Moje články

"Sním o tobě každičký den a noc," promluvila jsem k Morfeovým zádům.

Neotočil se. "Proč?" Jeho hluboký hlas prořízl ticho noci jako hrom.

Zaváhala jsem. Jak říct to, co jsem si dlouho odmítala přiznat? A má to vůbec cenu?
Může věčnosti záležet na jednom pomíjivém snu?

"Promluv," vyzval mě, když jsem dlouho mlčela.

Obešla jsem ho a zvedla hlavu, abych mu viděla do hvězdných očí. "Sním o tobě... protože mi pomáháš věřit, že zázraky se dějí."

"To není moudré. Víra v nemožné je ještě nebezpečnější než důvěra ve mě."

"Nejspíš máš pravdu."

Ale přesto tě miluji, nemusela jsem říct nahlas.

"Nachystejte zelenáče, na snídani jsem zpátky."

"Ne, ne!" chytil se Kryton za hlavu. "Božíčku, pane Rimmere, proč si tu jedinou větu nedokážete zapamatovat?"

"Protože je idiot," ušklíbl se Lister, který celému představení přihlížel.

"Listere, už jsi někdy dostal po té své kebuli parukou?" obořil se na něj Rimmer.

"Vlastně jo," Lister se zakousl do dalšího čatní sendviče.

"No tak, pane, soustřeďte se," zkusil to Kryton znovu. "Jestli chcete být nový Eso Rimmer, musíte se jeho ikonickou hlášku naučit. Vy to zvládnete! Jste inteligentní a šarmantní muž!"

"Mluvil někdo o mně?" strčil Kocour hlavu do dveří.

"Nachystejte zelenáče... kašlu na to!"

"Dcero, to není dobrý nápad," prohlásil táta. Ignorovala jsem ho. S povzdechem mě následoval a zalezl do křoví. Skrčili jsme se a vyčkávali.

"Nechceš se vrátit zpátky?" zkusil to znovu.

"Ne," odsekla jsem. "Zůstanu tady dřepět, dokud neuvidím to, kvůli čemu jsem přišla."

Pročistil si hrdlo. "Dobrá. Ale v tom případě ti musím povědět, jak se dělají děti..."

O jednu útrpnou přednášku o včeličkách a motýlcích později

"Pozor! Už jde!" sykla jsem.

"Pššt!"

"Ne, ty buď potichu!"

Mezitím Eros vlezl do potůčku a začal se koupat. Voda mu stékala po vypracovaném těle.

Zaslintala jsem.

"Měl jsem zůstat bezdětný," zabrblal Apollo.

"Papa, bolí!" zakňučelo démoně. Od včerejšího večera mělo horečku. Do rána pod ním shořela postel. Zakašlalo a z tlamičky mu vyšlehl plamen, který zapálil záclonu.

"Aquamenta!" John Constantine s láteřením hořící látku uhasil. "Vychovávat dítě mi byl Lucifer dlužný," zabrblal.

PRÁSK!

John povzdechl, když se Lucifer zjevil v oblaku dýmu. "Volal jsi, Constantine?"

"Vypadni!"

"To je chování vůči hostům," ušklíbl se Lucifer. Než zmizel, zapálil pod Johnem židli.

John vyskočil a začal hasit svůj kabát. Démoně hupslo do ohně, hrálo si s ním a vřeštělo jako smečka vyšinutých koček.

"Potřebuji chůvu," rozhodl se John. "Schválně jestli má Wonder Woman volno..."

John Constantine opravdu nezažíval dobrý den.

Došly mu účty.

"To bych si to raději rozdal s démonem," zabrblal John.

"Dej pozor, co si přeješ, smrtelníku!" zjevila se před ním démonka.

"Vypadni," řekl John, pohled stále upřený na dopis.

"Ne tak rychle, člověče! Pamatuješ si na své narozeniny?"

"Eh..."

"Opil ses a poté jsme souložili!"

"To si ze mě děláš..."

"A tohle je výsledek!"

Johnovi u nohou přistálo maličké, překvapivě roztomilé démoně. Zvedlo k němu ručky zakončené drápky a zasyčelo: "Papa!"

"A teď se o toho zlého spratka starej sám, muhehe!" zachechtala se démonka a zmizela.

John si povzdechl. "Nesnáším rána."

"Máme nový případ," oznámil Charles.

