Moje články

Miloval ji. Vážně. Přesto s jeho novou láskou bylo těžké pořízení. Když si něco usmyslila, nedalo se s ní domluvit. Jako třeba nyní.

"Žádám satisfakci. Urazil moji čest." Prskala na Korinťana.

"Co řekl?"

"Že sem nepatřím. Mám stejné právo tu být jako kdokoliv jiný. Kdybych tady nebyla, tak už tady nejsem a stýskalo by se ti po mně."

"Samozřejmě, lásko." Morfeus probodl Korinťana pohledem. Noční můra měla dostatek slušnosti se zatvářit zahanbeně.

"Měl bys ho proměnit v slepici."

"Opravdu bys chtěla jíst vejce snesená jím?"

"Sakra. Máš pravdu."

Tak aspoň Korinťana nakopla do rozkroku.

Morfeus předstíral, že se vůbec nezasmál.

"Bella se zbláznila. Pomoc."

Alice si do telefonu dramaticky povzdechla. Což bylo o to výmluvnější, protože nepotřebovala dýchat. "Co jsi provedl tentokrát?"

"Proč automaticky předpokládáš, že je to moje vina?"

"Protože tě znám. Vyklop to."

"Fajn." Zabrblal Edward. "Sbalila všechno moje oblečení do kufru a hodila ho do moře."

Aliciny rty zacukaly. "Chápu. Uvedla důvod?"

"Řekla, že se oblékám jako starý mladý. A že i když je mi přes 100 let, nemusím tak vypadat."

"A co jsi udělal?"

"Co bych mohl udělat? Hodil jsem jí na hlavu moje bačkory."

"... Víš o tom, že vlastnictví bačkor akorát potvrzuje její slova."

"Zmlkni."

"Učeš si vlasy."

"Uh-huh."

"Přestaň se šklebit."

"Já se nešklebím."

"Šklebíš."

"Ne! Usmívám se."

"Vážně? Vypadá to, jako kdyby ses chystal někoho sežrat."

"Fajn, žádné cenění zubů. Co dál?"

"Použij deodorant. Smrdíš."

"Včera jsem se sprchoval."

"Lžeš. Já tam byl. Vím, že ses na to vykašlal."

"Ty už mě špehuješ i ve sprše?!"

"Musím. Co kdyby se ti něco stalo?"

"Jako co?"

"Třeba by tě mohl napadnout zuřivý jezevec."

"Jezevec. Ve sprše."

"Pššt. Ještě jsem neskončil. A hezky se obleč. Žádné ošuntělé hadry."

"Všechno moje oblečení mi sežrala Godzilla."

"A jo. Já zapomněl. Je čas vyrazit nakupovat!"

"Občas tě nesnáším."

"Prosím, vyměň si se mnou místo."

Můj poloviční bratr povytáhl obočí. "Proč?"

Přešlápl jsem z nohy na nohu. "Víš, že jsem dlouho nebyl na rande," zamumlal jsem. "Nevím, co mám říkat. Co když zjistí, že jsem čaroděj?"

"Co když zjistí, že jsem upír?" opáčil Thomas.

"Ale... Ženy mají raději upíry než čaroděje! Jen si vzpomeň, kolik jich obdivovalo Edwarda Cullena a kolik Harryho Pottera. Edward jasně vyhrává."

"Nemůžu uvěřit, že jsi mě právě přirovnal k té discokouli," zabrblal Thomas. "Fajn, půjdu na to rande naslepo namísto tebe, ale dlužíš mi."

"Co?"

"Duši tvého prvorozeného."

"Uhm... nechtěl bys radši pivo?"

"Platí."

"Hm," zabručela Smrt. Kriticky naklonila hlavu na stranu, zatímco studovala svého mladšího bratra. "Tohle nebude fungovat. Jestli se tě snílci nemají bát, musíš zapracovat na svém zevnějšku. Vylepšit ho."

"Jsem král snů. Ne pohádkový princ," protestoval Sen.

"To neznamená, že musíš vypadat jako strašák do zelí."

"Nevypadám jako strašák do zelí."

"Máš rozcuchané vlasy."

Prohrábl si je rukou.

"Zkus raději hřeben.Taky jsi vyzáblý. Musíš víc jíst."

Zhmotnil stůl plný pochoutek.

Smrt z něj ukradla koblihu. "A smrdí ti z pusy."

