Moje články

Mrakoplaš uz sest hodin stal, prihlizel a nevedel, co presne delat ani jak to tem lidem rict. Byli jak sileni. Na prvni pohled se vse jevilo jako normalni prubeh slavnosti. Na ulici byly vynesene stoly a zidle. Hostinsky od Prokopnuteho bubnu nechal prinest uplne vsechny sklenice. Kolik Atsepicnu rozdaval zdarma (!) pirohy.
Bylo to tedy jasne jak facka. Vsechny ocarovalo to naklicene obili, ktere se zacalo pridavat do piva. Kazdy, kdo ochutnal novy napoj, zustal sedet jako uhranuty se zvlastnim skelnym pohledem a prihybal si vic a vic ze dzbanku. A nikdo NECHODIL CURAT! To nemohlo byt zdrave.
Mrakoplas tusil problemy.

Nikdo není dokonalý. Každý se o dokonalost snaží, ale nikdo jí nedosáhne. Jediný, o kom by se dalo říci, že se dokonalosti přibližoval, byl můj notebook.
Od doby, kdy opustil továrnu, mi byl vším: pomocníkem, rádcem a nestydím se to říci, i přítelem. Za léta jeho věrné služby jsme spolu rozluštili nejeden zapeklitý případ a někdy to byly pouze jeho logické připomínky, které mne uvedly na pravou cestu. Byl to také jediný osobní počítač, který dovedl předvídat potřeby svého majitele.
Prosím, vzdejme dnes čest jeho výjimečným relé obvodům, a nechť se mu v křemíkovém nebi vyhýbají všechny rozlité pivní půlitry.

Tatínek našel mojí knihu. A hrozně se mi smál. A říkal, že tohle není doba na psaní knih. Ale já chci psát knihy. Chtěl bych tam zapsat i našeho kuchaře s velkým nosem. Vlastně všechny ty lidi v proužkovaných oblečkách. Ale nenapíšu tam, že náš zahradník říkal, že tatínek je zlé zvíře! Proč to říkal? Tatínek by nikomu neublížil! Je tak chytrý a hodný. Ne, do knihy patří čarodějnice a hejkal a starý pan Oberstein, ten je nejhorší, má ruce jako pařáty a hlas jako skřípění. Ale tatínek mne má rád.

*

Jako první dokument spálil Hauptsturmführer Höss knihu svého syna.

Nechci! Já ten majetek prostě nechci. Tatínek mi stále říká:"Františku, nauč se dívat do trouby, nauč se dívat do trouby..." Vždyť to neumím a ani se to nenaučím. To je pořád trápení. Jako dneska, přijde chlap, botky nablejskané a místo aby se ptal na něco pořádného, chce vědět, který z nápadníků jeho dcerunky chrápe, když spí anebo nechrápe, když nespí... Takové voloviny...

Starat se o takový pozemek, to dá, panečku, práci. Já vím, že mne má tatínek rád, ale proč ho neodkáže Václavovi? A ten si v klidu v Praze popelaří. Tak to tedy ne. Dneska mu to řeknu.

Jaké je mé druhé jméno?

Na jaký hudební nástroj umí hrát Eugene?

Komu patřilo auto, které jsme ukradli s Mosesem, když se připravoval na řidičskou zkoušku?

Jak se jmenuje bratr našeho milovaného bývalého ředitele?

Jakého domácího mazlíčka měl ředitel během našeho studia?

Kdo byl náš nejzavilejší nepřítel na škole?

A kdo byl zajat jako rukojmí během našeho prvního oficiálního zásahu?

Kde pracoval Leslie před tím, než se přidal k policii?

Jaký přízvuk předstíral tady George, když jsme nastoupili?

Čím se proslavil Larvell i mezi kriminálními živly?

Kdo z našeho ročníku má nejvyšší hlas?

A jak se jmenuje náš nejoblíbenější bar?

