Moje články

Čarodějky obvykle mají dvě srdce.
Jedno patří ženě, která chce docela obyčejně žít. Jen tak mluvit s lidmi a nehledat za jejich slovy skryté motivy. Podívat se na kvetoucí louku a užívat si barev a vůní. Bezstarostně se smát.
Druhé patří čarodějce, která ví, že má své povinnosti.
Teď se dvě srdce spojená v jedno dívají čarodějčinýma očima. Tři neklidní liščí duchové krouží kolem svého kata. V denním světle jsou duchové téměř neviditelní i pro ni.
Kruhy se zmenšují. Vrčení je zlověstnější.
Když první liška skočí, chce žena zavřít oči. Čarodějka zatíná zuby a dívá se. Až do hořkého konce.

Svět není plný neklidných duchů. Každého nakonec rozfouká vítr, odnese voda, pohltí země, či spálí oheň. Nejrychlejší způsob jak ducha přivést k pokoji? Pomsta.
Neklidný duch touží po pomstě. S tím mu někdo může pomoci. Někdo ho může kouzlem svázat s vhodnou bylinou a osvobodit ho až poblíž toho, na kom chce svou pomstu vykonat. Právě v tomhle okamžiku se kouzlo nejspíš zvrtne.
Když čarodějka láme snítku šalvěje, zadrží dech. Mohou se vrhnout na ni, na někoho z davu. Musí být připravena zakročit. Ale Jakubíček svou pýchou a sebevědomím přímo září. Tři liščí duchové se bez zaváhání rozběhnou k němu.

Hluboko v budečských sklepeních leží kniha, kterou nemá nikdo dovoleno číst. Vypadá skromně, je vázaná jen v plátně, nemá ozdobné kování. Skrývá se v ní však netušená síla.
Přečtení každé kapitoly vám něco dá.
Moudrost.
Lásku.
Štěstí.
Zdraví.
Jenže když začnete číst, nedokážete přestat. Puzení obracet stránku za stránkou je příliš silné.
Toho, kdo přečte třináctou kapitolu, postihne neštěstí. Šílenství. Smrt. Apokalypsa.
Jenže za kapitolou třináctou je ještě jedna. Nikdo neví, co se stane po jejím přečtení.
Knihu lze číst jen list po listu a čtrnáctou kapitolu ještě nikdo nečetl.
Existuje si na konci knihy jen tak, sama pro sebe.

Jakubíček bez dechu zírá na krvavé rány, které zčistajasna vykvétají na jeho ruce. Něco prokousává jeho dlaň ostrými zuby. Něco svou vahou táhne jeho ruku k zemi. S křikem se ohání a něco se pouští jeho ruky a odlétá. Něco při dopadu na zem zakňučí.
Jakubíček zatíná zuby a balí svou dlaň do cípu košile, aby zpomalil krvácení. Nejsou vidět, ale slyší je. Obcházejí kolem něj a temně vrčí. Jejich pohyb prozrazují jenom náhodně zvířené obláčky prachu.
Jakubíček je ve střehu. Poslouchá každé štěknutí, zakňučení, odhaduje další pohyb neviděných přízraků.
Jejich hlasy křičí, ale nejsou to hlasy lidské. Nerozumí jím.

Tak nakonec jsme tady. Ty a já.
Nevěřil jsem, že to zvládneš. Jsi tak malý a nevýznamný. Nejsi mě hoden. Nikdy jsi nebyl.
Myslíš, že tady se naše cesty rozejdou? Neee. To se pleteš. Nenechám tě odejít.
O tomhle rozhoduju já. Jenom já. Ty nemáš poradní hlas. Jsi můj. Celý můj.
Dotkni se mě. Cítíš to? Sevři mě v dlani. Dej mě, kam patřím. Vstup do mě.
Jsme jedním. Mizíme. Nikdo nás už neohrozí!
Co se to děje? Zuby?
Tuhle mysl znám!
Nechci být v těchhle špinavých prackách.
My padáme!
„Milášššku!“
To vedro.
To strašné vedro!
Já se snad roztav…

