Moje články

Čímpak jste chtěli být jako děti vy?
Já nedřív veterinářkou. Vysvětlili mi, že nejde o hraní se zvířátky, ale o těžkou práci. Pak jsem chtěla být archeoložkou, knihy o vykopávkách jsem louskala jednu za druhou. Nejsem ani veterinářka, ani archeoložka...

S napětím jsem čekala, čím bude chtít být můj syn.
Dlouhou dobu chtěl být strojvůdce. Pak asi ve čtyřech letech přišel a sdělil mi:
"Nebudu strojvůdce. Budu hasič."
"Proč?" podivila jsem se.
"To je přece jasný. Strojvůdce jezdí furt, ale hasič hasí jen někdy."
Zavrtěl hlavou nad mou nechápavostí a odkráčel.

A jak to dopadlo? Není ani strojvůdce, ani hasič...

„Kam šla?“ chytí Gonny kluka za rameno.
„Tam,“ zní odpověď.
Vysoké domy, křivolaká ulička. Hrbolatá dlažba ústí u popelnic na kraji zarostlého parku.
„Do prdele, kudy dál?“
Stopař neodpovídá. Sleduje zem, potom obhlédne zdi.
„Vidíš něco?“ nervózně přešlapuje Gonny. „Jsme v průseru, je ti to jasný? Přeskočil do ní, Šedák zatracená. Musíme ji najít!“
„A pak?“
„To ještě nevím.“
„Přemýšlej. Jestli s ní chceš ještě pět deset let pracovat, musíme ho z ní dostat.“
„Let?“
„Pardon. Jsem se uřekl. Století, jasně.“
„No proto. Nevychoval jsem si ji, abych ji takhle brzo ztratil.“
„Přemýšlej rychle. Šla tudy.“
Stopař zmizí v parku.

„Já jí chtěl – já jí nechtěl – já jen podal – nemyslel jsem to špatně – nic sem jí vole neudělal – Petr mi ji hodil – já chtěl – já nechtěl…“
„Ty voči – ty voči – ty voči – vole nechci už vidět nikdy voči!“
„Za to může flaška – už nechlastám – nechci – vole – jenom flašku!“
„Vole – krávo – děte do prdele – nikdy už!“
Před domem shluk lidí, policejní auta, sanitky.
„Co se tu stalo?“
Lékař pohlédne na Gonnyho a pokrčí rameny. „Nevím. Nemůžem z nich dostat kloudný slovo.“
„Taková mladší ženská,“ přitočí se větší kluk. „Já to viděl. Chtěli ji opít. Strkali jí k puse flašku. Zbila je.“

Většina světa funguje na principu lodního práva, pomocí kterého zotročují celý svět bankovní elity. V podstatě to znamená, že všichni lidé (živé bytosti) jsou po šesti letech svého života označeni za ztracené na moři, protože se nenahlásili jako živé bytosti. Od té doby se člověk stává personou, (obchodním zbožím, otrokem), s personální kartičku (občanským průkazem), ve firmě (o které lidé věří, že se jedná o stát). Každá persona je označena rodným číslem, kódem pojištění a křestním listem.

Pandemie koronaviru je ještě poslední pokus Kabaly nás skrze toto Lodní právo udržet v otroctví. Podle lodního práva totiž nejsme vlastníky svého těla.

Vyběhnu z domu. Černé linky mizí, bolest se ztrácí.
Vím, že je zle. Vím, že ho mám v sobě. V mysli.
Kde je Gonny, když ho potřebuju? Vím jak na něj, jen-
Zapomeň, zasyčí stvůra ve mně. Nikdy ti nedovolím, abys to prozradila!
Odvrátím mysl od strážců. Nemyslím na nic.
Kdosi do mě vrazí. „Vypadáš smutně, holka!“
Odhodí mě stranou, kde mě odstrčí další ruka. „Pojď s náma, Béďa se loučí se svobodou!“
Barevné čepičky, trumpetky, třpytivé girlandy. Rozjařeně mě postrkují.
Lítám mezi nimi jak loutka, bez vůle, bez odporu.
„Napij se!“ přistrčí mi jeden láhev k ústům.
Zvednu ruku.

