Moje články

Slečno z útesů, navštivte mne.
Bohužel, pane, nemohu odhodit rozervanost.
Mohu vám pomoci? Oddělte touhu a nutnost. Představte si zátiší – mísu s jablky a vedle pistoli. Rozumíte?
Ano.
Tedy také pochopíte, že tikot hodin rozděluje odlišování.
Co když je dočasné?
Nikoli, je neustálé. Přijdete?
Promiňte, rozbolela mne hlava. O půlnoci se těžko přemýšlí na nepřemýšlení ráno, kdy se budeme snažit....nó přemýšlet.
Slečno?
Nenaléhejte, prosím. Nyní si poslechněte posun představ: perníkové srdce, kožené rukavice, dýmka, ticho,
Mlčte!
zatáčka, příkrý sráz…
Mlčte konečně!
stopy, co se zalekly…
HAVÁRIE, HAVÁÁÁRIE, slyšíííte slečno?!
Ano. A proč tolik křičíte?
Protože jste mne chtěla zabít!-----------------------Bestie!

Psal jsi jen jakési klikyháky.
Já jsem tě znala, ty mne taky.
Chtěls mi na záda napsat vzkaz,
opilý něhou pod obraz.
Touha, která můj ostych zabila,
ani na jednu pusu nezbyla.
Teplý dech foukals mi na ramena,
ten psal vzkaz, který nic neznamená.
Čekals, co na to ti odvětím,
šimrals mne okvětím kopretin.
Pak utrhl jsi i jitrocel,
švihnutím trestal ses za pocel.
Na kůži po něm růžové šrámy
tvořily mříž mezi předehrami.
V trávě jsem ležela klidně a tiše,
snažíc se zjistit, co tvůj dech mi píše.
Z lásky jsem od tebe dostala pětku,
milovat nechtěl jsi analfabetku.

Ema vchází do pokoje s nákupní taškou.
Karel: (od novin) Má milá, kdes byla?
Ema: U řezníka, moje touho.
Karel: U řezníka? Proč tak dlouho?
Ema: Bylo tam lidí mraky a velká fronta taky.
Karel: (ironicky) Hm, hm, tak říkáš velká fronta! A nebyl tam spíš ňákej Franta? Řekni pravdu. (dupne)
Ema: (dá ruce v bok) Tak pravdu, to je těžká věc. Jsi starý žárlivec.
Karel: (hrozí) Nerozčiluj s tím, víš, jak to myslím.
Ema zpívá se sborem:
Žárlivost za nehty jak špínu zarytou
na prvním místě vážíš si svého ega.
Celou svou duši máš jen zlobou pokrytou,
po mých citech šlapeš jak po kostkách z lega.
Karel: Neodváděj řeč. Jak to bylo!
Ema: (přisedne si) Proč láskou skutky neměříš. Když řeknu pravdu, nevěříš. Tak teď ti tedy řeknu lež. Zalíbí se ti, věř. (líbezně) Byla jsem s prvním, kterého jsem potkala. Tralala.
Karel: (bouchne pěstí do stolu) Že to pravda není?!
Ema: Ne, mé potěšení.
Karel: (vstane) Tak proč mi lžeš?
Ema: Slyšet to chceš. Už budu jak pěna.
Karel: Chci pravdu. (zasněně) Je krásná jako žena.
Ema: Rozhodně však není praktická a už vůbec není taktická. A i když lež pravdou leckdy předčíš, žárlivce o pravdě nepřesvědčíš.
Opona

Blonďatý, štíhlý chlapec má velmi soustředěný výraz. Zaměřuje se na svůj výdech. Musí být stejnoměrný, táhlý a hlavně co nejdelší. Se zájmem sleduje rostoucí bublinu na konci brčka.
Když pozoruje, jak se rozzářila duhovými barvami, připadá si trochu jako umělec a trochu jako kouzelník. Je tím fascinovaný. Dnes má mýdlový roztok v misce správnou konzistenci. Vyfoukne bublinu větší než jeho hlava? Tolikrát se o to snažil. Marně. Posledně mu potměšile vyprskla přímo do obličeje. Pak ho oči pálily jako čert. Proto si pořídil pořádně dlouhou slámku.
Když se bublina podaří, vezme nohy na ramena a dokud nepraskne, poběží za ní.

