Moje články

"Tak, vemte si čipy a seřaďte se, půjdeme na oběd. " 

Chumel dětí se po několika hádkách o místo a obvinění z předbíhání, promění v hada, víceméně způsobně čekajícího na vypuštění do jídelny. 

"Ještě se spočítejte, ať víme, že jsme všichni."

"Jedna," zazní od dveří jasným hláskem.

"Dva, " přidá se další hlas. 

"Tři," jde to dobře, za chvíli jsme na obědě. 

"Čtyři," po několika dloubancích od spolužáků zjistil, že je na řadě. 

"Pět!" zvolá netrpělivě další. 

"SIX!" zařve potměšilý druhák a po něm nevyhnutelně následuje:

"SEVEN!"

"SIX - SEVEN! SIX SEVEN" skanduje dav, máchá před sebou rukama a počítání je v pr...

"Nejhorší zážitek z mé svatby byl asi, když se Ron tak hrozně opil, že se mě pokusil prodat nějaké sestřenici asi za pytel zlata. Zapomněl totiž, že si právě beru jeho sestru, a vykřikoval, že do toho musím konečně praštit," vzpomínal Harry.

"To moje svatba s Astorií byla velmi tradiční. Spousta zdlouhavých starobylých obřadů, při kterých máš přesně nalinkované, co máš říkat, jak se tvářit a co si myslet. Bál jsem se, že to nikdy neskončí." Draco se otřásl.

"Takže je to jasný. Rád bych tě nepožádal o ruku," zašklebil se Harry.
"Bude mi potěšením nestát se tvým mužem, Pottere."

Bezmezně miluješ své děti, práci a zahradu.
A proč vlastně neřídíš? Kdy napíšeš závěrečnou práci o dvaceti stranách? Měla bys víc vařit. Proč se furt všichni rvou a ječí? Proč nemůžeš chvíli pracovat na zahradě, aniž by někdo všude vysypal pistácie? A proč se o tu zahradu vůbec nestaráte? Proč pořád oba tak špatně mluví? Ukliďte si!
Grafomotorika, logopedie, křeček v kolečku... A miláčku, bude někdy taky sex?
Proč se nesnažíš?
Proč nejsi hubená?
A proč jsi furt na té zahradě nebo v práci?

A ty ječíš a brečíš jak smyslů zbavená hysterka, protože ti někdo vyvrátil tvoji narozeninovou magnolii.

Molly Weasleyová milovala Harryho jako vlastního syna, proto se dokázala smířit i s rozpadem jeho a Ginnyina manželství.
Nad Harryho volbou nového partnera sice trochu pozvedla obočí, ale pozvání na večeři nakonec přece jen přišlo.
Ve dveřích si Molly nervózního Draca změřila pohledem od hlavy až k patě a potom nespokojeně mlaskla.
"Není trochu moc hubený?" vypálila směrem k Harrymu, jako by to snad byla jeho vina.
U stolu začala před Draca snášet mísy s jídlem, až se stůl prohýbal.
Harry věděl, že je vyhráno.
Jazyk lásky paní Weasleyové bylo krmení potřebných.
K Vánocům už Draco dostal i weasleyovský svetr.

Když vidíš, jak se baví s ostatními i přes svou jinakost.
Když přijde sám na správnou odpověď a přihlásí se.
Když tě po prvním roce začne oslovovat jménem.
Když k tobě přiběhne a obejme tě.
Když spolu přicházíte na řešení v matematice. Učíš se to také, protože s panem profesorem Hejným máš tu čest poprvé.
Když se rozpláče a najednou to neznamená záchvat na čtvrt hodiny, ale chvilkovou záležitost, kterou sám rozdýchá.
Když řekneš něco, co ho rozesměje.
Když na plavání vyhledává tvůj pohled a kouká se, jestli koukáš, jak mu to jde.

Tehdy vidíš, že ta práce má smysl.

