Moje články

Na první výlet vzal Doctor svou novou společnici do města z 52. století, kterému se přezdívalo „stověžatý tatíček.“
Už v okamžiku, kdy dorazili, Doctor věděl, že je něco špatně. Stačilo mu vidět jednoho Jacka Harknesse, aby se měl na pozoru… ale zde jen během prvních tří hodin stačili potkat patnáct Jackových dvojníků.
Doctor to nakonec vzdal a zašel do lokálu, kde mu štamgastka prozradila, jak vlastně město získalo svou přezdívku.
“No, a na jeho počest jsme tu postavili tolik věží. On měl totiž přes sto dětí…“
Doctor by si to sice nikdy nepřiznal, ale byl opravdu rád, když odtamtud odletěli.

Můj bratr byl odjakživa tak trochu tajnůstkář. Ačkoli jsme spolu vycházeli jakžtakž dobře, příliš se mi nesvěřoval.
Proto jsem nebyla příliš překvapená, když mě jednoho odpoledne při cestě z nákupu zastavila postarší paní, které se v ulici přezdívalo „007“ a s potutelným výrazem se otázala:
“Jestlipak víte, co je nového, drahoušku?“
Tenkrát jsem se poprvé dozvěděla o existenci onoho muže. Krasavce v dlouhém plášti, s nímž můj bratr nedávno byl na večeři v poněkud zapadlejší, avšak intimně zařízené restauraci.
Tak odtud vítr vane, pomyslela jsem si pobaveně. Iantovo vyhýbavé chování v posledních měsících konečně znovu začalo dávat smysl.
Zamiloval se.

Byla to katastrofa. Ianto pochyboval, že by se situace mohla v nejbližší době vyjasnit.
Jen po jediném dni si již připadal jako na obrtlíku.
Nejprve musel zašít roztrhané tričko.
Poté ho poslali pro pizzu s košíkem, na kterém byl navíc nakreslený kosočtverec (Jack sice tvrdil, že je to krychle, ale Ianto věděl svoje).
Když uklízel kuchyni, sypalo se na něj shnilé jídlo (o tom, že ho do hlavy udeřil žalud, ani nemluvě).
Navíc očividně nepadl kolegům příliš do oka. Obzvláště Suzie. Proč by mu jinak říkala Ivan?
Ačkoli nebyl věřící, už po obědě se začal modlit, aby brzy dostal volno.

Hudba se linula ze všech koutů a zabraňovala mu utápět se v myšlenkách. Zčásti.
Jack byl za to vděčný. Poslední věc, po níž nyní toužil, bylo přemýšlet. Přemýšlet znamenalo vzpomínat. Vzpomínat znamenalo vybavit si Ianta…
Alkohol mu náhle podezřele zhořkl v hrdle a nebylo to jen kvůli jeho složení.
Barman před něj položil další skleničku. „Od pána tamhle,“ pokývnul a odešel.
Jack pohlédl na vysokého tmavovlasého muže. Bílé zuby se zablýskly v úsměvu. Jackovi připadal povědomý, ale nebyl schopen si vybavit, odkud ho zná.
Pokrčil rameny, zvedl nápoj a naznačil přípitek.
Poslední, co ucítil, než zemřel, byla vůně hořkých mandlí.

„Vítejte.“ Postarší muž se zlehka uklonil.
“Jmenuji se Ambrosius. Přátelé mě však oslovují Ambrósie. Přejete si něco k pití?“
Němé přikývnutí. Doctor netušil, proč ho TARDIS zavedla zrovna sem. Vadilo mu to. Nebyl rád, když něco nevěděl.
Z myšlenek ho vytrhlo cinknutí poháru umístěného na stůl. Napil se a prudce se rozkašlal.
“Co to je?“ zeptal se, jakmile byl schopen promluvit.
“Tomuto nápoji se říká nektar. Pravda, je poněkud hořký.“
V Doctorově hlavě v tu chvíli zablikala pomyslná žárovička. Už věděl, proč ho TARDIS zavedla zrovna sem.
Zhluboka se nadechl.
“No, a nechtěl byste do toho zkusit přidat trochu cukru?“

„A nyní přecházíme k největšímu klenotu naší sbírky,“ pravila průvodkyně skupině znuděných studentů.
„Představuji vám… princeznu!“ mávla rukou. Rozsvítila se světla a odhalila vitrínu, za níž se nacházelo lůžko, na kterém ležela mladá žena.
„Ačkoliv zesnula již před sto lety, její tělo se díky mumifikaci nachází ve výborném stavu. Naše historické záznamy dokazují, že patřila k mocnému šlechtickému rodu. Nyní mě prosím následujte…“
Jakmile odešli a všude se opět rozhostila tma, otevřela jsem oči a posadila se. Na rtech se mi pomalu objevil zlověstný úsměv.
Jistě… mysleli si, že jsem mrtvá, ale neuvědomili si jednu věc. Někteří lidé prostě neumírají…