Dědečkova rodina byla za jeho mládí docela chudá. Deset dětí ve stavení, otec opilec, a tak jediný jejich příjem zajišťovala maminka, trošku se starali ostatní příbuzní a postupně začaly pracovat nejstarší děti. Nikdy ale nebylo peněz nazbyt.
Teď, na stará kolena, je dědeček slušně zajištěn a nic mu nechybí, ale přesto škudlí, kde může, kdyby náhodou nouze znovu přišla.
Tedy, škudlil. Do té doby, než musel odjet na čtrnáct dní do lázní. Vrátil se někdo, kdo konečně objevil svou životní vášeň. Malování. Od onoho památného června se dědeček změnil. Na stará kolena zjistil, že existuje i něco jiného, než šetření.

"Nejde to říct takhle na plnou hubu! To se prostě nedělá! Máme přece tolik krásných slov, jak by se to dalo vyjádřit. Podivej, jak je teď celej smutnej!"
"Já sem ho ale nechtěl urazit, jenže..."
"Žádný jenže! Si prostě starej a necitlivej. Celá ta vaše Stoličková parta je hnusná. Si myslíte, že když zabíráte nejvíc místa, tak si můžete dovolit úplně všechno? To je fakt neskutečný."

Moudrák už ty věčný několikaměsíční hádky nemohl poslouchat. Konečně se vynořil a zeptal se:
"Co se tu děje? Proč mě nenecháte spát?"

A řezák hned žaluje.
"Sedmička vlevo dole řekla, že se jazyk usral!"

Vzpomínám, jako by to bylo včera. Když k nám tenkrát šel panu doktor a maminka mi nakazovala, ze můžu ukázat jenom zádíčka, to jsem tomu ještě vůbec nerozuměla. Pak jsem dostala první sukýnku, ta se mi moc líbila. Byla proužkovaná a když jsem se zatočila, bylo mi vidět až jéje. Smutná jsem byla, když jsme pochovali naši kočku. To jsem si mohla oči vyplakat. A pak se o mne začal ucházet ten fešácký poručík. Oči jsem na něm mohla nechat. Ta uniforma! Ten knír! Ten kariéní postup! A pak se to všechno néjak pokazilo. Nebýt otčíma, mohla jsem být vdaná.

"...víš co, mně každá kytka prostě chcípne. Já jsem jak kozel zahradníkem. Na co šáhnu, zmírá a hyne. Dostala jsem sukulent - chcípnul. Pak mi máma dala kalanchoi, tu jsem umořila na sluníčku. Tak mi pořídili kaktus. Kaktus, co se nemusí zalejvat. Tak jsem ho přelila a on uhnil. Jediná kytka, která mi drží, je ta mučenka od Aničky. Jednou za 14 dní ji zaleju, přesazovat se nemusí, je pořád zelená, sem tam má květ, je hezká..."

***

"Psssst, Aničko? Bavíme se pořád o té samé umělé kytce z obchoďáku, jak jsi říkala, že ji jednou za dva měsíce otočíš předkem dozadu?"

"Pozor, už jde, už jde!"

"Ona je tak krásná."
"Jednou rukou přesekne sele."
"Viděli jste její zuby, když jedla kozomuta?"
"A jak skvěle umí rozehrát srnabal."
"Bude si dnes zase mýt vlasy?"
"Tiše, ať nás neuslyší! Blonďáku, schovej se, jsi za Kamenem hrozně vidět."

"Ať se Kámen přikrčí, nevidim přes něj."

"Pšššt!"

"Chlapi, kdo to tady tak funí? Kámen?"

"Já to nejsem."

"Já taky ne!"

"Tak kdo to teda je? Jéje, šéfe, co tady děláte...?"

"Co by, koukám na svojí ženu. Znáte mojí ženu? Pěkná, že?"

"Šéfe, my tady taky koukáme na tvojí ženu."

"Tak vidíte, tak jsme si kvit."

"...tak už to konečně pochop, kočičko, vy ženský jste prostě příliš emociální, nad všim hned brečíte, nemáte vůbec odstup. Už od přírody jste zařízený vařit, uklízet a starat se. Hned vás všechno rozhodí, každýmu nutkání hned podlehnete, nedokážete používat chladný rozumm, o všem musíte tisíckrát mluvit, všechno řešit, vůbec nemáte buňky na rozhodování a všeobecně se necháte zmítat pocitama a emocema.
To chlapi vůbec nemají. Co řekneme, to platí. Nic nás nerozhodí, nepodléháme žádnému volání přírody, to u nás nehrozí. Proto jsme výš, chápeš.
Ale když si holka vezme krátkou sukni, tak se nemůžeme udržet, to je něco jinýho, rozumíš."

