Moje články

Když do tábora dorazila inspekce, nastal absolutní poprask. Sice ji tak nějak čekali, ale že ji povede on...
"Doslechl jsem se, veliteli, že jste jako jediní z mé armády," převaloval to slovo na jazyku, "neuspěli."
Velitel mlčel.
"Jako nejvyšší velitel jsem se tedy rozhodl vzít věci do vlastních rukou. Tedy, do rukou gladiátorů."
Velitel polkl. "Ale pane, já se obávám, že proti nim ani gladiátoři-"
"Jistěže ne. Ti jsou tu proto, aby vám pomohli. Znáte přece to přísloví o cvičišti a bojišti. A oni mi zaručí, že budete cvičit opravdu těžce."
"Pane."
"Výborně. A já tu alespoň dokončím své Zápisky."

Když Elánius dorazil na strážnici, čekala ho tam nejen snídaně ve formě pořádného sendviče*, ale také lord Rzezacz osobně.
Elánius čekal další arogantní stížnost, ale lord přišel nahlásit vloupání. Vypadal zničeně a dokola opakoval něco o nenahraditelné ztrátě.
Po delší době se Karotkovi podařilo na základě Rzezaczových vzlyků dostat z Cechu umělců a od trpaslíků podrobnosti.
"Veliteli, jde o bochánek trpasličího chleba z Druhého období, a originál klačské miniatury."
"Rozumím. Takže hledáme mazanec a mazanici?"
"Takhle bych to... Ano, veliteli."
-----
* Hromada do křupava opečené slaniny a vajec, spolu s troškou petrželky kvůli barvě. Ráj pro jazyk a peklo pro žlučník.

Akce zatím probíhala podle plánu. Od počátku bylo vše v pořádku, a dokonce ani na území nepřítele se nesetkali se žádnými obtížemi.
Jen kdyby to takhle bylo pokaždé, pomyslel si major. Stroj šlape jako hodinky, počasí je příznivé. Už jen půl hodiny, a budeme u cíle.
Tehdy spatřil mraky na obzoru. Cíl byl přímo tam. Doufejme, že se mraky roztrhají. Pokud ne, budeme muset zamířit jinam.
Provedli tři oblety. Stále nic, mraky pod nimi visely jako peřina.
Nedá se nic dělat. Major popadl vysílačku, a oznámil posádce změnu plánu.
"Velitel posádce. Špatná viditelnost, změna cíle podle plánu. Letíme k Nagasaki."

Všude se rozprostírá tma, chlad, ticho. Cítí tu jen náznak, myšlenku, příslib hřejivého pocitu. Jako příjemné zašimrání.
Je tu celou věčnost, uzavřená ve vězení pod ledovými spáry, které pomalu mizí.
Nastal čas se probudit.
Pohne se. Opatrně, pomalu, váhavě protahuje končetiny, zkouší jimi okolní hebkou měkkost, zkoumá cestu směrem k tomu vzdálenému pocitu.
Teď už to není šimrání, je to volání.
Probuď se. Je čas.
Zapře se nohama a zatlačí vzhůru. Třese se námahou, v jejím promrzlém těle začíná proudit krev. Ještě výš...
Teď. Obrátila tvář vzhůru. Dopadl na ni první paprsek, a její vlasy se rozzářily jasnou zelenou barvou.

"Byl to opravdu nádherný večer, slečno. Víte...já..."
"Ano, brouku?"
"Zavřete oči."
"Už?"
"Už."
"Och, co je to?"
"Můj zásnubní dar. Já vám prostě nedokážu odolat. Vezmete si mě? Jste ta nejúžasnější bytost, jakou jsem potkal, a já už to nedokážu skrývat."
"Ale já přece jsem jen obyčejná... to jsou diamanty?"
"Ano, neobyčejný šperk pro neobyčejnou ženu. Protože vy jste naprosto neobyčejná! To jste mi ostatně dokázala už včera ve výtahu."
"To byl reflex. Ale já... Já ani nemám věno."
"Vy žádné věno nepotřebujete, Dafné!"
***
"Co je ti, Jerry?"
"To neuhodneš, Joe. Budu mít svatbu."
"Blahopřeju. Kdo je nevěsta?"
"Já!"

