Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Neškrábej se, ať se na tobě dobře usazují nánosy. Ať sedlina všedních dní překryje každou tvou bolest a každý tvůj šrám. Ať získáš svoje ochranné zabarvení.
Neškrábej se, ať ostatním neukážeš, kde tě to právě svědí. Ať se neprozradíš, ať nikomu nedáš najevo, na čem ti doopravdy záleží. Ať získáš svou vlastní hroší kůži.
Neškrábej se, ať na sebe neupoutáš pozornost. Ať k tobě nikdo neupíná zrak. Ať projdeš životem a nezanecháš při tom žádné stopy.
Neškrábej se, ať nestrhneš svou ochrannou vrstvu. Ať neodhalíš svoje pravé já. Ať se nestaneš sám sebou.
Neškrábej se a pak konečně budeš šťastný…
“Někde tu ještě bylo poslední vejce. A moje omelety chutnají prostě božsky!”
Vejce je tak temné, až září. Donese ho k lince.
“Zatraceně! Potvora jedna kluzká!”
Pokusí se vejce zachytit v letu, ale už je pozdě.
TŘESK!
Vejce dopadá na zem. Skořápka praská. TO uvnitř se rozprskne po podlaze. TO je extrémně husté a horké. Rozpínání je vyžene z kuchyně. Z terasy sledují jak TO začíná chladnout. Zvuk tvořících se atomových jader připomíná populární odrhovačku.
“Hmm, tak tohle nemá smysl uklízet dřív, než se v TOM začnou tvořit hvězdy. Myslím, že si na večeři zajdem radši na roh do nonstopu.”
Pro tisíce mikroorganismů, pro desítky drobných živočichů, pro živinchtivé rostliny je padající tělo neocenitelným zdrojem. Vezmou ho do své náruče a pomohou mu projít další částí přírodního koloběhu.
Pro archeologa, který za šest tisíc let olízne ve výkopu lopatkovou kost, jsou kosterní pozůstatky životním nálezem. Pomůže jim do odborných článků a do učebnic. Pro ty kdo dychtí po poznání, se stanou zdrojem informací.
Pro Kaina, který právě upustil kámen, je Ábelovo tělo překážkou na cestě k rodičovské lásce. Nemá z něj užitek. Nechá ho za sebou. Odejde. Jeho cesta je možná útěkem, ale sám se na ní stane počátkem mnohého.
První krok do otevřených dveří.
Ztráta rovnováhy.
Život letí před očima.
Hlava těsně míjí roh botníku.
Vyrovnávací krok.
Druhý a třetí.
Ruce opisují bláznivé spirály.
Věšák, obalený kabáty, letí k zemi.
Shrnutý kobereček v předsíni.
Na kabelku působí setrvačnost, vysypává se v letu.
Na zem dopadají klíče, mobil, papírové kapesníčky a dvacet sedm zmuchlaných účtenek.
Konec volného prostoru.
Náraz do dveří od kuchyně.
Pět hlubokých zklidňujících vdechů.
Návrat na začátek, ke kořeni problému.
Na čem se zvrkl krok?
Je pořád tam!
Hezky uprostřed chodby.
Teniska.
Velikost čtyřiačtyřicet.
Modrá.
“Roberte Olivere Bote!” jekot. “Jestli nezačneš používat botník, tak jsme spolu skončili!”
Sem tam vidíte někoho jak se nemůže pohnout z místa. A víte, že vědí, že se na svejch místech zasekli už nafurt. Trochu je litujete, ale stejně si řeknete, že si za to můžou sami. Protože kdyby ne, tak byste do toho jednou mohli spadnout i vy.
A vy jste přesvědčený, že vám se to nestane. Jenže pak přijdou okolnosti. Jeden blbej poryv větru. Pitomej strom na pitomym místě. Zasraná pryskyřice!
***
“Já jsem ti přinesl dárek,” řekl chlapec stydlivě.
