DMD č. 4. pro 4. 4. 2013. Téma: Alfasavec

Aristotelés odstrčil z poznámek chameleóna, vyklepal tarantuli z přihrádky svitky a shodil kobru z křesla. Začal psát:
„Aristotelés zdraví Alexandra…“
„Ta přerostlá kočka mi zas běhá po zahradě!“ ozval se zvenčí rozzuřený křik.
„Níkomachu!“ přivolal Aristotelés syna. Ten se přiloudal s mládětem paviána v náručí.
„Nakrm tygra. Já jdu sehnat krmení pro velblouda.“
„Doufám,“ poznamenal Níkomachos, „že Alex bude dlouho žít. Jinak nás odsud vyrazí.“
„Tati?“
„Hm?“
„Přišel nám krokodýl. Tati… co ti je?“
„Jen mne tak napadlo, jak by bylo krásné, kdybych si řekl jen o ty kytky.“
„Tati… já bych chtěl psa.“
„Níkomachu, nerozčiluj mne! Slon ti nestačí?“

„Dobré zprávy vespolek!“ rozrazil profesor Farnsworth automatické dveře jídelny. Posádka se kysele zatvářila. „Můj nejnovější vynález - Alfasavec - je připraven k praktické zkoušce,“ nenechal se odradit. „Potřebuji dobrovolníka a tím bude Fry.“
Montujíc Fryovi na hlavu elektroencefalitickou přilbici vysvětloval: „Odsátím Alfa vln z mozku podřadného samce savce vytvoříme Alfa samce krasavce!“
Leela zbystřila. „Někoho tak mužného jako kříženec hypnožáby a Zapa Brannigana,“ pokračoval profesor.
Leela zbledla, pak však rázně uchopila sklenici Slurmu a vylila ji s omluvným „Ups, to jsem nechtěla...“ na přilbici. Zkratovaných pět kilovolt složilo Frye k zemi a ten se nestal Sexidolem Galaxie.
„Šikovná holka,“ pomyslel si Diblík.

Dceruško,
člověk je ten nejpošetilejší tvor ze všech. Považuje sám sebe za pána ostatních savců. Sama vidíš, jak je to směšné. To člověk přece slouží kočkám, a ne naopak! Člověka je snadné ochočit, aby nám obstarával potravu. Nemusíme se tedy zdržovat prací a lovit můžeme výhradně pro svou kratochvíli. Kočka také NIKDY neuklízí loužičky po lidských mláďatech, zatímco člověk kočičí loužičky uklízí rychle a efektivně. Kočka se bez člověka snadno obejde, to člověk se neobejde bez kočky.
Většinou je však nejlepší šlechetně ponechat člověku jeho představu. Dělá mu to náramně dobře a ty tak můžeš získat lecjakou výhodu či lahůdku.

Fufán spal na okně, když tu se přikradl Čitu a sekl ho do nosu. Fufán se zavrtěl.
„Braň se!“ vyjekl Čitu.
Fufán otevřel jedno oko.
„Dej mi pokoj, mládežníku,“ zabručel.
Čitu naježil srst, ocas jako kartáč na lahve.
„Jsi srab!“ vyprskl. „Poznám to. Voníš divně. Ne jako já. Jako bys ani nebyl kocour!“
„Jestli chceš zpochybňovat mou kocourovitost – „
„Nejsi kocour, ani kočka, jsi jen tlustý! Nemůžeš vládnout v tomhle domě!“ Čitu se vydrápal na knihovnu. „Ať žiju já!“
Druhý den, když vrátili Čitu zpátky ještě zpitomělého narkózou, voněl jinak. Jako by ani nebyl kocour.
Fufán se pod vousy lehce ušklíbl.

