Moje články

Stát se vrahem.
Jiné řešení se nenabízí. Nevidím jinou cestu. Můj drahý přítel by to zřejmě neocenil, je tak přímý a až dětinsky spravedlivý. Ale co mu může papá Poirot nabídnout? Na vahách duší má krev vetší cenu než přátelství, ale kdyby byl přesvědčen, že je jeho dcera vražedkyně? Neunesl by to. Zachránil by ji, možná by se sám falešně přiznal. Ale to já nedovolím! Ne teď, když se rodina znovu shledala.
Malé šedé buňky pro mne dnes nemají jinou odpověď. Nezbývá, než vzít zákon do vlastních rukou a s tím vědomím bez odporu odejít, až se naplní můj čas.

Za ty roky co se účastním DMD, se občas někdo zeptal: už zase píšeš takový ty krátký příběhy a kdy to bude a můžeme si to přečíst nebo se přidat? Všichni jsou zvědaví, plní elánu, ale když přijde duben, tak krom pár (opravdu pár) nadšenců klasicky nikdo nemá čas, chuť a tak podobně.
Mít někoho, s kým píšete a motivujete se navzájem, je fajn, ale kdyby se nás 2. dubna maminka nezeptala, jestli už zase budeme psát brablísky, letošní účast by nejspíš dopadla bledě.
Takže celý měsíc čekáme na ten poslední nahrazovací speciál, po kterém bude platit: všechno nebo nic. :)

Maui seděl v jeskyni, jediném stínu, který mu maličký ostrov poskytoval.
Přemýšlel o životě. Co jiného mu zbývalo, staletí nepotkal živou duši. Nebo mrtvou duši. Jedinou společnost mu dělaly hrdinské příběhy vytetované do kůže. Vzpomínky na lepší časy, které se třeba už nikdy nevrátí. Nesmrtelnost může být prokletím. I pro tak veselého boha, jakým Mauí vždycky byl. Co na tom, že dal lidem oheň. Co na tom, že pomáhal všemu živému. Plavat nedokáže. Ze svého malého vězení se nikdy nedostane. Zůstane tu sám, věčnost za věčností.
*
V dálce se objevila podlouhlá skvrna. Stále se zvětšovala. Poprvé Mauí pocítil malou naději.

Na mýtině v temném lese
byvše ztichlí, helemese!
Když nás obr přivítal,
div nás vítr odvíval.
S kalhotami v výšce stromů,
báli jsme se, u sta hromů!
Pro princeznin jasný zrak
čekali jsme na zázrak.
Když má člověk hlavu chytrou,
vymyslí past nepochybnou.
Získat prsten šlo dost levně,
ač na prstě seděl pevně.
Ó tak zbrklý kdyby nebyl,
nikdo z nás by tu již nebyl.
Se Stáňou chtěl, hlupák, hnízdit,
naši říši tváří hyzdit.
Lest ta se nám podařila,
síla mysli zvítězila.
V ten mžik co se rozplakal
sílu ztratil, vrávoral.
Nakonec s mohutným břink,
bylo po něm, konec, cink!

"...nabízím ti odplatu. A pak tuhle celu."
"Vážně musíš být úplně zoufalý, žádat mne o pomoc, bratře."
Výraz, který Thorovi přeběhl po obličeji, sledoval Loki s uspokojením. Vážně si myslí, že jsem ho neprokoukl? Vím, že na mne stále hledí jako na svého bratra, ačkoli sám sebe přesvědčuje o opaku. Vždyť on i po tom všem věří, že nakonec budu hrát podle pravidel. Jeho pravidel. Cha! Jistěže svou matku pomstím. Ten, kdo ji zabil, až s ním skončím, si bude přát, aby se nikdy nenarodil.
Ale tyhle řečičky? Bla bla bla. Jak by se asi tvářil, kdybych odmítl?
"Kdy začneme?"

