Moje články

Tvor se rozhlíží kolem sebe. Kdyby měl city, byl by teď šťastný. Konečně se prodral do míst, která ho už tak dlouho lákala. Velkou tlamu plnou ostrých zubů má pootevřenou, jak nasává vůně, vydávané rozrušenou zemí pod ním. Nozdry se mu chvějí, šedočerné šupiny vzrušením vztyčené.
Tam dole, jak na prostřeném stole, matně blikají a chvějí se světýlka emocí. Tmavé od strachu, rudé bolestí, šedivé hrůzou. Jak lákavé pochoutky pro hladového ghowaraka!
Velká hlava ještě jednou pomalu obhlédne krajinu pod sebou a pak v úžasu strne. Tam! Kořist nejvzácnější!
V lese pod ním září stříbrné světlo.
Dítě Meda se směje.

„Ještě,“ žadonila trojčata u Rozárky. „Ještě tu pohádku o punkové nutrii! Jak má v uších plot rezavej a na zádech žabinec!“
Rozárka mrskla vousky. „Pcha. Pohádky. Ale slyšeli jste o zlatých mravencích?“
„Néééé!“
„Zlatý mravenci na nás chystají strašný věci! Všechno nám sežerou a budeme jim sloužit!“
„Myyyy? Proooč?“
„Říkala sousedka! Povídala: Pane bože, slisuj se nad námi, než se sem zas nahrnou ty zlatý mravenci, všechno sežerou a my kolem nich budeme muset celou dobu skákat!“

Vysvětlit Rozárce, že nejde o zlaté mravence, ale o zlaté mládence, milovaná to vnoučata sousedčina, koťata nedokázala.
Ona přece nejlíp ví, co slyšela!

Ranní rosa studí pod nohama, les voní pryskyřicí.
Anina vede koně a raduje se z krásného rána. A z toho, že se už nemusí věci vláčet na svých zádech. Januš vede druhého koně, na kterém sedí Meda. Přemýšlí, zda prodá obě zvířata, či jen jedno. Doufá, že během dne dorazí někam, kde budou moci na pár dní složit hlavu. Teď, kdy se pomalu schyluje ke sklonku léta, by mohli někde i práci sehnat… Jen se vyhnout vojákům.
Meda se natřásá v sedle a rozhlíží kolem sebe.

Vysoko nad nimi v té chvíli praská rozhraní. Šedočerný ghowarak prostrčí hlavu a zavětří.

Anina leží na břiše. Januš jí masíruje záda. Meda je pozoruje.
„Nikdy by mě nenapadlo, že jízda na koni tak bolí,“ sténá Anina. „Mám odřená stehna, bolavý zadek a do páteře snad zarytý bodák!“
„Buď ráda, že jsme ty dva koně, zapletené řemením do křoví, našli. Celé jmění! Škoda, že jsme nechytli i třetího. Kdoví, kde je mu konec.“
„Už na žádné zvíře nikdy nesednu!“
Meda se chytne táty za ruku a vyleze Anině na záda. Pomalu a opatrně ťape bosky po matčině těle. Od krku přes zadek k nohám. A zpátky. A znovu. Anina slastně zavře oči.
„Ještě, miláčku!“

Januš a Anina vyděšeně zírají.
Tři muži, ještě před chvílí sebejistí v sedlech, se teď zmítají po stezce v prapodivných trhaných záškubech. S jejich nekoordinovanými pohyby, kdy jim ruce samovolně vylétají tu nad hlavu, tu před tělo, nohy udělají krok dopředu a vzápětí dva dozadu, vypadají jak trojice špatně vycvičených medvědů. V měsíčním světle kolem nich navíc krouží jiskřivá stříbrná světélka.
„Tanec svatého Víta,“ vydechne Januš.
Anina se i s dítětem schoulí do jeho náruče.
Meda ještě naposled upře zrak na tři zběhy. Pak stáhne ruku.
Jiskry zmizí.

Ráno najdou stezku rozrytou jak od divé zvěře.
Po mužích ani stopy.

