Moje články

Zklamaně upíjel gin. Večer se nevydařil. Vůbec se nevyděsila. Poprvé zaváhal. Nevybral si špatně? Něžná křehká tmavovláska se už nezdála tak poddajná. 
Prudce postavil sklenici na stolek. Naopak. Bude to výzva! Ne jako ty husy, co pištěly nebo prosily. 
V duchu před ním defilovala řada dívek. Kolik vás vlastně bylo?
Sofie, Agáta, Lena. Skončily na psychiatrii.
Iveta a Soňa mu unikly tam, kam za nimi nemohl. Vlak a prášky.
Zato Brigita...Tělem mu projelo slastné zachvění. Několikrát nahlašovala stalking, nikdo jí nevěřil. Když ji začali hledat, bylo pozdě. 

Takže – budeš sedmička? Máš šťastné číslo, krasavice.
I když… Jak pro koho. 
 

Mám rád, když po ránu najdu oba dva v posteli. Skočím mezi ně a vrním a oni se vzbudí celý šťastný že já jsem šťastný a tak mě drbou silou velikou až mě občas omylem shodí na zem.
Ale dneska? 
Sáhne na mě a? 
Vyletí.
Ječí. Prý co to je, že tohle v posteli nechce! A že to musí zabít a nejlépe okamžitě a běží pryč a když se vrátí hned se po mě sápe a kroutí mi krkem a čímsi mi po něm rejdí! 
Jak můžu, vytrhnu se a zdrhám! 
„Svině klíště,“ zaslechnu ještě.
To mám být jako já?

Domove, sladký domove! Skopnu boty, svalím se na gauč. Práce! Občas jí mám plné zuby, ale prachy potřebuju, byt se sám nezaplatí a cestovat po světě mě baví.
Probudím se s přeleželým krkem, prochladlá, nohy ledové. Do ložnice nebo do koupelny? Na vanu nemám náladu, rychlá sprcha to spraví.
Pouštím na sebe proud horké vody, miluju horkou vodu. Malá koupelna je rázem plná páry. Zabalená do měkoučkého županu si chci vyčistit zuby, ale při pohledu před sebe zamrkám.
Na zamlženém zrcadle vystupují křivá písmena.
DNES

MUSÍŠ

ZAVŘÍT

Cože? 
Nakloním se blíž.
Slovo je špatně čitelné, ale… 
Opravdu tam stojí ZEMŘÍT?

Těšil se moc. Tohle bude lahoda! Úzkostlivá, přepečlivá, to je vidět z jejího bytu. Laskal jemné krajky, do chřípí mu zavoněla vůně nevypraného prádla. Koupelna ho překvapila vanou před velkým oknem. Představil si ji, jak nahá vstupuje do horké vody a ve slabinách mu zatrnulo. 
Nesmí udělat chybu! Minule vše skončilo moc rychle. 
Usadil se v křesle. Dumal.
Ne, nesmí ji vyplašit. Už zná její denní rytmus. Práce, gym, běh. 
Zítra ráno se s ní potká v parku. 
Až ji  časem dost vyděsí, nabídne jí pomocnou ruku.
Přijme, jako všechny před tím. O tom byl přesvědčený. 
Je přece jeho hračka.

Jasně, že chci ven, jsem kocour. 
Jasně, že chci hned zpátky, jsem kocour.  Navíc jsem zaslechl lupnutí konzervičky. Rozdává se jídlo? Já tam nejsem? Nemožné. Ukaž, co máš! Maso? Výborně.
Čmuch čmuch. Vyčítavý pohled. To je zbytek od včera! To nechci! 
No a co, že bylo v ledničce? Je od včera, slyšíš! Chci čerstvý! Nemáš? Cože? Pcha.
Chci ven.
Jo. 
Jasně, že chci zase ven. 
Jak jako, že prší? Nezájem. Otevři ty dveře!
Tak slyšíš? Vstaň a otevři ty dveře!
Neječ, ať ti nedupu po hrudníku a otevři!
No konečně. 
Cože?

