Moje články

Pod frázi "doba je zlá" by se dalo shrnout leccos. Finanční problémy, rozchod, přírodní katastrofa (To víte, že na Islandu asi vybuchne sopka? Nevíte, co? Protože co? Protože to nikoho nezajímá)...
...nebo nouzový stav.
A právě proto, že toho už všichni máme plné zuby, brejle a jiné vnitřní a vnější orgány. Právě proto, že i těm statečným začíná hrabat. Právě proto, že už se málokdo bojí, a všichni se spíš otravují.

My se nedáme. Nás ty malé chundelaté věcičky s nožičkami (ne, nemyslím tím netopýry, myslím tím ty roztomilé plyšové bakterie a viry) nedostanou.

Zase přijde den.

Třeba hned zítra.

V karanténě je neveselo, přetěžko. Brutus - šibal - navrhuje soutěž ve zpěvu. Křehké stvoly mnohdy mužného ženství překvapují;

Julie: Já teskním po svém milém v pátém karanténním domě, já strach mám že mi řekne "ten vztah, kámo, není pro mě", já oběsím se v pátek na převysokánském stromě...
všichni: HÉÉÉÉJ KARANTÉNA!

Lady Macbeth: Já jsem vohrábnutá zrůda co chtěj zkrouhnout všichni chlapi, já jediná tu vím, jaký má můj manžel tlapy, sic nevím kde to je, ale prej mi zdrh' na Slapy...
všichni: HÉÉÉÉJ KARANTÉNA!

Ofélie *zrovna se topí*

"I ty, Brute?" tahá ji Rosalind z vany.

Brutus: Co zas já?

Společnost sedí okolo začouzeného, kouřícího kotle.
Puk: Tyjo, lidi jsou fajn! Proč mi někdo neřekl, že lidi jsou fajn?
*PČ1 krkne*
Prospero *nešťastně* : Ale o tomhle nebudeme nikomu říkat, dobře?
PČ2: Teď je ve světě, kde ho nic nebolí, svědomí ho netrápí, marnou láskou netrpí... vlastně je vyléčený!
PSČ: Proč nás to nenapadlo dřív? Sníme i Macbetha!
Puk: Lidi, mně je nějak divně...
*v duchu shakespearovské tradice všichni klesají k zemi, hrdinsky monologují a umírají*
Prospero *vítězně* Já to říkal, že toho Itala nemáme jíst!
Romeo s voldemortovským gestem vylézá z kotle a na netopýřích křídlech odlétá do Číny.

KONEC.

"Ve vlasech tě vískáme, ou jééééé, pěšinkou lezeme, v hlavě tě hryžeme, ou jéééé"!

"My jídlo ti krademe, očičkem mrkneme, mor a smrt neseme, ho ho ho, my jsme krysy zlý!"

"A jáááá, díra ve zdi proradnáááá, nevedu k osvobození, jen k věčnému utrpení, nevedu NIKAM, šufýr, šaltýr, APRÍL"!

"Ach co jen dělat mám, že jsem tady sám, jen vši a krysy a díru ve zdi za společníky mááááám!"

****

"François, já jsem si ale neobjednal muzikál!" řve později jeho patron. "Koukej to předělat na něco - NORMÁLNĚJŠÍHO!"
A tak, chtě nechtě, vzniká Ballade de Merci, Balada kajícná.
Vzdych. Mohla bejt sranda.

"Á raz! Á raz! Á dva! Á dva! Á tři! Á tři!"
Všichni pochodují v dokonalých šestistupech, pak se zastaví, ráz naráz, jako jeden.
"Milí spolubojovníci! Dnes přišel ten den!" zahřímá Velitel všech velitelů, Největší z nejmenších, Nejzručnější ze zručných. "Dnes dobudeme poslední val nepřítele, poslední baštu vzdoru! Odměna bude sladká! Teď opakujte po mně:

VÁŠ ODPOR JE MARNÝ! VZDEJTE SE A VYDEJTE SKLENICI S MARMELÁDOU!"

Mravenci se krutě, odhodlaně a s nebezpečnými výrazy v tvářích trousí dírou v podlaze do kuchyně.

Naspeedovaný Ferda ale neví, že jeho dávný nepřítel - člověk - má zbraň ze všech nejmocnější, nejukrutnější a nejzákeřnější.

