Moje články

V podniku Kolovrátek je dnes živo.

U baru sedí Vodník a leje do sebe jednoho panáka Žabsinthu za druhým. Jeho specialitou jsou vodní hrátky. V neoprenu.
V křesle opodál posedává Polednice, módně postříbřené vlasy se jí kroutí pod černou kápí. Škrtí bleskurychle, a vzrušení má přesně vypočítané.
Macecha vás sváže do kozelce, až to vypadá, že nemáte ruce ani nohy, a pak vás nechá skučet a prosit.
A Záviš - to je jen s příplatkem a před 22. hodinou je to zcela nevhodné popisovat. Součástí je speciální akupunktura.

A proč zrovna Kolovrátek?

Protože takhle si alespoň každý dobře zapamatuje safe word.

Přecházel takhle jednou odpoledne pan Pravda přes ulici a spokojeně se rozhlížel. Sluníčko svítilo a hřálo, obloha modrala, větřík čechral vlasy.
Jenomže hned za rohem potkal tetku Lež, chovající malou Nenávist. Když se jí zeptal, jak se má, žlučovitě odvětila, že jak by se asi tak mohla mít, když je tak ošklivé počasí, zima a lezavo. Pan Pravda se rozhodl, že v této konverzaci nebude dál pokračovat, a odkráčel svižným krokem, maje schůzku s Láskou. Čekala na něj.

O čem je tenhle příběh? O tom, že některé alegorie jsou úplně obyčejné, některé jevy úplně jasné, a některá rozhodnutí úplně snadná.

Tisíce let spí spánkem věčným, k břehům řeky smrti již dávno doputoval, obhájil se, že ctnostný byl a chudým prospíval. Jeho tělo je v souladu s jeho myslí.

Když najednou jeho duch se zachvěje, zaječí, zavrávorá. Posmrtný kokon byl narušen. Amulety odstraněny. Obvazy - ne snad záměrně - strhány. Musí se vrátit! Jeho tělo bylo znesvěceno!

Duch zuřivě vytryskne z temnoty.

Jak fénix z popela vstává mrtvý faraon. Jeho duše v úžasu hledí na vážné tváře za sklem, ale marně volá, nikdo ho neslyší, nikdy neuslyší.

Ani mrtvý, ani živý. Ani tělo, ani duch.

Bezčasí reality Britského muzea, spoutaný navždy v očistci.

Prochází ulicemi, na podpatcích našlapuje zlehka, jako na lovu, klapot střevíců pohltí rušné ulice. Nikdo si ji nevšimne.

(Kromě jednoho.)

Je všude, a zároveň nikde. Kdo ji viděl, změnil se. Kdo ji viděl, neví, jak vypadala. Zapomenou. A rádi.

(Kromě jednoho.)

Jejími skvrnami a pruhy, chránícími ji v městské džungli, jsou: rtěnka, patetická metafora krve. Pohled zespoda, zúžené zorničky, ve tmě kočičí. Varování v očích. Nepamatuj si mě. A ach, tak ostré zuby.

Kráčí sama, predátorka, v cihlových zdech a betonových blocích vyhlíží své další oběti, které, fascinované, jí vždy samy vklouznou do náruče.

(Kromě jednoho.)

The Dominatrix.

Šelma.

Irene.

"Už to tady nemůžu vystát!" soptí červenovlasá dáma v hnědých šatech tak hlasitě, až se mladíci v zelených kloboucích vyděšeně třesou. "Je mi hrozné horko! Bublá ve mně, jako kdybych se k večeři přejedla fazolí! Asi vybuchnu"!

"Možná by to mohla být menopauza"? podotkne zdvořile pan Ercolano.

"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ"!

Půl hodiny vřeští a ječí, a všichni snaží vyklidit prostor. Tedy - všichni, kteří to stihli.

"Tak"! oddychne si pak madam. "Hned je mi líp"!

"Možná by ses měla zeptat těch dole, jestli jim je taky líp", odtuší suše teta Suma a ukazuje na Pompeje pod nimi.

