Moje články

Plížila jsem se tiše.

Přesto mě uslyšel. Aby ne, vždyť on je Snění a Snění je on.

"Vím, že tam jsi," Morfeus promluvil, zatímco se koupal v potoce a voda mu stékala po nahém bledém těle.

Věděla jsem, co dělat. Vystoupila jsem zpoza keře a uklonila se. "Pane, odpusť mi, prosím."

Přistoupil ke mně a uchopil mě za bradu. "Podívej se mi do očí, děvče."

Poslechla jsem.

"A pověz mi, o čem sníš."

Našla jsem odvahu. "Chci tvé srdce, můj pane."

Morfeus to uvážil. "Srdce je párový orgán, malý snílku. Své ti nemohu dát, ale můžeme ta naše spojit."

"Ano."

"Ehm... jak je další replika?"

Protočila jsem oči v sloup.

"Co to jako mělo bejt?" Filip vyštěkl. Herec byl výborný, když se obtěžoval text naučit. To se poslední dobou stávalo málokdy.

"Co myslíš?"

"Ten ksicht!"

"Podíval ses do zrcadla?" neubránila jsem se sarkasmu. Filip s nadáváním práskl dveřmi a zmizel.

"Skvělý, a kdo nám teď toho Morfea zahraje?" povzdechla jsem si. Dělat adaptaci Sandmana mi byl Lucifer dlužen.

"Já," zazněl hluboký hlas. "A ani nebudu potřebovat nápovědu."

Nemusela jsem se otáčet, abych věděla, kdo to je. "Přicházíš jako na zavolanou, Sne."

"Kdo myslíš, že vymyslel pojem deus ex machina?"

"Touché."

"Nesmíš vyslovit jeho jméno."

Povytáhla jsem obočí. "Proč ne?"

Bledá dívka si poklepala na rty. "Ve jméně spočívá moc. Můžeš jím přivolat síly, kterých je radno se vyvarovat." Pousmála se. "Nechceš přece, aby jejich hlasy nad tebou získaly kontrolu, ne?"

***
Na její slova jsem myslela i večer těsně před spaním.

Hlas... tak jednoduchý nástroj, samozřejmost. Nenapadlo mě, co všechno s ním dokážu, pokud do něj vložím dostatek tužby.

Pohlédla jsem do zrcadla, nadechla se... a zašeptala jeho jméno. Třikrát.

"Proč mě voláš?"

Naše hlasy se smísily, ruce dotkly, odrazy ve skle setkaly.

"Protože mi chybíš."

"Proč?"

"Protože jsi můj Sen."

"Vážně se musíme přestat takhle potkávat," pronesla jsem, když si ke mně Smrt přisedla na lavičku v parku.

"Proč?"

"Protože se pokaždé vyděsím, že jsem právě umřela."

Smrt se pousmála. "A já ti vždy připomenu, že budeš žít dlouho."

"Touché," přikývla jsem. "Co pro tebe můžu udělat?"

"Mohla bych se tě zeptat na totéž. Doneslo se mi, že potřebuješ přátelské babské ucho, které by tě vyslechlo."

Začervenala jsem se a odvrátila zrak.

"Aha!" Smrt zajásala. "Já to věděla!"

"Sklapni," zabrblala jsem.

"Můj bratr Sen se ti líbí, co?"

"Jestli nepřestaneš mluvit, zabiju tě."

"Nemůžeš zabít personifikaci smrti."

"Chceš se vsadit?"

"A nepodlehněte Ďáblu, který vám šeptá do ucha a láká vás ochutnat otrávené, zakázané jablko hříchu!" hlásal pouliční kazatel.

"Padre, jediní lidé, jimž šeptám do ouška, jsou krásné ženy," odvětil Lucifer.

"Jinak nechá propadnout vaše duše Peklu..."

"To zvládáte sami... Co mi sejde na tom, jestli pofrčíte nahoru anebo dolů," mávl Lucifer rukou.

"Tak odmítněte otrávené jablko hříchu..."