Výlet byl čistě spontánní nápad. V pátek jsme zabalili a že si na sobotu ráno koupíme jízdenku na vlak 1, 2 a 3.
Najednou šok!
Vlak 2, kterej vždycky jel, na idosu nebyl.
Ok, čeknu ofiko stránku českejch drah. Vlak nikde.
Volam na místní čd pokladnu. Návaznej vlak nejspíš nejede, ale neví.
Volam do výchozí stanice aka krajské město. Přípoj nejede, nejspíš, asi.
Volám hlavnímu výpravčímu. Myslí si, že vlak nejede.
-
Musíme jet dřívějšim, abychom třetí vlak vůbec stihli. Bohužel si na něj dvě hodiny počkáme.
A zatímco otráveně čekáme, kde se vzal tu se vzal, přijel náš neexistující přípoj!!!

"Ahoj miláčku, už jsem doma!"
"...."
"Jak si se dneska měl?"
"Špatně."
"A co v práci, dobrý?"
"Na hovno!"
"Co chceš k večeři? Mam tady tu kýtu, tak že bychom si to dali s bramborem?"
"Nic nechci!"
"Představ si, že jsem cestou domů potkala svojí spoužačku ze základky, normálně už má tři děti. Šílený, co?"
"Hmpf."
"Kouknem se večer na toho Pána prstenů?"
"Na nic čučet nebudu."
---
"Co to je?"
"To je jenom taková cedulka, abych věděla. Až příště Slavie zase prohraje nějakej zápas, tak ti to pověsim na krk. Ještě měli Budu u vrat za pět vteřin, tak jak chceš."

-generálka-
"Tak pánové, soustředíme se. Kam se nám zase poděl pan ředitel? Aha, na cigárko. Vyčkáme, nebo jedeme dál bez něj?"
"Už jsem tady, můžeme pokračovat. Takže Zdeňku, vezmeme to od strany 11, tím: No tak žáci, slyšeli jsme ústy pana ředitele..., a já pak navážu."
-probíhá dialog-
"Ty, Láďo, mně se zdá, že tam furt něco přeskakuješ. Něco tam je před Veškrnou."
"Opravdu?"
"No jo, přeci: debil, blbeček, debil, blbeček, akorát támhle vzadu, to je jediná výjimka, sedí dva blbečkové... Jinak dál už to známe."
-ze zadní řady-
"Tak jestli vám tak vadí, že posloucháme, my zas můžeme jít!"

Je zajímavé, jak i malá a na první pohled nedůležitá událost dovede změnit lidský život. A tím nemyslím třeba to, že kdyby Mette-Marit nešla jednoho dne pařit na festival, nestala by se norskou princeznou. Ani že strejce trošku píchalo na hrudníku a za dva tejdny tu nebyl.
Existují totiž i takové případy, kdy vám spolubydlící přinese bylinné homeopatikum, vy si vezmete rovnou dva prášky, aby to mělo aspoň nějakej účinek a teprve pak vám dojde, že na těch růžových tabletkách bylo vyražené velké X.
Myslím, že mi nezbývá už moc času. Tak tedy, všechny svý věci odkazuji Daně a smrt-

Tak posadil se básník ke svému stolečku. I dnes se svět otáčel podle vinných džbánků. Namočený štětec krouží po pergamenu pomalu, s citem, přesto je písmo roztřesené. Tak ať! Na síle veršům forma neubere. Znak za znakem přibývá, stejným tempem se pohár prázdní. Dnes si odpustíme všednost a černý inkoust kape do zápisu.
Teď bude spokojen, nyní může vyjít ven a pozdravit své známe: stromy, květiny, ptáky. Nasedne do loďky a míří k příteli nejvěrnějšímu. Luna mu kyne na pozdrav. Dnes, pane, utěšíš můj žal. Měsíční stříbro se odráží od hladiny, Li Po se nakloní a konečně obejme svou múzu.

"Kluci, snídaně! Čeká tu na vás čerstvý chleba s medem a teplé mléko. Honem pojďte jíst!"
Dusot dětských nožiček.
"Klucí, přineste poštu, paní s letákama zrovna odchází."
Ticho.
"Klucí, našla jsem pinčesový pálky, chcete si zahrát? Ale žádnou obíhačku."
Dusot dětských nožiček.
"Klucí, dojděte mi do sklepa pro brambory k obědu."
Ticho.
"Klucí, dědeček vás chce vzít na ryby, honem se jděte připravit. Chlebníky jsou ve špajzu a teple se oblečte."
Dusot dětstkých nožiček.
"Klucí, před večeří umyjte nádobí."
Ticho.
"Klucí, pojďte nám přeci dát pusu na dobrou noc a pak honem spát, ať jste zítra čilí."
Dusot dětských nožiček.

