Moje články

„Držte mě! Pomoc! Chtějí mě odvléct!“
Maxmilián sebou škube v řemenech, napjatých k prasknutí. Už mnoho dní ho stravuje horkost a šílenství. Je z něj páchnoucí kostra.
Moje žena ho pořád krmí nějakými lektvary, vaří byliny a masti, ale není to nic platné. Kdoví, jestli mu tím neškodí. Pranic se mi to nelíbí.
A už nese další odvar.
„Tohle je silné,“ říká mi tiše. „Semena černého máku. Uspí ho to. Nebude tak křičet.“
Dává mu pít. Polovinu toho vyprskne.
„Je-Jene,“ zachraptí najednou.
Skloním se nad ním.
„Bratře! Poznáváš mě?
„Drž – drž mě.“
A pak se
pomalu
uklidní
a
zavře
oči
.
.
.

Kolik je tu lidí. A hluku.
Otevírající se rozesmátá ústa.
Údery do bubnu. Trubky.
Zvon na kostele Panny Marie.
Brzy spustí orloj. Dvanáct úderů, kohout a smrt.
Mám v hlavě své vlastní hlučné ticho.
Do mysli se mi vplíží ona. Jako stín. Němé prokletí.
Nepromluvila na mě rok. A už nikdy.
Bezhlesně si zpívám. Co mě naučila, moje stella splendens.
Z mých úst vychází ticho.
Vykročím vpřed.
Jsem na řadě.

A ona stojí přímo pod lešením a dívá se mi zpříma do očí.
Svět potemní a ztichne.
Mlčící srdce vydá poslední táhlý tón a pukne.
Přišla se podívat, jak zemřu.

Dívám se po kolemjdoucích a vybírám si.
Tenhle. Má bohatý oděv, zaplatí dobře.
A oči mu hoří jako uhlíky. To se mi líbí.
Přistoupím blíž, významně v prstech otočím žlutými koráli.
„Chceš potěšit, pane?“
Přitisknu se k němu a přejedu mu rukama po těle.
Na místech, kde nemá být nic, je toho moc.
A tam, kde má něco být...
... nebo je moc malý.
Ještě jednou si sáhnu a tentokrát důkladně.
„To je mi ale překvapení,“ zašeptám, když mě pozdraví vlhkost.
Roztřeseně se nadechne, ale nebrání se.
„Máš štěstí, paní,“ usměju se na ni. „Ženy v mužském přestrojení dnes platí polovic.“

A pak je konec února. Ještě leží sníh.
Mihály je dávno zdravý. Ale my pořád neodcházíme.
Sibyla se na nic neptá. Určitě ta potvora ví, co mě tu drží.
Když za ním večer jdu, čeká na mě.
„Chci to zkusit znovu, když se to minule tak nepovedlo,“ říká.
A podává mi svazek čerstvě nařezaných kočiček, ovázaných červenou stužkou.
„Uzavři se mnou májovou svatbu. Když nebudeš spokojená, odejdeš. Když ano, zůstaneš se mnou.“
Užasle mlčím.
„Mám tě rád,“ říká tiše. A vezme mě za ruku, stáhne mi něžně rukavici a políbí do dlaně.
Pro to pozvání do něčího srdce. Proto zůstanu.

„Dokaž, že to není tak, jak říkám,“ ušklíbnu se vyzývavě na toho mladého rekruta, co přišel z Vlach.
„Já ti nemusím nic dokazovat! Pomlouvačný jazyku!“
„Poraz mě v přetlačování a nechám tě na pokoji.“
Snaží se. Vydrží déle, než jsem čekal. Ale nakonec uhodím jeho rukou o stůl. Sykne bolestí. Další znamení.
Mračí se, ztěžka oddechuje a mne si zápěstí.
Pohladím ho – ne, ji – po té nateklé ruce. Je mi líto, že jsem jí musel ublížit. Ale když to tak sama chtěla…
"Není už načase přestat předstírat?" zamumlám.
Oči pod kloboukem se zúží.
„Když si mě vezmeš, nikomu to nepovím.“