Hej! Pusť mě domů! Hned! Copak nevidíš, že prší?!

Ty zatracený klíče jsem našla, až když jsem si vyzvedla náhradní u kamarádky a nechala si udělat nový. Přímo jsem o ně zakopla, když jsem se pak vracela domů. Přitom jsem je hledala i tady…
Miluju tyhle podivný náhody.
Za odměnu jsem si naordinovala vanu. Potápím se ve voňavých závějích, tělem mi prostupuje úleva. Miluju tuhle koupelnu. Má okno. Ráda pozoruju z vany hvězdy. Kamarádky mě nabádaly, ať si sem dám roletu, ale to by nebylo ono. 
Odfouknu pěnu, zajedu do horké vody. V duchu se usmívám.
Vím, že na mě někdo kouká.
Jen ať si přijde, pokud má odvahu. 
 

Stojím v dešti, pozoruji její okno. Světlo za ním je příliš ostré. Neladí s mými představami. Takhle by to nešlo. Nejen tohle se bude muset změnit. 

V kapse pohladím útlý svazek nově vyrobených klíčů. Dávají mi jistotu. Až najde ty své v trávě před vchodem, ani ji nenapadne, že je sama nevytrousila. 

Jestlipak si všimla srovnaných obrazů?  Jestlipak si pustila rádio a podivila se, že je přeladěné na šum? 

Znechuceně přešlápnu. Tohle místo mi nevyhovuje. Nevím, co se uvnitř bytu děje. To mě rozčiluje. Ale nevadí. Vždyť právě začínáme. 

Dnes jsem potají vnikl do jejího bytu poprvé. 

Ale ne naposled.

„Vždyť se domů chodíš jenom vyspat! Kdybychom neřešili provozní věci, ani si nemáme co říct!“
„Protože se s tebou nedá mluvit! Všechno obrátíš proti mně.“
„Protože jsem tu z toho nešťastná! Zkus si být roky doma s malými dětmi!“
„Řešili jsme to tisíckrát! Hypotéka se sama nezaplatí!“
Kdyby to byl animák, mezi Anetou a Romanem by teď lítaly blesky.
Naštěstí na scénu přibíhá myš. Stačí, aby přeběhla z chodby do kuchyně.
Jak ji Aneta spatří, ani neví jak a skáče Romanovi do náruče. Pohledy se spojí, nasají vůni toho druhého a objetí zesílí. Oba vědí, že je všechno v pořádku.

„Už bude dobře,“ konejší Medu štíhlá žena.
„Mám hlad,“ pípne dítě.
Vedle stojící muž vyloví z vaku placku a jablko. Meda se do nich okamžitě zakousne. Pak ale vyskočí. „Mája! Kde je můj pes?“
Žena ukáže ke křoví, odkud předtím zaslechla štěkot. Meda se tam okamžitě vydá. Nohy má ještě slabé, ale Máju tady nenechá!
Cestou si všimne roztřepeného rozhraní. Lehce ho rukou srovná.
„Švédové, musíme pryč,“ zaslechne ženu.
„Bez Máji nejdu,“ protestuje Meda.
Žena vezme do sedla ji, muž Máju.
Vojáci o nich neví, ale smyčka se rychle stahuje. Tudy neproklouzne ani myš.
Vjíždí do lesa. Tudy snad proklouznou…

Je mi tak trapně, jak ještě nikdy.
Můj výstřih je tak obrovský! Držím ruce před tělem, i když si uvědomuju, že tím na něj ještě víc upozorňuju. Vrhnu vyděšený pohled na Kačku a ta na mě od protějšího stolku udělá nešťastný posunek. Víc si říct nemůžeme, gong zazní.
"Ahoj."
"Ahoj."
A dál jen ticho… Tak strašně trapné ticho. Nevnímám nic okolo, žádnou tlumenou hudbu, žádné švitoření od okolních stolků. Slyším jen bouchání svého srdce a je mi na zvracení.
Pokusí se na mě usmát, ale sama vidím, jak moc je to křečovité.
"Nebudeme to víc řešit, jo?"
"Dobře, tati."
Gong.

