Moje články

Něco o mně?

Ráda si hraju se slovama,
pak z nich skládám věty,
a v těch si jen pro sebe sama,
tvořím vlastní světy.

Že skutečnost jak román není,
to bych dávno vědět měla,
fantazie ji však mění,
v příběh, který žít bych chtěla.

V svých světech jsem uvězněná,
obmotaly mě jak síť,
jestli nenastane změna,
nebudu už umět žít.

Na DMD jsem narazila už loni, náhodou, nejspíš přes fanfiction.potterharry.net a ohromě mě to bavilo, takže se účastním i letos. Fanfiction téměř nepíšu, raději čtu. Už nějakou dobu si vedu blog (najdete ho na www.rousettus.sblog.cz), ale píšu hlavně do šuplíku.

Poznámka: Básnička je už starší, ale přesně vyjadřuje můj vztah ke knížkám, příběhům a fantazii, takže jsem ji použila :).

Zabořil hlavu do měkké lví srsti. Ten lev byl kupodivu krotký jako beránek. Jenže pak přiběhl jiný a zakousl se mu hluboko do krku. Vykřikl hrůzou.
Potom uslyšel Ronovo volání.
S trhnutím se probudil. Nad ním stála profesorka Trelawneyová a podezřívavě si ho měřila.
„Promiňte, asi jsem usnul,“ omlouval se.
„A zdálo se ti něco?“ zeptala se dychtivě. „Právě jsem vysvětlovala, že i sny mohou předpovídat budoucnost.“
Neochotně jí sen vylíčil.
„Chlapče nešťastný!“ zvolala. Oči se jí soucitně leskly. „Čeká tě tragický osud. Možná smrt.“
Že bych to už někdy slyšel? pomyslel si Harry a nemohl se ubránit ironickému úšklebku.

Fandom: Láska za časů cholery (G. G. Márquez)
Fermina Dazová byla první a jedinou láskou jeho života.
Jen kvůli ní vysedával hodiny hodin na lavičce před jejím domem, předstíraje četbu.
Pro ni psal dlouhé zamilované básně a ještě delší dopisy.
Pojídal růže a kamélie, jen aby si připomněl její vůni.
Tehdy ho zamilovanost zachvátila jako nebezpečná horečka. Jeho matka se bála, že dostal choleru. On si ale příznaky téhle „nemoci“ schválně hýčkal, aby nikdy nezapomněl na svou drahou Ferminu.
Fermina Dazová byla první a jedinou láskou jeho života.
Byl rozhodnutý počkat si na ni.
Věděl, že naděje umírá poslední.
A doufal, že naděje nezemře dřív než Ferminin manžel.

Fandom: Originál
Když mi bylo osm, já a pár mých kamarádek jsme založily tajný spolek Květinové víly. Každá z nás si vybrala jméno jedné květiny – já byla Sedmikráska.
Růže, nejstarší z nás, jednou vymyslela, že budeme skládat zkoušky odvahy.
Já jsem šla jako první. Mým úkolem bylo donést na půdu jednoho opuštěného domu kytičku sedmikrásek.
Ten dům nás vždycky fascinoval. Jeho pomalu pustnoucí zahrada, rezivý plot, zaprášená okna a oprýskaná omítka. Ale nikdy jsme se neodvážily tam jít.
Do domu jsem se protáhla rozbitým oknem. Uvnitř to bylo cítit zatuchlinou.
Potily se mi dlaně. Trochu jsem se bála.
Dřevěná prkna na schodišti praskala a přiživovala tak můj strach.
Na půdu dopadaly úzkým světlíkem poslední paprsky zapadajícího slunce. Chtěla jsem odložit svazeček sedmikrásek a vrátit se zpátky.
Jenže pak jsem před sebou spatřila něco příšerného.
Vykřikla jsem.
Sedmikrásky mi vypadly z ruky.
K holkám jsem přiběhla k smrti vystrašená, neschopná jediného slova.
Nikdy se nedozvěděly, co jsem spatřila na půdě onoho domu.
O rok později zveřejnily místní noviny článek, s tučně vytištěným nadpisem: Mrtvola ležela dvacet pět let na půdě domu. Pod tím stálo menším písmem: U mrtvé ženy se našla kytička sušených sedmikrásek. Policie zatím neví, jestli se nejedná o podpis vraha…

