Moje články

1617

Naposledy se rozhlédne po hudebním pokoji. Položí si ruku na srdce, kde má schovaný malý akvarel od Eufrosiny. Červená růže a trs sasanek. 

1619

Dopne sedlovou brašnu, přemůže bolest v ramenou a vyhoupne se na koně. Se Zsófií se nerozloučil. Nechtěla ho vidět. 

1620

Loď z Candie do Benátek vyplouvá za hodinu. Odhodlaně vezme do rukou nůžky a ostříhá si vlasy nakrátko. Pak si nasadí mužskou čapku a rozbije zrcátko.  

1621 

Nesourodé myšlenky jsou jako divoká voda. Bíle natřené stěny domu mizí za stromy. Sestra ji vezme za ruku, nadhodí si na ramenou vak. Čeká je cesta bez konce.

„Chvíli neposedíš, poletucho! Dívka musí být klidná!“ hubuje jedenáctiletou holčičku matka. 

„Zase sis nezapletla vlasy?! Prostovlasé chodí jen bosorky!“ hodí po ní ve třinácti hřebenem.

„Dávej si pozor na pusu! Muži nestojí o užvaněné ženy,“ zahrozí patnáctileté prstem. 

Svého prvního manžela si dívka bere o rok později. Manželství dopadne špatně.  

Když je jí čtyřiadvacet, zamiluje se do ní jiný muž. Nevadí mu, že nosí mužské oblečení a vlasy ostříhané pod uši. Těší ho její bojovnost, odvaha i řeč. 

A ona už dávno od nikoho rady nepřijímá. Udělala všechno správně, a štěstí jí stejně nepřinesly. Je čas začít důvěřovat sama sobě. 

Jak se to dělá, když člověk odchází? Loučí se, píše vzkazy… ale komu? 

Veliteli?

Srdce se mi sevře. Chce mě poslat k výslechu. Nesmím už na něj myslet.

Na truhle ale i tak nechávám ležet krabičku s mastí. Pořád je mi ho líto, nechci, aby měl bolesti. 

„Vyřiď mu, že…“ 

„Že kdybys tu nebyla, tak už tady nejsi?“ řekne posměšně Filoména. 

Roky jsem chodila jako ve snách, než jsem si konečně uvědomila, jak zlí jsou někteří lidé, a že v každém se skrývá černé místo. Nikdy jsem tady na světě vlastně doopravdy nebyla. 

Je čas odejít, abych se mohla probudit.  

Od chvíle, co odjel z vypáleného města, nemůže spát. Každou noc ho navštíví nová noční můra. Hořící muž s křídly, poletující nad střechami. Zakrvácený obličej dítěte ve vlastním odrazu ve skle. Čtyřoká kočka bez ocasu, vláčná jako hedvábný přehoz. On, který celou noc neúnavně jezdil s Tillym, zabránil vyvraždění tesařovy rodiny a vylomil dveře plápolajícího kostela, aby se ti, kteří tam hledali útočiště, dostali ven, se začíná bát vlastní mysli. 

S trhnutím se probere z dřímoty. Snový obraz se roztříští na hejno krys, nabodnutých na špičatém klacku. Nelituje, ale hrdinství pálí jako nikdy předtím. Kdykoliv by ho vyměnil za příčetnost. 

Na vybranou kuličku se odváží pohlédnout, až když je velitel vyzve. Je červená. To znamená, že trest provede on.  

Dívka je mladá a vyděšená. V hlavě se mu mihotá myšlenka, že ženám se nemá ubližovat, i kdyby si to stokrát zasloužily. Co vlastně takové ptáče mohlo provést? Chuděra… 

„Hej! Kovářovej!“ 

Otočí se a za ním stojí kaprál Hauser. 

„Vidím, že se na to necejtíš,“ ušklíbne se. „Esli chceš, tak z tebe todle těžký břímě sejmu. Velitel se nic nedoví.“ 

Voják ulehčeně kývne a pak jen bezmocně přihlíží tomu, co způsobil. 

Krev, křik a pláč ho ještě dlouho pronásledují ve snech. 