Dualité nechápou. Proč se jejich těla vrhla k vodě a začala dychtivě tu odpornou tekutinu lemtat? Vždyť tu mají tolik skvělé energie! A proč se tak potácejí? Nejvyšší čas najít nová.

Meda vyčerpaně leží na břehu řeky. Nejedla už tři dny.
Na její tělo padnou stíny. „Odkud jsi, holka? Kde máš rodiče?“ Dítě se namáhavě rozesměje.
Z křoví z posledních sil zaštěká pes.

Stíny odskočí. Skryjí za skálou, kterou jiskřivý kokon nestihl omotat.
Vzduch protnou zelené záblesky. Smích i štěkot zmlknou.
V písku už leží jen dítě a pes.
Dualité jsou pryč, zničeni paprsky wigitorů.
Meda s námahou otevře oči.

Tmou se potácejí dvě malá těla. Dívka a pes. Na čem utkví strnulým pohledem, to se obalí bleskotavým kokonem. Vzápětí se ozve smích či štěkot a kokon i s obsahem zmizí.
Kdyby je spatřili strážci rozhraní, měli by jasno. Dualité, přísavci. Fungují jen ve dvojicích, naštěstí málokdy přes rozhraní pronikne pár. Poslední, kterému se to podařilo, tu zanechal potomstvo.
To teď v tělech Medy a Máji sílí a roste. Až budou větší, najdou si jiné hostitele. A až budou dospělí, jedním kokonem vymažou klidně celou vesnici. Tolik chutné energie všude kolem!
Pak prý, že najít vhodný svět je jen chiméra…

„Já bych vám poradil, kdybyste chtěli,“ poskakoval brouk Pytlík. Nedočkavě se snažil zmáčknout barevná tlačítka. „Já jsem něco podobného viděl v kině!“
Konečně se dostal k jednomu červenému knoflíku. Ozvalo se temné zahučení, vesmírná loď se otřásla a jedno z drahých torpéd zmizelo kdesi v nenávratnu.
„Ale jejda, to jsem nechtěl, já myslel vlastně tohle,“ sápal se po velké tmavé páce, když vtom ho velitel lodi Barraccuda XT753 vztekle odstrčil od řídícího pultu a zařval: „To na té Zemi doopravdy nešel najít lepší vzorek inteligence než tohle?“
„Ještě jsme chytli tohohle,“ přikrčil se poručík Xsansa a postrčil dopředu mravence Troubelínka.

Když se zběh s taseným nožem nocí blížil k ležení, kde si vyčíhané oběti ustlaly, začal mít podivný pocit. Hlad ho ale hnal nemilosrdně dál. Nejsi žádný zelenáč, povzbuzoval se. Pohyboval se proti větru, věděl, že mají psa. Potřeboval pracovat tiše.
Čeho si nevšiml, byla torba se zásobami.
Když mu pod nohama zakřupaly skořápky, bylo vše ostatní dílem okamžiku.
Dvě zlatisté entity z tmavě žlutých vajec bleskově vklouzly do dvou ze spáčů. Vše ostatní – stromy, kameny, věci, lidi – současně obalily třpytivými kokony.
Vzápětí zazněl temný výbuch a kokony i se vším, co v nich bylo, zmizely.
Dualité se konečně nasytili.

Nééé, že se to neděje? Ježíšmarjá, Vašek říkal, ať nedojídám tu sekanou, ale plýtvání jídlem nesnáším! Přidám do kroku, počítám, kolik času zabere doběhnout do práce. Hlava se snaží břicho uklidnit, ale to se bouří. Na čele se mi objevují krůpěje potu, krok se zkracuje, začínám mít mžitky před očima. Cítím, že jestli nechci bláto na hřišti, musím jednat. Zapadnu za keř, kalhoty dolů, úleva je neskutečná.
„Prosím vás, nemáte kapesníčky?“ ozve se a já ztuhnu. Šokovaně pohlédnu vedle, kde dřepí starší paní.
„Ježiši, tak to nemám,“ odvětím.
„Aha, tak počkáme na někoho dalšího...“
Ze křoví se ozve výbuch smíchu.