"Co to bylo?" ptal se Harry Draca, který před chvílí oba vzbudil pronikavým výkřikem ze sna.
Zamumlaná odpověď ho šokovala.
"Zložár? To už je přece tak dávno," vyhrkl Harry neomaleně, než se stačil zarazit.
V duchu se vrátil proti proudu času, až do chvíle, kdy se ho Draco křečovitě držel, když na koštěti unikali před zlovolnými plameny v komnatě nejvyšší potřeby.
Připomněl si, jak Draco nikdy nezapaluje oheň v krbu, jak všechna ohniště obchází obloukem, nesnáší cestování letaxem...
Najednou to dávalo perfektní smysl.

"Ještě řekni, že tobě se o ničem z toho nezdává," přerušil Draco tok jeho myšlenek.
Harry mlčel.

Krevní konzerva lákavě visí nad sporákem zavěšená na háku a hosté si z ní sami čepují do sklenic lahodný mok.
"Musím čůrat, jdu porno závěsem," zahlásí Průvodkyně a projde lesklými černými lametami (důvěrně nazývanými "devadesátková noční můra"), zakrývajícími průchod mezi obývákem a chodbou.
Nadja zuřivě bombarduje nezvěstného Guillerma zprávami na Messengeru ("Guillermo! Přijď uklidit! Hromadí se tu mrtvoly a Colin Robinson nemůže najít párátko!")
Nandor the Relentless vysvětluje, že Putinovi se v disidentském prostředí říká chuj.
Laszlo Cravensworth se snaží nacpat památeční cibule po svém otci do řitního otvoru svého prokletého klobouku z kůže čarodějnice.
"Kolik je hodin?"
"Plnej komín!"

Narozený na konci září, s odkladem školní docházky, vývojovou dysfázií a poruchou pozornosti. I s jistotou asistentky si pro něj nepřejeme velkou státní školu. Oba máme své nepříjemné zkušenosti.
Škola snů je malinká, soukromá, tak akorát alternativní.
Zápis. Nervy jako u maturity.
Je úžasný! On, který tvrdil, že do žádné školy chodit nebude, nemluví teď o ničem jiném.
V první fázi vybírají uchazeče, kteří půjdou do losování o sedm míst. Vybrali ho!
Teď už to musí vyjít!

Po dnešním losování přichází hořký pád z obláčku, horečné zkoumání všech dalších možností a doufání, že odněkud z temnoty vysvitne jasný paprsek naděje.

"Odbila desátá hodina,
chval každý duch Hospodina
i Ježíše, jeho syna!"

No jo, porád.

"Milující pod podloubím
z objetí se vytrhněte,
neslyšíte, kterak troubím?"

I slyšíme, slyšíme, přeslechnouti to nelze!

"Odbila jedenáctá hodina..."

Neříkej.

"...Vláda duchů nyní kvete,
stín jak v přeletu stín stíhá,
z hřbitova sem tancujete!"

Nic netancujeme. Spát chceme!

"Odbila dvanáctá hodina...
...Kdo teď ještě bdíti může-"

No kdopak asi!

"Dlažbu jen má noha šlape,
každý chrápe –
chrupnu též si, prominete..."

Chvála pánu! Promineme!

"Odbila druhá hodina..."

*Zvuky potyčky*

"Mlčet budeš, ponocný zlotřilý, sic roh tvůj ti na dva kusy zlomím a do zadnice tvé je narvu!"

Vedla skupinové terapie pro alkoholiky deset let a myslela si, že už ji nikdo nepřekvapí.
Potom přišel tvrdý oříšek jménem Severus. Ochotně sdílel své trable se závislostí, ale Helen tušila, že toho spoustu neříká. Celou dobu z ní nespouštěl oči, ani když ostatní bavil historkami z vinárny a ohromoval je znalostmi o víně, což bylo vzhledem k tématu skupinky poněkud znepokojující.
Po skončení sezení spolu začali vést dlouhé rozhovory.

"Mám lahodné archivní Pico della Mirandola. Smím vás pozvat na skleničku?" zeptal se nakonec. Ta drzost ji odzbrojila.
"Vy tu nejste kvůli odvykání, viďte?"
"Věděl jsem, že na to nakonec přijdete."

