Moje články

Když dostali lidi karanténu, uvízla jsem s kamarádkami u své člověk.
Dorazila ten pátek docela brzy a střízlivá, přinesla nám čtyři hubené kamarádky a poněkud zděšeně si prohlížela bříška náš starousedlic, protože jí někdo na srazu netopýrařů řekl, že moje spolubydlící vypadá jako před porodem dvojčat.
Člověk na mě dlouho podezíravě koukala. Asi tušila.
O tři dny později kamarádce splasklo břicho a narostl pořádný tukový polštář na zádech. Takže šupajdila na svobodu a ostatní vykrmené taky.
Kdepak velká veřejná akce a odvoz až na naše zimoviště. Místo toho je jen vystrčila z domu a musely letět přes Prahu po vlastních.

"To jsou netopýři? A kolik snášejí vajíček?"
"Jéé, tohle se ti doma vylíhlo?"
"Co to tady visí za ptáka?" "Visí tady netopýr, ale nezdá se mi, že za ptáka."

My netopýři jsme savci, ne ptáci. Rodíme se a ne klubeme. A sajeme jako mimina. Ne krev, ale mléko.
My netopýři se rodíme s mléčnými zoubky. Což neznamená, že se musíme zakousnout do dřívka, abychom nesosali lidem krev. Jakmile se narodíme, najdeme bradavku naší mámy, zakousneme se a sosáme mléko. Nějak se na lovící netopýřici udržet musíme.

Ten zvuk, co právě slyšíte, jsou čtenáři sykající bolestí a chytající se za prsa.

Jak jistě naši čtenáři už vědí, my netopýři nejíme lidské maso a už vůbec ne lidskou krev, nemluvě o tom, že lidi smrdí a jejich vlasy jsou fujtajbl.
V přírodě jíme létající hmyz, někdy i lezoucí, pavouky.
Lidé nám nemůžou nachytat dostatek hmyzu, a tak náš krmí larvami potemníka moučného. Na krátký čas to stačí.
Pokud ale bydlíme s lidmi natrvalo nebo kojíme dítě, dostáváme červy ochucené sypkými minerály a tekutými vitamíny. Jednotvárná strava totiž není zdráva.
Moje oblíbené zpestření je potemník brazilský.
Miluju je!
I rozbolavělá a unavená po porodu jsem seběhla k misce a pořádně si je vychutnala.

Někteří je máte doma. Jsou malí a neškodní. Většinou. Ale když jste s nimi čtyřiadvacet hodin denně, začnete mít ponorku.
Miminu je šest dní a už hrdě visí samo.
Oddech jsem potřebovala. Bolí mě cecíky a chci se najíst v klidu.
Mimino se rozhodlo, že chce jíst taky. Neomylně se mně pokusilo přisát nad křídlo. NAD KŘÍDLO! Po kom to dítě je?
Chvíli jsem diplomaticky uhýbala a zvedala křídlo, ale mimino soustavně upalovalo za mnou a snažilo se přisát na záda. Nakonec se mi začalo dobývat pod křídlo.
Do toho ještě přilítla člověk a zvedla pokrývku. Vynadala jsem i jí.

Tře pot yntře poty etř epot ytt řep oty otřepo typtře potyý třepo tyřt řepo tyetř epot ytř epoty třepoty střep otyetř epot ytřep otynt řepot yat řepot yrt řepo tyot řepo tydtř epoty it řepoty ltřep oty otřep otytře pot yptře po tyát řepot ytt řepo tyét řepo tyh třep otyot řepotyt řepo tydtř epoty utřepo tybt řepoty ntř epoty atřep oty třep otyatře poty střepot yitř epot ytře potyv třepo tyetře pot ytře potyt tře potyřtře poty itřepo tyt řepo tyotř epo tydtř epot yptře pot yot ř epoty ltř epo tyet řepo tydt řepotynt řepo tyetř epoty.