„Tak, princezno, vyjmenujte prosím pět druhů rostlin, které mají trny.“
„Růže, kaktus, trnka, hloh, akát.“
„Správně. A teď alespoň pět ostrých předmětů.“
„Jehla, špendlík, nůž, vidlička, nůžky… Proč to musíme opakovat pořád dokola? Tyhle seznamy umím popředu i pozpátku.“
„Ale princezno… Znáte přeci kletbu. Den vašich osmnáctých narozenin se blíží. Je třeba, abyste věděla, které věci mohou to zlé proroctví naplnit.“
„Co mi bude platné, když sice vím, že si musím dát pozor na jehly, špendlíky, vidličky, nože a nůžky, ale netuším, jak tyhle předměty vypadají?! Nikdy jsem nic z toho neviděla, ani nedržela v ruce. Pořád mě jen chráníte…“

Téma: Vůně hořkých mandlí
Fandom: Muminci / Originál
Muminkova maminka každé sobotní odpoledne pekla. Po celém domě se vznášela vůně skořice, vanilky, hřebíčku a také mandlí. Muminek miloval vůni i chuť mandlí a mandlového pečiva. Tak rád se mamince v kuchyni motal – sem tam uzobl rozinku, kus čokolády nebo syrového těsta.
***
Když mi jako malé moje maminka četla příběhy o mumincích, přenesla se na mě pohoda z muminího domu. Skoro bych cítila mandlovou vůni z kuchyně.
Teď už zbyly jen vzpomínky. To, jak rychle utíká čas, ve mně zanechává pocit jakési hořkosti. Jen když si čtu knížky o mumincích, jako bych se vrátila do hřejivého a voňavého dětství.

Fandom: Originál
Poznámka: Jen takové rádoby poetické hraní se slovy...
Štěstí.
Je to jen dotyk motýlích křídel.
Záblesk padající hvězdy.
Úsměv na zachmuřené tváři.
Čtyřlístek v jetelovém poli.
Zlaté zrnko na poušti.
Nálada slunečného dne.
Muška jenom zlatá.
Růže mezi trním, duhový květ.
Je to dětský smích.
Blyštící se koňská podkova.
Kominíkův knoflík.
Vzdálený zpěv andělů.
Duha za deštivého dne.
Štěstí.
Pro někoho jsou štěstím peníze, pro druhého láska, pro dalšího spokojená rodina. Někdo je šťastný, když jsou šťastní ostatní.
Někteří hledali celý život a nenašli ho. Kolik měli zaplatit, aby se jim dostalo štěstí?
Jiní jako by se narodili pod šťastnou hvězdou. To měli opravdu jen štěstí… na štěstí?

Fandom: prozradím na konci :)
Miloval své rodné město.
Miloval tamější architekturu, nejen výstavní chrámy a paláce, univerzitní budovu, ale také úzké uličky chudinských čtvrtí a polorozbořené a zchátralé domečky na předměstí.
Miloval ruch v ulicích, potyčky v hospodách a zapadlé krámky s pochybným zbožím.
Miloval mosazný most, sochy hrochů a pomalý tok řeky, který ho vždycky uklidňoval.
Miloval i místní obyvatele – byli tak rozdílní, jak jen být mohli. Přesto je však něco spojovalo. Jejich domov.
K tomuhle zajímavému, nebezpečnému, smrdutému, přelidněnému a zábavnému městu měl silný citový vztah. Vychovalo ho lépe než vlastní rodiče. Bylo jako jeho otec.
Byl to jeho drahý tatíček Ankh-Morpork.
(Fandom: Zeměplocha)

Vždycky si přál létat. Od té doby, co ve svých šesti letech viděl v televizi dokument o orlech skalních, ho létání fascinovalo. Chtěl být stejně svobodný a neohrožený jako orel.
Dlouho pak každý večer prosil Boha, aby mu nechal narůst křídla, taková křídla, jako mají orli. Modlíval se ještě potom, co maminka zhasla lampičku, vytrvale a přesvědčeně.
Věřil, ale nic se nestalo.
Na jednom školním výletě objevili nádhernou vyhlídku. Všichni se kochali krásnou krajinou kolem, ale on byl schopen vnímat jenom jedno. Vítr. Vítr který mu šeptal: „Leť, jen leť!“
Byl to příznivý vítr.
Skočil dolů.
Létat bylo tak snadné!

