Moje články

Pomalu se šeří. Nepohne se ani větříček, okna jsou zabedněná. Nezapraská oheň v krbu, je tam temno a studeno. Bída.

Pomaličku již ztrácí naději. Nepřijdou... nepřijdou.

Hlady zmírá, vědomí pomaličku odchází, končetiny neposlouchají, energie se pomalu vytrácí z drobného těla...

Ha! Dveře!

No konečně jste doma, víte, kolik je hodin? Já tady UMÍRÁM hlady!!!! Zhubla jsem nejmíň o půl kila, co jste tu nebyli! Koukněte, tady a tady a tady mi VISÍ KŮŽE!

Kůže ti visí, protože jsi tlustá! A co ty granule v misce? Kdo je za tebe bude jíst, no"?

Pffff. Granule nechci. Sežer si je sám.

Zíííííííív.

Začne to tím velectěným troubou, co si ne a ne nechat poradit. On na něj řve HOĎ HO TAM, KRUCINÁL, ČEKÁŠ AŽ TI DOJDE POTVRZENÍ O PŘEVZETÍ?! A co? Nic.
A pak se nechá zastřelit, ten mamlas.

Pak těch třináctplusjeden pitomec. Salátem, čerstvě natrhaným ze zahrádky, pohrdnou, na jeho nejlepší terase pro hosty si opečou buřty či co, zdrhnou bez poděkování, a ještě naštvou draka.

A nakonec přijde nezdárná dcera, že si přece jenom chce vzít toho váguse z křoví.

Patent na rozum a udílení dobrých rad sice mistr Elrond má, ale to by ho nejdřív musel někdo poslouchat, že.

Bordel.
V Ulici světel.
A v bordelu mladý světlovlasý pán, který svým vzhledem láká nekalé živly.

"A věděl jste, mladý pane, že v pozadí se vám mohou shromažďovat temné síly, které útočí skrz střeva na vaše khi "? zašeptá mu vábný hlas přímo do ucha. "Doporučuji očistný rituál, vy, já a tady můj krásný, dlouhý, nefritový... "

"Kryju ti záda, Aleku", zavrčí zčistajasna odněkud Seregil a stoupne si přímo za něj.

"Jsi taky moje síla v pozadí"? zachichotá se Alek. A zčervená. "Tedy... v zádech. Přítel v zádech. V pozadí. Tedy ten... přítel, co mi kryje záda".

Opilý
je roztomilý.
Ach, Stvořiteli.

"Robine Hoode! Vylez z toho lesa"! huláká šerif z Nottinghamu.

Nic.

"Neštvi mě! Vylez, kryso"!

Ještě hlasitější nic.

"Proč vlastně ještě nejste v Sherwoodu"? obrátí se šerif vztekle na své muže. Ti se na sebe rozpačitě podívají.

"Asi se - bojíme"? zkusí to jeden z lučištníků.

"Ach jo. Nevím, kdo je větší sebranka, jestli ti v tom lese, nebo tahle banda vyděšených fretek", zavrčí šerif.

"Ale šéfe, je fakt nutný dělat takový povyk kvůli..."!

Hrobové ticho.

"Kvůli... praseti"? troufne si dokončit větu zbrojnoš.

"Bylo to MOJE prasátko", odvětí důstojně šerif. "A já ho měl RÁD".

Lesem se pomalu šíří vůně vepřového.

Požár mysli.

Zvrácená, shořelá duše.

Každý den někdo umře, dneškem počínaje.

Každý den se propadá hlouběji a hlouběji do šílenství.

Léky. Spousta léků. Když člověk jí dost léků a pije dost alkoholu, zapomene.

Prší. Jako na pohřbu.

Z černých deštníků je jediný barevný, jako duha, všechny pruhy se slévají do jedné velké halucinace.

Pod stromem leží muž, vedle hrobu, s rukama sepjatýma, z úst mu visí jazyk, červený jako úsměv srdcového krále.

Rozmazaná omítka na obličeji mrtvého. Pohřební líčení připomíná masku.

Je hrob prázdný, je v tomto světě?

Je to on?

"Chceš vědět, odkud mám ty jizvy"? zašeptá herec Jokera.