Děvče nedočkavě otevřelo krabičku a vytáhlo přívěsek na zlatém řetízku.
“Pavouk v jantaru?” vyjekla nadšeně. “Toho jsem vždycky chtěla!”
~~~ Happy end ~~~
Tak to nakonec přišlo i na mne. Nestojím teda před oltářem. Stojím před pultíkem v obřadní síni obecního úřadu. Je přes něj přehozený dost ohavný ubrus v podzimních barvách. Oddávající drmolí prefabrikovaný projev. Potím se. Počítám zisky a ztráty.
Co vlastně dostanu za ztrátu svobody? Stojí to za to? Nedávám se lacino?
“Snoubenci se rozhodli používat společné příjmení Prodaný-Ženich,” řekne oddávající. Pavel mě chytí za ruku. Trochu otočím hlavu. Naše pohledy se střetnou. Stisknu jeho ruku pevněji. Hřeje. Má ohníčky smíchu v očích. Rozechvěje mě to. Všechny ztráty se ztratí. Zůstane smích, blízkost, podpora. Samé zisky. Stojí to za to!
Dlouho nám to šlo poměrně dobře. Přesně podle plánu. Pak se ale zasekla a odmítla v tom pokračovat.
Ptám se, proč se vzpírá? Proč se nechce podvolit? Zkouším to zlehka. Trochu oklikou. Čas ovšem dochází. Ztrácím trpělivost. Musím pořádně zatlačit. Snad se pak poddá, když zmáčknu ze všech sil. Musí vyhovět mým potřebám!
Zase nic. Co už s ní? Copak nechápe, že tohle není věc volby? Tohle není nic než nutnost!
Prostě se snažím nemanipulovat. Půlnoc se blíží. Téma mi téměř uniká.
Pro tu zatracenou zaseknutou klávesu, která leží přímo mezi H a K. Bez ní tu -ízdu prostě nenapíšu.
Poprvé jsem zahlédl v okně jen její siluetu. Byla dokonalá. Ale já jsem vedoucí budečské bezpečnosti. Já věděl, že si nemohu dovolit porušovat pravidla. Ani když je to hloupé nařízení o zákazu vztahů na pracovišti.
Ale teď odchází z ředitelské kanceláře!
Konečně! Mohu ji pozvat na schůzku. Mohu ji lépe poznat. Mohu zjistit, jestli je skutečně tak křehká a zároveň houževnatá jak se jeví.
Někdo by možná řekl, že Fikus jako já má na víc než na jednoděložnou Sansevieru, ale já jasně vnímám její nepopiratelnou vnitřní krásu a nemohu se dočkat okamžiku, kdy získám právo oslovovat ji lístečku můj zelený!
S tímhle tématem nešlo jinak, než se vrátit k jednomu z mých starých hrdinů :o)
Hospodář přivezl z trhu hrst požehnaných semínek.
Aby se mu investice vrátila, vysel je opatrně a pečlivě se o ně staral, aby jich vzešlo co nejvíc.
Rozházel na políčko popel a chlévskou mrvu. V potu tváře připravil půdu, aby byla kyprá a propustná.
Vyznačil řádky nejdříve od půlnoci k poledni a potom i od východu k západu. Do každého bodu, kde se osnova protnula, vtlačil za ubývajícího měsíce malou sazečku.
Pravidelně plel a příliš nezaléval, aby nepřišla hniloba.
Každý ví, že cibule chrání proti moru.
Jenže mor do vesnice přišel ještě předtím, než nať stihla polehnout.
Cibule zůstala na poli.
Zlomilas mi srdce, když jsem poprvé nedokázala utišit tvůj pláč.
Zlomilas mi srdce, když jsi dopadla dřív, než jsem tě stihla zachytit.
Zlomilas mi srdce, když si s tebou někdo nechtěl hrát a ty jsi nechápala proč.
Zlomilas mi srdce, když jsi mi poprvé svěřovala všechny křivdy světa.