Zapotácela se. Petr ji zachytil. Ruce měl náhle nepříjemně lepkavé. „Jsi samá krev! „Co se ti stalo?“ vykřikl. „Nevím,“ vzdychla Daniela. „Jakoby mě někdo bodl obrovskou rozevřenou pinzetou.“ Petr ji v rychlosti ovázal hlavu.
„Podívejte se!“ vykřikl kdosi. Proud světla dopadl na strnulého, velikánského, podivného opeřence s mohutnými pařáty!
„Páni, perfektně zachovalá fosilie!"
„Senzace.“
„Je podobný archeopteryxovi.“
„Kdepak, tenhle je mnohem větší. Má prehistorické rysy. To je dosud neznámý druh praptáka.“
„Hele, žije.“
„Blbost.“
„Pták Rasputin? Třináctý život není,“ vtipkoval Roman.
„Teď se pohnul.“
„Chachá, vypil elixír věčnosti.“
„Koukej, mžiká očima.“
Smích ustal.
„Opravdu!!!“
„Neřád! Na zobáku mu zasychá krev.“

Když se probrala, kolem byla tma. Zachvátila ji panika. Na hrudi jakoby měla balvan. Nemohla dýchat. Rozkašlala se. Kupodivu tíha se vznesla. Vzápětí ucítila průvan.
Pomalu vstala. Bála se udělat krok. Minuty se zdály nekonečné. „Haló, Petře, slyšíš mě?“ Úlek. Zase ten silný podivný zvuk. Šířil se jak kola na vodě. Zatočila se jí hlava.
Konečně! To byla doba! Jeskyňáři se k ní spouštějí. Oslní ji světlo. Udiveně se rozhlíží. Objevila jsi zatím neznámý dóm. Jak ho pojmenu…“
Slova zanikla v chraplavém zvuku. Teď se lekli všichni. Kužely světel míří do jednoho bodu. Zděšení! Úžas! Senzace! Výzkum přinesl první ovoce.

Dívka se opírá o římsu okna a dívá se do ulice. Vyhlíží mladíka. Á, támhle jde. Je tak kráásnýý! Jestlipak se sem podívá? Podívej se na mne, přemlouvá ho v duchu. Trochu ho hypnotizuje očima, aby se její přání splnilo. Jeho letmý pohled oplatí nesmělým úsměvem. Tváře jí zčervenaly ostychem před vlastními pocity a myšlenkami. Proplétají se s nečekanou touhou. Jsou pro ni tak nové.
Nespouští ho z očí. Sleduje, co dělá. Už se sem nedívá. Alespoň si ho může prohlídnout. Má namířeno k našemu domu? Ale ne! Teď odchází.
Naděje, že ho zítra ráno uvidí, ji nedovolí být zklamaná.

Otřásla se zimou. Opatrně postupovala do útrob jeskyně provázená mlaskáním bláta. Oči pomalu přivykaly tmě. Kdesi v dálce kapala voda.
Najednou se chodba začala svažovat. Podjely jí nohy. Šupem jela po zadku dolů. Zastavil ji stalagnát. Sakra! Čelovka zhasla. V jak velkém je dómu mohla jen tušit. Bála se. Myslí jí probíhaly katastrofické scénáře. „Petře, nemůže tu být nahromaděný oxid uhličitý?“
Ohlušil jí nepříjemně pronikavý hřmot podobný krákání, silný jako z megafonu.
„Co to bylo?“ slyšela ozvěnu svého uskřípnutého hlasu. Omráčila ji prudká bolest hlavy.
Zbytečně Petr volal. Z hlubin stoupalo jen ticho.
„Musíš pro pomoc,“ skandovala mu myslí naděje.

V jednom městě žil nespravedlivý soudce.
Když k němu vdova přišla poprvé, aby ji zjednal právo, ignoroval ji a rovnou ukázal na dveře. Pro slzy je těžko hledala.
Podruhé ji soudce odpověděl na pozdrav, ale nezjistil, co má na srdci. Zdrceně sklopila hlavu a odešla.
Potřetí ji vyslechl napůl ucha. Potom zavrtěl hlavou a poslal ji pryč. Hořkost měla v celém těle.
Často za ním chodila, ale výsledek byl vždycky stejný. Pak si soudce řekl: „Nebojím se Boha ani lidí a tato vdova je mi úplně fuk, ale neustále mi dělá těžkosti. Každopádně ji zjednám právo, ať mě už neotravuje."