Její sestra nemluví. Lidé se podivují, litují ji, někdy se pokradmu křižují. V hostinci to naštěstí nikomu nevadí. Jídlo roznáší ona sama, a malá pomáhá v kuchyni. 

Starší dívka má po tom útěku všechno v mlze. Přespávání v kupkách sena a opuštěných kůlnách, planá jablka, posbíraná v trávě. Němé slzy, horkost, noční můry. Rozhodne se, že nikomu nepoví, co se doma stalo. K čemu by to bylo? Spravedlnosti se nedovolají. 

O pět let později mlčící slavíček sedne na lep lovci. Zoufale se rozezpívá, ale už je pozdě. Je uvězněn. 

Z práva mlčet se stává povinnost, a z mladší sestry vzpomínka. 

Důstojník přichází na schůzku se svou milovanou. Je oděn slavnostně, hlavu nese vysoko, obličej má vážný a důstojný. Oči mu svítí očekáváním. Přijde nebo se opozdí jako posledně? 

Slunce zašlo, obloha je šedivá a deštivá. Ochlazuje se, fouká studený vítr a šeptá mu do uší. Možná jsou to hlasy. On ale nevnímá nic jiného než její vzdálenou rozmazanou tvář.   

Kolem něj se hlasitě propadá zem. Hrudky hlíny odletují do všech směrů, zasypávají ho dusivým prachem.  A pak přijde první polibek chladného železa. 

Důstojník se usměje. Jeho milovaná roztáhne kostlivou náruč a spojí své rty s jeho. 

Čekání je u konce. 

Azurově modré nebe, rozvířená vodní hladina. Nad ní zuří bouře. Hromy a blesky přináší zkázu. Krvavý déšť neustává. Těžké kapky se rozplývají v kruzích, moře má barvu staletého dubu. 

Hlouběji se nachází zelenomodrý třpyt šupin. Myriády drobounkých životů, tlamičky chňapají po černých chaluhách vlasů. Bublinky rybího dechu se dotýkají chladnoucí tváře.  

Mořské dno odkrývá tisícileté sousoší. Vyřezávaný rubínový filigrán, mozaika na skalním masivu. Na něm se tyčí stovky mávajících rukou s rozevřenými dlaněmi, vlnících se jako pableskující záře cizího slunce. Květiny neobjevených zahrad. Život, vyrůstající ze života.  

Oči námořníka zšednou jako hra světel. Božská nádhera. Zemřít znamená objevit nový svět. 

Magdalena si otře pot z čela a zastrčí do pece poslední bochník. Potřebovala by pomocnici, už má svůj věk, ale co Klára přišla s tím, že se bude vdávat, žádná se tu neuchytila. 

A navíc je čím dál těžší sehnat něco pořádného k vaření. Páni od ní čekají, že s tím málem dokáže zázraky, jako kdyby snad uměla čarovat, ale že by jí paní Adelheide dávala na týden víc peněz, to zase ne. 

Hrnek na kamnech se syčivě rozbublá. Kaše se přelije přes okraj a rázem je úplně všude. Magdalena ho strhne z ohně, klesne na lavici a rozpláče se. 

Je přitažlivé, to vytáhlé děvče s kaštanovým copem, a v něm se palčivě ozývá čerstvě nalezená touha. A tak ji k sobě jednou ve stájích nesmlouvavě přitáhne. 

Dívka se roztřese, cloumá jí strach z nepoznaného. Očekává bolest, ale neprotestuje. 

„Chci tě,“ oznámí jí.  

„Proč?“ pípne. 

Bylo by tak snadné říct, protože já jsem pán a ty jenom služka. 

„Líbíš se mi.“ 

Ustrašeně se na něj podívá. Její oči mluví, i když je zticha. Polkne a kývne. 

Po chvíli se chlapec zvedne a odejde, aniž by se jí dotkl. 

Ten, který se jednou stane poručíkem Bánffym, právě prošel první zkouškou lidskosti. 

Vyprávěj mi, má milá, 

copak ses naučila? 

Učesat si vlasy 

do stříbřité krásy. 

