Moje články

Invaze začala pozvolna. Dlouho trvalo, než si někdo uvědomil, co se děje.
V tu chvíli již bylo příliš pozdě.
Sledoval je neustále. Nikdo netušil, jak to dělá. Věděli proč, ale to bylo vše.
Lidé se zprvu báli. Zřídka vycházeli ven. Brzy ale pochopili, že pokud se budou chovat slušně, nic jim nehrozí.
Tak se život pozvolna vrátil k normálu. Dokonce se zlepšil. Lidé k sobě začali být hodnější, více jeden na druhého brali ohledy. Laskavější invazi si společnost nemohla přát.
Jen občas někdo zmizel, pokud si nedával pozor na jazyk.
“Language!” Prohlásil vždy Steve Rogers, když chytil dalšího drzého klacka.

Doctor si začínal být jistý, že sem nikdy neměli zavítat.
Jeho současná společnice právě zabouchla dveře a vyčerpaně se o ně opřela. “Tak to bychom měli,” oddechla si. “Kam teď, Doctore?”
Doctor se stále vzpamatovával ze skutečnosti, že je pokrytý substancí nepříjemně připomínající cukrovou vatu, proto ji nechal vybrat: “Kam bys chtěla?”
“Co takhle na konec světa?”
“Tam už jsem byl.” Zaškaredil se Doctor.
“Ale se mnou jsi tam nebyl,” přistoupila blíž. Zamrkala na něj. “Prosím vás, pane, pošlete mě až na konec světa!” Potutelně se usmála. “Nebudeš toho litovat.”
Nakonec toho litovali oba. Ale to už je jiný příběh.

Probere se pomalu. Z hrudi mu trčí šíp.
Bolest je nevyhnutelná. Utrpení je dobrovolné. Opakuje si, zatímco se donutí postavit. Vytočí známé číslo. Jeho pomocníci tu budou za chvíli.
Před očima mu probleskne Oliverova tvář. Ušklíbne se. Sice ho zranil, pravda, ale nezabil. To on stejnou chybu podruhé neudělá.
Oliver je hloupý, přemítá, zatímco čeká. Nechá se ovládat svými emocemi, nepřemýšlí nad tím, co udělá příště. To bude jeho pád. Vždy měl příliš velké srdce. Aspoň bude snažší ho probodnout, až přijde správný čas.
Když usedne do černého auta, navzdory ráně a krvi tekoucí mu po hrudi se Malcolm usmívá.

Peggy je spokojená se svým předchozím životem.
Pravda, problémy se mu nevyhnuly. Peggy ale vždycky byla bojovnice. Teď už nebojuje, jen vzpomíná.
Znovu jí vyvstane v mysli Danielův úsměv. Zemřel před pěti roky. Seděla u něj do poslední chvíle, ani na okamžik neodvrátila zrak. Příliš dobře totiž věděla, jaké to je ztratit z dohledu vašeho milovaného… a víckrát ho nespatřit.
Vybaví si jinou tvář a srdce se jí bolestivě stáhne. Nikdy nedostala šanci si se Stevem zatančit. A nyní už je příliš pozdě a Peggy nezbývá nic jiného, než si aspoň vysnít jejich tanec dřív, než ji definitivně pohltí stíny.

Rip stěží potlačil zaúpění. Již poněkolikáté.
Když mu Gideon prozradil, že Vandal Savage se nachází na dvoře Jindřicha VIII., Rip doufal, že věci proběhnou klidně. Omyl!
Savage se jim nepodařilo lokalizovat. Tak se aspoň vloudili na Jindřichovu hostinu. Od té chvíle šlo všechno z kopce.
Snart a Rory vyzvali Jindřicha na zápas v pití.
Sara flirtovala s Annou Boleynovou (úspěšně).
Ray si myslel, že je to dobrý nápad vyzkoušet všechna jídla. Nakonec skončil napůl v bezvědomí na zemi.
Profesor Stein se všemu nahlas podivoval. Jefferson ho zachmuřeně následoval.
A Rip se nakonec z čirého zoufalství rozhodl připojit k Rayově žranici.

