Moje články

Je to tu, zavřeli mě do blázince. S depresí se potýkám roky. Jeden pokus o sebevraždu, v myšlenkách mnohem víc. Mění mi léky. V lepších dnech jsem ráda, že nejsem doma. V horších dnech toužím po žiletce. Ale v obou případech mě deptají "kamarádi", kteří tvrdili, že kdykoliv přijedou a pomůžou mi. Nejsou schopní návštěvy. Výmluvy na práci mě štvou. Řeči o tom, že neví, jak se mnou mluvit a nechtějí to pokazit mě nezajímají. Mají tu být pro mě. Mě je špatně a já jim nestojím za těch pár kilometrů. To se neodpouští. Mohla bych se oběsit na prostěradle?

Statek Farmářových stojí na kopci. Balíky slámy se občas musí odkoulet ručně. Balík jedoucí z kopce holýma rukama nezastavíš. Ani holí. Pod strání je rybníček. Rybníček přitahuje balíky jako magnet. Balík se z rybníčku vytahuje velmi těžko. Stojíš po kolena v bahně a snažíš se provaz navázat tak, aby při tahání traktorem, z kulatého balíku nesklouzl. Vždycky sklouzne několikrát! A vždycky v trase stojí nějaké šílené roští. Farmářku tyhle situace hodně baví. Minimálně první půlhodinu, když je ještě světlo.
No schválně, kdo z vás by to rád zažil?
Opakovaně.
Ve chvíli, kdy se nejvíc spěchá.
A stejně jí to baví.

U lidských maminek se těhotenství sleduje opravdu pečlivě. Kravičky nechodí na ultrazvuk, neposlouchají tlukot srdce na kardiotokografu ani nemusí pít nechutně sladkou vodu při orálním glukózovém tolerančním testu, zda nemají cukrovku. Proto je vždycky do poslední chvíle velkým tajemstvím, jestli se narodí býček nebo jalovička. Kravičky si pečlivě střeží svá tajemství. Až když začnou lézt kopýtka, zjistí farmáři, zda je tele malé či velké a tedy těžší porod nebo zda je poloha obrácená a tedy velký problém. V nejhorším případě se zjistí torze dělohy, to je pak průšvih jako vrata od stodoly.
Někdy čeká i příjemné překvapení, dvojčata. Dvojnásobná radost.

V létě opustila farmářovic partu věrná a laskavá kolie Zorka. V zimě bylo vybráno nové štěňátko. Narodilo se na Štědrý den. Maminka je šampionka s dlouhým rodokmenem a ještě delším jménem. Majitelka ji oslovuje zkráceně Cuki, od toho není daleko k Cuketě. Od konce února zdobí mladá psí slečna dvorek. A taky hnojiště, které systematicky prohrabává. Vše je zalito sluncem.
Ale různé předměty začaly hromadně vykazovat nevysvětlitelnou únavu materiálu. Boty, míče, ponožky, hračky z pískoviště, celé pískoviště, houpačka i šeřík. To vše záhadně rychle podléhá zkáze. Cuketa uprostřed toho leží spokojeně jako patizon na záhonku. Nebo spíš jako lední medvěd.

Dnes je to jedenáct let, co se u Farmářových narodil nejstarší synek. Problém byl, že se měl narodit až v půlce července. V prvních týdnech, kdy lékaři bojovali o jeho život se pro novopečené rodiče nejzářivější hvězdou a kotvou stala víra, Láska a naděje. Šestnáct dní na plicním ventilátoru, šedesát dní na kyslíku, krvácení do mozku, třikrát pneumothorax, po dvou a půl měsících přišel den propuštění. Jupí, konečně. Večer znovu hospitalizace. Po dalších čtrnácti dnech operace pylorostenózy.
Po operaci už řešili jen drobnosti a synek dělá všem velikou radost (tedy až na tu přicházející pubertu, že?).
Chvála Bohu za zázrak!