Biolit.

Temná, přetemná obloha věští zlé proroctví, vznášející se nad malým nevinným anglickým hrabstvím, nad roztomilou, mezi kopci skrčenou vesnicí, kde je neustále dokonalé počasí.

Nervozita by se dala krájet. Tupým, zubatým nožem z maminčina šuplíku.

Přepadení - asi úplně nevyšlo. Rozhodně ne tak, aby si toho dotyčný přepadený nevšiml.

"GRRRRR VRRRRRR UÁÁÁÁÁ!" zařve děsivý PESOPES NEJVĚTŠÍ ZE VŠECH PSŮ na pánovu obranu, nicméně z roztomilé tlamičky wannabe vlkodava se ozve jenom "knííííík".

"A teď - VŠICHNI NA ADAMA!!!" zaječí Pepřenka, která se rozhodla situaci vyřešit po svém, a vrhne se vpřed jako první.

Kouzlo okamžiku mizí.

A Adam mizí taky.

V křoví.

Můj nejdražšý mužy.

Přýšerně mi chybíš. Trpým bez tebe.
Mé myšlenky nedávajý smysl. Snad jen NÁm dvěma. Mezi námi se vúbets ňyc nezměnilo, buď si jýst, že já na tebe nezapomněla.
Umýráme, touhou po době, JÁ y děty, doufám, že co nejdříve přijedeš za námi! Hladi neumřeme.
Píše se mi těšce, ale žije se zde lehce. Pratsujeme jenom dva dny v týdnu.

Náš drahý tatíček Stalyn JE věčný, a my jen zvýře - ný prach u jeho nohou.

Ňygdy není pozdě, věř nebo nevjeř, utvářet naši SSZR.

Prozatím zbohem.

Navšdy tvá, Jelena.

PS: Promiň ty gramatické chyby, už jsem odvykla psaní.

LynyrdSkynyrd: Ticho! Přemýšlím!

tarůžová: To ty rád, co, hihihi!

indickáčokoláda: Pánové. A dámo. Heslo bude ukryto ve fyzikálním vzorci pro výpočet ubývajícího množství vzduchu!

LynyrdSkynyrd: Ne! Je to přímo ta šifra! Teda ta šifra je ta šifra!

tarůžová: Já jen, že...

magor: ťuk ťuk mmmmmm! ťuk ťuk mmmmmm! ťuk ťuk mmmmmm!

LynyrdSkynyrd: ŠIFRA - FRAPPÉ - PÉČKO! To jsou ty tři kódy! Máme heslo! Ale nemáme klíč!

tarůžová: A neměli byste se...

Ing.: Máme jen pět minut! A ještě tři úkoly! Všichni tu umřeme!

tarůžová: Kluci, možná kdybyste se podívali nahoru, zjistili byste, že ten klíč se celou dobu houpá na lampě.

Kutálel se ze schodů kostela, buch buch křáp (brýle) buch buch au (nos!) buch buch!

Ten den se totiž pan Smrk zeptal věřících, jak se jim daří ve víře. (Hloupé, že!)

Muslimská obec na něj uvalila fatwu, protože skromně podotkl, že Alláh není tak veliký. (Spíš malý.)

Buddhisté mu naordinovali pět reinkarnací, protože utrousil, že kdyby Buddha meditoval na Sněžce, asi by brzy umrzl.

A římští katolíci ho vyhodili, když knězi dobromyslně doporučil obnovit svůj milostný život.
( NIKDY?! A... proč?)

Chudák pan Smrk roztáhl křídla a ve stínu katedrály jimi truchlivě povíval. Těmhle lidem náhle nerozuměl. A bolel ho nos.

Vysoko nad úrovní oken, přímo proti vchodu, ční vprostřed zeleného travnatého pásu kouzelný billboard.

Každou noc se změní, a každé ráno hlásá jiné poselství.

Hned první den jeho vzniku na něm stálo docela obyčejné Plocha pro vaši reklamu.

Další den Usměj se na mě někdy, krásko.

A ten další Jsem tak osamělá. Zazvoňte někdy na můj zvonek.

Další den tam bylo MYREK DUŠÝN JE VÚL :)

A dnes? Bojím se. Chci obejmout.

