklamaně.
Ředitel se na ni zeširoka usmál.
"Albusi, vážně, tohle není vtipné!"
"Vlastně docela ano. Možná nejsou nejpracovitější, ale umí držet pospolu. A to je to, co teď potřebujeme nejvíc."

Vždycky chtěla být jako on. Nikdy nepochybovala.
Když na ni poprvé pomyslel, nevěděl, co činí. Protože už tehdy začala v dálce vznikat. Ona. Jeho dcera. Dítě, kterému se s láskou tolik věnoval.
Říká se, že každý rodič ovlivňuje svého potomka. U nich to platilo dvojnásob. Vždyť pokaždé, když se setkali, on jí předal část sebe sama - vzpomínky, zážitky, emoce. Byla ve všem jako on, nejčistší výpověď o jeho životě.
Než přišla na svět, každý večer k ní promlouval, věnoval se jí a dával jí lásku.
Po roce se konečně zrodila.
A každé písmeno, každá stránka, byla zprávou o jejím otci.

Zkoušel to tolikrát! Svoje neúspěchy už radši ani nepočítal. Štěstěna ho neměla v lásce a on, bez ohledu na svoji snahu, nikdy nevyhrál.
První prohra ho jen trochu podráždila.
Podruhé ho docela naštvala.
Do třetího pokusu vložil veškeré své naděje. Marně.
Za ta léta už vytrpěl mnohé. Nechápal, proč musí stát svět proti němu. Vždyť co kdy udělal špatného? Nezasloužil si to!
Poslední neúspěch mu otevřel oči. Musí změnit taktiku! Něco tak složitého sám nezvládne...
Z posledních úspor si zaplatil komplice, jeho starý optimismus se vrátil a on znovu pocítil naději.
Tentokrát už to přece musí vyjít.
Jen počkej, zajíci!

"Veru, tohle je Adam, náš bratránek. Ty si ho už asi nepamatuješ."
"Blatlánek? A máš lád belánky, když jsi blatlánek?" obrátí se sestřička na Adama. Ten zavrtí hlavou.
"A umíš zpívat houfem ovečky?"
"Ne."
"Já umím hlu, víš? Lozpočítává se a kdo je poslední, ten je belánek a musí za tlest válet sudy z kopce, víš? Chápeš to?"
"Ne," zareaguje okamžitě Adam a trochu bezradně začne hledat, jak utéct.
"Ty tomu nelozumíš?" podiví se Verča a nechápavě se obrátí na mně. "Ploč jsi mi nežekla, že je blatlánek belánek hloupej?"
Já i Adam vyprskneme smíchy. Někdy máme doma pěknou rozumbradu.

Bojovnice za kvalitní vzdělání odsouzena k polibku!
Celý život pracovala pro dobro lidu, přesto však nikdy nedostala zaslouženou odměnu! Angažovala se ve vzdělání, obchodu, právu a především ochraně zvířat, nakonec ale byla obviněna z vlastizrady a odsouzena k mozkomorově polibku!
Vyjádření k této smutné události nám poskytl sám Harry Potter, zachránce kouzelnického světa.
"O tom nic nevím. Už od války se snažím prosadit se svou hudební skupinou a v politice se neangažuju, takže na tomhle jsem se nijak nepodílel. Každopádně mi je ale líto, že skončila zrovna takhle. Naneštěstí mám velmi bolestivou památku na ruce, takže se nebojte. Nikdy nezapomenu!"

"Pane profesore," zabušila Hermiona na dveře kabinetu. Než zvedla ruku, aby to zkusila znova, dveře se rozlétly.
"Slečno Grangerová?" protáhl Severus Snape.
"Musím s vámi mluvit, pane profesore," vychrlila ze sebe.
"Teď?" zeptal se posměšně, ale ustoupil a nechal ji projít.
Když se za nimi zavřelo, Hermiona vyhrkla: "Vím, proč jste poslal Harryho pro Cardus persona a-"
"Prosím?"
"Chtěla jsem vám poděkovat, že mu pomáháte. Je to opravdu statečné a chtěla bych říci-"
"Dost, slečno Grangerová! Lekce - číslo - jedna: Nikdy nic neočekávejte! Zachraňovat neschopné studenty z průšvihů není takové terno, jak si možná myslíte!"
"Ale pomáháte nám!"
"V žádném případě."