Nevěříte v reinkarnaci?
Možná nevěříte, že živý tvor se po své smrti převtělí do jiného. Ale mohou se vás týkat její jiné druhy.
Reinkarnace totiž může probíhat i mezi věcmi neživými. Nevěříte? Uvedu příklad. Když bance dojde dech a zlato, je to její konec. Plynule se z ní stal tunel. Už rozumíte?
Také věci neživé se mohou převtělit na živé. Opět příklad. Z jednoho tunelu se stala Blanka.
Reinkarnace dokonce probíhá i z věcí živých na neživé. To když vás zazdí do tunelu.
Nezáleží tedy, zda věříte v reinkarnaci. Důležité je, jestli reinkarnace věří ve vás. Každopádně si vás najde.

Ulice se jí rozpijí v slzách. Je vysílená pláčem. Večer zavřeli obchod. Teď jeho vchod zatarasila hromada střepů. Výkladní skříň je vymlácená. Ostré střepy trčí jako pár zubů z úst, co protestovaly. Vnitřek je tmavý, děsivě prázdný. Bojí se tam pohlédnout. Zboží je rozkradené.
"Jako u snědeného krámu," vzlyká stařenka a otírá oči do zástěry.
Oheň ze synagogy osvětluje tu zkázu.
"Holoto!" Namíří na ni bodáky. "Hybaj, kliď se!"
Klopýtá ve zbytcích křišťálu. Zuby jí skřípou jako sklo pod nohama. Chvěje se hrůzou a bezmocí. Naženou je do náklaďáků.
Tak krátký okamžik a všechno je napadrť: živnost i jejich naděje.

Rozednění odhalilo zločin. Vyděšený výkřik přivolal všechny obyvatele.
„Takhle jsem ji našel,“ vykládá roztřeseným hlasem domácí. „To je mord.“
„Včera jsem s ní ještě mluvila,“ přemítá jeho manželka.
„To je hrozné,“ spráskne ruce Anna.
„Co povídáte, že to je vražda?“ nevěřícně se za ní předklání další žena.
Děvčátko zkoumavě, nechápavě hledí na nehybné tělo.
„A nemohla sama vyskočit z okna?“ nechce uvěřit hrůznosti činu paní v červené blůzce.
„Bože, odpusť jí,“ modlí se sousedka.
„Nevidíte nějakou stopu, třeba zakrvavenou kudlu?“ natahuje krk zvědavý muž s bradkou.
„Chudák holka,“ pomyslí si majitel koloniálu, „tak mladá a už to má za sebou.“

Slečno z útesů, navštivte mne.
Bohužel, pane, nemohu odhodit rozervanost.
Mohu vám pomoci? Oddělte touhu a nutnost. Představte si zátiší – mísu s jablky a vedle pistoli. Rozumíte?
Ano.
Tedy také pochopíte, že tikot hodin rozděluje odlišování.
Co když je dočasné?
Nikoli, je neustálé. Přijdete?
Promiňte, rozbolela mne hlava. O půlnoci se těžko přemýšlí na nepřemýšlení ráno, kdy se budeme snažit....nó přemýšlet.
Slečno?
Nenaléhejte, prosím. Nyní si poslechněte posun představ: perníkové srdce, kožené rukavice, dýmka, ticho,
Mlčte!
zatáčka, příkrý sráz…
Mlčte konečně!
stopy, co se zalekly…
HAVÁRIE, HAVÁÁÁRIE, slyšíííte slečno?!
Ano. A proč tolik křičíte?
Protože jste mne chtěla zabít!-----------------------Bestie!

Bosé nohy se bořily do vlhkého písku. Došel až pod útes. Srpek měsíce jakoby se ironicky usmíval. Dával tušit, kde končí skalisko. Posadil se, objal pokrčené nohy a hlavu položil na kolena. Vnímal šumění vln. Najednou zaslechl krásný zpěv. Čistý zvonivý soprán. Ve spirále stoupal stále výš. Tajemná melodie zároveň pozvedala jeho náladu.
Napínal zrak, ale nikoho neviděl. Zpěv konejšil, laskal a zároveň jemně dojímal. Vycházel jakoby z vln. Zval ho k sobě. Nikdy nic tak kouzelného neslyšel. Áách.
Vstal. Dlaně přiložil k uším. Vnímal neodolatelně vábivý zpěv. Jako omámený šel za tím hlasem.
Ráno ho vyvrhlo moře na pobřeží.