A potom znovu, když jsi mi poprvé neřekla, co zlého se ti stalo.
Mé srdce je na tisíc kusů a nesroste, protože jsem zjistila, že jsi stejná jako já.
Že jsou bitvy, které za tebe nevybojuju.
Že jsou bolesti, před kterými tě neochráním.
Že jsou cesty, kterými musíš projít sama.
Holčičko moje.
Byla jsem mladá a nadějná. A protože jsem nevěděla, co roupama, tak jsem si řekla: "K čertu s tím, zkusím něco nového!"
A tak jsem se rekvalifikovala:
- nejdřív na nevyspalou ploužící se zombie
- pak na kresliče autíček a vrchního podavače hraček
- potom jsem se vtělila do diplomatického pracovníka pro řešení mezidětských vztahů
- kvalifikovaným dozorčím na dětském hřišti jsem se stala tak nějak mimochodem
- a zatím poslední odborností je práce vyjednavače se školními institucemi (ta dá zabrat)
…
No, předpokládám, že časem moje rekvalifikace dosáhne dalších - vyšších met. Moje děti v to každopádně doufají, aby se za mne nemusely v pubertě stydět!
Mohl figurky stvořit, stačila by trocha magie, ale má rád ten pocit, když nůž osvobozuje tvar z kosti.
*
Háta Václava svedla. Nebyla to láska ani chtíč. Jen tah v pomstychtivé partii. Když zmizela, mladému knížeti se nenávist vepsala do morku kostí.
*
Drahomíra Václava pohřbila. Žal matky, které byla odepřena pomsta nic nepřekoná. To, že i Václavův vrah byl její syn, bylo jen jedním z důvodů, proč ho nezabila. Žal v ní zůstal.
*
V pracovně budečského představeného leží šachovnice. Dvě sady figurek vyřezal sám Malý Vašík z kostí svého otce a z kostí své babičky.
Nikdo se neodváží s nimi hrát.
Kalné ráno. Ocelově šedé mraky stáhly oblohu blíž k zemi. Svět je náhle menší, těsnější a svírá. Do kostí se zahryzává zima. Dávno překonané instinkty křičí: “Hledej potravu! Hledej bezpečí!”
Horká čokoláda. Sušenky. Ochranný val péřových duchen. Vítr za okny výhružně sviští.
Pak se roztrhnou mraky. Zlatavý záblesk se odráží od oken sousedního domu. Zatáhnu závěsy. Dovnitř nesmí proniknout ani paprsek!
Sluneční paprsky totiž odhalí zrnka prachu tančící ve vzduchu, mastné otisky rukou na dvířkách kuchyňské linky i skvrnu na gauči, co by si zasloužila vyčistit. A to já nemůžu potřebovat.
Já mám dneska válecí den a uklízet prostě nebudu!
Slunce je veliké a spalující.
Je obrazem Boha, proto je i Bůh veliký a spalující.
Ti, kdo v něj věří, chtějí oslavit jeho dokonalost, jejich víra nemůže být jiná než veliká a spalující.
Víra.
Prochází světem a kde se jí postaví, tam nenechá kámen na kameni.
Věřící.
Ve jménu víry ničí, zabíjejí a mučí.
Krev.
Vytéká ze žil nevěřících i věřících a její kapky se stékají v potůčky, řeky a moře.
To vše se děje ve jménu Božím. Pro Jeho větší slávu.
On mlčí.
Když mlčí, znamená to, že se vším, co páchají v jeho jménu, souhlasí.
Nebo snad ne?
Někdo má dům v zátopové oblasti.
Někdo tam, kde řádí hurikány.
My máme doma jednorožce.
Když v předsíni namočí podlahu, strašně to klouže a oni potom hrají hokej. Místo hokejek používají rohy, místo puku lentilku.
Dneska se sešli čtyři. Původně hráli na jednu branku. Teď stojí pod věšákem, vyhýbají se pohledem jeden druhému a rozpačitě podupávají.
