Moje články

"... a na vědomí se dává, že všechny svobodné dívky musí neprodleně opustit trén, aby na císařskou armádu nevrhaly špatné světlo!“ dokončí městský bubeník a trochu nejistě odpochoduje, zatímco se mu za zády ozývá hurónský řehot.
„Znám na to lék!“ vyjekne rozjařeně jeden voják. „Májová svatba!“ A hned klekne před pihovatou dorotkou, postávající opodál. „Hej, krasotinko, vezmeš si mě? Jen do listopadu, pak si zase můžeš vzít někoho jinýho!“
Ona se rozesměje, kývne a ostatní hned pochopí, co si s tou mravoučnou šlamastykou počít.
Ten den se ožení osmnáct vojáků a na druhý den není v trénu po nevěstkách ani stopy.

Tolik jiskření!
Pokaždé, když kolem něj projde, listí na stromech zezlátne.
Pokaždé, když se na ni podívá nebo usměje, duší se jí rozezní hudba.
Neodvažuje se doufat. Nesmí. Je vdaná. Ale představy, sny a příběhy, které splétá z nitek tajných nadějí, zakázané nejsou, ne? Cítit lásku, toužit, to přece není hřích.
Jenže stvoření, které miluje, má srdce dračí, prudké a ohnivé, spalující vše, čeho se dotkne. Unikavost divoké horské kozy, kdy dosáhnout jeho nitra je nejvyšší skála, rozeklaná a se zrádnými průrvami. A duši lví, omletou písky času, roztrhanou na cáry krvavého masa.
On je chiméra, a ona jen člověk.

A pak se probudí. Uvědomí si, že to byl jenom sen. To bude tím historickým románem, co četl před spaním. Není velitelem jízdní kompanie, ale space mariňáků. Místo arkebuz – co je to, sakra, vůbec za slovo? – mají blastery, místo zastaralých hadrů vysoce funkční skafandry s turbopohonem. Manželku nemá, natož mrtvou, protože je gay. Přátel má naopak dost, i když se jim, stejně jako ten ztroskotanec v jeho snu, moc nesvěřuje. Čeká je mise proti vesmírným pirátům. A pak dovolená na planetě Magdeburg.
Oddychne si. V takové době, o jaké se mu zdálo, by žít rozhodně nechtěl.
A pak se probudí.

Sotva před půl rokem se rozloučil se svou milou, a teď projíždí v řadě ostatních vojáků zalesněnou roklí. Na Královské cestě nedávno unesli kupce. Brzy dojde i na jeho kompanii. Přepad je náhlý a rychlý. Ruce dělají, co mají. Když dojde prach v apoštolách, vytrhne z pochvy poboční zbraň. Nohy ho nesou do svahu. A, tady je jeden! Servat šátek z tváře a-
Vždyť je to ještě takový mladíček! Bylo mu vůbec patnáct?
Nezabije ho. Nechá ho jít.
Tahle laskavost bude o několik dní později stát život jeho druha.
A on brzy zjistí, že projevovat milosrdenství ve skutečnosti znamená ublížit.

Kočí na kozlíku pánova kočáru skoro podřimuje. Slyšel o těch lapcích, ale proto s sebou přece mají ozbrojenou en guarde. Beztak jsou ti raubíři jen banda pitomců, a kdoví, kolik jich ve skutečnosti je.
Z nedalekého keře něco hvízdne. Kočí padá, koně se plaší. Vzápětí ožívá celá rokle, i les kolem ní. Raněnému se tmí před očima. Jako kdyby na něj pochodovaly přízraky. Ostnaté paže ostružinových keřů třímají dýky, drápkaté pracičky divokých dřínů trhají maso a kůži z těla. Kořány, rudé květy, velké jako talíře…
Křoví kolem cesty se zbarvuje krví. Bobule a listy splynou v jedno.
Jako západ slunce.