Baba Jaga zašívala nahrubo své roztrhané punčochy. Vtom se chaloupka otočila na kuří nožce jako na obrtlíku.
Musím si vyjasnit, co se děje, pomyslela si. Otevřela dveře, s košíkem na šití v ruce. Á! Ivan – přichází nepozván!
„Chaloupko, k lesu vchodem, k Ivanovi zády!“ zavelela.
Jenže jak se chaloupka zprudka otočila, upustila Baba košík. A už se to sypalo ven – nitě, jehly, krabička na špendlíky ve tvaru krychle a nakonec jeden dubový žalud – všechno Ivanovi na hlavu. Tomu nebylo zrovna volno po takovém útoku.
„Počkej, Babo, zavolám svým kolegům! Vyprášíme ti kožich!“
Už se chtěl jen prát. Na Nastěnku zapomněl.

Poznámka: Právě tuhle knížku čtu, takže jsem si to nemohla odpustit :).
„Nazdárek, gino!“ Prot vešel do zšeřelé místnosti se svým obvyklým úsměvem a sundal si sluneční brýle. Začal pošilhávat po ovoci na misce.
„Nabídněte si.“
„Už jsem myslel, že to neřeknete, doktore b,“ odvětil a hladově se zakousl do kůry pomeranče. Nasadil výraz největší blaženosti. Po bradě mu tekla šťáva. „Taková dobrota!“ pochvaloval si. „Hotový božský pokrm. Divím se, že lidé na vaší PLANETĚ nejí víc ovoce. Při takové druhové rozmanitosti…“
„Víte, každému chutná něco jiného. Někdo se ovoce sotva dotkne a stravuje se raději v rychlém občerstvení,“ odpověděl jsem.
„Zapomněl jsem, že obyvatelé vaší PLANETY nikdy nepoznají, co je dobré…“

„Tadyhle náš Otesánek hrozně rychle přibírá. Už nevím, co s tím,“ stěžovala si paní Třísková dietologovi.
„Poslyšte, uděláme to takhle. Budete celý týden zapisovat, co jí. Potom stanovíme dietu.“
„Tak, co tu máme?“ četl o týden později doktor seznam paní Třískové. „Pondělí – buchty i s pekáčem? No prosím… I samotné buchty jsou nevhodné, mají mnoho kalorií… Ale kdo jí pekáče?!“
„To není všechno,“ podotkla smutně paní Třísková. „Prohlédněte si úterý.“
„Vůz s koňmi? To má být vtip, že?“
„Bohužel ne…“
„Tak to pomůže jen zabandážování žaludku.“
Kdo ví, jak by to celé dopadlo, kdyby s tím paní Třísková tehdy souhlasila.

Téma: Kluci nepláčou
Fandom: Realita
Poznámka: Je to slabší, tentokrát jsem se opravdu řídila heslem "bod je bod".
Několik týdnů se mi zdál odtažitý. Chtěla jsem se s ním sejít, ale neměl čas. Skoro mi nevolal.
Až mi jednou moje kamarádka objasnila důvod jeho podivného chování. Opatrně mi sdělila, že ho viděla v baru s nějakou jinou holkou.
To odpoledne se se mnou rozešel. Po telefonu.
Všechno tohle jsem absolvovala s ledovým klidem. Někdo by to nazval citovou pomalostí. Já tomu říkám předstírané sebeovládání.
Přišla jsem domů, pustila nějaký hollywoodský slaďák, snědla celou tabulku čokolády a dosyta se vybrečela.
Utopila jsem ho v slzách a on už se nikdy neprobudí k životu.
Kluci nepláčou. Ještě, že holky můžou.

Všechny úplňkové noci probdím.
O půlnoci vyjdu na hradby, oděná do sněhobílých šatů. V záři měsíce vypadám skoro průsvitná. Vítr cuchá mé dlouhé černé vlasy a pohrává si s hedvábím, které mám na sobě.
V zimě skoro umrzám, ačkoli chlad bych jako mrtvá vlastně ani neměla cítit. To pak venku tak dlouho nevydržím.
Často tam naříkám nad svým nešťastným osudem. Kdo mě konečně vysvobodí z mého skličujícího údělu?
Všechny úplňkové noci probdím.
Čeká se to ode mě. Jako zaměstnankyně místního hradu musím hrát bílou paní, běhat po hradbách v hedvábných šatech a úpět. Přesně to si totiž turisti přejí vidět.

Nesnáším světlo. Na procházky chodím nejdřív za šera, když stromy vrhají křivolaké stíny. Venku většinou vydržím až do půlnoci. Jsem dítě noci a tmy.
Tehdy si také rád seženu něco k snědku – většinou večeřím v restauraci U Dlouhé žížaly nebo U Tučného slimáka. Tam mi chutná. Co mi ale nechutná, jsou jablka. Nevím, kdo kdy přišel na to, že je jím rád. Je to fáma, která se se mnou táhne snad odjakživa.
…
„Mamí, támhle v křoví něco šustí! Posviť tam!“
Odmlka.
„Jé, mamí, to je krásnej ježeček! Můžu si ho nechat?
…
Rychle jsem zmizel ve křoví.
Nesnáším světlo.
Nesnáším lidi.