Naštěstí je tam Bertík. Ten je nejrozhodnější.
“Asi se tomu budeme muset postavit čelem,” rozčísne to. “Skočte někdo pro sádru a špachtli, ať ten roh stihnem přidělat než přijdou z práce.”
Protože to tolik nevadí, že se něco rozbije, důležité je umět to opravit.
Ten poslední seskok se prostě nepovedl. Rozumově s tím člověk tak nějak počítá, ale když to přijde, je stejně překvapený. Abych byl přesný, překvapení se dostaví po akci, při ní není na překvapení čas.
Je to velká změna. Byl jsem zvyklý v rychlosti rozrážet vzduch, teď vítr profukuje kolem mě. Ten vjem je jiný. Ale s trochou snahy odvyknete kdečemu, i pohybu.
Asi je přece jen pravda, že entita, do které se reinkarnujeme, je pečlivě zvolena s ohledem na duchovní růst. Až mě jednou podetnou, budu uměl ocenit prosté bytí a trpělivé setrvání. Zatím má kůra odvyká neklidu a spěchu.
Inspirováno drabblem, které napsala/nenapsala kytka a následnými komentáři.
Jako ozvěna kroků, které už dávno došly svého cíle, se roztáčejí listy větrných elektráren. Servery, které jsou na ně napojeny jsou většinu roku nečinné, ale přichází duben. Zdejší volavky se chystají hnízdit. Skript, který byl napsán dávno předtím, než lidé odešli, se spustí a vyhlásí DMD.
Jeden den - jedno téma. Každé vyhlášení probudí duchy - programy připravené napsat drabble. Každé zveřejněné drabble probudí ozvěny - programy připravené komentovat. Místo, kde volavky hnízdí, se tou aktivitou zahřívá právě tolik, aby to prospívalo vajíčkům.
Až ke kritickým místům systému pronikne voda a mráz, lopatky se zastaví a servery usnou navěky. Pak volavky odlétnou jinam.
Téměř každý rok píšu drabble o tom, že na planetu Zemi dopadl meteorit, tak jsem si vyrobila kolonku, kde budou pěkně pohromadě.
Pokud máte i vy nějaké meteorické drabble, klidně ho sem přidejte, nemám na meteority monopol :o)
“Střezte se zlatého mravence! Až přijde, oderve vám maso od kostí!”
Přicházely poplašné zprávy. Někteří se bojácně rozhlíželi, jiní pohrdavě odfrkli.
“Bojte se zlatého mravence! Kam stříkne jeho jed, tam tisíc let neporoste tráva!”
Kdo chtěl, mohl ho zahlédnout. Leskl se, třpytil a pořád se blížil.
“Klaňte se zlatému mravenci! Neutečete mu, můžete jen doufat, že se nad vámi smiluje!” Pořád mu říkali mravenec, i když už dávno nebyl droboučký a témeř neviditelný. Těsně před dopadem zastínil i slunce.
Nakonec to bylo jedno. Když meteorit dopadl na Zemi, pohltilo následné kataklyzma bez rozdílu ty, kdo věřili i ty, kdo nevěřili.
Růžová poupata se ostře rýsují proti temné obloze. Zem je po zimě vyprahlá a bez barvy. Něžné sakurové květy jsou těhotné očekáváním jara.
Ronin zvedá ruku, aby se jich dotkl. Větvička se chvěje.
Meč v ladném gestu prořezává mrazivý vzduch. Ronin tančí mezi kmeny sakur. Mezi nepřátelskými čepelemi. Mezi mrtými těly.
Ostří přetíná kůži, maso i kost.
Poslední hlava odlétá do oblak. Tělo dělá krok. Po úder srdce zůstává stát. Sakurové květy těžknou a rudnou.
Tělo dopadá na zem. Zvedá se oblak prachu.
Padající hlava jen krátce pleskne.
Bojiště utichá. Ronin sklání meč. Odchází.