"Ale já jsem ještě neměl čaj," protestoval Edwin.

"Vždyť k němu jenom čicháš. Duchové nedokážou pít."

"Musíš mi to pořád připomínat?"

Charles obrátil oči v sloup. Z podobné nálady Edwina dokázal vytáhnout jen případ. Čím složitější, tím lepší.

Později

Tento případ složitý nebyl.

"Nemohli byste mě poškrábat na zádech, chlapci?" poprosil je duch důchodkyně. "Hrozně to svědí, ale já si tam nedosáhnu."

"Řekni té bábě, ať se škrábe sama!" zavrčel Edwin Charlesovi do ucha.

Charles povzdechl a vyhověl jí. "Děkuji, mladíku," pronesla a zmizela.

"Další spokojený klient!" zajásal Charles. "Není to úžasné?"

"Nesnáším mou smrt."

"Kapitáne, tento způsob trávení času je nelogický."

"Jde o pozemskou tradici, Spocku."

"Která nemá na vesmírné lodi opodstatnění." Spock s povytaženým obočím sledoval členy posádky pobíhající po jídelně, jak hledají ukrytá vejce.

Jen počkejte, až se dozvědí, že jsem je ve skutečnosti schoval na ošetřovně. McCoy z toho zešediví, uchechtl se Kirk.

"Co vás pobavilo, kapitáne?"

"Jenom to, že doktor McCoy s tebou zanedlouho bude souhlasit, že hon na vejce je bláznovství. Vy dva jste si tak podobní."

Spock mu věnoval vulkánsky vražedný pohled. Otevřel pusu, aby se ohradil. Kirk mu do ní vrazil čokoládové vejce.

"Kapitáne!"

"Šťastné Velikonoce, Spocku."

"Poklady! Tolik pokladů!"

Dandelion si pročistil hrdlo. K ničemu to nebylo. Geralt se začal prohrabovat další bednou.

Kde se tady v lese pořád berou? Pomyslel si Dandelion.

"Geralte, my vážně pospícháme. Ten leshen se sám nezabije. A Ciri sama nenajde."

"No, no, snad to nehoří," zabručel Geralt. Chalupa opodál vesele hořela dál. "Óóóó, rozbité hrábě! A další! Davaj!"

"Geralte, k čemu vůbec potřebuješ sto rozbitých... Ale, kašlu na to," Dandelion se usadil do trávy. Povzdechl si. "Pro někoho odpad, pro jiného poklad."

"Óóóó, hromádka popela! Ta se bude hodit! Pojď sem!"

Dandelion zoufale zaúpěl. Nemohli by si raději zahrát Gwent?

"Příteli, neviděl jsi moje kladivo? Někam jsem ho pověsil a nevím kam."

"Kolikrát ti mám říkat, abys ho nenechával válet se okolo?"

"Není to moje vina. Vypil jsem příliš mnoho medoviny."

"Výmluvy. Já jsem na té party včera byl taky a neopil jsem se."

"Museli jsme tě odnést do lože."

"To se nepočítá. Byl jsem naprosto střízlivý."

"Chtěl jsi vyskočit z okna a tvrdil jsi, že dokážeš létat."

"Dokážu."

"Když máš svůj oblek?"

"Když mám svůj oblek."

"To pořád nevysvětluje, kam se podělo moje kladivo."

"Počkej, už si vzpomínám. Když jsem ho naposledy viděl, otevírali jsme jím další pivo."

"Cože?!"

Z Doktorovy dílny se ozývaly podezřelé zvuky. Řezání, vrtání, hýkání...

Moist váhavě vstoupil. Oči se mu roztáhly jako dvě mlýnská kola, když spatřil Doktorův nejnovější vynález. "To je..."

"Super vraždící robot?" dokončil za něj Doktor. "Ano! Konečně jsem přišel na způsob, jak zlikvidovat Kapitána Kladivo! Můj robot ho zašlápne jako brouka! Brouka! Muhaha!"

"Ehm, drobný detail..." zašeptal Moist.

"Co?"

"Tvůj robot nemá nohy."

Doktor Horrible se zaškaredil. "Já vím. V programování se něco zvrtlo a on chce nosit jenom dámské boty. Tak jsem mu zatím odmontoval končetiny, než to vyřeším."

Moist si povzdechl. "Dobrá. Tak já mu půjčím svoje lodičky."