Steve má dojem, že mu každou chvílí vybuchne hlava. Hledí z okna na město – spící, nepřítomné – a stále slyší v mysli Tonyho slova: “So was I.”
Instinktivně vycítí Buckyho přítomnost.
“Musím jít,” řekne. Bucky jen přikývne, neodpoví.
***
Tony se neklidně převaluje v posteli. Steve mu opatrně položí ruku na rameno.
Tony se okamžitě probudí. “Co… kdo?” zalapá po dechu, než pozná Stevea.
Steve neodpoví. Skloní se a políbí Tonyho. Jeho srdce vynechá pár úderů… a pak ho Tony přitáhne k sobě.
Steve bolestivě stiskne víčka. Ví, že se právě definitivně zřítil do propasti. Nemůže zabránit válce... Už včera bylo pozdě.

Když Kilgravea zabije, Jessica zůstane strnule stát.
Zrak jí padne na balíček ležící vedle těla. Zvedne ho. I ve tmě přístavu rozezná sedm kulových karet. Ke každé z nich je připevněna jedna fotografie.
Jako ve snu Jessica vidí celý Kilgravův život.
Od malého chlapce zrazeného vlastními rodiči až po mnohonásobného vraha. A pak…
Jessica zadrží dech. Poslední fotka zobrazuje ji a Kilgravea. Jessica hledí před sebe, rty stisknuté. Ale Kilgrave… Kilgrave se na ni dívá a usmívá se, jako kdyby nikdy v životě neviděl nic krásnějšího.
Jessica strčí karty do kapsy a znovu pohlédne na mrtvolu muže, který ji miloval.

Když ho zajme Zoom, Barry si je téměř jistý, že zemře.
Svým způsobem jde o úlevu. Navzdory svému věku má Barry občas pocit, že už neuběhne ani krok. Zhroutí se a nevstane. Být zavřen v kleci je víc, než si zaslouží, uváží-li, co všechno nezvládl.
Většinu času tráví přemýšlením. A vzpomínáním. Na svou mámu. Tátu. Joea. Iris. Cisca a Caitlin. Eddieho…
A Jaye.
Barry se náhle napřímí, rty se mu stáhnou do odhodlaného úsměvu. Smrt je sice fascinující, ale to neznamená, že tu není nic, o co by se dalo bojovat, nic, k čemu by mohl utéct.
Přesně to udělá.

Sherlock dokázal být opravdu nesnesitelný, když se snažil. Ne, znovu… Sherlock se ani nemusel snažit být nesnesitelný.
John naštěstí přišel na to, jak ho během své rozlučky se svobodou opít. Kdyby věděl, co se stane, dost možná by si to rozmyslel.
Sherlock se během večera málem porval v baru, odradil klientku, pozvracel se na koberec a dostal je oba na záchytku.
To ale nebylo to nejhorší. John si později vzpomněl, že spolu hráli hru na plačícího námořníka. To vezmete rum, nalejete ho svému příteli na obličej a tělo a…
John se rozhodl, že o některé historky se raději dělit nebude.

“To nemůžeš myslet vážně!”
Tonyho protesty nepomohly. Steve tam dál stál a vypadal nezvykle samolibě.
“Potřebuješ trénovat soubojové techniky, Tony. Tvůj oblek vždycky nezachrání situaci.”
“Ale proč zrovna s ním?” ukázal Tony na třetí přítomnou osobu, muže v červeném obleku s malými růžky na hlavě.
“Kapitán Rogers mě o to požádal. Souhlasil jsem.”
“Co dostanu, když vyhraji? Musím přece mít nějakou motivaci.” Obrátil se Tony na Stevea. Steve se zamyslel a cosi Tonymu pošeptal. Matt zdvořile předstíral, že to neslyšel. Tonyho rozzářený úsměv hovořil za vše.
A já jsem doteď trénoval pro nic za nic, politoval se Matt v duchu.