Sen povytáhl tmavé obočí. "Opravdu?"

"Jo," zacukaly jí rty.

"Jsi krutá, sestro má."

"Ale stejně jsem tvůj nejoblíbenější sourozenec."

"Pravda."

Neměl by se takhle cítit.

Nedokáže tomu zabránit.

Do jejích snů utíká stále častěji.

Zpravidla se odehrávají v přírodě.

V lese. Koruny stromů mu připomínají zeleň jejích očí.

U jezera. Její kůže se třpytí kapkami vody.

V rozkvetlé zahradě. Květiny nevoní ani zdaleka tak sladce jako ona.

Na pláži pod dotekem zapadajícího slunce. Kde ta dívka zpívá Scarborough Fair.

Každá vteřina v její blízkosti bortí hradby, které kolem sebe postavil.

Až nakonec...

Nedokáže pokušení déle odolat.

"Zpíváš krásně."

Pohlédne na něj. Nevypadá překvapeně, že ho tu vidí. "Děkuji."

"Víš, kdo jsem? Bojíš se mě?"

"Proč bych měla? Jsi můj Sen."

Poslední věc, kterou jsem chtěl o víkendu dělat, byla stát před radou čarodějů v Chicagu a zpovídat se z mých zločinů.

"Harry Dresdene, jste obžalovaný z přechovávání nebezpečné zvěře. Máte právo nevypovídat."

"Ale potom mě odsoudíte automaticky."

"Správně."

"Jakou zvěř myslíte?"

"428 ježků."

"Na mou obhajobu, původně jich bylo jen 17. Malinko se rozmnožili."

"Na tom nezáleží. Buď je během 24 hodin odvezete mimo město, anebo zasáhneme."

Ramena mi poklesla. "Dobře. Znám rezervaci, kde jim bude dobře." Povzdechl jsem si. "Chudák Barbucha."

"Barbucha?"

"Všech 428 ježečků se jmenuje Barbucha."

Klepnutí kladívka. "Případ je tímto raději odložen pro neúnosnou míru absurdnosti!"

Morfeus si byl téměř jistý, že už dlouho neviděl tak podivný sen.

Nacházel se pod vodou. Okolo něj se líně pohybovali kvetoucí koráli. Ryby otevíraly tlamičky. O nohu se mu otřela medúza.

"Promiňte?"

"Hm?" Snící lidská žena na něj pohlédla.

"Proč tohle všechno?"

Povytáhla obočí. "Protože můžu."

"To nedává smysl."

Obrátila oči v sloup. "Koráli jsou tu proto, že mám ráda korály. Je to asociace. Jsem šperkařka."

"Chápu. A co má symbolizovat tohle?" Ukázal na podivný předmět.

"To? To je dildo. Znamená to, že bych si vážně potřebovala zaš*kat."

Morfeus si byl téměř jistý, že se už dlouho tak nečervenal.

"Takovou blbost jsi mohl vymyslet jedině ty."

Doktor se nafoukl jako balon. "No pardon."

"Omluvy ničemu nepomůžou." Zaprskala jsem na něj. "Spíš vymysli, jak se z toho dostaneme."

Zatímco jsme se hádali, hladina kaše v TARDIS rapidně stoupala. Už nám spoutala nohy. Bylo jen otázkou času, než se v ní utopíme.

"Nedá se nic dělat," prohlásil Doktor. "Budeme ji muset sníst."

"Tvůj žaludek je možná zevnitř větší jako ten blbej hrnek, ale můj rozhodně ne."

Doktor mě ignoroval. Ponořil se a začal záplavu kaše pojídat. Pokusila jsem se jí k němu doplavat.

"A pak má člověk věřit technologiím Pánů času."

Můj plán dospěl k závěru.

Celá jsem se namazala šťávou z vepřových steaků. Poté jsem si s potřebnými věcmi zalezla do křoví. Bylo překvapivě pohodlné. Až na slunéčko sedmitečné, které mi lezlo po holém zadku. Lechtalo to.

Naštěstí jsem nemusela čekat dlouho. Edward se vynořil z domu Cullenových. Zvedl hlavu. Nasál vzduch. Vydal se za pachem dobře připraveného zvířete. Tak akorát k sežrání.

Jeden krok.

Druhý.

Třetí.

Přesekla jsem provaz vedoucí k pasti. Na hlavu Edwardovi spadla síť a obalila ho.