Když byly miminu tři dny, už se nevešlo celé pod křídlo a ztěžklo tak, že se mně nechtělo se s ním tahat k misce. Mimino je ale soustavně přisáté k bradavce a nechce se pustit, takže zbývala jediná možnost: když jdu dolů k misce, mám dvě nožičky navíc a ty mi cupitají pod křídlem. Mimino občas protestuje a popiskuje, ale mám hlad a mléko se nevytvoří ze vzduchu.
A tak jdeme.
Pátý den jsem zrovna vyrážela na snídani a táhla rozespalé mimino zpoza topení, když najednou člověk zvedla přikrývku!
Spatřila mimino v rouše Evině/Adamově!
Skandál!
Místo mimina nadšeně pištěla ona.

První dva dny života bylo mimino tiché jako ryba.
Od třetího dne se budí za ranního kuropění, švitoří a cvrliká a vrtí se mi pod křídlem a šťouchá mezi žebra tetu, která je obětavě v noci zahřívala z druhé strany.
Cvrliká a my jsme tiše, krásný hlásek plní naši celu porodnici.
Zívám, uhýbám a otáčím se, aby se hladové mimino mohlo pustit mé levé bradavky, přelézt po mně a pořádně se přichytit k pravé bradavce. Mléka mám hodně, miminko je cvalík.
Člověk si užívá rodiny taky, potácí se rozcuchaná po pokoji, nakukuje skrz průhledné stěny a občas ten zpěv nahrává.

Jsme důstojní pánové. Kdepak jeskyně. Bydlíme zásadně v hotelích. Vybrali jsme si k zimování jeden pětihvězdičkový.
Lidé zavolali zvířecí záchranku, která nás naložila a odvezla do záchranné stanice, přestože jsme zachránit nepotřebovali.
Tam jsme dostali večeři a pak nás i s ubikacemi odvezli na zimoviště.
Probudili nás brzy na jaře. Byli jsme hubení, a tak jsme skončili na týden u krmiče.
To bylo jídla! Baštili jsme a baštili.
Když nás vypouštěli, šel jsem k zemi jako hruška. Třikrát.
Kamarád to radši ani nezkoušel.
Prý asi brzy porodíme. Tsss.
Nedostali jsme už ani červíka.
Druhý večer se nám letělo mnohem lehčeji.

V den a hodinu vypuštění jsem člověku pořádně vyčinila. To si určitě na billboard nedá. Ani za rámeček.
Byla jsem unavená a rozbolavělá a ona chce, abych letěla hledat letoviště?
Nejradši bych se zavěsila na nejbližší billboard a spala tři dny.
Moje mládě má třetinu mé váhy a velikosti. Proto se nedivte, že se mi tři hodiny po porodu opravdu nechtělo nikam letět.
Člověk mě ale táhla ven. Odhákla ze sítě obě moje křídla a levou nohu. Kousla jsem. Do rukavice. Nebylo to nic platné
Pak si konečně všimla mého miminka, zaječela, vrátila mě zpátky do úkrytu a odnesla domů.

"Počasí je pěkné, už bude jen tepleji, hmyzu je dost. I když je těhotná předčasně, už to zvládne sama. Vypusť ji. Ať radši porodí v přírodě než v zajetí. Kdyby neodletěla, dej vědět."
Jedná se tam o mé budoucnosti.
Aby bylo jasno, jsem Uječená (tak mě pojmenovala člověk) a mám už ne moc skrytou novinu. Zimu jsem přečkala v záchranné stanici. Probudila jsem se brzy a dostala spoustu jídla. A když je spousta jídla, není nejvyšší čas donosit potomstvo?
Takže vyhazov od tepla, pohodlí a krmení až pod nos.
Nejvyšší čas vypustit potomstvo na světlo boží.
Ta se bude divit.