"Všechno nejlepší," položila jsem před Morfea obří čokoládový dort.

"Uvědomuješ si, že jsem personifikace snu? My neslavíme narozeniny."

"Odteď ano. Tak dělej, sfoukni svíčky a něco si přej," pokývla jsem ke 13,7 svíčkám na dortu.

Morfeus povytáhl obočí. "Proč 13,7?"

Zakřenila jsem se. "Za každou miliardu tvého života jedna. Víš vůbec, kolik v dnešní době stojí svíčky? A když je něčí přítel fosílie..."

Morfeus našpulil rty. "Já nejsem fosílie. Jsem... v nejlepších letech."

Povzdechla jsem si. Možná nebude dobrý nápad dávat mu přáníčko s nápisem: Vůbec nejsi starý. Ale radši nechoď do muzea, jinak tě vystaví jako exponát.

Lucifer začínal mít podezření, že je opilý.

Což bylo obdivuhodné, protože normálně na něj lidský alkohol nepůsobil.

"Došly mi žetony," postěžovala si Ella. Vstala od stolu a zavrávorala.

Lucifer ji automaticky zachytil. Kolik že toho vypila?

"Mně také, slečno Lopezová," Lucifer se zamyslel. "Ale není třeba zoufat. Mám nápad."

Z nápadu se vyklubal poker. (Ne ten svlékací.)

"Vyhrávám," prohlásila protihráčka. "Co vsadíte teď?"

"Co takhle mého snoubence?" navrhla Ella. V rámci vyšetřování byli v kasinu inkognito a předstírali, že jsou pár.

"Já nejsem žádný ženich na prodej!" nafoukl se Lucifer.

Protestoval ještě víc, když ho Ella v kartách opravdu prohrála.

Nebe nad námi zdobily šedé mraky. Chladný větřík čechral mé vlasy, něžně hladil tváře.

Nikdy jsem neviděla nádhernější místo.

"Kam půjdeme teď?" odvážila jsem se zeptat.

Morfeus na mě pohlédl. "Jak by sis přála vidět mez mé říše, má paní?"

Mé srdce - ta zrádná mrcha - se zatetelilo. "Moc ráda."

Morfeus přikývl. Následovala jsem ho, obdivovala jeho hrdou krásu. Povytáhla obočí, když mě zavedl do ložnice.

"Můj pane...?" hlesla jsem.

"Říkej mi Sen," položil mi prst na rty. Když mě políbil, zatočila se mi hlava. Rázem jsem viděla všechno Snění, nikdy nekončící hranice, meze bezmeznosti.

A milovala jsem ho za to.

"Lidská krev protéká tělem rychlostí tři až čtyři míle za hodinu," oznámila Wednesday.

"Fuj!" Enid se otřásla. Jako mokrý pes, pomyslela si Wednesday. "Proč mi to říkáš?"

"Pracuji na svém nejnovějším textu," sdělila Wednesday. "Jde o mé zatím nejlepší prozaické dílo."

"Nech mě hádat," Enid si povzdechla. Jak dramatické, pomyslela si Wednesday. "Hromada lidí v něm umře."

"Možná. Je to nicméně jejich vina. Lidské tělo je tak uboze křehké. Věděla jsi, že když někoho kousne upír, za 6.4 minuty vyteče z těla oběti tolik krve, že zemře?"

Enid zavyla na měsíc. "Že já jsem radši nešla spát do lesa."

"I mrtvá vačice je rychlejší než ty."

"Sklapni," zabrblám, zatímco vykopávám hrob. Ruce mi těžknou. Únava narůstá.

Můj parťák nepomáhá. Opřený o náhrobek si hvízdá. Pekelně mě tím se... sejří. Ale když ho napomenu, bude ještě otravnější.

Konečně! Lopata dopadne na vršek rakve. Vypáčím víko a hvízdnu. Nebožtík má kolem úst rozmazanou čerstvou krev.

"Sekeru," zavelím. Parťák mi ji podá. Pořád nepřestává hvízdat. Parchant.

"Česnek," požádám po useknutí upírovy hlavy. U nohou mi přistane nákupní taška plná cibulí.

"Co to sakra je?"

"Česnek neměli. Ale řekl jsem si, že cibule upíra tak rozpláče, že nebude mít chuť pít krev."

"Idiote."

"Má lásko!" vydechl kníže. "Pojď do mé mužné náruče!"