Sešli se u kompostu.
Myš v díře otevřela jedno oko. Aťsi číhají, blbouni. Ona nikam nejde.
„Prej už to zas začlo,“ řekla Sára. „Psaní. V dubnu. Dneska prý Slavná poslední slova.“
Zuzana rozčileně zamrkala. „Když udělám tohle, hned končí každá bitka! Moje poslední mrsknutí ocáskem!“
Goliáš pyšně protáhl: „Umím bezva vrnět! Když zavrním, je to hned jejich poslední ranní spánek!“
„Mně stačí se jeden kouk a už sypou i poslední sýrové polštářky, jen abych nebyla smutná!“ chlubila se Sára.
Rozárka zavrtěla hlavou. „To ale nejsou slova. JEJICH nejhorší poslední slova já znám: Došly nám gourmetky pro Rozárku, co budeme dělat?“

Šli mlčky, jako vždy. V noci se nehodí mluvit. V noci se naslouchá. Našlapovali opatrně, ale i tak občas nějaká větévka praskla. Noc byla tmavá, přes srpek měsíce přebíhaly temné mraky.
Januš najednou zastavil a zvedl ruku. Anina k sobě přitiskla dítě.
„Jezdci,“ sykl. „Za námi!“
Opatrně ustoupili do tmy. Skryli se za stromy a čekali.
Tři muži. Koně hubení, jezdci otrhaní.
„Tudy,“ ukázal jeden. „Za chvíli je máme. Jeho prodáme vojákům. A ji…“ přes tvář mu přeběhl úšklebek.
„To budou lehce vydělaný prachy,“ zaskřípal smích druhého.
„A eště si užijem,“ mlaskl třetí.
Dítě Meda otevřelo oči a otočilo hlavu.

Opatrně se posadila. Po páteři jí přeběhly mrazivé prsty. Přes klid v chýši i venku věděla, že je zle. Musí utéct dřív, než se život kolem nich zase začne hroutit. Ve Voigtsgrünu zešílely dvě rodiny. V Sodau náhlé hádky skončily krveprolitím. Podobně ve Steinpöhl, Damitz… Vzpomněla si na matku. Nikdy nepodceňuj sílu svých předtuch!
Natáhla ruku. Opatrně, aby nevzbudila dítě, zatřásla manželem.
„Anino?“
„Musíme pryč.“
„Zase?“ zasténal. „Copak jim už nikdy nedokážeme utéct?“
Anina už skládala věci do uzlů. „Zlé síly jsou všude. Je válka.“
„Ale…“
„Nikdo nás neproklel!“ sykla. „Hloupá pověra!“
Dítě Meda otevřelo oči a kolotavě se rozesmálo.

Do posledního drobet rozrostlého výběru jsem zařadila další autory, které jsem celou dobu ráda četla. Nestíhala jsem komentovat vše, ale početla jsem si.
Tak zas za rok!

Keneu Septárie nebude sedět v koutě
Lady Peahen Temný a tichý proud
Dede Podivná zakázka - ostatně celý příběh Tota je strhující
gletí Honzíček Zajíček
Tom Peterson Erbenova nutrie
Alešandr_Veliký Snídaně nebude
Chrudoš Brkoslav Štýřický Babo, raď
Aries V kruhu - a vůbec celý letošní příběh o zrádném ametystu
Killmann Posluchač
Arenga Všímaví příbuzní
Eillen Mlsný huby
Mamut Pár je někdy málo
neviathel Dáreček doporučuji celý příběh Příšeří
Tess Nebude
Kolma Puši Od ní
Terda Rozdíl v přístupu a opět doporučuji celý letošní příběh Skřivánka.

Přidávám druhý výběr, bez ladu a skladu a dlouhých řečí.

Kytka Prstýnek z pouti
Myday Boomerovo vyznání
zirafice Ztraceni v realitě
krtinoh Ráj na Zemi
Smrtijedka Garry
Wolviecat Odokněno jest
Skřítě Trable které nevychytá ani šalvěj přeslenitá
Rya Jak to viděly kočky
Dain Pravnuk svého pradědečka
Netopýr budečský Doják II
Aveva Strom
Danae Osamělý havran
ChaosPrince Krtek a smrtka aneb Pohádka pro prvňáčky
Peggy Tail Sedla si ke mně
Šmelda Do lavic

Těsně po skončení DMD (naštěstí) se mi rozsypal počítač. Teď mám zprovozněný starý historický (děsně pomalý kus), takže jsem zvolila raději větší počet vybraných drabblíků a pouze stručně.
Ještě jednou díky všem za účast a psaní, bylo to bezva.