Koňský handlíř mi nabízí ta nejlepší zvířata. Můj původ a postavení otevírají dveře.
Ale mně se líbí ten, kterého nikdo nechce. Ten grošák. Vypadá vyzývavě a vzpurně.
Odkládám sedlo, uzdu, stahuji z bot ostruhy.
„Pane, s dovolením, vybral sis špatně, prosím za prominutí,“ koktá handlíř. „Tenhle kůň nejde vycvičit. Je to takový omyl v ušlechtilé linii. Má skvělý původ, ale to je tak všechno.
Jako kdybych se zahlédl v zrcadle.
„Já myslím, že to půjde,“ usměju se a poplácám koně po nose. „Co?“
Pokusí se mě hryznout. Pak do mě drcne.
A jeho oči říkají: Zkus to. Naprav ten omyl.

Poslední útok. Slamění panáci padají. Chlapci jásají.
Pak jednomu z nich vítr shodí klobouk.
No tohle!
„To je přece Effie! Kšá! Holky s náma nehrajou!“
„Jo! A nenosí kalhoty! Ostudo!“
„Když ji nechcete, tak já půjdu s ní,“ nafoukne se její bratr.
„Hrrr na ně! Vyhnat!“
Jak je ženou, její ochránce zakopne a rozbije si čelo o kámen.
Slzy při šití jsou nedůstojné. Jenom zbabělci pláčou. Ale ona ho u toho drží za ruku a říká mu, že je její hrdina. A pak mu uváže šátek jako rytířskou zástavu.
Celé roky ho nosí při sobě.
Pak ho dá jiné dívce.

Snažím se být rozumná. Budu se muset brzy rozhodnout.

Jeden je vysoký, světlovlasý, oči má modrošedé a pořád se směje. Když ho políbím, chutná tabákem a kořeněným vínem.
Druhý je tmavovlasý a tmavooký. Má již husté vousy, první vrásky. Usmívá se málokdy. Když ho políbím, chutná jako planá jablka.

Ten první neví, že mám dceru. Možná proto, že by mohl být jejím starším bratrem.
Tou druhému jsem to pověděla. Zeptal se na její jméno a dal ji pozdravit.

Druhý den mě Kristián požádá o ruku. Když si ho vezmu, přijme prý Martu za svou.
Najednou je výběr snadný.
Musí být.

Milý, jsem obtěžkána Bohem! Před měsícem ke mně sestoupil anděl!
Josef žasne. Marie udělá roztomilý obličej.
Ale ženo! Toho bych si přeci všiml!
Marie mu pohrozí prstem.
Ty by sis tak něčeho všiml! Pořád něco vyřezáváš! Kdybys radši dělal něco užitečného!
Z publika se ozývají souhlasné ženské výkřiky.
Josef se chytá za hlavu.
Co budeme dělat?! Všichni ví, že jsi panna!
Ty určitě něco vymyslíš! Jsi přeci tak úžasný, dokonalý a chytrý!
Ženský smích.
Marie sepne zbožně ruce. Josef se chmuří.
Bože, bylo tohle opravdu nutné? Budu vypadat jako úplný pitomec! Příště radši zase pošli hořící keř!
Smích a potlesk.

Nekončící bolest. Plameny pekelné. Tři dny utrpení jsou jako věčnost.
Mé tělo je slabé. Křehká schránka, kterou naruší každý záchvěv země.
Má mysl odchází. Propadám se do hlubin. Drápu se z nich výš a výš, úplně nejvýš. Hledám Boha, abych před ním poklekl.
Letím. Jako pták s jedním křídlem, druhým polámaným.

Cítím, Že On Už Je Blízko.
Zlatá brána. Otevřená.
Zlatým klíčem. Odemčená.

Moje duše jí proletí s nadějí v srdci.

Ale tam, kde bych měl vidět Boha a zástupy andělů, slyšet chór a harfy, pocítit na jazyku chuť many, je nekonečná černá prázdnota.

Žádné nebe není.

Jen tisíce hvězd.