Tváře zjemnit prachem z růže, 

okouzlit každého muže. 

Vyprávěj mi, má milá, 

copak ses naučila? 

Rty jak třešně, víčka zlatá, 

jen ať za mnou každý chvátá.   

Milovat se, trýznit dlouze, 

nepodléhat vlastní touze. 

Vyprávěj mi, má milá,

co jsem tě naučila? 

Když muž zavře oči, znaven, 

tíži zlata sejmu z ramen. 

Tělo stoka vítá něžně, 

měšec patří nové kněžně. 

A na závěr, má milá? 

Shrň, co jsem tě učila. 

Tvář děvky je jenom maska, 

kterou ďábel zuby laská.  

Duše ženy, zvadlá v špíně, 

vždycky skončí na mizině.  

"Hlavně, děvče, nepracuj!"

Tohle mi vždycky říká matka. Mám se dobře vdát, a manžel už se o mě postará. 

Ale kdo u nás vede domácnost? Kdo dává pozor, aby bylo jídlo včas na stole? Kdo přijímá nové služebnictvo a každý den se s nimi dohaduje, co je třeba udělat? Kdo udržuje společenské styky a slavnostní zvyklosti? Kdo se dřív společně s chůvou staral o ty chudinky dětičky? 

Její život je nekonečná výšivka denních starostí. Připadá mi smutné, že nevidí, kolik toho pro nás dělá. I tatínek bere její úsilí jako samozřejmost. 

Snad budu mít jednou odvahu tenhle křivý šev vypárat. 

Rok 1620. 

Jak jsem mohl zapomenout, že nejsem voják?

„…mluvit?!“ 

„…z jakého jsi rodu?!“ 

…že Turci mohou kdykoliv přijít znovu? 

Rok 1628.

Jak jsem mohl zapomenout chránit především svou ženu? 

„…že nesnáším ty zasraný fazole?!“ 

…že láska je krásná a bolestivá zároveň? 

„…že muži jsou všichni stejní?!“ 

Rok 1630. 

Jak jsem mohl zapomenout, co je podstatou křesťanského milosrdenství? 

…na manželský slib? 

„…že ti nikdy nepříslušelo hrát si na Boha?

…říct svému muži pravdu, když byl ještě čas? 

Rok 1633. 

Jak jsem mohl zapomenout na svou vinu? 

„… jaký byl náš nejstarší bratr?!“

…že jsem pořád jenom člověk a mohu zemřít? 

…odejít? 

Apolena jde jako každé ráno pro vajíčka. Vleze do kurníku a sáhne pod první slepici. Místo vajíčka ale najde něco úplně jiného. Zlatý náramek!

Druhý den se situace opakuje. Pod dalším opeřencem se zaleskne prstýnek. Třetí den se objeví rubínový řetízek.  

Apolena běží za paní domu. Ta šperky identifikuje jako její vlastní. Vyptává se jí, a zjistí, že se poslední dobou kolem kurníku podezřele motala Róza, která přitom pracuje v domě. 

Okamžitě přichází o místo a zanedlouho ji odvádí stráže.

Apolena září. Dostala pochvalu od paní, a ještě se nemusí koukat na tu slepici Rózu. 

Další na řadě je Světlana. 

A potom alchymista ulehl a zdál se mu prapodivný sen. Byl v něm kouzelníkem, mágem. Jeho familiárem – takové slovo ve vědomém životě nikdy neslyšel – byl oživlý kus černé látky. Vesele poskakoval, plazil se po jeho dílně a chichotal se. Občas i pomohl; vylepšil kouzlo nebo přinesl zásadní ingredienci. Někdy se mu namotal na zápěstí a odpočíval. A pak jednoho dne zmizel.  

Vzbudil se a týden nedokázal to zvláštní slovo pustit z hlavy. V neděli se k němu vplížila hubená černá kočka. Vesele poskakovala, běhala po jeho dílně a když ji pohladil, předla. Narozdíl od familiára byla skutečná.  

Pojmenoval ji Punčocha. 