Pět dam, oděných do společenských šatů, vkusně upravených k běhu a boji, elegantně pluje lesem a rozhlíží se.

"Tak kde je"? vyvřískne hystericky Lydie.

"Dle mého logického úsudku bude nade vší pochybnosti - v lese", odvětí suše Mary. Dámy se zahihňají.

Něco se mihne mlázím. "Támhle je! Támhle, vidíte"? namíří Kitty kuši do houští. Elizabeth ji srazí. "Nestřílet"! vyštěkne na ni.

"Proč se tak úporně snažíme dostat ho živého"? oddechuje rozčilená Jane a odhrne si z čela pramen vlasů.

"Nezbyli zde již téměř žádní muži", pokrčí rameny Elizabeth. "A já se tenkrát na bále zapřisáhla, že raději zombie, než pana Darcyho".

A Ungoliant chodila od Stromu ke Stromu, a přikládala svůj černý sosák k jejich ranám, vysála všechnu mízu, a Stromy zahynuly.

Však záchrana je na dosah! Naštěstí troška světla zůstává v silmarilech, v úžasných výtvorech jednoho z nejzručnějších Noldor.

A tak je bezdětný Fëanor po dlouhém rozvažování odevzdává Valar, aby zachránili Světlo před Tmou.

Laurelin a Telperion jsou obnoveny, Morgoth poražen, Ungoliant prchá do stínu, odkud vzešla.

Všichni jásají a slaví. Fëanor je oslavován jako hrdina, a stává se nejpřednějším z Maiar, pozvednut Manwëm.

A pak se ožení a někdy má možná nějaké děti.

*****************

Vidíte? Mohl to bejt jenom drabble.

"A už mě štve, jak mě pomlouvají", ukončí svou řeč první. "Zaprvý, mý ženě nebylo devět, a zadruhý, velbloud je hnusný zvíře"!

"To mi povídej", přeruší ho druhý. "Nevyžaduju ničí děti jako oběť! A za tu poušť si můžou sami, měli se někoho zeptat na cestu".

"A mě ještě navíc pořád citují blbě"! stěžuje si třetí. To je furt "Pán řekl tohle" a "Pán praví tamto", ale že by si pamatovali to jediný, co jsem FAKT řekl? Pche"!

"A já", fňukne čtvrtý, "NEJSEM TLUSTEJ"!

"Kéž bychom byli raději zapomenuti", přejí si všichni se slavnostními výrazy.

****************

A tak se i stane.

Moje holčičko,

dovol, abych ti napsal tento krátký dopis. Dívám se na tebe do okna, jak zaléváš pelargonie, v domově pro přestárlé, kam jsem tě sám poslal.

Ty mne nepoznáváš, protože tvé vzpomínky se ještě vznáší šedým hedvábím nemoci, která nám krade blízké lidi a vzdálené myšlenky. A jednou já nepoznám tebe. Ach, příliš brzy!

Chci ti jen říci, že přes to všechno tě velmi miluji. A lituji toho, co se nám oběma stalo, i toho, že jsem ti dal život, abys ho musela trávit v úžasu, utrpení a nepochopení.

Až budeš zase malá, znovu se setkáme.

S láskou, tatínek.

Nejprve hluboké ticho. Zdá se, že se nic neděje. Stroj, který tak dlouho nehybně, nečinně stál, vzdoruje. Nakonec se s hlubokým povzdechem pomaličku dává do pohybu.

Skřípavý zvuk. Jako kdyby se od sebe oddělovaly dvě zrezivělé trubky, kterými již léta neprotékal proud vody. Rez opadává, šupinky starých časů z nehmotné existence se tiše snášejí k zemi.

Vše se pomalu čistí, díky zázračnému preparátu, který promaže již dávno nefungující skořápku lidského tvora, a pustí do tepen a žil proud energie, jež nebýval. A dodá elektrický impuls, tak potřebný pro veškerý pozemský život.

Muž, který dvacet let nechodil, pomalu vstává z vozíčku.

Milí rodiče.

Nevíme, jak začít tento vzkaz, ale na tom asi nezáleží.

Je totiž možné, že nás stejně neuslyšíte.

Vidíte v nás jen děti, co hloupě žvaní, neznají svět, nemají přehled, nevědí nic o tom, jak věci fungují. Jsou naivní.