Plížím se ke dveřím kuchyně a nahlédnu škvírou.
Zase je tam s ní. To stvoření, co mi nedá spát, děsí mě v nočních můrách, které si ráno nechci pamatovat. A přeci každý večer toužím po dalším takovém snu.
Závidím jim blízkost. Neměla ji přeci ráda. Nenáviděla ji! Proč se to změnilo?
„Neboj se toho. Hoď to do toho hrnce,“ říká zrovna té malé.
„Ale ono to tak bublá!“
„To má bublat, když se to vaří. Bylinky budou mít větší sílu.“
Samá kouzla a čáry. Nepřirozenost.
Láska, co k tobě cítím, je jistě dílem černé magie. Čarodějnice prokletá, za to zaplatíš.

Bitevní pole z ebenu a slonoviny. Dvě vojska.
Tisíce pěšáků. Krok vpřed, vpřed. Stačí lusknutí prstu. Rána, dým, smrt.
Koně. Černí, bílí. Hnědý kůň Tillyho, šedý Albrechtův. Skočí špatně bokem, zlámou si nohy.
Střelci. Mušketýři na křídle. Jdou ke středu. Páska kolem ruky říká tohle je přítel, tohle nepřítel. V kouři ale barvy splývají.
Černá věž dobývací, bílá Juditina. V dáli se leskne hladina řeky. Nehybné, měří se kamenným okem.
Králové a královny neválčí. Posedávají, popíjí, pomlouvají. Čekají vítězství.
Třetí hráč, o kterém nikdo neví, má figury krvavě rudé. Je to Bůh. Vsadil se s ďáblem, že prohraje celá země.

Boží oblouk se rozklenul nad světem.
Červená. Živá rána vzkřikne hlasem, co mnoho let nepromluví. Srdce nepřestane krvácet.
Oranžová. Vlasy barvy liščí mědi se třpytí v slunečním světle i v plamenech. Utíkej, než sláma dohoří.
Žlutá. Noční pták letí oblohou. Hledá, do čí náruče by se uchýlil. Pentle kolem krku ho škrtí.
Zelená. Vysypaný váček pronikavě zavoní. Sušený květ v očích rusalky vybledl. Ale pořád konejší.
Modrá. Šátek po sestře. Drobnou výšivkou otřít všechny slzy.
Fialová. Bílé plátno těla, pomalované necitlivým malířem, co otiskl ruce do svého díla. A směje se.

Kdo je ta žena?
Poznáš ji. Až ji uvidíš.

„Pokud chceš vstoupit do císařské armády, zodpovíš mi několik otázek. Co tě láká na vojenském životu?“
„Trochu si užít! Doma je to jen samá práce na poli.“
Nekonečný pochod. Krvavé nohy. Rozedrané zbytky uniformy.
„Budeš následovat beze zbytku všechny rozkazy?“
„Ano, pane!“
Dril. Kruté tresty. Zkrácené příděly. Rány.
„Máš ženu, co přivedeš do trénu k pomoci armádě?“
„Holky u nás na vesnici za nic nestojí,“ zabručí.
Hrozná nemoc, která ústí v šílenství. Pomalá smrt.
„Poslední otázka. Kde se vidíš za pět let?“ ptá se otrávený verbíř.
„Tak tohle je jasný,“ zasměje se. „Bohatej a slavnej, ne?
Hnijící mrtvola bez hrobu.

Když služebná uklízí místnost, nalezne ve vychladlém krbu ohořelý papír. Oheň ho mnoho neponičil.
Desítky přeškrtaných slov. Inkoustové skvrny.

Povídej mi pohádku
o ztraceném ptáčátku.
Uletělo z klece,
mne do ní zavřelo.

Slova bolí. V mysli hebké
zavinul se se jenom stesk.

Přijď nahlédnout
do mojí duše.

Ticho.
Tvůj smích je jak kletba.

Měl jsem sen.
Bylas v něm ty
a horké železo.
Vzbudil jsem se
ve vyprahlé poušti.

