Moje články

Vítr se mi opírá do obličeje, do vlasů, skoro se jím zalykám…
Tvoje oči na mě hledí, hluboké, vážné.
“Věříš mi?” Musíš křičet, abych tě slyšela.
“Ano,” odpovím bez zaváhání. Dřív jsem si odpovědí nebyla jistá. To se změnilo.
“Tak mi podej ruku.”
Poslechnu. “Co se bude dít teď?” ptám se rozechvěle.
“Teď?” Zasměješ se. “Skočíme.”
Zaplaví mě hrůza. “To přece nezvládneme!”
“Věř mi!” Řekneš pouze. Přikývnu. “A nedívej se,” krátce mě políbíš na čelo.
Znovu přikývnu, odvrátím zrak a skočím. Tvá dlaň vyklouzne z mé. Když se opět podívám, Titanic a s ním i mé srdce jsou příliš daleko.

Clary hledící z okna na spící město vyrušily něčí kroky.
“Isabel?”
“To jsem já, Jace,” jeho hlas zněl napjatě. Clary vycítila, že je něco špatně.
“Děje se něco?”
Jace přišel blíž. Jeho tvář ozářilo čarodějné světlo. “Nemůžu spát. Napadlo mě, že bychom si mohli zacvičit se zbraněmi.”
Chtěla mu vyhovět, vážně. “Nemůžu.”
“Neublížím ti.” Zažertoval chabě Jace.
“O to nejde. Věděla jsem, že můžu počítat s bolestí, když jsem sem na vlastní nebezpečí přišla. Promiň.”
Okamžik na ni hleděl a pak odešel. Clary si povzdechla, obrátila se zpět k oknu, ramena jí poklesla.
“Už jsi mi ublížil,” zašeptala do tmy.

Ještě dlouho po tvém odchodu přemýšlím nad vším, co se odehrálo.
Pryč dokáži odejít teprve po setmění a to s jedinou naléhavou otázkou v mysli.
Stálo mi to za to?
***
Gallifrey dávno shořela v ohni, ale Doktor ji přesto stále vidí, kdykoliv zavře oči.
Tak utíká co nejrychleji. A snaží se neuvažovat nad tím, jestli by podruhé (kdyby měl tu možnost) udělal totéž.
***
Říká se, že domov je tam, kde leží vaše srdce.
"Jaké srdce?" zašeptáš hořce.
Hřeje tě snad jen vědomí, že nejsi ztracená sama.
(Možná když si budeš opakovat, že jsi se zachovala správně, začneš tomu sama věřit.)

"Vyspal ses vůbec, co s tebou a Rose cestuji?"
Jack to mínil nevinně, ale Doktorův tón ho zaskočil: "Já nespím."
A Jack se dál neptal.
***
Po Masterově smrti Jack Doktorovi pomůže opravit TARDIS.
"Odpočiň si," pronese Jack, jakmile skončí.
"Jacku," Doktorovy oči jsou hluboké a naléhavé: "Já nemůžu."
A Jack se dál neptá.
***
Když ho Doktor (ten s motýlkem) znovu najde, Jack přijme jeho pozvání.
Později, když společně leží v posteli, Jack řekne:
"Sni se mnou."
"Nevím," zazní Doktor unaveně. "Pokaždé když usnu... tak vidím Gallifrey."
Jack Doktora obejme.
Oba se probudí až ráno.
A Jack se více nemusí ptát.

Kdesi v dáli vychází slunce a tvé rty matně chutnají po životě.
"Věříš na lásku?" zeptáš se později.
Překvapeně povytáhnu obočí. "Proč tě to zajímá?"
Místo odpovědi mě pozoruješ tmavýma klidnýma očima. Povzdechnu si. "Kdysi jsem věřila."
"Co to změnilo?"
Znovu ulehnu a zahledím se na modrý strop. Připomíná mi oblohu těsně před bouří. "Víš co, byl jsi tam."
Tvé prsty mi jemně pohladí zápěstí. "A?" vybídneš mě.
Odvrátím zrak. "Nevyhnutelná ztráta nevinnosti. Je to jako s růží... jakmile ji jednou utrhneš, již nikdy nebude taková, jaká bývala."
"Bez výjimky?" zeptáš se, jako kdyby ses v něčem utvrzoval.
"A naděje."

