Moje články

Poprvé netušila, co se děje. A než jí to mohlo dojít, bylo už příliš pozdě.
Podruhé žila v jedné z nejchudších částí světa a celý její život se nesl ve znamení dosud nepředstavitelné bídy.
Potřetí se ocitla v nemocném těle.
Podesáté se snažila napravit všechny minulé chyby, aby nakonec seznala, že je to marné.
Potřicáté týrala samu sebe v zoufalé snaze cokoliv cítit. Fungovalo to... vždy jen na chvíli.
Popadesáté rezignovala a jen přemýšlela, kolikrát si tímto bude muset ještě projít.
A pošedesáté se konečně probudila po jeho boku a seznala, že ten život přece jen není tak úplně špatný.

Komu by se nelíbilo, že je drabble česko-anglické, věřte, že je podle skutečné události a přeložením by onen dialog jaksi... ztratil smysl.
Nahrazuji téma č. 15 Co je psáno, to je dáno.
***
"I bet I can defeat you."
"Dream on, love!"
Hrobové ticho proťalo křupání písku pod dopadajícími podrážkami. Utíkající dívka se zastavila teprve u lavičky, zastrčila si neposlušný pramen vlasů za ucho a pohlédla zpět.
"See? Told you."
Chlapec se k ní po chvilce připojil a rezignovaně pokrčil rameny.
"Alright, you won."
Zeširoka se na něj usmála.
"I always do. And you know what?"
"What?"
"I want a song as a reward. Write one for me, will you?"
Vysmekla se jeho sevření, se smíchem se znovu rozběhla a chlapec za ní zůstal hledět, dokud poslední záblesk zelených šatů nezmizel v dáli.

Všechno začalo, když Doktor řekl Rose:
"Vsaď se, že se stane něco zvláštního," a namířil sonickým šroubovákem na kvítko v trávě...
PUF!
Místo kvítka se objevila mladá dívka. Její blankytně modré oči s úžasem spočinuly na Doktorovi.
"Zachránil jsi mě, ó, švarný princi!" vyjekla a vrhla se mu kolem krku. Doktor se zakymácel pod tím náporem a kvůli šoku málem upustil svůj šroubovák.
Málem.
"Kdo jsi?" zeptal se.
Dívce vytryskly z očí slzy. "Poslední petrklíč mi říkají. Zlá čarodějnice, která zabila celou mou rodinu, mě zaklela do podoby květiny. Ale tys mě zachránil a já tě už nikdy neopustím!"
"UTÍKEJ!"

Oba nehybně stojíme a já ti hledím do tváře, znovu po mnoha letech.
Nezapomínám však, že nemáme mnoho času. Úsvit se blíží.
Natáhnu k tobě ruku. Smutně se pousměješ a zavrtíš hlavou.
"Chápu," ušklíbnu se hořce. "Takže toto je odpověď na má přání? Pár minut do svítání, bez dotyků, beze slov... to jsem chtěla tak moc?"
Nemá ale cenu si stěžovat. Hovořím jako o překot, abych stihla říct vše, co je potřeba.
To nejdůležitější však stejně říct nestihnu. Obloha se zbarví do ruda, má vlastní krev ztuhne v led a než se stačím vzpamatovat, jsem znovu sama.
Na jak dlouho?

„Ehm… Jacku…“
Už když Jacka pozval, aby s ním znovu cestoval v TARDIS, měl něco podobného očekávat. Ostatně… byl to Jack.
„Ano, Doktore?“
„Proč se svlékáš?“ vyhrkl Doktor s pohledem stále zarytě přilepeným na stropě.
„Není to očividné?“
„Není. Alespoň ne mně,“ opáčil Doktor. „Jacku, poslyš…“
„No tak,“ nenechal ho domluvit Jack. „Hele, podívej se na to takto. Potřebuješ vytvarovat boky a toto je ten nejpříjemnější způsob, jaký znám. Běhání samotné všechnu práci neudělá.“
„Na mých bocích není nic špatného!“ Zapomněl rázem Doktor na předchozí téma.
Jack se pousmál, přešel blíž a objal Doktora kolem pasu. „Mohu se přesvědčit osobně?“

Nahrazuji téma Rodinná podoba.
"Kdo si myslíš, že jsem?"
Otočíš se a tvé velké oči se rozšíří překvapením. Mé rty se v reakci na tvůj výraz zkroutí do pobaveného úšklebku.
"Bonjour, mon amie," pozdravím s lehkou úklonou. Když se narovnám, pozorně si tě prohlédnu.
Vypadáš jako já (geny se nezapřou), ale zde naše podoba končí. Tvé oči nesou stopy mládí, zářného a jasného, kdežto ty mé... škoda mluvit.
Natáhneš ke mně ruku a pak ji necháš klesnout. "Já..."
"Jsem právě udělala největší chybu ve svém životě," doplním chmurně.
To tě vzpamatuje a vrhneš na mě vzpurný pohled. "Ano? A jakou?"
"Začala jsi ho milovat."