Rozluč se. Už nikdy neuvidíš
smrt

In nomine patri et filii et spiritus sancti.
Amen.

Dívka si trochu popláče, pak smete popel v krbu i s papírem.
Ten odsouzený zemře nešťastný.

Jak se to řekne latinsky, když člověk nemůže spát?
Utkvělé myšlenky se strkají a perou v mé hlavě, jako by soupeřily, která získá navrch.
Souboj šavle s květinovým stonkem. Bitva o hlavu čistou, prázdnou, nezavalenou sutinami vzpomínek. Válka o nezávislost.
Nebo snad obrazy v mé mysli tančí? Ale pak je to jistě morový tanec. Danse macabre. Když vezmu do kola tu vábivou představu její duše vedle mé, onemocním.
Cítím se vesel a přeci prázdný. Tělo káže, spi. Mysl kontruje. Tanči. Sni. Zoufej si. Volej ji. Přijde.
Říkám jí jako ta bylinka, po které voní.
Kamille, hast du für mich geblüht?

Bernard z Chartres nám praví, že jsme pouhými trpaslíky, kteří nadutě vyhlíží z výše, jíž sami nedosáhli, domnívajíce se, že svět patří jim.
K čemu vlastně využíváme to, co nám dali naši předkové?
Trojúhelníky Pythagorovy a Eukleidovy, trajektorie výstřelu. Archimedovo ponoření? Mrtvoly v bahně zvednou hladinu, nepřátelský krok je zatlačí ještě hlouběji. Kola lafety, převážející děla. Oheň rozněcující se na pánvičce, pohlcující města, spalující kůži mučeného. Rumpál skřipce, páka na vykloubená ramena. Paracelsus nás učí lépe zabíjet.
To je veškerý pokrok, kterého jsme dosáhli. Vše, co stvořili, využíváme k ničení.
Nestojíme na ramenou obrů. Stojíme za jejich zády, připravení bodnout.

Grauerblitz se splaší. Přitahuji otěže.
V úzkých ulicích se mu prchající otírají o boky.
Oženu se šavlí, když zahlédnu v mlze ostří. Snad je to voják a ne domobrana.
Výkřik, pád.
Město hoří.
Do rána lehneme popelem. My, oni.
Jedeme k radnici. Poslední bašta. Jejich porážka.
I naše.
Pak první řada jezdců najede na neviditelnou překážku.
Ozvou se bolestné výkřiky, ržání. Pálená sláma vydává dusivý kouř.
Co to zatraceně...!
„Kurwa jeż! Jeż w centru miasta!“ ozve se za mnou jeden z Poláků.
Otočit se nelze. Za námi městská posádka, před námi past.
Z kostela vyšlehnou plameny.
Jako by nás vítaly.

Chci jít po práci do šenku, ale to by nebyla ona.
Tentokrát chce nemožné. A myslí to úplně vážně.
„Musíš! Je to hrozně důležité!“
„Madlenko, buď rozumná. Co když nás chytí?“
„Budu plakat! Hrozně moc! Asi už mne nechceš! A já nechci tebe!“
„Co se čertíš?“ vyjedu na ni. „Neřekl jsem, že to neudělám!“
Jak se ta nevinná tvářička umí rozparádit!
„Já věděla, že mě máš rád,“ zazpívá něžně její andělský hlásek, lípne mi za ucho polibek.
Kvůli ní bych šel leckam. Do války, do očistce, do Brnna.
Tak tedy půjdu s tou její zatracenou kamarádkou i do židovského ghetta.

Nehybný svět rybníka. Zelené stříbro v odrazu světla. Dohasínající lekníny. Oči, propletené sítinou z rákosí.
Hladké tělo s pruhy plátna. Provazce vlasů jsou chaluhy, mořští hadi.
Hlas polétne nad vodou, snese se na hladinu list. Kaple v hájku objímá tichý pláč. Slaná chuť podzimu. Vzlyky modliteb.

Zvlněná hladina se zklidnila, když vystoupila z vody. Zavřel jsem oči.

Lidské tělo je krásné, když je nepoškozené.

