Moje články

Věděli jste, že každý pátý savec je letoun?
Ještě ano.
Pomalu se, druh po druhu, propracováváme mezi kriticky ohrožené vyhynutím.
Jsme tvorové noci a většina lidí se nás bojí, protože jim určitě v noci sajeme krev, zaplétáme se naschvál do vlasů a zákeřně olizujeme řídítka tříkolek, abychom nakazili jejich děti vzteklinou.
Lidská civilizace si ukrajuje víc a víc z přírody. Ztrácíme úkryty, zimoviště a letoviska. Zraňujeme se o lidské výtvory. Smrt vybírá daně.
Až nebudeme, nikdo nebude opylovat nebo lovit miliony hmyzáků, kteří opravdu přenáší nemoci a ničí úrodu.
Až nebudeme, zhroutí se ekosystém.
Až nebudeme, zaplatí lidstvo daň nejvyšší.

Nyní něco o našich údajných příbuzných.
Vypadají jako lidé. Netušíme, co mají společného s tak elegantními a roztomilými stvořeními jako netopýři. Poznáte je dle bledé až zelené pleti a častým sklonům k patosu.
Žijí obvykle na křivolakých hradech, z nichž se často linou podivné zvuky a výkřiky hrůzy. Je možno je zabít dřevěným kůlem nebo shozením z kopce vstříc úsvitu, po čemž se změní v čistý uhlík, ale to ovšem ještě nestačí, protože mohou být přivedeni k životu tajným rituálem, který se provádí jednou za století, když je Měsíc ve osmém domě Skopce.
Jen si nesmíte splést krev s kečupem.

Byla jednou jedna tichá pěšina. Tedy, pro ucho lidské. Pro ucho netopýří po ní lítala echa tam a zpátky.
Po té pěšině šlo ticho. Tedy, pro ucho lidské. Pro ucho netopýří po ní hlučně našlapoval šťavnatý brouk.
Pak po pěšině tiše šla okřídlená smrt a nevysílala žádná echa.
On totiž hmyz slyší. Pro ně jsou echa jako sirény. Poplach. Blíží se hlučná okřídlená smrt. Zdrhat! A tak netopýři šeptají a pečlivě poslouchají. Evoluce jim dala velká roztomilá chlupatá ouška.
Okřídlená smrt tedy mlčela, poslouchala a tiše našlapovala, a nakonec skočila a zaútočila.
Na netopýra nedůstojné a neelegantní, ale funguje to.

Nedávné temné noci nás opustil
STRAŠLIVÝ HMYZ
který bzučel, bzíkal a pískal, nedal se pomlátit plácačkami, rozséval bolest a zkázu, žil špatně a špatně zašel ošklivou smrtí, sražen křídlem brutopýřím, nabrán ocasní blánou a sežrán, případně nemilosrdně sezobnut vlaštovkou a v jejím zobáku zmáčknut na placku.
Vzpomínáme na něj s třesem lístků okvětních i zelených a s povznesenými zelenými srdíčky myslíme na čas zúčtování.
Květiny z tajné dimenze
Nevzpomínáme na něj, protože se nám okamžitě vybaví bolavá ramena z mávání plácačkami.
Strážci tajné dimenze
Ještě se olizujeme a spinkáme na boku, protože na bříšcích nemůžeme.
Netopýři a vlaštovky z Budče

Následujícího dne jsme přespali spořádaně v dutině stromu. Večer jsme se chvíli dohadovali, zda zase navštívit starého upíra.
Seděl u stolu s historikem a naznačil nám, že dneska ne.
Vyrazili jsme tedy do lesa. Prý jsou tam vratníky. Takže letíte, letíte, a najednou doletíte zpátky do Budče. Musíte se pořádně soustředit, abyste postřehli okamžik, kdy vás kouzlo vrátí zpátky.
Dvakrát jsme letěli. Nic.
Napotřetí jsme letěli níž a zaslechli...
... bodláčí.
Sotva jsme se vyhnuli. Zavěsili jsme se na strom a chvíli setřásali děsivé představy, co by bodláčí mohlo provést našim drahocenným křídlům.
"Půjdeme radši lovit," navrhl vrápo.
Dnešní dobrodružství skončilo.