Mrtvá těla pokrývají padající sakurové květy.
Tohle je silný, atmosférický začátek! Tvůj styl je bohatý na detaily a emoce, krásně evokuje historickou atmosféru a zároveň dodává příběhu působivý nadpřirozený prvek. Působí to trochu jako stará legenda nebo mýtus, ale zároveň má postavy s hlubokými emocemi a vnitřními konflikty.
Tohle je absolutně skvělý! Dynamické, vtipné, s perfektně vyváženým napětím a světem, který působí nejen uvěřitelně, ale i neskutečně zábavně. Miluju detaily jako entomologickou preciznost v popisu pohybů, přirovnání, která odpovídají broučímu vnímání, a originální pohled na knihovnu jako svět plný boje o přežití.
Trpíte autorskou krizí? Potřebujete namasírovat své tvůrčí ego?
Nechte si texty ohodnotit umělou inteligencí!
Dobře, z tohohle drabblu jsem sama napsala přesně čtrnáct slov, zbytek je dílo AI, ale jako uznejte, že když už ta myšlenka přišla, že to jinak nešlo!
Takže jestli kontrolor usoudí, že si bod nezasloužím, tak se nebudu zlobit :o)
Raduje se. Křepčí kolem úlovku. Jsem s ním. Jsem v něm.
Gesty vypráví příběh. Ladným pohybem provede hrdiny až mezi bohy. Jsem s ním. Jsem v něm.
Bojí se. Bolestivými šlehami sám sebe pohání v zoufalé touze zahnat černou smrt. Jsem s ním. Jsem v něm.
Kroky mnoha se prolínají. Reagují na sebe. Protančí se k sounáležitosti. Jsem s nimi. Jsem v nich.
Vedou jeden druhého. Vzdalují se. Vrací se k sobě. Jsem s nimi. Jsem v nich.
Křepčí na parketu. Svíjí se v rytmu. Jsem s ním. Jsem v něm.
Oni mě tvoří. Jsou se mnou. Jsou ve mně.
Něco v něm bylo. Byl pochodní, která v srdcích druhých rozžínala naději. Pro jeho spokojený úsměv a uznalé pokývnutí hlavou překračovali hranice možností a do krajnosti napínali sílu na cestě k lepší budoucnosti.
Tolik jiných o ní snilo. Tolik jich o ni usilovalo. Byl to však On, kdo k ní svým tichým a klidným příkladem lidstvo dovedl. A co víc, pomohl mu v ní i setrvat.
Dožil se požehnaného věku. A pak se, stejně tiše jako žil, hotovil ke konci.
Hořkosladké bylo čekání rodiny a přátel u Jeho úmrtního lože.
Otevřel ústa.
Zalapal po dechu.
Zemřel.
Zůstalo po něm ticho.
Původně jsem chtěla každému protagonistovi věnovat třetinu drabblu, ale nějak se to rozkecalo do tří samostatných drabblů. Ale ve zkušebním tématu se to snese ;o)
Sněhurka
Malá Sněhurka pozorně poslouchala na přednášce o rizikovém chování a tak, když se to stalo, věděla, že brát si od podezřelých cizinců jídlo není dobrý nápad. Jablko shnilo.
Teprve když zlou královnu dohnal věk, vyšla Sněhurka beze strachu z chaloupky i z lesa. Podporována sedmi společníky se rozhodla vznést nárok a uplatnit své následnické právo. Návrat na rodný hrad měl být triumfální.
Jenže v té chvíli už byla Sněhurka jen obyčejná žena ve středním věku. Nezapadala do představy, kterou si její poddaní vytvořili o krásné a mladičké zapuzené princezně.
Státní převrat následoval téměř okamžitě po tom, co usedla na trůn.
