Moje články

"Pro co že stojí K.O.P.R.?"

"Krutopřísně obrovsky prďácká romance."

"Okay..."

***

Dick a Tim potají sledovali, jak Batman hovoří se Supermanem.

Batman nevěděl, že Clark Kent je Superman.

A Kent očividně nemohl Bruce Waynea vystát.

***

"Jak to mohou nepoznat?"

"Jsou hloupí."

"Okay."

***

"Jaký je váš postoj k Batmanovi, pane Wayne?" otázal se Kent.

Dick i Tim nastražili uši.

Bruce se ušklíbl. "Je sexy. Ale ne tolik jako vy."

"Myslíš, že to bude fungovat?" zašeptal Dick.

Odpověď dostali vzápětí. "Ale ne, moje oči!" zasténal Tim. "Operace K.O.P.R. je u konce! Opusťte loď!"

"Okay," povzdechl rezignovaně Dick.

Celý svět s napětím očekával, jak dopadne třetí bitka mezi Supermanem a Batmanem.

Poprvé se utkali, když se Superman přišel představit a Batman ho vyhodil z Gothamu.

Jejich druhé střetnutí proběhlo po únosu novináře z Daily Planet. Batman ho zachránil a když se na scéně se zpožděním ukázal Superman, Batman ho prý: "Sjel jako kotě."

K nejpřekvapivějšímu setkání došlo včera, když se Batman a Superman sešli v parku v Metropolis. Místo toho, aby se začali bít, vyměnili si navzájem prsteny.

Vzhledem ke zlomenému srdci většiny členů naší redakce o této dvojici píšeme naposledy. V tomto případě platí třikrát a dost!

"Co bys dělal na prvním rande?"

"Na prvním rande jsem zachránil Lois život a pak ji vzal na let nad městem, ale brzy jsme se rozešli, takže to asi není dobrá rada."

***

"Co tu děláš?"

"Zachraňuji ti život. Očividně. Kolik Kryptonitu máš v těle?"

"Jenom trošku na hrudi."

"Vlez do bat-letadla. Podívám se na to. Pak tě dovezu domů."

"Opravdu tomu říkáš bat-letadlo?"

"Bez komentáře."

......

"Počkej, je tohle rande?"

"Zachránil jsem ti život. A teď letíme nad městem. Takže... ano? Vadí ti to?"

"Já... ne. A co přijde potom?"

"Vážně se musíš ptát?"

"Dobrá připomínka. Pojď sem."

"Ještě pořád řídím."

"Batman nikdy nepanikaří," prohlásil Batman, ruce založené na hrudi.

Nightwing si povzdechl. "To není pravda, Bruci, a ty to víš. Jo, a taky bys měl o sobě konečně přestat mluvit ve třetí osobě, je to fakt divný. Prostě mu řekni pravdu. Vím, že tě taky miluje."

"Ne."

"Jestli ne ty, tak to udělám já," pohrozil Nightwing a strategicky se vzdálil, když ho Batman začal vraždit pohledem.

***

"Mohu s tebou mluvit, Supermane?"

"Jistě."

Sezení Ligy skončilo. Zůstali tu sami. Batman se nadechl. Zbledl. Rozbušilo se mu srdce. Panika přetrvávala.

"Do háje s tím!" zaklel, přitáhl Supermana k sobě a políbil ho.

Batman si dával pozor, aby nikdo neodhalil jeho skutečnou identitu. Proto mu jedna věc ohledně Ligy vrtala hlavou.

Ty zatracené kostýmy.

Diana si jen rozpustila vlasy a stala se z ní Wonder Woman. A Clark...

Škoda mluvit.

Když se na to zeptal, Clark povytáhnul obočí: "Uvědomuješ si, že v civilním životě nejsem miliardář?" Batman málem přestal dýchat. Superman naštěstí pokračoval: "A Diana pracuje v muzeu, myslím, že se taky netopí v penězích."

"Takže kostým jste chtěli mít co nejlevnější?" Batman se to rozhodl přijmout.

Koneckonců, méně složitý kostým šlo rychleji sundat, když superhrdina musel tam, kam i královna chodí pěšky.