"Skončí to někdy?"
Slyším tvůj hlas a jen silou vůle se přinutím neotočit. V oné jediné větě se skrývá celá naše sdílená minulost a nevlídná budoucnost.
Nemůže, nepromluvím, ale ty mě přesto slyšíš.
Přistoupíš blíž a položíš mi ruku na rameno. Tvé studené prsty mě na kůži hřejí.
"Nestačí všechno, co jsi doposud udělala?"
Krátce se ostře zasměji. Oba víme, že jsem již dávno překročila hranici, z níž ještě bylo návratu.
Zhluboka se nadechnu. "Jak jednou začneš, tak se nedokážeš zastavit. Zabít, zničit málo nestačí... už dávno ne. Můžeš to změnit?"
Uvědomuji si, že jsem zavřela oči, když zašeptáš:
"Ne."

"Můžeš mi říct cokoliv, Jacku," poznamenal Doktor.
Jack ztuhl v půlce pohybu.
"Jsi v pořádku?" Zazněl Doktor mnohem starostlivěji.
Jack nebyl schopen promluvit, tak jen zavrtěl hlavou.
Jako ve snu ho Doktor zezadu objal.
"Je mi to líto," řekl pouze a Jack věděl, že nelže.
"Užívej si to, dokud to trvá... protože všechno jednou skončí." Tělem Jackovi při té myšlence projel silný záchvěv bolesti, který se okamžitě pokusil zahnat. Jako když se přikryjete dekou a předstíráte, že nevidíte tmu.
Proto, když se otočil k Doktorovi, aby ho políbil na ústa, oba předstírali, že si nevšimli, jak se Jackovi třpytí oči.

Milý čtenáři,
jediné, co o mně potřebuješ vědět, je, že utíkám.
(už dlouho a ještě déle budu)
Kdysi mi někdo řekl, že vzpomínkám se uprchnout nedá.
(i přesto jsem to zkusila)
Od té doby uplynulo hodně času.
(a ještě více leží přede mnou)
Často přemýšlím nad tím, jak vydržím byť jen jediný další den.
(nalézt odpovědi na podobné otázky je stále těžší)
Jedinou možností je snažit se nezastavovat.
(občas ale ztrácím dech)
Nikdo avšak nedokáže prchat věčně... to, před čím utíkáte, vás dřív nebo později dožene.
(a pak třeba konečně spálíte staré dopisy a začnete znovu)
A nebo také ne.

Jeho výlet začal zcela nevinně.
Zatímco se Doktor kochal krásou přírody, kdosi ho oslovil.
"Zdravím."
Doktor se otočil a spatřil velkého růžového králíka.
"Nápodobně," odpověděl zdvořile.
"Dnes je krásně," králík zastříhal ušima. "Co vás sem přivádí?"
"Ale," Doktor pokrčil rameny, "znáte to, hodně času, nuda..."
"V tom případě ti rád koupím něco k pití, Doktore. Ve dvou jde všechno lépe. Můžeme si třeba zahrát na strýčka a tetičku."
Doktor se zahleděl do pobavených očí.
"Jacku... co jsem ti říkal o hraní si s transportérem vědomí? Je to nebezpečné!" Utekl Doktor rozhořčeně do TARDIS.
"Ale zábavné," mrkl králík na neexistujícího diváka.

"Samota je to jediné, co mi zbývá."
Sedíš v baru a svá slova zdánlivě neadresuješ mně, nýbrž sklenici alkoholu. Já ale vím lépe.
"Nemá to smysl. Všechno nakonec odezní a nikdy se nevrátí."
Prýští z tebe tolik zoufalství, že se ho prakticky dokáži dotknout.
"Nedá se tomu utéct," ušklíbneš se hořce a znovu napiješ.
Vím, jaké to je. Podobné myšlenky mě též pronásledují, den za dnem, noc za nocí, neustále, nelítostně. Téměř jako invaze, ale bránit se proti ní je skoro nemožné.
Skoro.
Natáhnu ruku a zahledím se do tvých neuvěřitelně modrých očí, když konečně vzhlédneš.
"Pojď se mnou, Jacku."

To první město
Mraky se prohánějí po obloze, prší a já jsem přesto doposud nespatřila nic krásnějšího.
Procházím úzkými uličkami, jejichž pronikavý zápach sice cítím, ale nevadí mi.
Všude vidím lidi, staré, mladé, bohaté, chudé... všichni vypadají tak živě, barevně...
Dívám se okolo sebe a zeširoka usmívám.
Jsem doma.
To druhé město
Mraky se prohánějí po obloze, prší a já si razím cestu davy.
Procházím širokými ulicemi... a nic necítím.
Všude vidím lidi, staré, mladé, bohaté, chudé... všichni působí tak neživotně, prázdně...
Dívám se okolo sebe, avšak v mysli spatřuji jiné město, kdysi dávno, kdesi daleko.
Ztratila jsem můj domov.