„Základem všeho je úcta,“ říká čarodějka. Mluví tiše, ale v tichu návsi se její hlas nese. „Úctu si zaslouží ten, kdo je ti roven i ten, ke komu vzhlížíš. Ale zaslouží si ji i ten, kdo vzhlíží k tobě. Každý živý tvor.“
Pozorný divák by si všiml tří obláčků prachu, které se přesouvají od čarodějky k Jakubíčkovi.
„Jenže tys na to zapomněl. Zapomněl jsi na úctu, na ohledy, ke kterým tě vedli už jako dítě. Zahleděl ses sám do sebe. Sebe postavil nejvýš. Teď budeš platit.“
Čarodějka zavírá oči.
Jakubíček křičí bolestí. Ze hřbetu levé ruky mu začíná téct krev.

Upírají se na ni oči celé vesnice. Nastražené jsou vrásčité uši starých žen i hladké uši dětí. Nikdo nechce přeslechnout jediné slovo. Čarodějka mlčí. Dívá se přes náves přímo na Jakubíčka. Ten stojí pevně a pyšně. Věnuje jí opovržlivý pohled.
Čarodějka stojí klidně. Není z ní cítit nebezpečí. Je to jen drobná, nevýrazná žena s rukama skrytýma v bohatých záhybech suknice. Tak si nikdo nevšimne, že v ruce drží snítku šalvěje svázanou dvanácti stébly trávy.
Jakubíček si myslí, že nikdo není na její straně.
Čarodějka zlomí snítku šalvěje. Než dopadne na zem, trávové uzlíky se všechny rozvážou.
Jakubíček se plete.

Ostří kříslo o kámen, až skončím, budu ho muset nabrousit. Teď prostě kopu. Musím Ji dostat ven.
Zvyšuju tempo, hlína létá kolem. Už je skoro venku, když se kopeček hlíny sesune zpátky do vykopané jámy. Zaskučím, ale nepřestávám pracovat.
V temnícím soumraku Ji táhnu domů. Musím Jí věnovat péči, aby se vzpamatovala.
PROBOHA! Ve světle lampy si konečně uvědomuju, že to není Ona. Co dělat?
V záchvatu zděšení Ho vyhazuju oknem. Zavřeným.
Takže zítra musím ještě za sklenářem.

Šel zahradník do zahrady s motykou.
Vykopal tam rozmarýnu velikou.
Nebyla to rozmarýna byl to křen.
Vyhodil ho zahradníček z okna ven.

Náves má tvar bochníku chleba. Domy se řadí kolem ní a své lány schovávají za sebou. Uprostřed stojí lípa.
Vesničané postávají okolo. Starší sedí na lavicích pod lípou. Čekají.
Jakubíček shromáždění nesvolal, ale všichni ví, že jsou tu kvůli němu. Když se objeví na horním konci, zmlknou.
„Čarodějka utekla!“ zahřímá. „Opustila povinnosti! Opustila nás!“
Hodí před sebe ledabyle svázaný šátek. Když dopadne na zem, cípy se rozevřou. Na slunci se zalesknou hliněné střepy.
„Tohle nám nechala! Nápovědu! Výhružku! Bosorbaby milujou jedy. Musíme zkontorolovat studně, jestli je všechny neotrávila!“
Zděšené ticho protne jediné slovo.
„Ne,“ pronese čarodějka z dolního konce návsi.

Čarodějka sedí u Pěsti a opírá se o skálu. Skála tlačí do zad. Nebe je plné hvězd, měsíc jako úzký srp připravený požnout plevel. Nemůže usnout. Možná nechce usnout. Protože dokud neusne, nepřijde zítřek. Čarodějka sleduje pomalu se pohybující hvězdy. Přemýšlí o následcích.
„Pokud se nedokážeš zbavit hořkosti, která přichází s pocitem, že dost neoceňují, co pro ně děláš, odejdi rovnou,“ říkávala její babička. „Protože oni nikdy nepochopí, cos pro ně obětovala. Tvá pomoc pro ně bude stejně samozřejmá jako sluneční svit. Pokud to nedokážeš přijmout, odejdi včas.“
Čarodějka zavře oči. Ví, že svůj kraj a své lidi opustit nedokáže.