Slunce na obloze dávno vyhaslo a nad kdysi úrodnou zemí se rozprostřela temnota.
Mary Sue zůstala osamocená. Toulala se krajinou a pokoušela se najít další přeživší.
Nakonec to vzdala a rozhodla se, že se radši bude kochat svou krásou. Byla přece dokonalá! V srdcovitě vykrojené tváři jí seděly hluboké modré oči, líbezné rty a drobný nosík. Štíhlou postavu korunovaly nohy dlouhé až od zadku dolů. Na zem jí spadaly vlnité husté zlaté kadeře.
Nic z toho jí ale nepomohlo, když zjistila, že nezbyl nikdo, kdo by se jí mohl obdivovat. Mary Sue tragicky vzlykla a vrazila si pilníček do oka.

Doctor má na sobě schovaný sonický šroubovák, který chce na pouta použít.
Rose mu ho sebere (a vzápětí i ten další, který má do zásoby).
Jack Harkness si pouta nenápadně odemkne, a pak s Iantem hrají na schovávanou.
Sherlock analyzuje složení kovu, až se John naštve a odejde z ložnice (však on se vrátí).
Matta Murdocka kov příjemně chladí na citlivé kůži. Podobně jako Karenin dotek.
Spock povytahuje na Kirka obočí, dokud ho kapitán nepřesvědčí, že bondage je opravdu logický nápad.
Tony Stark neustále mluví a mluví. Nakonec mu Steve do pusy nacpe roubík.
A potom se všichni mají rádi.

Nedůvěřivě se rozhlíželi. Nikdo nepromluvil.
Teprve malý zjizvený muž prolomil ticho. “Všichni víte, proč jsem uspořádal tuhle hostinu. Je načase se osvobodit, abychom se konečně nemuseli obávat, co na nás číhá za rohem.”
“Doufám, že nahá ženská a pivo,” ucedil ozbrojený dlouhán, který stál malému muži po boku.
“Později,” odbyl ho trpaslík. “Jak chcete postupovat?”
“Co ho prostě zabít?” navrhla mladičká hnědovláska s mečem v ruce.
“Nějaké jiné návrhy?” Všichni mlčeli. “V tom případě můžeme začít!”
***
George R. R. Martin včera záhadně zemřel ve věku 67 let. Očití svědkové potvrdili, že z jeho domu viděli vycházet skupinu středověce oblečených lidí.

Jack tohle vážně neměl zapotřebí.
Před chvílí si s ním chtěla zatančit něčí stará tetička. Naštěstí ho včas vysvobodil tác s jednohubkami, na něž se ona korpulentní dáma vrhla jako hladová lvice.
Radoval se předčasně. Vzápětí se mu kolem nohou pověsil párek řvoucích slintajících dětí. Jack se vnitřně zachmuřil při pomyšlení, jak po dnešku bude vypadat jeho milovaný plášť. Navenek však jeho tvář zůstala dokonale přívětivá. Jednoho člověka tím ale neošálil.
“Omlouvám se,” zašeptal Ianto. “Mí příbuzní jsou nesnesitelní, neměl jsem tě sem vodit.”
“Co bych pro tebe neudělal,” ujistil ho Jack a poprvé za celé odpoledne se doopravdy usmál.

Artuš zaskřípal zuby. Merlin ho ignoroval.
Artuš znovu zaskřípal zuby, tentokrát hlasitěji. Merlin otráveně vzhlédl od práce.
“Co se děje?”
“Bude to trvat ještě dlouho?” Artuš se snažil neznít netrpělivě. Vážně se snažil.
Merlin cosi zamumlal pod neexistující vousy.
“Cože? Mluv nahlas!”
“Říkám,” probodl ho Merlin pohledem, “že Gwen vůbec nereptala. Ona ovšem není rozmazlený královský spratek.”
“Proč jsem si jen myslel, že je to dobrý nápad zadat tento úkol zrovna tobě?”
Merlin zagestikuloval rukama umazanýma od pastelek. “Protože nikdo jiný by nebyl ochotný kreslit tvůj portrét na každou zatracenou svatební pozvánku?”
Artuš byl natolik zdvořilý, že na to neodpověděl.