"Tvé jméno?"
Dívka žertovně mrkla. "Záleží na něm? Říkej mi třeba krásná neznámá."
"Jaký je tvůj postoj k utíkání?"
"Miluji ho."
"Dostáváš se často nechtěně do potíží?"
"Já jsem potíže," v očích se jí ďábelsky zablýsklo.
"Máš nějaké speciální zájmy?"
"Čas od času ráda líbám ostatní. Je to zábava," usmála se nevinně.
"Ehm... děkuji za zájem... dám ti vědět, jak jsem se rozhodl." Vykoktal Doktor.
***
"Ne, ne a ne!" Umínil si Doktor po konkurzu na novou společnici. "Přece se mnou nebude cestovat ženská verze Jacka Harknesse... to by nefungovalo! Prostě ne!"
Za přesně dvacet jedna minut již byla v TARDIS.

Nefunguje to.
Tato slova se mi neustále honí hlavou, zatímco si razím cestu davem. Nevnímám tváře lidí, kteří mě míjejí... nejsou pro mě nijak důležití.
To já sem nepatřím.
Uvědomuji si s neúprosnou jistotou, když konečně dorazím na určené místo. Hruď se mi bolestivě sevře poté, co si prohlédnu své okolí.
Všechno je pryč.
Pokleknu a přitisknu ruce na kamennou zemi, zatímco si stále tiše opakuji: Pryč. Pryč. Napořád. Pryč.
Jen já zbývám, ačkoliv do tohoto světa nepatřím. Ne, já jsem ze staré školy, artefakt dávno zapomenutých časů, něco, co nikdy nemělo existovat v prvém případě.
Snažím se to (ne)zapomenout.

Když pro něj všechno na Zemi ztratí smysl, Jack se rozhodne utéct.
Za staletí svého života se v utíkání stal velmi dobrým.
Proto se potuluje od planety k planetě, střídá jednu vesmírnou loď za druhou a dlouhé a osamělé noci tráví v barech.
I proti své vůli se občas přistihne, že myslí na Doktora.
(takové chvíle jsou daleko horší než tisíc smrtí udušením v řadě)
Jack ví, že Doktora znovu neuvidí. Ví, že ho Doktor dávno odstavil na vedlejší kolej a pozapomněl na něj. S novou regenerací se to stává, nic divného.
Jack to ví... a proto se nedokáže zastavit.

Venku je stále ještě tma, když vstanu z postele. Potichu se obléknu, abych neprobudila mého spolunocležníka. Jestli o něco nestojím, je to nutnost vysvětlovat, proč se chci vytratit bez rozloučení.
Když vyjdu na ulici, studený vítr se mi opře do tváří. Je to svým způsobem osvěžující.
Nevím, kolikrát jsem se již takto plížila z bytu mé náhodné známosti. Stále se snažím najít někoho, kdo by byl schopen odemknout zámek k mému srdci a tím ho probudit k životu... ale po každém selhání je to o něco horší.
"Možná bych měla zajít k zámečníkovi," zažertuji, avšak úsměv mi odumře na rtech.

Křup.
Bolí to, ale i zlomené srdce dokáže dále bít.
(ve svých lepších okamžicích Doktor předstírá, že tomu věří... takových je však stále méně)
Dříve si občas v nestřežených chvílích Doktor přitiskl ruku na hruď a poslouchal svůj puls. Zněl mu ozvěnou jako zvon umíráčku.
Pokaždé byl svým způsobem překvapený, když ho uslyšel. Po časové válce (výsledek: zlomené první srdce) se zařekl, že nic podobného znovu nepodstoupí. Zbylo mu ostatně již jen jedno srdce, kterým byl schopen něco cítit.
Ale potom přišla Rose a Master a Donna a...
A když si nyní Doktor přitiskne ruku na hruď, více ničeho neslyší.

"Tření je jev, který vzniká při pohybu tělesa v těsném kontaktu s jiným tělesem."
"Miluju, když mluvíš oplzle," zamrkal Jack.
"Nech toho!" Opáčil Doktor podezřele vysokým hlasem a vůbec se při tom nezačervenal.
"A co když nechci?" nadhodil Jack a pomalým krokem se vydal směrem k Doktorovi, který se nyní pokoušel splynout s konzolí.
Příliš se mu to ovšem nedařilo.
"Co takhle uvést teorii v praxi?" pošeptal Jack Doktorovi do ucha a pokud mu náhodou ruce zajely výrazně níž, Doktor si nestěžoval.
O něco později
"A dost. To je naposledy, co se tě pokouším něco naučit. Vážně to nemá... Jacku!"