I rozhodla se zvířátka, že už utiskování, týrání a hubení člověkem mají dost a svolala velký sněm.
Dlouho rokovali, překřikovali se a hašteřili, až lev zaburácel:
„Ticho! Takhle se jednat nedá. Je třeba zvolit vůdce!“
„Já bych se toho ujal,“ zakřičel pestrobarevný papoušek. „Umím mluvit po lidsku!“
„Drž zobák, ptáku,“ okřikla ho opice. „Já se člověku nejvíc podobám…“
„Je pravda, že velet musí savec, protože i člověk je savec,“ pronesl lev. „A protože jsem král zvířat…“
„Já jsem král lesní zvěře,“ zatroubil jelen.
„Já jsem největší a mám největší mozek,“ poznamenal důstojně vorvaň.
A zvířátka jednomyslně uznala vorvaně za alfu…

Elephas Maximus vydal vítězné zatroubení, které se neslo nad rýžovými poli. Vzápětí sklonil chobot a vytrhl velký trs rýže. Zamyšleně jej opral, oklepal o hráz a vsunul do úst.
Vesničané nespokojeně zamručeli, ale bez pušky mohli jen bezmocně přihlížet slonímu řádění. Střecha pokrytá loňskou rýžovou slámou se sesunula na zem a Elephas Maximus začal obírat jeden došek za druhým.
Copak nikdo nedokáže zastavit pána džungle?
Druhé vítězné zatroubení se změnilo v hysterický jekot slečinky, které podběhne pod nohama myš. Roztřesený Elephas Maximus balancoval všemi čtyřmi na malé skalce a kolem něj se to hemžilo myšmi, které vyklepal z rýžových došků ...

„Když si to shrneme – člověk, druh alfa. Savec, čtyři končetiny, žádné extra fyzické přednosti, řídká srst. Své savčí předky překonává pouze velikostí mozkovny. Než předchůdci tohoto druhu opustili stromy, byli poměrně oblíbenou pochoutkou mnoha šelem. Ještě před tím to byla jenom ustrašená stvoření, která žila v podzemí, aby je nepozřel obří ještěr. Nemluvě o tom slizu, co na počátku Země vyvrhlo moře. Na to jsi hrdá? A pořád máš tu drzost považovat se za alfa-druh?“
Jenny se neobtěžovala zvednout hlavu a dál pevnou rukou brousila katanu.
„Skončila jste?“ prohodila směrem k Vastře.
Silurianka kývla.
„Tak mlčte a polibte svůj sliz.“

Vrm vrm vrm. Vraúúú! Jedůůů! Šlápni na to, přitlač na pedál, neboj se toho! Jsem sporťák, jsem závodnička! Aerodynamika mi říká pane! Vžum! A ještě vžum! Palivo kolotá, palivo přímo sviští motorem, jen ještě trochu, ještě víc, šlápni na to, ať můžu zrychlit! Necháme všechno za zády.
Zdá se, že i tvůj život. Nějak mi bledneš, pouštíš volant... Noha ti padá z plynu, pomalu zastavuji, to jediné vždy pomalu, nechce se mi, nechce se mi tě pustit. Stojíme u krajnice. Pomalu chladnu. Ty taky.
Jestli ti to přijde jako příliš velká cena, neměl sis začínat s upírem z Alfy Romeo...

Hladina se zčeřila a moře z hlubin vyvrhlo svůj hrůzostrašný opus magnum. I já, kdož jsem stál na palubě samotné Pequod, jsem byl potřísněn krůpějemi slané vody – posádka člunu musela být promoknuta na kost.
Zdáli jsem pozoroval, jak se člun zhoupl na vlně a zavrávoral. Mořeplavci kolem mne křičeli. Byl bych řekl, že je přes dunění moře nikdo na tu dálku slyšet nemohl, ale odrazu se ve člunu vztyčil Kapitán, pozvedl Fedallahovu harpunu a posedle zařval: „Konečně tě mám, ty proklatá rybo!“
Jeden z veslařů ještě zvolal: „Kapitáne Achabe, to není ryba, je to-“
A pak se Kapitánem stal Starbuck.

Dnes konečně vrhla mladé. Snad se budou mít k světu. Shaia si to zaslouží, po tom všem, čím prošla.
Jen tak zběžně jsem nakoukl do doupěte, nechci je moc rušit. Počkám si, až jako rodinka vyjdou z úkrytu. Všiml jsem si jednoho vlčete. Má na zadečku černou skvrnu a pere se o jídlo, jako o život. Taky jo.
Po třech týdnech poprvé venku. Shaia jim všechno ukazuje.
Mláďata jsou velmi hravá.
Vlče se skvrnkou je v jídle stále tak aktivní.
Úplný alfasavec. Říkám mu Cicavec, takový můj soukromý vtip.
Jen doufám, že se takhle bude umět prát i v životě...