„Žbluňku, pojď ven!“ volal rozjařeně Kvak.
„Hmrrr,“ zamručel Žbluňk.
„Svítí sluníčko,“ radoval se Kvak.
“Ále, co tam budu dělat?“ mračil se rozespalý Žbluňk.
„Budeme cvičit.“
„To ne,“ zívnul.
„Proč ne? Sport je zdravý. Posiluje svaly a chuť k jídlu. Jdu se převléknout. Až přijdu, ať už jsi ve sportovním.“
Ropušák se zmátožil. Sotva si navlékl tepláky, už Kvak bušil na dveře. „Tak co je s tebou?“
Žbluňk rozvážným krokem vyšel ze dveří. Oba se začali smát.
„Čemu se směješ?“
„No vypadáš v těch leginách jako baleťák. A čemu se směješ ty?“
„Těm staromódním teplákům. Vypadáš v nich jako tvůj prapraprapraprapraprapradědeček.“

Konečně! Přišel, jak slíbil. Sladké očekávání se stalo skutečností.
Srdce se rozhlaholilo štěstím. Jeho tlukot umocnil úlek. O radost z polibku ji okrádá obava. Zpropadené dveře! Vržou tak hlasitě! Jsou horší než hlídací pes. Neprozradí je?
Počkej. Nerada tlumí jeho touhu.
Zdá se, že společnost ve vedlejší místnosti nic nezpozorovala. Jak se těšíte na ples? Doléhá sem tlumený hovor.
Její milý je tady! Tolik by ho chtěla obejmout, ale musí být opatrná. Svůj pruhovaný šál nechá ležet na stolku tak, aby byl zčásti vidět ze salonu. Budí zdání, že stojí hned za dveřmi. Zatím to vypadá, že malá lest funguje.

Zachumlala se do představ. Sladkých, líbivých a hladivých. Nemohla se dočkat, až se stanou skutečností. Krátila si chvíli, jak se dalo. Moc se těšila.
Ale dny přebíhaly jako mraky po obloze. Sny začínaly hořknout. Rozfoukal je vítr a zůstala jen hořká pachuť.
Dny vystřídaly měsíce a ty zase roky. Zestárla spolu se svými tužbami.
Odkládaným očekáváním ochoří srdce.
Toto přísloví na ni potvrdilo svou pravdivost.
Až když přestala doufat, dostala, co si kdysi tolik přála, ale srdce už měla nemocné. Mezitím se změnily její priority, postoje a přání. Tolik chtěné pozbylo na ceně.
Vytoužená věc nakonec přišla, ale příliš pozdě.

Žabák chtěl zapůsobit na druhé. Vypnul hruď a dělal nejdelší skoky, jaké uměl.
Sklidil potlesk.
Myš otevřela ústa překvapením. „To já nedokážu.“
„To bych řekl,“ naparoval se Kvak. „Teď vám ukážu, co nikdo z vás neumí.“ Soustředil se a vyskočil, co nejvýše dovedl.
„Óó“, hlesli přihlížející a zahanbeně se začali trousit pryč.
Kvak se rozhlédl. „Žbluňku, kde jsou všichni?“
„Už se nechtěli dívat.“
„Proč? Tolik jsem se snažil.“
„Snažil ses vypadat lepší, než jsou ostatní. Kdyby tu byl klokan, strčil by tě do kapsy.“
„Co teď?“ zesmutněl Kvak.
Žbluňk ho dobrácky poplácal. „Ukaž, jaký jsi doopravdy a nechlub se tím.“

Ladné, hbité pohyby vystřídala strnulost. Bělost šerpy a punčoch ještě víc zdůrazňuje černý úbor, který teď působí jako smuteční oděv do rakve. Malá kalužinka krve pod ramenem torera nás nenechává na pochybách, že je mrtev. Vybledlá muleta vhodně symbolizuje život, který vyprchal. Zítřek už pro něho nebude. Prožil ho včera.
Pečlivě učesané vlasy, nehybná tvář a zavřené oči vytváří dojem, že toreador pouze spí. Pravou ruku má nepřirozeně složenou, jakoby se chtěl naposledy uklonit divákům, ale již to nestihl.
Špičky střevíců rozpačitě míří k nebi.
Z obrazu čiší samota a ticho, které vystřídalo hluk, bouřlivé nadšení a následné zděšení arény.