Ples na Apeninském poloostrově se nepovedl.

Každé ráno mu manželka připravuje k snídani chléb. Celozrnný, čerstvé máslo. Kvalitní šunka nebo sýr. Špetka soli.

A pak jednou manželka zemře. Zpočátku si připravuje chléb tak, jak je zvyklý. Ale brzy zjistí, že šunka a sýr jsou příliš drahé, a že namazat si chleba máslem může i u kuchyňské linky.

A pak jednou nevstane z postele, a ruce se mu třesou. Nůž je pro něj příliš nebezpečný, usoudí jeho děti. Proto ho přestěhují.

A pak jednou v novém domově dostává k snídani včerejší rohlík, už trochu oschlý, tence namazaný margarínem.

Nestěžuje si.

Brzy bude jeho denním chlebem jen prach.

Bohové jsou vcelku jednotní. Je jim úplně jedno, kolik si kdo myslí, že jich je. Netrvají na starých jménech. Na čem ale víceméně všichni trvají, je - sex. Překvapivě.

Zrzek v Thorových maštalích, mezidruhové porno. (Druhý den tvrdí že to já ne, to Duch svatý, ale ten byl prý u nějaké ženské a nechce o tom ani slyšet.) Ten, co má v každém pádu jiné jméno, si pro jistotu pořizuje celou zoo, protože v reálu je to starý plesnivec. Pak nějaké ty bohyně plodnosti, mluví samo za sebe.

Lidstvo je puzeno chtíčem. Díkybohu. Jinak by ta náboženská literatůra byla pěkná nuda.

Spí.
Probouzí se.
Spí, a zase se probouzí, a tak pořád dokola.
Život je jedna dlouhá, mrazivá noc pod hvězdami.
Polární výprava k obzoru, který plápolá září vzdálených požárů.
Prázdné bílé tváře, oči planou ledovým ohněm druhé strany světa. Čas od času z nich vyšlehne poslední blesk a pak se postavy propadají pod led, kde budou, nemrtví, stále mladí a krásní, tuhnout v nekonečné agónii nedokončené cesty.
Jen vpřed, vpřed! Kde nejsou lodě, je lehký krok. Kde není milosrdenství, je touha po pomstě. Kde není naděje, je šílenství.
Kde není cíl, je jen smrt.
Smrt a mráz.
Fëanor je opustil.

Mysl je moře. Přelévá se neklidně sem a tam. Vždycky je ostražitá, vždycky je obezřetná. Vždycky ví, co je správné, co by se mělo udělat, říct, jaký by měl člověk být, jak se chovat.

Touha po dokonalosti z ní dělá šílence, tancujícího nahého při měsíčním světle na palubě lodi. Slyší hlasy, které jí říkají jdi a zpívej, jdi a zabíjej.

Zrádná jako příliv, jako loď, ukotvená v mělkém písku, jako ten, kdo prozradil plán vzpoury.

Jako bič, který švihne nejprve přesně, upokojí se, zapotácení se, duše je opilá, pád.

Z hlubin moře, hluboko pohřbený v režném plátně, se směje racek.

A nyní se podívejme na tuto - eh, nádheru. Je jisté, že dotyčnému nechybí odvaha! Jeho dřevorubecký zevnějšek odpovídá poslední módě ve styku "lumberjack", snad je jen trochu humpolácký a - nestyďme se říci, až příliš autentický.

Žluté boty s modrým kloboukem ve stylu vintage by za jistých okolností mohly ladit, doporučujeme zabývat se barevnou typologií a colourblockingem.

Peří je v této sezóně rozhodně out, stejně jako kožešiny.

Nedostatek šperků podtrhuje jistou ordinérnost. Doporučujeme alespoň jeden prsten.

Hodnocení čtenářů: excentrický, záhadný muž, kterého by ženy rády oblékaly!