Měla těžký den. Ráno se málem nedostala do školy kvůli kolapsu městské hromadné dopravy (to ani nebyl mráz, aby tramvajím zamrzaly výhybky) a potom usnula na hodině biologie (za trest dostala pojednání o tom, jak špatné návyky ovlivňují spánkový režim člověka).
Vyčerpaná přišla domů a svalila se k počítači. V prohlížeči zadala adresu sosaci.net.
Tématem pro ten den byla „Smrt na pitevním stole“. Nedokázala přijít vůbec na nic.
Toužila si pořádně zanadávat na téma a taky na toho, kdo ho vymyslel. Jenže tentokrát nemohla.
Ani ve snu by ji nenapadlo, že je možné si na vlastním tématu takhle vylámat zuby.

Poznámka: Prosím všechny rybáře a biology, aby byli shovívaví k mé naprosté neznalosti ekosystému rybníka :)
Zasedání Rady obyvatel rybníka pomalu končilo. Připlavali téměř všichni radní (což byl výjimečný stav – ryby měly mezi sebou napjaté vztahy od té doby, co jedna štika při shromáždění sežrala další dva radní) – své zástupce poslali kapři, amuři, plotice a okouni. Objevila se dokonce i štika a slíbila, že se bude chovat slušně.
Toho dne se nic nevyřešilo. Rozhodli se schůzi rozpustit. Nikdo si nevšímal Zlaté rybky, vytrvale se hlásící o slovo.
Najednou na dno dopadlo červené osobní auto.
Všichni se otočili na Zlatou rybku. Ta se usmála: „Jen jsem si říkala, že by se nám hodila nějaká pěkná zasedací místnost…“

Jsem kvítek sakury, plující po rozbouřeném moři.
Jsem vějíř chvějící se ve větru.
Jsem papírové paraplíčko smáčené deštěm.
Jsem kouzelná zahrada s bezedným jezírkem.
Jsem tvář skrytá za bílou maskou.
Jsem vůně, vznášející se v čajovnách.
Jsem duše zahalená v pestrém kimonu.
Jsem čajový lístek na dně šálku.
Jsem květinová ozdoba do vlasů.
Jsem tisícem nevyřčených slov.
Jsem ta, co nikdy nedává najevo své pocity.
Jsem ta, co nemá na výběr.
Jsem struna šamisenu, chvějící se pod dotekem hudebníka.
Jsem příběh skrytý v ladném tanci.
Jsem snad všechno, co muži obdivují.
Jsem tajemství, které nebude nikdy zcela odhaleno.
Jsem gejša.

Téma: Proč bychom se netěšili
Fandom: Kytice
Marie se tolik těšila na Štědrý večer. Milovala vánoční svátky se všemi těmi zvyky a tradicemi, které tak ráda dodržovala.
Konečně se dočkala. Letošní Štědrý den byl mrazivý, půlnoční tmou zářily jasné hvězdy. Vyšly si s Hanou k jezeru, aby mezi ledovou tříští hledaly střípky budoucnosti.
To, co spatřila v temné vodě, jí málem zastavilo srdce. Rakev. Kříž. Smrt.
Od té doby nejedla, nespala, chřadla. Na Hanině svatbě se mohla těžko veselit spolu s ostatními. Všechno se vyplnilo. Bylo to znamení, že i pro ni si přijde její osud.
Na příští Vánoce se netěšila. Věděla, že se jich už nedočká.

Den se chýlil ke konci. Slunce zapadalo do rudých mraků na obzoru, jakoby zbarvených krví prolitou dnešního dne.
Na obrovské pláni spolu bojovaly dvě vojska – každý za svého krále, svou vlast a svou pravdu. Dnes se nic nerozhodlo, s posledními zbytky světla se musí bitva přerušit. Pokračovat se bude zase ráno. Jakmile se rozední.
V tu chvíli ucítil jeden z bezejmenných vojáků v břiše nesnesitelnou bolest.
Zdálo se mu, jako by ryk boje pomalu utichal. Pak už neslyšel nic. Do toho děsivého ticha ho napadla jediná myšlenka – že je snad lepší zemřít první ranou bitvy než jednou z těch posledních.