"No tak, Sammy, neber si to tak, najdem packu a všechno bude v pohodě."
Odpovědí mu byl jen Samův typický bitch face.
"Hele, sedneš si tady do toho pokoje, pěkně uprostřed, hlavně na nic nešahej! Co se může stát? Jakmile to vyřídim, pošlem celýho králíka do horoucích pekel."
Sam osaměl.
*
Jasně, že když se Dean vrátil, pokoj byl napůl vypálenej a Sam připoutanej k židli s Kubrikovou pistolí mezi očima. Ale Dean tu králičí packu opravdu získal. No tak to vypadá, že se blýská na lepší časy. Teda pokud Sam nestihne umřít dřív, než provedou zneškodňující rituál. Pohoda. Žádnej stres.

V šesti letech:
"Tatííí, tatííí, já bych moc chtěla hrát na dudy!"
"Ne ne, si na to ještě moc malá, nejdřív budeš hrát na flétničku."
V deseti letech:
"Tatííí, tatííí, já bych tak chtěla hrát na dudy!"
"Ale Barunko, teď si se začala učit hrát na kytaru. Ještě počkej."
Ve dvanácti:
"Tatííí, tatííí, už můžu začít hrát na dudy?"
"Baru, mluvil jsem s panem učitelem, dudáků má letos plno, ale potřebujou basáka. Co kdyby sis vyzkoušela basu?"
V pětadvaceti.
"Tatí, proč sem se nemohla učit hrát na dudy?"
"Pravdu? Protože ten zvuk je mi tak protivnej, že by okamžitě letěly!"

Nikdo není dokonalý. Každý se o dokonalost snaží, ale nikdo jí nedosáhne. Jediný, o kom by se dalo říci, že se dokonalosti přibližoval, byl Napoleon.
Od doby, kdy opustil továrnu, mi byl vším: pomocníkem, rádcem a nestydím se to říci, i přítelem. Za léta jeho věrné služby jsme spolu rozluštili nejeden zapeklitý případ a musím říci, že někdy to byly pouze jeho logické připomínky, které mne uvedly na pravou cestu. Byl to také jediný osobní počítač, který dovedl snít a své sny převádět do "obyčejné" lidské řeči ve formě snových operních árií.
Prosím, vzdejme dnes čest jeho výjimečným relé obvodům.

Když byla Janička malá, často se na svého tatínka hněvala. Jeho vtípky jí přišly trapné a ten horror, když vtipkoval před spolužačkami! Nebo si povídal s televizí. Stačily závěrečné titulky a než se kdo nadál, tatínek z nich složil písničku. Trapnou! No a když si pořídili štěňátko, tak tatínek ho trápil, tahal ho za ocas a za uši!
---
Dnes už je Jana velká a má vlastní rodinu. A když přijedou na návštěvu za dědečkem, společně zhudební závěrečnou část kriminálky a vytahají šarpejovi všechny faldy.
A Janin syn? Nejspíš se taky na svou maminku hněvá. Má ale smůlu. Genům nikdo neuteče.

Začátek dalšího pracovního dne.
Jako první se ke kase přiloudal "Koktal" a poprosil o d-d-dvě k-k-krabičky m-m-máček.
Hned za ním stála nachystaná "Jedubába". Dneska si mne jenom prohlédla od hlavy k patě, ale neřekla nic. Třeba jí konečně zdřevěněl jazyk.
Další na řadě "Dědek Slizák". Nejspíš mi propálil díru do zaměstnanecký vesty. Nojo a na odchodu volal "Frantovi Hnusákovi":Můžeš pžijít, dneska pjacuje ta Kozatá. Blbec.
A to dneska určitě příde "Loudivej Petr" a pozve mne k sobě domu na sklenici něčeho vostřejšího, háháhá. Legranda hahaha.
Na závěr? Sprdunk od vedoucího: Jestli se ti tu nelíbí, můžeš jít do Flopu!