Každičký den, každičké ráno je na kouzelném billboardu nový vzkaz, od člověka, který chce být slyšet nebo - hledá útěchu. A všichni vědí, kdo je ten hledač.

Co napíšete vy?

Smrákalo se. Za oknem krákal osamělý havran, sedě na holé, větrem oholené větvi.

Schylovalo se k duelu.

ON ... versus ...

JÁ.

Dveře se rozrazily, vítr zahučel v komíně a s kvílením se prohnal kuchyní.

Tiše odtikávající hodiny se zachvěly a nakonec s třesknutím spadly ze zdi.

Trhl sebou ve dveřích. Sláb, unaven, ve vlajícím plášti, špinavém prožitým dnem a starostmi večerního údělu hrdinů.

Těžkosti jako denní chléb, okoralé kostky, namočené do polévky.

Ale ta - skrývala temné tajemství.

Přišed k hrnci, zanořil do ní dychtivě lžíci.

****

"Kopr, můj kryptonit"! zasténal můj manžel a odešel zvracet.

Hm, tak nic, zase na to přišel.

"Mrrrrrrr, nemusíš chodit do práce, hraj si se mnou"!

Neotravuj. Když nepůjdu do práce, kdo ti vydělá na masíčko?

"Vrrrrň, zůstaň v posteli a čti si, já se budu tulit".

Nemůžu, musím vyluxovat, dej ze mě ty tlapky!

"Grrrrr, chci jídlo, teď hned!!!! Nepotřebuješ vařit večeři! Vypni ten sporák! Chci jíííííst!"

Vystřel a nepleť se mi pod nohy, nebo ti šlápnu na packu!

"Mňáááááááááááááááááááááááááááá!"

Já ti to říkala.

****

A pak přijde chvíle, kdy sedíte na gauči, čumíte do blba, a nevíte, kdo jste a kde jste.

"Vrrrrrrň. Vyser se na to".

A vyleze vám do náručí a začne příst.

Jo.

Supermarketem obchází strašidlo s nákupním košíkem.

Chleba... hm, co je tohle? Žitnej? Takový prachy za trochu mouky!

Mlíko... hlavně ať je to bílý, neasi.

Šunku pro děcka... krůtí, osm deka, ne, nechci deset, pani!

Vajíčka... Volnej výběh, taky bych chtěl volnej výběh, dvakrát za tejden do hospody bez keců... halový... hm, klecový...

Hergot, jak ta stará může tolik utrácet?! Dyť mě to stálo stovku!

Když se pan S. druhého rána probudil z nepokojných snů, shledal, že se proměnil v pološílenou slepici, nacpanou v kleci velikosti svého bývalého nočního stolku.

Zaječel.

Tedy...

Zakvokal.

Stejně jako tisíce slepic v klecích okolo něj.

Odhalení století!

Bývalý padawan a téměřmistr Jedi, jinak také Darth Vader zvaný, poskytne na meziplanetární charitu pro ztracené rytíře Jedi 333 tisíc respirátorů třídy FFP3 jako obranu proti kosmickému prachu. Ke každému prý přiloží ručně šitou roušku od mistra Yody. Žadatelé mohou přijít až třikrát, pokud v prvních dvou případech přežijí nebudou úspěšní.

Zeptali jsme se ho na motivy jeho jednání:

"Grrrrr chrrrrrrr vrrrrrrr chrrrrrrsk."

Toto Darth Vaderovo vyjádření bohužel může znamenat cokoliv, od "užívejte je v pokoji a míru" až po "BÍDNĚ ZHYNEŠ, SMRADE, CHRRRR!"

Doufejme, že za jeho chvályhodnými snahami není pokus o převrat.

Sledujte dále naši rubriku!

Ženy to nemívají jednoduché. (Muži taky ne. Ale o tom tohle téma není.)

Především v souvislosti s muži.

Už od mala slýchají: Buď hodná. A čistotná. Jsi přece holčička.

Pak jsou v pubertě, a najednou musí mýt nádobí a ustlat tomu debilnímu ichtylovi ve vedlejším pokoji postel.

Nakonec si najdou partnera. A TRPÍÍÍÍÍÍ, protože očividně údělem spousty žen je celý život trpět, aby jim pak na náhrobek nikdo nenapsal "obětovala se pro chlapa a všem to bylo fuk". Protože všem to JE fuk. (Hlavně tomu chlapovi.)

