Moje články

Modul po nich vypálil paprsek a naplnil Tardis jasným světlem.
„Poslal nám energii!“ zvolal Doktor. „Můžeme do jiných dimenzí. Letíte domů!“

Zatímco Tardis cestovala interdimenzionálními koridory do nových realit, Doktor se opět loučil.
„Mějte se. A nedělejte neplechu.
Dutošvarci, využij svou moudrost a pomáhej potřebným. Jsi dobrý muž a táta.
Deidaro, neschvaluji tvé jednání. Smrt a destrukce není umění.
Jacku… ty zůstaň sám sebou.“

Tři světy. Tři návštěvy.
Dutošvarce zanechal v laboratoři. Dedaru v lese. Jacka Sparrowa na Černé perle.

Když se Doktor vrátil, Trhlina byla pryč.
Pohladil konzoli.
„Jedno dobrodružství skončilo, jiné začíná!“ Zatáhl páku a skočil do neznáma.

Natlačení ve dveřích pozorovali průsvitný skleněný modul, ve kterém ležel prastarý muž, napojený na přístrojích.
Doktor na něj hleděl s úctou a obdivem.
„Dimenzionér. Rasa starší než Pánové času,“ říkal vzrušeně. „Chtěli překonat Prázdnotu, dosáhnout jiných světů. Byli poraženi, ale… možná vidíme posledního v celém Nekonečnu.“
„Co tady dělá?“ zajímalo Dutošvarce.
„Je prastarý, umírá. Tělo se rozpadá, ale bezčasí Prázdnoty jej chrání. Modul však nějak natrhl hranici do tohoto vesmíru a způsobil bouře chaosu. Zůstane-li zde příliš dlouho, zahyne.“
Doktor začal horlivě mačkat tlačítka.
Tardis uvolnila silný antigravitační puls, který postrčil modul zpět k Trhlině.
V hlavě uslyšeli telepatické Děkuji.

Jak se blížili k původu všeho chaosu, který nedávno ochromil vesmír, zmítaly jimi silné turbulence. Doktor se držel zábradlí a narozdíl od ostatních bublal nadšením.
„Sledujte, kluci, jak burácí věčnost! Všechno se rodí, vyvíjí, hyne. Čas, prostor, energie, život. Hyne a mění do nové formy!“
Během dvanácti životů zachraňoval, bojoval, tvořil, ničil. Potkal hrdiny i zbabělce. Zažil lásku. Žal. Mír. Válku. Každá regenerace byla ztrátou i novým rozvojem.
„Jsme u epicentra,“ oznámil, když Tardis vstoupila do odlehlé části vesmíru.
Před nimi, miliony kilometrů daleko, se táhla obrovská trhlina do Prázdnoty.
A tam, na její hranici, plula loď.
„Pojďme ji navštívit!“

Tardis visela kousek nad zemí, hlídaná několika judoony.
Když Jack vylezl, zahlédl Stínovou architektku.
„Nazdar,“ zamával a utíkal pryč.
„Chyťte ho,“ zavelela. „Nezraněného!“
Pirát chvíli unikal, ale nakonec ho judooni odvlekli k šéfce.
Z pootevřené Tardis vyletěl paprsek.
„Hle, můj svědinátor!“ zaslechli Dutošvarce, když se vesmírní policisté začali neovladatelně škrábat.
Osamělý judoon u počítače upoutal šéfčinu pozornost, ale než otevřela ústa, změnil se na Deidaru. „Technika proměny ukončena. Virus vložen,“ zamumlal do sluchátka a utíkal k Tardis, zatímco se Jack vyhrabal zpod judoonů.
S nepřáteli mimo hru doběhli k lodi.
Než odletěli, Doktor vyhlédl ven. „Zatím!“ Hodně štěstí s antivirem!