Modré cáry v bílém poli, se zlatým klenotem. Heroldská figura je Blaumeise, místo přilby koruna z vlasů. Štítonoš je stesk. Neutop se, říká motto.
Erb ženy.

Promluv, nebo mlč navždy.
Divoká řeko, klidná vodo.
Ofélie, Siréno.

Prší. Jako kdyby už nikdy nemělo přestat.
Šenkýř ustaraně posílá podomka, kam přestěhoval zásoby. Nevrací se s dobrými zprávami.
A pak mu sem ještě vtrhnou dva poťapaní študáci, čert aby je spral!
"Retentione facultatem brasii!," zadeklamuje jeden z nich, voda mu crčí z vlasů. Vyždímá plstěný klobouk přímo na podlahu. Zatracení latiníci, myslí si o sobě, kdoví co jsou, že brebentí jako papež?
„Lej pivo, šenkýři! Jsme na suchu!“
„Pivo není! Slad navlhnul! Táhněte, holomci, a neutahujte si ze mě!
Vyhodí je, ale oni se jen smějí a potácejí se dál mokrou ulicí.
Nikdo si nevšimne, že hladina řeky stoupá.

"…a pak si ovečka uvědomila, že charakter se pozná jen podle vystupování. Že černá a bílá jsou obyčejné barvy, které je možné přemalovat. A že jsou s bílou vránou jen dvě strany téže mince.“
„Ty to nečteš! Vždyť se do té knížky vůbec nedíváš. Vymýšlíš si to!“ říká mi.
„A je ten příběh méně hezký?“ usměju se.
„Není,“ uznává. „Ale je možné přebarvit dobro na zlo?“
„Snadno.“
„Ty jsi dobrý člověk. To vím jistě,“ říká mi tiše.
Krvavé ruce. Zabíjení bez zpovědi.
Život, roztržený vejpůl jako chatrná knižní vazba.
Říci vojákovi, že je dobrý člověk?
Takový příběh ještě nikdo nenapsal.

Breitingen je tiché. Skoro nikdo tu nezbyl.
Dívka míří na hřbitov. Rozloučit se, než také odejde.
Kdo má hrob, může být rád. Doba je zlá.
Nedaleko je jeden čerstvý. Květina v nadýchané hlíně ještě nezačala vadnout. Je to žlutá lucernička. Kde ji ještě našli? Vždyť je listopad.
Slabikuje dřevěnou tabulku.

Tarzíciusz Tamasofi Szekeres.
1614-1631
Hrdinsky padl u Breitingen.
Děkuji ti.

Válka bere mladé lidi jako staré, pomyslí si. Ale lépe padnout v bitvě než pojít hlady.
Je vyhublá. Sotva sem došla, a sotva dojde kamkoliv jinam. Ale musí jít. Tady by umřela.
Ve světě, neslučitelném se životem, smrt dlouho nečeká.

Špatně spím.
Nejsem již tak mladý, jako jsem býval. Oči jsou unavené, víčka pokleslá. Vrásky kolem úst a na čele se prohlubují s každým dalším dnem.
Co vidí, když se po mně během dne ohlédne? Vzdáleného muže bez úsměvu, pracujícího dlouho do večera. Čekajícího na něco, co už nepřijde. Na ni.
Myslil jsem, že se to jednou změní. Ale byl jsem bláhový.
A tak, když dnes v noci opět slyším opatrné kroky, podlaha se prohne a nastražené prkno zaskřípe, ulehnu na lůžko a zavírám oči.
Třeba se mi konečně bude zdát o světě, ve kterém mne má moje žena ráda.

Namaluj mi svět, říkával jsi mi, když jsem nevěděla, co kreslit.
Poslechla jsem tě. Podívej, kolik obrazů pro tebe mám.
Maminku, hrající si s malou Thérese.
Otce, rozebírajícího mušketu třesoucími se prsty. Ten třas není vidět. Ale zestárl.
Léto v mém domově v Lübecku.
Naše rodové růže, rostoucí planě pod zámkem u Königsbergu.
Mého syna, který se jmenuje po tobě.
Maluji i tebe. Po paměti. Třeba tady tenhle, podívej. Hraješ na píšťalu od Arthura, co ti přivezl z Vlach. Kéž bych znovu zaslechla její pronikavý tón.
Bez tebe, bratříčku, je malovat svět těžké. Když v něm nejsi.
Vrať se domů.