No, a pak je tady kudlanka nábožná.

Teda - ne že bych chtěla něco navrhovat.

Mrk.
Smrk mrk smrk smrk mrk mrk.
Mrk mrk.
Smrk smrk mrk mrk smrk mrk smrk.
Mrk.
Mrk.
Smrk smrk smrk smrk smrk.
Mrk smrk.
Smrk mrk.
Smrk mrk mrk mrk mrk mrk.
Mrk smrk
Smrk.
Smrk smrk.
Mrk.
Smrk mrk mrk smrk mrk mrk smrk mrk.
Mrk smrk.
Smrk.
Smrk.
Smrk smrk smrk smrk smrk smrk.
Mrk mrk.
Mrk.
Mrk.

*ticho*

*vyčkávaně hledí*

*doufá v úspěch*

"Ne, Vilíku," povzdechne si unaveně Rikitan, a důkladně si v rámci relativně povedené autosugesce promne nos kostkovaným kapesníkem. "Nemyslím, že bychom mohli mrkání a popotahování používat místo teček a čárek v Morseově abecedě."

Pan Smrk zamrkal. Promnul si čelo. Zasmrkal, kýchl.

Zůstal stát v podchodu vpravdě jak opuštěný strom na pasece, v bouří zvětralém lese.

Hleděl na Staroměstské náměstí a oko mu slzelo.

Znovu mrkl.

Smrkl. Do kapesníku.

A co uviděl, když si dal sklenku vína, v hospodě na rohu?

Pána, líbajícího slečnu s nánosem krup na klobouku.

Inkoust, stékající z očí jako slzy z poetických slov.

Šedý ocásek, koukající ven z kapsičky na vestě onoho pána. Tikal do rytmu orloje.

Slečna vytvořila rukou mlhu. Duhu.

****

Pan Smrk se vlastně nejmenoval Smrk. Říkali mu tak proto, že trpěl chronickou rýmou.

****

Jmenoval se Archanděl.

Tu sem

tu tam

frrrrnk

a hltá

sladký nektar

(jazzzzzzzyk!)

(jako kdyby měl

- ach!

sosáků nespočet )

pije do dna

ze dna

a byl

a je

tu tam

ten tam

********

bim bam bim bam
hup!
pojď k nám
pojď k nám
sem k nám
tam k nám

********

Pij!

Pyj.

********

Motýlku polétavý

do žluta zbarvený

s křídly prachovými

z kterého jara

přicházíš k nám do Čech?

(z jihu. zjihnu.)

********

Sosák z květnatých vět

Vysál až do dna

Kořeny slov

Sklenku vína

A dívčí klín

********

Nakonec

Neví co říct

Odchází.

Němý

Přežitek doby

********

Sex je mrtvý

Nastal čas lásky

Tedy -

- než přijde Mácha.

Tábor zachvátila panika.

Kouřové signály!
*ZA* *DVĚ* *HODINY* *SE* *VRÁTÍM* *NESU* *KOKS* *NŠOČI*

Není čas.
Řev.
"Všim sis před mým domem cedule s nápisem SKLAD SKALPOVANEJCH OSADNÍKŮ?!!!"

Další signály!
"Co potřebuješ, rudý bratřeeeeee!"
*ČTVRTLIBRÁK* *SE* *SÝREM*
"Cožeeeee?"
*Aj EM sOrRy, TO Je OmYL, tADy RESTAUraCe!*
Čas jednat.

"Tak, Vinetů, nebudeme dělat žádný blbosti! Budeme tady jeden malej Indiánek a dva malí osadníčci!
A jakej je Indiánek, Vinetů?
Jakej je Indiánek?!!!!"

"KLYDNEJ!"

Na scénu přichází záchrana.

Pokud jsem dobře informován o situaci, máme tu tělo plus hlava mínus skalp.

*o 40 minut později*

Miluju tě, dýně.

Miluju tě, bílej ksichte.

KONEC.

Můj drahý bratře, proč vésti marný spor,
o pár pozemských statků, o hrad, a naši zem?
Jsem přeci dalek být marnivý tvor,
jsem přeci dalek být svázán řetězem
světa, her, trůnu, buď tytéž ctnostný muž.
(A ne-li řekneš, tak zemřeš železem,
či v ucho tvoje vetkne se můj nůž.)