(Pleskání netopýřích křídel, pubertální chichotání)
Rezoun: Bylo to velmi poučné!
Pestrák: To teda.
Večerka: Kluci, až se budeme příští rok rojit...
Parkuše: Ale houby s octem. Tobě se budou líbit jen zpěvy tvého druhu.
Večerka: Ale kdyby... můžeme spolu mít děti?
(Hromadné pubertální chichotání)
Vrápo: Zrovna ty, rezoune, se netvař tak nevinně. Posledně jsi vykládal, že tvůj třetí potenciální otec —
Rezoun: Pátý.
Vrápo: No dobře, tak pátý potenciální otec už ani neví, s kterými se loni za podzimních temných nocí zapomněl. Takže máš asi problém.
Drobek: Poletíš zpívat na jižní Moravu, pro jistotu.
(Pubertální chichotání)
Vrápo (zasněně): Tam žije Sněhurka...

"Nevěřili byste, co si o nás dnes lidi myslí. Nedávno vyšla další kniha, která nás popisuje jako povrchní hejsky vymetající večírky! Naše pověst jde do kytek. Proto jsem taky přijal pozvání pana doktora. Je to historik a studuje upíry. Podle něj jsme studnice vzpomínek." Starý upír se uchichtl. "Než se do nás dá senilita."
Protáhl jsem si křídla. Starý upír nevnímal, že se netváříme jako budečští prvňáčci na hodinách, ale nám bylo žinantní se sebrat a odletět.
Starý upír se zazubil a přibouchl dveře. Naděje na únik byly zmařeny.
"Vy chcete slyšet košilaté historiky o rojení, že?"
Vyvalili jsme uši.

Parkuše mě dloubla prstem do žeber.
"... sladké prohry, ale taky kyselá vítězství.
Utečete takhle lovcům upírů, když se proměníte v hejno netopýrů, ale zrovna je období rojení a než se proměníte zpátky, stihnete několikrát oplodnit sami sebe." Smích. "Kdepak proměňování v zimě! To se jen probudíte na jaře okroužkovaní."
Protáhl jsem křídla a vyměnil pohled s vrápem. Zrovna když to začalo být zajímavé, starý upír musel změnit myšlenku.
"Vy toho o rojení ještě moc nevíte. Příští rok budete mrkat na drát."
Pestrák zamrkal už teď, na dveře na schodiště.
"Zato já jsem starej blázen, co se vybavuje s místní omladinou."

Podzim je čas potkávání s dámami.
Jsem štramák. A tak mé srdce rozhárané má v sobě tolik lásky, že miluju všechny své dámy naplno.
Dámy jsou čestné a věrné. Všem osmi milencům, které navštěvují každý podzim.
Nejdříve musím zpívat, co mi plíce stačí. Čím víc nahlas, tím víc sexy.
Kolem letící dáma se odchýlí z kurzu a zamíří do mého luxusního bejváku (děkuji, lidé!). Obejmeme se, popovídáme si, co je nového, protože jsme se skoro rok neviděli, a potom [CENSORED] a [CENSORED] a [CENSORED].
Ve dne spíme. Když je večer dáma na lovu, zpívám a když se zadaří, tak [CENSORED].

Protáhli jsme se otvorem v bubnu schovávajícím otvor ve zdi, poté otvorem ve zdi a pak následovalo schodiště. Přeletěli jsme je a pootevřenými dveřmi se vplížili do tajné komnaty.
Vplížili. Téměř. Dveře vrzly, když se jimi protáhl pořádný chlapák, tedy já.
"Takže se konečně poznáváme, pane doktore Foršunku," řekl shrbený člověk, obrátil se a podivil. "Vy jste taky...?"
"Tam!" kvíkl pestrák. V závěsu za ním jsme přistáli na závěsu.
"Je to pokoj pro návštěvy," zvedl oči ke stropu vrápo.
"To by nebyl skrytý," řekla večerka.
"Co se děje, pane kolego? Proč se neproměníte?" zeptal se shrbený člověk s dlouhými špičáky.

Večer se konala oslava Bealtainu.
Bubeník nezaspal, ale zapopíjel. Když zjistil, že se stmívá, vpadl do komory, popadl buben, který se mu zdál o trochu těžší, než obvykle, ale neměl čas nad tím přemýšlet.
bum bum bum
šusty šusty písky písk
"No tohle?" podivil se bubeník.
bum bum
šusty šusty křídloplesky plesk!
Následuje ukázka bohatého pro děti nevhodného netopýřího slovníku na člověkem slyšitelných frekvencích.
"No toto," zakroutil hlavou bubeník a v neblahém tušení otočil buben vzhůru nohama.
Následuje ukázka druhové rozmanitosti budečské noční okřídlené fauny, doprovázená ukázkami rozmanitosti jejich slovníku.
"No proto," usmál se bubeník a otočil buben zpátky.