Jednoho srpnového dne začalo náhle foukat. Opravdu pořádně. Dokonce pršelo nahoru. Vítr bral vše, co nebylo přitlučené. Sklo ze skleníku, plech ze střechy (část odletěla asi 70 metrů daleko), jednu stěnu boudy pro jalovice, stromy padaly po desítkách. To vše během dvanácti minut. Nikomu z lidí ani zvířat se nic nestalo, ale bylo to o fous. Rodiče farmáře jeli zrovna autem, strom spadl přes silnici pár metrů před nimi.
Druhý den naběhli úžasní přátelé a příbuzní a pomáhali odklidit škody. Báječní lidé!
Několik týdnů byly zakázány hračky foukačky, účes foukaná, větrovky (bonbony i bundy) a fráze jako „to je fičák".

Přišlo předjaří, ptáci poskakují po poli, primulkám pukají pupeny, pijavice popíjí, pavouci prudí, polnosti pokrývá plevel. Proč právě pelyněk? Pohled pátrá po příjemnější plodině. Přinese příjemný pohled? Pche! Připomíná parfém? Pochybuji.
Plevání pomáhá pouze přechodně.

Proč při přípravě planety, Pán Pánů poházel pelyněk?
Pelyněk pravý pomůže proti pokaženému pajšlu. Pravý poklad.

Při přípravě pomahače postupujeme podle přiloženého postupu:
(pozor, pouze pro plnoleté)

Pět pelyňků přelijeme patnácti panáky pravé pálenky, poté přecedíme přes plenu, popíjíme podle potřeby, případně podle pocitu plnosti. Poškozuje plodnost, podporuje potenci.

Přebytky půjdou potrubím potkanům.
Po předávkování poskytne první pomoc protialkoholní poradna, popřípadě psychiatrie.
Přejeme příjemné probuzení!

Jak tento den pokračoval?
„Co to tu smrdí? AAAAAA vařím vývar nahoře v kuchyni."
Dým, okno není vidět, na sporáku černý hrnec a v něm zuhelnatělá hromádka kostí, nové koření se rozpadlo na popel.
Dnes, po čtrnácti dnech už v této kuchyni kouř cítit nebyl. Farmářka dala péct maso, vařit polévku, instruovala návštěvu, že stačí na vše lehce dohlížet a odjela za farmářem, cosi zařídit.
Volá návštěva: „V troubě to jiskří... Á, už to hoří."
Dle instrukcí našli pojistky a uhasili oheň.
Sporáčku náš milý, byl jsi s námi od svatby, tolik radosti přinesl a dnes jsi nás nadobro opustil.

Farmářka se probírá dnešním dnem, práce má dost, ale s dobrou organizací a svižným tempem to půjde. Jenže...

„V noci se narodilo tele, několik hodin leželo v mokru a na průvanu, máma ho neolízala, nepilo. Je apatické, ledové a sotva dýchá, ztratilo sací reflex."
„Co budeme dělat?"
„Navhruju teplou sprchu, přesun do kuchyně, zkusíme jí prohřát fénem a musí se co nejdřív napít, jinak umře!"

Stalo se. Jalovička po dvou hodinách záchranné mise začala jevit známky chutě do života. Dostávala mlezivo stříkačkou, pak začala sama sát. Po obědě byla schopna přesunu do chléva. Jupí.

„Díky Pánu Bohu, povedlo se, zázrak!"

Sice se to nestalo, ale mohlo by, aneb imaginární, leč pravděpodobný rozhovor dvou zanícených traktoristů:

„Viděl jsi ten nový John Deere? Má navigaci s volantem, jedeš po poli a navigace ti sama točí volantem, jen si nastavíš záběr mašiny. Ten bych chtěl."
„To zní skvěle, když já bych raději Fendt, ten je nejlepší na světě, Porsche mezi traktorama, vymazlenej brouček."
„Soused koupil Belarus, to je něco strašnýho. Ten se mu rozsype hned, jak projede první brázdu."
„Můj traktor, to je úplný P. A. V. O. U. K."
„Plně Automatický, Vyvolávající Obdivné Ukazování Kolemjdoucích?"
„Ne, Plechová Almara Volně Opouštějící Uvolněnou Karoserii!"