Ty pravdu díš, že hněv náš marný jest,
však prvý z rodu byvše zrozený,
já nechci válku s bratrem milým vést,
snad dočkáš se po smrti odměny
za pokoru a skromnost. Tak, a konec slov.
(Snad nesrazí mne, hlupák bezcenný,
já dělit s ním se nechci, to dřív mne sejde rov!)

Ty ráno, cyp ráno,
běž že raku! Pozpátku
nekoktej, kloktej, ko ko ko!
Che che, cho cho, chi chi,
ty máš ale ránu pod tím kloboukem!
Che che che, okolostojíce smíchychichichi.
Patnáct! Dolarůkutululůůůů.

Chechtáky vysolit, hůlčička bác, cheche,
jantarovým cukrem jsi sladil
milostné soli, zatancuj, medvěde,
cukrů cukrů krů krů krů krůůůůcinál!
Patnáct set koroptví na večeři.
Chechechechtáky kutululůůůůů.

Che che che, cho cho, chi chi!
Ovíněn se šmodrcháš kolem, prachy trouse,
v kapse house,
vypadl ti opilý nos!
Hej hola, holka, to bude drahý,
nechechtáky = nevztah.

Tvou milou koupil si někdo bez nosu!

Chechtáku, čemu se směješ, vždyť umíráš!

měsíci flíčkatý
umazaný měsíčku
pověz mi, pověz
proč mám divnou sestřičku
taky je flíčkatá, a taky umazaná
a nikdy za to
není pokálenáraná

(Máááááma!)

někdy je na mě zlá
bije mě týrá
ve všech mých!!! hračkách
je v očičkách díra
někdy křičí a já jí nerozumím
někdy nic nechce a bodá se trním

Vrnííííííí!

jen si ubližuje
a řeže se, píchá
a když není ticho
tak potmě nedýchá
prý ji mám ráda a prý někdy létá
a prý je tak divá, prý je kometa

Teeeeeeta!

prosím
zeptej se Vesmíru
na tuhle záhadu,
proč že jsou "au! tisti
duševně o hladu"...

mám tě rád
řekl
v oblaku
z pampelišek

kde pracuješ
ptala jsem se
pracuji?
řekl on

co budeme jíst
ptala jsem se
podal mi
divokou mátu

kde budeme bydlet
ptala jsem se
zvedl ruce
k obloze

běž do synagogy
řekla jsem
utekl do lesa
s dětmi

bratr mu kázal
naučím tě torah
jhvh není v knihách
prý ho jde hledat

(se mnou)
(zpěvem)

idiote
volali na něj
když jsem vezla hlínu
usmál se
neslyšel

neuměl nic
číst
psát
vykládat torah
pracovat
hádat se

uměl všechno
léčit
cítit
tancovat
smát se
rozumět
hovořit

říkali mu
ba'al šem tov
pán dobrého jména

Každé ráno, každé ráno, každý večer
na zápraží u nádraží svět by brečel
každé ráno, každý večer jedou vlaky
každé ráno, každý večer jel by taky.

Svítání. Rychle posbírat věci, aktovku, vypít zelený čaj, zabouchnout, běžíme! Stihnul jsem to, tak akorát!
Tak večer!

Večer. Líné pospávání. Někdy opravuji. Popíjení zbytku vystydlého čaje z termosky. Sušenka. Á, už jsme tu.
No ahoj, tys mi chyběl!

A pak jednoho dne profesor Hidesaburó Ueno z vlaku nevystoupí.

Každé ráno, každé ráno, každý večer
na zápraží u nádraží svět by brečel
každé ráno, každý večer jedou vlaky
každé ráno, každý večer jel by taky.

"Poslyšte, ale vy jste tu měla být už dávno, madam!" pokáral ji doktor po důkladné prohlídce. "Jak mám teď napravit takovouhle škodu?"
"Jsem slečna," špitla nesměle.
"A i kdybyste byla honorace ze všech nejvyšší!" zamračil se na ni ze své vysoké stoličky. "Nejenže máte z nedostatku pohybu artrózu kolenních kloubů a z jednotvárné stravy zkažené všechny zuby, ale vaše ledviny jsou zanesené neuvěřitelným svinstvem. Hlavně kovem, jako kdybyste polykala kusy plechu nebo co! Takhle mezi šesti očima, jestli co nejdříve nezměníte životní styl, stáří se nedožijete."
"Dobře, tak já tedy ty princezny jíst přestanu, pane doktore," kníkla nešťastně dvouhlavá saň.