1) Kdo je císařem Koruny české?
a) Ferdinand II.
b) Fridrich Falcký
c) kazatel Škultéta

2) Jak odpovíte protestantovi na pozdrav?
a) Bůh žehnej císaři.
b) Alláh je mocný.
c) Chcípni, potvoro.

3) Jak vysoko je z okna Královské kanceláře do Jeleního příkopu?

4) Určete trajektorii pádu.

5) Vyřešte rovnici: (stavovští - královská pokladna)+(císařští + královská pokladna)/bitva na Bílé Hoře

6) Kolik protestantů prošlo v roce 1621 Koňskou branou za hradby města?

Správné odpovědi:
1) Na otázku neexistuje jednoznačná odpověď.
2) C
3) FAKT vysoko.
4) Obloukem přímo do hromady hnoje.
5) Záleží z které strany rovnice na situaci hledíme.
6) Všichni.

„Marto?“ vydechne tiše.
Vstanu z křesla a skloním se nad ní.
„Copak potřebuješ?“
„Mám strach,“ zašeptá. „Co když zůstanu napořád ležet?“
„Ale ne,“ říkám laskavě a pohladím ji. „Buď dobré mysli a Bůh ti pomůže vstát.“
Upoutání mladé neklidné duše v křehkém těle, vydaném na nemilost zvůlím jiných. Jaká to hříčka od našeho Stvořitele. Už dávno to nemohu vidět jako božský záměr.
Jak se může duch rozlétnout, když je takhle podlomen? A jak, když je spoután okovy manželství?
Vím jistě, že sňatek není mým osudem. Bůh ke mně tenkrát promluvil dobře. Má práce je jinde.
A teď už vím kde.

Ještě nedávno hrál. Jeho píseň se chvěla ve strunách loutny jako naděje na lepší život.
Věřil jí.
Tiše, sám pro sebe doufal.

Jako král stál, pyšný na krásném koni.
Měl před sebou mládí.
Nezlákal ho ale na svou melodii.
Po prohrané bitvě zestárl o mnoho let.

Trubky. Bubny. To není žádná hudba.
Křik raněných. To není žádná hudba.
Te Deum. To není žádná hudba.

Noční klid doprovází jen houkání sovy.

To není žádná hudba!

Hluboké, dusivé ticho poražených, hledajících smíření.

V rozbořeném stanu zůstala pohozená rozbitá loutna. Střepy starého života.

Po bělohorské pláni toulají se mrtví. A ten živý prchá.

Mladá dívka usedá proti věštkyni.
„Vidím tu trápení. Nešťastné manželství. Nadměrné pití. Muž tě bije.“
„Čí to jsou vzpomínky? Tohle - tohle přeci nejsem já!“ vydechne nejistě.
„Ale ano, mia cara,“ zašeptá věštkyně. „Ale čeká tě zářivá budoucnost. Poslouchej.“

***

"Proč jim říkáš takové věci?“ zlobí se na mě později Filoména. „Vždyť jim lžeš!“
„Nelžu,“ namítnu. „Měla modřiny. Brokát, ale žádné šperky. Je nešťastná, proto hledala alespoň naději.
"Klameš je!“
„Já?“ zadívám se na ni, oděnou v mužských šatech a s vlasy pod kloboukem. „O tom ty musíš něco vědět, mia cara?“
Začervená se, usměje.
Pro lepší život někdy pár lží potřebujeme.