Hodnocení redakce: upachtěný pokus o naturální look, potenciál nižší, zásah barbera je nezbytný.

Tři hvězdičky.

Prochází temnou chodbou. Jen občas mu zorničky problesknou tmou. Oční bělmo mu vytéká z důlků. Dveře z obou stran chodby se prudce zabouchnou.

Ticho.

Něco se blíží.

Je jeho rodina stále za ním? Nevidí je, ani neslyší. Jen svůj dech.

Dvojitý dech.

Trojitý.

Několik párů očí.

Záblesk krvavě rudého světla a -

"A PAK VŠICHNI UMŘELI"! vyvřískne náhle puberťačka s rozsvícenou baterkou pod bradou, a všechny děti ze Sousedského přespávání se rozječí jako sirény.

"Vy jste pitomý," směje se děvče. "Lekli jste se, co"?

"Danielo, ty jsi ale < píp >!" rozhořčí se její kamarádka. "Málem jsem se počůrala"!

Náhle světlo zhasne.

PRASK.

Ticho.

Na hranici mezi Německem a Dánskem.

Červené cihly nahrazuje "skandinávský design" at its best.

Nápisy jsou v dánštině a němčině, obsluha dánsko-německá, měny berou obě.

Místo večeře si kupujeme zmrzlinu. Dva kopečky každý. Banana split, dánské něco, čokoládu, vanilku.
Jdeme se projít do zálivu - půl kilometru přímo DO MOŘE (písečná stopa vede skrz). Slaný vzduch, vůně chaluh, zvuk vln, vítr fouká do obličeje. Svítí slunce, je zima.

Děláme věci.

Ne vždycky má na to člověk sílu, chuť, odvahu. Peníze.

Neustále balancující na hranici života a smrti, v této době obzvlášť, je ale fajn si vzpomenout, že život je moc krátký.

Počet kočičích konzerv na ledničce je velice nestabilní, proměnná veličina.

Nejdřív toho nakoupíte třikrát tolik, než obvykle, protože je válka a co když dojde kočičí krmení.

Pak zjistíte, že zvířata samozřejmě žerou jako obvykle, protože na rozdíl od vás nemají potřebu dělat si zásoby.

Takže si říkáte super, nebudu muset čtvrt roku nic kupovat, máme všechny druhy, co papáme!

A ona? Ta milovaná bestie, kterou byste nejradši přetrhli?

"Tomuhle říkáš výběr"? hodnotí kočka a hodí otrávený ksicht. "Otevři další konzervu".

Objednávám tedy další prémiové paštičky a jako vždy se mi do mysli vkrádá stará známá věta A není toho málo?

Okolo lesa pole, lán.
V poli černozem, červená tráva, stébla svěsila hlavy.
Kráčíš brázdou, a květin není. Kam se poděly?
Máky, chrpy, modrý koukol kolkolem, ušlapaný, ujezděný koly.

Popel, prach, pár panelů, propast tam, kde býval sklep.
Mrtvé prsty svírají sáček se semínky.
Sutiny lidského života. Vyhasly, jako ty sedmikrásky, v pruzích zeleně mezi jednotlivými ulicemi, nikdo je nezalévá.

V hlavních tanků a houfnic.
V neoznačených hrobech.
V troskách střech, porostlých mechem.
V zasypaných studních.
Ve výkřicích do nebes.
Ve tmě. Ve světle.
V hlavě, i v těle.

Válka má hliněné nohy.

Zákopy jsou plné slunečnicových semen.

Bude nový chléb.

13. dubna, rok 1970, 22:00
Noční šichta. Mám za úkol čumět do monitoru. Jako vždycky.

13. dubna, rok 1970, 23:00
Šel jsem si pro kafe. U automatu jsem udělal kompliment kolegyni. Řekla mi, že jsem prase.

13. dubna, rok 1970, 24:00
Proč se sakra urazila? Neřekl jsem přece nic o kozách, ne?