Wonder Woman se pokládala za trpělivou osobu.

Ale i tak už toho měla dost.

Superman zrudl jako rajče pokaždé, když se k němu Batman přiblížil.

Batman vypadal, že dostane infarkt, kdykoliv se Superman ocitl v nebezpečí.

Bylo načase vytáhnout těžké zbraně.

***

"Diano, proč tvoje laso svítí růžově?"

Diana laso láskyplně pohladila. "To je Laso lásky, Clarku. Když jsou v místnosti dva lidé, kteří se tajně milují, začne zářit růžově." Neochvějně pokračovala. "Jste mí nejdražší přátelé, ale nemiluji ani jednoho z vás." Supermanovi spadla brada. "Uhádněte to sami." Odešla.

Být ženou ve světě mužů nebylo jednoduché, ale Diana by stejně neměnila.

Superman miloval možnost pracovat v Lize spravedlnosti.

Opravdu.

Jediným problémem byl Batman. Začal totiž se Supermanem flirtovat.

Nebo dělat něco velmi, velmi podobného.

"Ten manévr," mrk, mrk, "z tvé strany byl neuvážený," mrk, mrk, "a mohl jsi svou sílu využít lepším způsobem." Mrk.

Superman toho už měl tak akorát dost. Vždycky byl muž činu a rozhodl se, že Batmana políbí.

Uchopil ho za ramena, přitiskl k sobě...

A Batman mu kýchnul do obličeje.

"Já s tebou neflirtuji!" bránil se poté Batman, zatímco posmrkával do Supermanova pláště. "Mám rýmu a pálí mě oči!"

Supermana po následující měsíc v Lize nikdo neviděl.

Jen stěží stačil uskočit, když mu kolem hlavy proletěl šálek čaje.
“Omlouvám se,” pronesl. Karen se málokdy doopravdy rozzuřila, ale jakmile se tak stalo, vypuklo peklo.
“Mlč!” zasyčela. “Jak tě mohlo napadnout se sám postavit takové přesile?”
Matt pokrčil rameny. “Myslel jsem si, že to zvládnu.”
“Myslel!” vyprskla. “Ty už radši nemysli!”
Odmlčela se. Matt se opatrně přiblížil, testoval její emoce, zapojil svůj další smysl…
“A nezkoušej na mě to svoje voodoo!”
“Promiň.”
Po chvíli se znovu ozvala. “Co ti v tuhle chvíli říká?”
“Že jsi na mě ze sedmi osmin naštvaná.”
“Hm,” broukla. “A ta zbývající osmina?”
Políbil ji.

O upírech byste měli vědět, že se těm mrchám nedá věřit.
Teď fakt nekecám. Sama totiž s jedním upírem chodím. No, když říkám chodím…
“Tak bude to?” zahulákala jsem.
“Už jdu,” vynořil se ze dveří. Obdivně jsem hvízdla. V černé kožené bundě vypadal fakt dobře.
“Tak jo, jedeme rozbořit kasíno,” nasedla jsem na motorku.
O dvě hodiny později
“Neuvěřitelné! Už mám zase tři esa,” prohlásil můj nejdražší.
Vzápětí povytáhl udiveně obočí, když na něj jeden z hráčů namířil pistoli.
Nebudu vás dýl napínat. Celý večer skončil hektolitry prolité krve a vyvražděným kasínem.
Tak to holt bývá, když randíte s upírem.

Marianne Letticia Josephina Esmeralda Susanne byla dokonale nešťastná.
Dramaticky ronila slzy, které stékaly do potoka u jejích nohou. Projížděla si rukama dlouhé zlaté vlasy a nešťastně špulila červené rty.
To všechno byla jeho vina! Jen on mohl za motýlky, kteří se jí nyní třepetali v břiše (či o něco níž) a způsobovali nepříjemný pocit.
Jak ji jen mohl podvést?
Marianne Letticia Josephina Esmeralda Susanne tragicky vzlykla a vrhla se hlavou napřed do vody. Hladina se za ní zavřela.
Když ji o týden později našli, už zdaleka nevypadala tak krásně.
A její přítel si oddechl, že se té blbky konečně zbavil.