Edward povytáhl obočí. "Bello, když jsem říkal, že je načase, aby ses naučila lovit, tohle jsem tím vážně nemyslel."

Začala jsem mít podezření, že Edward Cullen je tak trošku (roztomilý) ťulpas.

Posuďte sami. Od rána stepoval před mým domem, aby mě odvezl do školy.

"Víš o tom, že se tam můžu dopravit sama?"

"Nechtěl jsem, aby ses musela namáhat. Anebo pracovat," zašeptal to poslední slovo, jako kdyby šlo o nadávku.

Povzdechla jsem si. "Mám tě ráda, ale občas jsi staromódní. Příště mi řekneš, že až do svatby si nevrzneme."

Nemyslela jsem si, že upírům mohou zrůžovět špičky uší. Ale člověk se každý den dozvídá něco nového.

"Na druhou stranu... jestli chceš řídit sama..."

Pousmála jsem se. "To je lepší."

A potom se ponožka ocitla v suchu. Ba co víc! Ve zbrusu novém světě. Přistála na hlavě stvoření, které vypadalo jako chodící dýně.

"Šéfe, už nám tady zase prší fusakle!" oznámil Mervyn Pumpkinhead.

"Dej mi ji."

Ponožka vystřídala dočasně majitele. Muž, který ji svíral v rukou, vlastně vůbec nebyl muž. Vypadal jako znepokojivě atraktivní strašák do zelí.

"To si vyprošuji."

Ty mě slyšíš?

"Já slyším myšlenky všech stvoření v mé říši. I tvé, malá ponožko."

Nejsem malá. Jsem zcela dospělá.

"A smrdíš."

Hej! Nesmrdím! No... počkat...

"Tohle bylo zábavné. Ale je načase se rozloučit."

Néééé!

"Tento sen je u konce."

"Takže vy tvrdíte, že kdykoliv někomu utrhnete hlavu, vypadnou z ní vzpomínky."

"Jo. Potřebuju, aby tou dírou hned nepropadly. Chci je ukládat."

"Jistě," přikývl jsem a přemýšlel, co jsem komu udělal, že mám takové klienty.

"Dáváš vůbec pozor?" Ozval se můj návštěvník.

"Pardon. A proč vlastně ty hlavy trháte?"

Věnoval mi pohled typu quel idiot. "Je to má práce. Jsem Trhač."

"Dobře, pane Trhači," přikývl jsem, "k uchování vzpomínek potřebujete..."

Zapomněl jsem, že magickou ampuli, kterou jsem mu chtěl prodat, mi sežral minulý týden dinosaurus (neptejte se).

Tak místo toho Trhač dostal láhev od Coly, do které jsem předtím čůral.

"To je úchvatné."

"Opravdu?"

"Uhm, jo," přikývla jsem nepřesvědčivě. "Kurník. Přesně to, co jsem v království snů vždycky chtěla vidět."

"Nevypadáš příliš nadšeně."

"Ne, ne, tohle je můj nadšený obličej! Vážně!" Pohlédla jsem na slepice okolo. Vypadaly naprosto normálně. Stejně jako slípky, které chovala má babička, když jsem byla dítě. "Jenom jsem zvědavá..."

"Ano?"

"Umějí něco zvláštního?"

Morfeus na mě pohlédl hvězdnýma očima. "Jsou to slepice."

"A...?"

"Snášejí vejce."

"Jo, to mi došlo. Ale nechápu, co je na tom k vidění."

"Sečkej okamžik."

Tak jsem sečkala. Jedna ze slepic vyprdla dračí vejce.

"Jsi úžasný, ale vážně nerozumíš biologii pozemských živočichů."

"Panebože!"

"Co se děje?" Probudil jsem se. Karrin poprvé strávila noc v mém bytě. Nyní stála bosá v kuchyni a cosi hledala.

"Harry, to snad nemyslíš vážně." Otočila se ke mně. "Chceš mi říct, že nemáš kávu?"

"A jo." Rozpačitě jsem se poškrábal ve vlasech. "Asi… došla."

"Nemáš tu ani jídlo."

"A co je tohle?" Vítězoslavně jsem otevřel ledničku. Vykoukl na mě shnilý pomeranč a useknutá ruka.

"Nebudu se ptát," Karrin si povzdechla.

"Není to tak, jak to vypadá!"

"Řekla jsem, že se nebudu ptát! Ale s tím nedostatkem kávy něco udělej."