"Když já nevím, pane," sklopila zrak k zemi. "Co by na to řekli mí rodiče? Přece jenom jsi cizinec."

"Co na tom záleží, když pro tebe planu vášní tisíce sluncí!" nedal se odbýt. "Dovol mi sevřít tě a uchvátit tvé srdce, líbezná panno."

Kousla se do rtu. "Tak dobrá, ale buď něžný, pane."

"Ach, ano! Ano!"

Jejich těla splynula v hurikánu živočišné touhy. Kníže jí přitiskl rty na bělostné hrdlo a...

Hrabě Drákula odhodil knížku z knihovny. "Který imbecil tohle o mně napsal?" zasyčel. "Já bych jí to srdce prostě vyrval."

"Další!" zavelela zavalitá trpasličí úřednice.

Zaklínač k ní přistoupil. V ruce žmoulal meč.

"Tak co umíte?" propíchla ho očima.

"Prosím?"

Povzdechla si. "Člověče... pane... cokoliv," opravila se, "pokud chcete rekvalifikaci, musíte něco umět."

"No," zaklínač se podrbal na nose. "Já zabíjím monstra."

"Aha!" zvedla úřednice ukazováček. "Takže sekce 36, likvidace škůdců. Co dál?"

"Hodně... no... hraji Gwent..."

"Mě nezajímají vaše koníčky," odsekla. "Na profesionálního karbaníka už jste moc starý."

Zaklínači poklesla ramena. Když on tak doufal...

Trpaslici se ho zželelo. "Dobrá, člověče, já to tam napíšu, ale nikomu to neříkejte."

"Díky!" Zaklínač se rozzářil. "A poslyšte, nezahrála byste si Gwent?"

"Snažíš se mi říct, že tě zbouchnul sluneční paprsek?"

Můj přítel vypadal, že zpochybňuje mé duševní zdraví. Upřímně, vůbec jsem se mu nedivila.

"Přesně tak. Obklopilo mě zářivé světlo, cítila jsem teplo v podbřišku a teď jsem těhotná."

"Prostě přiznej, že jsi mě podvedla!" zaryčel a zmizel.

Povzdechla jsem si. "No, pozdrav pánbůh."

***

"Co jsi zase provedl?" protáhl Hermes.

Apollo si prohrábl zlaté vlasy. "Netuším, o čem to mluvíš."

"Vážně?" opáčil Hermes. "Tak vysvětli, kdo ti poslal tenhle balíček."

Apollo zalapal po dechu, když spatřil dítě odložené v krabici. Přiložený vzkaz pravil: Svítil jsi, tak se starej.

"No, pozdrav Zeus."

"Alino..."

Procitne se zalapáním po dechu. Znovu ho viděla. Cítila jeho dlaň na své tváři.

Dokonce i když spí, Darkling je jejím tichým společníkem. Jeho přítomnost ji svádí. Temnota přitahuje. Pohled šedých očí hypnotizuje.

Po probuzení Alina předstírá, že se nic neděje. Když Mal přitiskne rty na její, na okamžik jí myslí probleskne jiná tvář.

***

"Alino..."

Zašeptá Darkling. Znovu vstupuje do jejích snů. Dotýká se její tváře.

Během bdění předstírá, že se nic neděje. Velí ostatním. Ničí ty, kteří mu stojí v cestě. Kráčí temnotou.

Nikdy nepřizná nahlas, že mu chybí.

Věz, že jsem tě miloval.

Věz, že to nestačilo.

Heron nedůvěřivě pohlédl na roh, který mu Zeus nabídl. "K čemu to je?"

"Díky rohu budeme moct komunikovat na větší vzdálenosti," vysvětlil Zeus. "Ať už jsi kdekoliv, stačí do něj promluvit a uslyším tě."

Heron přikývl. "Děkuji." Roh schoval mezi ostatní věci a záhy na něj zapomněl.

Později

Probrat se z bezvědomí a zjistit, že jeho otec je mrtvý, bylo jako noční můra. Oneiroi se musí smíchy za břicho popadat.

Aby přišel na jiné myšlenky, probíral se svými věcmi. Roh mu vklouzl do ruky.

"Tati?" zašeptal s bláhovou nadějí.

Jedinou odpovědí bylo zničující ticho.

S výkřikem roh roztříštil o zeď.