Krčil se za vzrostlým keřem jalovce a tiše mezi zuby drtil kletby. Možná měl jít za tím hrbatým, co se ze skupinky odpojil. Snadná kořist… Jenže… ti dva mají koně. Takže je naděje na nadité váčky. Zatracený déšť! Kvůli němu zalezli do zájezdní hospody. Palcem přejel po ostří nože. Potřeboval by, aby přespali venku. Tam by si s nimi poradil raz dva. Nejdřív by šmikl jeho, pak ji a toho fracka. Nebo možná prvně fracka a ji až na konec. Jo, to bude lepší.
Odplížil se hlouběji do lesa, tak, aby viděl na cestu.
Kdo si počká, ten se dočká.

Složila misky a povzdechla si. Zítra musí sehnat další jídlo. Pohlédla na postel, kde spaly čtyři děti. Zas je bude muset nechat celý den samotné. Zas jí budou viset na sukni, ať nikam nechodí. Zas je večer najde uplakané, namačkané někde v koutě. Chápe je. Od chvíle, kdy je našla opuštěné v lese, se ti malí cítí bezpečně, jen když je s nimi.
Ve vsi říkali, že se zbláznila. Čtyři hladové krky! Ale copak je tam mohla nechat?
Kroky na zápraží ji vylekaly. Pak lehké zaťukání.
„Melchiore?“
Objal ji a předal uzlík s plackami.
„Už tu nebudeš sama.“
Rozplakala se.

„Opravdu nás opustíš?“ Anina zesmutněla, na Melchiora si už zvykla.
„Bůh mě teď prostě vede sem…“ kývl směrem k domkům, krčícím se na kraji lesa. „Tady žije má příbuzná. Tedy… doufám, že ještě žije. Byl jsem tu naposledy asi před rokem. To jsem se ještě bál, že mě zas chytí a jako zběha pověsí.“
Anina mu podala pár placek. „Vezmi si. Ať máte co jíst.“
„Teta bude ráda. Tehdy se starala o pár dětí, co nalezla v lese. Byly šílené strachy, rodiče je tam schovali před vojáky, ale už se nikdy nevrátili. Jestli tu ještě jsou, pomůžu jí s nimi.“

V žaludku mu kručelo, plášť ho chránil před skučícím větrem jen málo. Vztekle sykl. Možná neměl toho vojáka zabíjet. Znovu v něm vzkypěl vztek. Zasloužil si to, práskač, tak jsem měl cinknuté kostky, to je toho. Ale co, stihl zdrhnout, kaprál mu chystal oprátku. Jenže už nikdy nezažije šturm na město, ani jak civilisti kvičí a ženský pod ním prosí o život. Ústa mu stáhl škleb. Nezažije? To by se na to podíval. Když zběh, tak zběh. Meč a pistole má. A civilistů kolem taky ještě pár je.
Vystrčil hlavu z úkrytu.

V dálce zahlédl dva koně a hlouček lidí.

Aninu nad ránem probudil podivný zvuk. Tma, ještě neředěná svítáním, jí nedovolovala poznat jeho původce. Beztak to bude Melchior, pomyslela si a otočila se na bok. Měla bych říct Medě, aby se od něj držela dál. Pořád jí něco vykládá… Zase! Škrábe se, jasně, že se škrábe. Kdo ví, co má za nemoc. Jestli nějaké boláky, mohla bych mu uvařit odvar ze šalvěje. Možná někde objevíme kalenduli, usušila bych květ…

I Melchior se probral a hleděl do tmy. Podivné škrábání zaslechl už včera. Odkud se line? Januš i Meda spí klidně, to Anina se vrtí… Blechy? Balšám by přece… Usnul.