"Dobře," slíbil jsem. "Ale napřed..." 

Políbil jsem ji.

Některé věci mu nikdy nedokážeš... nemůžeš říct.

Ráda tě vídám ve svých snech.

Místo toho ho přivítáš s rozechvělým úsměvem.

Tvoje oči jsou jako noční nebe. Překrásné.

Místo toho se do nich zadíváš na tak dlouho, až zapomeneš, co jsi chtěla udělat.

Ráda bych tě držela za ruku.

Místo toho se spokojíš s tím, že mu hodíš na hlavu sněhovou kouli a utečeš.

Mrzí mě, že nemůžu žít navždy.

Protože on je nekonečný... a ty jsi jenom člověk.

Ale ta nejdůležitější věta, kterou by bylo zbytečné vyslovit nahlas:

Miluji tě. I když bych neměla.

Protože on to už dávno ví.

Největší útěchu Morfeus nacházel ve své nekonečné knihovně snů.

Když procházel mezi regály, nikdo ho neobtěžoval. Mohl strávit celé hodiny začtený do příběhů snílků a jejich osudů.

Až dokud se jednoho dne neobjevily na poličkách nové knihy.

Morfeovo obočí vystřelilo vzhůru. "Luciene!"

Postarší knihovník vykoukl zpoza rohu. "Ano, můj pane?"

"Co to má být?"

Lucien zamžoural na tituly. Jak se Pán snů zamiloval. Flirtování s lidmi pro začátečníky. Kolik pih má na obličeji? A další zajímavosti.

"Uhm, vypadá to, že váš zájem o tu smrtelnou ženu neušel pozornosti knihovny."

Morfeus si povzdechl. "Možná bych místo čtení měl raději začít háčkovat."

"Na vědomí se dává, že Harry Dresden přijímá nabídky k sňatku."

To ohlásila moje nechtěná šéfová, zimní královna Mab.

Netušil jsem, jakou melu tím způsobí.

Když jsem ráno dorazil do kanceláře, vinul se před ní kilometr dlouhý zástup žen všeho věku i velikosti. Ne všechny měly dvě nohy.

Povzdechl jsem si. Tohle mi byl Hádes dlužný.

"První!"

Kandidátka se vplazila dovnitř. "Hašahašaši!" zasyčela a olízla mi tvář rozeklaným jazykem.

"Další!"

Postupně se u mě vystřídaly:

• mumie omotaná v toaletním papíru
• Lochneska
• Frankensteinova exnevěsta
• fenka Baskervillská

Když odešla poslední kandidátka, poprvé v životě jsem někoho chtěl proměnit v žábu.

Sám sebe.

Proč jsem si myslela, že je dobrý nápad jít na tuto hostinu? Mělo mi být jasné, že na ni nejsem dost nóbl.

Ostatní hosté decentně uždibávali pohoštění. Pohlédla jsem na svou miniaturní porci. Hlasitě mi zakručelo v žaludku. Náš hostitel se právě bavil se svou sestrou. To byla má šance! Zapadla jsem pod stůl a vytáhla z kapsy grilované kuře.

CHRAMST. CHRAMST. CHRAMST.

Lord Morfeus si decentně odkašlal.

CHRAMST. CHRAMST. CHRAMST.

"Promiňte?"

CHRAMST. CHRAMST. CHRAMST.

Odhrnul ubrus a odhalil mě.

"Áááá!" Vyjekla jsem. Kuře mi vylétlo z ruky a přistálo v jeho vlasech.

A takhle jsem poznala svého budoucího manžela.

"Harry, vyžehlíš to? Díky!"

A kruci. Přesně tohohle jsem se bál. Zatím jsem zvládal své postižení nějak zamaskovat. Místo používání sporáku jsem pro mou novou přítelkyni připravoval maso na grilu. Griloval jsem, až se ze mě kouřilo.

Místo dívání se na filmy na počítači jsme chodili do kina, kde jsem si sedal co nejdál od projektoru. A po městě jsem ji vozil zásadně na kole. Elektrické přístroje čaroděje vážně nemusí.

Jenže teď...

"Můžeš to vyžehlit?"

Polkl jsem nasucho. 

"Ano, lásko."

Popadl jsem žehličku. Přece to zvládnu! Jsem Harry Dresden, jediný čaroděj a detektiv v Chicagu. Já...

Žehlička vybuchla.