„Co jsou to barvy?“
Potlačím netrpělivý povzdech, ale vzápětí se za něj napomenu. Měla bych projevovat víc tolerance, pochopení… citu. Jediný problém je, že nevím, jestli jsem toho ještě schopná.
„Barvy jsou… Víš, všechno vypadá jinak. A podle toho, jak to vypadá, řekneme, že to má onu a nebo jinou barvu.“
„Aha. A jaké jsou tvoje oblíbené barvy?“ zeptá se a obrátí své nevidomé oči mým směrem.
„Černá a červená.“ Odpovím ihned.
„Jak ty vypadají?“
„Představ si…“ zaváhám. Jak mu to jen vysvětlit? „Představ si je jako emoce. Červená… červená pro mě osobně znamená bolest.“
„A černá znamená co?“
„Zapomnění.“

Něžně tě pohladím po tváři.
Máš zavřené oči, ale nespíš. Za dobu, co jsme spolu, jsem se naučila rozlišovat každičkou změnu v tvém dýchání, pohybech i chování.
Proto mě nepřekvapí, když tvá ramena ztuhnou a nyní otevřené zelené oči potemní obavami.
"Vím," odpovím na nevyslovenou otázku. "Nemohu být tou, kterou po mě chceš."
"Cožpak nechceš být mou královnou?" zeptáš se. Téměř jako dítě, kterému sebrali oblíbenou hračku.
Téměř.
Usměji se a políbím tě. "Chci, ale oni mi to nedovolí. Stačí, když mě budeš jako jednu uctívat."
"Navždy," slíbíš vážně a polibek mi vrátíš.
Navždy... kolikrát už jsem to jen slyšela?

Probouzet se každý den do toho samého stereotypu začíná být únavné. Vstanu z postele, přejdu k oknu a prudce je otevřu. Chlad, který se line zvenčí, mě spolehlivě probere.
Není proč se divit špatnému počasí. Nastala teprve polovina února.
Nastala polovina února... a já mám narozeniny.
S povzdechem se odvracím od okna, když tu na parapetu spatřím položenou malou krabičku.
Zvědavě po ní sáhnu a otevřu ji.
Uvnitř leží banán, nádherný, žlutý... a přiložený vzkaz, který říká:
Nejlepší v celém vesmíru! Krásné narozeniny.
Usměji se a vyklepu své ironické děkuji na sklo.
"Doktore... zapomněl jsi, že jsem na banány alergická?"

Ačkoliv jsem podobnou chvíli zažila již mnohokrát, stále nevím, jak se cítím.
Sedím bez hnutí, ve tváři nevzrušený výraz. Dokonalý obraz klidu.
Jen mé oči mě prozradí, když pohledem zabloudím k okénku, za nímž se rozprostírá soumrak. Jen mé oči by mě prozradily… už z toho důvodu jsem si navykla je poslední dobou ukrývat za slunečními brýlemi, slunce, neslunce, noc, nenoc.
Co nevidíš, to tě nezraní.
Znovu se odvrátím a vzpomínám, jak ses zatvářil, když jsem ti řekla, že odcházím.
Nebo spíš neřekla. Napsala jsem vzkaz. Zbabělé, vím.
Ale copak na tom záleží? Copak tobě záleží na čemkoliv z tohoto?
Všimneš si, až zmizím?
Já nejsem ona. A nikdy nebudu, co si budeme nalhávat. Na to jsem příliš jiná, pošramocená vzpomínkami, ztracenými sny a roztříštěnými sliby.
Příliš unavená utíkáním.
Přesto se nezastavím, budu utíkat znovu a znovu, dokud mi budou stačit síly… a ještě tisíckrát potom.
Řekl bys mi, kdyby ti to ublížilo?
Nemám jinou možnost. Tuto větu si jako mantru opakuji pokaždé, když mě přepadnou pochybnosti.
Ale jestli je to pravda, proč se nyní cítím, jako kdybych se měla každým okamžikem utopit v ledové vodě?
A proč jsem na to přišla až nyní, kdy už je příliš pozdě?
Znovu?