Jsou to oni. Pasiflora.
Strážci bohabojného chování. Hlídači Kristových ctností. Svět je hříšné místo. Jen bolest vykoupí neřest.
da pacem domine, indiebus nostris…
Napůl šílené hejno mnichů vydá vítězné smrtící zvolání. Jako křik umírajícího orla.
quia non est alius…
Dívka leží schoulená do klubíčka. Má výrazné líčení, hedvábnou sukni a žluté botky.
Živé rány hoří.
Kov chladne.
Už se nehýbá.
qui pugnet pro nobis…
Zůstává po nich znamení. Fialová květina s hrůzostrašnou tváří. Neměl snad Kristus nosit útěchu a lásku?
Mrtvá je zasypána pokáním.
nisi tu Deus noster…
Vzpomeň si! ozve se mi v hlavě hlas jako polnice. VZPOMEŇ SI!

Jednoho dne mne Kristián pozve k sobě.
„Jsi znalý řecké historie, viď? Potřebuji radu.“
„Ode mne? podivím se.
„Ach ano. Nikdo to nedovede lépe.“
Cítím se polichocen.
„Povím ti příběh. Poslouchej. Byl jednou jeden král, který měl krásnou manželku, Helenu. Ale tu bohyně lásky Afrodité neprozřetelně slíbila jinému. Mnohem mladšímu, krásnějšímu, divokému Paridovi. A ten pro ni rozpoutal válku, která zničila civilizovaný svět. Byla to chyba nebo ne, že podlehl kráse a lásce té ženy?
Pak se na mne, zděšeně mlčícího, zadívá.
„Nemusíš mi odpovídat hned. Jen o tom přemýšlej.“
A já se ještě ten večer z jeho domu stěhuji.

Holčička sedí se zkříženýma nohama na rohoži z proutí a přebírá váčky s bylinkami.
Polohlasně u toho slabikuje nápisy černým uhlíkem.
Z každého vytáhne pár sušených lístků, prohlíží si je. Přivoní si, promne mezi prsty. Znovu opakuje jejich názvy.
Vlasy ji září v pološeru jako živý oheň.

Kdyby vzhlédla, spatřila by matku, jak stojí ve dveřích, svírá nejistě dlaně v zástěře a neví, jestli nezamykat. Květiny i ji.
Spatřila by v její tváři pýchu.
A také strach.
Některé znalosti jsou - nebezpečné.
A některé zabíjí. 
Nepřiznaná láska pro tu malou jí konečně rozevírá srdce.
Zítra. Zítra ji poprvé vezme do močálů.

Ta rána přijde nečekaně, když kolem prochází skupina saských vojáků.
Zpívají. Dupou do rytmu, pěstmi buší do kyrysů.
Jako kdyby chtěli svými hlasy dobýt celou zemi.
Ten zvuk. Tu píseň přeci – znám…
Zavírám oči. Vlna vzpomínek se převalí přes mou hlavu. Kalná hladina se nade mnou zavírá. Jsem zase tam.
Třesknutí kovu o kov. Řetězy.
Těla, vláčená k hranici. Jedno mrtvé, druhé polomrtvé. Ty dvě tváře se podobají mojí. Zrcadlový obraz mého osudu.
Trubky zavřeští, zvuk bubnu mi proniká do hlavy jako hřeb.
Rozhlížím se poloslepýma očima. Nikdo mi pohled neoplatí.
Poslední jasné zazpívání kovu.
Signál k útoku.
Všechny uhoříme.

Jedeme již od rána. V poledne narazíme na rozsypaný povoz se zbožím. Kočí sedí v příkopě a zachmuřeně čeká na koláře.
"Zieh dich das verdammte Wagen aus dem lausigen Weg!" zařve Jan. "Wir haben nicht den ganzen verfluchten Tag Zeit!"
„Cos mu řekl?“ ptám se.
„Ať uhne.“
„To bylo delší,“ namítnu. „A co bylo to slovo uprostřed? Wa-wagon?“
„Wagen. Vůz. Weg znamená cesta, Tag den, Zeit čas. Nadávky tě učit nebudu.“
„Wagen, Weg, Tag, Zeit,“ opakuji. Všechno to zní tak cize.
„Nedělej si s tím starosti, malá,“ usměje se a vezme mě za ruku. „Máme na to přeci celý život.“