Jsou v KORONAVÍRu brutopíři nevinně?????????????
Zajímavé alternativní zdroje, tvrdí že ANO!
Tedy aby, bylo jasno, jsou v tom nevinně, abyste si nemyslely, že tenhle článek je naprostý blábol nebo ruský troll přetáhnutý po zádech Bing Translatorem!!!
Je za KORONAVÝRem tajná laboratoř!
Ne! Pravda je někde na dvorku!
Ve skutečnoste za nákazu můžou krkoni!
Brutopír a krkoň jsou totiž různé druhy letadel!
Krkoňové plánují nasolení nového světového neřádu a zákaz jezení krkoního a brutopířího masa na celém světě!!!
NEŘÁD A DYKTÁT EVROPSKÉ MUMIE V ČESKÉ REPUBLICE NECHCEME!!!!!!!!
Sdílej tento stativ, aby všichni věděli, že přeposíláš bez čtení a překrýsolení sebeblbější telenovelu!

Netopýři dámy to mají složité.
Od května do srpna společné bydlení s dalšíma holkama na půdě kostela, děti, starosti, nevyspalost, vyčerpání.
Pak děti vyletí z hnízda a začne život. Páry se potkávají, nové páry vznikají, hromady paralelních známostí a tak vůbec. Zaděláno na další mláďata.
Ovšem, nefunguje to jako u jiných zvířat nebo u lidí.
Netopýrka totiž není těhotná přes zimu. Není těhotná ani zkraje jara. Otěhotní až ve chvíli, kdy je květen a dost jídla a teplo. A když zrovna není, může těhotenství na čas zastavit a pokračovat, až zase bude příznivo.
Třeba když pobývá v teple u lidí.

Jsem frajer a mám rád bílou barvu a dřevo. A tak, když mě člověk vypustila na stůl, abych si tam mohl šmejdit mezi druhou a třetí večeří, rozhodl jsem se, že stůl chci.
A dal jsem se do práce
My netopýři máme pachové žlázy na hlavě. Takže když kejchne netopýr, neznamená to, že na vás pošle smrkelem koronavirus kapénkami infekční nemoc, ale že si značkuje teritorium.
Místo trapného dělání žlutých loužiček prskáme neviditelné značky.
To mrkáte na drát, co?
Jenže ta moje člověk každý den otře stůl nějakým cizím smrádkem.
Takže musím zase půl večera chodit a značkovat.
Ach jo.

Je prosinec. Má být zima. Máme být vykrmení. Máme spát.
Je prosinec. Jsme v teple a hubení. Nespíme.
Vztekáme se. Koušeme. Utíkáme před blížící se smrtí hlady. Nechceme jíst. Chceme jíst. Chceme víc, ale víc už lidi nedají.
Jdeme spát a trávit a žaludky nás tlačí. Víko je pootevřené. Letíme ven, hledat něco k snědku, ale lidi nás pochytají a nastrkají zpátky a stejně kolem nic k snědku není.
Baštíme co můžeme. Spolubydlící se přejí a poblinká přímo do misky s červy. Děkujeme pěkně.
Jsme v teple. Jsme vykrmení. Pospáváme. Už by nás mohli zavézt zpátky na zimoviště.
No konečně!

Na podzim jsem přežil nehodu. Jako když se vás barák najednou převrátí a vy vypadnete z balkonu. Měl jsem smůlu. Praštil jsem se do hlavy a skončil v záchranné stanici.
Rád jsem se schovával pod lidskou ruku nebo do rukávu. Bylo to jako u mámy pod křídly, v teple a bezpečí. Když jsem předl, hladili mě ještě více. Asi mají rádi předení.
Lidé slyší naše hlasy. Poznají, když máme hlad. Poznají, co znamená zvednutý ocas.
Vykrmil jsem se do krásy.
Jednoho dne mě zase vytáhli, nalevo rukáv, napravo les a hlasy hezkých děvčat.
Bylo to dilema.
Vítr v křídlech vyhrál.