Milá drahá Marto, 

ani nevím, proč Ti píši. Snad abys věděla, že jsem naživu. Doufám, že o takovou zprávu stojíš.

Odjel jsem ve spěchu, bez rozloučení. Měl jsem strach. Nebylo to ode mě příliš laskavé. Můj odchod tě musel rozesmutnit. Cítím se směšně. 

Jednou se do Prahy vrátím i kdybych měl jít pěšky, ale prozatím ode mě přijmi tuto maličkost. Když vidím pomněnky, vzpomenu si na tebe. 

Omlouvám se za vzhled listu. Jsem si jistý, že ho kurýr nejdřív dal předžvýkat svému koni, než Ti ho donesl. A také ho polil inkoustem.

Žij blaze. 

V.S. H.B.

Post scriptum: Miluji tě. 

Saracén neovládá žádný civilizovaný jazyk. Jak má pak člověk vědět, co mu vlastně nabízí? Jídlo? Malířský pigment? Nebo snad kosmetický prášek? 

Arabský obchodník ho pozve do stanu. Postaví na oheň mosaznou konvičku, nasype dvě lžíce směsi, přivede vodu k varu. Přisype kardamom, šafrán, hřebíček. Nalije do tenkých šálků, jeden mu podá. 

Rosenbauer přičichne, ochutná a zašklebí se. Recept ale přece jen koupí, spolu s pytlíkem toho prášku. 

V polovině plavby do Hamburgu kahwah dojde. Rosenbauer, který mezitím zjistil, že ho nápoj udržuje vzhůru a čilého, začne okamžitě plánovat novou cestu. Tohle bude mít určitě větší úspěch než ty zatracené brambory. 

Obléhání je dlouhé a nezáživné, a felčar je pěkně nerudný pták, je snadné si ho dobírat. Co kdyby mu třeba ze stolu zmizela rozečtená kniha? 

Tak tu Vincek sedí a soustředěně louská slova na předsádce, psaná zlověstně zakroucenými kudrlinkami: „Synem – sm-smrti bu-diž ten, kdo kni-hu ul-uloupí!“ 

„A pokud ji nevrátí, čekají ho plameny pekelné, věčné zoufalství a memorování účetních svazků,“ zahuhlá mu něco za zády a když se otočí, spatří temnou bytost, které z očí létají blesky. Kniha nekniha, s jekotem bere do zaječích. 

Felčar stočí roztrhaný plášť, zastrčí do kapsy zrcátko, sfoukne svíčku a jde si spokojeně dál číst. 

Armádní elita rokuje. Kdo bude vést jezdeckou kompanii arkebuzírů, když velitel i jeho zástupce zemřeli na tyfus, a nejvyšší žijící důstojník nestojí za zlámanou grešli? List je dlouhý. 

„A co poručík od Bludenze, Königsberg?“ napadne najednou někoho. „Slyšel jsem, že mu vypověděl poslušnost, když chtěl zmasakrovat obyvatelstvo té vzbouřené díry. Má odvahu a čest.“ 

„Budeme snad odměňovat porušení rozkazu?“ zavrčí podplukovník Bettelhofen. „Pokud někoho, tak bych raději Bludenzova pobočníka, toho Bánffyho. Pošlete pro něj.“ 

Pobočník Bánffy ale jejich nabídku odmítá. Důvod nesdělí. 

Po dalších dlouhých dohadech, třech spálených svících a jedné ostré hádce nakonec vyberou Königsberga. Zvítězila morálka. 

Alespoň prozatím. 

Jan mě varoval, že na tyhle pány musím udělat co nejlepší dojem. Mohou nám přinést víc peněz, jeden z nich je snad dokonce urozený! Oblékám si své nejlepší šaty, které mi nechal ušít, a snažím se hodně usmívat. 

Pánové jsou dva. Mají spoustu šperků a klobouky s cizokrajným peřím. Když jdu do kuchyně pro další chod, ten mladší za mnou přijde, násilím mě přitiskne k peci a políbí. Odstrčím ho a uteču, pak už k jídlu nepřijdu. 

Když pánové odejdou, dostanu výprask, protože se prý kvůli mně neuskutečnil jakýsi obchod. 