"Tak naposledy, řekl jsem, že ani náhodou! Nebudeš ze sebe dělat návnadu, je to moc nebezpečné," soptil Harry, frustrovaný debatou, kterou vedli v předchozích dnech už nejmíň třikrát.
"To ti nikdy dřív nevadilo!"
"Dřív jsme spolu ale neto... Ehm. Nebyli jsme si tak blízcí."
"Ale šlo by mi to. Dostali bychom je! Ty zkrátka jen žárlíš, protože bych byl neodolatelná volavka," vytasil se Draco s výrazem, který pochytil při společném sledování mudlovských kriminálek.
Harry převrátil oči v sloup.
"Víš, někdy mi vážně chybí můj předchozí parťák. Jako Malcolm jsi nebyl tak samolibý."
"Protože jsem nebyl tak hezký," ušklíbl se Draco."

Poprvé letíš v devíti letech. Mraky vypadají jako noky v polévce a ty se zamiluješ na celý život. Zatímco manžel i nejlepší kamarádka ti při společných letech drtivě mačkají ruku, ty se usmíváš ven z okénka, u kterého nutně potřebuješ sedět i ve svých skoro sedmatřiceti letech.

Když letíš s maminkou a sestrou do Říma, město tě jako milovnici historie naprosto nadchne.
Zpáteční let je sen. Od Itálie až do Prahy nikde ani mráček. Maminka i sestra spí.
Ty máš nos nalepený na sklo, z očí ti tečou slzy a fascinovaně sleduješ Dolomity a Alpy zalité ranním sluncem.
Dechberoucí zážitek.

Blaženě se opřel do hřejivých dlaní, které právě jemně zpracovávaly jeho bolavé svaly.
Zalévaly ho nádhernými pocity tepla, lásky a bezpečí.

Prudce otevřel oči, když ho ze snění vytrhl vzdálený výkřik.

Horké ruce zmizely, místo nich ho do zad tlačila tvrdá prkna. Ztuhlé klouby jako by neměly ani tušení o úlevě, před chvílí prožité ve spánku.

Náhlý závan mrazivého vzduchu ho přiměl jednat.
Do kamenné zdi spěšně vyryl další čárku.
Jen tak, ze zvyku.
Dávno je nepočítal.
Výkřiky se ozvaly blíž.
Proměnil se do psí podoby a s tichým kňučením se stočil do klubíčka.

Přežít další příchod mozkomorů.

Jsem nevinný.

Neohlížel se na ten neviděný, vzdálený svět za stříbrnou hladinou.
Kus jeho života právě odplul, ale jeho svět je stále přítomný, zde v zelené trávě, ve zpěvu ptáků v korunách majestátních stromů a v šumění listoví. V bublajícím potůčku, vesele hopsajícím po kamenech. Ve zvonivém smíchu hobiťat, která dychtivě naslouchají jeho vyprávění. V teskném tónů houslí a ve všech písních, smutných i veselých, těch které zaslechl při velkém dobrodružství, i těch, které zpívali pozdě v noci, cestou domů po pár pintách.
Jeho svět je tady, v hřejivém objetí jeho ženy.

Samvěd Křepelka musí být celý a z jednoho kusu.
Prozatím.

Azirafal miloval tradice. Odpolední čaj s lahodným kouskem sladkého pečiva, gramofon přehrávající nejvýznamnější hudební skladatele, sklenka archivního vína - to byly jeho léty prověřené radosti.
A klasický tanec, samozřejně. Všechno to moderní natřásání nesahá takové opomíjené gavotě ani po kotníky.

Naproti tomu slavné rozmáhající se disco bylo Azirafalovi vzdálené asi jako kuřeti kvantová fyzika. Šmahem ho odsoudil.

Dokud ho pracovní povinnosti nezavedly do klubu, ve kterém se uprostřed parketu svíjel jistý důvěrně známý démon. Azirafal oněměl.

