Moje články

Nahrazuji téma Co je psáno, to je dáno.

Lásko,

nezasloužím si tě takto nazývat.

Ale ještě předtím, než se tento vzkaz rozplyne v čase, ti musím něco říct.

Dobře si uvědomuji, co jsem udělala.

A můžeš mi věřit, že bych to udělala znovu. A znovu.

Stejně jako ty dělám vše proto, abych přežila.

A nikdy nepřestanu.

Mrzí mě jen... že jsem ti toto všechno (a ještě něco málo navíc, to nejdůležitější, co tu nemohu napsat) neřekla, když jsem měla ještě čas. Možná jsem byla hloupá, možná ne, možná se věci mohly stát jinak, ale sama tomu nevěřím. Nejspíš ani nechci, protože to příliš bolí.

Navždy na viděnou,

A.

Nahrazuji téma Pokrevní bratři.

***

Byli si tak podobní a přesto každý jiný.

(netušila proč... i když měla teorii)

První k ní mnohem více seděl povahově. Se vší jeho rozmarnou krutostí, něžným opovržením a láskyplnou nenávistí.

(možná také proto se rozhodla, že ho získá)

Druhý byl... jiný. Kde první zareagoval výbušně, druhý zůstal mlčet. Kde první nemilosrdně kalkuloval, druhý se poddal chladné lhostejnosti.

(tyto protiklady ji mátly a občas téměř rozčilovaly)

Po čase nicméně přišla na to, že největší rozdíl mezi nimi nespočíval v tom, jak vypadali, ani jak se chovali.

Avšak v tom, že zatímco ji jeden vášnivě miloval, ten druhý to nikdy nedokázal.

"Chtěl jsem ti něco dát... za všechno, co se stalo."

Hledím na tvou nataženou dlaň, v níž leží jeden červený karafiát. A když zvednu oči, ty tvé jsou vážné a smutné.

"To myslíš vážně?"

Tvá ruka zůstane na místě, ale zatváříš se zmateně. "Nerozumím."

"Samozřejmě že ne. Donutil jsi mě k tomu, abych se stala tím, kým jsem... a pak mi dáš kytku? Kytku?" cítím, kterak ve mně vzrůstá vztek a bezděky se kousnu do rtu.

"Je mi to líto," zašeptáš.

Cosi ve mně se konečně zlomí a po tváři mi steče slza.

"Já vím... ale už včera bylo pozdě."

"Už ti někdy někdo řekl, že tančíš na tenkém ledě?"

"Zatím nikdo. Ale potkala jsem mnoho, kteří si to mysleli."

Tvé rty se zkroutí do úsměvu, ale hnědé oči zůstanou vážné. Přistoupíš blíž a ztišíš hlas.

"Nedělám si legraci. Měla bys být opatrnější."

"Nemůžu si pomoct. To tys mě udělal takovou, jaká jsem," namítnu, ačkoliv vím, že je to lež. Toto všechno jsem si na sebe přivolala sama. Jediný pohled do tvého obličeje mi řekne, že si to uvědomuješ stejně dobře jako já.

"Pojď," natáhneš ke mně ruku. Na pár vteřin zaváhám, ale pak ji uchopím.

Je hebká a chladí.

Komu by se nelíbilo, že je drabble česko-anglické, věřte, že je podle skutečné události a přeložením by onen dialog jaksi... ztratil smysl.

Nahrazuji téma č. 15 Co je psáno, to je dáno.

***

"I bet I can defeat you."

"Dream on, love!"

Hrobové ticho proťalo křupání písku pod dopadajícími podrážkami. Utíkající dívka se zastavila teprve u lavičky, zastrčila si neposlušný pramen vlasů za ucho a pohlédla zpět.

"See? Told you."

Chlapec se k ní po chvilce připojil a rezignovaně pokrčil rameny.

"Alright, you won."

Zeširoka se na něj usmála.

"I always do. And you know what?"

"What?"

"I want a song as a reward. Write one for me, will you?"

Vysmekla se jeho sevření, se smíchem se znovu rozběhla a chlapec za ní zůstal hledět, dokud poslední záblesk zelených šatů nezmizel v dáli.

