Fans and Fascinations

Brzy pojedem zpátky. Někdy včera se Gwen mezi řečí zeptala, proč a kdy jsem tohle vlastně začala psát. Jak obvykle věci pamatuju přesně a dlouho, tady jsem znejistěla.
Bylo to ono památné předčítání z růžového notýsku se štěňátky, kdy jsem si několika stránkami textu vybíjela spravedlivou zlost na někom, koho jsem nemohla naživo seřvat, že na moje kamarády se nesahá?
Nebo to byly tajně spřádané řádky o hezkých setkáních a vlídných slovech, jména skrytá překladem, když jsem věděla, že ta vlídná slova mi v tu chvíli patřit nemohou?
Já vám nevím. Ale chytilo se to. Tak zase příště, jako poprvé.

"Ty jsi vzhůru?" zavrzala Susan s jedním okem stěží rozlepeným.
"Zvyk ještě z laborky. Touhle dobou bych přestupovala na Smícháči," opáčila zcela probuzená a oblečená Gwen. "Koukej, na dvoře je Darcy. Vypadá nervózně."
"Ach, takže dnes je tohle ráno," klesla Susan zpátky na polštář.
"Ty, nebylo to v knížce jinak?"
"Zjevně jsme v adaptaci. Vzbuď mě, až uslyšíš matičku Bennetovou radostně vykřikovat."
"Chudák pan Bennet."
"Mhhhm. Patrně si právě myslí, že Longbourn je posedlý nějakou speciální kletbou, která nepřipustí pod touto střechou žádné rozumné stvoření ženského rodu. A že právě postihla i Lizzie, která jí jako zázrakem od narození unikala."

Pojem "malý příjemný výlet" byl lehce zavádějící. Cesta byla poněkud kamenitá a místy se setkávala s potokem, nicméně výhledy byly fascinující a květena jarně vyšílená. Početná skupinka turistů průkopníků se brzy roztáhla do náležité délky.
Paní Smithová a další rychlíci měli piknik připravený (napůl snědený), když dorazil střední voj.
"No kde jste? Pojďte si sednout."
"Učila jsem Marka kytičky," Susan byla ve svém živlu.
"A kde máte Thorpovy?"
"Eeee..."
"Těžko říct."
"Možná se vrátili."
"U rozcestí jsem jim nechal šipku."
Mluvili jeden přes druhého.
"Kousek před rozcestím jsem je ještě slyšel halekat za námi," pokrčil rameny pan Tilney.
Nikomu nechyběli.

Nestávalo se často, že by mladý pan bebe usnul před soumrakem. Ovšem dny se prodlužovaly a odvážné samostatné ťapání (nechci ruku! Pusti mi!) bylo ten den docela vyčerpávající (tolik psů jsem viděl! A kočár! Měl kola! Dvě!).
Susan vyšla na zahradní terasu, právě když slunce mizelo za obzorem.
Kývla hlavou, mládě spí.
"Barvičky!" zašeptal v odpověď její muž.
"Krásné," zhodnotila výhled a usadila se mu po boku. "Líbí se mi ta vlna, co dělají tamty cirry. Cirrusy," usmála se.
"Ciráty. Citrusy. Máme ještě to pomelo?"
"Ne. Ale Betsy připravila čaj."
"Mmmmm!" položil jí kolem ramen svou vyhřátou přikrývku. "Přinesu ho."

"Zahlédla jsem Molly v zahradě, drahý," poznamenala nová paní Gibsonová mimochodem. "Je to citlivé děvče, někdy až k vlastní škodě. Zase měla uplakané oči."
Susan za knihou zvedla oči v sloup.
Citlivá, ne útlocitná, ty nafučená matičko. Kdybys věděla. Vytrvalost a síla, jakou tobě pánbu nenadělil. Ochota, laskavost a pod tím vším hrdost, o které sama neví, že ji má.
Už chtěla narušit kanonický běh děje, když otcovské instinkty zachytily klíčová slova.
"Uplakané? Zase? Drahá, nejsem si vědom, že byste to dříve zmiňovala, ale děkuji za upozornění. Omluvte mě, půjdu s Molly pohovořit."
"Ale...," vyfoukla se mamá.
Manžel byl pryč.

"Četla jsem to minulý léto znova a musim uznat, že Edward Rochester je poněkud na přesdržku," slevila tuhle Susan ze svého fanynkování.
"Postřeh. Ale stejně pro něj máš slabost, co?"
"Trochu. Teď zrovna. Tvrdne v zatuchlym domě v lese, nevidí, nadává, skuhrá. Záměrně odříznutý od lidí, od emocí. Nestará se o sebe..."
"Chudáček malej!"
"Poslala bych mu třeba koláče," rozhodila Susan rukama.
"Je z toho cítit pach spáleniny, neklamný příznak mámení pekelných!" napodobila Gwen velmi věrohodně otce Scholastika.
"To by uměl říct jadrněji. A jsem si jistá, že by to udělal."
"Tak udělej masový, ať chutnaj aspoň tomu jeho psisku."