Sledovali stopovací signál, když je náhle vyhodilo z časového víru.
„Doktore! Převážíte interdimenzionální anomálie. Jelikož jsou živými prameny informací, žádáme o ně podle článku 27 Stínového prohlášení!“
„Stínové prohlášení,“ zamumlal Doktor. „Chytili nás do gravitačních svorek.“
„Kdo?“
„Vesmírná policie.“
Dutošvarc zpanikařil. „Jsme v pasti!“
„Nejsme.“ Doktor pohodil rukou. „Tohle na mou Tardis nestačí. Můžeme kdykoli zmizet, ale nechci, aby nás sledovali.“
„Mám je odpálit?“ navrhl Deidara.
Doktor stiskl zuby. „Ne! Žádné násilí!“ Pche, ti lidé!
„Vydejte anomálie, jinak použijeme sílu!“
Tři hlavy prosebně hleděly na Pána času.
„Mám plán,“ promluvil. „Dutošvarc, ber nářadí. Deidara, pořádně poslouchej. Jacku… jak dobře běháš?“

Doktor stál před tabulí. „Otázka. Jaká síla vás mohla přenést do jiného vesmíru? Uvažujte.“
Ticho.
„Ech, řekněte něco!“
„Nepřátelský ovátor?“ navrhl Dutošvarc.
„Nebo magie…“ podotkl Jack Sparrow.
Deidara převrátil oči. „Nevím… Časoprostorová technika?“
Škrabot křídy. Psaní. Rázný škrt.
„Chyba, chyba, chyba. U vás možná dominují, ale nemyslím, že dokážou natrhnout Prázdnotu a rozpoutat chaos v samotném jádru bytí. Pravda leží jinde. Musíme hledat.“
Z hlubin Tardis vyhrabal jakýsi přístroj.
„Památka z domova. Přistupte.“
„Proč?“
„Prošli jste chaosem. Nesete stopy. Když vás připojím na centrální rozhraní
a naskenuji vaše dimenzionální otisky, můžu vytvořit pátrací program.“
„Je to bezpečné?“
„Nevím.“
„Ale…“
„Začneme!“

Doktor nebyl nadšený.
Měl zde šíleného vědce, teroristu a piráta. Pobíhali po Tardis a nestále po něm cosi chtěli.
Deidara vykřikoval, že potřebuje jíl ke svému výbušnému umění. Dutošvarc zkoumal řídící panel a Doktor měl co dělat, aby mu zabránil rozebrat loď. Jack Sparrow kdesi našel láhev rumu a teď chrápal na podlaze.
Očekával vzrušené „Uvnitř je větší!“. Čekal, že si vyslechnou jeho bohaté znalosti. Nic. Deidara neměl zájem. Sparrowa zaměstnávalo hledání rumu. Kolega Dutošvarc vypadal nadějně, ale když začal mumlat o relativitě rozměrů, Doktor pochopil, že si najde vysvětlení sám.
Povzdechl si.
Putování časoprostorem. Záchrana nevinných. Jeho denní chléb.

Třetího objevil v opuštěném hostinci.
„Ach, ne… Proč pirát?“
Kapitán Jack Sparrow už něco vypil, ale ještě stál na nohou. Vesele tancoval kolem stolu.
„Musíme jít!“ zavelel Doktor a táhl ho pryč. Ticho bylo děsivé. Nikde ani noha.
Odpověď našel venku. Sochy andělů.
„Pirát, teď nemrkej!“
Sparrow ho odstrčil a potřásl hlavou. „Proč?“
Když uviděl anděla blíž, zachechtal se. „Už jsem opilý?“
„Plačící andělé… šelmy v kamenné šupině. My jsme kořist. Hýbou se, když je nevidíš.“
„Pěkné…“
„Nyní pomalu ustoupíme k mé lodi.“
Opilecká chůze příliš nepomáhala. Ještěže Doktor koukal za dva.
Tentokrát nedošlo ke konfliktu. Jedna z lepších chvil.