Šebestová řekla, Machu, je mi tě líto, že pro takové maličkosti máš domácí vězení, ale je mi líto všech dětí, protože dospělí jsou přísní a nespravedliví. Jenomže Mach dostal nápad a řekl, člověče, Šebestová, podej mi kouzelné sluchátko a řekl, prosím vás, my bychom potřebovali, aby už nikdo nikdy nemusel nikoho poslouchat.
Jak je libo, odpovědělo sluchátko.
A nastal takových chaos, jaký se vylíčit nedá. A Mach se zalekl a Šebestová se pleskla do čela a řekla, Machu, ty máš teda nápady a zavolala do sluchátka, prosíme vás, vraťte to zase zpátky.
Kdepak, promiňte, už nemusím nikoho poslouchat, odpovědělo sluchátko.

Média toho byla plná.
TELEVIZNÍ ZPRÁVY
Vážení diváci, v Kalifornii tým chirurgů provedl první transplantaci mozku. Pacient operaci přežil. Je ve vynikajícím zdravotním stavu.
ROZHLAS
Milí posluchači, máme pro Vás úžasnou novinu.… Lékaři k transplantaci použili orgán muže, který zahynul při autonehodě.
NET
Video. Transplantace mozku v přímém přenosu.
TISK
Zázrak! John Cliff se po operaci cítí skvěle.
Nedlouho poté rodiče Johna Cliffa žalovali prestižní kliniku o náhradu škody. Jejich syn tvrdil, že se jmenuje Thomas Sun. Nepoznával místa, kde žil, ani své blízké a spolupracovníky. Stále utíkal do Texasu za vdovou po Mr. Woodovi. Tvrdil, že je její manžel.

Mordparta řešila záhadu. V zamčené garsonce - klíč uvnitř - byla objevena mrtvá těla. Jedna žena byla zhroucena u stolu. Na první pohled nejevila známky násilí. Druhá ležela nedaleko v kaluži krve. Na její pantofli ulpělo kolečko salámu.
Komisař Braun ohledal místo činu. Na podlaze se táhla metrová úzká mastná šmouha. Nebyly nalezeny jiné otisky prstů kromě zesnulých.
„Pozřela 10 dkg salámu, který obsahoval strychnin.“ četl Braun nahlas pitevní zprávu. Další zemřela na následky zranění.
Vyslechnul množství lidí.
„Případ je vyřešen!“ zvolal komisař.
„Jedna žena z žárlivosti otrávila druhou salámem. Potom sklouzla po salámu. Při pádu si rozrazila hlavu. Byla namístě mrtvá.“

Lidé hltali jeho slova, která jim dávala nezbytnou naději a sílu zdolávat těžkosti. Používal působivá přirovnání. Nebyl povýšený jako farizeové, ale laskavý. Pozorně mu naslouchali celé tři dny.
Potom děti začaly poplakávat a posluchačům kručelo v břiše. Ježíšovi jich bylo líto, protože byli hladoví a neměli nic k jídlu. „Nasytím je.“
„Ale máme jen pouhých 7 chlebů a několik rybek,“ namítli učedníci.
„To nevadí.“ Ježíš vzdal díky, lámal je a nechal rozdat zástupu. Užasli překvapením. Nasytil všechny. Čtyři tisíce mužů kromě žen a dětí.
Když poslal zástupy pryč, vstoupil do člunu a odplul. Opět učit další lidi a pomáhat jim.

Egypťané byli v šoku. Neviděli se navzájem. Náhle je obklopovala neobvykle hustá tma. Snažili se zorientovat. Šátrali s pažemi napřaženými před sebe. Tápali. Zděsili se. Tmu totiž bylo možné nahmatat.
Co se děje? Maminko, kde jsi? Já se bojím! Proč není vidět slunce? Bohové nás trestají.
Prostor křižovaly hlasy plné děsu a hrůzy. Lidé se báli opustit svá místa. Temnota jim spoutávala nohy po celé tři dny. Zahnízdila se u nich. Výkřiky smíšené se strachem, doléhaly až do země Gošen. Zde však bylo světlo. A Izraelité, kteří tuto zemi obývali, se jen mohli domnívat, jaké to je tam ve tmě.

Když zčernaly obrysy vysokých hor, dostala jsem strach. Tady je bouřka zlověstnější. Hřmění překřikuje déšť. Hřmot, jako hlasité chrápání obra ve sluji, sílí v trhaných intervalech. Tma zlověstně blýská očima.
Nevidím na krok. Někde se přerušilo elektrické vedení. Stará horská chata povrzává. Šátrám kolem jako slepec. Představuji si příšerné temno, z něhož není procitnutí. To evokuje verše.
Představím si slepotu
Téměř nic nejde lehce
Nekonečnou temnotu
Pro niž dál jít se nechce
Představím si tmu roků
Nedostatečnost vjemů
Nejistotu svých kroků
Hrůznou bezradnost k tomu
Vyhledávané zvuky
Strach co v cestě mi stojí
Ten život plný muky
Bez přítomnosti Tvojí.