Krabička je z hladkého ořechu.
Dřevo pochází ze sadů de Villiers, u našeho sídla.
Je vystlaná červeným brokátem. A na něm leží... kamenné srdce.
Vločkový obsidián.
V obličeji se mu nehne jediný sval. Její slzy jsou nekonečné. Proč nemůže ten zázrak sblížení trvat déle?
Přichází ale další. Phoebe přežije dobytí Akkonu, i když jí kvůli jeho daru, pro který se vracela, ujela loď. Přežije i svou smrt, z rukou vlastní matky. Jeho najde zraněného ve sklepení Černého hradu a s pomocí muslimského lékaře se jí ho podaří zachránit.
Svítá. Noc končí. Teď potřebují ještě jeden zázrak.
Doplout bezpečně na Kypr.

Chatrný dům stál až doteď tichý, a zdál se opuštěný, i když v něm žilo tolik osiřelých dětí. Jenomže teď se kolem něj shlukují lidé. Před polorozbitými dveřmi stojí žena, lomí rukama, trhá si vlasy.
„Já tomu nerozumim,“ pláče. „Včera začaly bláznit první, a dneska už půlka těch děťátek… mají bolesti, křeče, voči vobracejí v sloup! Mikšíček křičí, že vidí satanáše, škube sebou, že sme ho museli k posteli přivázat, aby nás nepokousal! Lidi dobří, modlete se k panence Marii, za ty chudinky! Jako kdyby už tak neměly dost bídnej život!“
Je to špatnou moukou, ale obviní z toho Židy.

Jeho nemoc je zlá. Poutá ho na lůžko už týden. Navíc ho týrají noční můry.
Nebojuje v nich s nepřítelem, ani nevidí umírat svou rodinu, nic takového. V jeho snech se objevuje slizká bezoká hmota, hýbající se na jeho obnaženém těle.
„Špatně spíš, pane. Tvá krev není očištěna. Je nutné, abychom přiložili-"
„Jen přes mou mrtvolu!“ ozve se nemocný překvapivě pevným hlasem. „Můžeš si je nacpat někam, kam slunce nesvítí!“
„Co mají všichni proti této jednoduché léčebné metodě?“ zavrčí felčar a s trhnutím sklenici s pijavicemi zase zavírá.
Jedna zůstává ležet pod polštářem, mimo dohled obou párů očí.
Počká si.

Nejmenuje se tak, ale každý mu tak říká, pro ten jeho nepříjemný zvyk drápat si pahýl až do živého masa.
„Tak povídej, Škrábejse, cos tam eště zažil?“ pobízejí ho dychtivě.
A on mluví. Vypráví temný příběh o hladovém obléhání, nekončící střelbě a o krvavých záplavách z řeky Peene.
Grošíky zacinkají v mastném baretu. Někdo před něj postaví holbu piva.
Neřekne jim o smrti svých druhů, ani o bolestech z rozdrcené nohy. Neřekne jim o požáru trénu, při kterém zahynula jeho rodina. Nechtějí slyšet pravdu. Chtějí se bavit.
Další dotek na bolavé noze. Další šrám.
Kdo nařídil válku, sám zaslouží zemřít.

Tradiční součástí masopustního průvodu je hon na vejce. To se jednomu chlapci dá vařené vajíčko, a zatímco se proplétá mezi maškarami, ostatní chlapci se mu ho snaží vzít. Tentokrát si vybrali malého Žida v masce medvěda. Nechápe, co se děje. Těmhle hrám nerozumí. Ví, že si to vajíčko chce nechat. Je pro něj hrozně důležité. Přinese ho mamince. Maminka bývá smutná, často pláče. Vajíčka moc nemívají. Vždycky, když ho posedne ďábel, všechny rozbije. Nemůže za to. Ďábel ho pokouší. Ukazuje mu strašné věci.
„Na něj, kluci! Pomažeme toho neznaboha popelem!“
Utíká. Jestli to vajíčko donese domů, maminka bude konečně šťastná.

Tak to začíná, nevinně, neškodně. Lidé chtějí svobodu. Rituály, prováděné dle jejich vlastního přesvědčení. Jednota bratrská, luteráni, kalvinisté. Všechno jeden člověk.

Po čase je velkorysý císař nahrazen náboženským fanatikem. Jediný ritus, jediná víra. Kdo se veřejně vzepře, přijde o hlavu. Pětadvacet hlav v železných klecích. Exemplum na bráně malostranské i Juditině. Sejmi jediný ten odpadek lidského žití a propadneš hrdlem.