Na dlouhou dobu opustí Zemi.
Pobyt na ní se po odchodu Pondových stane nesnesitelným. Příliš často vidí rozesmátou zrzku, která mu připomene Amy, ale jen na okamžik, než se jí podívá do tváře. Příliš často onu dívku drží za ruku vysoký rozpačitý chlapík, který by klidně mohl být Rory… ale není.
Doctor nerad prohrává. Stále přemýšlí nad tím, jak mohl celou situaci změnit. Vždy mu vyjde jen jedna odpověď… Zachránit Roryho. V momentě kdy ztratil jeho, ztratil i Amy. Napřed byli tři, na okamžik dva… a pak zůstal sám.
Jsou věci, s nimiž nedokáže bojovat. Tak odejde a nevrací se.

Ruce se mu chvějí jako po úderu proudem. Po čele mu stéká pot a dopadá až za límeček naškrobené košile. Rty se křiví ve výrazu děsu, když si uvědomuje, co na něj čeká.
“Pohni si, Dutohlave!”
Trhne sebou. Listerův hlas nepříjemně prořízne ticho. Rimmer zůstane stát na místě, odkašle si. “Nezahrajeme si raději domino?” navrhne nesměle.
“Bože, Rimmere, ty jsi poseroutka. Jsou to tvoje narozeniny a je načase, aby se z tebe konečně stal pořádnej chlap. Však ono tě to neukousne.” Křikne Lister ve vedlejší místnosti.
Rimmer potlačí vzlyknutí, udělá rozhodující pohyb… a vyhodí svého plyšového zajíčka Ňufáčka do koše.

Občas když je sama, přitiskne si ruce na obličej. S očima pevně zavřenýma přemýšlí, jak by ji vnímal on.
A pak se vždycky násilím zastaví, protože to nemá cenu.
Karen ví, že Matt před ní něco tají. Tuší, že Mattovo tajemství by mohlo být ještě horší než její, a to ji ve skrytu duše děsí (a láká).
Přesto se na něj usmívá. Přesto je ráda v jeho společnosti. Přesto si váží každého projevu pozornosti, který jí Matt věnuje.
A přesto ho miluje. Občas si kvůli tomu připadá jako kořist zahnaná do kouta, snadno polapená, ale tentokrát…
Tentokrát jí to nevadí.

Když na mě vyskočil z lahve ginu vysoký chlápek, praštila jsem ho po hlavě.
“Au! Za co to bylo?”
“Kdo jste a co chcete?”
Založil si ruce na hrudi. “Jsem džin. Přišel jsem ti splnit tři přání.”
“No jasně, že jsi gin. Ten totiž vypadá úplně jinak, kámo. Má jinou barvu a taky je mnohem tekutější.”
“Ne gin, džin!” naléhal. “Proč si to lidi poslední dobou pořád pletou? Slovo džin přece znamená skrytá bytost…” Vzdal to. “Fajn,” odsekl a zmizel.
Později jsem se dozvěděla, že si našel novou práci - vystřídal vílu Zubničku, která odešla na mateřskou dovolenou. Dobře pro něj.