Crowley tančící disco byla ta nejsvůdnější věc, kterou kdy viděl. Dokud ovšem nepozvedl zrak od jeho svůdně se kroutících boků k tomu neuvěřitelně směšnému kníru.

Spokojeně se skláněl nad hrncem, když zaslechl nezaměnitelný hluk motoru. Vzápětí se do kuchyně vřítil Sirius v černém motorkářském oblečení, které zářilo novotou, s helmou v podpaží. O té helmě vedli mnoho vážných rozhovorů, než ho Severus donutil ji nosit.

"Co tomu říkáš? Nakupovali jsme s Dorou."
"To, že se oblékáš jako zastydlý puberťák, je mi známo, ale co to máš na nohou?"
"Motorkářské boty. Krásné, viď?"
"Otřesné."

Později v posteli Severus Siriuse z nového oblečení pomalu svlékl.
Chvíli se zamyšleně díval na jeho nahé tělo, načež sáhl pro motorkářské boty a s úšklebkem mu je natáhl zpět na nohy.

Jednorožec a jeho úžasný pestrobarevný plášť byl velmi pravděpodobně ten nejlepší muzikál celého 18. století v Karibiku.
Oplakaný a zmrtvýchvstalý Izzy svým zpěvem uhranul všechny. Edward nepřestával máčet Stedeovo rameno svými slzami, kdykoliv se na něj podíval.

Později našel Frenchie Izzyho opřeného o zábradlí a hledícího do tmy.
Po návratu ho spolu s ostatními nadšeně objal, ale najednou se cítil nejistě. Jejich vzájemné sblížení bylo ještě tak křehké a nové, když si Izzyho vzala smrt.
Izzy zaslechl jeho kroky a otočil se.
"Umřel jsem, vrátil jsem se, zbytek je minulost. Pojď už kurva ke mně, čeká nás spousta nových písní."

"...pak se moji rodiče rozvedli a zůstala jsem s mamkou.
Mamka si našla nového přítele a táta novou přítelkyni. Tu teda nesnáším, ale jezdím k nim, protože mi táta dává slušné kapesné a mají bazén.
No a co ty? Nejsi taky z rozvedené rodiny? Viděla jsem tvého tátu a nejsi mu ani trochu podobný. Není to teda nevlastní táta?"

"Ne, není," zamumlal Adam Young a povzdechl si.
Byla sice hezká, ale příšerně vlezlá.
A jak vysvětlíte, že je vaším biologickým otcem samotný Satan?

Asi bude opravdu muset pozvat na rande radši Pepřenku, ta už o něm stejně dávno všechno ví.

"Neměl jsi chodit."
"Neměl."
"Jsem tu kolik? 13 let? Víc? Čekal jsi, až tu zešílím? Proč až teď?"
Protože dřív jsem nesebral odvahu.
"V tom případě tě nezklamu. Možná, že už jsem se zbláznil a ani jsem to nepoznal. Netuším, kolik je hodin. Dny tu splývají. Nevím ani, jestli je večer nebo ráno."

*

To, že Brumbál na začátku svého působení na postu ředitele nechal odlít pro Bradavice zbrusu nový zvon, je věc všeobecně známá.
Jeho jasný hlas provází celé generace studentů jejich školními dny.

Nikdo ale netuší, že byly odlity zvony dva.
Kovové srdce toho druhého odbíjí čas v Nurmengardu.

Nejprve se v dětském kině ve vlaku nepochopili. Jeden řekl, že by chtěl aby dávali radši Smolíčka Pacholíčka. Druhý začal plamenně vysvětlovat, že to není Smolíček Pacholíček, ale pohádka o lidském těle - Byl jednou jeden život.
Hádka se zvrhla v mírné fyzické násilí s následnou vynucenou omluvou. Vypadalo to beznadějně, jeden z nich byl raději odvolán k mamince.
Po hodině to zkusil znovu. Přisedl si k prvnímu a najednou byli oba samá zdvořilost.
"Nevadí ti, že se ti opírám o nohy?"
"Jak se vlastně jmenuješ?"
A nakonec se jejich myšlenky protly a spojily v jednom mocném veletoku.
Sušenky! Jídlo sbližuje.