Amaranta Velikonoční třeštění
Ilian Když práce musí počkat
mathej Oroduj za nás
strigga Nevaž se, odvaž se
Evangelista biolog Z divokého příboje
Aplír Matka a dcera
Kitsune’s Sun Závist
ef77 Benátky, léto 1918
Tenny Modrý jed
eliade Kdo se straní kolektivní sváči, neporozumí si s ostatními hráči
Elluška Jikry
mila_JJ Epištola k elektronům
Birute Třpytky
Banepa Samhjana
Regi Hledání

Přiznám se, že letos jsem tak nějak nevěděla, co psát. Chvílemi jsem ani nevěděla, jestli vůbec psát budu. Pak se ale překulil březen, objevilo se zkušební drabble a já pochopila, že psát prostě budu, protože o DMD nechci přijít. Jenže co? Uvědomila jsem si, že začínám črtat první matné kapitoly nové knížky, a rozhodla se, že zkusím jednu dějovou linii napsat tak, že se nechám vést denními tématy. Příběh dlouho neměl ani vlastní fandom (díky Neviathel za pošťouchnutí), ale nakonec vzniklo cosi,
co by možná zasloužilo rozpracovat. Uvidíme.
Pokud máte chuť si celý ten bláznivý příběh přečíst ještě jednou, začátek je zde . Jednotlivé kapitoly jsou provázány, takže by neměl být problém si jej projít.

Ještě si dovolím zopakovat úvod do fandomu Pod povrchem:
Příběh ze světa, ve kterém se odehrává kniha Začarovaná sezóna.
Ředitelky různých škol pro čarodějky jsou sezvány na setkání v coleeské Akademii. Ze školy v Třívodém království přicestovala lady Filippa, ředitelka školy, se svou zástupkyní Rózou. Doprovod jim dělají Dorian, známý autor divadelních her, a Amélie, schovanka lady Filippy a zároveň velmi nadaná švadlena.
Pod povrchem pompézního setkání však bublají všelijaké proudy. Ještě níže pod povrchem, v místech, která nepamatují ani ti nejstarší obyvatelé ostrova Isla de Colée, se však budí cosi mnohem horšího...

Stáli na zádi lodě. V dálce se v oparu ztrácel ostrov Isla de Colees.
„Tady mě už nikdo neuvidí,“ řekla Róza. „Nebýt tebe…“
Dorian se mračil. „Zabil jsem nevinnou holku.“
„Nechala se v touze po moci posednout esencí zla. Kdybys nezasáhl, skončili bychom mrtví my všichni. Ta bytost byla nelítostná. Chtěla se mstít.“
„Nestačilo jim, že zemřela.“ Hleděl před sebe nevidoucíma očima. „Spálily ji. Popel rozsypaly do moře…“
„Musely. Nechtěly znovu riskovat. Ten jejich Sál…“ pohodila hlavou. „Už na to nemysli. Je to pryč. Historie. Čas všechno uhladí.“
Sledoval, jak linie ostrova mizí za obzorem. „Snad,“ povzdechl.
„Pomůžu ti,“ slíbila.

Dorian netušil, jak dlouho bloudili podzemím, než zaslechli výkřiky. Chytil Amélii za ruku a chvátali za hlukem. Za ohybem chodby spatřili podivný výjev.
Uviděl Filippu. Ležela na zemi, oči v sloup.
Vedle ní Róza a jakási místní čarodějka držely každá v ruce kus látky omotané kolem hrdla třetí osoby šíleného zjevu a snažily se jí uškrtit. Stvoření se jen bláznivě smálo. Pohledem fixovalo Filippu a ty dvě lehce odstrkovalo.
Róza ho zaregistrovala první. „Pomoz! Všechny nás zabije!“
Amélie zaúpěla: „Tetičko!“
Nezaváhal.
Skok, druhý.
Naučeným chvatem (otec zápasník netrápil své syny v mládí nadarmo) chytil stvoření zezadu a zlomil mu vaz.