Lidé se na tebe usmívají a ty na ně.
(je to maska)
"Miluji tě," pošeptá ti někdo do ucha.
(nedokážeš to vyslovit nazpět)
"Jsem v pořádku," řekneš.
(nejsi a víš, že se to nezmění)
"Co nevidím, to mě nezraní," opakuješ si.
(ale stíny toho, co bylo, s tebou zůstanou)
"Na ničem mi nezáleží," zařekneš se.
(kdysi to bylo jinak)
"Nedokáži cokoliv cítit," zašeptáš.
(zní to unaveně i tvým vlastním uším)
Jsi s nimi a oni s tebou.
(přesto je tu rozdíl, který nelze překonat)
"Já přece žiji! Nejsem mrtvý," zoufale si přeješ.
(nejhorší je, že víš, že jde o lež.)

"Jacku, to ti nevyjde."
"Chceš se vsadit, Doktore?"
***
Enterprise byla krásná loď, ale Jacka více zajímal její první důstojník. Špičaté uši mu vždycky připadaly sexy.
Brzy vypátral, jaké jsou Spockovy zájmy. Zanedlouho si též uvědomil, že ho kapitán Kirk příliš nemusí. Možná to mělo co dočinění se skutečností, že dámské osazenstvo posádky začalo v Jackově blízkosti podezřele často omdlévat.
Jack si ale slíbil svést Vulkánce a nehodlal se svého milionového nápadu vzdát.
Proto se jednoho večera zjevil před Spockovou kajutou:
"Nechtěl byste si zahrát šachy?"
Po delším (a vůbec ne pátravém) pohledu Spock přikývl.
Jack se usmál a vešel dovnitř.

Sedíš na zemi, obličej zabořený do dlaní. Nevidím tvé slzy, ale to nic neznamená.
(vím, že plakat ses odnaučila už dávno předtím)
Přistoupím tiše blíž, spíše stín než živá osoba. Jak trefné... nic jiného ostatně nejsem.
(chtěla bych tě povzbudit, ale jsem příliš unavená na to lhát i sama sobě... především sama sobě)
Slova hlavu vzhůru mi tak umřou na jazyku.
Natáhnu ruku, abych ti ji alespoň chlácholivě položila na rameno, ale zarazím se v půli pohybu.
(ani to udělat nemohu)
Obrátím se a odejdu. Únorový vzduch venku je čistý, ale spíše pálí, než aby hladil.
(a já s ním)

Celý svět se točil. Jack měl podezření, že mu to dělá naschvál.
"Já vím, co chci!" zvolal. "Chci kreve... tedy klep... klepeta!" svezl se na zem a rozesmál se.
Kdosi mu pomohl vstát a promluvil:
"Jacku."
"Doktore!" Jack zavrávoral a přitiskl se k druhému muži. "Přišel sis se mnou dát klepeta?"
"Jistě, Jacku," pronesl Doktor s obočím zdviženým. "Pojď, TARDIS je poblíž, tam už tě vystřízlivíme. Allons-y!"
"To nebude potřeba," usmál se Jack, přitáhl Doktora k sobě a prudce ho políbil. A k jeho překvapení se Doktor nebránil, ba naopak.
Zanedlouho v TARDIS
"Ehm, Jacku... takže klepeta jsou metafora pro..."

Krev mi stéká ze rtů, lahodná a sladká. Nedokáži odolat a opakovaně si je olizuji, abych zachytila onu pomíjivou chuť.
Slabé zasténání mě probere z mého vytržení. Pohlédnu dolů a spatřím, že má oběť, mladý muž asi okolo čtyřicítky, doposud žije.
Nezabíjej mě, jeho oči němě prosí.
"Pššt," konejším ho a jemně pohladím po tváři. "Sice zemřeš, ale tvůj otisk bude existovat i nadále ve mně."
Je to pravda. Každý, koho jsem kdy připravila o život, je navždy usídlen v mé paměti.
(ničí mě to... ale zároveň bez toho nedokáži být)
S touto myšlenkou se skloním a znovu začnu pít.

