Moje články

"A taky myslí jenom na sebe!"

Fitz a Simmons na sebe pohlédli. Nepotřebovali slova, dokázali se dorozumívat mlčky. A právě si oba mysleli totéž.

Simmons to vyslovila jako první. "Takže... podle tebe je Ward sobec?"

"Stoprocentně! Pořád se jenom předvádí, promenáduje se tu jako král světa se svými svaly a tmavýma očima a obtáhlým tričkem..."

Simmons se začala chichotat.

"Měl by odsud prostě odejít a být sexy někde jinde!" dokončila jsem svou tirádu.

Simmons a Fitz ztuhli.

"Co? Co se děje?" V hlavě se mi zrodila úděsná myšlenka. "Ward... nestojí za mnou, že ne?"

"Ne, stojím před vámi, agentko."

"Eep!"

Smrt uměla pořádat večírky jako nikdo jiný z jejích sourozenců. Velké flámy, které trvaly celé dny, tekly na nich desítky litrů alkoholu a dřív nebo později někdo začal tancovat na stole (pravděpodobně Touha).

Jediný problém byl, že její bratr Sen se vyžíval v trucování.

"No tak, napij se," přesvědčovala ho Smrt.

"Ne."

"Ani na moje narozeniny?"

Sen ji probodl pohledem. "Jsi antropomorfní zosobnění smrti. My nemáme narozeniny."

"Chyba!" Smrt vztyčila prst. "Pokud neslavím narozeniny, proč tu mám dort, hmm?"

"Jaký dort?"

Smrt se ohlédla. Delirium si právě její dort nacpala do pusy.

"Že já se vůbec snažím," povzdechla si Smrt.

"Protřepat, nemíchat... Nebo to bylo neprotřepat, míchat...?" mumlal Harry, zatímco se skláněl nad kotlíkem.

Lebka nad krbem promluvila. "Co to sakra děláš, šéfe?"

"Snažím se uvařit lektvar inteligence."

"Vážně? Já myslel, že připravuješ Bondovo Martini."

"Zmlkni, Bobe." Harry se ani neotočil.

"Takhle se bavíš se svým nejlepším přítelem?"

"Moje nejlepší přítelkyně je Murphy."

"Myslíš tu, do které jsi blázen, ale neřekneš jí to, protože jsi zbabělec?"

Harry ho udatně ignoroval.

Bob začal kvokat.

"Přestaň!" povzdechl si Harry.

Bob zmlkl. Jen aby vzápětí dodal: "Harry, myslím, že bys to měl rychle dovařit..."

"Proč?"

"Protože se chováš čím dál tím hloupěji."

"Hej!"

"Vyžaduješ asistenci?"

"Ne, ne, já sama! Já to zvládnu!"

"Dobrá," Morfeus sepnul dlouhé bledé prsty a pozoroval mě, ve hvězdných očích jiskřičky pobavení.

Odolala jsem pokušení vypláznout na něj jazyk a soustředila se. Snažit se pozměnit sen bylo obtížné, dokonce i pro lucidního snílka.

"Nejsem zběhlý v lidských výrazech, ale věřím, že podobně se tváří jedinci trpící zácpou."

"Hej! Je to těžší, než vypadá."

"Ne doopravdy," jedním mávnutím ruky Morfeus vytvořil ladného koně. "Teď ty."

Zkusila jsem to. Výsledkem byl chromý křeček.

Morfeovy rty zacukaly. "Vidím, že ani zoologie není tvou silnou stránkou."

"Nesnáším tě."

"Ne, to není pravda."

"... Možná."

"Pravidlo čísla jedna. Když jsou přítomni ostatní, budeš mě oslovovat Vaše Veličenstvo či jinými uctivými tituly."

"To si snad děláš kozy," zabrblala jsem.

Ignoroval mě. "Při vstupu do místnosti uděláš pukrle nebo aspoň pokývneš hlavou v úhlu dvaceti stupňů."

"To mám u sebe nosit pravítko a měřit si to nebo co?!"

Hrál hluchého brouka. "A především, pokud se mi opravdu chceš dvořit, je nutné dodržovat seznam kroků. První je koupě kytice o velikosti..."

Měla jsem toho plné zuby. S úšklebkem jsem si začala sundávat oblečení.

Morfeus zíral jako vyorané telátko. "Co to děláš?"

"Tyhle bezpečné známosti mi můžou políbit řiť."

"Athéna je lepší než Poseidon."