"Už zase!"

"Co bylo dřív... sen anebo ty?"

"Obojí. Zrodil jsem se zároveň s prvním snem."

"To nedává smysl. Takže ses narodil potom, co se o tobě někomu zdálo? Protože snít o tobě... to je občas noční můra. Pardon."

Morfeus mi věnoval útrpný pohled. "Připomeň mi, proč tě toleruji."

"Protože jsem tvůj nejoblíbenější smrtelník."

"Nepravděpodobné."

"Hej!" Zaprotestovala jsem. "Ale zpět k věci. Jak to funguje? Co bylo dřív... vejce anebo slepice?"

"Jsem v tomhle scénáři já vejce anebo slepice?"

"Jsi obojí. V tom je ten paradox."

"Myslím, že nerozumíš, co to slovo znamená."

"Sklapni a polib mě, ty moje vejce."

Povzdechl si.

"Nepřipravím tě o duši."

Bella protočila oči v sloup. Ale jen malinko, aby to Edward neviděl. Milovala ho, opravdu, ale on dokázal být tak citlivý. "Já jenom chci, abychom se milovali ještě před svatbou. Není to hřích."

"Ne. V dobré víře to prostě nemůžu udělat," trval na svém Edward. "Není to morální. Navíc bych ti mohl ublížit."

"Co když se obleču jako školačka?" navrhla Bella.

"Bello, ty ale chodíš do školy."

"Co když se obleču jako obří dýně?"

"Dýně?"

"Však víš... Protože jsi vegetarián."

"Ano. Ale nepiju chlorofyl."

"Co když se převleču za jelena?"

Aby ji umlčel, raději ji políbil.

"Kdysi dávno... před dvěma staletími..."

Lambert se ušklíbl. "Nuda."

"Neruš, Lamberte," napomenul ho Eskel. "Mě to zajímá."

"Žila Aen Elle princezna. Jmenovala se Lara Dorren..."

Avallac'h se odmlčel. Pokaždé když vyslovil její jméno, ho bolestivě píchlo u srdce.

"A co se stalo dál?" pobídl ho Vesemir.

"Měli jsme se vzít," pronesl tiše Avallac'h. "Ale Lara se zamilovala do lidského mága. Porodila jeho dítě. A potom… jste ji zabili."

"Sakra," protáhl Lambert. "To je..."

"Pohádka pro ostatní. Ale realita pro mě," dořekl Avallac'h. "Omluvte mě." Vzdálil se.

Když jeho kroky odezněly, Lambert si přihnul medoviny. "Hmm. O Sněhurce by byla lepší."

"Zemřeš strašlivou smrtí."

"Řekni mi něco, co nevím," povzdechl si Harry.

"A budeš u toho fakt blbě oháknutej."

"To není nic nového." Harry pohladil svůj ošuntělý kabát.

"Budeš trpět, ale báječně si to užiješ."

"Skvělé. Takže si na mě smlsnou upíři. Když člověka vysávají, tak z toho má pomalu orgasmus."

"Nepřerušuj pořád. Potkáš pohledného tmavého cizince."

"Toho už jsem potkal. Je to Thomas. Můj poloviční, mnohem krásnější bratr. Parchant jeden."

"A dost!" Harryho učednice Molly praštila křišťálovou koulí. "To je naposledy, co pro tebe věštím. Jsi nevděčné publikum."

"Aspoň mě nebudeš muset trpět dlouho, když teda zemřu tou strašlivou smrtí."

Edward předstíral, že je mramorová socha.

Příliš mu to nevycházelo.

Jeho chlupatí nepřátelé se na něj vrhli ve velkém.

Byli všude!

Tlapy se dotýkaly jeho těla.

Jazyky ho olizovaly.

Zuby se snažily ho okusovat.

Edward zažíval muka.

A Bella... se tomu smála. Až se za břicho popadala.

"Nepomáháš," zašeptal Edward zhrzeně.

"Promiň," Bella ho pohladila po ruce. Koutky rtů jí pořád cukaly. "Ale netušila jsem, že se bojíš štěňat a budeš se snažit před nimi schovat. Přitom to byl tvůj nápad najít štěňátko v útulku a vzít si ho domů."

"A už nyní toho lituji. Nepořídíme si radši želvu?"

"Ne."

"Brzdi!"

"Proč?"

"Budu zvracet!"