Milý deníčku,
nemám takového sentimentální oslovení ráda, ale protentokrát si ho výjimečně dopřeji.
Dnes je 28. dubna 2011, což znamená, že slavím 447. narozeniny.
Slušné číslo, že? Dívám se na své bledé ruce, které působí tak mladě. Dokonalá iluze… pokud by tu ovšem nebyla ta spalující únava, zračící se v mých očích a zcela nepříslušející někomu tak 'mladému'.
Ačkoli mám velmi dobrou paměť, již si nedokáži vybavit, kdy jsem se naposledy cítila opravdu naživu. Mohu jen předpokládat, že to nejspíš bylo před několika stovkami let (3, spíš 4) v mém dávno ztraceném přímořském království.
Ano, taková je pravda. Ztratila jsem vše, co mě dělalo člověkem.
Jím, ale potrava se v mých ústech mění na prach. Dýchám, avšak vzduch se v mých plicích transformuje na odporný mrtvolný zápach.
Nemyslete si však, že mi to příliš vadí. Ona slastná otupělost v tomto směru je spíše darem nežli prokletím.
Přesto… přistihla jsem se, že čas od času (zhruba jednou za 100 let) ve mně znovu vzplane mocný oheň citu, jehož kořeny leží právě v sladké minulosti.
Jaký však má smysl stále milovat, hluboce a odevzdaně, když ten, komu jsem svou lásku odevzdala, již není se mnou?
Nedýchám, nežiji, nepiji… leč miluji.
Bolí to.

Co si pamatuji z dětství, můj otec nesnášel slabost. Kdykoliv jsem ji dal najevo, potrestal mě.
Po čase jsem se naučil veškeré silnější emoce potlačovat. Možná proto mě přijali do Torchwoodu 1. Věděli, že nikdy nepropadám panice, poněvadž bych se pak musel stydět sám před sebou.
Po Canary Wharf se ale ve mně cosi zlomilo. Ztratil jsem to, na čem mi záleželo nejvíc… a ony neviditelné zdi postavené okolo mé duše se zbortily.
Zanedlouho jsem již potkal Jacka, který mě naučil, že abyste opravdu žili, nesmíte si city upírat. Jak pláč… tak i lásku.
A na to jsem nikdy nezapomněl.

Opatrně kráčím vpřed, hlavu hrdě vztyčenou. Královna jak má být.
Dojdu ke trůnu a rozhlédnu se po šlechticích sledujících každičký můj pohyb. Jsou jako pijavice. Neustále čekají, až udělám chybu.
V síni se náhle rozhostí ticho. Můj manžel právě dorazil. Usedne a uchopí mou dlaň do své.
„Miláčku,“ osloví mě zdánlivě něžně, „jak se cítíš?“
“Výborně. Děkuji, manželi,“ obdařím ho zářivým úsměvem.
Ano. Přetvářku ovládám dokonale. Vypadá to, jakoby se nic nezměnilo.
O to víc však bolí, když do jeho očí pohlédnu v soukromí a spatřuji, že veškeré světlo lásky ke mně, které v nich bylo, se již dávno vytratilo.

Poprvý jsem umřel tak, že mě střelili přímo do srdce.
Bolelo to strašně. Ale ona bolest nebyla nic proti tomu, co přišlo potom.
Bloudil jsem temnotou, zoufale volal o pomoc… a ona přišla. Podala mi ruku a vytáhla mě zpět do světla.
~
Netrvalo to dlouho a umřel jsem znovu, tentokrát už definitivně. Zvláštní bylo, že jsem se cítil hůř než tenkrát… nejspíš protože jsem dobře věděl, co mě čeká.
V posledních chvílích svého „života“ jsem si zcela nepoeticky pomyslel, že bych radši chcípnul na pitevním stole než takto. Bohužel, málokdo si vybírá, jak odejde (že, Jacku?)
A já nejsem výjimkou.