„Já vidět na svý oči vypraná kočka a cítit její nááádcherná vůně,“ začal vyprávět pan Kaplan.
„Někdo vypral kočku?“ zdvihl obočí pan Nathan.
„Omyl!“ zdůraznil pan Kaplan.
„Omyl nebo vypral, to je stejná, ne?“ reagoval dotčeně pan Nathan.
„Omyl – to je chyba. Já nemluvit o kočka jako zvíže, ale o kočka jako žena.“
„Asi se jedná o atraktivní ženu,“ podotknul profesor Parkhill. „Někdo se s tou ženu pral?“ úporně přemýšlel, co chtěl vypravěč vyjádřit.
„Ne, oni vyprali ženu,“ vedl si svou pan Kaplan.
„V pračce?“ zděsila se Olga Tarnovská.
„Ne. Na Miss World vyprali tu nejvíc dobrá Miss, královna krásy.“

„Dále!“ ozval se úředník na patentovém úřadě.
Jakubovy blátoměrné boty, zvící dvou tuze vysokých cihel zesilovaly jeho kročeje.
„Má úcta!“
Muž za přepážkou zmateně těkal očima z bot na prapodivné ustrojení. „Ráčíte zažádati o patent?“
„Zajisté,“ vyňal z kapsy udělátko.
„Kterak se zove?“
„Buňát nekotící.“
„Jakže?“ nevycházel z údivu ten s klotovými rukávy.
„Vašnosti, z této baňky nemůže se inkoust vylíti a ničeho tedy nepotřísní, neb je nekotící. Avšak má jednu nevýhodu. Kdo nemá v hlavě, tomu z buňáta nevleje se do hlavy, nýbrž jenom do pera.
Vynález byl patentován a Jakub Hron otřel slzy vděku a radosti do nosočistopleny.

Na návštěvu přijde kolega zpyták. "Vidím, příteli, že jste opět vynalézal. Co to tu máte za nové udělátko?"
"Á, myslíte toto zdržovadlo na hovník?"
"Eh, vidím jen soustavu drátů a kladek připevněných ke kanapi."
Jakub Metánovský ukazuje na podivné zařízení. "Tímto posouvátkem a zdržovadlem vytáhnouti lze hovník ke stropu."
"Proč to?" podivuje se návštěvník.
"Známá silozpytná poučka praví, že teplý vzduch stoupá vzhůru."
"Již rozumím."
"Ovšem zároveň s pobýváním na hovníku v horní poloze, doporučuji používat tento pohlavní pokrytec."
"K čemu slouží ta plechová přílbice?"
"Toliko jako chránítko hlavy při neopatrném posazení. Nyní račte. Dáte si svinstvo jablečné a černec?"

Zmáhalo ho stáří a stížnosti lidu na špatnost jeho synů. Miloval je, tak se tomu jeho srdce odhodlaně bránilo. Nechtěl slyšet o jejich zlu.
Svým jednáním ho nenechali na pochybách. Zraňovalo ho to. Nechtěl vidět jejich zlo, proto v nich narůstalo jako plevel.
„Když člověk hřeší proti člověku, rozsoudí ho Bůh, ale když hřeší proti Stvořiteli, kdo se za něj bude modlit?“ nabádal je unaveným, mírným hlasem. „Synové moji, proč pořád děláte takové věci?“ obával se zlo definovat. Nechtěl o něm mluvit.
Protože připouštěl jejich špatnost, draze za to všichni zaplatili životem.
Strkat hlavu do písku před zlem ničemu nepomůže.

Když mával za odjíždějícím vlakem, v hlavě se mu rodil plán. Ve středu půjde na fotbal, ve čtvrtek na striptýz, v pátek s klukama do hospody a sobotu prospí, na všechno se vykašle. Natažená paže, zaťatá pěst a výkřik SUPER zpečetily jeho předsevzetí.
Na fotbale ho ňákej magor praštil do hlavy. Obrovský otok mu pozměnil ksicht na mongoloidní. Z očí zůstaly úzké štěrbinky. V důsledku toho ve čtvrtek viděl kočky u tyče pouze v mlze. Vyhozený prachy! V pátek se mu kluci vysmáli, že ho ženská mlátí. Zaplatil rundu.
Teď je švorc, třeští mu hlava a stará nalehla na zvonek.