Tetschen už byl co by kamenem dohodil. Před nimi zbytky další vesnice.
Maja vlétla do trávy. Ozvalo se kdákání, jak se rozčilená slepice snažila vetřelce vyhnat, ale neměla šanci. Meda jásala. V ještě teplém hnízdě našla tři vajíčka.
Úspěch je povzbudil.
„Hledejte, třeba tu bude vajec víc,“ zavelela Anina. „V městě je prodáme.“
Pátrali v trávě i pod keři.
Výsledkem byl poklad. Dvanáct vajec!
Anina je pečlivě uložila do brašen. Dvě z nich si dlouze prohlížela, ale pak usoudila, že budou asi kachní. Byla větší, s tmavě žlutou skořápkou a na omak drsná.
Pokrčila rameny. V omeletě se to nepozná.

Zastavili u potoka. Anina otevřela torbu, vytáhla placky. Tvrdší, ale pořád dobré. Rozdala je a vrátila se k brašně. Chtěla ji pořádně vytřepat – všimla si hrsti drobků na dně. Za chvíli by měli jídlo plné různých brouků.
Melchior ji s úzkostným výkřikem zastavil: „Co děláš? Jídlo se nevyhazuje! Nikdy! Žádné!“ Vytrhl jí vak z ruky a všechny drobečky i s několika brouky si opatrně přesypal do ruky. Pak je s blaženým úsměvem schroupal. „Co bych za takovou dobrotu občas dal,“ vrátil jí prázdnou brašnu. „Když roky přežíváš na chlebu ze stromové kůry, nevyplýtváš ani ždibec jakéhokoliv jídla, to mi věř!“

Tři studenti ČVUT na krátkém výměnném pobytu zkoumají nádherný park. Fontány. Kaskády. Zlatem zdobené paláce. Najednou zkoprní.
Přes cestu občas stříkne rozverný proud vody. Zkropí děti. Zkropí mladý pár. Zkropí lidi ve středním věku, rozesmáté studentky. Pak se ale šourá stará paní a rozverný pramínek nic. Studenti zpozorní. Staré či nemohoucí lidi voda nepostříká. Vot těchnika! Jaký kompjútr toto řídí? Ten musí vidět, však právě počítačovou techniku studují! Po chvíli naleznou dřevěnou budku, schovanou za keři. Zajásají. Jsou blízko! Jenže...

V budce sedí žena, vyhlíží na cestu, v ruce páku. Jdou mladí, zatáhne, voda stříká. Jdou staří, nechá je jít…

On: „Moje malé šedé buňky viníka odhalí.“
Ona: „Viníka? To u Margaret Simpsonové měli služku…“
On: opouští místnost
Ona: „Tihle mladí nic nevydrží...“ pohrdavý smajlík
On: vrací se do místnosti
Ona: „Tak už máte, drahoušku, vraha?“
On: poskakující smajlík, smajlík s rukama nad hlavou, plácající smajlík „Samozřejmě. Ještě jednou jsem prošel místo činu. Mám jasno.“
Ona: „Tak jak jsem říkala, u Margaret Simpsonové měli služku. Chodila s kovářským učněm…“
On: „Co to pletete? Udělal to lord Stevens!“
Ona: „Ale drahoušku! Zapomněla jsem vám říci, že i lord Stevens chodil se služkou. Ale lady vše zjistila A…“
On: „Klatě!“ opouští místnost.

„Fext?“ podivil se Januš. „Neznám takové slovo.“
Hrbáč si povzdechl. „Možná člověk. Nebo sám ďábel v lidské podobě. Či něco, co ďábel sestrojil, figura podobná člověku, ale nelidská. Mluvil jsem s ním, mnohokrát. Věděl, co nikdo jiný. Znal události z let, kdy moje bába byla dítě. Nebál se ani lidí, ani zvířat. Vysoký, toporný jak panák na orloji, ale jindy rychlý jak blesk.“ Změřil si Januše. „Dobře o hlavu vyšší než ty. A boty…“ podíval se mu na nohy, „do jeho by ses vešel dvakrát.“
„Pán Bůh s námi a zlé pryč,“ pokřižoval se Januš. „Co všechno nechodí po světě…“