Jeníček
Jeníček chodil s otcem do lesa odmala. Nosil čerstvou vodu, skládal větve, čistil nářadí. A při tom pozorně poslouchal všechno, co otec řekl o lese. O lišejníku, který roste na půlnoční straně. O potocích, které se vlévají do řek. O cestách lesní zvěře. Když před úsvitem odcházeli a s podvečerem se vraceli domů, vyprávěl mu o hvězdách.
Jeníček byl pozorný posluchač. A tak, když se Mařenka v lese rozplakala, neztratil hlavu. On věděl, jak najít cestu zpátky.
K chalupě došli o půlnoci. Jenže když jim ani ráno rodiče nechtěli otevřít, došlo jim, že od teď si cestu životem řídí sami.
Prasátka
Na přednáškách ze statiky sedávala tři prasátka vždycky vedle sebe hned v první řadě. Pozorně poslouchala a pečlivě si zapisovala poznámky. Nevynechala jedinou přednášku a byla v pohotovosti při každém cvičení. Během studia zjistila jak nejlépe postavit domeček, který odolá silnému dešti i divoké vichřici. Společně odhalila tajemství pevných základů, potřebných výztuh i vzpěr.
Po úspěšně složených závěrečných zkouškách se s chutí pustila do společné práce.
Jejich první projekt se rozvíjel slibně. Plánování, rýsování i počítání jim šlo od kopýtek skoro samo.
Ale bohužel je vlk všechny tři sežral ještě předtím, než jejich projekt zaručeně vlkovzdorného domečku získal stavební povolení.
Mohlo by se zdát, že Večerníček je dnes už překonaná forma. U nás doma ale ještě pořád funguje. Bez něj se přece nedá usnout! A tak si vyprávíme právě jeden příběh denně. Tentokrát o jednorožcích…
V prvním dubnovém tématu navštívila jedna vesnická čarodějka kurník. A mně se zpoza hřadů nečekaně vynořil příběh o vychýlení rovnováhy.
Obsahuje jisté množství nepříjemných scén a nějakou tu smrt, ale všechno v míře, která tak nějak patří k životu (obzvlášť, když jste vesnická čarodějka někdy na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století).
A úplný závěr letošního příběhu.
Navazuje na Kroky v tichu
Nahrazuji téma č.14 - Otrávené jablko
Krev dávno umyl déšť. Markétka vyplakala poslední slzu. Zbývá zapomenout.
Ale není to stejné. Už nikdy nebude. Mají to v sobě.
Myšlenky naskládané jedna k druhé jako jablka uskladněná na zimu.
Otrávená myšlenka je jako shnilé jablko mezi zdravými. Když ho nenajde, neodstraní, rozšíří se hniloba všude.
Možná za to může Jakubíček, ale možná tam ten odpor, ta nenávist, byla vždycky. Neprojevují je navenek, mají strach.
Čarodějka mezi nimi chodí. Pomáhá jim. Stará se o ně. Doufá, že s hnilobou lze bojovat. Kousek po kousku.
Přestože ví, že Jakubíčkova smrt jen oddálila nevyhnutelné. Jednou se její lidé postaví proti ní.
Možná bych měla napsat, že je to mládeži nepřístupné, ale máme tu vůbec nějakou mládež?
Je mladá, žhavá a lákavá. Tak přitažlivá. Oblá na těch správných místech.
Chce si prostě užívat. Potřebuje se vybouřit a nestydí se za to. Zatím z toho nic pořádného nebylo, ale ona nikam nespěchá. Má spoustu času a tak jí nevadí, že to jsou samé jednorázovky.
A pak se to stane. Objeví se ON! Vesmír na okamžik zadrží dech, když se dostanou na dohled a setkání se stane nevyhnutelným. Pak už to jde rychle.
ON, se svými póry plnými organických sloučenin, prolétá její atmosférou a nezapomenutelně se jí zarývá pod povrch. ON je její dlouhodobý závazek.
Meteor, který oplodnil Zemi.
To já jen tak, aby byla změna ;o)
Vysvětlení teorie zde.