Bojovat s nepřáteli bylo mnohem jednodušší než to, co Steve zažíval nyní.
Pohyboval se po Tonyho večírku a snažil se usmívat. Natolik křečovitě, až se obával, aby mu to nezůstalo napořád. Konečně zahlédl stůl s občerstvením a vydal se k němu.
A pak přišel útok ze zálohy.
“Hej, neber ten poslední sandvič!” přiskočila k němu neznámá dívka. Steve stěží stačil zvednout ruce, než mu z nich sandvič vytrhla.
“Díky, krasavče!” zakřenila se, políbila ho na tvář a byla ta tam.
Steve za ní zůstal zírat s otevřenou pusou. Tentokrát si byl jistý, že tohoto přihlouplého výrazu se hned tak nezbaví.

Velmi se snažíš ho přesvědčit.
Napřed prosíš, slibuješ, potom nadáváš, vyhrožuješ… ale nic nepomáhá. On si stále stojí za svým.
Nakonec si stáhneš z tváře masku, kterou jsi doteď nosila. Jako symbol vašeho spojenectví. Spolupráce. Spřízněnosti.
Lásky?
Ne, na to nebudeš myslet.
“Dobře, pochopila jsem,” řekneš mrazivým hlasem. “Nechceš se vzdát toho, co děláš, překovat meče v pluhy, mít rodinu… My dva jsme skončili.”
Čekáš na odpověď. Žádné se nedočkáš. Jeho maska zůstává na místě, ruce se ani na okamžik nezachvějí.
“Fajn. Klidně se nech zabít.”
Odejdeš a tvoje srdce se každým krokem láme o trochu víc.
On tě nezastaví.

Vítr ho hladí po tváři, ale přináší jen málo útěchy.
Jack vycítí její přítomnost ještě dřív, než Esther promluví.
“Jsi v pořádku?”
“Můžu být v pořádku, když každým okamžikem můžu umřít? Jak s tím vůbec jde žít?”
“Je mi to líto,” zašeptá Esther. Její ruka najde Jackovu, vklouzne do ní, menší a horká. Zahřívá ho zevnitř.
Jack se zhluboka nadechne… a pak přitiskne Esther k sobě. Ví, že je to chyba už ve chvíli, kdy jeho ústa najdou její.
Znovu bolestně zjistí, že se nemýlil, zatímco o něco později hledí na její rakev a přemýšlí, kde ty loňské sněhy jsou.

V Zapovězeném lese se skrýval bájný Bludný kruh.
Když jste k němu zavítali, hrozilo vám, že se ztratíte. Pokud jste ale měli štěstí, zjevilo se vám vaše největší přání.
Ginny netrpělivě podupávala, od úst se jí vznášela pára, mráz zalézal hluboko pod kůži.
O pár (desítek) minut později se konečně začalo cosi dít. Uprostřed kruhu se zformoval stříbřitý obrazec. Ginny se k němu dychtivě přiblížila.
A zjistila, že se dívá na sebe samotnou, jak vraždí svoje bratry.
“No to je novinka!” prskala celou cestu zpátky do hradu. “Kdo by si jen pomyslel, že holka se šesti bráchama chce být jedináček!”

“Je to nesnesitelné,” postěžoval si Steve.
Peggy si povzdechla. “Co se stalo?”
“Tony do mě zase rýpal,” přiznal Steve. “Říkal… říkal…”
“Ano?” vybídla ho jemně Peggy.
“Že si potřebuji… zatančit.”
“Nic si z toho nedělej,” chlácholila ho Peggy. “Tony je v tomhle jako Howard… nevidí si do pusy.”
“Jenže má pravdu,” hlesl Steve. “Jsem mnohem starší, než vypadám… a tolik věcí jsem nezažil.”
Peggy vzala svůj telefon a vyhledala jedno konkrétní číslo. “Zapiš si to,” ukázala ho Steveovi.“
“Co to je?” zeptal se.
“Kontakt na mou neteř. Víš, co se říká - co jsi v mládí nestihl, ve stáří musíš dohnat.”