Milá telátka, dnešní díl populárně vzdělávacího cyklu vypráví Kudrnka, uložte se pohodlně do slámy a pozorně poslouchejte.
„V našich končinách se vlci příliš nevyskytují a když se vyskytují, jsou velmi plaší a k obydlím se nepřiblíží. Výjimku tvoří pouze ta polská tlupa, která se přemnožila nějakému trumberovi a tak je vypustil do volné přírody. Cipísku, přestaň frkat a poslouchej! Ti plaší nejsou, dojdou klidně až na dvůr. Když se to přihodí, bučte, mečte, třeba i kokrhejte, hlavně rámusit. Naši farmáři přiběhnou na pomoc. Bria s Cuketou nezůstanou pozadu, znáte ty jejich zuby! Jen ať vlci vědí, kdo všechno je doma!"

Muž rozumný, vtipný, pracovitý, velmi vytrvalý (vlastnost, která se hodí nejen do zemědělství, ale hlavně do manželství). Jeho zdravý selský rozum jen podtrhuje osobnost. No a potom ty jeho svaly! Biceps, triceps, kvadriceps, to vše tam je.

V zárodku vztahu budoucí farmářka věděla, že kdyby si mohla vybrat, volila by variantu bez farmy, ovšem, kdyby byl výběr buď tento muž s farmou nebo kterýkoli jiný, brala by tohoto. A i tehdy (spíše periferně) tušila, že kdyby tento muž nevyrostl na farmě, neměl by vlastnosti, kterých si ona tolik váží. Možná by ho nechtěla.

PS: Nikoho mu nesháním, jen se chlubím.

Když farmářka byla prve budoucí farmářkou:
„Kulíšku, převezeme spolu traktory z jedné louky na druhou, je to pár kilometrů, já pojedu před tebou a ty v klidu za mnou. To zvládneš, nemůže se nic stát!"
„Ale já traktor nikdy neřídila!"
„Neboj, to bude v pohodě, jedéééém"
Bylo to v pohodě, až do chvíle, kdy cesta začala klesat. Budoucí farmářka šlápla na brzdu a nic. Znovu a zase nic. Strhla volant, sjela ze silnice na louku a zastavila v protisvahu.
„Promiň, já jsem ti zapomněl říct, že ten traktor moc nebrzdí."
Rozklepané děvče by v tu chvíli nepohrdlo snad ani Sklepmistrem.

Farmářka se již dvanáct let vyskytuje téměř výhradně na malé farmě v Podkrkonoší. Měří 168 cm, váží 66 kg a postavou připomíná Věstonickou Venuši.
Patří mezi ohrožené druhy. Farmářka je tvor vcelku mírumilovný. Stačí ji pořádně krmit, dodávat pravidelnou dávku kávy a čokolády a vyjdete s ní bez problémů.
Ano, existuje pár zakázaných témat.
Čím nedráždit farmářku?
Třeba otázkou, co celé dny dělá, když jsou děti ve škole a ona doma.
Nebo prohlášením, že děti s odkladem školní docházky jsou malí debílci.
Přibližujte se k ní čelem a pomalu. Doporučujeme vzít do jedné ruky klobásu a do druhé veliký větrník.

V létě jezdí na farmu spousta návštěv. Rodina, přátelé nebo studenti, kteří se chtějí učit v přírodě. Jeden takový vyrůstal bez otce, v malém bytě ve městě. Ve chvílích oddechu chtěl pomáhat. Vzal do ruky ostré vidle, rozmáchl se a propíchl si chodidlo skrz na skrz!
Nikdo mu v dětství neukázal, jak se pracuje, nikdo ho nenechal, aby se klepl kladívkem do prstu. V životě nedržel nářadí. On za to nemohl.
Nechme naše malé děti pomáhat. Ano, bude to trvat déle, umíme to lépe, děti za sebou nechají velký nepořádek, ale to všechno je nedocenitelná škola pro život na ostro.

Dcera farmářky tráví většinu svého života venku. S bratry projíždí kaluže na kole, skáče do sena, koupe se v rybníku, leze po stromech i po zvířatech. A podle toho také vypadá. Často má odřená kolena a zadřené třísky. Její maminka občas přemýšlí, které z dětí se ukrývá pod tou vrstvou bláta.
Pak přijde koupel a odjezd do civilizace a tradá, dcera farmářky se načeše, nastrojí, obuje střevíčky, nahodí kabelku a úsměv a rázem tu stojí demoverze dokonalé dámy.
Těžko říct, která z těchto poloh je její pravé já. Nejspíš od každého trochu. Princezna v montérkách nebo načančané děvče od hnoje.