Morfeus si povzdechl. Jediným mávnutím bledé ruky zastavil kolotoč, na kterém mě chtěl povozit.

"To je lepší. Co teď?"

Neměla jsem se ptát. Morfeus se pokusil vystřelit mi růži. Netrefil se. Místo toho střelil do hlavy sen, který stánek obsluhoval.

"Au," prohlásil jeho výtvor a skácel se k zemi.

"Bude žít?"

"Zde nikdo neumírá," odvětil Morfeus.

"Kromě tvé důstojnosti," potlačila jsem úsměv.

Do třetice všeho zlého mě vzal do strašidelného hradu. Když proti nám vyrazila jeho sestra – živá, ne figurína –, Morfeus zaječel jako malá holka.

"Uhm, možná bychom vážně měli zpomalit a jít třeba krmit holuby?"

"Nejslabší, máte padáka!"

Pohlédnou jeden na druhého. V očích se jim zrcadlí hrůza. Tohle je horší než obyčejný vyhazov. Kdo neprojde do dalšího kola… poletí.

Doslova.

Z letadla.

Bez padáku.

Dr. Horrible se odváží promluvit jako první. "Jak poznáme, kdo je nejslabší?"

"Pfffptpfptpffffp," zaržá Bad Horse.

"Podle toho, kdo za 24 hodin zničí nejmenší počet nepřátel," přeloží jeho pravá ruka.

Nebo spíš... pravé kopyto.

Dr. Horrible se odvážně vrhne do akce. Toho bohdá nebude, aby z boje utíkal!

Jeho chrabrý plán zničit všechny fanoušky reality show mu překazí nepřítel horší než Kapitán Kladivo.

Ty zatracené pořady se šíří přes torrenty.

"Dej mi pusu."

"Ne."

"Proč ne?"

"Páchne ti z pusy."

"Nepáchne!"

"Páchne!"

"To odvoláš!"

"Neodvolám!"

"Já to řeknu tatínkovi a ten ti vyhlásí válku!"

"Ha! Tvůj tatínek je i můj tatínek!"

"Počkej, vážně?"

"Ano. Svedl moji matku tak, že se proměnil v divoké prase. Když ji honil lesem, zakopla a spadla do kupky hnoje."

"... A mně říkáš, že smrdím?"

"Neřekla jsem, že smrdíš. Řekla jsem, že ti táhne z pusy. To je rozdíl."

"No jistě. Vsadím se, že se jenom stydíš, protože nevíš, jak se líbat. A polibek Slunce by tě zahanbil."

"Jo, to si říkej dál, Apollo."

"Hej!"

"Cha!"

"Tak si tam teda jdi, ale pak se nediv," protočila Yennefer oči v sloup, když Geralt zmínil pánský večírek na Kaer Morhen s ostatními zaklínači.

Tak Geralt teda šel.

Že měl Yennefer poslouchat, se ukázalo hned následujícího dne. Během noci:

• se Geralt opil a navlékl do dámských šatů
• vyznal Lambertovi lásku
• pokoušel se teleskopem zavolat čarodějkám, ale místo toho se dovolal na něčí záchod
• tančil s kozou
• nechal si nakreslit od Eskela knír nesmazatelným inkoustem

"Neříkala jsem to? Já jsem to říkala," prohlásila Yennefer ráno.

"Yen, ignoruj Geraltovo chování. Je ještě mladý a nevybouřený."

"Sklapni, Lamberte."

"Takže už mě nemiluješ?"

Když se Smrt rozhodla vytvořit Vánoce, strhla se očekávaná vlna protestů.

"To nemyslíš vážně," zaúpěla Zoufalství a zabořila obličej do pudingu. "Radost!"

Ani ostatní sourozenci se netvářili o moc nadšeněji. Jedinou výjimku představovala Šílenství, která poletovala okolo a snažila se chytit zlaté prasátko.

Zlaté prasátko zachrochtalo a schovalo se pod stolem. Vykálelo se Snu na boty.

Sen si povzdechl. "Sestro..."

"Počkej, než to vzdáš, musíme si rozdat dárky! Na!" Vrazila mu Smrt do ruky balíček.

S vpravdě útrpným výrazem ho Sen otevřel.

Uvnitř byla menší krabice a uvnitř ní ještě menší a uvnitř...

A pokud Sen neumřel, rozbaluje ji dodnes.

John Watson považoval sám sebe za trpělivého člověka.

Ale jeho trpělivost právě přetekla.