A je jedno, jestli jsou nám tři roky, třináct, nebo třicet tři.

Dáváme vám tisíce a tisíce šancí, pořád dokola.

Protože si myslíme, že se to zlepší.

Protože věříme, že se to zlepší.

Protože chceme, aby se to zlepšilo.

A vy to určitě také chcete.

Prosím, poslouchejte nás.

***********

Jdi ty, brebto. To přece nemohlo bejt tak hrozný.

***********

JE to hrozný.

Cestuji nekonečným prostorem, a užasle se rozhlížím. Tolik krás lidské oko ještě nikdy nespatřilo, a ani nespatří.

Planet nespočet, tisíce fantaskních barev, světel, stínů.

Nekonečně vůní - věděli jste, jak voní černá díra? Jako olovo.

V uších mi zní libozvučná hudba, vyluzovaná myriádami drobných perleťových tvorečků. Plankton. Zvěře tu jinak není, lidu rovněž ne. Jen oni.

A já nejsem o nic moudřejší, než na počátku, stále s nimi neumím hovořit.

Však nemusím jíst, pít ani spát, a cesta má je nekonečná, budu tedy bloudit věky dle libosti.

*************************

Žijte blaze, moji milovaní, tam dole na zemi. A vězte, že jsem dosáhl nirvány.

Kráčí si to takhle hrdina po bitevním poli, jasné zlaté vlasy mu vlají ve větru, svaly mu hrají na odhalených ramenou, jeho prsní plát se třpytí odlesky světla, zem duní pod jeho majestátními kroky, jednou rukou se ohání plamenným mečem, druhou rukou palcátem - no dobrá, to už je možná trochu moc. Každopádně je skvělý a sexy. A nepřátele padají jako mouchy, kdekoliv se ukáže a ošklivě se zamračí.

Na našeho hrdinu ale číhá jedno nebezpečí.

Ejhle, lučištník! Co to dělá?

Míří... na hlavu?

Na srdce?

Na břicho?

Ne! Asi neumí pořádně mířit, chudáček.

Auuuuu! Hej, to bolelo! Co to -

BUCH.

Tři dny zuřící bitva.

A teď už určitě přijede.

Jdeme na věc, lidi! Za zkázu a konec světa, nebo tak něco!

Teď.

Čtyři dny zuřící bitva.

Vpřed, Eorlovci!

Ne, teď.

Pět dní zuřící bitva.

Sakra, došly mi bojový pokřiky! Prostě ty parchanty zmastětě!

Tři, dva, jedna...

Baf! Jsem tu! Koukejte, jak hezky zářím, uááááááá!

GANDALFE?! Tomuhle kurva říkáš "za úsvitu třetího dne"?! Je PÁTEJ den a VŠICHNI JSME MRTVÝ! Teda skoro!

Čaroděj nejde nikdy pozdě. Přichází přesně ve chv- uhmuhmhumhmmhmmhmmhmmmm!!!

************************

Gandalfova hlava na kůlu se v slunečních paprscích leskne obzvlášť skvostně. Taky je optimista. Jeho vlasy nešednou, jenom více září.

První malířka širého, nedozírného plátna života. První tesařka trámů, na kterých stojí celý Vesmír. První hrnčířka, v jejímž džbánu bublá živá voda. První tkadlena, jejíž plátno uchrání lidstvo před potopou. První švadlena, která jehlou propíchala nepoddajnou zem. První ševcová, jejíž kroky zní neslyšně i uschlým listím, nezmáčí se v řece, nespálí je oheň. První kněžka, vzývající sama sebe i svého Otce.

První láska.

První dítě.

První matka.

Původní stará mistryně je pouze jedna, jediná. A z jejího těla vychází jen několik dalších. Těch, které stvoří civilizaci. Těch, které jsou Bytí.

Sedm dcer Evinných. Uršula, Xénie, Helena, Velda, Tara, Kateřina, Jasmína.

"A když se veveřičky mají moc rády, tak spolu spinkají v jednom hnízdečku. K tomu ale potřebují - é, ochranu, aby z toho nebyla další spousta malých veveřiček. A - ééé ... to je - ANTIKONCEPCE", uzavírá slavně zpocený otec.