My netopýři spíme v hroznu. Šetříme teplo, dotýkáme se dýchajících těl ostatních netopýrů a cítíme se jako jedna velká smečka, a když jsme uprostřed hroznu, je to jako u mámy pod křídly.
Hrozen porostl. Prý se rozkřiklo, že jsem velmi inteligentní a starám se o jedenapůlročního bicáčka.
Jsem netopýr v rozpuku sil, ale nemám magické nadání a neumím se rozdvojit.
Takže jsem část dam poslal za mladým. To byly ty, které jsou trochu i na zajíčky. Jistě, pořád jsem pro ně jedničkou já, ale změna je život.
Jen trochu nechápu lidi.
Proč vychovatelé budečským prvákům zakazují chodit do naší voliéry?

Sešly jsme se na letním bytě. Je nás třicet tři. Rodím jako osmá. Moje mládě je holčička a váží třetinu toho, co já.
Další dva dny spolu v klidu visíme a užíváme si jedna druhé. Malá nemá srst a zuby drápky se drží mé bradavky. Pije mléko po kapkách.
Za soumraku začíná pohyb, hemžíme se po kolonii, necháváme mláďata na trámu a letíme se najíst. Spořádáme co nejvíce. Jíme za dva.
Našim dětem je zima, a tak se tulí k sobě a pak se tulí k prvním navrátivším se matkám.
Po čichu nalézáme své děti a bereme je pod křídla.

Leden - hibernace. Únor - hibernace. Březen - probouzení a jarní přelety. Duben - jarní přelety. Květen - stěhování na letní byt. Červen - rodí se děti. Červenec - rodinná, resp. staromádenecká sezona. Srpen - děti už umí lítat. Září - rojení (rande sezona). Říjen - rojení. Listopad - přelety na zimoviště. Prosinec - hibernace.
Hibernace. Jarní přelety. Letní kolonie. Rojení. Podzimní přelety. Hibernace. Jarní přelety. Letní kolonie. Rojení. Podzimní přelety. Hibernace. Jarní přelety. Letní kolonie. Rojení. Podzimní přelety. Hibernace. Jarní přelety. Letní kolonie. Rojení. Podzimní přelety. Hibernace. Jarní přelety. Letní kolonie. Rojení. Podzimní přelety. Hibernace. Jarní přelety. Letní kolonie. Rojení. Podzimní přelety. Hibernace. Jarní přelety. Letní kolonie. Rojení. Podzimní přelety. Hibernace.

Krmič dorazil druhý den za raného soumraku.
"Jídlo! Vstávat, nehlaste se všichni!"
No jo, trošku jsme včera slavili stěhování. Bicášek zamachroval a donesl asi sto dvacet nájmů.
Otevřel jsem jedno oko a vzápětí byl vytažen ven z hroznu netopýrů, krásy a dokonalosti na světlo boží. Bicáček nestihl ani začít nadávat a skončil na ruce vedle mě.
Vyměnili jsme si naštvané pohledy. Ucítili jsme cvrčky. Zapředl jsem radostí. Bicáček taky.
"Kazimíre, asi jsi přišel o zákazníky," prohlásil krmič. "Ti dva pitomci přišli k rozumu."
Vyměnil jsem si s bicáčkem nechápavý pohled. Jeden pitomec je jasně on, ale kdo je ten druhý?

Bicáčkovi trvalo nadprůměrně dlouho pochopit, že má přestat nadávat a dělat velká křídla a velké zuby, a že když se bude tvářit roztomile, dostane po večeři nášup. ZKdyž se vrátil z ošetřovny, spadl mu hřebínek i bicáčky, takže se dokázal protáhnout do mé voliéry, aniž by zase způsobil katastrofu.
Možná nebude tak marnej.
"Nemám kde bydlet."
Přiznávám se, že mně ho bylo líto.
Mám volnej pokoj. Vlastně dva.
Složí tři nájmy předem.
Nebude si sem tahat holky.
Nebude mi přebírat ty moje.
Bude po sobě uklízet.