Obrovská armáda mě poslouchá. Služebnictvo. Každý na koho ukážu. Nikdo si mě netroufne vzdorovat. Jen ta zpropadená nemoc.
Harcuju se z takové dálky, abych se jí zbavil. Když jsem konečně tady, ten jejich prorok si ze mne ještě dělá legraci. Pche! Mám se sedmkrát vykoupat v Jordánu. To jsem mohl udělat v našich řekách a nemusel se hnát lán světa.
Zatraceně!
"Musím se uklidnit,“ zaskřípal zuby.
Radí, ať to zkusím.
Jsem blááázen, že jsem je poslechnul. Všem pro posměch.
Zatajit dech a naposled se pokořit, naposled se ponořit.
ZÁZRAK! Překročení neznámých hranic zkušeností.
Řeka smyla zlost, pýchu a potupné malomocenství.

Mihla se kolem něho příjemná vůně. Takhle krásně voněla jen Beruška. Zamávala mu barevnými krovkami. Proletěla tak rychle, že ji nestačil pozdravit. Ferda si z dlaní udělal kornoutek a volal: "Beruškóóó!"
Ale Beruška dělala, že neslyší. Bezstarostně letěla přes louku směrem k mokřině.
Ferda za ní utíkal. „Tam je to nebezpečné. Vrať se!“
„Však ty mne zachráníš," chichotala se a slétla na zem. „Hledej mne!“ volala rozjařeně.
„Tamhle se schovám,“ blesklo jí hlavou a utíkala ke sloji. Zadýchaná vběhla dovnitř.
„Co to je za hnus?“ Jsem celá ulepená. Nemůžu se hnout,“ rozčilovala se.
Náhle se setmělo.
To hmyzožravka sklapla zuby.

NIKDY VÍCE NEBUDETE
obézní, otylá, korpulentní, zavalitá, obtloustlá, tělnatá, objemná, silná, robustní
pokud
koupíte naše speciální sádlo, jitrnice, slaninu, klobásky, bůček, špek
ZARUČENĚ ZCELA BEZ TUKU – vhodné pro diabetiky
ZARUČENĚ BEZ VÝŽIVOVÝCH HODNOT – vhodné pro šetřící dietu
ZARUČENĚ BEZ VůNĚ – vhodné pro alergiky
ZARUČENĚ BEZ PůVODNÍ CHUTI - 100% HUBNOUCÍ ÚČINEK

Dav za ním a opojení ziskem mu dodávaly odvahu. Něžně políbil mistra. Pochodně osvětlovaly jeho zradu. Vojáci Ježíše spoutali a vlekli pryč. Odvrátil hlavu, aby neviděl jeho pronikavě smutný pohled. Stejně ho pořád pronásledoval.
Když Pána odsoudili, zděšení mu sevřelo hrdlo.
„Co jsem to jen provedl? Jak jsem mohl?“
„PSSST!“ okřikoval výčitky vystřelující do celého těla.
Tolik je chtěl. Teď ho v dlaních nesnesitelně pálilo 30 kousků stříbra.
„Vezměte si je. Zradil jsem spravedlivou krev,“ žadonil.
„Co je nám po tom,“ odbyli ho kněží.
Štítivě hodil peníze do chrámu.
Ochromen hrůzou vlastního činu, zoufale doklopýtal ke srázu ukončit své trápení.

„Už se nevracej!“ Macecha významně hodila hlavou směrem k černému lesu.
Na rozloučenou dostala herdu do zad. Poryvy větru ji hnaly pryč od domova. Jen hluboký sníh se snažil zadržovat její kroky. Na tváři jí namrzaly slzy.
V dálce ji zlákalo světýlko.
„Pojď dál,“ zaskřehotala ježibaba. „Jakpak se jmenuješ?“
„Mlátička,“ hlesla dívka.
„Divné jméno,“ pomyslela si Jaga. „Holka jak za groš kudla, ta přeci nikoho nemlátí.“
„Proč ti tak říkají?“
Dívka se zhluboka nadechla. Vodopád slov. Bez pauzy, celé hodiny, celou noc.
„Mlč,“ zacpávala si uši babizna. „Pořád mlátíš hubou!“
„Tak už víte, proč mám jméno mlátička?“
Baba polkla nasucho.