Opírám se zády o stěnu. Gonny na mě zkoumavě hledí.
Odejdi!
Potřesu hlavou. Proč vidím všude… Náraz bolesti mi přivře oči.
Dělej! Odejdi!
Udělám pár roztřesených kroků.
„Není ti nic?“
„Není,“ poručí mi odpovědět bolest. Konečně pochopím, co se stalo. Nekryla jsem se. Nedávala jsem-
Tak jdi! Hned! Rozkaz doprovodí trýznivý záškub očí.
Poslušně se odlepím od zdi a potácivě se vydám ke dveřím
„Musím… jít…“ hlesnu.
Jak zastavím, další mučivý šleh.
Trny růží, sykot hadí, duši tvoji bičem hladí…
To nejsem já!
Ježčí ostny v peci škvíří, moje mysl v tvojí víří! zaryčí vítězoslavně Šedý. Moje ovečka! Moje!
Pomozte!

„Učila se u mistrů,“ zavrčí Gonny.
„Vždycky si všechno dělala po svém, dobře si ji pamatuji,“ kontruje Stopař.
„Co je zlého na tom, vzít zkušenosti starých a ve světle přítomnosti je upravit podle svého?“
„Ona je neupravuje, ale převrací!“
„Musíš uznat, že vyvázla ze situací, ze kterých by se jiní těžko dostávali!“ stojí dál na svém Gonny.
„Měla štěstí!“
„To není štěstí, ale její styl, pochop konečně!“ zvýší Gonny hlas. „To jen vy První si myslíte, že nad tradice není.“
„Určité věci by se prostě měnit neměly!“ odsekne Stopař a odstrčí talířek. „Kdo to kdy viděl, dělat dort ze špenátu?“

Tělo pode mnou se křeči vzepne. Láhev letí do kouta.
Dominik otevře překvapivě čisté oči.
„Kláro!“ Znovu se schoulí v křečích. Dáví.
Zvednu se, pokleknu vedle něj. Bedlivě ho sleduji, nechci, aby se udusil.
Vůně slivovice se mísí s kyselým pachem zvratků.
Znovu se na mě podívá. „Kde… kde to jsem?“
Prohlédnu mu mysl. Černé roztřesené čáry zmizely. Je čistý.
Vstanu. Dovnitř vrazí Gonny a Stopař.

Zamžikám. Útroby se mi sevřou.
Udělám krok zpět. Ne, nesmím dát najevo, jak moc mě jejich obavy přitahují.
Musím se vytratit potichu.
Skvěle, ovečko, pochválím se v duchu. Jen tiše. Ještě nejsme dost silní…

Skousnu si rty. Kéž bych nebyla tak zbrklá!
Znovu mě chytí za ruku a trhne. Vletím do pokoje, zastavím o stůl. Au.
Rychlým pohybem mě zbaví wigitoru.
„Žádný přítel na telefonu, ovečko.“
Těkám očima kolem sebe. Čím ho… Pohled zastavím na skříni.
Některé entity nesnáší ethanoly…
Do prdele, samý piva! Jejich retenční schopnost vůči entitám je slabá!
„Nemáš…“ zachraptím. „Frťana!“
Povýšeně se usměje. Sáhne do skříňky, přistrčí mi láhev.
Slivovice!
Odšroubuju víčko. Chytím Dominika za ruku. Přitáhnu a hop!
Než se naděje, leží na zádech, hrdlo láhve v ústech.
Klokot alkoholu je rajskou hudbou pro mé uši.
Snad to vyjde!

On: černá ovce anglické královské rodiny.
Ona: bílá vrána mezi Američankami.

On: 325 dní král Spojeného království a britských dominií, císař Indie.
Ona: dvakrát rozvedená příslušnice americké prominentní vrstvy.