Kdybych věděla, čeho je to předzvěst, skočila bych do studny. 

Po několika dnech ticha Matyáš vychladne, zjistí, že mu Marjánka chybí a jde za ní. 

Najde ji naklánět se nad neckami plnými mydlinek, jak soustředěně drhne něčí svršky. Je tu skoro sama, jen Světla vzadu žehlí. Ve vzduchu je cítit vlhkost jako po dešti. 

„Matyáši! Co tu děláš?“ vyhrkne dívka. 

„Přišel sem ti vodpustit!“ pronese slavnostně mladík. „Ale musíš pro mě nejdřív něco hezkýho udělat. Třeba mi vyžehlit košili!“ 

Když letí ze dveří prádelny, následován veškerým jejím vybavením, dojde k názoru, že odpouštět je sice božské, ale to jistě jen proto, že Bůh očividně ještě nikdy nedostal do hlavy žehličkou. 

Mladičký voják stojí na pobořených hradbách. Je k smrti unavený, zraněnou ruku má svěšenou podél těla. O koně přišel, ze zbraní mu zbyl poboční meč.  

Dívá se na dýmající zbytky kdysi krásného města. Ulice jsou téměř prázdné. Rabující vojáci se skrývají před světem i před Bohem. Hlučné veselí uprostřed nepřirozeného ticha. 

A nad tím vším, nad stovkami mrtvol, popelem, prachem, kouřem a dohasínajícími plameny, vychází obrovské oranžové slunce. První sluneční paprsek se dotkne jeho zakrváceného čela. Zachvěje se. Důkaz přítomnosti něčeho většího, než je on sám. 

„Pane na nebesích,“ pomyslí si. „Už bylo načase. Tohle bys měl co nejrychleji napravit.“ 

Vzala jsem si ho. Své slovo splnil. Moje dcera nese jeho příjmení a bude na ni pamatováno v závěti, jak je psáno na stvrzovací listině s jeho pečetí. 

Hned první noc mě ale nechává samotnou. Musí prý pracovat. 

Následující dny také. 

Ulehne se mnou až sedmý den. Zdá se, že se mu nechce. A když se svlékne, pochopím proč. 

V dobré víře se ho dotknu a doufám, že v něm roznítím mužnost. Jiskra zaprská, ale oheň z ní nevzplane. 

Do srdce se mi vkrádá hořkost. 

Do mysli nesvaté myšlenky. 

A o měsíc později do lože ten, kterého jsem si nevybrala. 

Všechno mluví. Kmen stromu, kopřiva, slavík.

Budeš žít tak dlouho, abys viděla, jak se svět změní v popel. Tvá trýzeň začne v manželství, podobném vypálenému městu. Zbavíš se okovů, abys byla znovu uvržena do vězení svého citu. Tvé tělo bude strádat, zažiješ mnohou bolest. Marně se budeš pokoušet zapomenout. Marně se budeš pokoušet odpustit. Až katovský meč přetne první krk, uvědomíš si, co je skutečně důležité. Odejdeš do daleké země, kde se staneš nikým. Přesně jak jsi vždycky chtěla.

„Bože na nebesích, tady na místě Ti slibuju, že už nikdy nebudu ochutnávat muchomůrky,“ zaúpí mladičká bylinkářka a pak se pozvrací. 

Byl jednou jeden muž, co každý den chodil stejnou cestou.

Dolů ke Kamennému mostu, Velkou Jezuitskou, Malou Jezuitskou.

Všichni už ho znali. Vyhýbali se mu. 

Zahnout u Melantricha, dojít ke kostelu. 

Jen kněz od svatého Havla mu otevíral dveře. 

Váhavý dotek klepadla.   

Vyslechl jeho nářek a pak sejmul z krku velký klíč. 

Nekonečné schody. Vosková svíce. Studená dlažba. 

Vzal ho dolů do hrobky a nechal ho tam samotného.  

Náhrobek se zlaceným nápisem čeká. 

Muž klesl na kolena a věděl, že tady pohřbí své děti.  