"Co byste byli schopný udělat, abyste znali témata dopředu?" zeptal se Adam při večeři.
Chvíli bylo ticho, než se nesměle ozvala Kačka: "No, já nevím, ale já jsem třeba ráda, když je to překvapení. O to přece jde, ne? Že nemáš moc času."
"Cože?" napřímil se Petr. "Do háje, je fakt terno to znát předem!"
"Já bych organizátorkám koupila čokoládu," navrhla Zuzka.
"Já bych něco dobrýho upekla," předháněla ji Terka.
"Já bych je mučil," zašklebil se Petr.
"A to je všechno, vážení?" podivil se Adam. "Vždyť to nemá styl! To já, já bych i hacknul stránky, abych se to dozvěděl!"

"Tohle?" zeptal se Harry a ukázal na velký keř.
Ron jen zavrtěl hlavou. "To Snapeovo vypadalo jinak."
"Do háje, už je skoro devět! Já bych snad i radši drhl ty kotlíky."
"No jo. Proč to vlastně sbíráme? Vždyť je to jen bodláčí..."
Druhý chlapec pokrčil rameny. "Můžem se pak zeptat Hermiony."
---
"Cardus personata, Cardus... tady to je," zašeptala vítězoslavně a nalistovala příslušnou stránku.
Cardus persona se v lektvarologii využívá zřídka, nepostradatelný je ale do Lektvaru ochrany a Smrtícího dryáku.
"Lektvar ochrany?" podivila se. Chvíli překvapeně koukala na text, než knihu popadla a rozeběhla se do sklepení. Tohle si musí ujasnit.

Vyděšeně vyletěl do sedu a zadýchaně se ptal: "Co to bylo?"
Dárce se jen smutně pousmál: "Lov. Co všechno jsi pochopil?"
"Byla tam zvířata... tučňáci a taky lidi. Oni... chytali je a stříleli do nich." Střílet. Než sem přišel poprvé, tohle slovo ani neznal. Teď už věděl.
"A dál?"
"Na něco je naložili... já nevím. Nesoustředil jsem se."
"Jmenuje se to loď."
Jonas se chvíli odmlčel, než se bezradně obrátil na Dárce: "Proč to dělali?"
"Myslíš proč lidé zabíjeli? Proč zabíjejí?"
Trhl sebou: "Zabíjejí? Teď přece nikdo nikoho nezabíjí!"
Muž pokrčil rameny: "Tenhle svět je horší, než si myslíš, Jonasi."

Měl se dobře. Ach, jak jen se měl dobře! Chyběl mu sice čerstvý vzduch, ale sluníčko na něj svítilo, teplota byla tak akorát, jídlo dostával třikrát denně. A teď...
Lákali ho na odměnu. Byl to starý, osvědčený trik, ale stejně jim na to skočil. A tak skončil tady. Naložili ho do stísněné krabice a zaklapli víko. Pohltila ho černočerná tma. Každý zvuk byl najednou děsivější než kdy jindy. A kamarádi byli daleko...
"Pomoc!" křičel při každém pohybu s krabicí.
Já. Se. Bojím!
O dvanáct hodin později víko odklopili a on uviděl nekonečnou divočinu. Po letech v zajetí byl konečně volný.

"Hej, no tak, vážně mě nechceš vzít s sebou? Já chci taky vidět svět!"
Zvonivě se zasmála: "Copak to jde? Nezvládla bych to..."
"Ale proč? Už mě to tady nebaví. Jsem na dně, chápeš?"
"Říká se, že život není fér," pokrčila rameny a začala se vzdalovat.
"Ale my přece nežijeme, ne? Takže bych měl mít právo taky jít!"
Smutně se pousmála: "Vzala bych tě s sebou ráda, věř mi. Ale tam dál, tam to není pro tebe. Tam nahoru nepatříš."
"Tak až příště půjdeš okolo, vyprávěj mi, jaké to tam je!" zavolal kámen na vodu, než zmizela za ohybem řeky.