Když Sherlock Johna pozval, aby se s ním vydal na odchycení lochnesky, John i proti své vůli souhlasil.
Zajímalo ho, jak moc se Sherlock ztrapní, až mu dojde, že žádná lochneska neexistuje.
Nyní by nejraději své rozhodnutí vzal zpátky. Stál na břehu jezera a s otevřenou pusou zíral na Sherlocka stojícího vedle obrovského omámeného podřimujícího vodního netvora.
“To snad není možný!” vypravil ze sebe konečně. “Co bude příště? Dracula?”
“No, když už to říkáš…” vytáhl Sherlock z kapsy svého kabátu dřevěný kolík.
Johna v tu chvíli něco napadlo. “Takže ta lebka u tebe na krbové římse…”
“Přesně tak. Frankensteinovo monstrum.”

“Proč jsi naštvaná?” dotírá Tony.
Obrátíš oči v sloup. “Vážně se musíš ptát? Zase jednou jsem za tebe žehlila průšvih.”
“To nic nebylo,” odvětí Tony bezstarostně.
Pocítíš silné nutkání ho praštit. “Tony, mlč konečně,” varuješ ho. “Už ani slovo.”
“A co uděláš, když budu mluvit dál?” popíchne tě.
Umlčíš ho polibkem.
Sama nevíš, jak se to stane. Tony zpočátku ztuhne, ale brzy tě přitáhne k sobě, jeho ruce najdou cestu na tvé boky, tvoje se zamotají do jeho vlasů…
Když se od sebe odtrhnete, zatváří se zmateně. “Myslel jsem, že ti jen přidělávám starosti.”
“To jo. Ale přesto to miluju.”

Apokalypsa přišla znenadání. Jak už to tak s nimi bývá.
Petr se skrýval v bunkru. Patřil jeho pošahanému strýčkovi, který ho postavil ještě před válkou. Tou třetí.
Podle toho, jak chutnaly konzervy naskládané na policích, tam byly ještě mnohem déle.
Časem ale Petrovi zásoby došly a nezbylo mu než vyrazit ven. Tehdy poprvé spatřil své nepřátele.
Obrovské mluvící pomeranče.
Petr se zprvu zděsil, ale nakonec se jako správný vynalézavý hrdina rozhodl bojovat jediným způsobem, který ho napadl.
Začal používat banány.
Proč?
Protože každé malé dítě ví, že banány obsahují hodně draslíku.
A v nouzi se dají použít i jako bumerang.

“Co to má sakra znamenat?”
Klaus si zhluboka povzdechl. Miloval svou sestru, ale když chtěla, dokázala být vážně nesnesitelná.
“Já a Stefan…” pokusil se znovu vysvětlit.
Rebekah ho přerušila. “Já to nechci slyšet!” dupla nohou a hodila po něm stůl. Klaus to předvídal, a tak stihl uskočit. Blonďatá upírka si odfrkla a rozzuřeně se rozběhla pryč.
Klaus si znovu povzdechl a s útrpným výrazem se vydal za ní.
Později
“Tak jak to vzala?” zeptal se Stefan.
“No, řekněme jen, že to přísloví o těžkém tréninku a lehkém boji má něco do sebe.”
“Takže jsi ji nakonec propíchl dýkou?”
“Bez komentáře.”

Barry doufal, že se mu aspoň Velikonoce podaří oslavit v klidu.
To by se ale kromě Caitlin utržené ze řetězu nesměl ve městě objevit zbrusu nový padouch.
Přezdíval si jednoduše: The Artist. A očividně neměl nic lepšího na práci, než lidi věznit v obrazech.
Barry se vzdal všech nadějí na výborný Irisin mazanec a vyrazil za novým nepřítelem. Pronásledoval ho všude možně, až ho nakonec dostihl v místním muzeu.
“Tak se konečně setkáváme, Flashi,” prohlásil The Artist s úšklebkem. Vzápětí se Barryho pokusil zaklít.
Barry popadl nejbližší malbu a přetáhl jí nepřítele přes hlavu.
Ještě že šlo o takovou mazanici.