Uplyne jedenáct let. Ostatky, k nerozlišení od stovek a tisíců jiných, jsou neseny v průvodu do Týnského chrámu. Už ne rozpadající se lebky, ale symbol svatého boje. Před kamenným oltářem jediného Boha se z odpadlíků od pravé víry stává zlato.

ZjizvenejHans: Kde to sakra sme?
Rumcajs: Někde u Norimberka.
ZjizvenejHans: Je tady zima! Naposled sem se vohřál v Magdeburgu!
Rumcajs: Ještě mi to připomínej! Tupý hovada! Neříkal sem vám, že války vyhrává veřejný mínění? Člověk vás nechá pět minut bez dozoru a teď máme Sasy v prdeli!
ZjizvenejHans: Nekecej, flákal ses rok, a navíc vlastní vinou. Ale teď vyhrajeme.
Rumcajs: To bych řek. Jo, a laskavě se po bitvě zase neschovávej v mrtvým koni.
ZjizvenejHans: Udělal jsem to jednou! Před dvanácti lety! Přestaňte mi to připomínat před každou bitvou!
Rumcajs: Hehe.
Do chatu vstoupil IKEARulesTheWorld.
Oba: Kurva!
IKEARulesTheWorld: Máš zpoždění.

Naleštěná jezdecká bota s klapnutím podpatku tříští rozbitou dlažbu.
Studené modré oči. Zjizvené ruce. Tvář jako rozbitá kamej.
Nový rekrut, do kterého byl teprve nedávno vtlučen řád a pořádek, kráčí v řadě ostatních. Dokonalá souhra, jeden pohyb jako druhý. Ještě nejsou unavení léty bojů. Ještě neztratili víru. Jejich kompanie ještě stále nese prapor spravedlivého soudu.
Ze spáry mezi kameny vyrůstá sedmikráska.
Shýbne se, utrhne ji a zastrčí do knoflíkové dírky.
Pod podrážkami bot se rozstřikuje bláto. Lidé se vyhýbají zvuku jeho kroků, zavírají se za branami, křižují se. Jeho tvář je i nadále prázdna všech citů.
Ale ještě není ztracený.

„Když jsem byla malá, našla jsem v řece zvláštní kámen. Chceš ho vidět?“
„Ano.“
Šedé spirály uplynulého času.
„Zajímavé. Petrefakt,“ obrátí ho v ruce.
„Co to znamená?“ zeptá se se zájmem dívka.
„Je to z latiny. Doslova stal se kámen. V tomto případě spíš mušle.“
„A jaký má takový předmět vlastně význam?“
Muž se na ni podívá a v očích mu bleskne.
„Jako když člověku vytesáš sochu. Budou na něj navždy pamatovat.“
„Život v kameni…“ vydechne. „Pověz mi víc.“
Láska k učení je stará jak svět. Blízkost jako sdílená touha po vědění.
Muž se poprvé po letech usmívá.
Může být.

Tilly projíždí dobytým městem. Už ví, proč tu je. Proč zrovna on, a ne nikdo jiný. Slíbili mu Magdeburg. Měl se mu poddat, jako cudná panna svému manželovi.
Přijel s doprovodem, věřil, že bude veselka. Nu dobrá, možná ne hned, protože nevěsta se měla v úmyslu bránit, ale časem, brzy.
Místo toho nastala bezuzdná řež.
Celý křesťanský svět z něj viní jeho. Jako kdyby on hodil první pochodeň, zabil první dítě, otrávil první studnu.
Švédský velitel vojenské posádky nechtěl svatbu, nechtěl ani vítězství. Chtěl exemplum. Takhle dopadne každý, kdo podlehne Habsburkovi. Bojujte do posledního dechu.
Tilly mlčí. Prodali jeho čest.