Žil byl supersvišť. Ten se jednoho dne probudil a rozhodl se, že zničí vesmír...
"Doktore, co je to za pitomost?"
Zmíněný dotyčný vykoukl ze dveří. "Co?"
"Toto," vrazila mu do ruky Donna knihu. "Co? To? Je?"
"Á, tohle!" rozzářil se Doktor. "Úplně první kniha, kterou jsem kdy přečetl. Věřila bys tomu?"
"Ani ve snu," zamumlala Donna. "A kdo ten nesmysl napsal? Žádní supersvišti neexistují."
"Tak to pozor!" zarazil se Doktor. "Celý tento příběh je založený na skutečných událostech. Tedy mínus ono zničení vesmíru a plus mnoho dalších a mladších supersvišťů..."
"Nevěřím."
"Chceš to dokázat?"
O jedno zastavení TARDIS později
"Ááááááá!"

"Šel bych za tebou až na konec světa, víš." Pronesl jednou zasněně.
Usmála se na něj uznale a podala mu ruku. "Tak pojď," pronesla s potutelným úsměvem a povytáhla obočí. "Jestli si tedy troufáš."
Zaváhal, ale nakonec její ruku přijal a odešli. Jenže ani jeden z nich si v onu chvíli neuvědomil, že věčnost málokdy opravdu trvá věčně.
A tak zanedlouho kráčela jen ona. S věčným slibem v sobě, že dokud živa bude, tak utíkat nepřestane.
Ačkoliv patřila k těm, kteří problém s porušováním slibů nemají, zařekla se, že tomuto se nic podobného nestane.
A také se to nikdy nestalo.

Dlouho žila na jednom místě. Místě, na které čas postupně zapomínal, protože pro skoro všechny jeho obyvatele nic neznamenal.
Snažila se zjistit, kde se ocitla, ale nic jí neřekli.
Jednoho dne se probudila s myšlenkou, že musí odejít, ačkoliv nevěděla, jestli z tohoto místa vede cesta pryč.
Ale když vyšla ven, uviděla ji. Vydala se po ní, až došla na rozcestí.
Cesta se rozdvojila. Dívka pohlédla na ceduli pohozenou na trávě. Stálo na ní: VLEVO - definitivní konec, VPRAVO - nový život.
Zprava dobrý, pomyslela si a vykročila. A když se otočila, všimla si, že místo za ní se vypařilo v mlze.

"Přestaň!"
Navzdory tvému ostrému tónu stále stojíš několik metrů ode mě, skoro jako kdyby ses bál (ale nebojíš).
Vím, že to myslíš dobře, ale vztek mě příliš zaslepuje, než abych se dokázala uklidnit.
Z náhlého impulsu udělám pár kroků dopředu a vstoupím do tvého osobního prostoru. Tvé vyčítavé hnědé oči jsou nyní mnohem blíž a ty mé se do nich bezostyšně zaboří.
"Tak mě zastav," zašeptám a v mém hlase zazní jasná výzva.
Nejhorší je, že si občas opravdu přeji, abys to dokázal, než svým běsněním zničím vše okolo a především sebe samotnou. Ale jak zastavíte bouři, když už vypukla?

Pokud se nesoustředila a nechala klesnout vnitřní bariéry, které držely její mysl (jakžtakž) v bezpečí před dotěrnými vzpomínkami, vzápětí ji naráz zaplavily tisíce, miliony vjemů.
Proto se obávala spánku. Ve spánku její mentální bariéry vždy spadly a to, co pro jiné představovalo akt útěchy, se pro ni stalo utrpením.
Ale zároveň zažívala při každém snu hořkosladké uspokojení, asi jako kdyby jedla jeden bonbon za druhým, ačkoliv by věděla, že nesmí.
Nicméně navzdory všem pochybným výhodám snění bylo nebezpečné. Z toho důvodu se, když takto zase jednou ležela a zírala do temnoty, zařekla, že minulý bonbonek byl tím posledním, který ochutnala.

Jsou dny, kdy na sebe nedokáže podívat, aniž by se neproklínala.
V ony dny utíká ještě rychleji než obyčejně. Tak dlouho, dokud jí nedojde dech a musí se znovu zastavit.
V ony dny se vyhýbá lidem. Jednoduchost jejich existence jí připomíná, jak moc je její vlastní nepřirozená.
V ony dny se občas (na zlomky sekund, ale přece) nenávidí a ví, že by vesmíru prospělo, kdyby již nebyla. Jenom fér, vzhledem ke všemu, co udělala.
(Sebe)vražda tyrana není zločinem. (Sebe)láska ano. A ačkoliv ona sebou samou v některé dny opovrhuje, po zbytek věčnosti se příliš miluje, než aby něco podobného udělala.