Jde jich osm. Pohybují se jako svázaní pevným, pružným poutem. Jakubíček je v čele. Markétka za ním vyběhne z chalupy, chytí ho za ruku, aby ho zastavila. Vytrhne se jí, pokračuje v cestě, ale věnuje jí pohled. Neplodná pustina v jeho očích ji vyleká. Klopýtne a zůstane stát.
Osm jich otevřenými dveřmi vejde do čarodějčiny chalupy. Na stole chléb, sůl a džbán vody. Lavice zve k usednutí. Světnice je prosycena duchem pohostinnosti.
Chléb může nakrmit hladovějící. Voda napojit žíznivé. Pohostinnost může pustinu změnit v kvetoucí ráj, ale zbydou po ní jen střepy v loužičce vody rychle se vsakující do podlahy.

„Jak se dnes cítíte pane Bingu?“
Tohle byla ta milá sestřička, někdy se neudržel a oslovil ji Flope.
„Už to není co to bývalo,“ usmál se na ni.
„Málo návštěv?“
Přikývl. Syn tu byl včera, každý den to nezvládal.
Kamarádi… Dlouho na ně nemyslel.
Pando umřel v autě ještě před třicítkou.
Coco kvůli tuctu vnoučat neměla čas.
A Sula… no, řekli si ošklivé věci. Teď už se neusmíří.
„Naštěstí mám na co vzpomínat,“ zasmál se.
Tenkrát ve školce.
„Zastavte ten vlak!“ zazpíval, „Já musím na záchod se hnát! Ču-ču-ču-čůrat!“
Sestra se zasmála s ním.
Hadička se naposledy naplnila močí.
A pak byl konec.

Za vesnicí je skála. Tvarem připomíná zaťatou pěst. Taky se jí tak říká. Lesem k ní vede několik pěšin a po jedné z nich teď pomalu kráčí žena.
Jakubíček pije se svými kumpány. Už kolik dní mluví a ponouká. Každý den přidá pár slov navíc. Už brzy musí přijít ten okamžik, kdy se v nich něco zlomí.
Čarodějka si myslí, že ten okamžik přichází právě teď. A tak obstarala zvířata, nechala pohostinně otevřené dveře a vyrazila na Pěst. Tam je pod sevřeným palcem útulná jeskyně, kde dnes přespí. Nestojí o to, přivítat ve svém domě dav s vidlemi a pochodněmi.

Jakubíček zakrýval mrtvé tělo kameny a pečlivě si opakoval každé slovo, které mu umírající řekl. Když mu je šeptal do uší, zněla tak slibně a sladce. V srdci se mu usídlila chvějivá jistota, že vykročil po cestě k velikosti.
V těch slovech se skrývala kouzla, malá i větší a všechna směřovala k tomu mást, zastírat a klamat.
Jakubíček věděl, že teď uloví víc. Získá si větší vážnost. Bude stát nad lidmi a oni k němu budou vzhlížet.
Bylo jen trochu zvláštní, že si neuvědomil, že ten, kdo mu ta skvělá kouzla předává, právě umírá sám a opuštěný uprostřed cizí země.

Tři přátelé šli spolu světem. Dělili se o dobré i zlé. Občas je odněkud vyhnali. Jeden vždycky musí být nejpomalejší. Ten dostal největší nakládačku.
Nebyli to velcí přátelé. Když u ohně pod skalami dodýchával, pobrali z jeho věcí všechno, co mohlo být užitečné.
Dva přátelé jdou spolu světem. Dělí se o dobré i zlé. Snaží se být vždycky o trochu rychlejší než ten druhý.
Třetí leží u vyhaslého ohně. Tělo pokryté kamením.
Kámen za každé slovo, které umírající pošeptal lovci, který ho to ráno našel. Kámen za každé tajemství. Kameny, aby mrtvý mohl klidně spát. Kameny jako počátek Jakubíčkova konce.