Ty oči! Ty oči! Filippu přibodne jejich pohled ke stěně. Nemůže se hnout. Nemůže zvednout ruku, nedokáže zašeptat kouzlo, nic. Jen se víc a víc hrouží do hlubiny očí bytosti, která po staletí prahla po pomstě.
Tebe znám, zaduní jí hlavou.
Ne, chce zvolat, ale nemá hlas, nemá ústa, nemá vůli.
Jsi jedna z nich! Zrádkyně!
Já ne-
Ticho!
Ztuhne v křeči. Cití, jak jí cizí vědomí obtáčí mysl, zatíná ostny svých výhonků do její duše. Filippa se snaží postavit obrannou hráz, ale zbytečně.
Jsi silná, zaslechne. Bavíš mě. Dostaneš privilegium. Budeš žít… pro mne.
Až teď se čarodějka zhroutí.

Rozvodí bývá i opak soutoku. Na lužnickém jsem byla několikrát. Seděla v houpající se lodi a poslouchala dohadování ostatních, kudy dál.
Novou řekou, rovnou jak střela?
Dá se na ní soulodit!
Je jednoduchá!
Je nudná!
Starou řekou, klikatějící se k Rožmberku?
Bude plná kmenů!
Bude plná komárů!
Budem pořád přetahovat!
Na konci je Rožmberk, uvědomujete si to? A dneska fouká!
Kolébala jsem se na vlnkách, tvář mi hladily zlaté sluneční paprsky. Bylo mi jasné, že zase zvítězí Stará řeka.
Vždyť kdo by se nudil na Nové…
Netrvalo dlouho, kormidelníci odstrčili lodě od břehu a zanořili pádla.

Ach, to byly časy…

Stvoření, co bývalo Yaskarou, rozhodilo rukama. Provizorní pouta praskla. Prsty podobné drápům se zaryly do Cristellina předloktí. Strhly ji k zemi. Zbylé čarodějky neváhaly. Chytily Cristell v podpaží, trhem ji postavily na nohy a srazily zvedající se postavu.
„Pryč!“
Běžely za Cristell. Její lampa jen matně osvětlovala klenby chodeb. Za nimi zněl bláznivý smích.
Róza zavrávorala. Vtom jí kolem hlavy prošlehl horký závan. Spalující kouzlo ji minulo, ale pobořilo chodbu před nimi. Měly co dělat, aby nespadly do průrvy, zející jim před nohama.
„Odpadové šachty,“ vyhrkla Cristell. „Svedené z horních pater.“
Ze soutoku stoupal odpudivý smrad.
Bláznivý smích se blížil.

Cristell ustoupila o krok. „Co to… Kam vlečete Yaskaru? Vy… vy jste ji zabily! To je neslýchané!“
„Není mrtvá. Je posedlá,“ vysvětlovala Filippa. „Má v sobě zlo.“
Cristell nedůvěřivě koukla na bezvědomou dívku. „Není magicky nadaná!“
„Možná právě proto, že není čarodějka, si ji zlo vybralo,“ namítla Róza.
„Já… delší dobu cítím, že se něco děje, ale…“ Cristell skousla ret.
„Musíme pryč. Dřív než se probere. Tady nemáme magii, a ona,“ kývla Róza bradou, „ji stále má.“
„Zvládneme to?“ vydechla Cristell.
„Jistě,“ řekla Filippa. „Vždyť jsme ty nejlepší z nejlepších. Jen ji musíme dostat nahoru co nejdřív.“

Yaskara otevřela oči.

Milá děvčátka,
představte si, co se mi stalo. Dostala jsem dopis. Byl veliký a trochu špinavý.
Stálo v něm:

JSEM OBR BRRR. ZLÝ TRPASLÍK TRRRP MI UKRADL MOJE BRÝLE.
JÁ TEĎ NIC NEVIDÍM.
HODNÁ ZVÍŘÁTKA MI NABÍDLA POMOC.
KÁNĚ Z VÝŠKY VIDĚLO, ŽE TRRRP BRÝLE ROZLÁMAL NA OSM KOUSKŮ.
SOJKA ŘÍKALA, ŽE SE SCHOVÁVAL NA VAŠÍ ZAHRADĚ.
MYŠKA MI PŘINESLA Z TRPASLÍKOVY SKRÝŠE MAPU S NĚJAKOU PODIVNOU ŠIFROU.
TÉ ZVÍŘÁTKA NEROZUMÍ. A JÁ NA NI NEVIDÍM.
NAVÍC KDYBYCH K VÁM ŠEL OSOBNĚ, ROZŠLAPAL BYCH VÁM CELOU ZAHRADU…
POMOHLI BYSTE MI?