"Počítej své slzy. Až dojdeš k milionu, vrátím se."
Krásný slib, avšak šedá dáma realita se vybarvila jinak. Pokusila se dívku, která za každou prolitou slzu udělala čárku, neúspěšně zmámit pokušením. Kamkoliv se hnula, tam se na ni usmívaly zaujaté chlapecké tváře.
Realita, popuzená zklamáním, zvolila nejtěžší kalibr.
Vnutila dívce zapomnění.
Realita se radovala, ale neuvědomila si, že zatímco paměť svými mocnými silami pozměnit může, hnutí srdce nikoliv.
A tak ačkoliv dívka slzy počítat přestala, zastavit je nedokázala. Ve vší marnosti existence je však dáno, že pokud si jednou jeho slib vybaví, bude muset začít počítat od začátku, od znova...

Vím, že je to již podruhé ke stejnému tématu, ale neodolala jsem, snad to není proti pravidlům. Bodík mi samozřejmě stačí jeden :)
Vyrůstala jsem v době, kdy se ještě našlo několik pomýlených, kteří uznávali onen takřka vymizelý ideál rytířství.
Lišili se jeden od druhého, samozřejmě. Setkala jsem se s těmi, kteří po nocích psali romantické básně… a na straně druhé tu byli ti, pro něž se něžné gesto rovnalo pohození hlavy směrem k ložnici.
Nezúčastněně jsem se svým pozorováním bavila. Až pak jednou...
„Zatančíme si?“
Byl mladý, hezký a očividně mě zbožňoval. Dokonce mi ani nevadilo, že není oním hrdinou z dávných příběhů.
Hrdinové v té době již patřili mezi ohrožený druh, tak jsem řekla ano… a ztratila jsem samu sebe poprvé.

Pravidlo číslo jedna: Vždy konejte dobro.
Pravidlo číslo dva: Pokud se vám v konání dobra pokusí kdokoli zabránit, zpacifikujte ho. Mírovými prostředky.
Pravidlo číslo tři: Jestliže vás váha ušlechtilých skutků začne tížit, najděte si pomocníka nebo pomocnici, který vám uleví. Mladou blondýnkou nikdy nic nezkazíte.
Pravidlo číslo čtyři: V případě odchodu aktuálního společníka se poohlédněte po jiném.
Pravidlo číslo pět: Nenavazujte s nimi hlubší tělesný kontakt - něco podobného správný hrdina-dobrodinec nedělá.
Pravidlo číslo šest: Nekomunikujte se zlými stvořeními!
Vládce se znechuceným výrazem zahodil příručku a zašklebil se na neviditelného posluchače: "Sorry, Doktore, myslím, že se raději přidržím starých zvyků."

Neotočíš se, ani když se zhluboka nadechnu.
Potlačuji dětinskou potřebu natáhnout ruku vpřed, když promluvím. "Já..."
(se omlouvám, nedořeknu, avšak ty dokážeš číst i umlčená slova)
"Vím, že to nebyla tvá vina. Mám, co jsem chtěla." Dodám hořce a obrátím se k východu.
(zoufale toužím po tom, abys mě zastavil. Ale to ty neuděláš. Neodpouštíš těm, kteří tě zklamali)
Přesto jsem opravdu ráda, že jsem tě potkala. Nebýt tebe, nezbylo by ze mně nic a jestli jsem si jednu věc ujasnila již dávno, je to vědomí, že jakákoliv forma existence je lepší než žádná.
Navzdory tomu, že máte svázaná křídla.

Jednou se s ní vsadil, že nevydrží kráčet až na samý konec vesmíru.
"Jen do toho," vybídl ji, ústa zkroucená v úšklebku. "Chci vidět, jak dlouho to vydržíš... než se začneš bát."
Sice by to za žádnou cenu nepřiznala, ale z jeho slov jí přejel mráz po zádech. Opanovala se nicméně a vrhla na něj chladný pohled.
"Čeho bych se tak asi měla bát?"
(hloupé, pomyslela si vzápětí, na to jsem se ptát neměla.)
Přistoupil o krok blíž a jeho úsměv se ještě rozšířil. Jeho tmavé oči ji pohlcovaly, když se naklonil a zašeptal jí do ucha jediné slovo:
"Samoty."