Vesnická čarodějka se nikdy pořádně nezastaví. Nemá vždycky čas. Tak se každý naučí nějaké malé kouzlo. Jak na chvíli zahnat bolest. Která bylina přináší spánek. Čím usmířit lesní duchy.
Každý umí trochu čarovat, takže když někdo přijde s myšlenkou, že čarodějku vlastně nepotřebují, nevypadá to jako hloupost hned. A on to ani neřekne přímo, kape jim do uší jed a nechává je, aby si to domysleli sami.
Čarodějka sama umí vyléčit polámané tělo. Dokáže pomoci na svět děcku i teleti. Pozná, kdy usmiřovat živly i kdy před nimi raději utéct. Ví, jak mocná jsou slova. Ale nedokáže se sama bránit.

Lidé jsou zvědaví. Sejdou se dva a během chvilky protřepou vesnici z jednoho konce na druhý. Kdo, komu a co.
Najednou každý ví, že Jakubíček vyhodil čarodějku z chalupy. Nikdo neví proč. Čarodějka mlčí. Jakubíček zamlouvá. Zmíní se o přespolních, co se dostali do pranice s trojicí vandrovních. Začne hádat jaká bude sklizeň, když tak dlouho ležel sníh. Nakonec si postěžuje, že se ženě zase srazil chléb. Pak se jen dívá. Snad čeká na znamení, tajné slovo, které mu rozváže jazyk, aby mohl mluvit.
Lidé jsou zvědaví, rádi by se zeptali přímo, ale jsou věci, do kterých se radši nemíchat.

Nebyl výjimečný. Ani krasavec. Ani mudrc. Ale pamatovala si jeho laskavý úsměv, když jí jako malé žábě pomáhal z té veliké třešně.
Když dospěla do sňatečného věku, mohla si vybírat. Byla dobrá partie. On se k ní hodil. Rodiny měly dobrý vztah. Pole sousedila.
Rodiče jí ho nenutili, ale on udělal správně všechno, co se sluší. Věděla, že u něj bude v bezpečí.
Jenže Teď její Jakubíček s kletbami vyhodil z domu vesnickou čarodějku. Sám přišel domů k půlnoci a tvář, kterou ona sleduje v mihotavém světle ohně, má i ve spánku staženou vztekem. Markétka se bojí.
O něj? Jeho?

Zářivě se usměje do publika a hbitě se chopí mikrofonu.
„Vítám tu dnešní báječné publikum!“
Hosté se mají cítit příjemně a pobaveně. Řekne jim vtip.
„Tři čarodějky přijdou do baru…“ věta mu zaskočí, když se u pultu vztyčí tři špičaté klobouky.
„Poustevník přijde do baru…“ opraví se rychle, ale v tu chvíli se rozsvítí světlo v doposud temném VIP boxu a na pódium upře zrak zarostlý muž v bederní roušce.
„Minotaurus přijde do baru…“ vyhrkne v posledním zoufalém pokusu, ale když se z temného kouta ozve výstražné zabučení, vzdá to.
Co se jim snaží namluvit? On přece není žádný komik!

Lov je souboj mezi lidskou zručností a zvířecím instinktem. Není to nepřirozené. Obvykle.
Čarodějka rozplétá zaříkáním svázané cestičky. Je jich v lese tolik, kolik jich Jakubíček zvládl vyznačit krví jedné slepice.
Krev vyschla, ale kouzlo brní pod nohama. Svazuje krok a nutí nesejít z vyznačené cesty. Všechny cesty vedou k srdci. A na každé číhá past.
O některé cesty ještě liščí tlapka nezavadila. Na těch druhých čekají další dva neklidní duchové.
Čarodějka pasti odstraní. Přeruší krví zpečetěná kouzla. Slepičí srdce, které je středem a svazuje kouzla k jedinému bodu, spálí.
Rovnováhu obnoví.
Ale otázky proč a jak ji stále děsí.

Vít vaří nejlepší pivo, tak se chlapi většinou schází tam.
Jakubíček nejdřív mlčí. Poslouchá. Nechá si stoupnout do hlavy. Pak zaslechne její jméno.
„Čábrnice,“ odplivne, „Povyšuje se, protože si o sobě myslí kdovíco. Nedopeřený kuře, který ani neví jak správně kvokat.“
„Že ti vyléčila haksnu? Vo bylinách ví něco každej z nás. Co už ať si je sbírá, ať se stará o babicí věci. Aspoň budou mít naše ženský víc času na hospodářství.“
„Ale vona se prdelí do mužskejch věcí, to bysme jí trpět neměli!“
Jakubíček nadává na vesnickou čarodějku a v srdci ho pálí vzpomínka na její vyčítavé oči.