Marlene Ditrich o setkání s nimi v době, kdy sláva této dvojice už upadala:
"Po jídle zatleskala, jako by přivolávala sluhu. Jdi, Davide, řekla, a předveď našim hostům svůj taneček! A tenhle člověk, který byl kdysi králem, opravdu šel! A vrátil se jako nějaký klučina v národním skotském kroji a začal předvádět svůj tanec - na špičkách a s vlající sukénkou! Hrozní lidé - zasloužili si jeden druhého!"

Wallis Simpson a Eduard VIII.

Dopis pálí do ruky. Zavřu oči. Světlá kuchyň občas ztmavne roztřesenými černými čarami. Dominik je blízko.
„Zůstaň dole,“ sykne Gonny.
Nikdy! Jsem strážce, nebudu se schovávat!
Počkám, až vejdou. Vstoupím později. Míjím dveře. Vařekovi. Navrátilovi. Macháček. Pokorný.
Zpomalím. Jak to říkaly ty ženy? Jména postižených defilují jedno za druhým. Jestli včera odvezli Pokorného, pak…
Mrknu na vizitku. Kovář. Než se stačím leknout, klapnou dveře a silná ruka mě vtáhne dovnitř.
Stojím tváří v tvář Dominikovi.
Oči má jasné. Zaraduju se. Zdá se, že Šedého přemohl!
Odstrčí mě stranou, kopnutím zavře a přes oči mu spadne temná roleta.
Zlo je zpět.

1773, Massachusetts
Zde v hrobě věčně odpočívá
hostinský od Zlatého lva.
Co Pán dal, zas Pán vzal.
hostinec v provozu je dál.

1748, New York
Na tom, kde jste, nic nezáleží
však větry zadržíte stěží.
Já jsem se o to pokusil
a kvůli tomu v hrobě ležím.

1914, Albany
Nahlédl do výtahové šachty,
jestli už jede výtah.
Jel.

1870, Pennsylvánie¨
Uhořela
po výbuchu lampy
naplněné „Danforthovým
nevýbušným petrolejem“.

1984, Pennsylvánie
Nevzdychej!
Pár šluků si dej…
Ať je ti hej!

1954, Tennesee
Tady odpočívá Pat.
Co bych měl ještě povídat?

Závěrem klasika:
1979, Littleton
Já jsem vám říkal,
že jsem nemocný!

„Měli jste pravdu,“ sykla jsem. „Ale co tohle?“
Dům se opravdu podobal mému nakreslenému. I stromy. I hranatý tvar blikajicí sanity.
„Jak to, že jsi viděla i záchranku?“ zeptal se Gonny.
Z hloučku lidí, stojícího vedle na nás pohlédla menší paní.
„Stává tu teď pomalu každej večír. Dějou se tam divný věci.“
„Pravda,“ přitakala druhá. „Předevčírem odvezli starýho Macháčka. Předtím bábu Vařekovou. Včera slítla ze schodů mladá Navrátilová. Ale koho povezou dneska, zatím nevíme.“ Natáhla zvědavě krk, když vedle vchodu zaparkoval pohřební vůz. Sanita odjela prázdná.
„Štvrtej za tejden,“ zahučel kdosi. „Ten barák je snad prokletej!“
Pohlédli jsme na sebe.

Odhodila jsem tužku a vydechla jsem. Na papíru změť čar, z které vystupovalo cosi jako dům, obklopený stromy – či rozevlátými běsy? – vedle nich neurčité hranaté tvary.
Gonny i Stopař se sklonili nad náčrt.
Uhnula jsem očima. Stačí, že tu podívanou mám vypálenou na sítnici, vidět ji podruhé nemusím.
Zavadila jsem pohledem o Stopařův profil. Zrak se mi zastavil na mírné prohlubni vedle jeho oka.
Zachytil můj pohled. Přejel si po skráni rukou.
„Copak,“ pokusila jsem se zažertovat. „Vrásky z lásky?“
„Kdyby,“ odvětil. „Z nenávisti. To se mi chtěla pomstít Agnes. Prý abych už se na žádnou jinou nemohl ani podívat.“