"Proč jste tady?"
Nepromluví, pouze na tebe hledí.
"Co ode mě chcete?"
Možné odpovědi se ti v mysli překřikují jedna přes druhou. Omluvu, odvetu, odplatu...
"Já se vás nebojím!" slyšíš samu sebe zvyšovat hlas. "Jste nic, nemůžete mi ublížit!"
Jejich ústa se roztáhnou do úšklebku. Vysmívají se ti, protože vědí, že se mýlíš. Sice tě nedokáží zranit fyzicky, ale za ta léta se prokázali velmi efektivními v pošramocování tvé duše.
Přesto se jimi nenecháš zastrašit. Proč se také děsit vlastních stínů?
"Nechce mě být!" strčíš do nich a utečeš dřív, než stačí zareagovat. Jen vzdáleně zaregistruješ zvuk rozbíjejícího se skla.

Tik tak...
Prokletím i požehnáním pánů času je, že vyloženě cítí čas. Vidí vše, co bylo, je i bude.
(všechno co mohlo být)
(nejen) Z tohoto důvodu Doktor neustále utíká. Vnímat čas jeho očima znamená vědět, že vás dřív nebo později dožene.
(třeba za milion let, za tři sekundy... a nebo zítra v pravé poledne)
Brzy zemřu, uvědomuje si Doktor chaoticky a přesto se nedokáže zastavit. Nemůže, protože zastavit se by znamenalo si přiznat pravdu. A on si není jistý, jestli jí dokáže čelit.
(teď nebo kdykoliv)
Tak utíká dál. A čas se nelítostně žene v jeho stopách.
Tik tak...

"To jsi byla ty, že ano?"
Pomalu se otočila. "Kapitáne?"
Přistoupil blíž, v očích výraz člověka, který si myslí, že se dovtípil pravdy. "V patnáctém století... Ta dívka, kterou onen kněz zachránil."
"Nemůžeš zachránit mrtvé."
Nemusel odpovídat, ve tváři mu stejně jako v kartách jasně četla: Ale nikdy se o to nepřestanu snažit. Povzdechla si.
"Ale, že bychom se ve stáří stávali sentimentálními?"
Ušklíbl se. Bylo by to téměř půvabné, kdyby stále dokázala ocenit krásu. "Možná. Trochu mi to tam občas vrže."
"Musíš si lépe promazávat panty," pronesla ironicky.
"Nejspíš máš pravdu," uznal. "Něco k pití?"
"Nepiji," odvětila suše.
"Přirozeně."

Temnota se plíží a už už po něm natahuje své slizké pařáty.
Jack nemůže dýchat, a i kdyby mohl, nenašel by v sobě dostatek odhodlání. Snáší se dolů, do nikdy nekončících hlubin plných utrpení a smrti.
A pak najednou poblíž stojí Ianto a Tosh a Owen a Steven, tolik lidí, s prázdnýma očima a jako kdyby křičeli: Je to tvá vina!
Avšak je to Jack, kdo se probudí s výkřikem.
Než stačí rozpoznat interiéry TARDIS, připadá si nevýslovně ztracený.
Pak ho ale Doktor obejme a vtiskne mu polibek na čelo.
Nikdo z nich stále neřekne ani slovo.
Žádná nejsou třeba.

Když se znovu setkají, probíhá to beze slov.
Jack sedí v baru a zírá do sklenice jakési galaktické břečky.
Doktor mu položí ruku na rameno.
Jack ji setřese. Vypadá jako napůl vyplašené, napůl zuřivé zvíře, které každým okamžikem začne kopat a kousat a drásat vše kolem.
Doktor ví, jaké to je.
Proto Jacka, když se konečně přestane bránit, dovede do TARDIS.
A proto, když ho Jack políbí a chutná hořce po slzách a alkoholu, je to Doktor, kdo se nebrání.
Občas totiž potřebujete kopat, kousat a drásat vše kolem, abyste přežili.
A občas potřebujete někoho, kdo vám v tom zabrání.

"Lásko má, já taju..."
"Stůňu, ty pako," zamumlala dívka ospale. "Máš třicet vteřin na to, abys odešel, než se naštvu."
"Svoji pýchu já jen hrál..."
"Zato tvá blbost je víc než skutečná," zareagovala na slova písně, kterou pod oknem vyřvával její bývalý přítel.
"Kvůli vám se vzdávám trůnu..."
"Škoda, že ses nemohl vzdát toho chlastu, to bych ocenila víc," zašeptala.
"Klenotů i katedrál..."
"Tak a dost!" Vymrštila se z postele, přeběhla pokoj a otevřela okno. Následovalo hlasité začvachtání, korunované velmi překvapeným výkřikem a sprostým nadáváním. Dívka se zeširoka usmála a nikterak si nevšímala toho, že má mokré ruce.
"Zlatá obleva!"

