Moje články

Po velkém úklidu nakonec našel v koutku své mysli, pohřbený pod spoustou harampádí, obraz jež hledal. Nebyl moc jasný, ale nakonec se rozhodl, že jako referenční obrázek pro jeho dílo je to dost dobrý a mělo by to stačit.
Stvořil tedy Vala tajně v temnotě země své děti, trpaslíky. Ostatní Valar skrytě závidíc Aulëho odvahu jako správný bonzajklub vše donesli Illúvatarovi, aby mohl Aulëho řádně potrestat. Nikdo z nich už na Ardě nechtěl žádné další Melkorismy.
Když přišli, aby mu oznámili, co se stalo, Eru jen suše pronesl.
"Tak se všichni uklidníme. Viděl jsem je a jsou malí a oškliví."

Vzal do ruky kus pěnovce a převaloval jej chvíli ve své mozolnaté ruce. Pohrával si s tím kouskem bílého kamene, prsty zkoumal každou jeho maličkou nerovnost a nechával kámen aby mu pošeptal svůj dokonalý tvar.
A tak tedy kámen hladil.
Laskal.
Obrušoval.
Vroubil.
Vrtal.
Porýval.
Kámen se pod jeho zručnýma rukama pomalu začínal měnit z kousku nerostu do překrásného těla. Celou svou mysl napřel do toho tvořivého procesu osvobozování jejího budoucího tvaru. Ne proto aby snad potěšila něčí ústa, spíše pro samotný proces její tvoření a pro tu dokonalost jež se jejím prostřednictvím snažil vyjádřit. Kdy už jen bude hotová?

Lehl si na svém oblíbeném místě a zavřel oči. Letmý úsměv přeběhl po jeho tváři a on se vydal na západ.
Prodral se mezi stromy Temného hvozdu, brodil se spadaným listím. U Skalnatého brodu nasedl na loď a plavil se po Velké řece. Ještě před Lorienem se vrátil zpět na břeh a zamířil ke Kahazad-dûm a jejím velkolepým síním. Zde se chvíli zdržel.
Řeku Bouřnou překročil nedaleko domu Elrondova, ale to v té době ještě nevěděl. Eriador překonal chvatně, jelikož v tom kraji nenacházel nic zajímavého. Chvátal totiž vstříc Šedým přístavům a hlavně moři, jež ho lákalo svou slanou písní.

17:00 Kay
Hele, co se stane kanci, kdyz mu pichnou kudlu do zad? Ciste teoreticky. Jako co se mu stane, kdyz ho nekdo takhle zrani.
17:01 J
No, to zalezi jak hluboky to je a jak moc ten nuz byl spinavej. Kdyz se nekde nevyvali a nevytrhne si ten nuz, co pusobi v tomhle pripade jako zatka, tak casem umre na otravu krve. Proc se ptas?
17:01 Kay
Ja jenom ze zvedavosti.
17:02 J
Kecas. Co se stalo? Ste vy zmetci zase trapili zviratka?
17:05 J
Odpovez!
18:57 Kay
Sorry, byl jsem u veterinare.

Snažili se ho uklidnit všemi možnými způsoby, od magické formule "Hlavně klid" po Bombura vařícího narychlo kávu na improvizovaném ohnišťátku. Thorin resolutně odmítal zachovávat klid a dál drštil síru s občasnými záchvaty sebelitování a totální apatie. Tolik let co se věnoval plánování cesty, shánění potřebných financí a hlavně hledáním vhodných společníků pro jeho výpravu k hoře. Obětoval nemálo, jeho předci dokonce vlastní život, a všechno to mělo skončit u jedněch dveří, jež snad Mahal samotný chtěl, aby zůstaly zavřeny. Ne, to přece nemohla být pravda! Kdyby je tak ten starý čaroděj neopustil, tohle je jeho vina! Kdyby se jen ukázal!

Když ji poprvé po těch letech spatřil, srdce ho až zabolelo. Radost zápasila s bolestí léta skrývanou hluboko pod povrchem a jitřila všechny jeho smysly.
Řasy jako stavidla zadržovaly hrozící záplavu slz a on se musel několikrát zhluboka nedechnou aby opět získal vážnou tvář.
Stál tam nahoře na Skabalu a pozoroval ten dokonalý tvar. Její kořeny skryté v zemi, to jak se vypínala na větvemi, ve tváři vepsána léta osamění a izolace od okolního světa.
Přísahal by, že se hora jakoby celá rozzářila a oplácela mu láskyplný pohled. Jen se natáhnout a konečky prstů lehce pohladit její bílé sněžné vlasy.

Seděl na starém pařezu porostlém mechem a plánoval jejich další postup. Ruka podpírala bradu a probírala se černými vousy, jež tak nikdy neměly šanci dorůst řádné délky pro tradiční trpasličí chloubu. Vzhledem k tomu, že to poslední na co myslel byla ženitba, hladil svou bradu mozolnatou rukou dál.
Povzdechl si a nahmatal klíč, jež měl pověšený na krku. Svižným gestem ho vytáhl z pod košile a promnul stříbrný kov pokrytý runami v ruce jako kdyby ho snad chtěl polaskat.
Když za sebou uslyšel křupnutí přelomené větvičky a pak skoro neslyšné zatajení dechu, povzdechl si pro sebe. "Už je tady zas."