Percy věděl, že ho Annabeth jenom provokuje, ale stejně přistoupil na její hru.

"A to jako proč?" snažil se neznít trucovitě.

"Je to jednoduché. Zaprvé, Athéna má mnohem lepší vkus. Viděl jsi, jak tvůj otec chodí oblékaný? Ve vlasech má občas chaluhy a nosí jenom plavky."

"Vždyť je bůh moří..."

Annabeth ho nenechala domluvit. "A taky nemá žádné pořádné zájmy. Všude akorát spouští kotvy."

Percy zrudl. "Ehm, Annabeth... spouštěním kotvy myslíš...?"

Annabeth se ďábelsky pousmála. "Co bys řekl, že za metaforu to je?"

Byly chvíle, kdy Percy litoval, že jeho táta není Hermes, bůh výmluvnosti.

Nespavost. Insomnie. Prokletí 21. století, které postihuje spoustu lidí. Nejistá konstanta moderní doby, kterou dobře známe.

Muži, který mě doprovázel ve snech, se nelíbila. Když jsem konečně usnula, zjevil se mi, bledé rty zamračené.

"Nespíš a nesníš," obvinil mě.

"Mrzí mě to. Nedělám to naschvál," protestovala jsem.

Překonal vzdálenost mezi námi. Jeho ruka chladila na mé tváři, oči jako dvě hvězdy. Zadržela jsem dech.

"Když ti dám klidný spánek a sny, budeš se o sebe lépe starat?"

"Proč ti na mě záleží?" zašeptala jsem.

"Záleží mi na všech, malý snílku."

Objal mě.

Teprve tehdy jsem pochopila, co přináší Morfeova náruč.

"Těchto konin už mám plný zuby!"

Ať jsem se rozhlížela sebevíc, svět okolo byl zaplavený slepicemi. Kvokaly, klovaly, pletly se mi pod nohy.

"Myslíš slepičáren?" opravil mě můj průvodce. Zaškaredila jsem se na něj.

"To je fuk. Morfeus má zvrhlej smysl pro humor. To je čirá pravda... nebo se do země propadnu."

Nepropadla. Místo toho jáma pukla pod jednou ze slepic.

"Prosím, řekni, že odsud můžeme vypadnout?" požádala jsem.

"Dobrá."

Vydali jsme se k zámku.

"Proč vlastně Morfeus přivolal všechny ty slepice? Proč zdržuje a nechce mě vidět hned?"

"Musí si napřed naondulovat každičký chlup na těle."

"Já to věděla!"

"To byl fakt blbej nápad."

Sen se zamračil. Opravdu se nejspíš jinak tvářit neumí, pomyslel si John Constantine.

"Tak znovu. Z nějakého důvodu ses rozhodl, že je výborný nápad snažit se vycvičit jednorožce a kentaury, aby snílky vozili po tvé říši? Vůbec tě nenapadlo, že podobné omyly moderní drezúry mohou mít takovéto následky?" povytáhl John obočí, když pohlédl na potlučené lidi válející se po zemi.

Sen našpulil rty. "Constantine... pomůžeš mi ty kentaury a jednorožce pochytat anebo ne?"

"Co mi dáš, když ti pomůžu?"

"Co chceš?"

"Polibek."

"Jak si přeješ."

"Hyjá!" vrhl se na ně John.

Sen se jen ušklíbl.

"Ha. Zajímavé."

John Constantine si zapálil cigaretu. Sen si povzdechl.

"Constantine..."

"Já vím. Tady se nekouří. Co potřebuješ tentokrát, lásko?"

Sen se zamračil. "Moje noční můry se rozmnožily. Chci, abys je pochytal."

John povytáhl obočí. "Nemůžeš jim prostě dát krabičku kondomů, aby se přestaly množit?"

"Constantine!"

"Fajn, fajn," protočil John oči. "Máš štěstí, že jsi sexy," zamumlal. "Tak hrrr na ně!"

Pronesl zaklínadlo a vzduchem se rozeznělo mňoukání, jak se objevilo dvacet koček a vrhly se na neposlušné noční můry.

"A co mám dělat s těmi kočkami?" pronesl později Sen.

John si odfrkl. "Co já vím? Jsem exorcista, ne zvěrolékař."

"Tohle se mi nelíbí."

"Tobě se pořád něco nelíbí."

Sen se zamračil. Stál společně se Smrtí u prázdného výběhu.

"Někdo mi ukradl mou černou ovci."