Kdysi někde četla, že absolutní moc nad vesmírem mají jen dvě bytosti – Bůh a spisovatel. Rozhodují, kdo se kdy narodí, jaký prožije život a jak zemře. Bohem se stát nemohla. Proto si vybrala kariéru spisovatelky.
Celý život vymýšlela spletité příběhy a posouvala svoje postavy sem a tam po šachovnici života. Nikdy si neuvědomila, že zapomněla sama žít. Zůstala celou dobu na startovním poli a nevyužila možností, které jí reálný svět nabízel.
Vesmír byl tak nekonečný, jak si přála. Mohla do něj bez obav umístit všechny svoje imaginární světy a skrýt se v nich před bolestí a zklamáním z vlastního života.

Vzpomínal na staré časy, kdy toho tolik zažil. Měl dva úžasné přátele, se kterými tvořil nerozlučnou trojici. Procestovali skoro celý svět a příležitostně vystupovali v televizi v pořadech pro děti. Pak se to ale pokazilo. Jeho kamarádi přišli o práci – popularitu starého dobrého Večerníčku přebily japonské animované seriály – a nezbylo jim nic jiného, než se dát k cirkusu. On sám neprošel konkurzem, prý že je příliš opotřebovaný.
Od té doby putoval po světě sám, ale samota ho zabila. Jednou se zřítil uprostřed Sahary a už nedokázal znovu vzlétnout.
Vítr vane pouští, po písku žene klobouk…
Zaprášený, ošuntělý klobouk kouzelníka Pokustóna.

Fandom: Originál
Poznámka: Tentokrát jsem téma pojala trochu abstraktněji, tak snad to nebude vadit.
Věnování: Všem knihomolům a knihomolkám, kteří mají taky občas co dělat, aby se neskryli ve vlastních světech.
Když jí bylo šest, objevila kouzlo knih. Svět slabikářů jí byl brzo malý.
Později louskala objemné romány i subtilní knížečky s poezií.
Raději než s přáteli si chodila posedět do knihovny.
Vytvářela si spletité sítě cizích vztahů. Na ty vlastní zapomněla. Imaginární světy byly jiné, lepší.
V těch světech byla uvězněná,
obmotaly ji jak síť,
jestli nenastane změna,
nebude už umět žít.
Změna nenastala. V šedesáti konečně procitla ze svého celoživotního poblouznění a došlo jí, že místo aby život prožila, prosnila ho.
Zbytek života si vynahrazovala, že zapomněla na vlastní život. Snažila se prožít to, co za padesát let zmeškala.

Fandom: Píseň o Nibelunzích
Vzdálená jak slunce o půlnoci
je naše láska…
Mám tě na dosah ruky a přece tě nemůžu mít. Tvoje srdce je jinde, než jsi ty. Už jsi ho daroval své vyvolené. S tím se nedá nic dělat.
…přes zákaz však není v mojí moci
tobě odolat.
Mám celý život tiše trpět nešťastnou láskou?
Se srdcem v dlaních ptám se – odpověď však nechci znát –
Co je pak člověk, když nesmí ani milovat?
Proč bych nemohla být šťastná? Proč ke mně osud musí být tak krutý?
Jak můžu získat to, co mělo být určeno mě?
Nikdy na ni nezapomene. Nebo snad ano?
Poznámka: Kdo nezná fadom, asi tam to téma neodhalí, ale čáry přijdou hned vzápětí.

Chtěla bych ti být vším. Trávit s tebou každou minutu svého času. Být s tebou, třeba jenom kvůli tomu, abych se na tebe mohla dívat a naslouchat ti. Byla bych ti věrná a nikdy tě neopustila. Udělala bych pro tebe úplně všechno.
„Ale já o to nestojím,“ řekl jsi a zabil tak všechny moje naděje. „Vždyť mi nenecháš ani chvilku klidu. Promiň, ale takhle to dál nejde.“ A bez dalšího slova jsi odešel.
Nastalo náhlé vystřízlivění. Zbořil jsi mi svět a vzal mi smysl života. Za to, že jsem se pro tebe chtěla obětovat.
Byla by snad moje oběť sobecká?

Tentokrát si nechte zajít chuť na sladké. Nemuselo by se to vyplatit.
Trochu se prospat by nebylo od věci, ale po sto letech by tě už nejspíš bolela hlava.
Babičce by se daleko víc líbily ty květiny, co rostou přímo za její chaloupkou.
Unášet královské dcery je vždycky trochu krkolomné.
Měli byste synkovi pořídit tříkolku, aby se měl na čem povozit.
Překrmovat děti není zdravé. Moc rychle přibírají na váze.
Sůl kamenná je chemická sloučenina důležitá pro život.
„Proč jim nemůžu poradit, aby se správně rozhodli?“
„Protože příběhy nechybujících lidí by byly jenom tlacháním bez pointy,“ odpověděla moje pohádková babička.