Ty tři nájmy přinesl hodinu po setmění.
Uvidíme.
Ale pšššt, nikomu o tom neříkejte.

Že bicáček každý večer marně vřeští do noci, mně dělá škodolibou radost.
Že mi sežere před nosem nejtučnějšího pavouka v Budči, to už je moc.
Elegantně jsem se protáhl vletem pro dámy, když byly dámy zrovna na lovu a netoužily po mé společnosti. Vlítl jsem do jeho nuzného příbytku jako uragán.
Zákeřně jsem ho kousl do spodní části zad, popadl ho za krkem a obloukem letěl na stěnu.
Pak se ozvalo křupnutí. Bejvák i s námi sletěl k zemi.
Asi únava materiálu.
Zatímco bicáček nadával, já předl a nechával se ošetřit, nakrmit a podrbat a neporadil mu, jak na lidi.

Na podzim jsem přežil nehodu. Jako když se vás barák najednou převrátí a vy vypadnete z balkonu. Měl jsem smůlu. Praštil jsem se do hlavy a skončil v záchranné stanici.
Rád jsem se schovával pod lidskou ruku nebo do rukávu. Bylo to jako u mámy pod křídly, v teple a bezpečí. Když jsem předl, hladili mě ještě více. Asi mají rádi předení.
Lidé slyší naše hlasy. Poznají, když máme hlad. Poznají, co znamená zvednutý ocas.
Vykrmil jsem se do krásy.
Jednoho dne mě zase vytáhli, nalevo rukáv, napravo les a hlasy hezkých děvčat.
Bylo to dilema.
Vítr v křídlech vyhrál.

My netopýři jsme pro volnou lásku. Kdepak, tradiční rodiny, to není nic pro nás. Ještě by nám zaklepal na dveře homosexualista kaloň a zničil by nám rodinné vztahy zbořil by mi bejvák.
Na podzim bydlím se sedmi dámami. (Periferní bicáček marně zpívá.) Před zimováním dámy odletí a určitě nenavštíví jiné pány, protože takoví krasavci jako já se široko daleko nenajdou.
Pak všichni společně zimujeme ve Spirálové chodbě.
Na jaře začíná staromládenecký život. Občas se zastaví moji staří kamarádi. Bicáčka rozhodně na červy nepozvu.
Dámy totiž v létě žijí spolu na hromádce s hromádkou dětí. Ale srdce jsem vždy s nimi!

Můj krásný bejvák vyrobili lidé. Má spoustu vychytávek.
Třeba síť proti hmyzu přitlučenou ke stěnám, aby se mně dobře šplhalo.
Pak pár závěsů z džínoviny. Džínovina je pevná a těžká, když pod ní spíte, připadáte si jako u mámy pod křídly, a když koukám z kapsy, vypadám prý roztomile, ale hlavní je, že když koukám z orvané nohavice, vypadám frajersky.
Místnosti jsou bezpečné a úzké. Vchod je dole, abych měl přehled, kdy zrovna visím, a celý bejvák je pět metrů vysoko.
Lidé do něj musí lézt po žebříku.

Periferní bicáček bydlí ve stromové dutině jen čtyři a půl metru vysoko.

Protože nelítám, začala jsem se specializovat na nelétavý hmyz. Ze začátku jsem se muset poradit s kamarádem netopýrem velkým, který loví na zemi, i když lítat může. Zvládl jsem to poměrně rychle.
Den po vítězné bitvě se soupeřem jsem uviděl parádně šťavnaté sousto.
Pavouci jsou šťavnaté steaky samy o sobě, ale tohle byl opravdu pořádný PaVOUK.
PArádně Výživný Opravdu Udělaný Kousek.
Olízl jsem se, vyhoupl elegantně dámským vletem a tiše se plížil ku čerstvé pavučině.
Načež přiletěl periferní bicáček, ocasní blanou ho vytáhl z pavučiny, udělal frajerské salto, pavouka si podal do tlamy a dámy mu zatleskaly.
Já ho nenávidím.