"Černou ovci? Bojím se zeptat... na co máš ovci, bratře?"

"Na vlnu, samozřejmě. Z čeho myslíš, že je můj kabát? Z mé kouzelné ovce."

"Ta ovce je kouzelná?"

"Všechno je tu kouzelné."

"Fajn, pomůžu ti. Pošlu svou bílou vránu, aby zjistila, kde tvá ovce je."

"Děkuji."

***

O něco později

"Tak vrána říká, že tvá ovce vzkazuje, že si můžeš trhnout nohou. Prý se nevrátí. Už má plné zuby toho, jak jí pořád stříháš vlnu."

"Cože?!"

Když první živý tvor otevřel oči a nadechl se, Sen učinil to samé.

"Zdravím, bratře," prohodila bledá mladá žena.

"Co se to děje?" Sen svraštil obočí. "Kdo jsi ty?"

"Jsem Smrt, tvá starší sestra," představila se mu.

Sen to zvážil. "Nerozumím," přiznal se. "Kdo jsem já?"

"Ty jsi Sen. Když bytosti usnou, budeš jim přinášet fantastické a děsivé vize a představy. Vydají se na cestu do prázdna a ty jim navždy budeš neviditelným průvodcem."

Sen se zamračil. "To zní... osaměle."

Smrt ho vzala za ruku. "Ano... ale já tu budu pro tebe."

Sen přikývl. Zahleděli se na první východ slunce.

"Bratře?"

"Hmm?" Sen neodtrhl pohled od řady rozpracovaných nočních můr.

Smrt k němu přistoupila blíž. "Co to děláš?"

"Přemýšlím."

"Nad čím?"

"Nedokážu se rozhodnout, na které noční můře mám začít pracovat dřív," zamračil se Sen. "Jsem... zcela paralyzovaný výběrem."

Zalapal po dechu, když ho Smrt popadla za ruku a začala táhnout pryč. "Co to děláš, sestro?" ohradil se Sen.

"Mám dost tvého fňukání. Jdeme do hostince."

***

Později nad korbelem piva si Smrt zahrála na dohazovačku a seznámila bratra s Hobem Gadlingem.

"To byl tvůj plán celou tu dobu, že?" obvinil ji Sen o šest století později.

Smrt se jen usmála.

"Tři slepičí pařáty."

"Hmm."

"Sedm očí mloka."

"Rozumím."

"Vejce baziliška. Hoď ho do hrnce."

"To si vymýšlíš."

"Ne, takhle ten recept vážně je! Podívej!" John Morfeovi ukázal knihu zaklínadel.

"Fascinující. Co to má dělat?"

"Je to elixír lásky."

"Dobrá, nechám se poddat. Na co potřebuješ elixír lásky?"

John si odkašlal.

Morfeus zúžil oči. "Constantine..."

"Fajn," John si povzdechl. "Je pro tebe, dobře? Viděl jsem, že jsi osamělý... a chtěl jsem pomoct."

"Constantine..." Morfeus uchopil jeho ruku. "Cením si toho, ale nepotřebuji elixír lásky. Mám své sny a..."

"A?" vybídl ho John.

Morfeus se pousmál. "Vážně to musím dodávat?"

Ne. Nemusel.

"Ach jo."

"Co se zase děje, Constantine?"

"Nudím se."

"Vždycky se nudíš."

"To není pravda. Když jsme měli sex, tak jsem se nenudil."

"Pamatuji si to jinak. Řekl jsi mi, že jsem jako zvadlá kytka."

"Ne. Řekl jsem, že se tváříš jako umučená mučenka. Což byla pravda."

"Prostě hraj dál."

"Nesnáším šachy. A nesnáším tebe."

"Buď potichu."

O pět minut později

"Šach mat."

"Konečně! Můžeme teď dělat něco zábavného?"

"Tys mě... nechal vyhrát?"

"A co když ano?"

Jeho šaty znenadání zmizely. John vyjekl. "To je podvádění!"

Přestal protestovat, když ho Morfeus povalil na postel. "Tuhle hru vyhraji doopravdy."

Políbili se.

"Ahoj, lásko," pronesl John, když se Sen za ním zhmotnil, zatímco si ohříval večeři.

"Jak jsi věděl, že jsem to já, Constantine?"

John se k Morfeovi otočil. "Jednoduše. Máš hned několik poznávacích znamení."

"Opravdu?" Morfeus povytáhl obočí. "Vysvětli."

