Moje články

Jablko bylo lákavě červené. Vilík s Vincíkem si kvůli němu vjeli do hřív. Ze zkřížených rohů odletovaly jiskry! Naštěstí je jednorožec Jonáš odtrhl včas. Vilík zalezl trucovat pod gauč. Vincík pod kuchyňskou linku.
Pod gaučem i pod linkou je tma a prach. Vilík i Vincík rychle začali vykukovat ven. Jablko leželo na půl cesty mezi nimi.
Vilík usoudil, že určitě není sladké.
Vincík zhodnotil, že slupka nebude křupavá.
Nakonec se u jablka sešli.
“Co kdybychom se o něj rozdělili?” zeptali se oba najednou.
Nakonec ho snědli napůl a byli na sebe pyšní, že dokázali svůj spor vyřešit a zůstat kamarádi.

Na hlavní Chrámové nádvoří se vstupuje branou zasvěcenou naději. Je pevná a bohatě zdobená. Přesto v místech, kde se zdivo potkává se zemí, zahlédnete několik myších děr. Než ten, kdo má ulehnout na oltář, branou projde, každý se na okamžik zastaví. Několik nádechů, pár úderů srdce. Rychlý pohled na ústí myších děr.
Existuje pravidlo. Když myš opustí temnotu tunelů a postaví se obětovanému do cesty, je to Boží pokyn. Obětování se nekoná. Pro každého existuje naděje.
Co ovšem žádný obětovaný neví je, že před každým obřadem přijde jeden z kněží a do každé z děr vloží kus lákavé otrávené návnady.

Nejdřív je třeba vytvořit si vyhovující systém. Najít správného druha do páru není ale ani tak vůbec snadné. Asi nejvíc se osvědčuje jít na to rychle. Šup šup, základní porovnání a moc se nezdržovat zkoumáním detailů. Všechny zdržovačky a tanečky okolo stejně jen odvádějí pozornost od základu.
Takže nejdřív je třeba si správně stanovit priority. A taky jejich pořadí. Pak už to jde často na první pohled.
První je velikost.
Druhá je barva.
Třetí tvar žebrování na lemu.
Další už není potřeba.
Jen se musíte smířit s tím, že někdy svou spřízněnou ponožku najdete až v sedmé várce vypraného prádla.

Když se zaposloucháte do zpěvu Sirén, odvede vás to z pravé cesty. Nedokážete se vymanit.
Když se zadíváte do Medusiných očí, paralyzuje vás to. Zůstanete strnulí ve věčném okamžiku.
Když se zapovídáte se Sfingou, začne vám dávat nepříjemné otázky. Když neodpovíte, uhryzne vám hlavu.
Když se pokusíte zlikvidovat Hydru, začnou jí rašit stále nové hlavy. Čeká vás věčný boj.
Když už si musíte ze starořeckých příšer vybrat, tak berte Chiméru.
Chiméra vás ošálí vidinou, přeludem, čímsi nereálně krásným. Procitnutí bude asi kruté, ale ten okamžik štěstí, když propadnete nepopsatelně úžasnému pocitu, že máte konečně pořádně uklizenou kuchyni, za to stojí.

“Kapitáne, došlo k vyhoření palivového článku B.”
“Rozumím. Navigátore, najděte neobydlenou planetu, kam ho můžeme po výměně vyložit.”
“Hlásím vhodnou planetu v dosahu na kurzu 4752.”
“Napružte to!”
“Na vybrané planetě nebyly zaznamenány známky života.”
“Zahajte operaci uložení odpadu.”
“Článek vysunut z ulity.”
“Udělte impulz k sestupnému kurzu.”
“Článek vstupuje do gravitačního pole planety.”
“Proniká do planetární kůry a stáčí se.”
“Odpad uložen.”
“Spirálový pohon napružit. Kurz domů!”

Když se k planetě později vrátili, přehodnotili směrnice pro ukládání odpadu. Na původně neplodné planetě se vlivem uložení palivového článku nejenom vyvinul život, ale navíc nad ním místní obyvatelé postavili školu magie.

Vezměte člověka a seberte mu vzduch, vodu nebo jídlo. Nebude trvat dlouho a bude po něm.
Vezměte rostlinu a polijte ji něčím celkem neškodným jako je horká voda. Rozhodně jí to neudělá dobře.
Klesejte ve vývojovém řetězci níž a zjistíte, že každý organismus má svoji zaručenou zhoubu.
Já ne. Já jsem želvuška. Snesu teplotní extrémy, nedostatek, jed i vakuum. Když se mi nezamlouvá okolní prostředí, tak si jednoduše hodím malou anabiózu a počkám si. Den, rok, klidně století. A když se odpočinutá do růžova probudím, začnu zase pořádně žít.
Ve schopnosti přežít jste v porovnání se mnou všichni strašní zelenáči.

Základ je vcítit se do role. Pochopit skutečnou vnitřní motivaci postavy. Nemůžete se jen tak nechat postrkovat po place. To byste se nikdy nestali hvězdou, kterou v kinech obdivují miliony diváků!
Trochu se protáhnu než vyrazím na plac. Zbavím se kořenů, aby mě nesvazovaly s minulostí. Protože před kamerou nejsem sám sebou. Vžívám se.
Stanislavský je můj vzor!
Kutálím se přes prašnou ulici, jako by mě úplně přirozeně poháněl vítr. Odbíjí poledne. Křoví mi dělá maník s nízko zavěšenou pistolí. Myslím, že z toho kouká nejmíň nominace na Oscara.
Jsem stepní běžec! Ta zatraceně nejlepší westernová rekvizita, kterou můžete angažovat!

Za devatero horami a devatero řekami leží šťastné království. Jeho noci osvěcuje záře padajících hvězd. Některé z nich jen plní přání, z jiných se po dopadu na zem stávají lidé.
Nad ránem, v prvních paprscích vycházejícího slunce, mívají jednorožčí kobylky ve zvyku slehnout. Novorozená hříbata mají na čele hvězdu. V podvečer, když slunce zapadá, už běhají po horských lukách se zbytkem stáda.
Draci celý den spí a po nocích spřádají zlaté světlo hvězd. Vytvářejí z něj přenádherné klenoty. S vesničany je směňují za zmrzlinu, kterou hasí svůj vnitřní žár.
Pak přijde ta noc! Noc, kdy se nestane vůbec nic zajímavého…

“Něco se tu děje! Znáš Petra z béčka? Se známe od školky. A teď se chová úplně šíeně!”
“Nepřeháníš?”
“Viděl jsi Invazi uchvatitelů těl? Tak nějak takhle šíleně!”
“Kouká se na filmy pro pamětníky?”
“Nebuď debil!”
“Tak sorry, ale já tuhle vykopávku neviděl.”
“No chová se prostě úplně divně! Dívá se na mě z vrchu. Nedá se s ním už nic podnikat. A teď se mi zdá, že to od něj chytli i Honza a Dan!”
“Víš jak, ona to asi není tak úplně nemoc. Nejspíš ani šílenství. Já si myslím, že se z nich jenom úplně normálně stávaj dospělí.”