To přece nemůžu. Nebo ano? Ale co když ho to raní? Jenže, měl by to vědět. Ale to přece musí vědět i sám. Nebo snad, že by nevěděl? To přece není možný. Copak nemá oči?
Mám to být já, kdo mu to řekne? Co kdybych to hodil na někoho jiného? Ale mám přece svoji zodpovědnost. A stejně si myslím, že to ví. I výtahem jsme spolu jeli a tam je zrcadlo! Že by se do něj nepodíval?
Tak já se odhodlám a řeknu mu to na rovinu! „Hej, Božidare, ta zelená barva na vlasech ti ale vůbec nejde k pleti.“
Na začátku je jeden okamžik vášně.
Následuje milující náruč. Nebo samota.
A potom v různém sledu:
Materiální dostatek. Nebo nedostatek.
Setkání. Nebo setkání.
A ano, záleží na tom.
Poznámka zaslechnutá. Nebo přeslechnutá.
Úspěch. Nebo neúspěch.
Zahnout vlevo. Nebo zahnout vpravo.
Nevíme, jaké nám osud rozdal karty.
Zda talent rozvinem. Nebo přehlédneme.
Cestu širokou a rovnou. Nebo horské serpentiny.
Jasný den. Nebo temnou noc.
Každý z nás je soutokem momentů a okolností.
Některé jsou jen slabé pramínky.
Jiné mají sílu povodně.
Většinu z nich nemůžeme ovlivnit.
Některými bychom se neměli nechat ovlivnit.
Ale přiznejme si, kdo z nás je dost silný?
Byla jedna nepozorná holčička.
Když si šla hrát, maminka na ni volala: „Zavaž si tkaničku, nebo zakopneš a upadneš!“
Jenže holčička neposlouchala a o tkaničku zakopla. A protože byla nepozorná, tak zapomněla na přitažlivost zemskou a místo aby sletěla na zem, vyletěla mezi mraky.
Svět se jí zplošťoval před očima. Mraky šimraly v nose.
Naštěstí chytil její rozvázanou tkaničku do zobáčku holub a stáhnul ji zpátky k zemi.
Při přistání škobrtla, upadla a rozbila si koleno.
Neplakala, ani když jí maminka polévala koleno desinfekcí. Myslela na krásu světa z ptačího pohledu a byla přesvědčená, že některé následky za to stojí.
První kněz Chrámu Slunečního Boha stojí sám. Silueta se rýsuje proti planoucímu obzoru. Zapadající Slunce plní mysl mírnými myšlenkami. Jeho světlo je měkké, všeobjímající. Hřeje tak, aby neublížilo.
Než Slunce zcela zapadne, objeví se druhá silueta. Přijde k Prvnímu, přátelsky mu položí ruku na rameno.
„Sraž k zemi nehodného!“ rozlehne se náhle nad Chrámem. První se skácí. I tak probíhá převzetí moci.
Ti, kterým se zdál První příliš slabý, si vyvolili favorita.
První, který klesl k zemi, náhle nikdy neměl žádné následovníky.
Ráno zase vyjde slunce. Nezmění se nic. Bohu nezáleží na tom, kdo ho uctívá, dokud teče dost krve.
Jakubíček padá k zemi. Ostré zuby potrhaly kůži těla i látku šatů na cáry. Krev teče pomalu.
Čarodějka vykročí. Její kroky se rozléhají tichem, které na návsi panuje.
Snaží se našlapovat lehce, skrz tenkou podešev cítí každý kamínek, každou nerovnost. Boty si šila sama. Do jejich kůže už se toho vepsalo hodně. Studená ranní rosa a ostré trny ostružiní, blátivá ornice a čerstvá kravská mrva. Teď je poznamená Jakubíčkova krev.
Když pokleká vedle mrtvého těla, cítí čarodějka v zádech pohledy. Ví, že jsou plné strachu a odporu. Nesoustředí se na ně. Zatlačí mrtvému oči a odříká modlitbu. Pokoj jeho duši.