„Tak kdo to byl? Kdo to udělal? Nikdo se nepřizná?"
„Samozřejmě tu stojíte, mlčíte a ďoubete se v zemi, ale kloudného slova z vás nedostaneme ani páčidlem."
„Bando jedna nezvedená, chásko nevděčná, chuligáni!"
„Člověk se o vás stará, odtrhává si od vlastních úst a tohle máme za to?"
„No tak, Terezko! Týno! Bětko, Zuzko, nic? Ani ty Eliško?"
„Víte jak zuřila? Co jí mám asi tak říct? Že jí koupím nové?"

Jalovice stojí na pastvině, odfrkávají, uždibují trávu a bučí, některé dokonce líně odcházejí. Ale žádná z nich se nepřizná, která protrhla TROJITÝ (!!!) ohradník a sežrala sousedům všechny kedlubny!
Krávy!

Ó ty má nálado na dně láhve,
proč musím čekat, až láhev se nahne?
Můžu být šťastná i bez sklenky moku?
Můžu mít veselou jiskřičku v oku?

Čím více piju, tím je svět šedší,
přátelé varují, problém je větší!
Postačí krabicák a nebo Okena,
k ránu se potácím, odřená kolena.

Čtyřikrát v léčebně, to už mi stačilo,
raději chlastat, než absťák jak páčidlo!
Říkej si morálko, co se ti zlíbí,
přihnu si vodečky, játra se šklíbí.

Ach ty má opičko, za krk mi vlez,
Nejlepší kámoškou, jsi mi i dnes!
Zůstanem do smrti, jen spolu samy,
ve škarpě zmrzneme, nemilovány!

„Až budeš vyklápět balík, zkontroluj si v zrcátku, jestli opravdu stojíš na rovině, ať balík neujede do lesa."
Farmářka drandí traktorem po louce, senáž se nejdříve slisuje do kulatého balíku, poté zaváže do sítě a následně zabalí do fólie, ve které probíhá fermentace. Nakonec se balík vyklopí na louku. Vše jde jako po másle.
Další balík hotový. V zrcátku zkontroluje vyklápění. Ale co to? Balík se nakloní, položí a velmi pomalu ujíždí, cestou nabírá rychlost, těsně před lesem najede na spadlý kmen a vletí do houští, ještě stihne porazit soušku, než se zarazí o vzrostlý smrk.
Tak to nebyla rovina.

Život na malé rodinné farmě přináší nezapomenutelné chvíle. Třeba když pučí jaro, vzduch je prosycen zemitou vůní, přilétají vlaštovky a všude to bzučí. Ideální čas vzít náruč kolíků, palici a jít opravovat ohrady. Spadl strom? Nevadí, farmářka plná elánu soušku odklidí, opraví ohradu a pokračuje dál. Ohradník v roští? Dobrá, to zvládne. Nějaký vtipálek vytahal dvacet kolíků a naházel je do lesa? Zatne zuby a pokračuje. Po pár kilometrech plahočení toho má právě tak dost. Naštvaně sebou mrskne do trávy. Rozhlédne se a vidí zvlněné, zelené pastviny. Vdechne jaro, usměje se a ví, že tenhle svět by za nic nevyměnila.

Život na vesnici se od toho městského značně liší.
Tak například pouliční lampy. V deset večer svítí, v jedenáct večer svítí také, ale ve čtvrt na dvanáct zhasínají, protože v tu dobu jsou již všichni spořádaní občané obce dávno v posteli.
Nebo obecní rozhlas. Na úvod zazpívá Kája, že si kávu osladí o trochu víc a poté starosta rozvážným hlasem pronese: „Vážení spoluobčané, v sobotu 13. 7. 2019 proběhne na louce u Kleňhů patnáctý ročník Mistrovství Havlovic v sečení kosou. Jako doprovodný kulturní program uvidíte vystoupení cvičených králíků. Konec hlášení." Na závěr přivane Daliborův Hurikán a každý jde naklepat kosu.