Tušila, že ju čoskoro odhalí. Urobí však všetko, aby prežila.
Usadila sa do kresla a poslala vyšetrovateľovi koketné pohľady.
„Ohľadne vraždy Vášho manžela...“
„Nesadnete si, pane?“ Akoby ledabolo sa naklonila a odhalila hlboký dekolt s bujným poprsím. Zmyselne pohodila vlasmi a rukami položenými na nehanebne skrátených šatách sem-tam odhalila holé stehno.
Túžba po turkobijcovi silnela. Lomcovala ňou žiadostivosť, ale on odolával.

Verný svojmu menu odpovedal kamenným pohľadom, hoci v ňom vrelo pobúrenie a odpor. Keby nešlo o vysokopostavenú šľachtičnú, okamžite by pochodovala do klietky hanby.
Prekukol jej úmysly. V duchu zahromžil, aj zaúpel.
„Prosím, Bože, chráň nás pred takýmito diablicami.“

Během venčení dostal chuť na pivo, ale pravidla hospody byla jasná: psům vstup zakázán. Než Matěj vstoupil, přivázal bernardýna k chatrnému plotu.
---
Hospodu opustili dva. „Pojď, Matěj, na jednu domácí!“ Nevšímavě přešli kolem psa
a vrávorali na okraj vesnice.
U kontejnerů je znenadání překvapil velký medvěd. Kumpán od piva zdrhl.
Matěj zbledl. „Necháš mě na holičkách?!“
Medvěd se blížil. Vtom doběhl bernardýn. Tahal za sebou vodítko a kus plotu.
Vrčel. Štěkal. Ukazoval zuby. Zvířata se přeměřovala očima. Nakonec medvěd odvrátil hlavu a zmizel do lesa.
Matěj klesl na kolena a zabořil tvář do psí srsti. „Je mi to tak líto…“

Noc čo noc sa vytrácala z rodičovského domu a napriek hrozbám, číhajúcim v okolí dediny, unikala do náručia lesa, k Jazeru duší. Bosá. Neučesaná. Osamelá.
Nebála sa. Lesa nie. Už ako dievčatko vnímala chvenie trávy pod chodidlami, praskot
v stromoch, ale najmä šepot hlasov, prichádzajúcich z hlbín jazera. Cítila duše dávno nežujúcich. Ich blízkosť, pocity a túžby. Stratu i ľútosť. Za tie roky sa stali jej priateľmi a strážcami.
Celé noci prebdela a čakala, či ju navštívi. Jej Emil. Drahý Emil. Veľmi jej chýbal.
Hlbiny zanôtili. Šepot zosilnel. Prichádzala nová duša.
Rozplakala sa. Radosťou i žiaľom.
Nežne zavzlykala. „Môj milovaný...“

„Marge, proč musím do práce ve svátečním?“
„Homie… nemůžu za to, že nám v ložnici vybuchl stroj na pukance. Pak ti něco seženu.“
„Ááááh… Pitomé pukance! Že jsem raději nekoupil plničku hotdogů.“
...
„Špatné zprávy, pane. Náš módní expert… zemřel.“
„Jak to?“
„Z jakéhosi domu prý vyletěl kus stroje na pukance a zabil ho.“
„Ach, jaká tragédie, Smithersi. Jenže kdo zorganizuje naši módní šou?“
„Zajdu do města?“
„Ne. Musí to být někdo odsud. Co říkají kamery? Hmm. Karl, ne. Lenny, ne… Hele, jaký štramák!“
„Homer Simpson? Nuž, oblek pro něj není typický.“
„Zavolejte ho.“
„Ale pane…“
„Rozhodnuto!“
...
„Já… módní expert? Juchú!“