„Liščí duch? Hloupost. Ten kurník prostě někdo proklel,“ vrčí Jakubíček.
„Prokletí vypadá jinak,“ odpoví čarodějka mírně.
„Pfff, chcíplá liška je prostě chcíplá liška, taková nepoleze do kurníku plašit slepice. To spíš Vondra vod dlouhý stráně nemohl přenýst přes srdce, že moje slepice nesou víc než jeho.“
„Neobviňuj bez důkazů,“ zavrtí čarodějka hlavou, „Slovo může zranit hůř než nůž.“
„Můj táta lovil lišky furt. Jeho táta taky. V čem je rozdíl?“ vzteká se Jakubíček a zatíná pěsti.
„Rozdíl je v rovnováze,“ podívá se na něj čarodějka. „Tvůj otec, ani jeho otec nevyvrhli černou slepici a neodnesli její srdce ke starému dubu.“

Smyčka se stahuje příliš pomalu. Bolest vystřeluje do tlapek i k čenichu. Tělo se škube strachem. Konec… ne tak docela konec.
Když vesnická čarodějka vyjde z kurníku, neznatelně se jí podlamují nohy. Jakubíčkova Markétka jí podává džbánek.
„Víš, proč zanášejí?“ zeptá se Markétka když čarodějka dopije.
Jakubíčkovic slepice jsou vyhlášené. Před týdnem se začaly vzpouzet, když je hospodyně zaháněla do kurníku.
„Tvůj muž klade pasti,“ řekne čarodějka.
Markétka přikývne. Každý v lese občas položí oko.
„Už týden vám pod přístřeškem visí liščí kůže.“
Markétka to překvapeně potvrdí.
„Ta liška není se svou smrtí smířená. V kurníku máte jejího neklidného ducha.“

Jedna plus jedna rovná se dvě. Sedmnáct procent z devíti. Devět z osmnácti. Materiál osvobozený od daně. Který materiál, která daň?
Tak znovu. Jedna plus jedna rovná se tři. Nebo možná čtyři. Jak chceme, aby nám to vyšlo?
Tak ještě jednou. Jedna plus jedna rovná se šest. Dopadne to špatně, když jsme nenasytní, ale proč to nezkusit?
Al Capone si setře pot z čela a začne znovu od začátku. Stejně nemá co jiného na práci. Může hledat, kde v těch daních udělali chybu.
Dohromady jedenáct let.
Možná, kdyby byl býval na své účetní milejší, tak by teď neseděl v Alcatrazu.

Držte mě, vykřikla jsem. Nebo se obrátím a budu utíkat proti proudu času tak daleko, až bude jenom prázdno. Protože nejsem nic.
Držte mě, vydechla jsem zmučeně. Nebo se propadnu tak hluboko, že nikdy nikdo nespatří mou tvář. Protože nikoho nezajímám.
Držte mě, zaskřehotala jsem. Nebo se ztratím v té nejtemnější chvíli. Neboť jsem nedostála tomu, čemu jsem dostát chtěla. Nedokázala jsem ještě nic.
Držte mě, zašeptala jsem plačtivě a ony se kolem mne semkly a řekly: “Neboj se, příští rok uspořádáme DMD, to tě zaměstná a nebudeš mít čas myslet na to, že na tebe padají depky z narozenin.”

Mlčím, protože se to přece sluší. Vždyť kdo by mě poslouchal?
Mlčím, protože uvnitř mám příliš mnoho slov, která se pokoušejí být vyslovena najednou. Jak mám rozhodnout, které má být první?
Mlčím, protože jsou místa, kde nikdy nebudu prorokem. Proč bych tedy měla poslouchat, že mi nadávají?
Mlčím, protože jinak bych musela vykřičet všechnu nespravedlnost světa. A k čemu by bylo, kdybych se rozpustila v slzách?
Mlčím a ticho se ve mně vzpíná a burácí jako přílivová vlna. Boří přístavní hráze a splachuje do svého oceánu domy na pobřeží. Ticho pustoší.
Mlčím tak hlasitě, až všem okolo praskají ušní bubínky.