Snažil se. Vážně. Jenže to už zase bylo k ničemu.
Jeho skvělý plán se mu vůbec nevycházel, nic nehrálo v jeho prospěch. Nechápal to. Udělal přece tolik - všechno vymyslel, propočítal, zkontroloval a navrhl. A teď? Nic.
I obchody se mu hroutily pod rukama. Celý život byl pracovitý, lidé odcházeli spokojení, nikdo si nestěžoval. Ale oni... Jejich včerejší stížnosti by se i daly pochopit, mohli být zklamaní, to ano. Jenže dneska? Dneska tomu nasadili korunu! A to se tolik snažil...
Všechno objednal, zaplatil a pečlivě vyložil. A oni? Nepřišli. Dneska prostě neměli chuť.
Těch dvě stě Pribiňáků mu zůstalo v regálech.

Hluk davu v pozadí.
Žena: Potřebuji, abys něco vyřídila, ano?
Lina: Jistě, paní.
Žena: Pro Raveneta Parsonse, Sýpková 4. Výpadek trval sedm a půl minuty. Jsme v pořádku, ale na večeři nedorazíme.
Lina: udiveně Sedm a půl minuty?
Žena: Ano. A teď běž a vyřiď to.
Cinkání předávaných mincí.
---
Muž: Sedm a půl minuty? Nespletlas to, holka?
Lina: Tak zní vzkaz, pane.
Muž: ustaraně No teda.
---
Looper: zakřičí Hej, poslíčku.
Rychlé přibližující se kroky.
Lina: Ano, pane?
Looper: tiše, důrazně Mám vzkaz pro starostu, doručit do Domu shromáždění. Vyřiď mu: Výpadek trval sedm a půl minuty. Je čas to skončit.

"Pojď to ještě zkusit," přemlouvala matka svou pubertální dceru.
"Už jsem to zkoušela. Je to na nic."
"Podívej, já chápu, že je to těžké, ale musíš se to naučit."
Její dcera jako by ji neposlouchala. Znechuceně sledovala písanku pro první třídu otevřenou na čtvrté straně. Takhle to být nemělo.
Léčba ji na chvíli připravila o vlasy i o sílu. Nemoc v konečném důsledku o pravou ruku. Nikdy jí nikdo neřekl, že přijde i o důstojnost.
Starší žena se chápavě usmála: "Není na tom nic špatného. Znovu se to naučíš. Jen to neber jako trest."
"Tak co to tedy je?"
"Lekce."

Chcete, aby do vaší školní jídelny studenti chodili s úsměvem? Věříte, že jídelny mají na to být něčím víc, než jen místem ke stravování? Zapojte se do nového programu "Osobní rozvoj prochází žaludkem" ještě dnes!
Z čeho vycházíme?
- Po obdržení dobrých známek někteří studenti propadají až nezdravé euforii a zapomínají na problémy běžných smrtelníků. V období dobrých známek je tedy potřeba zařazovat často kyselá jídla, jejichž konzumace vede k zamyšlení nad smyslem života.
- Po obdržení špatných známek studenti propadají depresím. Naše jídelny tedy zařazují zvýšené množství sladkých jídel, aby studenty podpořily na jejich cestě životem.
Pomáhejte jídlem. Má to smysl!

Vyjádření pošlu přes systém, tak pak připoj to svoje, ať se to může schválit. Oznámení ti přišlo, ne?
Dobře. A ano, přišlo. Jak by mohlo nepřijít? Hlavní počítač to nezkazí...
Pravda, je neomylný. Už se těším, jak spolu budeme spolupracovat.
Taky se těším. Řídící centrum nás určilo jako kompatibilní na devadesát šest procent.
Vím, četl jsem zprávu.
Takže jen pošlu to vyjádření a hotovo, že jo?
Samozřejmě, četla jsi přece pravidla, ne?
Já vím, četla. Ale přijde mi to trochu... neosobní. Radši bych se někdy sešla.
Schůzka? Vždyť jen uzavíráme manželství.
Já vím.
...
Zapomeň na to, asi to je hloupost.