Udatný válečník zachmuřeně brousil svůj meč. Krásná elfka si česala dlouhé zlaté vlasy.
A trpaslík samozřejmě chlastal. Prase jedno.
“Co teď budeme dělat?” promluvil čtvrtý člen hrdinské družiny, zcela obyčejný člověk. “Přes tu bránu se do města prostě nedostaneme a nezvládneme zlotřilého pána všeho zla porazit!”
“Něco mě napadlo,” usmála se elfka.
Následujícího večera vyrazili k bráně. Elfka pohazovala vlasy a zářila jako měsíček, ale stráž se zdála podivně netečná vůči jejím půvabům.
“Budeme muset vymyslet plán B,” prohlásil člověk.
Válečník si povzdechl a vyrazil směrem ke strážným, kteří na něj se zájmem pohlíželi. “Nečekejte na mě, tohle chvilku potrvá.”

“Měli bychom to oslavit,” poznamenal Jim.
Spock povytáhl obočí. Hráli zrovna šachy, ale Jim působil neobvykle nesoustředeně. “Mohu se zeptat, co máte na mysli, kapitáne?”
“Říkej mi Jime. Přemýšlel jsem… dneska je výročí prvního kontaktu lidí a Vulkánců.”
“Opravdu?” poznamenal Spock. “Nebyl jsem si toho vědom.”
“Tak jsem si říkal,” pokračoval odhodlaně Jim, “že by bylo dobré prohloubit vztahy mezi našimi druhy. Navázat hlubší kontakt.”
“Co přesně máte na…?”
Spock tu větu nikdy nedořekl. Jim ho uchopil za ruku a jeho prsty přejely po Spockových v dokonalé nápodobě vulkánského polibku.
“Co si o tom myslíš?” prohlásil Jim s ďábelským úsměvem.

Obrátila jsem oči v sloup, když mi jednoho rána přinesl obrovskou kytici.
“Vážně? Růže?”
“Co je na růžích špatného?” bránil se. Ve skutečnosti mě nenaštval, ale chtěla jsem ho chvíli podusit, jen tak pro zábavu.
“Jestli to nevíš, podívej se kolem sebe.”
Udělal to. Sledoval meče vyvěšené na stěnách, krvavé skvrny na podlaze, a pak přikývl. “Rozumím. Omluv mě.”
Následující tři týdny jsem ho neviděla. Když se vrátil, byl plný modřin a vypadal, jako kdyby prošel peklem, ale usmíval se. Pyšně mi oznámil, že má konečně věno a může si mě vzít.
Z věna se vyklubaly srdce všech mých nepřátel.

Když TARDIS přistála v Cardiffu, Jack od Doktora uslyšel nečekaná slova:
“Potřebuji pomoc.”
Jack souhlasil a tak teď seděli v baru. Doktor šermoval sonickým šroubovákem a vyprávěl nějakou nesmyslnou historku.
Nebo ji Jack jenom nechápal, protože byl opilý.
Ale přesto se Doktora zeptal, proč ho vyhledal.
Doktor si povzdechl. “Víš, že mi říkají Přicházející bouře… To není jenom přezdívka. Jednou do roka se TARDIS naladí na můj mozek a propukne uvnitř ní bouřka. A zastavit jde pouze, když se opiju… nebo něco jiného,” náhle zčervenal.
Jack přitáhl Doktora k sobě. “To rád slyším. Vždycky jsem tě chtěl políbit v dešti.”

Celou dobu na sobě cítí jeho pohled. Dává si pozor, aby neustále vypadala dokonale, decentně uždibuje jídlo (protože dáma se přece necpe) a nevšímá si hladu, který pociťuje.
Když odchází od večeře, hluboce se před ním ukloní. Všimne si, jak se jeho ruce zachvějí a tváře zčervenají.
Později přijde do jeho ložnice. On zpočátku váhá, nakonec se však podvolí. Jeho rty jsou měkké a nezkušené, když se pohybují pod těmi jejími. Přislíbí jí všechno, co bude chtít, jen když bude jeho, říká procítěně.
Ona se usměje a odejde s vědomím, že vyhrála.
Margaery Tyrell se zase jednou podařil kapitální úlovek.