Byl to příkaz, ale John ho hned neposlechl. "Nezapomínáš na něco?"

Morfeus si povzdechl. Přitáhl Johna k sobě a políbil ho.

"To je lepší," John se zakřenil, když od sebe odstoupili.

"Ta poznávací znamení, Constantine."

"Dupeš jako slon, páchneš jako opičák a funíš jako nosorožec."

"Constantine!"

"Jenom si z tebe střílím," John políbil Morfea na nos. "Viděl jsem tvůj odraz v mikrovlnce."

"Kde se vidíš za pět let?"

"Hmm?" Morfeus k ní otočil hlavu.

"Hloupá otázka, promiň. Pro nesmrtelnou bytost je pět let beztak jenom mávnutím ruky."

"Ve skutečnosti vnímám plynutí času stejně jako lidé," překvapil ji Morfeus. V očích se mu zablýsklo. "Sedmdesát let, které jsem strávil v zajetí, mi neuteklo o nic rychleji."

"Kdyby tu Burgess byl, nakopala bych mu zadek," pronesla. Dobře věděla, že Morfeus o lítost nestojí.

Fungovalo to. Jeho bledé rty se zavlnily v úsměvu. "Opravdu chceš vědět, co bude za pět let?"

"Ano."

"Budeš stále snít a já ti tvé sny naplním."

Usmála se. "Slibuješ?"

"Vždycky."

"Co je tohle?"

Tony nechtěl Captaina provádět po Stark Tower.

Neměl na vybranou. Hawkeye zmizel ve chvíli, když na prohlídku došla řeč, a Natasha vyhrožovala, že Tonyho zastřelí, pokud to po ní bude chtít.

"Anti-fluxový kapacitátor," odpověděl Tony, když si Cap odkašlal.

Rogers se zamračil. "A toto?"

"Univerzální multifunkční polyspínač."

S každým slovem Captainovy modré oči temněly. "A jak říkáš tomuhle nesmyslu?" ukázal na maličkou kovovou krabičku.

Tony se nafoukl jako balón. "Tak abys věděl, to není žádný nesmysl. Jde o super makrobiologické mikroskopické AI relé."

"Vzdávám to," povzdechl si Rogers. "Ty nejsi člověk, Starku, ale generátor náhodných slov."

"Hej!"

"Musíme se přestat takto potkávat."

"Proč? Chceš snad naši hru vzdát?" hladila rukou vlnky moře, z něhož ji přesně před rokem vylovil. Tak se poprvé setkali.

Sen nepůsobil nostalgicky. "Ne. Lidské bytosti se nemohou utápět ve snech a zapomenout žít. Je to neslučitelné se životem."

Pomalu se k němu otočila. Lítost v jeho očích byla horší, než kdyby se na ni zlobil. "Já před životem neutíkám!"

Neuhnul pohledem. "Jsi si jistá?"

Nic neřekla. Ne, nebyla.

Místo toho k němu natáhla ruce. Morfeus zprvu ztuhnul, ale dovolil jí, aby ho objala.

"Proč to tak bolí?" zašeptala.

"Protože jsi stále naživu," odpověděl.

"Jsem pán snů a ty mě nemůžeš porazit."

"Možná." Vztyčila hlavu. "Ale pokud mi nezakážeš přístup sem, budu se dál o to snažit."

Rozpoznal výzvu vepsanou v jejích očích. "Budiž. Nechť náš souboj začne."

***

Ze začátku volila útočný přístup. Když pochopila, že to k ničemu nevede, změnila strategii. Jala se vytvářet veselé věci.

Zábavní parky.

Divoké tance pod svitem Měsíce.

Řeky plné alkoholu místo vody.

Morfeus ji nakonec konfrontoval. "Co mají znamenat tyto bujaré strkanice?"

Usmála se. "Ukazuji ti, že naše zápolení nemusí být jen o bolesti."

Svraštil obočí. "Proč?"

"Není to jasné?"

"Ne."

Povzdechla si. "Líbíš se mi, Sne."

Chtěla o něm snít.

Ale i když cítila jeho přítomnost, neukázal se jí.

Po čtvrt roce toho měla dost. Začala se sny manipulovat. Zprvu to šlo obtížně, ale čím odvážnější věci vytvářela, tím snazší to bylo.

Moře krve.

Oživlé mrtvé.

Padající hvězdy (připomínaly jí jeho oči).

Ale byl to až ježek v peci, který ho přivolal.