Je krásný den. Slunce svítí, moře se vlní. Na vlnách pluje loď. Loď má na přídi jednorožce.
Na stěžni vlají vlajky. Na vlajkách jsou lebky a kočka. Loď je pirátská.
Piráti se smějí. Jeden pirát hází noži. Další pirát hraje na loutnu. Kormidelníkovi sedí na hlavě racek. Pirát kuchař střílí z děla. Dělá ohňostroj. Blonďatý pirát jí pomeranč. Bojí se o zuby.
Pirát bez vlasů a pirát písař se na sebe usmívají.
Vedle kapitána stojí druhý kapitán. Kapitán a kapitán se drží za ruce. Mají se rádi.
Pirát s dřevěnou nohou se usmívá ze všech nejvíc. Posádka je jeho rodina.

Vychazíme z domu, zlobidla s hurónským řevem přelézají plot.
Na autobus většinu cesty běží, aby se mohl jeden z nich zlomit v záchvatu kašle.
V autobuse klečí na sedačkách, vstávají, šplhají na opěradlo, kopou se a pouští na zem batůžky. Dva z nich nakonec vypráví pohádku, kterou si chtě nechtě vyslechne celý autobus.
V metru se točí kolem tyče, každý v jiném směru, aby do sebe mohli vrážet. Protože proč si ještě před hlavním výletem nevyrazit zuby...

Uf. Jsme v bytě. Řev, běhání a skákání je tu s námi.
Usnuli v půl jedenácté, hadi.

"VÍNO!" zaúpí moje spolucestovatelka. "Potřebuju Víno!!!"

"Viděli jste, jak se ten hajzl tvářil, když můj lektvar vybuchl?! Myslel jsem, že si radostí cvrnkne! Nechutný," zuřil Sirius.
"On tvůj lektvar sice fakt nestál za nic," řekl James a vzápětí musel uhnout letícímu polštáři, "ale neboj se, tvá čest bude pomstěna!"
"Zbijeme ho!" nadchl se Petr.
James protočil oči.
"Jsme čarodějové! Jsou lepší způsoby. Jenom pořád nechápu, jak se s ním může kamarádit ta Evansová! Vždyť je to docela pěkná holka, ne?"
Ostatní něco neurčitě zamumlali.
"Neboj, Jamesi, myslím, že mu žádní kamarádi dlouho nevydrží," řekl Sirius.
"To se ví," zvolal Petr.

Remus mlčel, protože kamarády mít chtěl.

Jejich dětství nebylo snadné. Jeden měl otce, který nesnášel kouzelníky, holdoval alkoholu a pro ránu nešel daleko.
Druhý zase matku, která nesnášela mudly a nerozpakovala se použít kletbu Cruciatus proti vlastnímu synovi.

Oba si našli nejlepšího přítele, který jim nahradil rodinu.

Oba následovali stranu, která byla v přímém rozporu s ideály jejich rodičů.

Oba ztratili nejlepšího přítele 31.10.1981 a ta ztráta ovlivnila celý zbytek jejich života.

Oba chovali k tomu druhému hlubokou nenávist.

Oba zemřeli předčasnou, násilnou smrtí.

*

"Blacku. Jak typické. Ani na onom světě od tebe nemám pokoj."
"Vlastně tu na tebe čekám. Posadíš se?"
Pomalé přikývnutí.

Některým bytostem stačí jemně napovědět. Žel někomu, Azirafal k nim rozhodně nepatřil. Crowley si občas myslel, že by mu to nedošlo, ani kdyby veškerou svou lásku*, loajalitu a frustraci vzal a opakovaně s ní Azirafala mlátil po hlavě.

Když proti sobě po všech těch peripetiích s Druhým příchodem znovu stanuli, všechno to v Azirafalových očích viděl.
Crowley si opravdu přál mít vztek. Přál si začít na něj křičet, ale najednou jako by on sám potřeboval napovědět co říct.