"Veverky neberou antikoncepci. Neví, co to je. Na rozdíl vode mě", utrousí povýšeně náctiletá dcera.

Tatínek v duchu probere všechny možné střelné a palné zbraně, a pak se rozhodne zachovat se jako moderní muž 21. století:
"To je dobře, holčičko. A příště si povíme něco o - é ... hrošíčcích".
...
...
...
Von si fakt myslel že sem úplně blbá trhá příručku pro dospívající dívky a proklíná autora.

Jeden den hrdinou,
s věncem vavřínovým
druhý den vyhnancem
co se krčí v křoví
s očima ulekanýma
kdo ví ?

Jeden den hrdinou,
ten má pušku a bodák
druhý den z mládence
dohola voják
s ušima ukřičenýma
krááááááááák

Jeden den hrdinou
co smrt má v ruce
druhý den vlastní
mu krvácí srdce
s rukama polámanýma
v půlce

Jeden den hrdinou
v zákopech zakopaným
druhý den na břehu hoře
jak odpad vyvržený
z moře

Jeden den hrdinou
na pásce věnce
druhý den mrtvolou
skučící tence
mřence

Jeden den hrdinou,
druhý den vojákem
třetí den tulákem
čtvrtý den kostrou
pátý den
všichni zahynem

Malebné zátiší. Stolek se sněhobílým ubrusem, splývajícím přes okraje, váza drobně rozkvétajících narcisů.
Od stolku vedou osmery zablácené tlapičky oknem přímo na terasu, a miska na kraslice je prázdná. Černý klobouk kouzelníka Pokustóna nenápadně cupitá zahradou směrem k brance.

Bobe?
Ano, Bobku?
A určitě bude v některém z těch vajíček zlatý klíček, abychom mohli otevřít zem a přivolat jaro?
Určitě Bobku.
A v kterém? Jsou si podobné, jako - vejce vejci!
Na to přijdeme, milý Bobku, pouze tak, že všechna vajíčka rozbijeme a sníme.

Tak králíci sedí za kůlnou, aby nebyli vidět, a hodují.
A v rostoucí hromádce skořápek rozkvétá petrklíč.

Osel somálský je poddruhem osla afrického. Poprvé byl objeven v regionu jižního Rudého moře poblíž dnešní Eritrey, Etiopie a Somálska. Ve volné přírodě je osel somálský kriticky ohrožen vyhubením a řadí se tak mezi nejohroženější savce na planetě.

Shreku! Shreku!!!!!

Co? Co je?! Proč mě budíš?!

Já jsem ohrožený! Slyšíš, jsem ohrožený osel! Já vyhynu!

(Už by bylo načase.) Co to zase žvaníš?

Koukej, osel somálský je kriticky ohrožen!!

Oslíku. Ty NEJSI osel somálský, ale pohádkový blbeček. Co to čteš?

Přenosné novinky z království Za sedmi horami. Vynalezla to Víla kmotřička. Jmenuje se to Štěstí je jenom jeden klik daleko.

Už tam budem?
Ne.
Uuuuuuuuuž tam budééééééééém?
Ne.
Už tam olalalalalalalala bůůůůůůůůůůůdém?
Ne.
Už tam budememememememememememememem?
Ne.
ÚUUUUUUUUUUÚUUUUUUUUÚUUUUUUUUUUU
Ne.
Už tamtamtamtamtamtamtamtamtamtam
NE!
Už tam bubububudeeeeeedededededem?

"Ještě jednou se zeptáš, jestli už tam budeme, narvu ti do zadku velkou láhev laku na vlasy, pak zmáčknu rozprašovač, zapálím to, zmrazím tekutým dusíkem a pošlu tě rotovat na oběžnou dráhu. Bude z tebe měsíček támhleté umrněné šedivé planetky, přebarvím tě na neladící barvy, třeba červenou a meruňkovou, a budeš se jmenovat Pšoukoběždoprdelos," pronesl suše Lister. "A pak si s tebou zahraju golf za zvuku mého nového songu JEŠTĚ TAM BUDEM"!

A bylo ticho.

Rozkaz zněl jasně. Vrať se do porodu. Prosím. Slíbil jí to, bezstarostně.