Taková láska, jaká se tu rozprostírá, moje, na sluncem vyhřáté mezi, ve vysoké trávě. Taková láska ještě nikdy nebyla, nebyla a nebude. Je, i kdyby nebyla. Není. Jsem si jistá. Nejsem.
Hledí do nebe, do sebe, průzračné oči, zrcadlení. Nebe je nekonečně ohraničené.
Maličký svět. Větvičky řas se chvějí. Žít neklid v klidu.
Západ slunce skleněný slzami, pruh světla, pak smutek.
Kvítek, jak teče voda. Jarní tání.
Přijmi ho ode mě darem.
Každé slovo má význam.
Každé bodnutí.
Při životě na vzpomínky,
svět je kniha.
Bezmezně bolí srdce.
Poslední tečka.
Co člověk ještě vydrží?
Nový příběh.
Starý příběh.
Všechno.
Nic.

„Přepřahám! Neotravuj!“
„Pane, prosím! Jinak se lidi nedozví, co se stalo!“

Jede, jede z Anhaltu s pamfletem,
jede, jede ze Saska pán.
Nevěsta veselá dnes ráno umřela,
jede, jede zraněný pán.

Jede, jede, zprávy má pod sedlem,
jede, jede v nečasu sám.
Kdo doufal v milosti, dočkal se jen kostí,
jede, jede daleko, sám.

Jede, jede, už stojí u brány,
jede, jede, se zprávou k nám.
V ohni mu shořela listovní kabela,
jede, jede, zavítal k nám.

Jede, jede, po Praze po rynku,
jede, jede, bubnuje tam.
Že v noci zlatý klas
navždy jak svíce zhas,
jede, jede, umírá tam.

„Už jednou jsem ti řekla, že tohle slovo není správně,“ upozorní ji s kyselým výrazem žena.
„Ale já sem-"
„Já jsem.“
Dívka zmlkne.
„Pokud chceš být mému synovi dobrou ženou, musíš se naučit mluvit tak, aby se za tebe nemusel stydět. Rozumíš?“
„Ano, ctihodná matko,“ odpoví dívka.
„Tak, a teď mi pověz, odkud pocházíš a kdo byli tvoji rodiče?“
Dlouho je ticho.
„Jsem dcera obchodníka hedvábím. Otec i matka zemřeli, když sem… když jsem byla ještě malá. Vychovaly mě jeptišky v klášteře…,“ začne poslušně odříkávat dívka.
„Tak. Správně,“ usměje se starší žena. „A hlavně nezapomeň, že jsi vždycky mluvila česky.“

Stojím na břehu a hledím na rychle uplývající hladinu.
Pregel. Řeka mého dětství. Sem jsem chodíval s bratry a sestrou, když nás propustili z domácího vyučování. Tady jsem sedával, když jsem nechtěl, aby mě někdo viděl rozzlobeného. Zažil jsem tu i první krátké milostné vzplanutí.
A tam, na konci cesty zpět, se rozkládá hrob mé dospělosti. Rozpačití duchové dávných svazků, které jsem svou mlčenlivostí zpřetrhal.
Po tváři mi stékají krvavé slzy ran, které jsem dostal i dal. Tok vzpomínek je jako nezadržitelný příval.
Domov, který již není domovem.
Kostel, ve kterém pro mě není místo.
Láska bližních, kterou jsem zahodil.

Cibule se kutálejí po dvoře, naráží do okrajů nerovné dlažby a postupně z nich odletují tenoučké vrstvy slupek.
Muž, který dal právě vyrazit bránu, jednu zvedne a zakousne se do ní jako do jablka. Pak ji odhodí. Ostatní vojáci za jeho zády se tomu bůhvíproč uchechtnou.
„Je tu pán domu?“ řekne tónem, který nepřipouští špatnou odpověď.
Služebná, která upustila koš, na něj hledí s hrůzou v očích a jen polyká.
„No tak, bude to? Doveď mě k němu, jinak…“ pronese výhrůžně.
„Kdo jsi?“ vypískne dívka. „Co chceš?“
„Podplukovník Zwiebel. Ve jménu saského kurfiřta Jana Jiřího s Arnimu zabírám tento dům.“

Válka je kůže, proradná coura,
nejdřív chce tančit, najednou kňourá.
Vojsko má čekat! To jsou noviny!
Kdo se bude bavit? Lodini!

Spálený Bože zrodu i zmaru,
dopřej mi ještě pozemských darů.
Pojď, zlatovlásko! Jsem tvůj jediný?
Kdo se bude bavit? Lodini!