„My chceme pohádku,“ ozve se pod kamennou deskou. 

A pak všichni žili šťastně až do smrti. 

Prorokuji ti, že když uděláš poslední krok, otevře se před tebou zcela nový svět. Uvidíš nevídané, uslyšíš neslýchané! Bude ti tuhnout krev v žilách. 

Nikdy si nebudeš jistý, co je skutečnost a co jen sen. Přízraky a představy se stanou tvými nejlepšími přáteli. S každým dalším krokem se budeš propadat hlouběji do bažiny šílenství. 

Pomoc, která ti bude poskytnuta, bude jen další pastí. Zapomeneš, kdo jsi, a staneš se vězněm a vyděděncem. 

Od chmurného osudu tě může zachránit jen požár, který spálí celou tvou minulost. 

Stačí vyplnit tento formulář. Přihlas se na Requiem! Budeš trpět, ale náramně si to užiješ! 

Smysl života. Iluzorní chiméra, kterou nikdy nikdo nespatřil. Jeden se za ním pachtí, dokud nezemře, druhý to vzdá na začátku cesty a zbytek vyměřeného času jen přežívá. 

Kdysi si myslel, že je jeho osud pevně předurčený. Chtěl se stát skladatelem. Pak filozofem. A ještě potom bojovníkem za pravou víru. Nakonec ztratil všechno, i sám sebe. 

Nikdo mu nezbyl, všechny odehnal. Příkře se rozhodl, že než se spolehnout na pomoc bližních, raději bude trpět.  

Až když chce, smrtelně nemocný, vstoupit do nekonečné prázdnoty, zjistí, že v duši každého člověka se klene široký most odpuštění. 

Znovuzrozen v bolesti, udělá první krok zpět. 

Je to s tím zpropadeným čerchmantem bída k uzoufání. Chodit se mu nechce, cválat také ne, vzpíná se, vyhazuje.   

Mrkev? Pche. Jablko? Sněz si ho sám. Vzácný a drahý cukr? Hmm… dám ti vědět. 

Mladý voják v podřepu sklíčeně zahlíží na šedáka, zlomyslně se pasoucího opodál. 

„Moc na něj spěcháš,“ ozve se za ním jeho kamarád. Nabídne koni ruku, je očichán a shledán vyhovujícím. 

„A co mám tedy dělat?“ zavrčí voják.

„Sedni si vedle něj a čekej. Bude zvědavý.“ 

„Na civění nemám čas!“ 

„Hou, hou! Tak se dívám, že nejdřív budeme muset vycvičit tebe,“ poplácá ho druh po rameni. „Jablíčko?“

Desetiletý chlapec pláče. Vsadil se s kamarády o svůj nejvzácnější střípek modrého skla, že se dokáže snést ze střechy jako pták. Místo toho spadl k zemi jako zralá hruška, a svůj poklad už taky nemá. 

„Prostěradlo! Pěkně hloupý nápad!“ odfrkne si felčar, který mu rovná zlomenou nohu. 

„Když já tolik chtěl lítat,“ zavzdychá chlapec. „Au!“ 

„Že se nestydíš, takhle se rouhat! Kdyby Bůh chtěl, aby lidi lítali, dal by jim křídla!“ zlobí se matka. 

„Musí to být pevný jehlan,“ zamumlá felčar, který byl kdysi čistě náhodou v Miláně, a tlumí hlas, aby ho ustaraná žena neslyšela. „Potom ti to nakreslím.“ 

Nikdo neví, jak požár trénu vlastně začal. Je léto, stany hoří jako víchy. Země je na dotek rozpálená, seno a sláma živí pekelné plameny, střelný prach vybuchuje.   

Ten den zemře mnoho lidí. Vojáci, snažící se chránit své rodiny, ženy, které neopustí děti, sluha, co ho pán odstrčil z cesty přímo pod padající trámy. 

I žena poručíka von Königsberga, neschopna uvědomit si nebezpečí, dokud se ve spánku nezadusí jedovatým kouřem. 

Jsou ale chvíle, kdy se nebe otevře a Bůh ukáže prstem na jednoho vyvoleného. 