"Ve skutečnosti to nebylo jablko, ale banán," Lucifer se uchechtl. "Přišlo mi to vtipné, protože banán připomíná..." naznačil rukama patřičný tvar. "No, tenkrát jsem byl ještě mladý a nevybouřený."

"Odstup, Satane!"

"Když jinak nedáte," Lucifer si povzdechl. "Lidé si mě prostě neváží."

Potkali jsme se na půlnoční poušti.

Písek rozprostírající se, kam až jsem dohlédla. Teplý vzduch mě hladil na tvářích, ale teprve jeho dotek mě rozechvěl.

Zajel mi rukou do vlasů, rozpustil je, gumičku odhodil v dál.

"Já..." zašeptala jsem, aniž bych tušila, co řeknu.

"Ššš," přitiskl mě k sobě. Jeho kůže zároveň hřála a chladila, když mě svíral v náručí. Mohlo to trvat stovky let anebo jedinou vteřinu, ale když jsme se od sebe odtáhli, spatřila jsem v jeho očích hvězdy.

Tehdy jsem se zamilovala.

Vlasy jsem si na noc zapletla. Ale když jsem se ráno probudila, gumička byla pryč.

"Pojď sem, či, či, či."

Kočka se zlatavou srstí mi věnovala zkoumavý pohled chytrých černých očí. Pozastavila bych se nad jejím vzhledem - kdyby se mi to celé nezdálo.

"Kdo je kočičí zlato? Ty jsi kočičí zlato!" natáhla jsem k ní ruku a pohladila ji po hřbetě.

"Takové chování si vyprošuji," promluvila kočka.

Nevyskočila jsem leknutím metr do vzduchu, ale bylo to o chlup (kočičí, jak jinak). "Promiň... ehm, prozradíš mi, jak se jmenuješ?"

"Ve jméně je moc. Ne."

"Fajn," ušklíbla jsem se. "Tak ti budu říkat Zlatuško."

"Dobrá. Jsem Morfeus."

"Hmm. Zlatuška se mi líbí víc."

"Nepokoušej své štěstí, smrtelnice."

Smrt uměla pořádat večírky jako nikdo jiný z jejích sourozenců. Velké flámy, které trvaly celé dny, tekly na nich desítky litrů alkoholu a dřív nebo později někdo začal tancovat na stole (pravděpodobně Touha).

Jediný problém byl, že její bratr Sen se vyžíval v trucování.

"No tak, napij se," přesvědčovala ho Smrt.

"Ne."

"Ani na moje narozeniny?"

Sen ji probodl pohledem. "Jsi antropomorfní zosobnění smrti. My nemáme narozeniny."

"Chyba!" Smrt vztyčila prst. "Pokud neslavím narozeniny, proč tu mám dort, hmm?"

"Jaký dort?"

Smrt se ohlédla. Delirium si právě její dort nacpala do pusy.

"Že já se vůbec snažím," povzdechla si Smrt.

"Vyžaduješ asistenci?"

"Ne, ne, já sama! Já to zvládnu!"

"Dobrá," Morfeus sepnul dlouhé bledé prsty a pozoroval mě, ve hvězdných očích jiskřičky pobavení.

Odolala jsem pokušení vypláznout na něj jazyk a soustředila se. Snažit se pozměnit sen bylo obtížné, dokonce i pro lucidního snílka.

"Nejsem zběhlý v lidských výrazech, ale věřím, že podobně se tváří jedinci trpící zácpou."

"Hej! Je to těžší, než vypadá."

"Ne doopravdy," jedním mávnutím ruky Morfeus vytvořil ladného koně. "Teď ty."

Zkusila jsem to. Výsledkem byl chromý křeček.

Morfeovy rty zacukaly. "Vidím, že ani zoologie není tvou silnou stránkou."

"Nesnáším tě."

"Ne, to není pravda."

"... Možná."

"Athéna je lepší než Poseidon."

Percy věděl, že ho Annabeth jenom provokuje, ale stejně přistoupil na její hru.

"A to jako proč?" snažil se neznít trucovitě.

"Je to jednoduché. Zaprvé, Athéna má mnohem lepší vkus. Viděl jsi, jak tvůj otec chodí oblékaný? Ve vlasech má občas chaluhy a nosí jenom plavky."