Jeho nový spolubydlící, Sherlock Holmes, pořád vrzal.

Vrzal ráno.

Vrzal během oběda.

Vrzal namísto odpoledního čaje o páté.

Vrzal v noci.

Vrzal o svátcích.

Vrzal v pracovní dny.

Vrzal na střeše.

Vrzal v koupelně.

Vrzal v obýváku.

Vrzal v kuchyni.

Při vzácných příležitostech vrzal i v Johnově ložnici.

John nikdy nepotkal člověka s takovým apetýtem k vrzání.

Nakonec se rozhodl Sherlocka konfrontovat. "Můžeš s tím vrzáním přestat?"

"Je to rozptýlení, když jsem osamělý," namítl Sherlock a vytáhl housle.

John se ze zoufalství rozhodl si se Sherlockem vrznout.

"Sečtěme se, jestli jsme všichni," prohlásil Geralt.

Milva se ušklíbla a dál leštila tětivu. "Chlapi. Furt chtějí něco počítat a žvanit."

Geralt ji hrdinsky ignoroval. "Jsou přítomní trpaslíci?"

"Oi, my nejsme trpaslíci! My máme naprosto přirozenou velikost! I naše přirození mají naprosto přirozenou velikost!" Zamávali trpaslíci lahvemi medoviny.

"Beru to jako ano," odvětil Geralt se stoickým povytažením obočí. "Regisi?"

"Zde," odpověděl Regis, který visel ze stromu hlavou dolů jako netopýr.

Geralt si povzdechl. "Nebudu se ptát. Barde?" 

Nic.

"Barde? Zpěváčku? Marigolde?"

Nic.

"Kam se zase poděl?" zamumlal Geralt.

Odpověď obdržel vzápětí. Ožralý Marigold opodál sváděl lesní žínku.

(Byl to pařez.)

Zírá na mě mladá holka.

To není nic zvláštního. V mé práci se to děje často. Občas se nakupující stydí. Někdy jsou prostě... divní.

"Potřebujete něco najít?" Zeptám se.

Konečně se osmělí. "Ne, děkuji. Jsem tu kvůli tobě."

Povzdechnu si. Další taková. "Omlouvám se, ale nemám zájem o ženy."

Na okamžik se zarazí.. a pak se rozesměje. "To je dobré! Ale proto tu nejsem. Tvůj čas nastal." Zpoza zad vytáhne... kosu. "Uhm... takže půjdeme?"

Nehýbu se.

Čumím.

Ona čumí zpátky.

"No to mě poser." Pohlédnu do diáře. "A já si sem ani nezapsala, že dneska nemám zapomenout umřít."

"Uhm... překvapení?"

"Víc! Víc!" Dítě zatleská ručkama.

Loutky se znovu pohnou.

"Grrr!" Zavrčí lev. "Sežeru tě, jehňátko!"

"Ale já tě miluji!" Zaprotestuje jehňátko.

"Ach! Po tom jsem toužil celé století! Já tě také miluji! Pojď sem! Muck, muck!" Loutky se přiblíží k sobě a začnou se líbat.

"Blé!" Vyplázne dítko jazyk.

Edward Cullen vykoukne zpoza loutkového divadla. "Copak?"

"Pusinkování je fuj!"

Edward našpulí rty.

"Už zase trucuješ?" vejde Bella dovnitř. Pohladí dcerku po hlavě.

"Netrucuji. Přehrávám naši první schůzku."

"Hmm, slyšela jsem. Víš, že takhle to ve skutečnosti nebylo. Navíc je Renesmée na to ještě moc malá."

"Vám se upír vážně nezavděčí."

"Poklady! Tolik pokladů!"

Dandelion si pročistil hrdlo. K ničemu to nebylo. Geralt se začal prohrabovat další bednou.

Kde se tady v lese pořád berou? Pomyslel si Dandelion.

"Geralte, my vážně pospícháme. Ten leshen se sám nezabije. A Ciri sama nenajde."

"No, no, snad to nehoří," zabručel Geralt. Chalupa opodál vesele hořela dál. "Óóóó, rozbité hrábě! A další! Davaj!"

"Geralte, k čemu vůbec potřebuješ sto rozbitých... Ale, kašlu na to," Dandelion se usadil do trávy. Povzdechl si. "Pro někoho odpad, pro jiného poklad."