„V první řadě ho musíme najít.“ Hodím na stůl list papíru.
„Ty sis ho schovala?“ podiví se Gonny.
Přikývnu. Dopis, který Dominik zanechal před útěkem v léčebně, jsem nevyhodila.
„Stále stejná otázka,“ řeknu. „Je v tom stvoření dost Dominika, abych ho dokázala najít?“
„Aspoň zjistíš, jak silné tvé nadání je,“ přisedne Stopař.
Soustředím se a uchopím list. Do mysli mi udeří změť chaotických obrazů, ševelících myšlenek, mentálních výkřiků. Odhodím dopis a sevřu hlavu do dlaní.
„Šej! Viděla jsi něco? Šej!“ sklání se nade mnou Gonny.
Přikývnu. Dech mi pomalu klidní.
Přistrčí mi papír.
„Namaluj mi jeho svět. Třeba něco poznáme.“

Velký kočičí kvíz Hotelu u Devíti koček (možnosti řazeny dle abecedy):

Nejkrásnější kočka nebo kocour v hotelové domácnosti je:
Goliáš
Rozárka
Sára
Zuzana

Nejhebčí kožíšek má:
Goliáš
Rozárka
Sára
Zuzana

Nejpružnější tělo má:
Goliáš
Rozárka
Sára
Zuzana

Kočka (nebo kocour) která (který) chytil(a) nejvíce myší:
Goliáš
Rozárka
Sára
Zuzana

Černého kocoura od sousedů umí nejlépe zahnat:
Goliáš
Rozárka
Sára
Zuzana

Nejmlsnější jazýček na výběr jídla má:
Goliáš
Rozárka
Sára
Zuzana

Nejvíce zrzavých chlupů v kožichu má:
Goliáš
Rozárka
Sára
Zuzana

Nejvíce černých chlupů v kožichu má:
Goliáš
Rozárka
Sára
Zuzana

Nejdelší ocásek ze všech doma má:
Goliáš
Rozárka
Sára
Zuzana

„Myslím,“ řeknu, „že bychom ho měli odchytit za světla.“
„Pravda,“ kývne Stopař. „Ve světle reflektoru se stáhnul.“
„Jestli je to tak,“ pronese Gonny, „ve dne ho nenajdeme. Bude zalezlý.“
„Uděláme z noci den,“ vytáhnu ze skříně záchranářskou baterku.
„Tímhle ho neoslníš,“ řekne pohrdavě Gonny.
„Ne? Sleduj!“ Zhasnu a současně rozsvítím baterku. Namířím si ji pod bradu a zakřením se: „Uááá! Duch!“
„Jinak seš zdravá?“ Gonny mi přístroj sebere z ruky. „Šajnuje jak blázen. Jenže jak na něj?“
„Jestli v Dominikovi zůstalo aspoň trochu lidství, trochu svobodného ducha, tak to třeba zvládneme. Mám takový malý plán…“
Oba na mě zůstanou zírat.

„Mařko!“
Odhodí tašku, poslušně se vrátí.
„Kam jdeš?“
„Za Růženou.“
Matčin pohled sjede Marii od hlavy až k patě. Staré šaty, hrubé punčochy, tmavé ochozené boty.
„Brzo se vrať!“
„Do tmy budu doma,“ slíbí. Popadne tašku a mizí.

„Kdo teď hlídá?“
„Pepa s Toničkou. Zezadu Franta a Josefka.“
Spěchají po travnaté cestě. Uprostřed vzrostlých stromů se objeví mýtina, částečně vysypaná pískem.
Marie shodí horní vrstvu šatů, objeví se modrobílá látka. Převlékne punčochy, vytáhne střevíčky.
Eduard stiskne harmoniku.
První páry se roztančí.

Je rok 1944. Zábavy jsou zakázané.
Ale oni jsou mladí a chtějí žít!
Lesní taneční parket je brzo plný.

Stopař hledí z okna, Gonny do země.
Otázky visí ve vzduchu. Odpovědi nikde.
Je Dominik víc člověk, nebo Šedý, přízrak ze světa za rozhraním?
Jak daleko můžeme zajít, když se budeme snažit Šedého zničit?
Lze je ještě vůbec oddělit od sebe? Přežije Dominik?
Jak moc je prorostlý tím svinstvem?
Co dál?
Wigitor je neúčinný. Poranit nebo zabít Dominika nemůžeme – a ani nechceme.
Jenže – jak postupovat? Co udělat?
Nevíme. Netušíme.