14. dubna, rok 1970, 2:00
Doktorát z jaderné fyziky se přeceňuje. Ženskou to už dneska nepřitáhne, když ho má taky.

14. dubna, rok 1970, 3:08.
Prohraná partie Lodí s Johnsonem mě dost rozladila. Rozlodila. Hehe.
Hmm, co to?

Houstone, máme problém.

DO PRDELE.

Milý deníčku,

musím se ti s něčím svěřit. Asi jsem se zamilovala!

No jo, já vím, že ti takové věci píšu často. Myslíš si jistě, že jsem nestálá, to je jednou Jonáš, podruhé Izajáš, potřetí Matyáš...

Ale tenhle muž mi učaroval na první pohled. Klidný, charismatický, sexy as hell. Sice moc nerozumím tomu, co říká, ale je u toho táák roztomilý!

Cíl: Stát se jeho největší fanynkou.
Způsob: Ometat se kolem něj, hltat jeho slova s otevřenými ústy, semtam se o něj otřít vlasy.
Dokdy: Ideálně než mu bude 33.

Jenom doufám, že už nemá jinou ženskou.

Tvoje

Marie Magdaléna.

Bojím se spousty věcí. (Blechatci bych to nikdy nepřiznal, ale ten neumí číst, takže si to tady nepřečte, a vy mu to ROZHODNĚ nebudete říkat.)

Silného větru. Je hrozně hlasitý a vlající záclony jsou strašidelné.

Té čůzy s dlouhými drápy, co mě zkouší chovat a páchne smradlavou vodou.

Že uvidím dno misky.

Veterináře. No comment. (Vy se nebojíte veterináře?!)

Ale to není nejhorší.

Nejhorší je, že poté, co jsem víkend proválel na gauči, proháněl Odieho, a a Jon mi podstrojoval lasagne a drbal mě za ušima....

... Jon ráno odchází.

(Co když už nikdy nepřijde?)

No, a proto nemám rád pondělky.

Neboj se rozkvést. Pro mě. Nikoho jiného přece nemáš.

Neboj se rozkvést. Vím, květináč není zrovna přátelské prostředí. Ale pod poklopem to nebývalo lepší, ne"?

Neboj se rozkvést. Už nikam neodletím, slibuju.

Tak kveť! Kveť už, duše má"!

Květináč s na troud seschlým růžovým keříkem letí na zem, třísk, hlína se šustivě sype a syčí.

Přiběhne sestřička, v patách jí je ošetřující lékař.

"Takový je poslední dobou pořád", podotkne ošetřovatelka, když zvedá ze země chovance s pískovými vlasy. "Zdá se být neškodný, zasněný podivín. Ale minulý týden jsme ho nechali na chvíli samotného v zookoutku a on tam zabil beránka".

Hodně Lunt, A Disproporční:
Ještě jste všichni otylí, ale huby se vám budou otevírat naprázdno!

Velice Agresivní Latentní Krutopřísná Animozita:
Pink! Kutululu! Zvrrrrrrrž! Hrrr na ně!

Monstrózně Ošklivý Ryboksicht:
A až umřete, budete hnusný!

Strašidelný Metalista Rytmického Tnutí:
.... More, co to je za pitomost?

"To bylo to první, co mě napadlo"! hájí se Mor.
"Mě to neba", přidává se Válka. "Nemůžeme už vyjet?"
"Ach jo. Vy jste materiál", zahazuje Smrt pergamen s budoucí antickou tragédií zvanou Potkali se u Sudoměře. "Tak to pojďme to vzít jako vždycky", mávne kosou a s veselým povykováním se pustí přímo směrem k bitevnímu poli.

Chlapec je zvídavý. Líbí se mu matematika, fyzika. Kouzelný svět nadpřirozených jevů ve vodě, vzduchu, na zemi. První jiskry poznání.

****

Jeho bystrost a inteligence všechny udivují. Jeho potenciál je spalující. Ve dvaceti letech bakalář, ve dvaadvaceti doktor. Výbuch radosti, když se mu zdaří uvést do chodu první vynález.