Zaměstnanec ankh-morporské pracovní agentury byl zmatený. Už půl hodiny se vybavoval se zvláštním mužem. To individuum mělo plášť s kápí a nebylo mu vidět do obličeje.
„Takže, chcete vyměnit vedení svého podniku“
„Řekněme.“
„Jaké na něj máte požadavky?“
„Musí mít talent.“
„Na co?“
„Umět… jednat s lidmi.“
„Musí mít zkušenost v oboru?“
„Takové nikdo nemá,“ odpověděl zákazník trochu pobaveně.
„Víte co, dám vám dopisy uchazečů o zaměstnání a třeba si vyberete.“
„Myslím, že ne. Asi si někoho najdu sám…“ Pak vytáhl zpod pláště přesýpací hodiny. „JEN JSEM SI ŘÍKAL, ŽE KDYŽ UŽ TU JSEM, NEBYLO BY OD VĚCI SE ZEPTAT…“

Královna se dívala z okna. Byla šťastná. Nemohla se nabažit blahobytu, který získala svatbou. Co bylo předtím, tím se už nezabývala.
Vtom spatřila na nádvoří otrhaného chlapce. Zaujalo ji to, co držel v rukou. Nádherný zlatý kolovrátek. Musí ho mít.
Poslala za ním svou matku. „To je náhoda. Prý ho prodává za dvě nohy.“
„Za co mě manžel víc pochválí - když najde nohy té, kterou miloval, a nebo nový zlatý kolovrat?“ nadhodila dcera.
Když se král vrátil, žena ho uvítala s kolovrátkem, přeslicí a kuželem z ryzího zlata.
Byla na sebe pyšná, že je vyměnila za nevítaný důkaz svého zločinu.

Fandom: Originál
Poznámka: Tentokrát opravdu hra na "bodík je bodík". K tomuhle drabbli mě tak trochu inspirovala mamka v kuchyni =D.
V dětství si strašně rád hrál se sirkami.
Začalo to tehdy, když se mu ztratilo chrastítko a v jednom kuse brečel. Zoufalá maminka vzala první, co měla po ruce – krabičku sirek – aby ho uklidnila.
Chlapeček pozoruhodně rychle přestal plakat.
Později se chrastítko našlo, ale už stejně nebylo potřeba. Chtěl si hrát jenom s krabičkou zápalek a poslouchat, jak se přesýpají.
Když byl větší, skládal si místo čmárání po papíře obrazce ze sirek.
Jednoho dne zkusil škrtnout. Fascinoval ho plamínek, zvolna se plazící po dřívku. Ještě víc ho fascinovala přibližující se siréna požárního vozu.
Když dokončil školu, rozhodl se stát hasičem.

Fandom: Pohádky (Arabela)
Na Pultanele právě začínal nový den.
Pan doktor Veverka si spokojeně vykračoval směrem k Polepšovně dětí nakažených zlobivkou. Pracoval tam už čtyřicet let, od té doby, co úspěšně vystudoval medicínu.
Sotva přišel do své kanceláře, mechanicky pověsil sako na věšák a oblékl si bílý plášť. Pak se vydal na kontrolu svých zlobivých pacientů. Jako obvykle panoval všude obrovský zmatek. Dědečkové a babičky se chovali jako psi a kočky.
„No tak, Mařenko, už jsi dost velká, abys věděla, že nesmíš tady Karlíkovi krást hračky…“
Do pokoje vstoupila poměrně mladě vyhlížející sekretářka – ještě měla vrásky.
„Pane doktore, volá vás paní ředitelka. Prý je to naléhavé.“
Ředitelka Jánská seděla za stolem a tvářila se ustaraně.
„Bohužel mám pro vás špatné zprávy…“
„O co jde?“ zeptal se stísněně.
„Víte, zažádal si u nás o práci absolvent v oboru dětských nemocí a po důkladné úvaze jsem jeho žádost přijala. Naneštěstí tu není dost práce pro oba…“
„Vždycky jsem pracoval oddaně…“
„Ale zasloužíte si odpočinek v důchodu. Vždyť už vám ani nerostou vousy...“
Nešťastně si to zamířil přímo do jablečného sadu.
„Prosím jedno červené jablko…“
„Jste si jist, že…?“ zeptal se ho hlídač.
Přikývl.
Za okamžik přistál na okně Polepšovny dětí nakažených zlobivkou čerstvě vylíhnutý bělásek.