Co říkáte, holčičky? Až zítra přijedete, najdeme obrovi jeho brýle?

„Dorian s Amélií?“ šeptla Filippa.
„Doufejme,“ odpověděla Róza.
V temnotě před nimi zablikalo slabé světélko. Pomalu se přibližovalo. Po chvíli už bylo zřejmé, že se světlem kráčí jen jedna osoba.
„To nejsou naši,“ sykla Filippa. „Až řeknu, tak ho uhoď!“ Stáhla světlo.
Róza pustila svázanou ženu na zem. Shýbla se pro kámen z rozpadlé zdi.
Čekaly ve tmě a tichu, Róza s provizorní zbraní v ruce.
Kroky se blížily. V matném světle se začala rýsovat jakási postava.
Róza se napřáhla. Čekala na povel, ale místo toho Filippa rozsvítila hůlku.
„Zadrž!“
Ze tmy se vyloupla tvář lady Cristell, zástupkyně ředitelky Akademie.

Ten večer jsem se dívala po kočkách jako obvykle. Než jdu spát, je ráda všechny zahlédnu. Vím, že jsou doma, že jsme nikoho nezapomněli venku nebo zavřeného ve sklepě.
Ten večer jsem ale chrastila dobrotami marně. Nepřišla ani Rozárka, ani Sára, ani Zuzana, ani Goliáš. Znervózněla jsem. Co se děje?
Přešla jsem do obýváku a strnula. Seděli tam všichni, v kruhu, jeden vedle druhého. A s nimi… protřela jsem si oči, ale vidina nezmizela. S nimi seděl jednorožec. Velký asi jako oni. Třpytně bílý, s lesklým rohem.
Než jsem se vzpamatovala, mrkl na mě a zmizel.
Asi běžel k Dede.

Ve chvíli, kdy čelo stvoření zasáhla těžká bota, udeřila ho zezadu do týlu i Róza. Kamenem, o který předtím neustále zakopávala.
Žena upadla, oči obrácené v sloup. Škubnula sebou a strnula.
Koukly po sobě.
„Díky,“ obula se Filippa.
„Myslíme stejně,“ přikývla Róza. „Spoutat a ven s ní?“
„Ano.“ Filippa už odtrhávala kanýr sukně. „Tady ji nezvládneme. Naši magii saje Sál, zatímco její funguje. Je se Sálem nějak propojená. Čím dál od něj, tím lépe!“
Popadly svázanou postavu a vlekly ji chodbou.
„Kruci,“ zaklela Róza. „Je těžká. A cesta je dlouhá. Jestli se vzbudí…“
Nedopověděla.
V dálce se ozvaly chvatné kroky.

Filippě letěly myšlenky rychlostí blesku.
Doufat, že budou přehlédnuty? Utéct? Kouzla tu nefungují, co teď?
Stvoření se blížilo. Pocit zmaru sílil.
Strhané rysy mladé ženy v čarodějce vzbudily lítost. Kdoví, proč a jak se ocitla v dosahu entity, proč jí poskytla tělo i duši. Teď není čas zkoumat důvody. Je nutno řešit důsledek. Ale jak? Nemá zbraň! Snad... Jehlice do vlasů? Ne, nesmí ji jen rozzuřit. Uspat, přivést do bezvědomí, pak snad by si poradily...
Zoufale se rozhlédla. Kámen!
Nikde nic.

Pak - nápad. Hloupý, určitě. Zafunguje? Možná.
Bleskurychle se shýbla, zula těžkou botu a okovaným podpatkem udeřila stvoření do hlavy.