Oliver se přistihl, že začíná trpět paranoiou.
Pokaždé když někoho zabil, několik dní se pohyboval v okolí a sledoval, jestli se jeho oběť neprobere. Již mnohokrát zažil situaci, kdy znovu potkal někoho zdánlivě mrtvého.
Přesto ho překvapilo, když se u něj v pracovně objevil Tommy.
“Ahoj, Olivere.”
“Tommy,” hlesl Oliver. “Ty jsi…”
“Zombie, bohužel. Udělal ji ze mě zlý černokněžník. Nemáš něco k jídlu?”
Oliver zabořil hlavu do dlaní. Napadlo ho, že smrt má své výhody. Mrtví na rozdíl od živých nemusí řešit, kde by sehnali mozky pro své zmrtvýchstalé kamarády.
Nakonec se ale hrdinsky vzchopil a začal obvolávat restaurace.

Když poprvé vejdeš dovnitř, cosi uvnitř tebe se změní.
Dřív bys nikdy nevstoupila na takové místo.
A rozhodně by tě neupoutal někdo jako Alexis.
Jeho jméno zní jako kletba i modlitba zároveň. Trvá dlouho, než se osmělíš a přistoupíš k budce, kde Alexis prodává vstupné.
“Všechno v pořádku, zlato?” upře na tebe černě orámované oči. Dokáže spatřit žádost v těch tvých?
“Dala bych si Jägermeister. Přidáš se?”
Okamžik ticha – a pak se Alexis ušklíbne. “Proč ne.”
Zachytíš v budce svůj odraz. Vypadáš jako své zlé dvojče – někdo povědomý a zároveň cizí.
Usměješ se na něj a následuješ Alexise k baru.

Když se vydal na dráhu superpadoucha, Doktor Horrible neočekával, že to tak poleze do peněz.
Jenže vyrábět vynálezy a bojovat s nepřáteli něco stálo.
Především jeho sebeúctu.
Momentálně stál před fastfoodem oblečený jako hotdog. V jedné ruce držel ceduli a druhou se snažil nedrbat pod svědivým kostýmem.
“To už nemůže být horší,” povzdechl si.
Omyl.
Z nedalekého obchodu vyšla místní reportérka. Oči jí zasvítily a zamířila přímo k němu.
“Doktore Horrible! Za kolik peněz jste se propůjčil k této nedůstojné práci?”
Doktor místo odpovědi přetáhl reportérku cedulí po hlavě.
Několik lidí toho dne spatřilo po ulici utíkat sprostě nadávající hotdog.

“Ok, musíme si ustanovit pár základních pravidel.”
Zbytek členů Avengers se svorně ušklíbl. Tony to ignoroval.
“Na moje soukromé zásoby kávy mi nesahejte, jasný?” Namířil obviňující prst na Natashu.
“A pravidlo číslo dva… Cape, kam si sakra myslíš, že jdeš?”
“Promiň, Tony. Myslel jsem, že už jsi skončil.”
“Ani omylem. Jednou jsme tým, tak bychom se tak měli chovat, zatraceně!”
“Výborně,” Steve se znovu zvedl. “Takže když jsme tým, určitě nebudeš nic namítat proti týmovému tréninku v tělocvičně. Uvidíme se za deset minut.”
Když odešel, Tony se zaúpěním zabořil hlavu do dlaní: “A to jsem dneska ještě ani neměl kafe!”

Vítr mi svištěl kolem obličeje, cuchal vlasy, vháněl slzy do očí.
Ještě že jsem si nevzala sukni. To by mi všichni koukali na kalhotky.
Mé rozjímání nad spodním prádlem vyrušil podivný zvuk. Letěla jsem zrovna nad lesem, když tu se proti mě vyřítila obrovská černá příšera!
“Do prdele!” zaklela jsem. Na poslední chvíli jsem se vyhnula srážce, ale jednou rukou jsem zavadila o vyčnívající větev. Zítra budu mít parádní modřinu.
“Ahoj!” prohodila vesele příšera, když mě míjela. V bližší vzdálenosti se z ní vyklubal docela hezký kluk v dlouhém plášti.
A pak že prý v Čechách existuje bezpečnost letového provozu.