„Hodně jsi zažil, co?“ zaujalo Januše Melchiorovo vyprávění.
Hrbáč se usmál. „Mrtvý jsem mohl být snad stokrát. Kolik mých kamarádů padlo… Než jsem byl raněn, už jsem se bál navázat hlubší přátelství. Když přicházíte o druhy…“
„Být sám je hrozné, ne?“ nedalo Anině.
„Jeden mi zůstal,“ řekl pomalu Melchior. „Byl… zvláštní. Tvrdil, že je mu osmdesát, ale vypadal sotva na třicet. Nikdy neutrpěl ani škrábnutí. Kdybych se ho víc držel… Jenže já se ho začal bát. U ohňů se šeptalo, že je fext. Nevěřil jsem, ale když vidíte, jak kráčí v dešti kulek… Kdo ví, co je na tom pravdy…“

„To by mě nenapadlo, že mi setkání s lidmi udělá tak dobře,“ pochvaloval si hrbáč Melchior cestou k brodu.
Anina se usmála. „Možná nejsi založením poustevník.“
Melchior se zakabonil.
„Válka, co,“ řekla s pochopením Anina.
Hrbáč přikývl. „Býval jsem hraběcí podkoní. Jenže… zamilovala se do mě jeho dcera. Chtěli jsme utéct, vzít se a zmizet ve světě. Nějak na to přišel. Jednou ráno jsem se probral ve vojenském ležení, v ruce peníz, který jsem prý v hospodě dobrovolně přijal. Kdo ví, kolik za mě dostali.“ Ušklíbl se, když mu neušel Anin pohled na hrb.
„Nemíval jsem ho. Zranění z boje.“

Nokturnus si své působení ve světě lidí bezmezně užíval. Tam, kde byl doma, byly emoce podřadných bytostí mizivé a soupeřilo o ně mnoho hladových myslí. Dostat se sem bylo skvělé. Tento svět emocemi překypoval a on byl pánem lidí. Bez obav hrábl po další kořisti.

Meda zahlédla drápy, sápající se po Janušovi. Úzkost jí sevřela srdce. Její mysl v té chvíli zareagovala jako pokaždé při ohrožení – ohromným výronem obrané magické energie.

Nokturnus nikdy nezjistil, co za sílu ho odrazilo a smetlo pod kopyta vyděšeného koně, který, ač ho neviděl, ho ostrými hranami podkov rozdrtil.

Jeho záhubu postřehly jen Mediny oči.

Nokturnus, tvor živící se lidskými emocemi a životní silou, dlouho hledal, na koho z ochabujícího hrbáče přesednout. Zvířecí emoce pro něj byly slabé a nevýživné. Člověk, to je jiná! Snažil se svého nositele dostat blíž k lidským sídlům, ale hrbáč odolával. Poustevničil daleko od lidí už léta, neměl zapotřebí stýkat se s nimi. Dlouho vzdoroval bytosti, která ho posedla a o které neměl ani potuchy. Pak ho konečně přemohly hrozné vize, kterými ho tvor trápil, a odevzdaně se nechal hnát pustým krajem. Tak došli k řece, kde nokturnus spatřil novou kořist. Ztepilého, mladého muže. Nečekal a lačně po něm hrábl.

„Nikdy nevěř mrzákům, říkala vždycky moje matka,“ sykl Januš.
„Ta taky nenechala na nikom chlup dobrý,“ odsekla Anina.
Hrbáč se mezitím přišoural až k nim. Chtěl chytit Janušova koně za uzdu, ale ten se lekl a uskočil stranou.
„Snad se nebojíte,“ zaskřípal vyzáblý stařec. Vyvrátil hlavu do strany, aby si prohlédl jezdce. „Rodinka?“ Místo úsměvu mu vyšel jen ošklivý škleb.
Meda hrbáče nevnímala. Ostražitě pozorovala tvora, přisátého na jeho zádech. Černé lalokovité tělo přelévající se sem a tam, koláče žlutých očí hladově upřené na Januše. Jakmile se přiblížili, stvoření nezaváhalo. Napřímilo se a zkřivenými drápy po Medině otci lačně hráblo.