“Co to je?”
Tony zíral na kuchyňskou linku, po níž lezli čtyři krabi a zanechávali za sebou odpornou stopu.
“Co by?” prohodil Steve. “Dělám oběd.”
Tony to chvíli neúspěšně zvažoval. Bylo ráno a on zatím neměl kafe. “To je fuk. Kašlu na to.” Zamířil ke kávovaru. Vzápětí odskočil, když spatřil dalšího kraba.
“Steve!”
“Co je?”
“Odstraň tu bestii z mé blízkosti!”
“Nevěděl jsem, že se bojíš krabů.”
“Nebojím!”
“Jasně, Tony, jasně.”
***
Když vzal Steve Tonyho na jeho narozeniny do restaurace a objednal mu kraby, Tony slíbil, že se ho víckrát nedotkne.
Vydržel to přesně do doby, než se vrátili domů.

Steve na něj často zírá.
Znervózňuje ho to. Tony je zvyklý, že se na něj lidé dívají. Celý život byl středem zájmu. Zná dotěrné pohledy, zvědavé pohledy, toužebné pohledy…
Ale ne vědoucí pohledy.
Steve se na něj dívá, jako kdyby věděl, a to Tonyho dohání k šílenství.
Nakonec ho konfrontuje. “O co ti jde? Proč se na mě tak díváš?”
Steve se pousměje. “Protože vím něco, co ostatní nevědí.”
“Jo?” Protáhne výsměšně Tony. “A co by to jako mělo být?”
Když ho Steve přitiskne ke zdi a líbá tak dlouho, dokud se mu nepodlomí kolena, Tony se již nemusí ptát.

Pokaždé když usne, vidí její tvář.
Kdysi v létě byli spolu. Severus nechal poletovat okvětní lístky ve vzduchu. Nakonec oba leželi v trávě, zírali na modrou oblohu a všechno bylo dokonalé.
Dokud nepřišla její sestra.
Asi je to prokletí, myslí si Severus. Osud očividně nemá nic lepšího na práci, než se ho snažit od Lily oddělit.
Napřed Petunie, potom James Potter, a nakonec…
Severus se nepohne, skoro ani nedýchá. Jen stojí a hledí na Lilyino zhroucené tělo. Konečně se mu podlomí kolena a padne na zem. Přitiskne Lily k sobě.
Pokaždé když usne, vidí její tvář utopenou v zeleném záblesku.

Sice je to klišé, ale Steve ji zaujme na první pohled.
Respekt k ženám je vzácný. Dvojnásob, když jste v armádě. Avšak Steve s ní již od začátku jedná s úctou. Netrvá jí dlouho pochopit, že tento člověk by klidně vydržel nepředstavitelnou bolest, aby lidem pomohl.
A Steve to potom opravdu udělá.
Válka jim stojí v cestě. Jsou často spolu, ale nikdy ne doopravdy.
A pak Steve zemře (nebo si to aspoň Peggy tehdy myslí).
Peggy stráví celý svůj následující život tak, že nepřestává bojovat. Není žádná květinka, nikdy nebyla. Dostane všechno, co bude chtít.
Kromě Stevea.
To vědomí bolí.

Největší hloupost by byla vylézt ven, když Butch nevěděl, s kým má tu čest.
Takže přesně to udělal.
"Co ode mě chceš?" zahučel, zatímco šel za cizincem. Viděl z něj jen záda oděná v dlouhém tmavém kabátě. Muž - jestli to byl muž - kráčel svižným krokem. Butch si ho pečlivě prohlédl. Nezdálo se, že by měl zbraň.
Proč ho to jen neuklidnilo?
"Brzy to pochopíš," odbyl ho neznámý. Začal si tiše prozpěvovat. Butch napínal sluch, ale tu melodii slyšel poprvé. Zněla podivně neharmonicky, asi jako když se poláme nějaké mechanické zařízení.
Zničehonic se zastavili.
"Jsi připravený na to čelit svému osudu?"