Přitisknuté u stěny zkusily čarodějky kouzlo zahalení. Neuvědomily si ale, že Sál shromáždění je příliš blízko. Zmizelo bez účinku.
Tmou se blížilo mdlé světlo. Vycházelo ze stvoření, pomalu kráčejícího chodbou. Filippě naskočila husí kůže.
Vzhledově mladá žena se stařecky šourala. Cosi si mumlala, tělem jí občas proběhl nekoordinovaný záškub. Nejstrašnější však na ní byly oči. Strnulé, vypadající jako nevidoucí, ale přesto plné zla.
Čarodějka odvrátila hlavu. I tak ale zahlédla rozervané cáry aury barvy krve a zaslechla tlukot srdcí. Srdcí? Soustředila se.
DUP DUP. DUP DUP. Dup dup. DUP DUP. DUP DUP.
Vyděsila se. Dvě osoby v jednom těle?
Kdo?

„Ke všem kulhavým kobylám,“ zaklela Róza a tak tak chytila rovnováhu. „Co je? Už potřetí mám pocit, jako by mi někdo podrazil nohu!“
Filippa se zamračila. „Motáme se v kruhu. Tady jsme už byly.“ Ukázala svítivou špičkou hůlky na tmavý stín u zdi. „Tenhle kámen si pamatuji.“
Róza se rozhlédla. Pak přimhouřila oči. „Hele, asi máš pravdu! Já si zas pamatuju tuhle prasklinu, vypadá jak vřed na nose báby Cukrový!“
Filippa neodpovídala. Zírala do tmy před nimi.
Róza natáhla krk. „Co je?“ sykla.
„Něco je před námi. Nebo někdo,“ zašeptala Filippa. Opatrně ruku s hůlkou stáhla.
Světélko na špičce zhaslo.

Dorian byl vždycky svůj. Bavil ho život. Bavilo ho pozorovat lidi kolem sebe, z drobných střípků rozhovorů si skládal vizi jejich životů. Ve svých divadelních hrách – mimochodem velmi úspěšných – svá pozorování vždy dobře zúročil. Diváci se bavili, diváci se smáli, diváci plakali.
Teď však ale s překvapením shledával, že objevil novou kapitolu svého života.
Dobrodružství. Kam se hrabe turné s divadelníky! Toto je ono!
Plížil se temným podzemím čarodějné Akademie a nadšení v něm stoupalo. Konečně prožívá, co psal do her svým hrdinům. Je ve středu dění.
Nebezpečí! Zlo! Krásné ženy – ehm, dobře, čarodějky!
Litoval jen jednoho. Že nemá meč.

Cristell, zástupkyně ředitelky Akademie de Colees, byla znepokojena. Nic nešlo podle plánu. Faux pas při zahájení, dohadování čarodějek…
Přes křížení chodeb zahlédla dvě postavy. To jsou ti dva, co přijeli s ředitelkou z Trojvodí. Lidi. Bez nadání. Zamračila se. V Sále shromáždění nemají co dělat! A vůbec tu nemají co bloumat! Už už je chtěla odeslat do příslušných prostor, když v tom se zarazila.
Ta ženská se shýbla, chlap se opřel o rám zrcadla a zmizeli!
Když doběhla k zrcadlu, bylo už zpátky na místě.
Ať se shýbala k zemi a opírala o rám jak chtěla, vstup se jí neotevřel.

Filippa odtáhla hlavu ode zdi v němém úžasu.
„Co je?“ zneklidnil její výraz Rózu.
Čarodějka však znovu přiložila ucho k otvoru.
„Slyším… já slyším Doriana! A Amélii!“ zašeptala udiveně.
„To zařízení vede i nahoru do Akademie?“ udivilo Rózu.
Filippa soustředěně poslouchala. Pak odskočila, jak kdyby ji bodli.
„Jsou tady, dole!“
„Tady? Jak by se sem dostali?“
„Nevím. Ale baví se o lampách a…“ polkla.
Róze se sevřelo srdce. „Myslíš, že je sem něco přitáhlo? Protože se neumí bránit? Že to cosi, co vnímáš, si vybralo ty, co nejsou nadaní magií?“
„Nevím. Vím jen, že je musíme najít, než bude pozdě.“

Vzpomínky mladé hraběnky:

Jídlo bylo skromné. Co jsme nedojedli k obědu, bylo k večeři. Co jsme nedojedli k večeři, bylo k snídani. Třeba i ryba.
Vstávalo se denně v šest, šlo do kostela na mši, v osm matka rozdělila práci služebným a nám učivo.
Každé dítě mělo nárok na jednu hračku, my panenku, bratr koníka. Rozbitá hračka se vždy poslala opravit. Nová byla až tehdy, nešla-li stará opravit.
Měli jsme čtyři vychovatelky – Češku, Němku, Francouzsku a Italku. Celý týden naše rodina vždy hovořila jedním z těchto čtyř jazyků. Po týdnech se jazyky střídaly.