Zvony na kostelní věži všem oznamují, že je pravé poledne.
Automat na kávu si vede svůj nepřetržitý monolog.
Kuchařky v závodní jídelně rytmicky cvakají naběračkami s bramborovou kaší o talíře.
Příbory jedlíků skřípou a ťukají o sebe.
Náměstím se rozléhají kroky pracujících, spěchajících využít svou půlhodinku na jídlo.
Vrabci sezobávají drobečky spadlé na chodník.
Děti si s mlaskáním vychutnávají zmrzlinu jako dezert.
Cinknutí mikrovlnky hlásí, že oběd je ohřátý.
Prodavač ve fast foodu si tiše pobrukuje.
Sirény vřeští o sto šest. Je první středa v měsíci.
Je zrovna dvanáct. Město žije svým vlastním, uspěchaným životem a poslouchá symfonii poledních zvuků.

Fandom: prozradím na konci
„Všechno mě bolí. V hlavě mi hučí jak ve včelíně a luplo mi v zádech.
Svaly mám namožené, jako bych sám přestěhoval celý obývák, klouby mi křupou.
V oku mám tik a v uších mi píská.
Zimnice se mnou třese, celý se potím. Určitě mám horečku.
To je bolest, to je bolest! Bude to asi moje poslední hodinka!
Nejspíš omdlím,“ mumlá si jakýsi chlapec, schoulený pod peřinou. Skoro by se mu to dalo věřit.
„Rychlonožko,“ ozve se maminčin hlas z kuchyně. „Vstávej a pojď se nasnídat, ať nepřijdeš pozdě do školy!“
„Ach vy plantážníci,“ povzdechne si Rychlonožka. „Zase to nezabralo…“
(Fandom: Rychlé šípy)

Dvoukvítek už poněkolikáté vyndal obrázkovou skříňku, která Mrakoplaše přiváděla k zoufalství. Hledal nejhezčí pohled na malé, ušmudlané náměstíčko, na němž se mu bůhvíco líbilo. Zatímco chystal skříňku, přiblížil se k nim kulhavý, postarší muž.
„Promiňte, na jakém principu to funguje?“ zeptal se.
Dvoukvítek otevřel dvířka a ukazoval mu obrázkového démonka, který se pilně činil, aby spodobnil ono náměstí.
„Zajímavé,“ mumlal chlapík. „Ale je to poněkud zastaralá metoda. Kdybyste měl zájem, mohl bych vám ukázat svůj nejnovější vynález.“ Začal vykládat složitý výrobní postup něčeho, co nazýval fotografií.
Dvoukvítek vypadal zaujatě. „Podíval bych se velmi rád. Času máme dost…“
Mrakoplaš protočil panenky.

„To je mlok, vidíš?“ ukazovala návštěvnice londýnské zoo svému synkovi cosi černého, co bez jediného hnutí vykukovalo z vody.
Klučina hlasitě zaklepal na nádrž, aby mloka vzbudil.
„Promiňte, to se nesmí,“ ozval se hlídačův hlas.
Mlok, vyrušený ze svého odpočinku, se chytil okraje nádrže a začal se kývat. Sem a tam.
Chlapec ho zaujatě sledoval. „On je živý!“
Mlok se otočil na hlídače a skřehotavým hlasem se zeptal: „Co je to živý?“
Ani se nepodivil. „Živý znamená, že se někdo hýbe a...“
Kluk chvíli vyděšeně zíral a pak vzal nohy na ramena.
Mlok za ním podíval a zkonstatoval: „Je živý.“

Fandom: Muminci
Poznámka: Kdo nezná povídku O bambulovi, který měl rád ticho, to asi úplně nepochopí. Byl to jeden z mých nejoblíbenějších muminích příběhů a nějak jsem si na něj dneska vzpomněla...
Byla to obyčejná zarezlá branka, vedoucí do dávno opuštěného parku. Stromy tam shlížely na zahradu a mlčenlivě se nechaly objímat popínavými rostlinami. Potůček se klikatil nedaleko zříceniny starého domu a šuměním dokresloval všeobecné ticho. Pro většinu místních byla tahle zahrada zapomenutá, jako by snad ani neexistovala. Ale bambulovi, který si přál oázu klidu, to splnilo jeho sen. Konečně bude žít po svém.
A před tou brankou, která ho přivedla do tichého ráje, sedávaly děti. Dívaly se, jak bambul krok za krokem svůj sen ničí.
Místo vytouženého domečku pro panenky znovu postavil zábavní park, který byl pro něj svého času utrpením.