"Já se vyspal se stovkou žen!" zvolá hrdě mstitel, mávaje maskou.

"Já s celým Španělskem!" chvástá se stařeček, který ještě před chvílí seděl před krbem na veeeeelmi vzdáleném zámku, ale teď se celkem baví.

"Já jsem úchyl, lalala!" vyzpěvuje pod stolem chlápek v paruce a očuchává všem nohy.

"A jááá," škytne toosexyformyparty modrokabátník, "jsem ošukal CÉÉÉÉÉLIČKÝ Vesmír!"

To víte. BBC nemá co dělat, Clarksona vyhodili. Nová realitní show Jeden na všechny, všichni s tím samým! má úspěch. Navrhl to ten v tom modrém kabátě. Kamery jsou skryté, a Tardis čeká venku, aby to po skončení pořadu zase všechno rozvezla zpátky.

Kradmé kroky. Šouravé, těžké.

Obličej skrytý ve stínu, páchnoucí kovem a krví.

Stále dokola se ptá.

Zoufalý.
**********************************************************************************

"Ubožátko maličké, pojď, dovedu tě do bezpečí. Maminka tě již určitě hledá. Taková zlá doba, pro všechny matky, viď, Margareth! Jak se vlastně jmenuješ?"

Ale když se otočí, jen ticho.

****

"Co děláš na tak ponurém místě, zlatíčko? Ztratil ses mamince? Dovedu tě! Vezmi za ruku tady mého Johna, ať se neztratíš."

Ale když se otočí, jen ticho.

****

Desítky zmatených matek, které místo dítěte vidí jenom stín.

A malý krysař v plynové masce udává takt, když nemrtvé pozůstatky války skandují, "Are you my mummy?"

Krouží Vesmírem, není tady a teď, není jindy ani jinde. Je nikdy.

Století mihnutí člověka; spirálou probleskl kámen, kladivo, šíp, meč, puška. Nic z toho není skutečné. Lidstvo může, a nemusí být.

V tanci se setkají, když je ten druhý otočen zády. Planety v zářivých hadrech.

Na vteřinu v onom světě, na vteřinu pohádka...

Piráti. Žralok si pochutnal.

Indiánská princezna. Utopená.

Víla v zavařovací sklenici. Udušená.

Věčné děti, omámené, okouzlené.

Nevidí, neslyší, dospělý svět je jen jeden z mnoha tisíců.

Cestovatelé časem, bludní Angličané, loď pluje v mracích, na palubě duch svobody kymácí vlajkou.

Takhle...
by to vypadalo...
kdybych nevyrostla?

Lidé odpradávna sní o lepším světě.
Nebude válka, bída, hlad!
Zmizí smutek, neštěstí!
Sbohem diskriminaci, rasismu!
Respekt, a tolerance.
Náboženství, světonázor, chudí i bohatí, barva kůže nebude hrát roli.

Martin Luther King. I have a dream...
Nelson Mandela. I am the captain of my soul.
Mahátma Gándhí. To believe in something, and not to live it, is dishonest.
Matka Tereza. Peace begins with a smile.

Je to však ďábel pochybnosti, kdo vystřelí; Black lives matter, rok 2019. Komunismus, extrémismus, v Nobelově roušce. Odříkání, šílenost; proč? "Kristovo" utrpení, křest umírajícího hinduisty.

Všechna touha po lepším světě vždy končí nepochopením, a smrtí.

"A dědo, tys tu potvoru fakticky zmerčil? To eště rybičky chodily po dvou, viď?" žblebtne nejstarší drzoun a ostatní si ukážou palec nahoru.
"Holomci jedni!" zahrozí chichotajícím se mláďatům poloslepý stařešina.
"Poudám vám, že tendlencten tvor je fakticky děsivě nebezpečnej! Řiká se, že jednou za sto let vyleze ze země, a koho potká, toho popadne a schramstne, ani kostičky z něj nezbudou! Musíte se kotoulet s nejvěčí obři-ozbeřetností, očiska dokořán, ušiska našpicovaný, a kdyby se náhodou objevil, zaútočte jako první! Rozkousejte ho a roztrhejte na cucky! Ale vono to nebude tak lehký, protože tadlecta příšera je, vy lehkomyslný parchanti, NE-VI-DI-TEL-NÁ!"