"Óóóó, hromádka popela! Ta se bude hodit! Pojď sem!"

Dandelion zoufale zaúpěl. Nemohli by si raději zahrát Gwent?

Bella Swannová lektvar lásky vypila

Jenže se z něj vzápětí poblila

Jacob jí do něj hodil

Chlupy, které si holil

Zatímco se lektvar vařil

Jacob mezitím jazyk smažil

Patřil tchýni jeho táty

Která pořád mlela panty

Dokud jí nevypadly falešné zuby

Z té její věčně ukecané huby

Jacob nelenil a začal kout

Plány, jak Bellu uhranout

Od Edwarda ji odloudit

A svým šarmem ji obloudit

Jenže Bella imunní byla

Jacobův lektvar vyzvrátila

Za Edwarda se zasnoubila

Ani tchýně bez jazyku nepomohla

Jacobova lest se nepovedla

Bella se na něj vys... vykašlala

A pokud doteď neumřela

S Edwardem navěky šťastně žila.

"Zeptáme se ho na to?"

"Ne, akorát by se urazil."

"Fňukal by."

"Stěžoval by si mamince."

"Která je i naší mámou."

"Jak to víš? Ještě jsme nedělali testy DNA."

"To ani nemusíme. Jen Weasleyovi jsou tak zrzaví."

"O čem se tu dohadujete?" přerušila je Hermiona podezíravě.

Fred se zakřenil. "Hermiono! Přemýšlíme, kdo je Peter Pettigrew."

"Proč?"

"Protože spává s Ronem v posteli."

"Cože?!"

***

Velmi se jí ulevilo, když zjistila, že Peter byl Ronova krysa.

"A já jsem se bála, že jsi na kluky," zašeptala. Pettigrew byl sice vrahoun, ale pro Hermionu v tu chvíli představoval myš dobré naděje.

Pardon, mys.

Věděl jsem, že je hloupost lézt na speed dating pro nadpřirozené tvory. Jsem jediný oficiální čaroděj v Chicagu, takže jsem tu vyčníval jako bolavý palec.

"Máš sexy mozek, pane detektive," zaslintala zombice. "Samou láskou bych tě sežrala."

"Jsem trošku natvrdlá, ale jinak hodná," tvrdila golema.

"Utratím hodně peněz za pěnu na holení. Jsi bohatý?" vyptávala se vlkodlačice.

"Políbím tě na krk! Ukaž!" sápala se na mě upírka.

"Já tě nevidím," zafňukala víla, která byla o dva metry menší než já.

"Muhehe hehehe!" chechtala se celých pět minut zlá ježibaba.

Poté, co speed dating skončil, rozhodl jsem se, že umřu sám.

Přinesla jsem jí láhev té nejlepší whisky.

"Jsi anděl, který chce ulevit mému utrpení?"

"Vypadám jako anděl?"

"Nikoliv, ale modlila jsem se k Bohu, aby se nade mnou slitoval."

"Bůh mě neposlal... ale mám alkohol."

"Dobrá."

Pár pohárů to trvalo, ale nakonec se rozpovídala. "Nejvíc mě neděsí myšlenka smrti," prohlásila. "Ale to, že všechno, co jsem vykonala, k ničemu nebylo. Že na mě lidé zapomenou. Včetně mé dcery."

"Anno, věř mi. Svět si tě bude pamatovat napořád."

Záhy poté jsem se strojem času musela vrátit do své doby. Ale jak jsem slíbila, na padlou královnu Annu Boleynovou jsem nikdy nezapomněla.

"Tati, já chci zvířátko!"

"Dceruško, na to jsi ještě moc malá. Kdo by se o něj staral?"

"To je mi jedno! Chci zvířátko! A hned!"

"A kde ho mám teď hned okamžitě vzít? Copak jsem bůh, abych ho dokázal vyčarovat ze vzduchu?"

"Ano!"

"A jo, vlastně, vždyť já jsem bůh. A jaké zvířátko chceš?"

"Lva! Ne! Draka!"

"Takže chceš chiméru. To mi byl Hádes dlužný."

"Volal mě někdo?"

"Ááááááá!"

"Neječ jako malá holka, Apollo. Co chceš?"

"Může moje dcera dostat tvou chiméru jako mazlíčka?"

"Ne!"

"A co takhle Kerbera?"

"Haf!"

"Jé, pejsánek!"

"Apollo, drž to dítě nebo za sebe neručím!"