Po tvářích jí stékaly slzy. Hlasitě vzlykla. Vytáhla kapesníček. Vydala vpravdě sloní zatroubení, když se do něj vysmrkala.

"Krasavice, dovol mi na důkaz mé náklonnosti pozřít tvůj sopel!" prohlásil nápadník číslo jedna.

"To nic není! Já ti snesu modré z nebe!" snažil se ho trumfnout druhý.

"Žůžovoučká je lepší!" zaječela Mary Sue. "Všichni pryč! Pryyyččč!" hodila po nich střevíček.

S toužebnými pohledy vrženými jejím směrem se muži vytratili. Mary Sue osaměla. Její srdce svíral žal. Ten, kterého milovala, ji odmítl. Jak může žít dál?

"Ach, má lásko... a do prdele!" vyjekla, když ji převálcoval nadržený slon, kterého přilákalo její zatroubení.

"Ahoj všichni, jmenuji se Jack."

"Ahoj, Jacku." Zaznělo hromadně.

Jack mrkl na nejbližší ženu. Začervenala se. "Kde začít... Jednou jsem například měl sex se svými dvěma vězniteli. Nakonec mě propustili. Milý manželský pár. Dodnes mi posílají pohlednice k Vánocům."

"Ale..." začal protestovat vedoucí skupiny. Jack si ho nevšímal a pokračoval.

"Taky se mi podařilo políbit hned několik členů svého týmu." Pousmál se. "Není nic žhavějšího, když se vás chystá rozpárat nepřítel. To mě vždycky pořádně navnadí."

"Tak dost!" zaječel vedoucí. "Tohle je skupina anonymních alkoholiků, ne závisláků na sexu."

"Vážně?" Jack si povzdechl. "Zase jsem vlezl na špatnou odvykací kůru."

"Sova volá volavku! Opakuji, sova volá volavku!"

"Já nechci být volavka," zaprotestoval Grover. "Můžu dostat jiné krycí jméno?"

"Ne," odbyla ho Annabeth. "A přestaň žvýkat svou botu."

"Nemůžu za to," bránil se Grover. "Jím, když jsem nervózní."

Usazeni na stromech nedaleko od sebe sledovali vlajku nepřátelského týmu. Čekali, až se Percy zvládne proplížit z druhé strany a dá jim signál.

"Volavka volá sovu! Opakuji, volavka volá sovu!"

"Co?" povytáhla Annabeth obočí.

"Není to... Percy?" zašeptal Grover.

Annabeth zaostřila. Opravdu. Percy právě šplhal na stožár s vlajkou. A byl... úplně nahatej. Asi aby mu to tolik neklouzalo.

Kluci, povzdechla si Annabeth.

"Merline!"

Merlin si pobrukoval, zatímco připravoval v kotlíku léčivou směs. Ke stereotypnímu obrazu čaroděje už mu chyběl jen plnovous a špičatý klobouk.

"Merline!"

"Hmm?" zamručel nepřítomně.

"Už to bude?" brblal Artuš.

"Cože?"

Princ protočil oči v sloup. "Můžeš se konečně přestat snášet s hlavou v oblacích a dávat pozor?" Natáhl ruku a rozcuchal Merlinovi vlasy.

"Hej! Za co to bylo?"

"Zasloužil sis to. Vůbec mě neposloucháš. Mě! Budoucího krále Kamelotu..."

"Obřího náfuku..."

"Chrabrého rytíře..."

"Který potřebuje mastičku na naražený palec," Merlin vrazil ampulku Artušovi do ruky a sledoval, jak princ rudne studem.

Konečně mám poslední slovo! Zastříhal Merlin vítězoslavně ušima.

Vážně s Jackem nesmím zůstávat o samotě, pomyslel si Ianto.

Ale bylo příliš pozdě. Jack ho začal vášnivě líbat. Ani mu nevadilo, že Ianto svírá Doktorovu useknutou ruku, kterou právě leštil.

"Uvolni se," zašeptal Jack Iantovi do ucha.

"To se vám snadno řekne, pane. Tlačí mě do zad okraj pitevního stolu."

Jack si povzdechl a ustoupil. "Co takhle erotická masáž? Mám na to neobvyklou techniku."

Ianto věděl, že toho bude litovat.

Přesto se zeptal.

"Jakou?"

Jack se zakřenil. "Místo dvou končetin používám tři," pokynul k Doktorově ruce.