Oba nehybně stojíme a já ti hledím do tváře, znovu po mnoha letech.

Nezapomínám však, že nemáme mnoho času. Úsvit se blíží.

Natáhnu k tobě ruku. Smutně se pousměješ a zavrtíš hlavou.

"Chápu," ušklíbnu se hořce. "Takže toto je odpověď na má přání? Pár minut do svítání, bez dotyků, beze slov... to jsem chtěla tak moc?"

Nemá ale cenu si stěžovat. Hovořím jako o překot, abych stihla říct vše, co je potřeba.

To nejdůležitější však stejně říct nestihnu. Obloha se zbarví do ruda, má vlastní krev ztuhne v led a než se stačím vzpamatovat, jsem znovu sama.

Na jak dlouho?

Nahrazuji téma Rodinná podoba.

"Kdo si myslíš, že jsem?"

Otočíš se a tvé velké oči se rozšíří překvapením. Mé rty se v reakci na tvůj výraz zkroutí do pobaveného úšklebku.

"Bonjour, mon amie," pozdravím s lehkou úklonou. Když se narovnám, pozorně si tě prohlédnu.

Vypadáš jako já (geny se nezapřou), ale zde naše podoba končí. Tvé oči nesou stopy mládí, zářného a jasného, kdežto ty mé... škoda mluvit.

Natáhneš ke mně ruku a pak ji necháš klesnout. "Já..."

"Jsem právě udělala největší chybu ve svém životě," doplním chmurně.

To tě vzpamatuje a vrhneš na mě vzpurný pohled. "Ano? A jakou?"

"Začala jsi ho milovat."

Něžně tě pohladím po tváři.

Máš zavřené oči, ale nespíš. Za dobu, co jsme spolu, jsem se naučila rozlišovat každičkou změnu v tvém dýchání, pohybech i chování.

Proto mě nepřekvapí, když tvá ramena ztuhnou a nyní otevřené zelené oči potemní obavami.

"Vím," odpovím na nevyslovenou otázku. "Nemohu být tou, kterou po mě chceš."

"Cožpak nechceš být mou královnou?" zeptáš se. Téměř jako dítě, kterému sebrali oblíbenou hračku.

Téměř.

Usměji se a políbím tě. "Chci, ale oni mi to nedovolí. Stačí, když mě budeš jako jednu uctívat."

"Navždy," slíbíš vážně a polibek mi vrátíš.

Navždy... kolikrát už jsem to jen slyšela?

Ačkoliv jsem podobnou chvíli zažila již mnohokrát, stále nevím, jak se cítím.

Sedím bez hnutí, ve tváři nevzrušený výraz. Dokonalý obraz klidu.

Jen mé oči mě prozradí, když pohledem zabloudím k okénku, za nímž se rozprostírá soumrak. Jen mé oči by mě prozradily… už z toho důvodu jsem si navykla je poslední dobou ukrývat za slunečními brýlemi, slunce, neslunce, noc, nenoc.

Co nevidíš, to tě nezraní.

Znovu se odvrátím a vzpomínám, jak ses zatvářil, když jsem ti řekla, že odcházím.

Nebo spíš neřekla. Napsala jsem vzkaz. Zbabělé, vím.

Ale copak na tom záleží? Copak tobě záleží na čemkoliv z tohoto?

Všimneš si, až zmizím?

Já nejsem ona. A nikdy nebudu, co si budeme nalhávat. Na to jsem příliš jiná, pošramocená vzpomínkami, ztracenými sny a roztříštěnými sliby.

Příliš unavená utíkáním.

Přesto se nezastavím, budu utíkat znovu a znovu, dokud mi budou stačit síly… a ještě tisíckrát potom.

Řekl bys mi, kdyby ti to ublížilo?

Nemám jinou možnost. Tuto větu si jako mantru opakuji pokaždé, když mě přepadnou pochybnosti.

Ale jestli je to pravda, proč se nyní cítím, jako kdybych se měla každým okamžikem utopit v ledové vodě?