„Opravdu musíme na druhou stranu?“ Anina nedůvěřivě hleděla na široký tok řeky a rozvaliny kdysi solidního dřevěného mostu.
Januš pokrčil rameny. „Zkusíme jet dál, třeba najdeme brod.“
Za zády jim zapraskala větev, koně poděšeně poskočili. Anina se tak tak chytila sedla.
„Hledáte brod?“ Z lesa se vynořil stařec, záda jakousi nemocí zkroucená jak luk. „Není žádný. Až u Tetschen s koňmi řeku překročíte. Mám stejnou cestu, povedu vás!“ Nečekal na odpověď a belhal se k nim.
Meda, Maju v náručí, se zády přitiskla k otci. Neděsila ji starcova nemocí zkřivená páteř. Děsilo ji temné olysalé stvoření přisáté na jeho hrbu.

Procházeli krajinou, kterou válka zle pošramotila. Teď tu ale byl klid. Ptáci zpívali, větřík teple vanul a slunce je laskalo zlatými paprsky. Januš vedl koně za uzdy, na jednom z nich seděla Anina. Pozorovali dceru, pobíhající kolem nich. Hrála si s Majou. Šťastné dítě. Šťastný pes.
„Co všechno dokáže?“ zeptal se tiše Januš.
Anina pokrčila rameny. „Netuším. Byla jsem dítě, když matka zemřela. Nevím, co uměla ona, jak mám vědět, co dokáže Meda?“
Januš stiskl rty.
„Mami!“ zaslechli volání. „Sem!“
S obavou v srdci obešli polozřícenou zídku.
Meda se šťastně usmívala uprostřed záhonu se zbytky cibule a řípy.
„Zásoby, mami!“

Co přesně se na dvoře stalo, když vzteklý sedlák odstrčil Januše a popadl prvního koně za uzdu, nedovedli pořádně popsat ani čeledín, ani pacholek. Ostatně ani sám sedlák nedokázal pochopit, jak se stalo, že se během mžiku octl na hnojišti. Když se konečně vyhrabal z trosek kadibudky a vztekle odhodil dveře s rozlomeným srdíčkem, byli noční hosté už dávno v prachu. Čeledín si pod pumpou chladil ruku, spálenou od hořícího koštěte a pacholek se snažil vyprostit zadek z vědra, kam ho poslala neznámá síla.

Pozdě večer Anina dlouze hleděla na tvář své spící dcery a u srdce jí bylo těžko.

Januš vezme koně za uzdu, ale když se otočí, stojí mezi ním a vraty sedlák. Za ním čeledín, tvářící se, že zametá dvůr. A pacholek od krav jde zrovna kolem pro vodu…
„Ti tvoji koně,“ řekne sedlák. „Koupím je.“
„Nejsou na prodej,“ odpoví mírně Januš.
„Neptám se. Ber, dokud nabízím peníze.“
Anina sykne a přitiskne Medu k sobě.
Januš se napřímí a v očích mu blýskne. „Neriskuj, pane.“
Sedlák překvapeně ustoupí. Chudý ustrašenec před ním se napřímí, odhodí plášť a položí ruku na tesák za pasem.
„Býval jsem voják, pane. Umím to s přesilou.“
Čeledín sevře koště. Pacholek odloží vědro.

Boguša. Říkali o ní, že je jiná, stejně jako její bába i prabába. Šeptali, že vidí to, co jiní ne. Že spává s ostrým nožem. Své nadání skrývala, ale nebylo jí to moc platné. Anině bylo sotva pět let, když Bogušu zuřivý dav obvinil z úhynu několika krav. Neubránila se…

Anina. Z nadání své matky nezdědila nic. Teta Marie ji sledovala ostřížím zrakem, ale dítě bylo naprosto normální. Rodina si oddechla. Prokletí konečně zmizelo.

Meda. Některé vlohy přes generace posílí, o tom ale Anina nemá nejmenšího tušení. Stále doufá, že i Meda se z rodové kletby vymanila. Jenže začíná váhat...