Každá akce vyvolává reakci.
Když udeříte do bubínku, vydá zvuk.
Když zalijete rostlinu, začne kvést.
Když šlápnete na granát, vybouchnete.
Lidé taky reagují. Jenže u nich je to složitější.
Úder, která některé bubínky vesele rozechvěje, může jiné protrhnout.
Voda, která některé rostliny vyživí, může jiným ublížit.
Dotyk, který některé granáty neovlivní, může jiné nechat bouchnout.
My dva už se známe.
Nejsme jen buben, jsme dva činely, které zní společně.
Jsme voda i rostliny a navzájem si dáváme sílu.
Ale taky jsme granáty. A každý granát dřív nebo později udělá jednu věc.
Vybouchne.
Kéž bys v tu chvíli stál co nejdále.

Pět.
"Nesnáším to tady!" ozve se polohlasem v přeplněné chodbě.
Čtyři.
Hlouček dětí roztrhne banda starších. Vrazí do nich a místo omluvy jen zanadávají. Naživu je drží jen myšlenka, že odtud brzy vypadnou.
Tři.
Malý chlapec znovu najde svého kamaráda a zoufale mu ukáže počmáraný papír.
"Já se vážně snažím! Jenže tohle nejde zakreslit. Už jsme se zase ztratili."
"Ukaž," vyrve mu druhý hoch papír a znalecky ho prohlédne, "to půjde."
Dva.
"Nepůjde! Tady mi došlo místo, tak jsem tu chodbu kreslil sem. Ta mapa je moc malá."
Jedna.
"Já nevím, kudy! Nestihneme to!"
Prázdnou chodbou se ozve hlasité zvonění.

"To přece nemyslí vážně! Jak mi to může zakázat?"
"No tak, Harry, profesor Brumbál přece dobře ví, co dělá," snažila se chlapci domluvit jeho kamarádka.
"Musíš uznat, že je to blbost. Už nejsme děti! Můžeme chodit na schůze řádu tak, jako každý jiný!"
Dívka si jen povzdechla. Tohle bylo marné. Jak vysvětlit, že ředitel to s nimi jistě myslí dobře?
Zatímco se Nebelvíři ve věži hádali, Albus Brumbál si v ředitelně spokojeně procházel záznamy. Lupina a Artura poslal na misi, Severus je u Voldemorta, Harrymu účast zakázal a on bude mít konečně celý koláč od Molly Weasleyové jen pro sebe!

Když ji zatýkali, věděla málo a přece dost.
Věděla, že ona se z jejich spárů jen tak nedostane.
Věděla, že kluci ještě mají naději.
Věděla, že nejde ani tak o celou akci, jako o udržení masky.
Věděla, že nemá naději na spravedlnost.
Věděla, že to ještě není důvod přestat bojovat.
Věděla, že musí být jednotní. Všechno nebo nic. Všichni nebo nikdo. Jedna stejná výpověď, nebo trest pro všechny.
A možná, že i tehdy, u toho prvního výslechu, věděla, že jim pomůže ten starý osvědčený trik, obyčejné tečky a čárky.
Když dostala doživotí, usmála se. Z padesáti kluků přes čtyřicet pustili.

"Kam půjdem dál?"
Pokrčení ramen.
"Nevím. Co čtyřka? Víme, co tam je?"
Nahlédnutí do poznámek.
"Tak je jen za deset bodů, tak nevím. Chcem tam?"
Ticho.
"A jak je to daleko?"
Zkoumání mapy.
"Tak kilák."
Povzdech.
"Hele, a co ten speciální úkol? Takový to, jak jsme měly najít to heslo, někam dojít, někomu to říct a tam měl bejt úkol, nebo co."
Pokrčení rameny.
"Na tom stanovišti máme být ve tři."
Pohled na hodiny.
"Je čtvrt na čtyři. Čas super zaheslovanejch tajnejch úkolů už byl. "
Povzdech.
"Tak já nevím. Chceme to vyhrát?"
Ticho.
"Tak půjdem na tu zmrzlinu na náměstí?"