"Pozor, pozor, zahajuji kontrolu nástrojů. Každý hudebník ať předstoupí a představí svůj nástroj."
"Já mám plastovou trubku od nás ze stavby."
"Já mám papírovou roličku od smršťovací folie."
"Já mám papírovou roličku i se smršťovací folií!"
"Já jsem sehnal roli od průmyslové folie."
"Já mám flašku od šampáňa."
"Já mam pivní flašku."
"Já mam plastovou láhev, ale s pevnýma stěnama."

"Výborně, letos jsme se sešli v opravdu hojném počtu. Kolik máme hodin? Ještě dvě minuty? Naladíme? Aaaaaaa. No tak to by stačilo. Pozor! Začínáme!

Tímto slavnostně zahajuji naše výroční setkání. Všichni pořádně nadechnout a čtyři, tři, dva, jedna, teď!"

"Trůůůůůů!"

"Slečno Agáto, to opravdu nejde. Podívejte se, já jsem se vás vždycky zastával. Vaše pokrokové názory uznávám a snažím se o nich diskutovat. Nikdy jsem vás neodsuzoval, přestože mi mnozí radili Vás rovnou z firmy vyhodit. Já samozřejmě chápu vaše tužby a touhu proniknout až k samé podstatě, ale vám taková role nikdy nebyla předurčena. Toto je výsadou pouze mužů a nám nezbývá, než se s danou skutečností smířit. Rozumíte mi?"

*

"Agi, proč na tebe tak před celou kanceláří vyjel??"

"Požádala jsem, aby se moje pozice nazývala stejně jako u Petra, když pracovní náplň je stejná. Z asistentky odbornou referentkou."

Byl v pr...ve studni. Kolečko modré oblohy, které viděl vysoko nad sebou, moc velkou naději na samoosvobození se nedávalo. A jako naschvál se nemohl spojit ani s pomocníky. Teď už mu chybělo jenom psychicky se zhroutit a jeho věznitelé budou radostí bez sebe. Nezbývalo než čekat. Loki se posadil a položil hlavu na kolena. Ve chvílích, jako byla tato, se na povrch draly nepříjemné myšlenky. Pokusil se je zahnat tím, že se pokusil přeříkat si všechny své nepřátele. Ne, nebude se litovat. Musí se odtud dostat. Nejspíš bude muset využít ten kousek štěstí... Nebetyčné drzosti, která mu ještě zbyla.

Karotka stál znovu na ulici před zavřenými dveřmi, zavazadlo u nohou. V tomhle velikém městě se opravdu žije jinak než u nich doma, jen co je pravda. Všechen ten růžový samet, bambulky a střapečky, červené lucerničky a malá křesílka mu dosud tancovaly před očima, stejně jako obrazy švadlenek, které zřejmě neměly čím a z čeho zrovna šít, soudě podle jejich přeskromných oděvů a také nikde neviděl ani kousek látky, jehly nebo nitě. Určitě právě z toho důvodu pronajímají také pokoje.

Podnik paní Dlaňové mu byl doporučen jako slušné a levné ubytování, přece se nenechá ovládat jakýmsi podivným studem. Znovu zaklepal.

„Nemyslíte, že bychom mu měli nějak pomoct?“

*ticho*

„No já vím, že to není úplně nejbystřejší člověk, co kdy chodil po zemi, ale takový konec si snad nikdo nezaslouží.“

*dlouhá pomlka*

„Slyšíte, jako na oplátku, když tenkrát přivedl stráže do té podivné hospody, a ti podivní lidé nás nechali odejít?“

*nikdo nic*

„A pomoc druhu v nouzi vám nic neříká?“

*tíživá atmosféra*

„Vždyť je vás tu dvanáct a jich je jen pět. Vy byste si netroufli na takové střízlíčky, ozbrojené jen malými kudličkami?