Kovový úsměv, venétská maska,
polibky pálí, příchylnost laská.
Tak další! Nástup! Pozor na miny!
Kdo se bude bavit? Lodini!

Poslední doušek, poslední příval,
Nezlob se, krásko, nic jsem neskrýval.
Po bitvě s tebou strávím hodiny!
Kdo se bude bavit? Lodini!

Krev teče proudem, šturm dovnitř města,
klikatě vede osudná cesta.
Pestrý šat hoří, planou vteřiny.
Kdo dneska padl? Lodini!

Jsou chvíle v životě lidském, kdy člověk stojí na křižovatce a rozhoduje se, co dál se svým životem. A často je to život, kdo rozhodne za nás.
Muž, který v boji přišel o nohu, nemá příliš na výběr. V armádě je k ničemu, věnovat se fyzické práci také nemůže. Kdyby byl chudý, žebral by. Naštěstí se má kam vrátit. Do svého starého domova v mlze vzdálených hor a lesů, které mu nikdy nepřestaly zpívat.
Jako dávný sen sbírá bledý voják střípky minulosti. Skládá je do mozaikového okna, kterým prochází světlo Boží lásky.
A když zavře oči, vidí před sebou kříž.

Nekonečná hra se táhne už staletí.
Pěšáci přijdou, popadají pod ranami silnějších figurek a ti, kteří mohou, zase odejdou. Ze třech bratrů zbývá jeden. Děd.
Ten zplodí několik synů, střelců. Většina z nich se stane vojáky. Bojují s Turky i s katolíky. Tentokrát přežijí dva. Otec a strýc.
Jeden z nich zplodí několik dalších synů, jezdců na ušlechtilých koních. Pro prostředního z nich by se spíš než oř hodila holubice.
Pěšák a střelec drží jezdce v šachu. Z šachovnice nelze uniknout. Je obehnaná čarovným plotem tradice, kterou nelze porušit.
Kouzlo zlomí ten, kdo v troskách svého někdejšího života najde Boha.

Den končí.
Marta si zvedla knihu blíž k očím, ale určitě se jí nečte dobře. Když přišla, za okny ještě zářilo slunce. Barvilo jí vlasy do mahagonového lesku. Až doteď si mě nevšimla. To je dobře. Chci se dívat, aniž bych byl spatřen.
„Mám dát zavolat k rozsvícení lamp?“ navrhnu, když ji uslyším povzdechnout si. Vyděšeně vyskočí a kniha jí upadne na zem.
„Omlouvám se. Nechtěl jsem tě vylekat.“
Shýbnu se a knihu zvednu.
„Hortulus Animae. Má oblíbená.“
Podívá se na mě a obličej jí ozáří poslední sluneční paprsek. Zářivý diamant jejích očí se setkává s mým srdcem.
Den začíná.

Noc, zářící úplňkem. Srdce temného lesa. Bílá bříza, muž a tma.
„Chtěl sem ti říct, pane, že už pro tebe dělat nebudu.“
„Troufalé,“ usměje se tma. „Proč?“
„Mám toho dost. Mám armády až po krk. Chci svoje prachy a jít si po svejch.“
„A když řeknu ne?“ zapřede tma.
„Zdrhnu!“
„Najdu tě všude,“ zasyčí tma.
„Pane, já sem pro tebe přece už udělal dost!“ brání se první muž. „Kolikrát sem ti pomoh! Slíbils mi, že-"
„Uzavřeme spolu dohodu,“ přeruší ho tma. „Dám ti ještě poslední úkol.“
„Jakej?“
„Zabij Königsberga. Pak budeš volný.“
Tma, hrůza a zoufalství. Tiší společníci každého zrádce.

„Já něco zahraju!“ škytne mladší muž a vytáhne z pouzdra lesní roh.
„Kdes ho vzal?“
„Od Basilia.“
„On ti půjčil svůj roh? Umíš na to hrát?“
„Ne a ne,“ řekne mladík rozjařeně. „To vadí?“
Zhluboka zaduje a roh praskne.
„Čeká tě týden obkreslování hvězdných map,“ řekne pobaveně jeho společník.
„Nečeká, když Basiliovi nic neřekneš.“
„Já tě mám krýt?“ pozvedne obočí. „A když se zeptá, kde je?“
„Šel na pastvu.“
„A vy, volové, táhněte za ním!“ ozve se z okna nad nimi.
Obsah vylitého nočníku neomylně nachází svůj cíl.
Druhý den jsou profesor filozofie i jeden z jeho studentů záhadně indisponováni.