"JEŠTĚ JEDNOU, ALBERTE. SOUSTŘEĎ SE."
Ozval se zvláštní zvuk, cosi zašustilo a malá kulička bezmocně spadla na podlahu.
"Jestli bych k tomu mohl něco podoknout, můj pane, tak..."
"NECHCI NIC SLYŠET. MUSÍM TOMU PŘIJÍT NA KLOUB. SÁM. ZNOVU."
Další zašustění. A další. A ještě jedno.
"ZNOVU."
Podlahu již pokrývala silná vrstva bodláčků.
"TAK DOBRÁ. ALBERTE, VYSVĚTLI MI TO. PROČ BY NĚKDO CHTĚL, ABY NA NĚJ OSTATNÍ HÁZELI TYHLE PICHLAVÉ KULIČKY? JE TO NOVÝ LIDSKÝ RITUÁL? NEBO TÍM VZÝVAJÍ NOVÉHO BOHA?"
Rozprostřelo se ticho, rušené jen vzdáleným šuměním nespočtu přesýpacích hodin.
"Ehm, pane, opět jste pozoroval, jak si vesnické děti hrají?"

Okamžik ničím nerušeného štěstí. Klečel na podlaze a objímal dvě nejdůležitější bytosti ve svém životě. Cítil teplo jejich drobných těl i smích, který je rozechvíval. Co na tom, že bude válka. Co na tom, že otec zemřel. Co na tom, že se jeho bratr řítí do propasti. Co na tom, že stále koktá. Co na tom, že si právě nenávratně pomačkal frak. Ve chvíli, kdy své dcery obejme, veškeré problémy zmizí. V ten moment se všechny starosti rozpustí pod malýma ručkama jeho holčiček. A až ten okamžik pomine? Zbyde vzpomínka, o kterou se bude moci opřít. Krátký okamžik čirého štěstí.

(klasický hospodský šum, cinkání skleniček, mnohačetné rozhovory)
"Nepřijde ti to tu takový podivný?"
"Klid, Aleši, rozmysli si, co si objednáš."
"No ne, tobě to nepřijde divný? Však se okolo sebe rozhlédni. Já nevěřím vlastním očím."
"Aleši! Víš co jsme si řekli!"
"Dobrý den, máte vybráno?"
"Promiňte, ale já vůbec nevidím na jídelní lístek... (zvuk, jako když někdo do něčeho kopne) Auuu!"
"Dobrý den, promiňte, oba si dáme pivo."
"Ale pěkně si se kopla, co? To je tim, že je tu taková tma."
"Aleši, ty si takovej hňup! Co si o nás budou myslet? Tebe už nikdy do Neviditelný kavárny nevezmu!"

"Pane, pojďte, kupte si piroh, masový piroh, nejlepší piroh v Ankh-Morporku, maso je čerstvé, mladé, jen minimálně zapáchající..."
"NE."
"Pak bych tady měl pouze pro vás páreček s nakládaným kyselým zelím, libový páreček jaký jinde nenajdete, poslal mi je bratr z venkova, domácí výroba, omítku přidává jen na dobarvení..."
"NE."
"A nebo vyzkoušejte tyhle koláče,vyrobené z místních povidel, takové jste zaručeně nikdy nejedl, ať se picnu!"
"NE."
"Ááá vy jste zřejmě labužník, pak bych tady měl jemnou paštičku z mladých selátek, jen se srdce směje, poměr mas nejvýhodnější ve městě, jedno sele na dvě bachyně, to musíte vyzkoušet..."
"NE."

"...říká se, že na dně sklenky najdeš pravdu. Jenže to není vůbec pravda. Na dně sklenky najdeš akorát prázdný sklo! A pak musíš vyzkoušet další sklínku, jenže tam je taky vždycky prázdný sklo. Jak dlouho to má člověk zkoušet, aby uspěl? By mě zajímalo, co tam našel ten, co tuhle blbost vymyslel. Nebo kolik toho vypil. Nebo z jaký skleničky to chlastal. Třeba ty středověký poháry jsou fakt obrovský. Nebo řecký amfory. Ale ty zas nejsou skleněný. Může bejt hliněná sklenička? A co třeba ti, co pijou rovnou ze sudů, nebo..."
"Kamile, chlastáš už dva dni v kuse. Jdi domů!"