Milý deníčku,
Moje pátrání po dokonalé oběti stále probíhá… neúspěšně. Zatím se mi staví do cesty samí “superhrdinové”, kteří si naivně myslí, že se mnou můžou změřit své síly. Přitom bych je mohl zabít jedním pohybem prstu. Jsem přece Sylar a dokážu cokoliv!
(Poznámka: poslední větu si nechat natisknout na tričko)
Každopádně se za mnou ve velkém hromadí mrtvá těla. Začíná to být otravné. Kdo to má pořád uklízet?
Naposledy z kola vypadl Nathan Petrelli. Ještě zbývá ten jeho nesnesitelný bratříček. Horšího lidumila jsem v životě neviděl.
(Aspoň se na něj dobře dívá… Sylare, zmlkni!)
Ach jo. Potřebuji někoho zabít.

Doktor Horrible se nudil. Šíleně. Když jste největší superpadouch pod sluncem, život vás za chvíli přestane bavit.
Proto ve skrytu duše zajásal, když se na scéně objevil nový superhrdina. Doktor se zrovna chystal vloupat do mrakodrapu v New Yorku zdobeném velkým "A". Do cesty se mu ale postavil vysoký svalnatý pohledný blonďák.
“Střez se, Doktore Horrible! Jsem Steel Man a přišel jsem tě rozdrtit!”
“Steel Man? To jako fakt, chlape?”
Blonďákovi na tvářích vykvetl ruměnec. Bylo to svým způsobem roztomilé. Zkoumavě pohlédl na svůj ocelový oblek. Pokrčil rameny a rozpačitě se pousmál.
“Co na to říct… železo už bylo zabrané.”

Již poněkolikáté si upravila oblečení. Zaujala správný postoj a vyčkávala.
Její protivník se objevil záhy.
Všímala si pohybu jeho rukou, směru jeho pohledu a pak zaútočila. Obratně vykrývala jeho výpady, až se jí nakonec povedlo srazit ho k zemi.
“Další,” poručila. Muž se odbelhal pryč.
“Zdravím,” prohodil nově příchozí mladík. Usmál se na ni. “Já jsem…”
“Tohle je anonymní seznamka,” vyštěkla. “Tvé jméno mě zajímá pouze v případě, že v souboji zvítězíš. Pak se vezmeme a budeme klanu zabijáků společně vládnout až do smrti. Pokud se ti to nelíbí, odejdi.”
Mlčky přikývl a vytáhl meč.
***
Za půl roku byli svoji.

Žena se neklidně rozhlédla kolem sebe. Dříve upravené vlasy jí nyní nedbale poletovaly kolem obličeje.
Kdesi mezi stromy uslyšela divný zvuk. Zachvěla se.
Proč jsem si jenom nedávala větší pozor! Takhle se ztratit! Vynadala si.
Jako naschvál tento les neznala. Slýchala o něm roztodivné historky a chtěla ho navštívit. Zvědavost ji zase jednou doběhla.
Větve se znenadání rozhrnuly a do cesty jí vstoupila mladá, asi dvacetiletá dívka.
“Promiňte, nevíte, kde to jsem? Asi jsem zabloudila. Jmenuji se Elizabeth Bennetová.”
***
Ne! Škrtla Jane Austenová rezolutně celý odstavec. Proč jsem si jen myslela, že psát fanfikci sama na sebe je dobrý nápad?

Jim se zhluboka nadechl.
Nemusel čekat dlouho. Spockovo obočí vylétlo nahoru v charakteristickém gestu.
“Jime, nejsem si jist, zdali jde o vhodný postup.”
“Ale Spocku,” zašeptal Jim, protože se právě nacházeli na nepřátelské lodi a mohl je záhy někdo objevit, “bude to zábava!”
Spockovo obočí se chystalo každým okamžikem odletět z jeho obličeje.
“Tvá a má definice zábavy se značně liší. Rovněž by se dalo polemizovat, jestli na podobné aktivity nejsme již moc staří.”
“Nikdy,” zašeptal Jim, chytl Spocka za ruku, ignoroval Vulkáncovo zalapání po dechu (které Spock samozřejmě později popře, ale Jim ví lépe) a vtáhl ho za závěs.