Deidara rozevřel náruč a zasypal Dáleky pavouky z výbušného jílu.
„Znáte umění, plecháči?“
„Dáleky umění nezajímá.“
„Mělo by.“ Jíl explodoval. „Umění je výbuch!“
---
Sledoval záblesky a stopy destrukce.
U jezera objevil desítky kráterů, uprostřed nich muže obklopeného Dáleky. Ohromující rychlostí unikal střelám. Odpaloval bomby.
Doktor žasl. „Páni!“
---
Odolávaly, ale nastražené bomby a jámy pracovaly skvěle. Dáleky pohřbili hordy zeminy.
„Nás nezadržíš. Budeš vyhlazen…“
---
Přišel Doktor. Zatleskal. „Působivé, na člověka. Otázka…“ (Deidarovy nadávky ignoroval). „Co dělá pár Dáleků na opuštěné planetě?“
„Průzkumná loď poškozena časovou trhlinou. Nouzové přistání.“
„Jaká smůla. Zatím…“ Kolem nich se zjevila Tardis.
Nindža nadával. „Zkazils mi zábavu!“

„Říkáte, že výzkum časoprostorového mostu pokračuje?“
„Samozřejmě. Šlo jen o drobné zdržení.“
„Zdržení? Profesor zemřel. Uhořel doma v obýváku, s celým výzkumem! Dobře víte, že nevěřil systému. Nikdy nic neuložil na síť, ba ani na jediný klíč! Všechno měl jen
v sešitech…“
„To si uvědomujeme. Proto jsme tady.“ Pohlédli na ženu připojenou k monitoru. „Věříme, že ona je řešením.“
„Ona je…?“
„Profesorova asistentka a také největší fanynka. Máme důvěrné informace, že si přečetla celý jeho výzkum. Bohužel leží v komatu, ale ty znalosti tam kdesi jsou.“
„No a?“
„Provedeme sken paměti. Přečteme si její vzpomínky a pak uskutečníme náš cíl.“

Lesana kráčela k proutěnému křeslu. Třásla se vzrušením i strachem. Jako každá rusovláska, jakmile dosáhla šestnácti let, musela podstoupit posvátný obřad. Její kmen považoval zrzavé vlasy za boží požehnání a symbol štěstěny, proto pro ně byly zrzky důležité.
Dav ji uctivě zdravil. Nervózně polkla a sedla si.
Na krku ucítila stařešinové studené prsty. Škubla hlavou.
„Nehýbej se,“ promluvil.
Chytil ji za vlasy, přiložil nůž a začal řezat.

Vlasy padaly po houfech.

Když skončil, byl spokojen. „Služky,“ přikázal, „posbírejte vlasy. Večer je obětujeme bohyni! A ty,“ obrátil se k Lesane, „jdi domů a převlékni se. Dnešní hostina bude na tvou počest.“

Dva Kyberlidé ho vlekli chodbou.
Dutošvarc křičel. „Nechci být robot!“ Ještě před chvílí bojoval s ptakopyskem Perrym. Proč je najednou na vesmírné lodi?!
„Neboj se. Jak by řekl tvůj druh, rozkveteš. Do tělesné i inteligenční dokonalosti.“
„Ale já jsem dost chytrý!“
„Odpor je nelogický…“
Stěna za Kyberlidmi zajiskřila. Drobné výbuchy a kouř.
Kdosi přicházel. „Pusťte toho lékárníka!“
Dutošvarc jim vyklouzl a utíkal k elegantně oblečenému Skotovi.
Namířený šroubovák. Další selhání lodních systémů.