Kdysi jsem tedy začínal se zvířátky, ale to byla jen taková hloupá dětská fascinace.
Tady. Vidíš? Dokonce vyloženě infantilní přebal.
Nechávám si ho z nostalgie. Oddílem s motýly jsem kdysi okouzlil svoji první ženu.
To ti byly časy!
Teprve pak jsem to začal brát jak se sluší seriózně.
Po čtvrté polici se moje první žena stala mou bývalou ženou.
Co na nich na všech je? Hlavně slavné osobnosti.
Tady mám vyloženě libové špeky.
Na téhle je čínský historik a básník z prvního století našeho letopočtu. Ta známka je skvost. Každý filatelista je hrdý, když má v albu známku pana Ku.

Přilákala ji ta vůně. Zlatavá vůně chvějící se v jinak ještě jiskrně chladném vzduchu. Keř ze strany chráněný stěnou starého lomu byl první, který v okolí rozkvetl.
Usedla na jeden z květů. Ponořila se do pohostinné štědrosti. Radovala se. Hojná pastva bude stačit všem.
Ztěžklá pylem vzlétla. Křídla se zatřpytila v jarním slunci. Nezbývalo než dávat pozor.
Tančila. Ostatní ji pozorně sledovaly. Zrnka vyčesaná z jejích nohou slibovala plné sosáčky všem.
Letěly v rytmu jejích nohou, ale bylo pozdě. Vůně byla pryč. Vrbové větvičky byly do jedné uřezané u kmene a místní podnikavec Jenda Holík s nimi mířil ke kostelu.

Den 01
Subjekt reaguje dobře. Zkouška prvního povelu dopadla nadějně.
Den 30
Základní drezura má dobré výsledky. Subjekt plní povely relativně rychle. Procento omylů akceptovatelné.
Den 90
Adaptace subjektu na další sadu povelů není příliš úspěšná. Je třeba přidat přísnější prvky drezury.
Den 300
Subjekt má vysoké procento úspěšnosti při plnění povelů. Rychlost jejich plnění se ovšem dostává nad akceptovatelnou dobu. Nasazen nejpřísnější prvek drezury.
Den 420
Subjekt přestal reagovat na přímé ústní povely. Nereaguje na zásah plyšákem ani na pošťuchování pastelkou. Pouze leží a unaveně bručí.

Závěr: Obávám se, že drezurovat subjekt matka spánkovou deprivací nebyl úplně nejlepší nápad.

Vidím se jako šťastná matka spokojené rodiny.
Vidím se jako poslední přeživší všesvětové apokalypsy.
Vidím se jak kráčím kvetoucí zahradou a směju se obklopená přáteli.
Vidím se jak mezi čtyřmi prázdnými stěnami tiše skřípu zuby.
Vidím se bohatá a občas i trochu slavná.
Vidím se i chudá a zapomenutá.
Občas pomáhám lidem.
Občas se jim posmívám.
Někdy dosáhnu pokroku na cestě k moudrosti.
A někdy zhloupnu a přestanu chápat i sama sebe.
Některá má já jsou šťastná.
Některá nejsou.
A některá už nejsou.
Žádné z těch možností není třeba se bát.
Stejně nastanou všechny.
Já totiž věřím v paralelní světy.

Drazí spolubojovníci, přátelé, bratři!
Dnes přijde váš den.
Dívám se na vás plný hrdosti a očekávání. Dívám se na vaše sevřené řady, které vyrazí do útoku a ochromí nepřítele. Dívám se na vás a vím, že zvítězíte.
Dnes dostanete příležitost šířit naši slávu a velikost. A vy tu příležitost využijete.
Dnes se stanete hrdiny, protože takový je váš osud!
Cítíte to ve vzduchu? Okamžik útoku se nezadržitelně blíží.
Už je to tady! Hrrr na ně!
He, he, he, hepčí! Vyletělo kýchnutí a chrabré viry se v širokém útoku rozprostřely po okolí a odvážně se vydaly hledat nová území k osídlení.