Existovala doba, kdy Sara věřila, že jednou bude vést normální život.
Dneska si to nedokáže představit
Existovala doba, kdy byl Rip šťastný s Mirandou.
Dneska si nedokáže vybavit, jakou barvu přesně měly její oči.
Existovala doba, kdy se Ray chtěl oženit s Annou.
Dneska má jen svůj oblek.
Existovala doba, kdy by Micka ani nenapadlo, že by jednou mohl být jen on a ne on a Snart.
Dneska je to jinak… a to vědomí ho pálí v hrdle.
Existovala doba, kdy všichni z Legends ještě měli naděje a sny.
Dneska už mají jen sami sebe… otázkou je na jak dlouho.

“Žádám vysvětlení.”
Steve si povzdychl. “Thore, vážně o tom nechci mluvit.”
“Příteli Stevene, nahlížíš na to příliš negativně! Nevyznám se ve vaší kultuře, ale co je špatného na tom, když mladý muž utrhne svou první třešeň až ve 28 letech?”
Steve nestačil odpovědět. V tu chvíli se Tony zakuckal a začal se dusit pitím.
“Počkej!” vysoukal ze sebe, jakmile se vzpamatoval. “Chceš mi říct, že ty nikdy…?”
Stevova zrudlá tvář mluvila sama za sebe.
Tony se ďábelsky pousmál. “JARVISI, zruš můj program na dnešní večer.”
“Co máš v plánu, příteli Tony?” zajímal se Thor.
“Já a Steve půjdeme utrhnout třešeň.”

“Znovu!”
Jessica si promne čelo a podrážděně vzdychne. Jak ji sakra mohlo napadnout začít trénovat s Lukem?
“Dejme si pauzu,” navrhne. “Bolí mě makovice.”
“Možná ses měla v noci vyspat,” prohlásí Luke nesouhlasně s rukama založenýma na hrudi. Jessica na okamžik ztratí nit myšlenek při pohledu na jeho napnuté tričko.
“To je tvoje vina. Rozptyloval jsi mě,” prohlásí. Vzápětí rychle uskočí stranou, zkroutí Lukův loket a přirazí muže ke zdi.
“To nebylo špatné,” prohlásí Luke s úsměvem. “Neříkalas náhodou, že tě bolí makovice?”
“To jo, ale když můžu začít bušit do té tvojí, vždycky se mi uleví.”
“Taky tě miluju.”

Doktorovi přezdívají Přicházející bouře. Tak proč by potřeboval zbraň?
Jack každého odzbrojí svým osobním kouzlem. Kdyby to náhodou nestačilo, na tajném místě schovává skutečnou zbraň (neptejte se kde, to ví jenom Ianto).
Spock se brání vulkánským nervovým stiskem, ale dokáže svoje ruce využít i lepším způsobem. Jim by mohl vyprávět.
Captain America už dávno zjistil, že jeho štít není ideální pouze k boji. Dá se s ním zažít též hodně zábavy.
Sherlock si vystačí se svým geniálním mozkem (a s Johnem po boku).
Merlin je Artušova tajná zbraň (a obráceně).
Jediný problém je, že ani jednoho to neochrání od bolesti.

Pan Bruce dělal Alfredovi starosti.
Poslední dobou se choval podivně. Trávil celé noci venku a neustále si pro sebe mumlal: “Protože jsem Batman!”
Alfred se rozhodl, že to musí zastavit, a proto ho na jedné výpravě sledoval.
Pan Bruce po parcích vyrýval do země kruhy.
Když se ho na to Alfred ráno zeptal, Bruce vykřikl: “Nenarušil jsi moje kruhy, že ne?”
“Ne. Ale proč to děláte?”
“Už nechci být Batman. Jen ničím a nic nevytvářím. Místo toho se stanu zahradním architektem. Tohle je trénink.”
Alfred to zvážil, chápavě přikývl… a rozhodl se, že je nejvyšší čas na další šálek čaje.