Mladá rodička, narychlo přestěhovaná k řece, úlevně vydechne. Uprostřed vší té smrti jako zázrakem vznikl nový život. 

V příběhu, který čteme, se vypráví o slunečním bohovi.  

„Co když se tenkrát ti lidé nemýlili?“ řeknu zamyšleně. „V létě mívám často pocit, jako kdyby se mě venku někdo dotýkal, hladil mě, líbal. Mohl by to být Hélios.“ 

„Pohanské povídačky,“ odtuší. „Máš jen citlivou kůži.“

„Sám jsi říkal, že pochyby jsou cesta k pravdě,“ namítnu.

Koutky úst se mu zvednou. Chodí v černém, ale jeho úsměv vždycky vykřísne jiskru světla. Snažím se ho z něj vylákat co nejčastěji. 

„Je to tak. Slunce ale není člověk. Nemůže tě milovat.“ 

Když odchází, skloní se nad mojí rukou a poprvé ji políbí doopravdy. 

Čeká, než všichni ostatní odejdou, a pak zpod postele vytáhne kožené pouzdro. Přejede smyčcem struny, prsty samy najdou správné tóny. Při prvním taktu se mu oči naplní slzami. 

Ne, ještě nemůže hrát. Stesk po sestře je příliš silný. 

Bere do rukou jeho staré housle, na které hrával jako dítě. Zkusmo si je přiloží pod bradu a nejistě uchopí smyčec. Struna vydá nepříjemný pisklavý zvuk. 

„Ach, bratříčku,“ pomyslí si, „ani svou hudbu jsi mi tu nenechal.“

Uvidí se za dvanáct let a jejich setkání předznamená žal. Už nikdy spolu nebudou hrát, ale navzájem si odpustí. 

Snad je to víc než hudba. 

Večeře je slavnostní, ale pán domu hladoví. Trpí nevyvážeností vnitřních šťáv, má nakázáno se postit. V kostele mu kručí v břiše a padají na něj chmury. Celý den myslí na to, že poslední z jeho dětí zemřelo přesně před rokem.  

Když se později usadí v křesle, na jeho dveře někdo zaklepe. Je to Marta, patnáctiletá dcera jeho ženy. 

„Tatínku, přinesla jsem ti polévku. Pán felčar říkal, že ji smíš. Sama jsem ji vařila,“ řekne pyšně. 

A pán domu si vzpomene na jedno poselství Ježíšova zrození, které dnes slyšel v kostele. Že Josef byl našemu Pánu otcem, i když ho nezplodil. 

Kolik protestantských šlechticů se postaví náboženské nesvobodě? 

Kolik popravených poslouží jako exemplární případ? 

Kolik křesťanských měst do základů vyhoří, než někdo řekne dost? 

Kolik lidí zemře, aby byla všechna jejich jména zapomenuta? 

Kolik staletí potrvá, než se země vzpamatuje? 

Kolik pálenky vypije voják, který popravil měšťanskou rodinu?

Kolik vody jeho žena nanosí, aby smyl všechnu krev? 

Kolik ran od něj dostane, když v noci nedokáže usnout? 

Kolik slz vypláče, když poprvé uhodí své dítě? 

Kolik Otčenášů za něj dá sloužit, když se zabije? 

Gevater Tod sedí na svém trůnu a v kostlivé ruce křečovitě svírá pergamen. Už dávno přestal počítat. 

Všichni se sešli v kostele, aby oslavili jeden z největších svátků Páně. Tiše sedí v hluboké tmě. Lojové svíce vydávají prskavý zvuk, jako když se vznítí prach na pánvičce.  

Dívka zavře oči. Místo oltáře si představí pustou podmáčenou pláň se stany, rozesetými široce jako jedovaté houby. Hlas hřímajícího kněze připomíná zvuk kanónů, zpěv chóru sténání raněných, kadidlo kouř z hořících domů.

Mlha. Dusno. Strop, posetý hvězdami. Oplakáváme pod ním živé i mrtvé. 