*vyčítavá pauza*

„A co kdybych vám za to zaplatil?“

*vypočítavé ticho*

„Cože, hovořil tady někdo o penězích?“

"Po tom Covidu se mi úplně změnil čich. Nějaký pachy ještě vůbec necejtim, nebo je cejtim jinak, než si pamatuju. Normálně doma chodim po baráku a oňuchávam věci. Hrůza! Moje oblíbená kytka smrdí jako smradlavej psí bobek. Ten parfém, co mi dal David, tak taky smrdí jako psí bobek. Aviváž, ve který peru už dva roky smrdí jako hnusnej psí bobek. Všechno smrdí jako psí bobek. Ale když jdu s Ťapinou na procházku a je třeba to sebrat, tak to teda taky smrdí jako psí bobek, ale jako nesmradlavej psí bobek. Chápeš? Takže to normálně seberu a ani se nepobleju."

"Míro, prosím, buď tak hodnej, podej mi tu složku. Míro? Ty mne neslyšíš? Bože, ty jseš nejenom línej, ale už i hluchej, jo?“

*

„Kájo, nech ho, nemá dneska svůj den.“

„No mně připadá, že nemá svůj tejden.“

„Spíš bych řekl, že nemá už svůj měsíc.“

„A tebe to neštve? Že se takhle chová? Mne už to nebaví koukat na ty jeho kyselý ksichty. Někdo by mu asi měl vysvětlit, jak se chovat ke kolegům.“

„No jo, je nepříjemnej, ale já se mu nedivim. Chodit měsíc s ischiasem v zadku, když jsi zarytý odpůrce léků proti bolesti, by podráždilo i buddhu.“

„Proč jsi, Milane, tak naštvanej? Co se ti stalo?“
„Ále, nic...“
„No ne, jsi v pohodě? Nějaký problémy v práci?“
„V práci dobrý.“
„Tak doma? Jsou vaši v cajku?“
„Jo, naši jsou v pohodě, nech mne bejt.“
„A jo, vždyť ty jsi byl vlastně u doktora dneska. Počkej, něco vážnýho?“
„Ne, nic vážnýho to není, ale jsem prostě naštvanej. Byla to hrůza. Patnáct centimetrů. Chápeš? Patnáct centimetrů to měří.“
„Vždyť jsi byl u praktický, ne? To se ti koukala i tam dolu?“
„Ty seš blbej! Postavila mne na váhu a pak mi řekla, že moje tuková řasa měří patnáct centimetrů!“

Mrakoplaš stál uprostřed osmihranného chrámu Boha z Podzemních rozměrů. I když slovo stál by se v tomto případě dalo považovat za nadsázku. Mrakoplaš byl těsně přikován ke kamenné soše. Vrchní kněz před ním pronášel rituální modlitbu – v chrčení zaznívaly syčivé zvuky. Nakonec se obrátil přímo k Mrakoplašovi:“Buď šťasten, cizinče, náš pán se za chvíli zjeví a přitáhne si tě do své náruče. Jakmile se tyto řetězy rozpálí, osvobodí tvou duši a budeš pozřen. Teď můžeš vyslovit svá poslední slova.“
V takovéhle šlamastice Mrakoplaš ještě nebyl. „Předpokládám, že by se vám nelíbilo, kdybych si ten řetěz sundal a zůstal nesvobodný…?“

My kluci, co spolu chodíme, zažíváme všelijaká dobrodružství. Nýčko jsme museli zachraňovat velitele nepřátelské party Bratrstvo Kočičí pracky, jež se zove Dlouhé Bidlo; jenž se vsadil se svým pobočníkem Štětináčem, že až přijedou voraři, odpoutá z voru jeden kmen a na něm se doplaví až do Hamburku.

Se záchranou Dlouhého bidla nám nastala veliká potíž. Já jsem se skoro rozmýšlel, zdali mu vůbec máme pomáhat, ale Dušín Mirek, kterýžto je z nás nejstatečnější, pravil, že Rychlé šípy nikoho na holičkách nenechají. Pročež jsme se k řece Vltavě dopravili a na půjčených lodičkách k břehu dostrkali kmen i skoro utopeného Bidla.