Navíc musíme mít na zřeteli, že Rada trestá zabití člověka trestem z nejpřísnějších.

Těkám očima z jednoho na druhého.
Gonny už dávno nevtipkuje, Stopaře opustil jeho suchý humor.
Toneme v tichu.

Bojím se zavřít oči. Bojím se obrazů, pronásledujících mě už řadu dní.
Tmavé ulice. Chvatné kroky přecházející do běhu. Bledé tváře zkřivené hrůzou. Vytřeštěné oči, ječící ústa.
Vidina černá.
To přece nejsem já!

Vůně strachu! Vůně děsu! Vstřebávám koktejl emocí, tiším hlad, který neustává.
Hlad, hlad, mám pořád hlad!
Kde je ta, která ho může utišit?

Tisknu si ruce na uši, cosi mě nutí klopýtat dál. Dost už, dost!

Vím, že je blízko. Vím, že ji brzo potkám. Musím ji brzo potkat. Jsme svázaní. Já s ní, ona se mnou. To ona… to ona… to ona…

To přece nejsem já!

„Do prdele!“
Ze tmy se vynoří stín.
Vytáhnu wigitor.
Stopař zavrtí hlavou. „Na něj přece neplatí!“
Strčím přístroj do kapsy. Zabliká zeleně, ale já mám oči upřené na to, co kdysi bývalo Dominikem.
Lidské překážky odkopne jako loutky. Napřímí se, zpod změti vlasů zaplanou šílené oči.
Nemáme nic, čím bychom ho zastavili.
Jestli to přežiju, opatřím si zbraň.
Rozmáchne se.
Uskočím. Pěst mine.
Zakopávám, padám na zem.
Ulici olízne světlo reflektoru auta.
Stvoření jako by se zmenšilo. Obrátí se a mizí.
„Zase v průšvihu?“ otvírá Gonny dveře. „Já chtěl domů! Že já si ty kytky pitomý kupoval! Zas mi uschnou!“

Tma čtvrté hodiny ranní.

Bum.
Teda Zuzano!
Mňauuu! (ublíženě).
Buchbuchbuch prásk! To máš za to!
Mňau!!! (vítězně).

Hop zpátky na postel.
„Slez ze mě!“
Vrnivrnivrni.
„Slez, povídám!“
VRNIVRNIVRNI!
Bum. Shodila mě!
Hop zpátky. Já se nedám!
Hele, on se otočil! Hopla! Šlapyšlapyšlapy vrnivrnivrni!
„Ježíšmarjá, musíš mi přešlapovat na močáku, vole?“
Musím a jsem kocour. Vrnivrnivrni.
Hurá! On vstává! Honem dolů do kuchyně!
Dupdupdupdupdupdupdup.
Jídlooooo! Tvoji ženu milujem, ale tebe víc!
Mlaskmlaskmlaskmlask.

Dupdupdupdupdupdupdup zpátky nahoru.
Vrnivrnivrni.
Jo! Zvedla ruku a drbe mě pod krkem! Blaženost!
VRNIVRNIVRNIVRNIVRNIVRNIVRNIVRNIVRNI.
Tvýho chlapa milujem, ale tebe víc! Krásně drbeš! Ještě!
Jak jako, že už zas spíš?

Stopař hudruje. Neustoupila jsem, ale donutila ho jít se mnou na večeři. Nebudu zalezlá jako krysa! Jenže teď davu fotbalových fanoušků došly v ulici žárovky lamp a obrací pozornost na nás.
„Hele, ženská!“
Chlapečci se cítí silní v kramflecích.
„Pěkná baba!“
„Co si ji vypůjčit?“
„Nebuď škrt,“ piští zrzavec.
„Pěknej zadek,“ hodnotí nagelovaný.
„My tu tvou ženskou asi milujem,“ pronese samozvaný šéf. „Asi si ji na chvíli půjčíme!“
Sáhne po mně.