Jednou za sto let bílá zeď zmodrá a objeví se na ní moře.
Když se ho dotknete, přenesete se na pustý ostrov.
Tam musíte zachránit Týden, aby ho neunesli Piráti.
I dnes?

Jednou za sto let bílá zeď zezelená a objeví se na ní strom.
Když se ho dotknete, přenesete se do koruny.
Tam sedí svatý Václav na koni, a plete koblihy.
Zachraňovat ho nemusíte.

Jednou za sto let bílá zeď zčervená a objeví se na ní jablko.
Když se ho dotknete, stanete se ptákem Ohnivákem, kdykoliv a kdekoliv.
Ha!

Když se ho dotknete, taky se neuvidíte. To není marný.

Jsa každý člověk v davu sám, jsou tací ještě samotnější.

Chlapec na ulici, přeskakuje všechny hranaté kanály, sudé dlažební kostky.

Holčička v pískovišti, mimoděk si vytrhávajíc jeden princeznovský vlásek za druhým.

Mladý muž, který na meeting dorazí propocen, vyšel právě osmnáct pater pěšky.

Mladá žena, které cuká oko a ret, když vykládá zboží na pás. Pláče.

Babička, která vás zdraví jako vnučku.

Dědeček, který vyžene vás jako cizince.

Jsa každý člověk v davu sám, však lidé houfují se jako stádo; jsou tací, kteří jsou vyhnáni.

Nemocné, poděšené, rozklepané, neviditelné, zoufale vadné kusy.

Jsou jiní.

Jsou strach.

Sami, ve své hlavě.

Wtf, ta forma... ?

Jak má člověk udělat dostatečně malý strip, aby se mu do něj vešel nápad???

Nedalas mi syna! sípe z krále touha,
Catherine ruce lomí, v hradě noc je dlouhá.

Nedalas mi syna! sípe z krále smutek,
Anne jen slibovala; ve dne skutek utek.

Jane mu dala syna, hned však smrtí v Pánu,
i šel král dobýti zbrusu novou bránu.

Snad by dala syna, kdyby byla hezká,
když by umem nyvým slula Anna Klévská.

Snad by dala syna, kdyby byla věrná,
když by Catherinu netla kápě černá.

Snad by dala syna, kdyby neumíral,
když by místo lýtka raděj' Catherine svíral.

Mohl mít víc synů, když by víc než ženských
hleděl si král Jindřich starostí pozemských.

TAK, MOJI MILÍ PODŘÍZENÍ, KDO Z VÁS PŘIPRAVÍ ZEMI NA VELKÝ TŘESK?
Já, já, já! Já mám apage-aperol-aprobaci!!!
U JÓVIŠE, JOVE, DOBRÁ TEDY! A VEM SEBOU PERUNA!
******************************************************************
KDOPAK MI POMŮŽE VYROBIT ČLOVĚKA?
Já, já, já! Už jsem dělal trpaslíky, heč!
AULË, TY SE TAKY PATLÁŠ V KAŽDÉM BORDELU, CO POTKÁŠ.
******************************************************************
KDO SE SE MNOU VYKOUPE? POTOPAAAAA!
*sliz*
NE, KRAKENE, ZLATÍČKO, TY MÁŠ BOLAVÉ CHAPADÝLKO, ZŮSTAŇ HEZKY V NEBESKÉM OCEÁNU.
******************************************************************
A KDOPAK SE OBĚTUJE PRO DOBRO MILIARD HŘÍŠNÍKŮ, ZHYNE NEZÁVIDĚNÍHODNOU, ODBORNĚ ODPORNOU A UPOCENOU SMRTÍ, A PAK BUDE TŘI DNY O HLADU A ŽÍZNI ZAVŘENÝ V JESKYNI?
...
...
...
JEŽIŠMARJÁJOSEF, NEHLASTE SE VŠICHNI.

Celý svět je pln hrozných, strašných tajemství.