Hudba. Tanec. Smích. Celý sál splýval v pestrou duhu.
O půlnoci utekla z plesu. Na zámku se tančilo až do svítání. On netančil. Snad. Doufala. Ráno se vrátila do reality.
O půlnoci utekla podruhé. Ranní slzy smyly špínu ze tváří.
Utekla potřetí. Znovu o půlnoci.
A on? Věřil, že ji zadrží. Zmizela však, jako by se rozplynula s posledním úderem zvonu. Odešel také. Krásná neznámá si odnesla s sebou jeho srdce.
Ale co naplat.
Ráno musel oznámit jméno své vyvolené.
Neznal ho.
Všechno kolem se točilo. Blouznil.
„Pane, na schodech jsme našli střevíček...“
Ve svém žalu odehnal sluhu mávnutím ruky.

Téma: Kostlivec ve skříni
Fandom: Harry Potter
„Hele, nemělo to být průhledný?“ nadhodil Ron s pohledem na sytě zelený bublající odvar, když tam Harry sypal puškvorec.
„Pottere, co to tu provádíte?“ ozvalo se za nimi. „Vy jste tam přidal arniku?“
Snape se prudce otočil a kamsi odkráčel. Za chvíli se vrátil ze skladu přísad s jednou skleničkou.
„Umíte vy číst? Tady jasně vidíte napsáno puškvorec. Pé jako puškvorec. Jeho přidáním se sice vrátí všechno do normálu, ale za vaší negramotnost strhávám Nebelvíru padesát bodů,“ ušklíbl se jízlivě.
Nic se nestalo. Lektvar byl dál křiklavě zelený. Vtom se někdo škodolibě zasmál.
„Aha, pé jako Protiva,“ dovtípil se Ron.

„Zachovám ti lásku, úctu a věrnost, nikdy tě neopustím a ponesu s tebou všechno dobré i zlé až do smrti.“ Když odříkával tato slova, věřila mu. „Budu tě milovat navěky,“ zašeptal předtím, než ji políbil. Byla tak šťastná. A slzy dojetí jí stékaly po tvářích.
Když na tuhle chvíli vzpomínala teď, o sedmnáct let později, také plakala.
„Statistika říká, že naše manželství trvalo nadprůměrně dlouho, tak bych vlastně měla být vděčná,“ pomyslela si ironicky, když podepisovala žádost o rozvod. Pro některé lidi jsou věčností třeba jen tři roky. Možná mohla být ráda, že to jeho „navěky“ trvalo celých sedmnáct let.

Varování: možná až příliš velký slaďák...
Byla to jedna z těch horkých letních nocí, kdy člověk nemůže usnout a chvíli co chvíli upadá do bezesného, neklidného spánku. Šílí a myšlenky ho nutí dělat bláznivé věci.
Ťuky ťuk, znělo nočním tichem. Na okno chlapecké ložnice něco klepalo.
Jeden z chlapců sebou neklidně trhl.
Ťuky ťuk.
Víčka spícího se nepatrně pohnula.
Ťuky ťuk.
Celý zpocený se vzbudil. Bylo slyšet tiché zašustění. To poštovní sova právě odlétala z parapetu. Vtom jí sklouzl z pařátku dopis, chvatně připevněný třesoucíma se dívčíma rukama.
Až ranní rosa úplně rozpila ten vzkaz. Harry se nikdy nedozvěděl, že tehdy mu Ginny poprvé vyznala lásku.

„Mrakoplaši, podívej, co to je?“ ukazoval Dvoukvítek uchváceně na podivné vznášedlo, které se zrovna odlepilo od země.
„Jmenuje se to horkovzdušný balón,“ ozvalo se mu za zády. Spatřil komického krátkonohého chlapíka. „Nechcete se proletět? Další let začíná za chvilinku.“
„Ne, nemáme čas,“ odmítl rychle čaroděj.
„Mrakoplaši, prosím…“
„Tak dobře, ale já počkám radši na zemi.“ Věděl, že nemá cenu smlouvat.
Dvoukvítek se nadšeně rozběhl ke druhému, přivázanému balónu. Mrakoplaš se opatrně přitočil k majiteli.
„Poslyšte, co děláte, když balón začne klesat?“
„Vyhazujeme nepotřebnou zátěž.“
„To se vám asi nepovede,“ odvětil Mrakoplaš s pohledem na bednu, která cupitala Dvoukvítkovi v patách.