Azirafal mu zatančil omluvný tanec.

"Anděli..." vydechl Crowley.

* Crowley důrazně protestuje proti výskytu slov jako "láska" poblíž jeho osoby. My víme svoje.

Projdu pootevřenými dveřmi a klika se mi zaboří do paže.
Pletí zahrady skončí poskakováním na jedné noze a bolestným skučením. Ukopnutý malíček o okraj záhonu.
Ve třídě procházím mezi lavicemi a au! Narazím stehnem přímo do rohu jedné z nich.
Chystám se odnést něco sousedům do horního patra a na chodbě na mě zaútočí otevřená přihrádka výklopného botníku. Další modřina. Už se pomalu bojím, že si budou kolegyně šuškat něco o domácím násilí.
Malujeme dětem pokoj a o háček přilepený k posteli si nepříjemně rozčísnu stehno.

Když jste mudlovská reinkarnace Tonksové, neexistuje nic jako úsek častých nehod. Nebezpečí číhá všude.

Blízké sousedské soužití s ním sebou nese určitá specifika...

Historky. Musíte se připravit na šokující množství podivných historek, kterými vás zahrnuje. Obvykle mu je jen odkývete a v duchu si lámete hlavu tím, co to ten člověk proboha povídá a jak to vlastně souvisí s tématem.

Hlasitost. Bezpečně víte, že dorazil pozdě v noci domů. Tichou ulicí se rozduní autorádio, práskne branka, vzápětí prásknou vchodové dveře a ozve se hlasitý dusot kroků po schodech.

Neuplyne týden, abych mu nemusela znovu vysvětlovat třídění odpadu.

Je zkrátka svůj.

Ale zařídil domovní nástěnku, přivezl kameny a zasadí třešeň.
Je třeba si ho hýčkat.

Teď jim to poví. Co se mnou bude, jestli mu ty hloupé děti uvěří? Vědí to. Už vědí, jak to tenkrát bylo a já teď nemám šanci.
Pomoc, pomoc! Nechci, neber mě! Musím utéct! Pryč!
Nemůžu se odsud dostat, můj osud je zpečetěn a oni si tu teď budou vykládát staré historky...
NE! Nechci! Nechci se proměnít!
Takhle to nemělo skončit! Proč musel ten idiot utéct? Měl zůstat pěkně zavřený a já bych si hezky dál užíval život krysího mazlíčka...

Z podlahy vyrašila hlava, objevily se zárodky končetin a o chvíli později na místě, kde ležela Prašivka, stál nějaký muž.

STEDE: "Hlasujme tedy! Lucie, jaké jsou možnosti?"
LUCIUS: "Možnost první, příběh plný lásky, míru a sexy mužů s dlouhými vlasy."
PETE: "Námitka! Ne každý tu má hebké dlouhé vlasy!"
LUCIUS: "Zaznamenáno, brouku. Návrh druhý: Smečka toulavých koček si navzájem vypráví své dojemné příběhy."
WEE JOHN: "Žádné kočky, jestli chceme, aby k tomu Frenchie složil hudbu."
ED: "A co něco náboženského? Prý to teď letí."

FRENCHIE: (zamyšleně hledí na moře. Najednou vytřeští oči a chytne se za srdce.) "Jako třeba zmrtvýchvstání?"

IZZY: (v malém člunu, který právě doplul k Pomstě) "Vy kreténi ztratíte lodní kotvu a místo hledání tady nacvičujete muzikál?!"

"Štěpánku, přišli jsme domů z venku, teď by bylo potřeba sundat si bundičku a jít si umýt ruce, jo?"
"Štěpánku, prosím tě, sundej si tu bundičku, půjdeme umýt ručičky."
"Štěpánku, prosím, sundej už si tu bundu, ať můžeme umýt ruce."
"Štěpánku, prosím, sundej si bundu."
"Štěpánku, prosím, sundej si bundu."
"Štěpánku, prosím, sundej si bundu."
"Štěpánku, prosím, sundej si bundu."
"Štěpánku, sundej si bundu."
"Štěpánku, sundej si bundu."
"Štěpánku, sundej si bundu."
"Štěpánku, sundej si bundu."
"Štěpo, tu bundu!"
"Štěpo! Bundu! "
"Štěpo! Sundej si tu bundu!"