“Raggedy man… goodbye!.”
Ta slova mu znějí v mysli jako zaklínadlo.
Poté, co za sebou nechá spoustu mrtvých i opuštěných, Jedenáctý Doctor odvrátí zrak a předstírá, že zlo nevidí.
***
“Goodbye… John!”
Stojí na ulici, v rukou bezmocně svírá telefon, z něhož zaznívá hlas jeho nejlepšího přítele. Nemůže udělat nic, aby zastavil jeho pád.
Poté, co ztratí Sherlocka, si John zacpe uši a předstírá, že zlo neslyší.
***
“Arthur!”
Poté, co mu Arthur zemře v náručí, Merlin se zatvrdí.
Bloudí světem, nemůže zemřít a nedokáže s nikým hovořit. Nechce mluvit a dát průchod zlu, které ho stravuje zevnitř.
Jmenuje se zlomené srdce.

Z hlubin TARDIS se již několik dní ozývaly podivné zvuky, které zněly, jako kdyby se pářil DALEK s nosorožcem se vzteklinou.
Donna se nakonec odhodlala k akci. Vydala se po Doctorových stopách a došla do malé dílny přecpané věcmi. Okamžitě ji upoutal přístroj ve ve tvaru obrovského banánu.
“Co to je?”
“Můj nový vynález!” rozzářil se Doctor. Navzdory svému nadšení vypadal podivně zelený. “Produkuje ovoce se schopností komunikace!” Sloupl slupku z banánu, který z přístroje vypadl, a začal ho jíst.
“Ehm, Doctore…”
Donna začala couvat, když nosorožec s DALEKem znovu zahájili své hrátky.
“Myslím, že se s tebou bavit nechce…”

Možnost stát se slaměným vdovcem by měl uvítat každý muž.
Nick představoval výjimku potvrzující pravidlo. Prázdné pokoje jejich společného domu se na něj výsměšně šklebily. Kdykoliv zavřel oči, vybavil si zkřivené obličeje lidí, kteří byli přesvědčeni, že zavraždil svou ženu.
Nedokázal je přesvědčit, že pouze zmizela, dobrovolně odjela. Kdo by také věřil tomu, že dokonalá sladká Amy nafingovala svou vlastní smrt? Něco podobného by dokázal udělat jen někdo s chorým mozkem a Amy si dávala zatraceně pozor, aby nikdo nepoznal, jak je ve skutečnosti vyšinutá.
Nick ale zjistil, že sám musí být ještě větší blázen. Stýskalo se mu po ní.

Zůstal stát před bariérou, která mu bránila v slastném vykoupení.
Možných řešení se nabízelo mnoho, ale při bližším pohledu žádné neobstálo. Netušil, kam až sahají hranice jeho schopností a omezení zároveň. Neměl potuchy, co všechno může udělat, aniž by narušil kouzelné pouto vázající ho k životu.
Tak vyčkával. A čas zatím nemilosrdně ubíhal…
O nespočet smrtí později
Poté, co Jack strávil skoro 2000 let pohřbený pod Cardiffem, již věděl, že jeho schopnost žádné hranice nemá. A pokud ano, byly kdesi v dáli, kam nedokázal dohlédnout.
Tak žil dál a ztrácel každého, na kom mu záleželo. A čas zatím nemilosrdně ubíhal.

Trpíte občas spalující nudou?
Nikdy více!
Cítíte, že vám okolí nerozumí?
Nikdy více!
Myslíte, že si vás ostatní dostatečně neváží?
Nikdy více!
Zažili jste zklamání?
Nikdy více!
Dostalo se vám někdy posměchu?
Nikdy více!
Utrpěla vaše sebedůvěra silnou ránu?
Nikdy více!
Zavolejte J. Harknesse na číslo…
Značka: Je větší zevnitř.