„Miláčku, prosím tě, pojď mi pomoct, potřebuju odnést rajčata do skleníku.“
...
„Opravdu sis musel vzít moje plážový pantoflíčky?“

*

„Zlato, doneseš nám tu marinádu? Teď se od toho grilu nemůžu hnout.“
...
„Děláš si legraci? Moje pracovní balerínky? Vždyť mi je vytaháš! Já tě asi zabiju!!!“

*

„Bejby, zajela jsem autem do garáže, ale ještě tam jsou tři tašky, skočil bys pro ně? Já si tady potřebuju uklidit to maso.“
...
„No jako bych to nevěděla. Proč ses jako narval do mejch novejch konverzek? Přešlapal jsi mi komplet celý paty. Opravdu, už po tobě nikdy nebudu nic chtít!“

U přítele v hlavě: „Mission accomplished!“

„Velmistře, ještě zbývá vyřídit ta smlouva s dodavatelem pozdně odpoledních svačinek, panem Kolíkem, kterou podepsal Váš… ehm, jaksi… Předchůdce. Ano, Váš předchůdce a podle sdělení představeného Cechu právníků pana Kosopáda, za které jsme mimochodem museli zaplatit celých padesát zlatých, je ta smlouva nezrušitelná na dalších třicet let a v případě zrušení by nám naskákalo velice ale velice tučné dlužné penále. Prý by nám pomohl snad jen zázrak.“

*

„…a proto my, věrní uctívači boha Vínopije, na věčnou připomínku nejnovějšího božího zjevení už navždy musíme odmítat pozdně odpolední svačinky a místo nich budeme (o hladu!) následovat cestu, kterou nám náš pán předurčil…“

Klepna si vesele zařehtala a přidala do kroku. Vzduch voněl jarem a v příjemném větříku jí povlávala hříva.

"Stejně si myslím, že se to mělo provést jinak..."

Zaklínač jen stiskl rty. Společník jeho nelibost nějakým způsobem vycítil a ihned přehodil notu.

"Slyšíš? Měli bychom probrat, co se stalo..."

"Já vím, co se tam stalo, pane Gunnere. Kdyby sis nemohl vzpomenout, byl jsem to já, kdo ti zachránil zadek."

"Ale Geralte, ty těmhle věcem vůbec nerozumíš. Já jsem studoval taktiku i nejslavnější bitvy."

"Máš pravdu, pane, nerozumím. Ale ty mi vše určitě rád vysvětlíš." Geralt si povzdychl. Tahle cesta bude únavná.

Bob Conelly fascinovaně hleděl před sebe.
-Tá dá dá dá dá-
Ta melodie ho volala. Vysílala poselství, kterému nerozuměl, ale v hloubi duše jej chápal.
-Tá dá dá dá dá-
Už ani nevnímal všechny ty agenty a ozbrojené hlídky a vojáky. Cítil, že musí. Že musí jít. Nemyslel na svou rodinu ani na své přátele.
-Tá dá dá dá-

V lodi se otevřel průchod. Jasné bílé světlo ozářilo vyklizenou betonovou plochu.
Bob vstoupil na palubu.
Vstup se uzavřel, světlo zmizelo. Talíř se vznesl a odlétl pryč.

-

Když Boba za dva měsíce našli, byl jen tělo bez duše s podivnými jizvami.

Joseph Coel stál na chodníku a pozoroval dvě průmyslové kamery, které mířily jeho směrem. Povzdechl si. Od té doby, co byl povýšen a prošel bezpečnostní prověrkou se na ulici necítil vůbec dobře. Ještě si pamatoval, co mu na malé soukromé oslavě řekl jeden starší agent a jeho nový kolega:"Velké oko je všude. I tam, kde by ho nikdo nehledal. Nezapomeň." Teď už chápal všechny ty paranoidní bývalé špičkové agenty. Tíha vědění byla příliš velká a daň krutá. Být neustále pod dohledem je velmi, velmi únavné. A strýček Sam se ukrývá všude kolem nás. Dokonce i ve špičce injekční stříkačky.