Rozkaz zněl jasně. Všichni poslouchají vedoucího výpravy. Ten má nejvíc zkušeností.

Rozkaz zněl jasně. Neexistuje se opozdit. Meteorologické podmínky jsou nepředvídatelné. Nezdržovat se. Bouře nesymbolizuje krásu přírody, ale smrt.

Rozkaz zněl jasně. Nepokračovat v expedici, pokud ztrácím síly. Neriskovat. Vědět, kdy říct dost. Nemám na to. Chci zpátky. Sbohem, vrchole.

Rozkaz zněl jasně. Nepomáhat klopýtajícímu. Každý sám za sebe. Zde ideály tří mušketýrů neplatí.

Rozkaz zněl jasně. Nevracet se pro opozdilce. Za žádnou cenu.

Rozkaz zněl jasně, řekla hora.

A oni ho porušili, přece šli, a všichni zemřeli.

Bílá budova na konci aleje, jede se k ní kamenitou cestou, nebo můžete jít pěšky. Ale většinou přitom nesete velice živý a vzteklý náklad, který se vzpírá, seč může, takže se to nedoporučuje.

Uvnitř budovy se dnes děly hrozné věci. Syčení, vrčení, jekot.

V kleci se pomalu probouzí bývalá lítá šelma, a zhnuseně zatřepe hlavou. Pak se pokusí olízat si srst na krku, ale zjišťuje, že žádná srst se nekoná. Nevěřícně hledá dál, a zjišťuje, že má půlku tělíčka vyholenou.

Hm. Tak dík, no. Ten malej parchant doma se mi posměje.

Kocour má sice vpředu business, vzadu párty, ale žije.

Ohlazený bílý kámen hozen do tmy, rozpadl se, rozdrobil se, drobty snědli supi i holoubata, všichni vypili krev.

Tři dny se svět halí pláštěm noci, egyptská tma pro duši vítězů, poražených, klopýtavé bezčasí, že se nic nezměnilo... !

Klamavý sen zášti starých bohů, kteří je zkoušeli?

Pandořina skříňka, s nadějí hnijící na dně?

Zdálo se jim, že.. . že svět by mohl být pod ochranou napořád.

Sobota zvonkem probudí srdce čekajících. Jásavé ráno! Omyté světlem v očích těch, kteří se rozhodli, že žije.

Nejposlednější z posledních, nejchudší z chudých, nejubožejší z ubohých, nejvíc trpící, nejdřív umírající, vstává a vrací se jako král.

Targoviště.
Vesnice světa, město knížecí.
Splývajíce staré a nové pořádky, běžet lze dějiny viděti.
Možná.
(Pokud to tedy všechno byla pravda.)

Trh.
Tu ten, tu tam, hop sem, šup ven, náměstí kokrhá, bučí, mečí, ječí, křičí, pláčem a smíchem unavené k smrti.
Spěchem a shonem krouží stín v bohatém oděvu, předstíraje, že je chudý. Vybírá si. Kde koupí, a od koho.

Trh.
(Nakoupil dobře, zdarma.)
Pečlivě zašněrovanou odhaluje jediným škubnutím, tkanice se omotají kolem bezvládných, sladkých prstů, rozpraskaných sny a přáními býti něčí paní.

Trh.
Krk se nahýbá do strany, otevřená rána krvácí slzami s chutí zinku.

Trh.
Vrh.
Smrt.

Jak dlouho ještě?
Ektopická plazma se rozpíná
Horkým dechem
Okolo celého vesmíru

Že se nezabil
I když mohl měl
Vrací se do mysli
Od večera do rána
Tak žije osamoceně

Jen kdyby býval víc líp miloval
Energicky, upřímně, pravdivě

Tak mohl mít
Opravdové
To srdce spojené s jeho, místo -
Áááááách ... *nezávazný sex*
L*ízat*
N*ejdéle ze všech*
Í ...