****

Kariéra startuje chybným směrem. KE HVĚZDÁM.
A zakrátko, nakrátko, shoří jako - jako papír.
Musí začít znovu.

****

Bylo by chybné zabíjet v nadaných dětech ambice?

I přesto, že někdy dojdou dál, než jsme chtěli?

I přesto, že si nikdy nebudeme jistí tím, co vytvoří?

Život, nebo smrt.

****

Raketa na měsíc.

Raketa dlouhého doletu.

Versailles.

Doupě neřesti, plné vznešených cour.

Madame de Vache se právě hádá s dvorní malířkou Vigée – Le Brun.

"Chci něco naturálního! Zajímavého! Nature morte je taková nuda"! stěžuje si.

"Madame holá hlava je naturální tak, že já potřebuju denaturovat", přihne si malířka z láhve a s bouchnutím ji postaví zpět.

"A co takhle nahá? To by obrazu jistě dodalo na impozantnosti! Bouffante, co vy na to?" naléhá Madame na svého komorníka.

"Kdyby Madame pózovala v rouše Evině, jsem si zcela jistý, že všichni by byli spaseni dávno před příchodem Krista, neboť Had by si ani netroufl", odtuší Monsieur Bouffant suše.

"Zlato! Tak se už nezlob, víš že jsem to tak nemyslel!" žebrá nešťastný mladík. "Podívej, můžeme si spolu dát něco dobrého, přinesl jsem piknikový košík a deku. Na všechny ty hloupé hádky zapomeneme."

Obezřetně položí košík za nejbližší keř a vyčkává. Přiběhne kuna a odnese si ho.

Ticho.

Z lesa vyletí jablko a trefí prince do nosu. Následuje kus koláče a kuřecí stehno, o které se kuna rozdělí s tchořem.

"Radši budu žít v lese se sedmi trpaslíky, než s tebou! Narozdíl od tebe totiž NEMAJÍ MATKU!" zaječí z lesa neviditelná Sněhurka a jako poslední z lesa vyletí prázdný košík.

Knižní postavy těžký chleba mají. Často se po nich totiž chtějí úplně nesmyslné a nelogické věci (většinou jenom kvůli rýmu nebo pitomým ilustracím toho týpka s kočkou). Nevěříte?

Při měsíčku je houby vidět, pokud tedy nejste Terminátor, žabí prsty jehlu neudrží, když si přišijete místo kůže k podešvi svou vlastní pentli ke kalhotám, vypadáte jako bláznivý tanečník na karnevale v Riu, a svatbu můžete plánovat maximálně tak se znuděnou zlatou rybkou, ztloustlou ze všeho toho žabince.

"Zasr*ná mravenčí práce"! zakleje vodník, klade přitom důraz na hvězdičku, co kdyby byly kolem nějaké děti, a cucá si palec.

Boty do rána nebudou.

Již dlouho churavíš. Tvá mysl je zamlžená. Většinu času si neuvědomuješ, kde se nacházíš. Kamenné stěny, závěsy mrtvolného pachu, těžké dveře, vyvrácené z pantů. Při pohledu z okna - zkroucené stromy, černá hladina.

Každé ráno se probouzíš v měkké posteli a přeješ si, aby další den nikdy nepřišel.

A pak jednou -

Tma.

Vteřiny odtikávají hlasitě, jak kostelní zvon. Mění se v minuty, hodiny... dny.

Poslední síly ubývají. Jazyk se lepí na patro, žaludek se zkroutil do vysušeného hnízda.

Nehty ulámané, krvácející, třísky se zabodávají do pavučinovitě bílé kůže.

A proč... proč nepřestat bojovat?

"Uložili jsme ji do hrobky živou"! vzkřikne věčnost.

Strom se kymácí ze strany na stranu. Listí prší na udusanou půdu plnou děr.

Ozývají se výkřiky strachu a sprosté nadávky. A taky někdo - tleská?