A mlčí. Ze strachu, že naslouchající by zradil za pár korun, za měsíc svobody, za kostku másla, za křivý úsměv. Za rychlou smrt.

Lidský život je veliký náhrobní kámen budoucích a minulých skutků.

Kým být a nebýt, v těch nejčernějších nočních můrách?

Ostrůvky naděje, rozeseté po zelených lučinách, neodvažují se rozsvěcet majáky. Většina již je pustinou.

Jen jeden, dva majáčky pruhované, červené, modré a bílé, bliknou do dáli, když se nikdo nedívá.

A v jednom z nich hluboko uvnitř, uvězněná, ale jsouc symbolem svobody, volá Libuše úpěnlivě Johna, a šeptá mu všechna tajemství.

Když je materiál velmi unavený, dostává obvykle nekontrolovatelný záchvat smíchu, vyráží ze sebe neidentifikovatelné zvuky, prokládané nadávkami, válí se po podlaze a všeobecně se chová společensky nevhodně.
Způsoby uvedení materiálu do unaveného stavu jsou mnohé a rozmanité:

Například můžete říct svému králi, že neexistujete jdete hledat trpaslíka, kterého znáte dva dny.

Nebo můžete sdělit tatínkovi, že si berete němého zahradníka a on si může trhnout nohou.

Anebo můžete nastoupit jako Vy-víte-kdo Obrany proti Vy-víte-čemu.

Atakdále. (Ten taky.)

Výsledky pokusu uvedení materiálu do stavu unaveného hlaste v Bezpečnostním Létajícím A Zdaleka Intelektuálně Nejnenahraditelnějším Elementárním Cirkusu.

Hezký den přejí vaše nejčernější představy!

Do daleka, táhle, láká pohledy, poutníky, kolemjdoucí, okolostojící, klečící, plačící, duši vedle duše, jeho i ji, kohokoliv, kdekoliv.
Klečící, hlavou bijící, cize mluvící, i sem patřící.
Tentokrát jsou všichni jedno.

Svítí, jako ještě nikdy nesvítila.
Daleko nad řekou, hvězdo betlémská...
(Možná to tak bylo i tenkrát?)

Je, jako ještě nikdy nebyla.
A brzy nebude.

Spojuje, jako ještě nikdy nespojovala.
Pramínek kouře kroutí se prachem.

Nenávidí.
Praskající trámy zoufale řvou.

Co bude zítra, neví.
Nikdo nechce vědět.
Snad možná jen proč.
(A možná ne.)

Perla gotické kultury, nejzářivější hvězda všech modliteb od počátku věků, padá z koruny.

Je suis Notre Dame...

Má babička tři zrníčka
a dědeček jen dvě
dej mi, slunko, jedno zrnko,
budeme mít stejně.

Všechno se mi motá. Umřeme tu.

Hloupé básničky. Hloupá babička s dvěma zrnky rýže (jedno!) a dědeček s miskou rýžové kaše.
Hloupej seš i ty, rozum už nemáš!

Balónem to nevytrhneš. Blázne starej. S větrem ve vlasech chtěl bys lítat, ale plešatíš, a dědkovatíš.

Nikdo tě nechce, kromě mě.

Já tě mám pořád ráda.
Ale:

Prázdná gesta, sobecká radost. Výmluvy. Kardiostimulátor nanic. Pro mě tvoje srdce netluče.

Zvyk.

A pak jednou bude mít babička dvě zrníčka, vítr ve vlasech,

a dědek bude pod drnem.

Lidé jsou stejní.
Bojí se a křičí, když vidí něco, co neznají.
Tys nikdy nekřičela.
Tys vždycky křičela. Jsi taky křehká, plachá.
Mám tě rád.

Kéž by mohli létat.

Věděli by, že smrt je neviditelný kůň.
Věděli by, že zapomnění je hlasitý pták.
Věděli by, že strach je bílá opice.
Věděli by, že radost je obří oranžová kočka.
Ale nic si nepamatují.
Mám tě rád.

Proč zavíráme do klece všechno, co je jiné?
Proč jsem jiný?
Kdybych byl stejný, měla bys mě ráda?
Mám tě rád.

S větrem ve vlasech bys nebyla smutná.

Ach.
Leto, tebe bych svezl na Bouřlivákovi.