"Vždyť je bůh moří..."

Annabeth ho nenechala domluvit. "A taky nemá žádné pořádné zájmy. Všude akorát spouští kotvy."

Percy zrudl. "Ehm, Annabeth... spouštěním kotvy myslíš...?"

Annabeth se ďábelsky pousmála. "Co bys řekl, že za metaforu to je?"

Byly chvíle, kdy Percy litoval, že jeho táta není Hermes, bůh výmluvnosti.

"Těchto konin už mám plný zuby!"

Ať jsem se rozhlížela sebevíc, svět okolo byl zaplavený slepicemi. Kvokaly, klovaly, pletly se mi pod nohy.

"Myslíš slepičáren?" opravil mě můj průvodce. Zaškaredila jsem se na něj.

"To je fuk. Morfeus má zvrhlej smysl pro humor. To je čirá pravda... nebo se do země propadnu."

Nepropadla. Místo toho jáma pukla pod jednou ze slepic.

"Prosím, řekni, že odsud můžeme vypadnout?" požádala jsem.

"Dobrá."

Vydali jsme se k zámku.

"Proč vlastně Morfeus přivolal všechny ty slepice? Proč zdržuje a nechce mě vidět hned?"

"Musí si napřed naondulovat každičký chlup na těle."

"Já to věděla!"

"Ha. Zajímavé."

John Constantine si zapálil cigaretu. Sen si povzdechl.

"Constantine..."

"Já vím. Tady se nekouří. Co potřebuješ tentokrát, lásko?"

Sen se zamračil. "Moje noční můry se rozmnožily. Chci, abys je pochytal."

John povytáhl obočí. "Nemůžeš jim prostě dát krabičku kondomů, aby se přestaly množit?"

"Constantine!"

"Fajn, fajn," protočil John oči. "Máš štěstí, že jsi sexy," zamumlal. "Tak hrrr na ně!"

Pronesl zaklínadlo a vzduchem se rozeznělo mňoukání, jak se objevilo dvacet koček a vrhly se na neposlušné noční můry.

"A co mám dělat s těmi kočkami?" pronesl později Sen.

John si odfrkl. "Co já vím? Jsem exorcista, ne zvěrolékař."

Když první živý tvor otevřel oči a nadechl se, Sen učinil to samé.

"Zdravím, bratře," prohodila bledá mladá žena.

"Co se to děje?" Sen svraštil obočí. "Kdo jsi ty?"

"Jsem Smrt, tvá starší sestra," představila se mu.

Sen to zvážil. "Nerozumím," přiznal se. "Kdo jsem já?"

"Ty jsi Sen. Když bytosti usnou, budeš jim přinášet fantastické a děsivé vize a představy. Vydají se na cestu do prázdna a ty jim navždy budeš neviditelným průvodcem."

Sen se zamračil. "To zní... osaměle."

Smrt ho vzala za ruku. "Ano... ale já tu budu pro tebe."

Sen přikývl. Zahleděli se na první východ slunce.

"Tři slepičí pařáty."

"Hmm."

"Sedm očí mloka."

"Rozumím."

"Vejce baziliška. Hoď ho do hrnce."

"To si vymýšlíš."

"Ne, takhle ten recept vážně je! Podívej!" John Morfeovi ukázal knihu zaklínadel.

"Fascinující. Co to má dělat?"

"Je to elixír lásky."

"Dobrá, nechám se poddat. Na co potřebuješ elixír lásky?"

John si odkašlal.

Morfeus zúžil oči. "Constantine..."

"Fajn," John si povzdechl. "Je pro tebe, dobře? Viděl jsem, že jsi osamělý... a chtěl jsem pomoct."

"Constantine..." Morfeus uchopil jeho ruku. "Cením si toho, ale nepotřebuji elixír lásky. Mám své sny a..."

"A?" vybídl ho John.

Morfeus se pousmál. "Vážně to musím dodávat?"

Ne. Nemusel.

"Ahoj, lásko," pronesl John, když se Sen za ním zhmotnil, zatímco si ohříval večeři.

"Jak jsi věděl, že jsem to já, Constantine?"