V Železném hradu svítá. Stín, plížící se chodbou, vyhodnotil, že nejvhodnější čas je, když jeho nepřítel ještě spí.
„Tvá spotřeba kořeněného čaje, pane de Saint, začíná nabýval závratných výšin. Je nutné, abys tuto svou závislost omezil,“ pronese vážně templářský velmistr.
„Jo! Kdo to má furt vařit?“ stěžuje si kuchař.
„Já vám dám závislost,“ zabručí Henry de Saint a z pečlivě uzavřené nádoby na polici v kuchyni šikovně vypreparuje dlouhý hnědý předmět. „Když říkám, že ráno potřebuju masalu, tak prostě potřebuju masalu!“
KŘUP.
„PRSK!“
„AU!“
Past sklapla. Kocour Šedivák, nastražený kuchařem, s uspokojením zatíná drápy do holých nohou své ubohé oběti.

Ptáku barvy šedé, co

jsem ho letět viděl

v proudu mácháš křídla

nad tím městem padlým

rybku tiše hltáš,

jako by se styděl

když krev jí v těle zstydla,

vzkaz teď pro mě dones

do mé krásné Prahy

do té saské země

že z pevných mužů víry

že má duše horce

stali jsme se vrahy

jak uhlík doutná ve mně.

Pohlaď také křídlem

její hebké líce

jeho šedé líce

vzkaž jí, že dnes Elbe

vzkaž mu, že nad smrtí

hoří tu jak svíce.

plane létavice.

Poletím já s tebou

na perutích ptačích

říct širému světu, že

zemřít

toužit

sotva

stačí.

„Už ste to slyšeli?“ vyhrkne řeznický učeň. „Náš císař si prej vobjednal vod alchymisty zlatýho mravence!“
„Co s nim bude dělat?“ optá se pekařský tovaryš zvědavě.
„Cože?“
„CO – S – NIM – BUDE – DĚLAT?“ zařve mládenec.
„No… nevim,“ znejistí řezník. „Co se dá dělat s mravencem?“
„Cože? Neslyšim tě, je tady hroznej randál!“
„Milí chudí duchem, to, co si císař objednal, je zlatý KAMENEC, ne MRAVENEC,“ pronese vážně kolemjdoucí muž. „Kamencem se, jak jistě nevíte, barví tkaniny. Ale protože je alchymista idiot, nejspíš zase vyhodí laboratoř do vzduchu. Nemáte zač.“
„Panenko Marjá! Zlatej kojenec!“ vyhrkne rozjařeně mladý řezník. „To musíme všem říct!“

Říkají jí, že by měla méně snít. Ona ale nesní. Jen se jí v mysli zjevují slova. Občas se vylijí jako voda z přeplněné studny, a ona pak ten příběh musí někomu vyprávět.
Jednoho dne na tržišti se to zase stane. Pozvedne zvoneček a lidé, co znají Akkonskou vypravěčku, se shluknou kolem ní.
S pohledem upřeným do nebe a nepřítomnýma očima začne zpívat.
„Ten příběh chci vám vyprávět, co včera stal se nám, ať ví to celý širý svět, že přišel Šejtán sám…“
Zamyšlený postarší johanita, procházející kolem, strne.
Zná to slovo.
A zná i člověka, ke kterému se váže.

Lazebnice se dotýká jeho ramen. Mne unavené svaly. Strázně dlouhé cesty se smývají spolu s prachem a špínou. Nastupuje touha.
„Annemarie…“
„Ano?“
„Kolik stojí noc s tebou?“
„Jídlo na zítřejší den, pane,“ řekne tiše dívka.
A on, muž, který nikdy netrpěl nedostatkem, se usměje svému štěstí.
„Namasíruj mi celé tělo,“ vyzve ji chraplavě. „A to všechno ostatní. A rozpleť si copy.“
„Jak poroučíš, pane.“
Voda se lehce zavlní, když jen v košili a s vlasy jako Panna Marie vstupuje k němu.
Ve stojaté louži vedle kádě se na okamžik mihne její prázdná tvář a hned zase mizí.
Uvnitř nic není.