Kurva!
Rozerval svůj život na kusy
A když všichni zemřeli
CHechtal se, jak bude žít věčně

Zalykat se
Milovat
Radovat se
Donekonečna
Extáze

Zabíjet
Hrát
Ejakulovat
Bolet
Nenávidět
Idiote

A nakonec

žije

věčně

(a
je
tu
p
r
á
z
d
n
o
)

Jsou lidé, kteří jsou ohleduplní, cituplní, duchaplní a bůhví čeho všeho ještě plní. Ty mají lidé rádi.
Méně populární kategorie jsou sobci. Sobec je někdo, koho více či méně nezajímají ostatní. Sobce lidi rádi nemají.

A pak je tady Sheldon Cooper. Který obsedantně klepe na dveře, ale chce vám něco říct. Který vás nepolituje, ale připraví vám horký nápoj. Který každým svým pórem naznačuje, že jste hloupá pipka, ale zároveň vám půjčí peníze na zaplacení nájmu.

Sheldona nelze nenávidět. Je to jiný živočišný druh.

Sheldona nelze milovat. Po svém.

Sheldona lze žít. Každý sám v sobě -

jsme přece někdy Sheldon.

První historka.
Nevynesl koč. Teda koš.
Kočky záchod ostatně taky ne.
Pekelnej smrad.
Poezie pachů.

****

Druhá historka.
Venku je hezky.
Venku je hezky.
VENKU. JE. HEZKY.
Ale svět je vězení.
!!!!!

****

Třetí historka.
Jdeme do práce.
Přijdeme z práce.
Sedíme na gauči.
Cvičíme.
Sedíme na gauči.
Dělám večeři.
Nepovede se mi těsto na koláč.
Stejně ho sníme.
Pak se pohádáme, ne kvůli těstu.

****

Čtvrtá historka.
Vincent Vega hledá vázu s tulipány, kterou má PŘED SEBOU.
Je to vtipný asi tak minutu.

****

Pátá historka.
Den je noc.
Spím.
Poprvé.
Podruhé.
Potřetí.
Očima mých snů lezou červi.

****

I love you too, honey bunny.

Řecko je na tom dnes dobře. Turismus přináší blahobyt a prosperitu. Žádné epidemie hrůzostrašných nemocí, žádný hladomor, války taky nic moc, pohodička. Ani bohů už se nebojí, protože Ježíš to celý zmákne sám. Dlouhověkost vládne.

Jsou tu však tací, kteří z jistých osobních důvodů pěkně brblají.

Ale Řek je šikovný a umí si poradit.

***

"A proč se to tu jmenuje U Zakopaného psa?" táže se zvědavě host.

"Protože pojmenovat to U Useknuté hlavy, tak mi sem přece nikdo nepoleze", rozumuje bledý hospodský, taktéž Hádes, máchne mlžnou sekerou a host se kácí k zemi.

"Haf," ozve se zpod podlahy souhlasně trojhlasně.

Je podvečer, příjemný, teplý. Vzduch je prosycený vůní sena, včely bzučí. Ale med nikdo nesbírá.

Panstvo nepohodlně posedává na vyřezávaných židlích, u prostřených stolů, politých ubrusů, zbytků z hostiny.

Oslavují úspěch. Prodali všechny masové přebytky, všechna vejce, všechno obilí. Nikdo se již nevzpouzí. Krávy dávají mléko, slepice snáší, koně těžce pracují na poli.

"Tak, a teď tanec!" zavrávorá velitel.

Těžkopádně se točí dokola, kymácejí se, přepadávají ve svých parádních uniformách od bláta, šlapou po zbytcích z večeře, raději by žrali z koryt, raději by pili vodu, než víno. Ale takhle to lidé dělají.

A oni jsou jako lidé. Jenom rovnější.

Kdokoliv potřebuje hrdinu, kdokoliv je v nesnázích, trpící či jinak strádající, jsem tu ku vaší pomoci, ku prospěchu a jiným benefitům z mého poslání rytíře vyplývajícím!

Cokoliv vám udělám, zařídím, kohokoliv vyřídím, jen mi dejte šanci, jsem sice malý, ale ještě nikdy nikdo mě v boji neporazil, to bych se na to podíval!

Zabít draka? Ne, ne, draka ne, od jistého zážitku s jedním hrozně otravným drakem, který nakonec nebyl tak úplně otravný, draky nezabíjím, nezlobte se.

Ve jménu Aslana, jsem myšák Rípčíp a nabízím vám svoje služby!