Zabočili k přistavené policejní budce. Doktor nastoupil. „Vejdi.“
„Zdravím, jsem Heinz Dutošvarc. Jste mi jakýsi povědomý. Nejste kardinál?“
„Ne, jsem Doktor. Tak vejdi.“
„Dobře, dobře. Vážně nejste kardinál?“

Tardis divoce házelo časovým vírem, zatímco se Dvanáctý pevně držel řídící konzole, blikající všemi barvami. Kontrolky bzučely a naměřené údaje se mu vůbec nelíbily.
„Abnormální výkyvy interdimenzionální energie… narušené hranice Prázdnoty?!“
Doktor přemýšlel. „Reality se otřásají. Hrozí zhroucení časoprostorových struktur.
Ať jde o cokoli, zašlo to příliš daleko.“
Napříč vesmíry řádily bouře chaosu, ukryté na nejhlubší subempirické úrovni. Jejich účinky pociťovaly na vlastní kůži. Pán času slábl, štíty Tardis skřípaly od námahy…
a pak náhle všechno ztichlo. Tardis zvolnila. Chaos ustoupil, ale ne docela. Konzole ukázala tři formy života, vymrštěné trhlinami do jeho vesmíru.
„Ještě to tady chybělo, nechtění návštěvníci.“

Stein netušil, prečo sa zobudil v tmavej, páchnucej miestnosti, navyše bez zbraní.
Postavil sa, ale hneď zastenal. V hlave mu dunela vari celá artiléria. Nečakal, že ho pijatika v hostinci tak zmorí.
Napriek bolesti sa porozhliadol. Žiadne dvere, len schodíky, skrz ktoré doliehal hluk. Zachmúril sa a hoci koleno protestovalo, začal stúpať. Zvuky ho zaviedli do neveľkej, slabo osvetlenej miestnosti. Keď nazrel dnu, strnul hrôzou. Zaklial a prežehnal sa.
Jaroš s Barbaričom boli do pol pása vyzlečení, pripútaní k múru. Krčmár s manželkou, obaja nahí, ryčali a lascívne okolo nich tancovali.
Stein si odpľul, zaťal zuby a vtrhol do miestnosti.

V prístavnej krčme panovalo ticho, všetky oči a uši nalepené na mladom námorníkovi.
„...a keď sme boli zviazaní, Sladká Amba vošla na palubu. Zastala ani nie meter pred našimi tvárami. Mala na sebe iba ľahký vojenský kabát, ktorý jej siahal ledva do polovice stehien. Uprene si nás prezerala. Potom zo seba kabát len tak zhodila, vykročila k okraju lode a úplné nahá sa chvíľu vyhrievala v slnečných lúčoch. Povráva sa, že to opakuje po každom úspešnom prepade. A tiež,“ uškrnul sa, „že si sem-tam okrem koristi zoberie aj dákeho námorníka a ak sa jej zapáči, pridá ho do svojho háremu.“

Na springfieldském jarmarku:

„Flandersi, co tady děláš?“
„Ehm, víš, Homere, našel jsem nějaké staré věci na půdě a říkám si, že je prodám
a peníze dám na kostel. Chceš něco?“
„Tu velkou knihu, tati!“
„Lízo! Ten starý, zaprášený kus papíru, co sotva drzí pohromadě?“
„Je to kus historie. Musí být vzácná!“
„Pff, historie. Víš, holčičko, to jsou jen triky jak z nás dospělých vytlouct prachy. Promiň, Flandersi, dej ji raději na aukci.“ Ušklíbl se: „Troubo.“
„Tati!“

...

Později v televizi:

„Na aukci byl prodán za deset tisíc dolarů výtisk knihy z minulého století...“
„Tati, to je ona. Co jsem říkala?!“
„Ou!!!“

Posledné hodiny sa nepohol ani o piaď, čo prilákalo pozornosť nejedného lesného živočícha. Od veveričky, ktorá naň pri ukladaní žaluďov do skrýše sem-tam zavadila pohľadom, po chrobáky a operence, ktoré doň hladne dorážali.

Červík ukotvený v kôre starého duba však naďalej nejavil žiadne známky pohybu.
Žiadny útok na neho nefungoval – darmo sa ho pokúšali odtrhnúť od stromu, darmo sa doň pokúšali zavŕtať či zahryznúť. Nie a nie ním pohnúť.
Bolo na ňom čosi... nezničiteľné.