"ŠTĚPÁNE, SAKRA, SUNDEJ SI UŽ KONEČNĚ TU PITOMOU BUNDU A UMYJ SI TY RUCE!!!"

S polorozpadlými, dlouho neobydlenými domy je ta potíž, že ve skutečnosti vůbec neobydlené nejsou.
V bývalé koupelně viselo z trámů standardně tak šest sedm netopýrů, na terase se vyhřívaly ještěrky a myši se ani nedaly spočítat.
Stede se jednoho památného rána probudil s obrovským krabem trůnícím na hrudi.
Edward ho pojmenoval Bill.

Ed se přihnal s vyděšeným výkřikem a jedním plavným skokem přistál ve Stedeově náručí.

"Stede, pomoc! Je v kuchyni! Zabij ho! Zabij ho!" vřeštěl.

Stede se láskyplně usmál, odložil Eda na provizorní matraci a v kuchyni vyhodil z okna miniaturního pavoučka, stejně, jako už několik stovek před ním.

Lokál pochybné kvality osvětlovalo jen pár dohasínajících svic.
Na dně korbelu zbývaly poslední kapky patoku, o kterém by řekl, že chutná jako kočičí chcanky, ale nerad pálil do vlastních řad.
A nikde jinde se nedomlouvaly kšefty tak dobře jako tady.

Sledoval, jak vstoupila impozantně vyhlížející tmavá dáma.
Barmanka Doris ji okamžitě sevřela v objetí a do ruky jí vtiskla tmavou láhev bez štítku.

"Proč U otráveného jablka? " tázala se návštěvnice.
"Měli jsme tu nepěknou aféru, se zlou královnou a jedem v jablku," odpověděla Doris.
Španělka Jackie mlaskla ústy a pozvedla láhev. "Měla se držet klasiky, v chlastu je to osvědčené."

Zpočátku byl přesvědčený, že do Azirafalova knihkupectví už nikdy nevkročí. Příliš mnoho vzpomínek, nadějí... Příliš mnoho hněvu.
Hněv byl ostatně, jak mu vysvětlily Nina a Maggie, jednou z fází zármutku a byl prý přirozený. Kdyby ho pociťoval.
Kdyby něco cítil.
Crowley byl zcela prázdný.

Když nemáte pocity, můžete klidně přijít i na místo, kam jste se už nechtěli vracet, a vůbec nic to s vámi neudělá.

Prostě jen zkontroluje Muriel a knihy.

"Až se pan Fell vrátí, uvidíte, že určitě -" začala Muriel nad šálkem čaje, který nepila.
"Omylem upadne svým krásným obličejem přímo na mou pěst?" procedil Crowley skrz zuby.

Plesové body za odněkud odkopané, usychající aktéry

43577 Divadelní představení u kterého se směješ a pláčeš zároveň
43578 Kuřecí quesadillas
43579 Ústřice, kterou dostaneš jako bonus k vínu, když obsluha zjistí, že máš narozeniny
43580 Zjištění, že nemůžeš jíst ústřice
43581 Šeříky, kvetoucí o měsíc dříve, což asi není dobré, ale asi ještě nikdy sis je neužila na své narozeniny
43582 Noční Praha
43583 Úžasný Daniel Krejčík
43584 Objetí a fotka s Danielem Krejčíkem
43585 Krásné povídání s nejmilejší E.
43586 Nádherně ilustrované hvězdné atlasy jako narozeninový dárek

Poslední autobus domů snad stiháte, ale po všem tom vínu by se vlak hodil mnohem víc, má totiž záchody...