Děti, přítomné na prohlídce, jen valily oči.

„Ještě, že ses vrátila pro lampy,“ pronesl Dorian do ticha chodeb. „Možná jsi mohla vzít nějakou navíc.“
„Nechtěls ani jednu, že nebudou potřeba,“ odsekla Amélie.
„Taky jsem chtěl, abys zůstala nahoře.“
„Nechci tam zůstat sama!“
„Byla bys v bezpečí!“
Amélie pohodila hlavou. Vtom zahlédla stranou temný stín.
„Hele,“ sykla. „Dveře!“
„Počkej,“ snažil se ji zastavit Dorian. „Půjdu první!“¨
„Já je našla!“
„Ženská, kdo tě vychovával? Do nebezpečí jde první chlap!“
„Tetička. Říkala, nejvíc má spoléhat člověk sám na sebe a pomocnou ruku najdeš na konci svého ramene!“
„Čarodějky!“ povzdechl si Dorian a pospíšil za Amélií, ztrácející se pomalu ve tmě.

Tmu ředí jen svit hrotu kouzelné hůlky.
„Filippo, nemá to cenu. V tomhle labyrintu nic nenajdeme…“
Oslovená jen netrpělivě mávne rukou. „Ticho,“ sykne. Zastaví se.
Róza zmlkne.
Filippa přiblíží světlo až ke zdi. Nerovná omítka vrhá pokroucené stíny.
Lady spokojeně přikývne. Prstem se dotkne precizně vykroužené spirály.
„Co…“
„Tiše! Celé podzemí je protkáno babským uchem.“
Róza údivem otevře ústa. „Ale…“
„Ano,“ zašeptá Filippa. „Úzké trubičky. Vedou zdmi. Stačí sedět na jejich konci a slyšíš, co se kde říká.“
„Ale…“
„Správně. Když budeme potichu, můžeme něco zaslechnout taky.“
Přiloží ucho k otvoru.
„…. Kdo jsi… kdo jsi… kdo jsi…“ zarezonuje kdesi tiše.

Po rekonstrukci chalupy je nutno všechna okna pořádně umýt. Jsou stará, kastlová, horní část vyklápěcí. Ta se myje nejhůř.
Stojím na parapetu, dcera mi podává vyždímané hadry.
Vyklopím, umyju zevnitř. Zaklopím, umyju zvenčí. Vyklopím, umyju zevnitř. Zaklopím, umyju zvenčí.
Nevšimnu si, že když dělníci dávali okna zpět, pořádně je neprošroubovali.
Najednou zjistím, že přední okno vyklouzlo z usazení. Držím ho v ruce, překlápí mě do zahrady. Představa, že spadnu do střepů, mě děsí. Z posledních sil odhazuju okno od sebe a skáču dolů.
Rána.
Zaječení. To dcera vevnitř zjistila, že jí zmizela matka.
Já přežila bez úhony. Okno bohužel ne.

Ten hlas ve vlastní hlavě už nemůže vystát. Už nechce vládnout, už nechce být tou, kterou všichni poslouchají, už chce jen být pryč. Opatrně udělá první krok. Druhý. Nenápadně, tiše. Vtom se s ní zatočí svět. Myslí jí proletí střípky dějů.

Vidí ženu. Má dlouhé černé vlasy Je štíhlá, vysoká, krásná.
Ucítí její moc.
Sílu.
Obraz střídá obraz, pocity jsou temnější a temnější.
Hádky.
Vzdor.
Nepřátelství.
Intriky.
Rozostřený obraz chaosu a zmatku.
Věž.
Okno.
Pád.
Bolest, hrůza, strach.
Plameny.
Bolest, hořkost, bolest, vztek, bolest.
Tma.
Dotek magie.
První krůpěj naděje.
První vzedmutí nenávisti.

A pak… pak už to není ona.