Keď predátori odišli naprázdno, ozvalo sa tiché, ledva badateľné pípanie.
Nadišiel čas.
Červík, jedna z tisícky mimozemských sond, začala vysielať.
Prvá fáza invázie – zber dát – začala.

Pouličná tanečnica sa ladne zvŕtala medzi mydlovými bublinami. Jej bezstarostné pohyby Narutovi náhle pripomenuli Utakatovu vážnu tvár. Utakata... Nepoznali sa dlho, ale i tak mu ho bolo ľúto.
„Premýšľaš o ňom, však?“ začul Kuramu. „O Utakatovi.“
„Áno. Aj o Saiken. Čo povieš, chýba mu?“
„Zaiste, Naruto. Ak si boli takí blízki ako my dvaja...“
„Viem.“
„Život jinchuurikiho križuje bolesť. Sám si ju zažil.“
„Utakata... našiel svoju cestu, Hotaru – a hneď o ne prišiel.“
Priveľa ich odišlo. Fuu, Yugito, Yagura…
Naruto zavzdychal. On bol jeden z tých šťastnejších.
Smutne odvrátil hlavu. Musel bežať. Hinata ho už určite čaká pri miske rámenu.

Choď vždy po hlave! Otcovu radu si vryl hlboko do pamäti. Spomínal na ňu počas tréningu, keď mu okovanou palicou prevetrával rebrá, i neskôr počas lúpeží. Hlava je základ, chlapče. Ak trafíš pancier, zabrzdí čepeľ. Veľké riziko. Odsekni hlavu, býva menej chránená. Ranený bok možno ošetriť, odseknutú hlavu nie.
Radu uplatňoval hojne. Spod jeho meča sa skotúľala nejedna hlava kupca, vojaka či neviestky. Na prezývku Sekáč hláv, ktorá mu prischla, bol hrdý. Muži i ženy sa ho báli – koho nezabil, toho sprznil. Rád videl strach v ich očiach, spomienky naň ho vzrušovali.
I teraz, keď na neho dopadala katova sekera.

Ach, opäť prichádzam do rodného mestečka. Vlak sa pomaly sunie krajinou, ale tá mi pripadá cudzia. Bujné lesy, ktoré ma v mladosti vždy vítali vôňou a spevom vtákov, teraz ležali holé, porúbané, miestami zaliate betónom, na ktorom stálo skladisko alebo obchodné centrum. Polia a lúky, kde sme s výskotom šantili, sa povážlivo zmenšili a na ich miestach ako huby po daždi vyrastali chalupy a súkromné vily. So slzou v oku nachádzam schátranú drevenicu, už dávno odsúdenú na pomalý zánik. Pri spomienke na erdžanie koníkov tancujúcich v ohrade si smutne povzdychnem.
Vlak spomaľuje. Vnučkino ľahké objatie ma preberá. „Dedko, budeme vystupovať.“

„Řekni, kde je tvoje sestra!“ Dutošvarc se opíral dlaněmi o hranu stolu ve výslechové místnosti a ostře hleděl na chlapce v poutech. „Kde je Kendy?!“ Ptakopysk Perry se jen bezradně díval přes průhledné sklo.
Trojúhelníková hlava odpověděla tichým, chladným úšklebkem. „Ta ukřičená bonzáčka?“
Pruhované tričko a kraťasy se zavlnily. Z hrdla mu vyklouzl krátký, afektovaný smích. „Zbavil jsem se jí. Už mě otravovaly její věčné pokusy dostat nás. Tak jsem dostal já ji!“

Probrali se na podlaze laboratoře, vedle rozmlácený stroj.
Dutošvarc vstal. „Á, zasáhl nás snopřekrucovátor...“
Agent P se ani nerozloučil a zmizel.
„Už jdeš? Proklínám tě, ptakopysku Perry!“