Jedna sestra byla krásnější než druhá.
Všechny se pyšnily zářivým mládím, jaké by jim mohl každý závidět. Z tváře líbeznější než samo nebe hleděly blankytně modré oči, sytě zelené nebo hluboce hnědé. Občas hrály do zlata a vypadalo to, že mění barvu.
Stejně úchvatná podívaná byla na jejich vlasy. Ach, jejich vlasy! Dlouhé, splývající až ke štíhlým kotníkům. Vlnité i rovné. Plavé i tmavé. A hlavně vždy dokonale upravené, ať už svítilo slunce nebo pršelo.
Byly prostě dokonalé. Každý byl jimi ihned okouzlen. Král si svých krásných dcer velice cenil. Více než nejlepší armády.
Jeho dokonalé dcerušky byly totiž masožravé.

Doctor vždy nešel pro trefné slovo daleko. Přicházela mu sama na jazyk. Jedna nekompromisní poznámka za druhou, kterou dokázal spolehlivě usměrnit své protivníky.
Nyní stojí naproti Amy, která na něj hledí se slzami v očích, “Raggedy man… goodbye!” a je pryč, jen ticho zůstává.
***
Jack vždy nešel pro trefné slovo daleko. Přicházela mu sama na jazyk. Svádění se v jeho podání stávalo záležitostí připomínající magii. Nikdo ji neovládal lépe než on.
Nyní klečí nad Iantovým tělem, hledí na něj s palčivou prosbou v očích, “pssst,” splyne mu ze rtů, když Gwen chce promluvit, už není co říct, jen ticho zůstává…

Jeden úder následuje druhý. Jim usilovně boxuje. Začínají se mu dělat mžitky před očima. Nedbá toho.
Nedokáže se zastavit. Cítí bolest v rukou, nohou, celém těle. Nic nedokáže přehlušit pocit, který mu svírá hrdlo a leží na prsou jako kámen.
Fyzická námaha nepomáhá. Nedokáže si ublížit natolik, aby to cokoliv změnilo.
Jim přestane. Zastaví se, opře se rukama o stěnu. Kousne se do rtu, až mu vytryskne krev.
Kdysi mu přezdívali Mlátička. Nyní všechna minulá vítězství blednou. Rozhodující bitku prohrál.
Síly ho zradí a sklouzne na zem. Hlava se mu motá.
“Spocku…”
Pokud mu snad vytrysknou slzy, nikdo to nevidí.

“Už toho mám dost!” vybuchl Doctor. Zastavil se, založil ruce v bok a zabořil se patami do sněhu.
Jack, který doposud obezřetně kráčel v dostatečné vzdálenosti za Doctorem, ho dohnal. “No tak. Víš moc dobře, že když jim nedodáme, co chtějí, nikdy nám nepomůžou všechny ty uvězněné nebožáky zachránit.”
“To já vím,” Doctorův hlas zjemněl. “Proč ale chtějí zrovna mrkev? A v zimě?”
“S mrkví se dá dělat spousta věcí…” zamumlal Jack. Jeho hlas zněl zasněně.
“Jacku…” pronesl Doctor varovně.
Později v TARDIS
“Takže když jsme tento úkol úspěšně zvládli, můžu ti ukázat, co všechno se dá s mrkví dělat?”

Když poprvé uslyšel vulkánštinu, nijak blíže ho nezaujala a nevěnoval jí pozornost. Byl příliš mladý a zahleděný sám do sebe, než aby dokázal ocenit její krásu.
Detailnější pozornost jí začal věnovat až v průběhu studií na Starfleet Academy. Zpočátku víceméně z nudy se zapsal na kurz, který vyučoval starý Vulkánec. Pokud šlo vůbec o nějakém Vulkánci prohlásit, že se chová přívětivě, byl to tento profesor, který Jimovi dokázal vštípit zájem o detaily vulkánského jazyka.
Ale teprve poté, co se Spock stal jeho prvním důstojníkem a přítelem, Jim plně dokázal ocenit ducha a krásu vulkánštiny. Stačilo k tomu jediné slovo: t'hy'la.