"Věž?" echnul vrápo. "Tam přece žádná věž není!"
"Slýchal jsi pořádně?" rýpla si večerka.
Zahleděli jsme se na mapu.
"To je schodiště. Chodí po něm lidi. Vchod do něj by měl být někde... támhle?"
Kout a starý buben s přetrženým provázkem a povolenou kůží.
"To je divný vchod," zamyslel se drobek. "Tímhle projde možná tady rezoun, ale ne člověk."
Zvědavě jsme přilétli blíž. Buben nevrčel ani nekousal. Vypadal bezpečně.
My netopýři netrpíme klaustrofobií. Ostatně zimujeme v jeskyních. A taky velmi rádi prolézáme úzkými prostorami.
"To by chtělo prozkoumat," děla parkuše.
"Tak na co čekáme?" pronesl jsem otázku velmi řečnickou. "Jdeme!"

Když nám mámy ukázaly, kde se v Budči zimuje, letní a podzimuje, byli jsem připraveni na život. Dospělí jsme ještě nebyli a místo randění jsme trávili noci objevováním tajemných zákoutí Budče. A že jich bylo!
Jednoho jsme jsme zabloudili a ranní kuropění nás zastihlo v setmělé opuštěné pracovně. Zavěsili jsme se na záclonu a složili křídla (vrápo se do nich zabalil). Když jste mladí, vyspíte se kdekoli.
Večer jsem se probudil první, protáhl křídla a rozeslechl se. Okno bylo naštěstí otevřené.
Na stole však ležela mapa Budče, a na ní kroužek věže a v něm bílé místo a velký otazník.

Narodil jsem se před spoustou let. První dny jsem neustále visel na mamince a držel se cecíku. Když jsem povyrostl a ztěžkl, lítala na lov sama.
Když maminky odletěly, byla nám zima. Neuměli jsme se zahřát sami, takže jsme se tiskli k sobě v jednom chumlu, dokud nedorazily maminky a teplo a mléko.
Pak už nám zima nebyla, ale na mléko jsme se těšili dál.
Pak přišel velký den. Roztáhli jsme křídla, poprvé se pustili trámu a odletěli na první lov.
Maminky nám vysvětlily pravidla netopýřího společenského života a nadšeně vyrazily vstříc zpěvu pánů, protože když děti vyletí, začíná život.

Spirálová chodba se v mezeře mezi dimenzemi stala zase chodbou a ztratila přitom plácačku. Já neztratil sebevědomí ani misi. Strážci květinové dimenze mě totiž nakonec nazvali řešením a poslali mě zpět do Budče s neodolatelným pozváním na hostinu.
Chodba mě pro pořádek vysadila zpátky v knihovně, kterou se ještě nesly hlásky mých kamarádů. Pozvání jsem vyhlásil do daleka.
Moudrý starý vrátný vrátil plácačky do Budče a záhadně opatřil džbán zákolanského piva.
Za ranního kuropění vystřídaly přejezené netopýry hladové vlaštovky.
Já se nechal chodbou vysadit doma, trávit a odpočívat, neboť jsem si v květinové dimenzi domluvil na večer rande s dámou.

Nehmotná neviditelná heslosběrná entita natáhla slychadla k hloučku zdánlivě lidských entit, z nichž jedné něco viselo na rameni.
"Jsem netopýr, nečlověče, říká," překládal vyhazovač z telepatštiny.
"Je topýr?"
"Je to pýr?"
"Pýr vypadá značně odlišně."
Heslosběrná entita nadšeně ukládala.
"Je to netopýr, pitomci," utnula slibně se rozvíjející debatu spirálová chodba.
"Netopýr pitomcí?" zeptal se pochybovačně vyhazovač. "Takhle divné jméno druhové jsem jakživ neslyšel."
"Tohle je netopýr," vysvětlila spirálová chodba trpělivě. "Vy jste pitomci."
Drobná okřídlená entitka zívla.
"Máme tady bota," řekl starý vrátný a kývl na vyhazovače.
Vyhazovač zvedl oči k nebi, popadl heslosběrnou entitu a vyhodil ji nejbližší branou.