"Zuzanko, podívej, támhle je, no to je ale fešák. Samí, pojď sem a ukaž se! Ty jsi ale krasavec nejkrásnější. No tak se pěkně seznamte. Tohle je naše Zuzanka a tohle je, Zuzanko, Samík. Zdá se mi, že jste si padli do oka, a tak vás teď paničky nechají hezky na zahrádce, abyste si popovídali a lépe se seznámili (mrk mrk) a mezitím si v kuchyni vypijeme kávičku."

...
-po kávě, zákusku a třiceti minutách nervózního poposedávání zpět na zahrádce-
...

"Já ti nevim, Aleno, možná jsem už nějaká zmatená, ale nepřijde ti, že by Samík měl být ten, který bude nahoře?"

Na okamžik se zasnil a dovolil si představovat si, jak by jeho život mohl vypadat, kdyby se nezasvětil boji proti zločinu.

Viděl se sedět v zahradě na dvojlehátku, obklopen růžovými keři, cítil jejich omamnou vůni. Představoval si, jak se k němu blíží ten krásný zjev se svou hedvábnou síťkou na motýly a na rameni jí sedí babočka síťkovaná. Přišla k němu blíž, motýl zatřepetal jemnými křídly a vznesl se k modrému nebi. Milovaná pak usedla vedle něj do lenošky a něžně se přivinula k jeho paži.
Jako ten motýl se třepetaly Květuščiny řasy, když ji líbal na její růžové rtíky.

„Hele a pamatujete si, jak tenkrát Jarda skočil nahej do rybníka, protože si chtěl chytit kachnu k večeři, a přijeli na něj policajti, protože si stará Došková myslela, že se tam někdo topí?“

„Nebo jak na dovolený v San Marinu vlezl omylem až do prezidentský kanceláře, když hledal záchod, a pak ho sekretář vyprovodil až ven?“

„A nebo jak jsme mu dali do krosny čtyři slovníky a zjistil to až druhej den, když stavěli stany?“

.....

„No jo, jen si ze mne dělejte legrácky. Já každej den děkuju všemohoucímu, že se mi tyhle věci stávaly, když ještě nikdo neměl chytrej telefon!“

Všem, které by to mohlo zajímat,

dovolte mi, abych Vám zde blíže přiblížil své důvody, proč jsem kandidoval na Vámi hledané místo.

Mojí největší předností je především znalost všeho, co se týká obchodu. Jsem si jistý v kramflecích jak na městském tržišti tak při obchodních jednáních se zahraničními partnery. Jsem mistr komunikace. Orientuji se ve složitých právních záležitostech, dbám na kvalitu prodávaného zboží a cenu nasadím vždy takovou, jakou je zákazník ochoten ještě přijmout.

Myslím, že jsem pro pozici vicemistra Cechu kupců a obchodníků ten nejvhodnější kandidát.

Dosud dosažené úspěchy vypisuji na zvláštním pergamenu.

Váš s úctou

Kolík A. P.

Když bychom se podívali do pravého rohu, našli bychom trpaslíky. To je známá věc, vpravo v dole, tedy dole, jako myslím u těch nízkých stolků, sedí vždycky trpaslíci. Diagonálně sedí vždy trolové. Ani jedni nemají žádné velké matematické znalosti, přesto si ale dovedli spočítat nejdelší možnou vzdálenost.
Vlevo od dveří vždycky sedí poslové, poslíčci, vyslanci a vůbec všichni ti neustále v pohybu na cestách.
Vpravo od pípy mají rezervované místo štamgasti, staří ochmelkové, kteří mají u Prokopnutého bubnu svůj originální džbánek a svůj vysezený důlek.

Uprostřed hned u nálevního pultu stál seržant Karotka a právě prováděl hloubkovou analýzu místního osazenstva.

Naše psinka Zuzanka letos oslavil osmé narozeniny. Vyrostla z ní rozvážná dáma, která se na vycházkách noblesně nese, ostatní psi hrdě přehlíží, kočky nadneseně ignoruje. Na čele se jí vyhloubily vrásky a bradičku má celou šedivou. Jeden by řekl, že taková postarší panička už bude klidná, mírná, spokojená.

Jenže přišlo jaro. Už na vás někdy vlezlo jaro? Sluníčko, ptáčci, zvláštní vůně ve vzduchu...