S prvním slunečním paprskem, který se nesměle prodere okénkem do stodoly, Januš vyskočí a jde zkontrolovat věci. Oddechne si. Nic nechybí. Nakrmí koně, vyhřebelcuje jim srst. Jednou je výhodně prodá, ale teď ještě ne. Jakmile se děvčata probudí, pojedou dál. V tomhle stavení už další noc spát nebudou. Někdo si tu myslí, že jsou bohatí, když mají koně. Nemůže být dál od pravdy.
Po snídani vyjdou na dvůr a Januš se jde rozloučit se sedlákem. Zaplatí za nocleh a krmivo pro zvířata. Rozmýšlí, zda si postěžovat na noční návštěvu, když si všimne sedlákovy ovázané nohy.
Polkne.
Už aby byli pryč.

„Divný pes,“ pronese Januš. „Za dva dny jsem ho neslyšel štěknout.“
„Je to fenka,“ odporuje Anina.
„Maja,“ prohlásí Meda.
Ubytovaní ve statku chráněném ze všech stran vysokou zdí se konečně cítí bezpečně. Anina už rozprostřela houně. Jako vždy leží na jedné straně Januš, na druhé ona. Mezi nimi Meda. Teď i s psíkem, který se od ní nehne na krok.
„Neumí štěkat,“ bručí nespokojeně Januš. „Na co takový hlídač?“

Když však v noci kdosi otevře vrata stodoly a vkrade se dovnitř, aby prošacoval sedlové brašny, daleko se nedostane. Se psem zakousnutým do lýtka ječí jak na lesy.
Maja štěkat nepotřebuje.

Anina se opět veze na koni, tentokrát si podložila nohy houní. Na druhém jede Januš s Medou. Chvátají. Rádi by do večera dojeli k nějakému stavení. V dálce zahlédli houf mužů, kdoví, zda to nejsou zběhové. Ve statku by byli ve větším bezpečí.
Meda se rozhlíží. Na kraji úvozu zahlédne pohyb. Mrštně sjede ze sedla dřív, než Januš stačí zastavit.
Ve vzrostlé trávě leží mršina krávy. Z puklého břicha trčí k nebi polámaná žebra, hlava zlomeným rohem zarytá v zemi. U zbytků ocasu se krčí malý psík.
„Tati!“ křičí Meda, „že ho tu nenecháme, že ne?“
Fenka jí olízne nos.

Polámal se kur na kůru,
ví to celý kurníček
třikrát hřbet má přeražený
pípá, pípá, chudáček.

Donesli mu vodu zdáli
kur ji tvrdě odmítá
dej sem whisky, ruma, cígo,
ty slepice bláznivá!
Nevíš ty, že čím se zničíš,
druhý den ti prospívá?

Slípka jenom kroutí hlavou,
tohle není její král!
Kdysi sportovec on býval,
co se za ní naběhal!

To ta krůta, ta je vinna,
natřásala před ním brk!
Pak mu zmizla, prý do tepla
od té doby je s ním prd!

Vyléčím ho kůrou z vrby,
spřádá slípka naděje,
než mi zas sroste, do té doby
náramně se poměje!

Ghowarak máchne křídly. Emoce, emoce! Pít! Stříbrné! Černé! Rudé! Šedé! Nic ho nezastaví, vysaje jednu po druhé!

Meda zpozorní. Něco je špatně. Tenhle svíravý pocit zná. Už od kolébky. Tehdy nevěděla, co dělat, jen plakala a Anina plakala s ní, protože dceři nedokázala pomoci. Dnes už Meda ví. Musí vytvořit dost energie, soustředit se, najít, odkud zlo přichází a udeřit.
Teď!

Medin útok ghowarak nečeká. Tělem mu otřese nesmírná energie, mysl roztříští na tisíc kousků. Z chutí na emoce je bolestivě vyléčen, chce jen pryč.
Pozdě.
Ještě ucítí tvrdou kůru stromů, na které se nabodne jeho umírající tělo, a zmizí.