(AU! NESAHEJ - MI - NA - MŮJ - OCÁSEK! PUSŤ MĚ! JÁ NEJSEM!!! ROZTOMILÁ MYŠIČKA!!!!)

Noc hoří touhou, i královna hoří.

Černá, zlatem vykládaná maska, se zevnitř leskne potem.

Stéká dírami ve dřevě, připomíná slzy, zlatý vosk.

Tvář se roztéká horečnatým tancem, křikem, smíchem, radostí.

Její tanečník, maska temně modrá se stříbrným lemováním.

Mávne rukávem a vyletí kosti. Mávne druhým rukávem a vylije se víno.

Kouzlo poslední noci.

****

Noc hoří smrtí, královna páchne.

Když maska spadne, odhalí roztékající se tvář.

Zlatý vosk, nalitý do ran pálí jako hříchy předchozí noci.

Její společník obličej skrývá černou, pokojem voní tymián, myrta, hřebíček, šalvěj.

Špičatý zobák probodne tělo, otevře vřed, vyvalí se hnis.

Danse macarbre, zůstala jen smrt.

V nejnižším patře v nejošklivější, nejšpinavější, nejvlhčí kanceláři ve Valdštejnském paláci bydlely konečky žížal a pán v červeném svetru.

Jednou za ním přišel Dred, a řekl mu, že musí jít až na čínskou zadnici hranici, a tam že potká ohavné stvoření, mluvící dvojjazyčně, a to musí porazit. A pak že dostane sušenku.

Pán v červeném svetru vyrazil. Bloudil devět let. Cestou potkal ovčího muže a jeho vysušenou mumii, elfku s psím účesem a dyskalkulií, šikmookého klauna, náčelníka Boční vítr, a spoustu dalších tvorů. Ale stvoření se dvěma jazyky nikde.

Tak šel zase domů, a byl smutný, že nedostal sušenku.

KONEC.

Doporučení, která zde slýchají všechny nastávající maminky, zná nazpaměť:

- nenamáhat se
- neohýbat se
- jíst ovoce a zeleninu
- nerozčilovat se
- neplakat
- neuškodit plodu jakkoliv jinak

A nazpaměť zná i větu, kterou se s ní rozloučil ten hezký modrooký voják, když od ní odcházel: Das was schön, nenne es Hans.

Teď už ví, že to byla jen legrace. Ano, samozřejmě v duchu mu - jí? říká jménem, ale už dávno ví, jak to tu chodí, dozvěděla se vše hned krátce poté, a to milování jí zhořklo na patře.

****
o měsíc později
****

Poslední výdech.

První výkřik.

Das Leben war gebor'n.

Das Leben was weggenommen.

Má Ovčáček rád sušenky?
(Má. S polevou z bílé čokolády.)

Zná Hamáček pád Dášenky?
(Hamáček neví, kdo je Dášenka, zadal to podřízenému, neb to všechno přece nemůže stihnout objednat sám!)
(Dášenka upadla, byla nemocná, tumáš guláš!)

Dá miláček snad kabelky? (To se moc nepodobá, ale NeČar je hluchej jako poleno.)

Prodá blbeček fakt myšlenky?
(Blbeček už prodal svou nejkřivější myšlenku hned ve třech barvách.)

Vydá Rypáček smrad z peněženky?
(Ne. Neumí ani vyhledávat porno.)

****

A co estebáček Zdeněček?!

Ne. Ten nemá rád sušenky, ten s námi nehraje. Čtveráček ho diskvalipřefiknul obuškem.

(Z původního nevinného textu toho mnoho nezůstalo. Jak příhodné.)

Zatočí se kolem své vlastní osy, jedna ruka pozvednutá, druhá v pase založená, tančí sám se sebou, krok sem, krok tam, oči se topí, slzíce světlem, jasem, horkem, uklouzne na suché trávě, vyletí jiskry, zem se zachvěje v prachovém oblaku, zapálil by sám sebe, kdyby nedal pozor, pochodeň doutná v podloží ze suchého listí, ještě by spálit na popel mohl zbytek světa, kdyby chtěl, kdyby jen chtěl!!! chápe se houslí, a začne hrát umíráček, tomu, koho zabil, a který není jeho, velkému městu, ze všech největšímu, z duše ho nenávidí, miluje ho, povstane z popela jako Fénix, Roma, dum vivet!