„Damyjapánové, pamprésor,“ pan Kaplan začal vyprávět. „Moje rodidla to je ocet, ne popravuju otec, mlátička…“
„Mdlá tyčka?“ nechápal pan Bloom.
„Néé! Já to upletl,“ zavrtěl hlavou pan Kaplan. „Já myslet šroubek a….?"
„Sroubek, jako malý srub?“ ujišťovala se slečna Caravellová.
„To se čte srab,“ chtěl se blýsknout vědomostmi pan Nathan.
„Vy mýlíte, to je svrab,“ nezůstala pozadu slečna Tarnovská.
Profesor Parkhill lehce zavrávoral. „Pan Kaplan zřejmě myslí slovo matka. To je žena, která vám dala život. Také může znamenat součástku ke šroubu,“ usměrnil diskusi.
„Jámy slil málinka matka.“
„Zdrobnělina slova je matička. Pokračujte.“
„Náš klaun: matička, otec, sextrička a já.“

Pohlazení od ní mě pokaždé trochu škrabalo, když její upracované ruce pohladily mou tvář. Očkama spiklenecky pomrkávala. Byla neskonale hodná. Její náruč provoněná fialkami a měkký klín poskytovaly bezpečí. Můj usedavý pláč, vzlyky mého srdce, všechna ta malá i velká trápení odvál laskavý tón její řeči. Nedokázala bych přeložit, co mi říkala, ale její vlídný, příjemný hlas, do něhož byla propletena empatie a klid, mi pomáhaly pochopit ducha jejích slov.
Idiomům, které používala jsem porozuměla bez obtíží, zcela automaticky díky její lásce.
Vždycky mi s ní bylo dobře. A ještě stále je, když si na ty okamžiky s ní vzpomenu.

V čekárně jsem četla, že indiánky měly bezbolestný porod na rozdíl od matek západní populace. Psycholog to připustil, hodně však záleží na psychice. Uvěřila jsem, že vnitřní klid a absence obav mi k němu dopomohou.
„Máte pochyby?“ zeptala se s cizím přízvukem gynekoložka.
„NE,“ řekla jsem rezolutně. (Nepochybuji o bezbolestném porodu.)
„Nemáte pochyby?“ udiveně zavrtěla hlavou.
„Žádné!“
„Sestřřři, co budeme delat?“ lomila rukama doktorka a hystericky kolem mne obíhala.
„Co blázní?“ nešlo mi na rozum.
„Myslíte pohyby?“ napadlo mne po chvíli.
„Áno.“
„Ty mám.“
„Sláva! Má pochyby!“ zajásala Íránka.
„Váš jazyk.“
„Proč ho chcete vidět?“ nechápu.
„Jeho duch móóóc težžžký.“

Setřel si pot. Vrstva odházeného sněhu ho převyšovala. S každým nádechem ho v nitru štípal mrazivý vzduch a panika. Myšlenky křupaly jako sníh. Nemohl je odehnat. Před očima mu pořád vyvstávala nedávná událost. Stále slyšel to zlověstné svištění. Následně jako pára nad obrovským hrncem v děsivých obludných oblacích vířil sníh, který se mísil se sílícím rachotem.
Víc než hlomoz ho vyděsilo následné ticho.
Bezradné ohlédnutí. Srub na úbočí, jakoby se mu vysmíval: „Hledáš mrkev v zimě?"
V hlavě tep neúprosně odtikával minuty. Každá pohřbívala naději.
Až noc mu vzala sílu. Jen bezvládně ležel.
„Prokletá lavina!“ opakovaly hory jeho zoufalý výkřik.

Proměnná stárnutí je čas.
Dětství krásné, kouzelné, krátké. Malá holčička s mašlí a stále rozbitými koleny.
Když byla školačka, starší bráška převzal roli ochránce.
Jako dospívající byla zadumaná. Myslela si, že krása je jen synonymem pro hezkou tvář.
Adolescent v ní bořil dogmata. Vzpírala se stereotypům.
Když byla dospělá, stále spěchala. Ale čas byl vždy o krok napřed. Honila ho s vypětím všech sil, až z toho dostávala astmatické záchvaty.
Jako matka zklamala. Chtěla v nitru překročit plnou čáru, ale nešlo to.
Teprve k stáří si vychutnávala život, prchavé chvilky štěstí a moudrosti. Nevadí, že se vždy rozprskly jako bubliny.