Tři děti utíkaly chodbou směrem ke kuchyním, trojhlas jejich těžkých okovaných bot ohlašoval příchod úderné jednotky už z dálky.
Nejstarší z dětí, chlapec, se zarazil za posledním rohem před kuchyní a natáhl ruku aby zachytil bratra a sestru.
"Musíme počkat, mohla nás slyšet kuchařka." syknul a věnoval rozjařeným sourozencům ledový pohled.
"Vždyť už jsme to dělali tolikrát. Stejně nás to zase nechají vzít!" opáčil mladší chlapec a zaškaredil se oplátkou na bratra.
"Frerin má pravdu!" položila si ruce v bok nejmladší Dís a nafoukla tváře.
Thorin jen zavrtěl hlavou a povzdechl si."Velení nechte na mě, já budu jednou králem."

Nebyl už z nejmaldších a slunce i vítr zanechaly na jeho vzhledu své nesmazatelné stopy. Měl to na sobě jasně a čitelně i pro posledního slepce, kdyby se ho ovšem nějaký někdy dotkl.
Během těch let spolu prošli světa kraj a většinou to bylo mlčky. Ostatně, někdy slova nejsou potřeba. Měli spolu spoustu nepsaných dohod a hodně z nich nebylo nikdy vyřčeno nahlas, obě strany se je však snažily dodržovat.
Když se mozolnatá ruka natáhla a pohladila kožešinu, aby si přitáhla huňatý límec blíž ke krku, pomlčel si kožich jako už mockrát. "To se Ti to žije, v cizí kůži."

Můj život začal pod střechou z rostlé skály. Mé ukolébavky zpívaly písňe kovadlin, kladiv a majzlíků. Mé dny byly prosluněné svitem drahokamů a pableskujícím zlatem, přesto jsem utíkal za hřejivými paprsky ven, do světa nad horou. To mne nakonec zachránilo.
Po katastrofě jež postihla můj lid jsem pomáhal zajistit slušné podmínky pro život. Později jako starší jsem analyzoval chyby mých předků. Mnoho let jsem pracoval na tom, nebýt jako můj otec a děd.
Protože nebylo co ztratit, shromáždil jsem společnost věrných a vydal se na cestu, jež byla nakonec cíl. Mé kroky končí zde, pod horou, kam patří můj lid.

Ztěžka se mu dýchylo a pomalu rostoucí panika ze stran jeho společníků přikládala na jasně plápolající vatru jeho zoufalství. Ačkoli se díval okolo jak jen mohl, nikde nebylo ani stopy po nějakém záchytném bodě, jež by napověděl, kudy vede stará cesta napříč lesním královstvím. Chtě nechtě si musel trpasličí král přiznat, že jeho malá společnost sešla z vydlážděné pěšiny. Tma byla hmatatelná každým vousem i vlasem a přísahal by, že dusivá tíseň jež je obklopovala má i chuť. Chutnala jako vyhaslé pece and cítit byla po prázdnotě. Kdyby tak kousek nebe, aspoň jedna hvězdička zasvítila a ukázala, kudy se dát.

Tvrdý kámen pod jeho pozadím laskal jeho svaly a připomínal mu každou vteřinou, že jisté úmluvy se časem nepromlčí. Král lesních elfů se soudě podle velikosti kobek a přídělů vody a chleba cítil stále dotčen činy jeho předků.
Možná, že si trpaslíci nechali některé z klenotů, které si u nich objednal, nutno ale dodat, že plavovlasý monarcha zapoměl někde mezi sklenkami Dorviňonského vína poslat dojednané peněžní vyrovnání za provedenou práci. Nikdo tak nemohl jeho předchůdce soudit za to, že si něco ponechali jako odškodnění. Bohužel, nevyřešený účet se proměnil v eso v jednom ze širokých rukávů toho mazaného elfího psa.

Když něco chtěl, vždy to nakonec dostal. A ne jinak tomu mělo být i nyní. Thráinovo zlatou horečkou nemocné srdce léta bažilo po uznání malého národa, však velkolepého řemeslným umem, jenž jim byl dán samým Mahalem. Nebylo mu 150 aby si myslel, že to kdy elfové udělají dobrovolně a tak si nechal spočítat, kolik ho to uznání bude stát. Statistici mu spočítali, že pokud opravdu hodlá nechat Thranduila se poklonit Arcikamu, bude ho to v budoucnu stát pár mithrilových košil. Ostatně co nedokázalo spravit pár mithrilovÿch košil. Znudění trpaslíci bohužel zapoměli na proměnou a možnost znuděného hrabivce v šupinatém kabátku.

Seděl tiše v maskérně a nechával na sebe nanášet vrstvy makeupu a protéz. V paruce mu už teď bylo neskutečné horko, byl unavený, nevyspalý, a kdyby mohl, šel by zalézt do karavanu a vybrečet se jako tenkrát u Kapitána.
Dal si vnitřní facku, dvě a bojoval dál s mikrospánkem, do kterého už sklouznul nejmíň desetkrát. Nakonec svou meditaci nadobro vzdal a sesunul se do polospánku. S leknutím se probudil, když mu někdo neočekávaně položil ruku na rameno.
Otevřel oči a uviděl v zrcadle Leeho v Thranduilovi. To mě teda poser… jak tahle nádhera mohla splodit Legolase, málem mu ujelo nahlas.

„Ke strojům, pche to určitě!“ odplivnul si okázale mladý trpaslík, když se celý nedočkavý dostal na povrch. Obři buchary, kovadliny, kladiva a důmyslné důlní stoje mu připadaly stejně důležité, asi jako znalost počtu stříbrných lžiček držených jistou rodinou v jistém kraji. Když došel na své oblíbené tajné, a měkkou trávou porostlé místo, sundal si přiměřeně teplé oblečení vhodné pod zem a roztáhl se na trávě tak, aby jeho bledá kůže pochytala co nejvíce ze vzácných slunečních paprsků. Vyhříval se, snil o dálkách a rozhodně by ho nikdy nenapadlo, že by se někdy mohl těšit na zvuk kladiva dopadajícího na kovadlinu.