Ianto obrátil oči v sloup. "To vážně není přitažlivé, pane."

"Chceš se vsadit?"

"Nesnáším společenské akce." Zabrblal Morfeus.

"Byl to tvůj nápad uspořádat ples," připomněla jsem mu.

"Já za to nemohu. Lucienne mě k tomu donutila."

"Jistě. Může za to knihovnice."

Začala hrát nová písnička. Morfeus vypadal, že každým okamžikem pukne.

"Pojď si zatančit," vyzvala jsem ho.

"Ne."

"Prosím?"

"Ne."

"Pěkně prosím?"

"Ne."

"Já vím, že jsi příšerný tanečník, ale..."

"Jak se opovažuješ. Jsem ze všech nejlepší."

"Dokaž to."

S povzdechem ustoupil. Vzala jsem ho za ruku a roztočila v kole.

"Působivé. Vážně máš pohyby jako Jagger."

"Za tohle se ti zítra bude zdát o návštěvě zubaře."

Zasmála jsem se a políbila ho.

"Promiňte."

Zvedla jsem oči od knížky. Mé obočí vylétlo vzhůru, když jsem si nově příchozího prohlédla. Vysoký, štíhlý, vlasy jak havraní křídla, oči, v nichž by se nejedna zhlídla...

"Ano?"

"Vypadá to, že můj havran se chce přátelit s vaším," ukázal na ptačí páreček. Krákali na sebe, ale neznělo to nepřátelsky, právě naopak. Jen abychom za chvíli neměli mladé...

"Víte, co se říká. Vrána k vráně sedá."

"Jsou to havrani."

"Detaily."

Bez vyzvání si přisedl na mou lavičku. "Jsem Sen," představil se.

"Amy. A myslím, že naši havrani se právě políbili. Tedy, ťukají o sebe zobáky."

"To mě vůbec nepřekvapuje."

Plížila jsem se tiše.

Přesto mě uslyšel. Aby ne, vždyť on je Snění a Snění je on.

"Vím, že tam jsi," Morfeus promluvil, zatímco se koupal v potoce a voda mu stékala po nahém bledém těle.

Věděla jsem, co dělat. Vystoupila jsem zpoza keře a uklonila se. "Pane, odpusť mi, prosím."

Přistoupil ke mně a uchopil mě za bradu. "Podívej se mi do očí, děvče."

Poslechla jsem.

"A pověz mi, o čem sníš."

Našla jsem odvahu. "Chci tvé srdce, můj pane."

Morfeus to uvážil. "Srdce je párový orgán, malý snílku. Své ti nemohu dát, ale můžeme ta naše spojit."

"Ano."

"Tady je sekce se zmrzlinou," nasměroval mě můj průvodce Sněním. Začaly se mi sbíhat sliny, když jsem viděla všechny ty příchutě.

"Ne, nemůžu," vzpamatovala jsem se. "Ještě bych přibrala."

"Tohle je sen. Ve snu se nepřibírá."

To mi stačilo. Vrhla jsem se na zmrzlinu jako hladová lvice.

"A kam půjdeme teď?" zamumlala jsem, pusu plnou čokolády.

"Teď?" Můj průvodce se zakřenil. "Ukážu ti úsek častých nehod."

"Ale ne," zarazila jsem se. "Nebude tam... krev, že ne?"

"Kdepak."

"...Tak tady se lord Morfeus koupe a zatímco ho ostatní šmírují, zakopávají o vlastní nohy," prohlásil průvodce.

Tentokrát mi sliny netekly kvůli zmrzlině.

"Ehm... jak je další replika?"

Protočila jsem oči v sloup.

"Co to jako mělo bejt?" Filip vyštěkl. Herec byl výborný, když se obtěžoval text naučit. To se poslední dobou stávalo málokdy.

"Co myslíš?"

"Ten ksicht!"

"Podíval ses do zrcadla?" neubránila jsem se sarkasmu. Filip s nadáváním práskl dveřmi a zmizel.

"Skvělý, a kdo nám teď toho Morfea zahraje?" povzdechla jsem si. Dělat adaptaci Sandmana mi byl Lucifer dlužen.

"Já," zazněl hluboký hlas. "A ani nebudu potřebovat nápovědu."

Nemusela jsem se otáčet, abych věděla, kdo to je. "Přicházíš jako na zavolanou, Sne."