Všechno je tu boží
Všechno jde ti líp, když jsi týmový hráč
Všechno je tu boží
Tak teď žít chcem sen náš
Ranní pokyny:
1) Probuď se! (budík je nastaven jednotně na sedm hodin)
2) Zhluboka se nadechni! (délka jednoho nádechu je standardizována na dvě a půl vteřiny)
3) Popřej spolubydlícím dobré ráno! (doporučeno jednotné znění pozdravu)
4) Vysprchuj se! (teplota vody nastavena automaticky)
5) Oblékni se! (vhodné oblečení stanoveno jednotně)
6) Nasnídej se! (energetická hodnota stravy zadána)
Všechno je tu boží
Všechno jde nám líp, když jsi hloupý a sám
Všechno je tu boží
Tak teď přenech moc nám

DENÍKOVÝ ZÁZNAM: SOL 549
Sedím v MAV. Tedy v tom co dříve býval MAV. Po odmontování sedadel, podpory života, oken, předku lodi a dalších "nepotřebných" částí tomu osobně říkám cedník. A děsí mě, jak moc se k tomu to jméno hodí.
Budu nejrychlejším člověkem v dějinách lidstva. Nejsem z toho tak nadšený, jak bych měl být. Ne že bych Martinezovi nevěřil. Ale znervózňuje mě to. Docela dost. Letím do vesmíru v kabrioletu.
Let má trvat tři čtvrtě hodiny a jestli to vyjde, skončím v Hermu. Po roce a půl na Marsu to bude jako ráj.
Už se kurva těším domů.

Ze startu vyrazila jako poslední. Od začátku věděla, že první nebude. Ale o to přece nešlo, ne? Bylo to o odvaze, samostatnosti a odhodlání naplno žít. A ona se odmítala vzdát.
Šlo to pomalu. Terén byl nerovný, celé tělo ji bolelo a každý překonaný metr ji stál neskutečné úsilí.
Ostatní jí zmizeli v dálce. Mohla by jim závidět, ale na to už se dávno vykašlala. Proč taky? Stejně tím nic nezmění.
Konec se pomalu blížil. Deset metrů, devět, osm.
Když se dostala k cíli, neubránila se smíchu. Dokázala to!
Podívala se za sluncem a vesele zabrzdila svůj první mechanický vozíček.

Přínos Járy Cimrmana naší vědě, umění, vzdělání i dalším oborům je nezpochybnitelný. Málokdo už ale ví, že tento génius se s nadšením jemu vlastním angažoval i na poli hudebním.
Největší hudební hvězdy současnosti se shodují, že právě Cimrman stojí za objevem známého "Cimrmanova třítřetinového taktu". Při jeho vytváření vycházel z jednoduché myšlenky - pokud čtyřčtvrťový takt obsahuje šestnáct šestnáctinových not, což se rovná čtyři krát čtyři, pak třítřetinový takt musí logicky obsahovat tři krát tři, tedy devět šestnáctinových not. Při počítání se používá věty "Devět notiček se sem vejde".
Nejznámější skladbou napsanou v tomto taktu je Cimrmanova "Óda na matematické začátky".

Casso rychlým krokem mířil k lodi. Sice byli ve městě už dost dlouho, ale otroka si nikdo nevšímal, takže se nemusel bát, že by ho někdo poznal. V kapse mu cinkaly těžce nashromážděné mince - v nejhorším si lidé pomyslí, že obchoduje na vlastní pěst.
Přikrčil se za vyloženými sudy a potichu sykl na námořníka, čekajícího ve stínu. Oba muži poodešli ještě kousek dál a Casso vytáhl peníze.
"Pro koho?" zeptal se muž a otrok poklepal na papír.
"Vážně?"
Mladík mlčky přikývl a podal drobné.
Za svítání loď odrazila od břehu a Cassovo mlčenlivé svědectví se vydalo do těch správných rukou.