"Měl jsi mě zabít, chlapče."
Izzy drtil Frenchieho ruku a krvácel z pahýlu nohy.
"Vydrž, zlato, dostaneme tě z toho."

Trpělivě u něj sedával, i když se ho Izzy snažil stále odehnat.
Nezabil by ho, určitě ne potom, co je vlastním tělem bránil proti Krakenovi.

Potom Izzy vytasil poslední trumf:
"Ve skutečnosti mám hrozně rád zasraný kočky, abys věděl."
Dříve by pravděpodobně s křikem utekl a zakopl při tom o vlastní nohu.
Kočky! Ďábelská stvoření s jehlami v tlapkách!
Dnes ne.
"Tak jo, ty kočičí zlato. Převážu ti nohu."

Na vlastní kůži poznali, že jsou mnohem horší věci, než kočky.

Buttonse, koupajícího se v měsíčním světle a ignorujícího všechny otázky, vystřídal Ed, skuhrající: "Opustil jsi mě!"
"Opustil jsem tě kvůli tobě, ty velkej idiote! Už nepotřebuješ být Černovous, nepotřebuješ, abych tě ze sobeckých pohnutek táhl do temnoty. Zemřel jsem a ty sakra žij svůj zasranej život!" prskal Izzy.

Když Ed konečně zmizel, z nějakého důvodu se mu neulevilo.

Jakmile se začali objevovat ostatní členové posádky, trochu zakolísal.

Kruh se uzavřel opět s Buttonsem, který tentokrát mluvil.
"Myslet na vlastní štěstí není sobecké. A navíc tě právě teď všichni potřebují."

"Zkurvená mísa s omáčkou," zaklel Izzy.

*

Z hlíny se vynořila ruka.

Na počátku byl plevel.
Na počátku byly dvě veliké hroudy hlíny, připravené sloužit jako "okrasné valy".
Na počátku byl kopeček s trčícími pozůstatky jakéhosi keře.
Na počátku byla kolem domu všudypřítomná geotextilie zasypaná mulčovací kůrou.

O pět let později je jeden z okrasných valů zcela rozebrán a na druhém se zdárně rozrůstají půdupokryvné květiny.
Na místě zdechlého keře právě vzniká, v budoucnu hojně osázený, vinnou révou zdobený kopeček, familiérně zvaný "Soddenský pahorek"
Geotextilie je fuč, mulčovací kůry jsme před dvěma týdny odvezli pět pytlů.
Kolem domu rostou růže, rododendrony, azalky, tulipány, narcisy...

Jenom tu zpropadenou bršlici... Tu asi neudoláme nikdy!

Manželství ve skutečnosti není nic jiného než ústupky a kompromisy, znělo jí hlavou.
Věděla, že zase bude dobře a že se vždycky všechno urovná.
Přesto někdy přišly chvíle, kdy bylo vzájemné nepochopení tak hluboké, tak bolestné a tak rezonující definitivností, že se nemohla ubránit myšlenkám, jaké by to asi bylo být na všechno sama. Ta varianta měla svá lákadla, cestování, výlety, nevázanost,,...
Občas měla pocit, že to doma opravdu funguje líp, když si to všechno může udělat po svém.
Dokonce i děti fungovaly líp...

Bouře ale vždycky pominula a ona v sobě zase našla vděčnost, za to, že sama není.

Izzy Hands strávil větší část života po boku jednoho z největších pirátů všech dob - Černovouse, Edwarda Teache a velmi dobře znal jeho vrtochy a báchorky.
Když Edward vyprávěl o Buttonsově proměně a o tom, jak se po své domnělé smrti dostal do mísy s omáčkou, ze které ho vytáhl Stede coby mořský muž, měl ho za podvodníka. Bylo to přirozené, Edward se prostě snažil znovu zapůsobit na posádku.

Pak se Izzy probral, po jeho střelném zranění nebylo ani stopy a navíc už nebyl mrzák, oběma nohama stál na palubě a sledoval, jak se přilétnuvší racek změnil ve velmi nahého Buttonse.