Nakrmen, ošetřen, politován a odnesen domů, byl jsem připraven! Řekněte vlkům, že jsem doma a natrhnu jim... bicáčky!
Přesněji řečeno, pošramotím toho jednoho bicáčka, co mi tady přebírá holky.
Nejdříve jsem mu po netopýrsku vynadal. My netopýři máme bohatý slovník a nebojíme se jej použít.
Dal jsem mu facku, hnal ho za sebou až k vletu pro dámy a mrštně se protáhl do svého bejváku. Bicáček vrazil do vletu hlavu a zasekl se.
Jeho vřískot přivolal lidi. Vyprostili ho a obratem opravili vlet.
Všechny dámy se odstěhovaly ke mně.
Doufají, že příští rok nebudou mít potomstvo stejně blbé jako on.

Kde se vzal, tu se vzal. Nějakej namakanej floutek z Nejzazších prčič. Periferní bicáček.
Nejdříve se uhnízdil hned u mého bejváku, začal prozpěvovat a přebral mně moji šestou dámu. Dáma se tajně vracela, když si chlapec odletěl zalovit, ale než se vrátila, chtěla bejt zase zpátky u něj.
No měl jsem si to nechat líbit?
Sice nelítám, ale stále jsem fešák a machr a hlavně dobře živenej. Tak jsem si to s ním šel vyřídit ručně stručně.
No dobře, plánoval jsem jiný výsledek.
A vůbec, už se prosím nevyptávejte. Ošetřete mně ty kousance a pofoukejte poraněné sebevědomí a buďte diskrétní.

Jednoho dne jsem vylezl z domku a na větvi uviděl nejkrásnějšího netopýra, jakého jsem viděl za celej život. A že já jich viděl!
Byl jsem z toho patřičně na větvi. Taková kočka!
Pak jsem se podíval pořádně. Kdepak kočka, kocour.
Chvíli jsem přemýšlel, zda ho okamžitě zahnat nebo být rád za společnost, ač mě krapet překvapila. Můžu ho pozvat do boudy. Budeme se v klidu zahřívat. Společnost, žádné žádostivé ženské, svatej pokoj!
Pak jsem se podívat pořádně a zjistil, že za tím štramákem je moje budka.
Jasně!
Koukal jsem sám na sebe!

"Já ti říkala, že to není žádnej papoušek."

Letos jsme měly zajímavé jaro.
Ze začátku to tak nevypadalo. Přiletěly jsme do zimního bytu ve starém stromě a už tam jednoduše nebyl. Prý ho pokáceli lidé, ještě než se nastěhujeme. Co teď?
Vydaly jsme se na doporučení místních na jakýsi balkon.
Posbírali nás tam, nastěhovali do zimních garsonek a odnesli do sklepa.
Na jaře jsme se probudily hladové a vyhublé. Naordinovali nám pár dní lidské péče.
Neměly jsme na krku hladové řvoucí dítě, jídlo jsme dostaly pod nos a co hrdlo ráčilo, třiadvacet hodin denně jsme spaly...
Pak jsme byly vypuštěny.
Letos na podzim letíme najisto na tentýž balkon.

Desátá hodina odbila, zapomenutá lampa ještě svítila, a velká děsivá křídla ještě čekala. Klíče v zámku ještě nezachrastily, hlad cenil velké děsivé špičáky a hnal nás z úkrytu. Rozehřáté tiše čekáme zavěšené na víku, aby nám neušel sebemenší pohyb.
Klíče v zámku chrastí minutu po desáté, drápky se zatínají do mezírek ve víku, člověk přichází, cvakne pinzetou a otevírá krabičku s živým jídlem, lákavá vůně zalévá naše nozdry, víko se zvedá a... je odloženo stranou.
Člověk převrátí vzhůru nohama půlku bytu, než ji napadne podívat se pod víko.
Odhákuji se první, ocitám se v teplé lidské dlani a konečně
JÍDLO!