Dnes nezapomeň zemřít, zpívá duše, když se její ruce dotýkají umučeného Krista na kříži a ústa líbají zpuchřelé dřevo. Nezapomeň dnes zemřít, Pane. 

Vyměním Tvůj život za jeho. 

Chtěl sem si zašukat. 

Chtěla jsem utéct. 

Potřeboval sem to. Děvky sou drahý a vona byla hezká. 

Potřebovala jsem zapomenout na svou minulost. 

Věděl sem, že todle není holka pro manželství. Dyť ani nemluvila! 

Věděla jsem, že by zase odešel a nechal by mě tu. 

Stačilo jí říct, že se vo ní postarám. Nejsem si vlastně jistej, ale stejně bych se jednou musel voženit. 

Stačilo mu říct, že se čekám. Nejsem si vlastně jistá, ale stejně se to určitě brzy stane.  

Konečně budu zase šťastná. 

Konečně budu zase uznávanej. 

Já jí změním. 

Dítě ho změní. 

Bude dělat, co chci já. 

„Zbláznila ses? Viděli jste se jen párkrát!“ zaječí dívka.

„Na tom nezáleží! Miluju ho, chci být s ním!“ oponuje její mladší sestra. 

„Nemůžeš milovat někoho, koho skoro neznáš!“ 

„Co ty o tom víš?“ prskne na ni to téměř ještě dítě. „Beztak mi závidíš!“ 

„Tak si za ním jdi, ale pak se nediv,“ zasyčí na ni dívka a práskne za sebou dveřmi.  

Za dva dny je postel její mladší sestry ve společném kamrlíku prázdná. V hostinci o ní nic nevědí. 

Mělas pravdu, sestřičko. Když se zvedám ze země, kam mě srazila jeho silná ruka, už vím, že mi nebylo co závidět. 

Jsou chvíle v životě lidském, kdy člověk stojí na křižovatce a rozhoduje se, co dál se svým životem. A často je to život, kdo rozhodne za nás.
Muž, který v boji přišel o nohu, nemá příliš na výběr. V armádě je k ničemu, věnovat se fyzické práci také nemůže. Kdyby byl chudý, žebral by. Naštěstí se má kam vrátit. Do svého starého domova v mlze vzdálených hor a lesů, které mu nikdy nepřestaly zpívat.
Jako dávný sen sbírá bledý voják střípky minulosti. Skládá je do mozaikového okna, kterým prochází světlo Boží lásky.
A když zavře oči, vidí před sebou kříž.

Opatrně pootevírají rozbitou bránu statku. Střechy jsou shnilé, dveře vytlučené, dvůr pokrytý zaschlou krví. Čerchmanti císařský! pomyslí si žena. Je ale ráda, že statek stojí. Ne jako ten jejich. Možná by tu mohli začít znovu?
Muž jde zkontrolovat sýpku a seník. Seno je samozřejmě pryč, i zásoby obilí. Z tmavého rohu vyběhne myš a mele tlamičkou. Kde jsou myši, tam musí být jídlo!
Muž dychtivě prohledává kout. Když odhrabe tenkou vrstvu zeminy a odhází hrubé pytle, najde vykopanou díru. V ní jsou okousané balíky voskovaného plátna, a v nich zrní. Ještě nezplesnivělo.
Muž pocítí záblesk naděje. Na jaře mohou zasít.

"... a na vědomí se dává, že všechny svobodné dívky musí neprodleně opustit trén, aby na císařskou armádu nevrhaly špatné světlo!“ dokončí městský bubeník a trochu nejistě odpochoduje, zatímco se mu za zády ozývá hurónský řehot.
„Znám na to lék!“ vyjekne rozjařeně jeden voják. „Májová svatba!“ A hned klekne před pihovatou dorotkou, postávající opodál. „Hej, krasotinko, vezmeš si mě? Jen do listopadu, pak si zase můžeš vzít někoho jinýho!“
Ona se rozesměje, kývne a ostatní hned pochopí, co si s tou mravoučnou šlamastykou počít.
Ten den se ožení osmnáct vojáků a na druhý den není v trénu po nevěstkách ani stopy.