A proč jsem na to přišla až nyní, kdy už je příliš pozdě?

Znovu?

"Šel bych za tebou až na konec světa, víš." Pronesl jednou zasněně.

Usmála se na něj uznale a podala mu ruku. "Tak pojď," pronesla s potutelným úsměvem a povytáhla obočí. "Jestli si tedy troufáš."

Zaváhal, ale nakonec její ruku přijal a odešli. Jenže ani jeden z nich si v onu chvíli neuvědomil, že věčnost málokdy opravdu trvá věčně.

A tak zanedlouho kráčela jen ona. S věčným slibem v sobě, že dokud živa bude, tak utíkat nepřestane.

Ačkoliv patřila k těm, kteří problém s porušováním slibů nemají, zařekla se, že tomuto se nic podobného nestane.

A také se to nikdy nestalo.

"Přestaň!"

Navzdory tvému ostrému tónu stále stojíš několik metrů ode mě, skoro jako kdyby ses bál (ale nebojíš).

Vím, že to myslíš dobře, ale vztek mě příliš zaslepuje, než abych se dokázala uklidnit.

Z náhlého impulsu udělám pár kroků dopředu a vstoupím do tvého osobního prostoru. Tvé vyčítavé hnědé oči jsou nyní mnohem blíž a ty mé se do nich bezostyšně zaboří.

"Tak mě zastav," zašeptám a v mém hlase zazní jasná výzva.

Nejhorší je, že si občas opravdu přeji, abys to dokázal, než svým běsněním zničím vše okolo a především sebe samotnou. Ale jak zastavíte bouři, když už vypukla?

Jsou dny, kdy na sebe nedokáže podívat, aniž by se neproklínala.

V ony dny utíká ještě rychleji než obyčejně. Tak dlouho, dokud jí nedojde dech a musí se znovu zastavit.

V ony dny se vyhýbá lidem. Jednoduchost jejich existence jí připomíná, jak moc je její vlastní nepřirozená.

V ony dny se občas (na zlomky sekund, ale přece) nenávidí a ví, že by vesmíru prospělo, kdyby již nebyla. Jenom fér, vzhledem ke všemu, co udělala.

(Sebe)vražda tyrana není zločinem. (Sebe)láska ano. A ačkoliv ona sebou samou v některé dny opovrhuje, po zbytek věčnosti se příliš miluje, než aby něco podobného udělala.

Vím, že je to již podruhé ke stejnému tématu, ale neodolala jsem, snad to není proti pravidlům. Bodík mi samozřejmě stačí jeden :)

Vyrůstala jsem v době, kdy se ještě našlo několik pomýlených, kteří uznávali onen takřka vymizelý ideál rytířství.

Lišili se jeden od druhého, samozřejmě. Setkala jsem se s těmi, kteří po nocích psali romantické básně… a na straně druhé tu byli ti, pro něž se něžné gesto rovnalo pohození hlavy směrem k ložnici.

Nezúčastněně jsem se svým pozorováním bavila. Až pak jednou...

„Zatančíme si?“

Byl mladý, hezký a očividně mě zbožňoval. Dokonce mi ani nevadilo, že není oním hrdinou z dávných příběhů.

Hrdinové v té době již patřili mezi ohrožený druh, tak jsem řekla ano… a ztratila jsem samu sebe poprvé.

Neotočíš se, ani když se zhluboka nadechnu.

Potlačuji dětinskou potřebu natáhnout ruku vpřed, když promluvím. "Já..."

(se omlouvám, nedořeknu, avšak ty dokážeš číst i umlčená slova)

"Vím, že to nebyla tvá vina. Mám, co jsem chtěla." Dodám hořce a obrátím se k východu.

(zoufale toužím po tom, abys mě zastavil. Ale to ty neuděláš. Neodpouštíš těm, kteří tě zklamali)

Přesto jsem opravdu ráda, že jsem tě potkala. Nebýt tebe, nezbylo by ze mně nic a jestli jsem si jednu věc ujasnila již dávno, je to vědomí, že jakákoliv forma existence je lepší než žádná.

Navzdory tomu, že máte svázaná křídla.