Děsí mě. Je zdánlivě nekonečná, beze všech vodítek, bez záchytných bodů. Hladká a bílá.
Bojím se jí dotknout. Bojím se, že mě při dotyku pohltí a vstřebá. Bojím se, že už z ní neuniknu.
Mohu se ještě rozhodnout? Mohu odejít?
Ne. Ta pláň by ve mně zůstala navždy. A já nechci být navždy jejím zajatcem.
Musím ji porazit. Čas se krátí. Mám nástroje, kterými ji mohu překonat. Ale musím vybrat ten správný. Ale který je nejlepší?
Zhluboka se nadechnu. Vyčistím mysl a rozhodnu se…
Batole vydechne, vybere si zelenou pastelku a z bílé stěny ve chvilce zbyde jen letmá vzpomínka.

Muž se usmívá na trojici stojící u stěny.
Vítám vás v komnatě pravdy a lži, kde jsme se sešli za účelem zhodnocení přesunu Budče Jinam.
Již celý měsíc uplynul od provedení tohoto náročného kouzla. Správně jste pochopili, že jsem jediný, kdo byl schopen ho provést. Myslíte, že se mě už můžete zbavit?
Lehkým krokem překračuje z dlaždice na dlaždici.
Vidím vám v očích strach? Jste zapleteni v síti ochranných kouzel. Sledujte nohy pánové. Černá. Bílá. Pravda. Lež.
Máte zradu v srdci.
Tasí meč. Sekne. Na zem dopadnou tři hlavy. O vteřinu později také tři těla.
A já vládnu nejen magií.

Řeč budečské představené splývala do jediného proudu. Nevnímal slova, sledoval tón. Už neměl naději.
Rozhodl se nečekat na rozsudek. Šlápl na spáru. Někdo z přihlížejících vykřikl.
Propadal se mezi hrubými kamennými kvádry. Jeden každý z něj sedřel vrstvu. Všechny pravdy i lži které kdy vyslovil ho opouštěly. Všechna gesta. Každý úsměv i pláč. Vzpomínky. Kameny z něj sedřely všechno, co dělá člověka člověkem. Zbylo jen prázdno.
Budečská představená sledovala prázdnou nádobu ve tvaru člověka, která stála před ní. V oku se jí zatřpytila slza, ale hlas měla pevný.
“Nejkrutější trest nelze udělit, k tomu se každý může rozhodnout jedině sám.”

„Holka, já tě chápu. Jsi na tuhle úpravu zvyklá. Ale řekni mi, přemýšlelas někdy o tom jak je pečené maso nezdravé? Máš už svoje roky, měla by ses šetřit! Podívej, vařené maso je ke tvému trávicímu traktu mnohem šetrnější. A když přihodíš nějaké koření proti nadýmání, co může být lepší? Ne ne, já vím, co chceš říct. Ale nezalézá ti ta vypečená kůžička mezi zuby? Dej se na vařené a i tvůj dentista tě pochválí!“
„Takže říkáš, že je lepší hodit ho do hrnce a uvařit?“ řekla zamyšleně ježibaba z perníkové chaloupky a usrkla kávy.
A Jeníček to měl spočítané.

Podlaha komnaty pravdy a lži je tvořena černými a bílými kameny. Prošlo po nich nespočet kouzelníků. Na černých nebyli schopni mluvit pravdu, na bílých nedokázali lhát. A jen ti obzvlášť pošetilí se postavili na spáru mezi dlaždicemi.
Uprostřed komnaty klečí muž s křečovitě zavřenýma očima.
“Jsem zahnaný do kouta,” šeptá, “už nezbývá žádný krok, který bych mohl udělat. Můžu si za to sám. Neměl jsem tam jít. Kdybych se s ním nedohodl, mohlo být všechno jinak…”
Vyzná se ze svých vin a umlkne. Ví, že by měl otevřít oči, ale bojí se. Kterou dlaždici má pod nohama? Černou nebo bílou?