Legenda o Merlinových schopnostech se v průběhu věků měnila. Bavilo ho sledovat, jak ji postupem času lidé překroutili, ale občas ho to i rozčilovalo.
Jako třeba nyní, když musel čerstvě reinkarnovanému a zmatenému (ale pořád krásnému) Artušovi vysvětlovat, co se seběhlo v průběhu posledních více než dvou tisíc let.
“A co se stalo s Camelotem?”
“Byl srovnán se zemí a dnes si lidé myslí, že vůbec neexistoval,” odpověděl Merlin.
Artuš to chvíli zvažoval. “Znamená to, že i o nás si myslí, že neexistujeme?”
“Přesně tak.”
“Tak to aspoň můžeme dohnat ztracený čas.”
“Lepší nápad jsem v životě neslyšel. Pojď sem.”

Doktor Horrible se nudil. Šíleně. Když jste největší superpadouch pod sluncem, život vás za chvíli přestane bavit.
Proto ve skrytu duše zajásal, když se na scéně objevil nový superhrdina. Doktor se zrovna chystal vloupat do mrakodrapu v New Yorku zdobeném velkým "A". Do cesty se mu ale postavil vysoký svalnatý pohledný blonďák.
“Střez se, Doktore Horrible! Jsem Steel Man a přišel jsem tě rozdrtit!”
“Steel Man? To jako fakt, chlape?”
Blonďákovi na tvářích vykvetl ruměnec. Bylo to svým způsobem roztomilé. Zkoumavě pohlédl na svůj ocelový oblek. Pokrčil rameny a rozpačitě se pousmál.
“Co na to říct… železo už bylo zabrané.”

Kvůli němu ztrácí dech.
Když se to stane poprvé, předstírá, že si ničeho nevšimla. Podruhé to odbyde jako náhodu.
Potřetí už vážně nemůže zapírat.
Tak uteče. Protože kdo zmizí, ten vyhraje.
Ale napřed se vkrade k němu domů a nechá mu pod polštářem barevné sklíčko. Je na něm vyryto jediné slovo. Nemůže ho říct nahlas, tak mu ho nechá aspoň takto.
A pak přestane snít.
Uběhnou dlouhá léta. Když se s ním znovu setká, vypadá pořád stejně, jen on zestárl. Zato jiskra v jeho očích ne, a když jí ukáže nepoškozené sklíčko, ví, že nezapomněl.
A pak můžou snít spolu.

Jsou na tajné misi a Tony ztrácí nervy.
Steve má tu drzost vypadat neuvěřitelně dobře, takže si Tony během snídaně málem zabodne vidličku do ruky, zakopne o židli a nakonec se opaří kávou.
“Co se to s tebou děje, Tony?” Steve na něj podezřívavě hledí.
“Nic, nic!” zapře Tony podezřele vysokým hlasem. Hlavně to nesmí prasknout! Pomyslí si.
“Co nesmí prasknout?”
Tonymu dojde, že to vyslovil nahlas.
“Nic! Omluv mě, půjdu si zaběhat.” Plácne první hloupost, která ho napadne.
“Počkej, Tony,” Steve ho zarazí. “Máš máslo na obličeji.”
“Cože? Kde?”
“Přesně tady,” Steve přistoupí blíž a políbí ho na rty.

“Nechápej mě špatně. Jsem náhodou ohromný fanda emancipace.”
“Ehm,” přikývla. Až doteď ho nevnímala. Byl zatraceně hezký, a byl si toho vědom. Stačilo se na něj dívat a předstírat zájem, nemusela doopravdy sledovat, co říká.
Jeho poslední poznámka ji ale zaujala.
“O čem to mluvíš?”
Upravil si tmavé vlasy, načež se ušklíbl. “Tak přece! Nebyl jsem si jistý, jestli mě posloucháš.”
“Už ano,” přiznala.
“Tak co bude nyní?” hleděl na ni vyčkávavě. Zkoumala ho pohledem a přemýšlela. Nakonec se rozhodla.
“Pojďme k tobě domů,” navrhla.
Usmál se. “Dobře, Jessico.”
“Super. Ale budeš mít na sobě svůj Iron Manův oblek.”
“Domluveno.”