Proti temnotě, kterou měla za sebou, se i ten slabý svit zdál ženě, pomalu odsunující těžké okované dřevo, jako světlo nejjasnější svíce.
Vklouzla do místnosti. Hrůza ji přitiskla zády ke stěně.
Kdysi to bývala honosná rakev. Dnes už jen rozpadlé dřevo rámovalo zbytky černých šatů, ještě stále spočívajících na holých kostech.
Tak přece jsi přišla…
Hlas, rezonující v její hlavě, byl najednou mnohem zřetelnější.
Polkla.
Bojíš se?
Nebyla schopná vydat ze sebe ani hlásku. Až po chvíli sama sebe slyšela, jak se roztřeseně ptá:
„Kdo jsi?“
Napovím ti. Příliš mnoho minulosti, ne dost přítomnosti. Až dosud žádná budoucnost. Až dosud…

Dorian se sklonil pro gumičku. Kolenem mu projela bolest po starém zranění, zapotácel se a zachytil rámu zrcadla. Moc opory mu nesposkytlo. Zřítil se do temné chodby. Otřeseně vstal.
„Co…“
„Hele, tohle poznávám!“ zajásala Amélie. Prosmýkla se kolem něj. „Batistový kapesník mé tety! Šly tudy! Ale–“ zarazila se, „proč?“¨
„Zas se do něčeho namočily,“ povzdechl Dorian. „Tenhle výlet mi byl čert dlužen. Čarodějky…“ odfrkl si.
Amélie ho tázavě sledovala.
„Já vím.“ Oprášil si šaty a vykročil. „Připadám si jak červík v jablku. Vše kolem vypadá sladce a chutně… ale na konci je možná jed. Rózu tam prostě bez pomoci nenechám!“

Co je nejoblíbenější kočičí hra? Spánek, samozřejmě.
Ale abychom nechodili spát jak šupáci, připravila pro nás Zuzi krátký návod na to, jak se udělat po celém namáhavém dni opět krásným.

Pečlivě návod prostudujte, ať neděláte chyby.

„Kdo tohle stavěl, to musel být blázen!“ Dorian vztekle zíral do Sálu shromáždění. „Tady už jsme přece byli! Ale přišli jsme druhou stranou nebo kudy!“
Amélie zavrtěla hlavou. „Takhle je nenajdeme. Můžou být kdekoli. Je to jak hledat zrnko písku v poušti.“
Dorianovu pozornost upoutalo cosi na podlaze, ležící u jednoho ze zrcadel.
„Co je to?“ strčil špičkou boty do malého předmětu. „Není to Rózy? Nebo Filippy?“
Amélie zavrtěla hlavou. „Kdepak. To je přece jedna z těch kouzelných cingrtských věciček. Flexie. Ehm…“ dodala, když viděla mužův rozpačitý výraz, „kouzelná gumička do vlasů. Zneviditelní tě. Žádná čarodějka by ji přece nepotřebovala…“

Dorian zadumaně sledoval loď, vyplouvající z přístavu. Kampak asi míří… Možná by se s ní dostal domů. Zatřásl hlavou, aby zahnal podivný pocit, který se ho poslední dobou zmocňoval. Necítil se tu dobře, mezi všemi těmi ženami. Jejich moc ho děsila. A když se všechny sešly, měl pocit, že ve vzduchu je tolik napětí, že stačí jedna malá jiskérka a celá Akademie vyletí do povětří.
Ještě jednou se toužebně podíval za lodí, mizející v dáli, a odvrátil se od okna.

Neudělal ani pár kroků, když do komnaty vtrhla Amélie.
„Nemůžu najít Rózu a Filippu. Nikde nejsou. Nevíš, kam mohly jít?“

Noční nádraží v Brně. Nedá se popsat, musí se zažít. V pátek bylo plné lidí, odjíždějících na víkend za známými, na párty, na tahy. Potkala jsem partu mladých mužů, z nichž jeden z nich měl na hlavě masku holuba. Jeli, jak jsem pochopila, na holubovu rozlučku se svobodou.
Což potkat holuba, to je sranda. Bohužel potkat tam partu podivných existencí – špinavých, s flaškou v ruce – to je jiný kalibr. Přes den vysedávali v podchodu, na noc se sunou do tepla.

Očima popoháním ručičky hodin.
23:00.
Poslední vlak mi jede ve 23:04.
Nikdo by nevěřil, jak dlouhé mohou být čtyři minuty.