"Mami, mami, mami!"
Kouzelná formulka, stokrát opakovaná, proráží hladinu lidské důstojnosti a ona má chuť se rozječet. Jen před malou chvilkou ho uložila ke spaní.
"Mami, mami, já chci číst!"
Samozřejmě. Půjde.
Nenávidí tlusté medvědy, nenávidí nemoudré zbytečné sovy, nenávidí hloupé, tupě zírající králíky ani depresivní osly (ona sama je depresivní osel!).
Rytmické pohyby - postel, kniha, celou noc dokolečka totéž.

****

"A pak Tygr, který si pořád nedal pokoj a stále něco dělal, něčím se zabýval, neposeděl, obeskákal ze samé radosti palouk na svém proužkovaném ocase."

"Mami?"
Poprvé za rok soustavného čtení jí přeruší.
"Mami? Tygr je jako já."
Rozpláče se.

Řada z nás by v sobě potřebovala právě takový maličký detektor mít. Někdy jsou naše emoce docela nicneříkající, a my zmatení.
Pink - jsi naštvaná, protože se ti zdálo, že se s tebou rozešel a pak tě podvedl s čubkou z Tinderu!!!!
Pink - jsi unavená, neměla jsi o půlnoci čumět na Netflix
Pink - máš hlad. Ne, fakt, já vím, že si myslíš, že jsi naštvaná, ale máš hlad
Pink - máš PMS, sorryjako

Pokud si myslíte, že neexistuje nic horšího, než hladový jedinec či žena před menstruací (haha!), tak tu máme -

- Krytona, robotickou uklízečku pos*aných hajzlíků, který se učí ambivalenci!

Pink - COTODOPRDELE...!!!!

Jede, jede na oslu do města, jede jede vousatej pán. Vpředu má rybáře, vzadu má hrobaře, jedou tři? dva? Zas jede sám!
****

Neviděli jste tu zlýho draka, spolkl Maky, kýho šlaka, neviděli jste tu zlýho draka, má s tou holkou pěknej Kříž!
****

Pásl ovečky v betlémský kapličce, píval vínečko, jed' chléb jak sníh. Z. na něj "teď to odvoláš!", H. zase mele Otčenáš, pásl ovečky, shořel jak vích.
****

Já do Losin nepojedu, do Šumperka nepudu, on by na mě Bulík přišel, vzal by na mě sekeru. Sekera je čarodějná, oko mloka, znamení! Já do Losin nepojedu, měla bych jen trápení!

Sedí na pobřeží s dopisem, zírá na zpěněnou mořskou hladinu.

Psal zrovna máti, kterak je šťasten, bude z něj vikář, má krásnou bledou ženu, božské (?) dítě.

A přeci stín visí nad jeho hlavou, o kterém nikdy nikomu neřekl.

Zda žena jeho se vrátí,

když každý den s dcerkou odchází

do moře.

Zda druhý den ráno potom vstane,

či zůstane ležet v loži svém, s rozervaným hrdlem.

Zda toto je život

či jen propůjčený čas,

zda je Bůh příliš rozezlen,

zda smrt přijala sázku.

****

Mé srdce ovládla láska
nechci už ani pětník
jediný kdo mě potěší
je můj vtipný námořník...

****

SIRÉNO!

Ležela v posteli. Společnost jí dělali stařičké rádio a černý kocour.

Rádiová hra za moc nestála. Signál se trhal, slova odplývala do větru.

"-ch ano, Fr-nku, v-zmu si -ě! J-ž zít-a dojd- k úpl-né-u a d-kon-a-é-mu spl-nutí -uší!"

Polohlasně se zasmála a třesoucí se rukou rádio vypnula.

Otisk tlapky na okně tiše zazářil.

Jen počkej, já ti vycinkám, až ti uši splynou v jedno, za to, jak dlouho jsi mě tu nechal, pomyslela si, spokojeně se uvelebila a zemřela.

Už se bojím, ženská, pomyslel si kocour.

Prsk.

Ve vzduchu po něm zůstalo chlupaté ucho.

A ona padala králičí norou vzhůru.