Ruce jí hbitě létaly z místa na místo, zatímco pracovala. Neměla na vybranou - nesměla se zdržovat, neboť se blížil soumrak a s ním i čas uchýlit se do bezpečí.
Zničehonic ztuhla a zaposlouchala se. Kdesi za jejími zády se ozval neblaze známý zvuk.
"Ale ne, už zase! To vážně nemůžu mít ani jeden večer bez toho?" zašeptala a pro jistotu popadla sekyru.
O něco později
Milý deníčku,
tak se to zase stalo. Jako kdyby nestačilo, že jsem uvězněná na pustém ostrově a mám jen tebe a můj milovaný notebook, neustále mě tu otravují ty zatraceně zlotřilé zmije. Já chci domů!

„Co vás trápí?“
Žena se pochmurně zasmála. „To by bylo na dlouho. Chcete seznam?“
„Popište mi svůj problém vlastními slovy, prosím.“
„Budiž,“ přikývla. „Nemůžu si udělat žádné přátele!“ vyhrkla po chvilce. „Kdykoliv potkám někoho příjemného, nikdy to nevydrží!“
„Zkoušela jste změnit svůj přístup k lidem?“
Její zrak se do psychologa vztekle zabodl. „Vážně? Myslíte, že tohle mi pomůže?“
Než stihl odpovědět, žena se zvedla z křesla a namířila na něj pistolí. „A co… je jednadvacáté století!“ pokrčila rameny a vystřelila.
O minutu později
„Ne, už zase!“ nadávala Smrtka, zatímco se plížila z ordinace pryč. „Proč jen musím být tak impulzivní!“

OSOBY:
Ona
On
PRVNÍ DĚJSTVÍ
Výstup první
Ona (pro sebe): Chci, aby mě všichni nechali být.
DRUHÉ DĚJSTVÍ
Výstup první
On: (vyjde zpoza rohu)
Ona: Ty?
On: Ano.
Ona (ironicky): Jaké… milé překvapení.
TŘETÍ DĚJSTVÍ
Výstup první
Ona (přistoupí blíž): Nemůžeš mě zastavit. Nikdo to nedokáže. Ani já sama. (otočí se a utíká)
ČTVRTÉ DĚJSTVÍ
Výstup první
On (utíká za ní): Počkej!
Ona (zastaví se): Proč tu jsi? Co ode mě ještě chceš?
On (tiše): Odpuštění.
PÁTÉ DĚJSTVÍ
Výstup první
Ona: Nemůžu. Všechno jednou skončí, vytratí se do větru. I moje laskavost.
On: Promiň.
Ona: Ne. To já lituji. (uteče)

Je mnoho věcí, které Jack nikdy nevysloví.
(taky tě miluji, zatímco mu Ianto umírá v náručí, je jen jedna z mnoha)
Možná je to sentimentální, ale za každou nevyřčenou větu si Jack udělá do zápisníku svého života jednu čárku.
(a snaží se je nepočítat)
Čárky se postupně neúprosně hromadí a pokaždé, když Jack otočí stránku, aby udělal další, ruka mu ztěžkne víc a víc.
Ale teprve když mu Doktor pošle v baru vzkaz a Jack jakýmsi záhadným způsobem ví, že toto je konec, že Doktora více neuvidí, tak napíše to, na co je příliš unavený vykřičet nahlas.
Právě jsem zemřel.

„Jsi krásná,“ řekl jí.
„Opravdu?“ zapochybovala. Usmál se.
„Opravdu. Ani se nemusíš krášlit,“ ujišťoval ji a přitiskl k sobě.
„Děkuji,“ zašeptala a nechala se hřát jeho teplem. Nepotřebovala být krásná, stačilo vědět, že on je tu s ní.
Zírala do zrcadla, bledou tvář bezvýraznou, pod očima hluboké tmavé kruhy.
Mohla se zkrášlit, mohla dělat cokoliv jiného, možností bylo tolik… ale ona nechtěla.
„Jsi krásná,“ sdělila svému mlčenlivému odrazu. Znělo to mrtvě i jejím vlastním uším.
Byla krásná a krášlit se nepotřebovala. Stejně by to neudělala, protože to pro ni už nic neznamenalo. Vše ztratilo smysl a krása odešla s ním.