"Ubližuješ mým snům," obvinil ji. Ježek odcupital pryč, zatímco na sebe zírali.

"Ignoruješ mě."

"Co si myslíš, že děláš?" zavrčel.

"Hledám tě."

"Jsem přímo tady."

"Vážně?" v očích ji pálily slzy. "Tak proč mi neřekneš své jméno?"

Poprvé zaváhal... na nekonečně dlouhou chvíli.

"Morfeus."

Jeho oči byly jako dvě hvězdy.

Nedokázala od nich odtrhnout zrak. Topila se, lapala po dechu, ale kamkoliv pohlédla, viděla jen jeho.

A pak ji uchopil za ruku a vytáhl z moře ven.

"Kdo jsi?" vydechla, když se přestala dusit.

"Takto děkuješ tomu, kdo tě zachránil?"

Zachvěla se, když uslyšela jeho hluboký hlas.

"Děkuji. Ta voda vypadala tak tichá a klidná... chtěla jsem si zaplavat, ale potom..."

"Byla to jen noční můra. Brzy se probudíš."

"Počkej!"

Jeho oči zaplály. "Tento sen je u konce."

Když procitla, osamocená ve své ložnici, stále si pamatovala jeho dotek na své kůži.

Bolelo to.

"Proč se tváříš jako zvadlá kytka?"

"Hmm?" Sen Johnovi věnoval výstražný pohled.

"Vážně," nedal se odradit John. "Připomínáš mi umučenou mučenku. Copak se ti to nelíbilo, květinko?"

Sen se zaškaredil. "Takto mi neříkej, Constantine."

John povytáhl obočí. "Co mi uděláš, když nepřestanu?"

Morfeovy oči zazářily jako dvě hvězdy. John zalapal po dechu, když se svět okolo propadl do temnoty. Když se znovu zhmotnil, Morfeus Johna tiskl k zemi a jejich těla se dotýkala.

"Zvrhlé..." John si olízl rty. "Ale stěžovat si nebudu, má mučenko."

"Hmm..." Sen se ušklíbl. "Zdá se, že existuje jediný způsob, jak tě umlčet, Constantine."

Políbil ho.

Doktor si byl jistý, že Rose vícekrát neuvidí.

Nebyl pro to důvod. Jejich cesty se rozžehnaly v okamžiku, kdy Rose políbila lidského Doktora a zůstala v jiné dimenzi.

To si aspoň Doktor myslel. Až dokud Rose neumírala a Doktor nenašel způsob, jak ji navštívit.

"Měla jsem dobrý život," pronesla Rose. "John - tvoje lidská verze - zemřel před třemi lety. A tohle jsou naše děti a vnoučata," ukázala mu fotku.

Rose byla stále stejně nádherná. V obličeji jí seděly hluboké vrásky, ale když se na něj usmála, Doktor pochopil, že vznikly z lásky.

"Nikdy jsem tě nepřestal milovat," zašeptal Doktor.

"Já vím."

"Nevím, proč jsem si myslel, že budeš mít romantickou duši."

Sen se zamračil. John si začínal myslet, že jiný výraz neumí.

"Toto... není romantické?"

John se zahleděl na park před nimi. "Nic proti, ale když jsme si domluvili rande, nečekal jsem, že půjdeme krmit holuby. Jsi Pán všech snů, mohl bys namalovat nové světy, jaké nikdy nikdo neviděl... a my skončíme tady?"

Sen si povzdechl. "Jak si přeješ."

Ocitli se v rozkvetlé zahradě. Morfeus Johna uchopil za ruku a stáhl ho do trávy.

"Jsi drzý smrtelník," obvinil ho.

John se zazubil. "Ale tobě se to líbí... jen se nedělej."

"Možná."

"Když jsi mi řekl, že máš svobodného ducha, nenapadlo mě, že to myslíš doslova."

John Constantine si zapálil cigaretu, zatímco zíral na ducha poletujícího v knihovně. Sen se zamračil.

"Tady se nekouří, Constantine."

John povytáhl obočí. "Jako kdybys mi dovolil, abych tu něco zapálil."

Odmlka. "Ne."

"Fajn, že jsi to ty," John cigaretu típl. "Co ode mě potřebuješ?"

"Dostaň toho ducha pryč."

"Jak se říká?"

"Constantine..." zaznělo výhružně.

"Dost blízko." John pronesl zaklínadlo. Duch zmizel.

"A máme to. Co teď ten drink?" uchopil Morfea za ruku.