Roztomilost tvoje sálá jako…
Jack se zarazil.
„Čára? Pára? Klára?“ Přemýšlel usilovně. Náhle ho však cosi napadlo. Vítězoslavně dopsal:
jako benzínem napuštěná pořádná kára, a odložil propisku.
Následujícího večera
“Co myslíš, Ianto?“ Zeptal se Jack poté, co dočetl báseň, kterou pro Ianta napsal.
Mladý Velšan nevěděl, jak zareagovat, aby Jacka neurazil. Proto se nakonec rozhodl pro typicky diplomatickou odpověď.
“Je to velice pěkné.“ Zaváhal. „Nemyslíte však, pane, že se moc nerýmuje?“
Jack na okamžik vypadal jako opařený… ale poté se rozesmál.
“Máš pravdu,“ přiznal a přitáhl Ianta do své náruče. „Stejně se jakýkoliv sebepochvalnější verš nikdy ani vzdáleně nevyrovná skutečnosti.“

Dívám se na to opuštěné dítě a tělem se mi rozlévá lítost.
Sedí tiše na zemi, plavé vlasy jí splývají do obličeje a v obrovských očích se zračí spalující strach ze smrti.
Přesto se v jejím pohledu objeví i jakási vzpurná hrdost, když ho zvedne a namíří ven ze zamřížovaného okna.
„Ničeho nelituji,“ zašeptá.
Nedokáži ji obdivovat, ale ani odsuzovat. Tak snadno jsem mohla být na jejím místě. Chybělo jen málo…
Avšak já vždy byla ta chytřejší. Stále jsem.
„Sbohem.“ Odejdu. Neboť dobře vím, že osud nás – kurtizán, je stejně proměnlivý jako plamen. Chvíli záříme… a pak vyhasneme.
Již napořád.

„A i když Weevil leží nehybně na zemi, ještě na něj jednou vystřelíš, jen aby ses ujistil, že je mrtvý. Je to jasné?“
„Rozumím,“ přikývl Ianto a přešlápl z nohy na nohu. Byla mu zima a doufal, že odsud brzy odejdou. Nebo že ho Jack zahřeje… jakkoliv.
Začervenal se při své poslední myšlence.
„Takže vždy dodat poslední výstřel,“ zopakoval.
„Správně,“ Jackův široký úsměv se nedal ani ve tmě přehlédnout. Přistoupil blíž a znenadání políbil překvapeného Ianta na rty.
Chlad probíhající Iantovým tělem se záhy změnil na příjemné mrazení. Pokročilá večerní hodina s ním ovšem tentokrát neměla už absolutně nic společného.

Začínal mít pocit, že se mu kdosi vysmívá.
Napřed ho jako nelítostný stín pronásledovala ta dvě prokletá slova. A nyní slýchal stále stejný verš stále stejné písně, kamkoli zavítal.
I have faced too many battles…
(a hrdlo se mu pokaždé jen malinko stáhlo. Nebolelo to, ale bylo to nepříjemné.)
Poslední. Ve chvílích jako tato měl chuť křičet. Co nejhlasitěji, až by se všechny světy otřásaly.
Nadcházející bouře. Ne nadarmo mu tak říkali.
Avšak každá bouře se jednou ve vyčerpání rozplyne.
Vesmír je dost nekonečný, když jste sám… a roztříštěný. Pomyslel si Doktor a unaveně sklonil hlavu, aby zadal další souřadnice.

První slova, která Jack pronesl poté, co se před ním objevila povědomá postava, byla:
“Co to máš sakra na hlavě?“
Tento Doktor vypadal úplně jinak, než jak si Jack pamatoval. Nejenže měl o něco kulatější tvář a delší vlasy, byl i rozdílně oblečen. Motýlek, kšandy… a ten nemožný klobouk.
Jack často jednal spontánně, o tom žádná řeč. Nebylo proto divu, že v řádu vteřin se Doktorův nevzhledný doplněk ocitl brutálně odhozen v nejbližším (trnitém) křoví.
Vzduch vzápětí proťal pár výstřelů. Jen pro jistotu.
“Jacku…“ zaprotestoval Doktor chabě, čímž jen na Jackově tváři vyvolal široký úsměv.
“Rád tě znovu vidím, Doktore.“

„Tak co myslíš, Ianto?“
“To není moc dobrý nápad, pane. Náplň naší schůzky, kterou navrhujete, by mohla působit značně nevhodným dojmem… na případné kolemjdoucí.“
“Ale!“ pokrčil Jack rameny. „Jen ať se dívají,“ přistoupil blíž a omotal Iantovi ruce kolem pasu. "Jak to vypadá s kávou? Už bude hotová?“
O 3,2 vteřiny později
“Ianto, ty se červenáš! To je úžasné!“
“Pokud souhlasím, že s vámi půjdu, zapomenete, že se něco takového stalo?“
“Domluveno.“ Pousmál se Jack. „Už se nemohu dočkat,“ zamrkal ještě a odešel.
“Také se těším,“ povzdechl si Ianto a rozpačitě pohlédl na stopky, které mu Jack vtiskl do dlaně.