Rychle kráčela chodbami hradu, kladla nohu před nohu a hlavu držela hluboce skloněnou, jen aby nevyčnívala. Pryč byly doby, kdy na chodbách všichni křičeli, smáli se a dohadovali, a ona nechtěla přitahovat víc pozornosti, než bylo nutné. I tak si jí ale leckdo všiml.
„Hele, šmejdka.“ „Kam tak sama? Bratříček tě tu nechal, co?“ „To přece hodní malí Nebelvíři nedělají, nebo jo?“
Poznámky Zmijozelů ji provázely celou cestu. Kdykoliv jindy by možná zvedla hlavu, nechala oheň ze srdce proniknout až k očím a zostra jim odsekla, ale dneska nemohla riskovat, že se jí něco stane. Měla úkol, který musela splnit.
„Madam Pomfreyová!“ zavolala potichu, ale důrazně, když stanula mezi dveřmi ošetřovny. „Madam Pomfreyová!“
Postarší bradavická ošetřovatelka vyšla z pracovny. Když uviděla návštěvnici, mírně se zamračila, ale nakonec svůj výraz vyhladila do nicneříkající masky. Tou dobou nosili tuhle masku všichni.
„Ano, slečno Weasleyová?“
„Byl u vás Neville.“ Neptala se, jen konstatovala.
Ošetřovatelka přikývla. Ginny se snažila nedat na sobě znát podráždění, ale neovládla se a prudce se na ženu obořila: „Jak jste ho mohla nechat odejít? Mučili ho a vy to víte. Stěží se dostal na kolej a hned omdlel!“
„Poskytla jsem základní ošetření adekvátní současné situaci, slečno Weasleyová. Teď, pokud dovolíte...“
„Ne, nedovolím! Základní ošetření? To znamená postarat se, aby přežil a zítra si to mohl zopakovat? Ztratil spoustu krve!“ zvyšovala hlas Ginny a mračila se na ženu proti sobě.
„Vzhledem k této situaci, ano, to bylo základní ošetření. Zajistila jsem mu další den. A navíc, každý musí nést následky svých vlastních činů,“ vysvětlovala s předstíraným klidem lékouzelnice.
Dívka jen bezmocně zavrtěla hlavou. „Následky vlastních činů? Má pykat za to, že má svědomí, že je mu násilí cizí, že nechce ubližovat? Jak se na to můžete jen tak dívat? Vy víte, v jakém stavu byl. Potřebuje alespoň ten pitomý krvetvorný lektvar, copak to nechápete?“
Maska, za kterou se ošetřovatelka doteď skrývala, naráz opadla. Možná byl čas, postavit se na stejnou stranu. „Dodávky lektvarů do Bradavic jsou kontrolovány a mají své limity. Nemůže být dost pro každého a téměř dospělý člověk vydrží víc než jedenáctileté dítě.“
„Mohl si vzít a odmítl?“
„Bylo to šlechetné rozhodnutí, ale za taková se platí.“
„Smrtí?“
„Občas.“
„A vy ho necháte?“ upřela Ginny pohled na bradavickou ošetřovatelku.
Přikývla. „Nemůžu zradit to poslední, čemu věřím.“
„A to je?“
„Nemůžeme změnit svůj osud, ale to, jestli budeme zbabělí či odvážní, ano. A vy všichni jste předurčeni být hrdiny.“

Sprint, skok, překulit se. Metr do cíle, půl metru, dvacet centimetrů. Má ho! Vyčerpaně se zhroutí a objímá ho. Už nás nerozdělí!
V dálce se ozve rána. Tiché dunění zesiluje.
Napřímí se, hodnotí situaci.
Obzor je bílý. Sníh, hromady sněhu. Možná by mohl..., ne, asi ne, nebo ano? Ano! ÚTĚK!
Běží, poklad drtí v pevném sevření. Lavina se blíží. Sto metrů, padesát a už je zabaluje do bílé hromady.
V první chvíli bojuje, snaží se nadechnout. Potom zastaví. Sníh kolem nich pomalu tvoří kouli, jejich vlastní bublinu. Už není potřeba utíkat.
Žalud pevně sevře v tlapkách a doopravdy se usměje.