John se k Morfeovi otočil. "Jednoduše. Máš hned několik poznávacích znamení."

"Opravdu?" Morfeus povytáhl obočí. "Vysvětli."

Byl to příkaz, ale John ho hned neposlechl. "Nezapomínáš na něco?"

Morfeus si povzdechl. Přitáhl Johna k sobě a políbil ho.

"To je lepší," John se zakřenil, když od sebe odstoupili.

"Ta poznávací znamení, Constantine."

"Dupeš jako slon, páchneš jako opičák a funíš jako nosorožec."

"Constantine!"

"Jenom si z tebe střílím," John políbil Morfea na nos. "Viděl jsem tvůj odraz v mikrovlnce."

"Co je tohle?"

Tony nechtěl Captaina provádět po Stark Tower.

Neměl na vybranou. Hawkeye zmizel ve chvíli, když na prohlídku došla řeč, a Natasha vyhrožovala, že Tonyho zastřelí, pokud to po ní bude chtít.

"Anti-fluxový kapacitátor," odpověděl Tony, když si Cap odkašlal.

Rogers se zamračil. "A toto?"

"Univerzální multifunkční polyspínač."

S každým slovem Captainovy modré oči temněly. "A jak říkáš tomuhle nesmyslu?" ukázal na maličkou kovovou krabičku.

Tony se nafoukl jako balón. "Tak abys věděl, to není žádný nesmysl. Jde o super makrobiologické mikroskopické AI relé."

"Vzdávám to," povzdechl si Rogers. "Ty nejsi člověk, Starku, ale generátor náhodných slov."

"Hej!"

"Jsem pán snů a ty mě nemůžeš porazit."

"Možná." Vztyčila hlavu. "Ale pokud mi nezakážeš přístup sem, budu se dál o to snažit."

Rozpoznal výzvu vepsanou v jejích očích. "Budiž. Nechť náš souboj začne."

***

Ze začátku volila útočný přístup. Když pochopila, že to k ničemu nevede, změnila strategii. Jala se vytvářet veselé věci.

Zábavní parky.

Divoké tance pod svitem Měsíce.

Řeky plné alkoholu místo vody.

Morfeus ji nakonec konfrontoval. "Co mají znamenat tyto bujaré strkanice?"

Usmála se. "Ukazuji ti, že naše zápolení nemusí být jen o bolesti."

Svraštil obočí. "Proč?"

"Není to jasné?"

"Ne."

Povzdechla si. "Líbíš se mi, Sne."

Jeho oči byly jako dvě hvězdy.

Nedokázala od nich odtrhnout zrak. Topila se, lapala po dechu, ale kamkoliv pohlédla, viděla jen jeho.

A pak ji uchopil za ruku a vytáhl z moře ven.

"Kdo jsi?" vydechla, když se přestala dusit.

"Takto děkuješ tomu, kdo tě zachránil?"

Zachvěla se, když uslyšela jeho hluboký hlas.

"Děkuji. Ta voda vypadala tak tichá a klidná... chtěla jsem si zaplavat, ale potom..."

"Byla to jen noční můra. Brzy se probudíš."

"Počkej!"

Jeho oči zaplály. "Tento sen je u konce."

Když procitla, osamocená ve své ložnici, stále si pamatovala jeho dotek na své kůži.

Bolelo to.

Doktor si byl jistý, že Rose vícekrát neuvidí.

Nebyl pro to důvod. Jejich cesty se rozžehnaly v okamžiku, kdy Rose políbila lidského Doktora a zůstala v jiné dimenzi.

To si aspoň Doktor myslel. Až dokud Rose neumírala a Doktor nenašel způsob, jak ji navštívit.

"Měla jsem dobrý život," pronesla Rose. "John - tvoje lidská verze - zemřel před třemi lety. A tohle jsou naše děti a vnoučata," ukázala mu fotku.

Rose byla stále stejně nádherná. V obličeji jí seděly hluboké vrásky, ale když se na něj usmála, Doktor pochopil, že vznikly z lásky.

"Nikdy jsem tě nepřestal milovat," zašeptal Doktor.

"Já vím."