„Nepřehnali jsme to?“ Čtyři stihli utéct, zbytek se válí po zemi.
„Aspoň příště nebudou nic zkoušet. Ponaučení, víš?“

V té chvíli mnou projede zlé tušení. Otočím hlavu a strnu.

„Ale pánové, už se opravdu musíme domluvit!“
„Důležité je tam doletět, na názvu nezáleží!“
„Naopak! Název je koruna díla! Špatný název, špatná reklama, snad i výsměch!“
„Moon?“
„Hezké, ale jednoduché. Něco vznosnějšího!“
„Astra?“
„Hm… není to špatné, ale… nene.“
„Universum?“
„Zajedno to zní jak filmové studio, zadruhé ten název už mají Rusové!“
„Stars?“
„Kdepak. Něco vznosného, až téměř božského! Vždyť se budeme dotýkat hvězd!“
Ušklíbnutí vzadu v rohu. Prý hvězd! Sotva Měsíce! Ale… téměř božského?
„Mám nápad! Což program pojmenovat podle kontradmirála Souceka?“
Vyděšené pohledy.
„Soucek? To myslíte vážně, kolego?“
„Ale ne, Apollo přece!“

Měsíční program konečně obdržel vznosné jméno.

„Jak zjistil, že jsem v tom vlaku?“
Rázovala jsem pokojem. Stopař mě mlčky pozoroval.
„Náhoda? Neví, kde jsem! Nemůže mě najít...“
Přitakání.
„Odjela jsem jen na otočku,“ přemýšlela jsem nahlas. „V tamním plátku vyšel podivný článek. Chtěla jsem ho prověřit. Redaktor mě vyhodil. Dostali informaci, otiskli ji, víc neví.“
Tmavé obočí vyjelo vzhůru.
„Past? Myslíš, že to byla past?“
Kývnutí hlavou.
„Číhal na mě? Viděl, jak kupuju lístek?“ Prudce jsem vydechla.
Tázavý pohled.
„Koupila jsem špatnou jízdenku! Na rychlík, ale odjela jsem InterCity! Jel dřív. Pokuta mě neminula…“

Musel být blízko.
Moje ovečka, moje…
Co se stane, až ho potkám?

„Kruci, kde je tu nádraží?“ vytáhla jsem mobil. Stmívalo se, studený déšť mi lepil vlasy na čelo.
„Támhle,“ kývl Stopař. „Slyšíš? Troubějí tam vlaky.“
„Vlaky houkaj,“ zavrčela jsem.
Ve tmě se zaleskla pruhovaná páska, ale policajti nikde. Zničeným vagónem prosvítala světla města. Vyhoupli jsme se nahoru.
Stopař začichal, přimhouřil oči. „Přišel tudy. Pak…“ ustoupil dozadu,„… prošel vlakem a poslední dva vozy zničil. Má sílu jak býk. Proč ale...?"
Mrkla jsem na číslo vagónu. Po zádech mi přejely ledové prsty. Shýbla jsem, sebrala zapadlou rtěnku.
„Tímhle vlakem jsem předevčírem přijela. Zřejmě se role obrátily. Hledá mě.“
"Loví," konstatoval Stopař.
Tma zhoustla.

„Víc času už ti nedám.“ Stopař se zvedl. „V pondělí odlétáme do Borovce. Problémy v horách.“
„Ale…“
„Počkáme, až se objeví.“
Dveře zaklaply. Bouchla jsem pěstí do stolu. Druhý měsíc pátrám po čímkoli, co by mě přivedlo k Dominikovi. Až se objeví! Co když bude pozdě?
Otevřela jsem notebook. Anomální jevy, nevysvětlitelné případy – všechny aktuální jsem prozkoumala. Nic. Jen zjitřená fantazie druhořadých pisálků. Nejdu na to špatně?
Obrovský titulek Blesku se ale nedal přehlédnout.
Šokující vandalismus! Vagóny zničené nelidskou silou! Kdo nasprejoval na trosky tag ovce? Jde o válku nádražních gangů?
Sbalila jsem počítač, připravenou tašku a vyběhla z bytu.