„Disco, discit. Překládej,“ pronese vážně postarší muž.
„Učit se? Tedy, učím se, učíš se.“
„A ještě? Další význam?“
„Nevím,“ pokrčí bezradně rameny mladá řecká dívka. Zvoneček truchlivě cinkne.
„Slyšet, poslouchat. Zapamatuješ si to snadno. Když nasloucháš, zároveň se učíš.“
Tančíš mezi slovy, jako když pták krouží nad horským převisem, myslí si ona. Je to krásné.
Učení dává lidem křídla, myslí si on. Latina, řeč svatých, je tanec mysli. Věnuj mi ho.
Ani jeden své myšlenky nevysloví nahlas, ale jejich duše se v tu chvíli skoro dotýkají.
A za okny johanitské komendy, daleko nad všemi horami a jezery, se zrodí fénix.

Tanči! Nepřestávej! Kdo se zastaví, zemře!
Ruce pokryté vředy, tváře jako díry do země. Oči, černá propast.
Kolotající dav vězňů v krásném domě, zabedněném prkny a hřeby. Chudina víří po drahých kobercích. Nezbývá než se radovat. Jsou spolu. Jsou sami.
Bílý kříž na bráně svítí jako první večerní hvězda. Nikdo nepřijde. Žádní pasáčci, žádní králové. Žádné Dítě.
Matyáš svírá zpocenou ruku své budoucí ženy, ubohého stínu. Oba tančí. Jejich život se propadá zpátky do nicoty, odkud vzešel. Nebude žádné zítra.
Pět slov, vyrytých nožem do lipového dřeva okenního rámu.
Deus in seculae caeli omnipotens.
Ale nejlepším tanečníkem je opět smrt.

Nebe pláče. Cáry výstřelů ho trhají na kusy. Soumračné rány se barví kovovou krví. Svět je nahoře a hned zase dole. Bůh ho štítivě vzal do dvou prstů a pohazuje si s ním jako dítě, které si hraje a neví, že přitom ubližuje. Smrt voní jako koňský pot. S každým dalším skokem je blíž.
Nakonec se nebe i země zastaví. Duše se upokojí. Brzy bude konec.
Ruka na jeho čele, veškeré znamení života. Křížek a slzy.
"Můj pane!"
„Mám dost, příteli, ty se zachraň,“ zachrčí a zemře.
Nikdo se nedozví, kdy a jak.
Jen proto ten den švédské vojsko neprohraje.

Vždycky byl kapitola sama pro sebe. Nezapadal do žádného příběhu. Leon Stillet. Jeho skutečné jméno bylo jiné, málokdo ho znal. Někdy ho tím zlobila. A on ji vždycky jen zatahal za cop a beze slova se usmál.

Když se tenkrát jejich cesty rozdělily, nečekala, že ho ještě někdy uvidí. Vdala se do nejzapadlejší díry na Zeměploše, za největšího pitomce, o kterého mohla zakopnout. Stárla, obklopená pachem zelí, nespokojenosti a uplývajícího času. Život U Zlomeného kola.

Před třemi lety přijel do Zapadlova. Byl stejný jako vždycky. Jasně modré oči připomínaly vodní hladinu, jizva na jeho tváři byla stále křehká. Narozdíl od ní ho věk nedostihl. Až později zjistila, co se mu stalo. Téměř jí to zlomilo srdce.

Od té doby mu často v obličeji vídala docela lidský, svíravý smutek. Nepomáhalo nic. Jen držet ho, když si opíral čelo o její rameno, a tiše broukat starou písničku. Věřila, že přehluší jeho bolest. Marně.

Nakonec s ním odjela. Netušila proč. Nemohl jí nic dát, ani slíbit. Ale stačilo, že ji měl rád. Po svém. Když zrovna mohl.

Věděla, že nikdy nezemře. Že se dočká její smrti. Doufala, že přitom bude s ní. Aby alespoň ta poslední kapitola knihy jejího života za něco stála.