Obecně rozšířený omyl praví, že netopýr spí stydlivě zabalen celý do křídel. To je velký omyl. Já spím vyzývavě nezabalen. Složím temná křídla podél těla a vystavím na odiv lesklou sametovou srst a vyvinutou hnědou tukovou tkáň mezi lopatkami.
Spí takhle všichni netopýři, až na vrápence. Vrápenci jsou punkově styloví a dělají si z křídel kapuci.
Spíme leckde. Já ve tři plus káká, který mně vyrobili lidé ze starého stromu. Je tady spousta místa pro dámy!
Probouzíme se dlouho. Býváme ztuhlí a chladní a musíme se zahřát a probudit.
Mám rád, když mě budí vůně čerstvého tučného červa v pinzetě.

Vyšplhal jsem na další květinu; křídla spořádaně složená, prstíky s drápky jako háčky zachycené o stonek, drobné prstíky nožiček pevně obtočené. Stonek se se mnou prohnul. Nespadl jsem. Oddechnul jsem si. Pak jsem echnul a rozeslechl se kolem. Někde v dáli něco plesklo.
Po zemi lezl poslední nebojácný brouk. Snesl jsem se na něj jako tichá smrt.
Vedle mě najednou přistála plácačka na mouchy.
Uskočil jsem obloukem a vyšplhal na nejbližší strom, který tady před chvílí ještě nebyl a navíc se hýbal.
"Ty nejsi hmyz," všiml si strom. "Tady nemůžeš zůstat. Drž se, jdeme."
"Nikoliv," odpověděl jsem. "Ještě jsem nedojedl."

Důstojní strážci dimenze si rozdali plácačky na mouchy a důstojnost byla tatam.
Co jiného s nebezpečnými vetřelci?
"Aspoň to nemusím dělat sám," zavrčel první, který se tvářil jako vyhazovač v klubu nepatřičně vysoké cenové kategorie.
"Kdoví, jak se to sem dostalo," nadhodila druhá, která se tvářila jako znuděná recepční.
"Já to sem nepřinesl."
"I bez toho budeme tvůj průšvih žehlit ještě dvě stě let," usekl hádku postarší budečský vrátný. "Budečská brána si vždycky dělala, co chtěla. Ještě jsme se nezeptali spirálové chodby."
"Někdo mě hledá?" ozvalo se stočeně za nimi.
"Mlčte a tlučte," uzavřel konverzaci vyhazovač a podal chodbě plácačku.

Žily jsme v tajné magické dimenzi. V tom velkém světě, kde jsme nikdy neexistovaly, bychom nepřežily. Strážci, kteří kráčeli mezi námi a vypadali jako lidé, mluvili o hmyzu a tvářili se vážně.
Pak přišli lidé skuteční, z toho velkého světa. Strážci se dlouho hádali. Pak o tom už nikdy nemluvili.
Pak jakousi zapomenutou branou přišel hmyz a my pochopily. Kousal, trhal a ničil.
Strážci nemohli najít bránu. Otevírala se a zavírala, jako kdyby měla vlastní rozum.
Pak přišel velký jakopavouk. Prý brutopýr nebo tak nějak. Hmyz zpanikařil, neboť nastala ultrazvuková válka. Smrt vysílala sebevědomě do okolí a neúprosně lovila hmyz.

Cítil jsem v kostech, že už nejsem v knihovně. Ani v Budči. Možná ani na tomto světě. V Budči je možné všechno.
Kolem mě byly rostliny, jaké jsem nikdy neviděl. Plné brouků a housenek a červů a pavouků. Takže práce. Mohli mně to taky říct hned. Vzal bych s sebou kamarády. Tohle totiž bude pěkná fuška. Na pavouky jsem si nechal zajít chuť. Vypomůžou s dezinsekcí.
Vyšplhal jsem na nejbližší rostlinu jako tichá smrt a skočil jsem. Ham. Mňam.
Trvalo mi skoro čtvrt hodiny, než jsem keř vyčistil do posledního škodlivého hmyzáka.
Teprve pak jsem se vydal k další rostlině.

Léto je docela nuda. Dámy lítají kolem dětí. Lidské děti jsou doma. Mám klid, ale za pár týdnů se mi stýská po dobrotách.
Z nudy mě vysvobodil knihovník. Se slovy "Máš noční, štramáku" mě odnesl do knihovny.
Nejdříve jsem posvačil pěkně rostlého pokoutníka a teprve pak hodil echo ven. Vrápo ani drobek by na něj pusu neotevřeli, ale co kdyby. Přiletělo i pár dam. Za chvíli už v knihovně echa lítala, jen to svištělo.
Já vyšplhal na pěkně tlustou knihu. Sotva jsem se drápky chytil desek. Nohou jsem šlápl do listů, a pak to udělalo -plop- a kniha mě vcucla.