"Kdo myslíš, že vymyslel pojem deus ex machina?"

"Touché."

Constantine si zapálil cigaretu. Zaškaredila jsem se.

"K věci, prosím."

"Jak chceš, krásko." Vyfoukl kouř do vzduchu. "Sandman, to je kapitola sama pro sebe. Jeden z nejmocnějších Věčných. Nemá vkus. Chodí oblékaný jako strašák."

"Ještě něco?"

Constantine se zamyslel. "Je to cíťa. Rád předstírá, že je nedostupný, ale ve skrytu duše je to romantik."

"Skvělý," povzdechla jsem si. "Co teď s tím mám jako dělat?"

Pokrčil rameny. "Co já vím. Jsem exorcista, ne párový psycholog."

"Ale jak by ses zachoval na mým místě?"

"Upřímně? Prostě Morfea plácni po zadku. Pak pochopí, že o něj máš zájem."

"Že se vůbec ptám."

"Nesmíš vyslovit jeho jméno."

Povytáhla jsem obočí. "Proč ne?"

Bledá dívka si poklepala na rty. "Ve jméně spočívá moc. Můžeš jím přivolat síly, kterých je radno se vyvarovat." Pousmála se. "Nechceš přece, aby jejich hlasy nad tebou získaly kontrolu, ne?"

***
Na její slova jsem myslela i večer těsně před spaním.

Hlas... tak jednoduchý nástroj, samozřejmost. Nenapadlo mě, co všechno s ním dokážu, pokud do něj vložím dostatek tužby.

Pohlédla jsem do zrcadla, nadechla se... a zašeptala jeho jméno. Třikrát.

"Proč mě voláš?"

Naše hlasy se smísily, ruce dotkly, odrazy ve skle setkaly.

"Protože mi chybíš."

"Proč?"

"Protože jsi můj Sen."

"Být členkou Snění vyžaduje odříkání, sebeobětování a..."

Sen ztratil nit, když jsem mu do obličeje frnkla kuličku papíru. Obočí mu vylétlo dramaticky nahoru.

"Ty mě vůbec neposloucháš."

"Ne, protože je to nuda." Frnkla jsem po něm další kuličku.

Sen ji zachytil v letu. Pohotový parchant. "Připomeň mi, proč se tě snažím vychovávat a respektovat, když se chováš jako malá?"

Věnovala jsem mu zářivý úsměv. "Protože mě zbožňuješ."

"Drzé dítě."

"Sexy Sen."

Přimhouřil oči a přitáhl mě k sobě. "To odvoláš."

"A co mi uděláš, když neodvolám?"

Sen přiblížil svou tvář k mé... a nacpal mi kuličku do nosní dírky.

"Hej!"

"Vážně se musíme přestat takhle potkávat," pronesla jsem, když si ke mně Smrt přisedla na lavičku v parku.

"Proč?"

"Protože se pokaždé vyděsím, že jsem právě umřela."

Smrt se pousmála. "A já ti vždy připomenu, že budeš žít dlouho."

"Touché," přikývla jsem. "Co pro tebe můžu udělat?"

"Mohla bych se tě zeptat na totéž. Doneslo se mi, že potřebuješ přátelské babské ucho, které by tě vyslechlo."

Začervenala jsem se a odvrátila zrak.

"Aha!" Smrt zajásala. "Já to věděla!"

"Sklapni," zabrblala jsem.

"Můj bratr Sen se ti líbí, co?"

"Jestli nepřestaneš mluvit, zabiju tě."

"Nemůžeš zabít personifikaci smrti."

"Chceš se vsadit?"

Hlínu prorazila ruka. Ábel se prodral ven z hrobu, do kterého ho Kain pohřbil. Tentokrát ho praštil do hlavy čajovou konvicí poté, co si Ábel troufl prohlásit, že preferuje kávu.

"Ahoj, Irvingu!" zahlaholil Ábel. Maličký zlatý gargoyle poskakoval okolo a pištěl.

"Ne, neboj se, Kain to nemyslí zle, jen je prostě cholerický, Irvingu," mumlal Ábel, zatímco se vrátil do domu.

"Ten gargoyle... se jmenuje Goldie!" zavrčel Kain.

"Ale..." Ábel zvažoval, jak ho jeho bratr popraví tentokrát.

Záhy to zjistil, když ho Kain prohodil oknem... zavřeným.