"Když řeknu ano, již to vícekrát nezmíníš."

John se zazubil. "To nemůžu slíbit, lásko."

Morfeus už netvořil nové sny.

Válka s Luciferem ho pohltila. Snění se propadlo do temnoty. Noční můry se rozutekly. Přinášely lidem bolest, zatímco Sen bojoval o mnohem víc než jen holý život.

Když boje konečně skončily a Morfeus stanul ve své říši zbrocené krví, zjistil, že nedokáže vdechnout život novým snům. Múzy mlčely ve válce a zůstávaly tiché i nyní.

"Co mám dělat?" zeptal se dívky, která se vedle něj posadila na lavičku v parku, zatímco krmil holuby.

Smutně se na něj usmála. "Když nemůžeš snít... najdi někoho, kdo ti s tím pomůže."

Jejich ruce se potkaly. Jen na okamžik.

Na to, že potlačoval emoce, Spock dokázal trucovat lépe než většina lidí.

Kirk to snášel tři dny, než vybuchl.

"Vzdávám to! Co ti přelítlo přes nos?"

"Netuším, o čem to mluvíte, kapitáne."

"Nelži. Co jsem provedl tentokrát?"

"Při našem posledním splynutí myslí jsem viděl vaše vzpomínky."

"A?"

Vražedný pohled. "Líbal jste zrcadlového Spocka."

"Spocku, to nebyly moje vzpomínky."

"Čí vzpomínky to byly?"

"Toho druhého Spocka. Ukázal mi, jaké to pro jeho Kirka bylo, když se milovali."

"Mohu se zeptat proč?"

Kirk pohladil Spocka po ruce. Spock zalapal po dechu.

"Abych věděl, jak se budeš cítit, až udělám... tohle."

"Jime... Oomph!"

Gwen věděla, že Jacka nemá líbat.

Ale zoufalé časy si žádaly zoufalá rozhodnutí.

Weevilové je v kanále obklopili. Náboje Jackovi i Gwen už došly.

"Utíkej, já je zdržím!" poručil Jack.

"Přece tě tu nenechám!" protestovala Gwen.

Jack ji uchopil za ramena. "Gwen, prosím. Už jsem přišel o Tosh a Owena. Nemůžu ztratit i tebe."

Gwen se nadechla... a políbila ho.

***

"Ehm. Nerušíme?"

"Gwen, co to sakra děláš?"

Jack a Gwen se od sebe odtrhli. Ianto a Rhys stáli poblíž.

"To byl jen polibek na rozloučenou," mrkl Jack. "Promiň, Rhysi, ale já a Ianto tvoji ženu milujeme."

"Nesnáším Torchwood," zamumlal Rhys.

"Musíš víc namáhat svůj mozek. Procvičovat... mentální gymnastiku, jak lidé říkají."

Sen si odfrkl. Začínal litovat svého rozhodnutí pozvat Smrt na exkurzi nově obnoveným Sněním.

"A co by sis představovala, sestro má?"

Smrt se nenechala rozhodit jeho uštěpačným tónem. "Překvap mě, bratře." Opáčila, na rtech široký úsměv.

Já ti dám překvapení, přislíbil jí Sen v duchu. Kdyby to slyšel jeho přítel Hob, prohlásil by cosi o malicherných nesmrtelných.

"To bylo velmi malicherné, bratře," sdělila mu Smrt poté, co museli utíkat před stovkami maličkých, kousavých a vražedných Snů a Smrtí. "Příště radši svůj mozek tolik nenamáhej."

Sen se nafoukl jako balón.

TARDIS troubila na poplach.

Rory panikařil.

Amy si nevzrušeně lakovala nehty.

A Doktor? Ten spal jako nemluvně.

Aspoň dokud ho Rory neprobudil. "Doktore!" zatřásl jím. "Co se to děje?"

"Alarm! Varovné troubení!" prohlásil Doktor, rázem čilý jako rybička. "Ale jaké, hm...?" Shýbl se a olízl konzoli. "Á, už to mám!" rozzářil se. "Harkness Alert!"

"Cože to?" Rory zůstal zírat.

"No, dobrá zpráva je, že v příštích třiceti vteřinách neumřeme. Špatná zpráva pro tebe, Rory, je, že Amy bude mít dalšího krasavce - kromě mě - s nímž bude moct flirtovat."

"Hej!" zaprotestovali Amy a Rory ve stejnou dobu.

Doktor se jen zakřenil.