Při první procházce vzala milá Zuzanka roha. Za zajícem. Druhý den se vyválela v cizím hovně. A protože pelichá, po umytí v obličeji vypadá jako štěně, na těle jako po prašivině.
A taky mi rozkousala zánovní pantofle.

Manžel sedí u počítače:

"... já mám v Praze tři domy, až je koupim, budou mý, já jsem z Kutné Hory..."

"... money, money, money, must be funny, jó funny, in the rich man's world..."

"... halíře sou talíře, tak se toho držte, ke koruně korunu v zašmelený držce..."

"... počítej, lásko má, s tím, k nohám ti dám zlaté pruty..."

"... peníze byly, jsou a budou, bez peněz lidi umřou nudou..."

"... je to pravda odvěká, že prachy dělaj člověka..."

"... nemít prachy, nevadí!"

Kamarádka na návštěvě:

"Hele, co si to tam ten tvůj pořád pobrukuje?"

Já, zvyklá na humor svého muže:

"Áále, vyplňuje daňový přiznání!"

"Ježiši, Káťo, pojď se podívat, co to tady ty šneci mají?"

Běžim jak splašená podívat se, co se stalo šnečkum.

"Nééé, Zeman s Klausem se rozmnožili. To jsou vajíčka. Takhle brzo? Všude na netu píšou, že se začínají rozmnožovat až ve dvou letech. Co budeme dělat? Nejsem ještě připravená stát se... Babičkou? Vždyť těch vajíček je tady milion. Slyšela jsem, že nejhumánější je ta vajíčka vzít a zmrazit. Kájo, prosím tě, vyber je všechny, já bych to nezvládla."

Přítel hrdinně vybere vajíčka a dá je do mrazáku.

*terárko po 14 dnech*

"Ty malý vypadaj úplně jak ty velký, že jo?"

Venku je konečně sluníčko a teplíčko. Na tenhle okamžik jsem se těšila celou zimu, brrr, nesnáším chlad a sníh a mrazy, však víte. Takže venku je báječně a to znamená co? Ano, správně, jarní outfit. A na první jarní outfit se nedá použít jen tak něco. Oblečení musí být samozřejmě správně vybrané. Takže to budou ty světle béžové šatičky doplněné koženou kabelkou se zlatem a k tomu nové sandálky. A světle růžová mašle do vlasů. Ale mám takový pocit, jako bych na něco zapomněla. Hodinky? Šátek? Lak na všechny nehty? Nene, všechno je perfektní. Nebo snad...?

Proboha, nemám orašplované paty!

Na úplně první překročení řeky při cestě do Écoust-Saint-Mein si vzpomínám velice jasně. Most, přes který jsem měl původně přejít, už neexistoval. Na obou stranách sice stále seděl na pilířích, ale prostřední sloup byl zřícený a most se zlomil pod hladinu. Plavat se mi ale také nechtělo. Jedinou možností, jak překonat řeku, bylo slézt na jedné straně po zábradlí mostku až k hladině, tam přeskočit přes dvoumetrovou louži na druhé zábradlí a vylézt nahoru. Byl jsem unavený, ale samotné zdolání překážky by mi nevadilo. Jakmile na mne začali střílet z domu na druhé straně, běželo se mi kupodivu ještě lépe.

Pan účetní Záskok Řiťolík patřil mezi nejlepší podúčetní ve firmě Kolíka Aťsepicnu. Náklady držel na uzdě, výdaje v pokladně správně rozhojňoval a před úřady patřičně umenšoval. Nedělalo mu potíže žonglovat s Kolíkovými účty stejně obratně, jako cirkusová opice s banány. Před nesprávnými lidmi předstíral firmu na mizině. Když pan Kolík potřeboval vyřídit jistou záležitost s trpaslíky, pan Řiťolík jednání splavně sfoukl. A když došlo k těm malým nepříjemným problémkům s výběrčím daní, pan podúčetní Řiťolík vybruslil ze všech podezření bravurně.

Určitě už je jen otázka času, než ho pan Kolík povýší na regulérního účetního a třeba mu i zvedne plat!