Nástup do první třídy si pamatuji naprosto přesně. Celé prázdniny jsem nemluvila o ničem jiném, rodiče ze mne asi pěkně bolela hlava, ale těšili se taky (až se mě zbaví, zaručeně). A úplně nejvíc jsem se těšila, že si sednu do lavice se svojí školkovou láskou.
Když nastal den D, nemohla jsem ani dospat, chtěla jsem jít do školy už asi v pět hodin. Konečně jsem byla vypravená, šatičky, aktovka.
Cestou do školy jsem míjela autobusovou zastávku, ze které na mne mával ON! Jakou já měla radost, že ho vidím. Tak jsem se rozběhla a...
Nojo, dva stehy na čele.

Timothy ležel na podlaze ve videokomoře NSA. Třásl se. Na útěk do paraautistické blokády potřeboval něco okolo desíti minut. "Musím to stihnout než se Devlin vrátí", pomyslel si. Špičkou jazyka vyssál pastu z dutého zubu a pomalu počítal do sta. Cítíl, jak se mu hlavou rozlézá tlak a věděl, že nejdůležitější části jeho paměti jsou zablokovány. Když se vyšetřovatel vrátil, Tiny byl připraven k výslechu.
***
"Jsi hrdina, Tiny. Víš, kolik našich bratrů se z temnic NSA nevrátilo?"
"Nechápeš to, Anne. Do smrti budu muset žít se vzpomínkami na to, co mi udělali!"
"Byl bys radši, kdyby jsi nás všechny prozradil?"

"A opravdu se vám nikdy nestalo, že byste to nestihl? Nebo za sebe někoho poslal? Znáte to, člověk se zapomene, například u nějaké té skleničky a pak zjistí, že nejbližší dostavník odjíždí až za čtyři hodiny. Pak člověku nezbývá než čekat a třeba žvýkat párátko nebo si hrát s posledním papírovým deštníčkem. Ale to nebude váš případ, vy působíte velice seriózním dojmem, z vás to přímo vyzařuje. Já ovšem znám takové ty typy, které vám slíbí, že dorazí přesně ve čtvrt na osm a v půl deváté po nich není ani vidu. Ale to vám se určitě nestává, viďte?"
"NE."

"Je to všechno na prd. Chápeš to, zase sem to neudělal. Už nevim, jak se to mam učit. Určitě mě vyrazí. No a v práci jakbysmet. Dneska na mě šéf deset minut křičel, protože jsem měl v excelový tabulce jednu chybu. Chápeš to? A ještě to ani nebyla moje chyba. Ňáká čúza účetní se překlepla ve faktuře o jedno desetinný místo a jsem já snad jasnovidec, abych věděl, v kterejch podkladech je co jinak, notabene když ty papíry ani nemam? Skočim z mostu, fakt že jo."
"Kliiid, Daníku. Moje babička vždycky řikala: Byli jsme a buben. A dožila se devadesátky."

"Je dobře, že jsme ještě nerozluštili všechny záhady mozku", řekl Tiny.
"O jakém mozku mluvíte, pane, žádám upřesnění."
Tiny svůj počítač pohladil po ocelovém břichu. "Mluvím samozřejmě o lidském mozku, Napoleone, tvůj intelektronický mozek je velice dobře prozkoumaný, vždyť ho sestavili lidé."
"Dovoluji si upozornit, pane, že dle nejnovějších studií založených na výzkumu vašeho přítele, profesora Stahlheimera, se elektronický mozek vyvíjí sám o sobě natolik, že vámi řečený axiom se nezakládá na pravdě."
Timothy se hořce uchechtl. "Abys ty neměl poslední slovo. John se zabýval centry bolesti. Chceš mi říct, že cítíš bolest?"
"Předprogramovaný ekvivalent lidské bolesti, kdykoli odejdete, pane."

Co si pamatuju, tak byly se mnou. Když jsem šla poprvé do školy i když jsem z ní naposledy odcházela. Oplakávaly všechny mé bývalé mazlíčky. Vždycky mne ochraňovaly. Díky nim jsem mohla poznávat krásy i ošklivosti světa. A i když bylo období, kdy jsem je nenáviděla a příliš jsem se o ně nestarala, nikdy mne nezklamaly.
A přesto, že je mi to zvláštně líto, přišel čas posunout se dál. Může to znít nevděčně, ale pevně doufám, že se lejzrová operace povede a mé staré brýle už nikdy neopustí pouzdro. Nevyhodím je, ale nechám si je jako připomínku toho, co bylo.