"Kdo by si pomyslel, že defenestrace funguje lépe než konvice," pohladil Kain gargoyla po hlavě.

"A nepodlehněte Ďáblu, který vám šeptá do ucha a láká vás ochutnat otrávené, zakázané jablko hříchu!" hlásal pouliční kazatel.

"Padre, jediní lidé, jimž šeptám do ouška, jsou krásné ženy," odvětil Lucifer.

"Jinak nechá propadnout vaše duše Peklu..."

"To zvládáte sami... Co mi sejde na tom, jestli pofrčíte nahoru anebo dolů," mávl Lucifer rukou.

"Tak odmítněte otrávené jablko hříchu..."

"Ve skutečnosti to nebylo jablko, ale banán," Lucifer se uchechtl. "Přišlo mi to vtipné, protože banán připomíná..." naznačil rukama patřičný tvar. "No, tenkrát jsem byl ještě mladý a nevybouřený."

"Odstup, Satane!"

"Když jinak nedáte," Lucifer si povzdechl. "Lidé si mě prostě neváží."

"Na počátku všeho byl..."

Sen otevřel oči a rozhlédl se. Miliony hvězd. Dvě z nich mu spadly do očí.

"A co se stane potom?" zašeptal povědomý hlas.

Sen ulehl na lože z vlčích máků. Snil o lásce, bolesti, ztrátě, smíchu, naději. Mohl spát celá tisíciletí anebo snad jen okamžik, ale když znovu procitl, rozpínaly se okolo něj světy, širé, rozmanité, zaplněné tolika životy a ještě více sny.

"A co budeš dělat nyní?" zeptala se dívka, kterou rozpoznal jako svou sestru.

Sen se odebral do svého paláce. Usedl na trůn. A i dnes, o miliony let později, na nás stále dohlíží.

Potkali jsme se na půlnoční poušti.

Písek rozprostírající se, kam až jsem dohlédla. Teplý vzduch mě hladil na tvářích, ale teprve jeho dotek mě rozechvěl.

Zajel mi rukou do vlasů, rozpustil je, gumičku odhodil v dál.

"Já..." zašeptala jsem, aniž bych tušila, co řeknu.

"Ššš," přitiskl mě k sobě. Jeho kůže zároveň hřála a chladila, když mě svíral v náručí. Mohlo to trvat stovky let anebo jedinou vteřinu, ale když jsme se od sebe odtáhli, spatřila jsem v jeho očích hvězdy.

Tehdy jsem se zamilovala.

Vlasy jsem si na noc zapletla. Ale když jsem se ráno probudila, gumička byla pryč.

"Jsi si jistá, že je dobrý nápad se tam vydat na vlastní pěst, krásko?"

Constantine si zapálil cigaretu. Ušklíbla jsem se na něj.

"To si piš."

***

Morfeův zámek byl obklopený strážemi. Rozhodla jsem se dovnitř proniknout jediným možným způsobem.

Převlečena za Morfea, s nezbytnou helmou na hlavě, jsem míjela ostatní. Někteří se uklonili, jiní zamumlali: "Můj pane."

Prozatím dobrý.

Podařilo se mi dostat do Morfeovy ložnice. "Skóre!" zajásala jsem, když jsem spatřila svůj cíl. Vzala jsem první z nich do ruky a...

"Jiní by vetřelce udeřili pěstí. Já chci raději vědět, co děláš s mou sbírkou gumových kachniček."

A do...

"Pojď sem, či, či, či."

Kočka se zlatavou srstí mi věnovala zkoumavý pohled chytrých černých očí. Pozastavila bych se nad jejím vzhledem - kdyby se mi to celé nezdálo.

"Kdo je kočičí zlato? Ty jsi kočičí zlato!" natáhla jsem k ní ruku a pohladila ji po hřbetě.

"Takové chování si vyprošuji," promluvila kočka.

Nevyskočila jsem leknutím metr do vzduchu, ale bylo to o chlup (kočičí, jak jinak). "Promiň... ehm, prozradíš mi, jak se jmenuješ?"

"Ve jméně je moc. Ne."

"Fajn," ušklíbla jsem se. "Tak ti budu říkat Zlatuško."

"Dobrá. Jsem Morfeus."

"Hmm. Zlatuška se mi líbí víc."

"Nepokoušej své štěstí, smrtelnice."