"Cevík na hubu"! vyrazí ze sebe radostně malý Harry, svíjející se Jamesovi v náručí.

"To není červík, ale Červíček, a není na dubu, ale na Vrbě Mlátičce", odtuší Sirius. "První ponaučení pro tebe, Harry: nikdy se nekamaraď s pitomci".

"Bubá Cevíček", praví moudře Harry.

"Bubá", přikývne James.

"MOOOOC BUBÁ"! zanotují sborově Záškodníci do rytmu s větvemi, bušícími do země a Červíčkem, vyrážejícím zoufalé výkřiky. "Bubabuba bubabubabubaaaaaa"!

Lily vzdychne. Jejího syna vychovávají čtyři idioti.

Její idioti.

Na kopci, ztraceném v jedovatém kouři, zeleném, až oči bolí, tak starém, jako je perm a křída, stojí dítě. V kabátku s šedým límcem, vyfukuje bubliny.

Jedna z nich stoupne výše než ostatní. Vítr ji nadnáší, oživí. Sluneční paprsky ozáří minulost, slepou pěnu dní.

Na písku, zhrublém mořskou solí, umírá voják.

Nakřápnutá přilba se válí opodál, velká na raka poustevníčka i na chlapce, malá na kulku.

Oči vymyté do průzračna. Perlivé bublinky hrnou se z plic, nádech, ááá...

LUP, odchází život, poslední, krvavou, na rtech slízne.

DUNKIRK! vykřikne racek a rozprskne se v změť krvavých per.

Nafouklá bublina bezmoci lidstva.

Kráčí si to takhle starý tyranosaurus po křídě, a nahlas si brblá pod vousy:

"Ti mladí velociraptoři dneska vůbec neví, co je to úcta ke stáří. Prý dědku, uhni, kolem tebe běží moderní doba! Já jim dám moderní dobu, ještěrkám zatraceným! Pleistocén na vás"!

Teatrálně zvedne oči v sloup (obloha je rudá a sírová), a rozhlédne se, jestli ho někdo poslouchá.

Zrak mu padne na mrtvého hadrosaura.

"To je jako mluvit do plavuně! Za mých mladých let hadrosauři uměli vyhynout s mnohem větší grácií a měli úctu k - oh do prdele!"

BAF! řekne kus meteoritu a praští tyranosaura do hlavy.

"Jaké to bylo"?
"Cos dělala?"
"Cos viděla?"
"Seznámila ses s někým"?
Překřikují jedna druhou. Chtějí vědět všechno!

"Holky, já potkala pravého Boha!" zasní se Agnes.

Dívky vzrušeně poposednou a očima jí visí na rtech.

"Měl takovou kouzelnou krabičku. Pořád ji hladil a ona zpívala jak pták. Předpověděl s ní počasí, zavolal plechový kočár, a taky mi s ní ukradl duši.

A nejlepší na tom bylo - " zarazí se a provinile se ušklíbne, "že NEMĚL VOUSY".

Její amišské kamarádky tiše závidí a těší se na své poprvé.

Agnes sáhne do kapsy a dotkne se Bible. Na první stránce je adresa na Boha.

Chaloupka uprostřed lesa.

Táta, máma, a tři děti, jako tři medvíďata z Večerníčku.

Po hlavě se noří do dobrodružství prázdninových dní. Žene je mládí, vzájemná sourozenecká rivalita, touha zavděčit se otci.

Chodí na houby. Za odměnu. Kdo vyhraje losování, jde s ním do lesa.

A ona zase, zase, zase vyhrává. Jako v té pohádce, kde se plní přání jen otočením kouzelného prstenu.

Celé dny. Slunce.

A co v noci?

*střih*

Pach podhoubí.

Přímo po hlavě se noří doprostřed polštáře vlhkého mechu.

Dítě zírá do stropu.

*střih*

Přímo po hlavě...

...doprostřed křižovatky.

*střih*

V noci je tahle pohádka jenom pro dospělé.