Příběh starý, jako svět sám. Archetypy, vyprávěné novými hlasy.
Dívka v nesnázích, rytíř na bílém koni. Ve skutečnosti prošedivělý a pěkně protivný. (Kromě toho, že to jsou oba.)
Poutník a cesta. Strastiplná, bolestná. Nebezpečí, které musí hlavní hrdina překonat, aby získal ruku své milované.
(Kromě toho, že on ji nemiluje.)
Něžné pohlazení, poslední pohled do různobarevných očí.
(Kromě toho, že on ji nevidí.)
Jejich cesty se rozdělují. Myslí na něj, pláče pro něj, touží po něm. Napíše mu dopis.
(Kromě toho, že on ho nepochopí.)
Jednou se znovu sejdou.
(Kromě toho, že ona bude umírat.)
Zbytek je historie.
(Nebo ne?)

S neotevřeným listem se vrátil ještě jeden dopis. Nalezený v kamenném džbánu v kuchyni, v dočista opuštěném domě.
Četla ho se směsicí pocitů. Žalobný smutek nad nespravedlností světa. Slzy. Překvapení. Snad i trocha vzteku.
Její otec, milý a milovaný. Muž, který ji vychoval. Cizinec.
Šperk slov, který jí daroval v tom písmu, zářil modrým inkoustem. Jako nový život, který ji čekal, pokud… pokud najde toho, kdo ji ve skutečnosti zplodil.
A ona tušila, kde hledat.
Ve světě, sevřeném řádem a pravidly.
V šedivém kamenném příbytku, jen nepatrně jiskřícím stopami života.
V jedné z duší modlících se stínů.
V Železném hradu.

Ohlušující rána. V uších mu bolestivě zaduní ozvěna salvy výstřelů. Dělostřelectvo!
Celý svět se zpomalí. Čas teče jako melasa.
Padá. Nekonečně dlouho. Drtivý úder vlastního těla o zem ho vzpamatuje jen nepatrně. Těžká váha nehybného tvora vedle něj. Téměř na dotek.
Zvedne se na lokti a nevěřícně pohlédne na mrtvého koně. Pocítí svíravý smutek. Byl to jeho přítel. První a poslední. Už není...
Pak teprve přijde bolest. Jezdecká bota ze silné kůže neuchránila křehké maso.
Mozek tepe pronikavostí jehlice, zaražené pod nehtem.
Mdloby nikde.
Bude trpět až do konce.
Nepláče pro sebe.
Pláče pro ni.
Jeho smrt bude i její.

Schází se u večeře. Po modlitbě Amir vypráví, co všechno během svých cest zažil. Děti mu naslouchají s pootevřenými ústy. Nikdy ještě neopustily Akkon, a tak je pro ně všechno nové.

„A u řeky Jordán se její prameny vlévají do Galilejského jezera u města Kafarnaum," poučuje je. "Někdy vás tam vezmu. A také k vodopádu u pramene Ayyun. Není to daleko odsud."

Fahimah se usměje. Spojí ruce v stříšku, špičky prstů se dotknou. Je jich tolik, co má dětí. Dlaně jsou soutok. Když se rozevřou, vyvěrá z nich láska.

Nakonec se kalná voda vždy pročistí, a všechny řeky odplynou domů.

„Tak co? Líbí se vám některý?“
Červené víno ve sklenici tiše zašumí. Jako kdyby se smálo. Voní, chutná, nejlepší rýnské.
„Nevím jistě.“
Všichni chlapci jsou z dobrých rodů. Bohatí, urození, pyšně se tvářící už jako nedospělí. Ale ani jeden nemá ten závan věčnosti. Nevyhnutelnost. Osudovost.
Pak kněz postrčí dopředu toho divného.
Sklopené oči. Cukající se víčka. Modřina na tváři.
Obraz v pozadí, rodina. Bolí to, ale všichni by si oddechli… tak snad?
Místností se rozvoní rozlitá krev. Kapka vína zazáří jako sklo. Poranil se.
"Tak toho. A ještě vyberte dva."
Odchází. Budou z nich templářští novicové.
Dva mrtví a chiméra.