Od večeře seděl ve své komnatě, u ruky sklenku jiskrného vína. Před sebou na stole papír a brk.
To není maličkost, něco takového skomponírovat. A musím já, těm hřbetům to svěřit? Nikdy!
Přemýšlel, ale nenapadalo ho nic. Chtěl si nalít další sklenku, ale zarazil se.
Raděj s čistou hlavou.
Vstal a netrpělivě přecházel po místnosti. Ozvalo se zaklepání. Vešla služka se svícnem.
Už je tak pozdě? Nu, co počít. Snad bude nejlepší si odpočinout. Ráno moudřejší večera.
Nakonec nemusel čekat na ráno. Uprostřed noci se vzbudil. A měl jasno. Tedy minimálně oslovení...
Nejjasnější vzácné vznešenosti, naše nejmilostivější paní, paní kněžno...

Michail Illarionovič vzteky praštil do stolu. Shromáždění důstojníci sebou cukli.
"Taková příležitost!" běsnil. "Z té jejich Grande Armée nezbylo skoro nic. A na ústupu se ještě rozdělili do několika sledů. Stačilo tak málo!" další rána.
"Pane," odvážil se jeden z důstojníků. "Ve štábu tvrdí, že je to admirálova vina-"
"Hovno admirálova!" vykřikl Michail Illarionovič. "Za všechno můžou ta nemehla z vrchního velení, co nevytáhnou prdele z vyhřátého štábu. Když jsme potřebovali posily, nedostali jsme nic. Když nepřítel utíkal, muselo se čekat, až se velení uráčí. A včera na Berezině stačilo jen poslat pár zatracených posil, aby se císař neprobil ven!"

Vaše zvolení bylo skutečně překvapivé. V čem vidíte hlavní příčinu úspěchu?
Víte, mně osobně nikdy nešlo o funkce. Chci být takový spojovací článek, klidný přístav v neklidné době.
S tím souvisí i další otázka. Budou změny ve vládě? Ponecháte ministry ve funkcích?
Podívejte se, pane redaktore. Mohu otevřeně prohlásit, že změny nebudou, a když už, tak jen v nejnutnějších případech.
A kdybyste měl jedním heslem popsat styl vaší budoucí vlády?
Bude rozhodovat zodpovědně, informovaně, a v zájmu Britá- Mohu se zeptat, proč se smějete?
Ale nic. Jen mi přišlo zajímavé, že by vláda, jejíž tajemník bude sir Humphrey, byla "informovaná".

V inkoustově černé temnotě se zablýskne pochodeň. Věčné ticho přeruší jasný hlas.
"Zrádci! Proklatci! Mluví k vám Aragorn, syn Arathornův. Vyzývám vás, přijďte ke kameni Erech!"
Chvíli je ticho. Pak se odněkud ozve: "A co z toho?"
Aragorn se zarazí, vyvedený z míry. Ve světle pochodně tasí meč.
"Vizte! Andúril, ukutý ze střepů Narsilu. Jsem právoplatný..." Zarazí se a nejistě pokračuje: "Jste duchové mrtvých? Nepřejete si být vysvobozeni?"
"Ale jo. A co za to?"
"Pomozte mi, a jako mrtví odčiňte zradu živých."
Duchové se chvíli dohadují, ale jejich král hádku rázně ukončí: "Chlapci, jdem do toho. Je to férovej fízl!"

Kvok "Slyšela jste to, sousedko? Umřel mladej Vranohlávek."
"Nepovídejte! A kerej?" Kdák
"Ten zlatokrkej. Prej mu zaskočila nějaká skořápka. Ta jeho Brakelka chudák sháněla vodu, ale nakonec přišla pozdě."
"Chudák holka. Ale stejně, ani mě to nepřekvapuje." Kvok
"Žejo. Von byl takovej divnej. Lakomej. Všechno musel mít pro sebe. Nejspíš i tu skořápku zhltnul."
"No bodejť. A přitom ten jeho brácha, stříbrokrkej. Takovej hodnej, slušnej, udělající. A ta káča si musela vybrat zrovna jeho bráchu."
"Slyšela jsem, že prej byli z jednoho vejce. A to že je vždycky jeden zlej." Kdák
"Taky jsem slyšela. No možná... dobře mu tak."
"Toť."

Seděli jsme v mé kanceláři a přemýšleli, jak se zbavit problémů, do kterých se ministerstvo dostalo. A to, jak Humphrey neopomněl zdůraznit, jen a jen díky mé naivitě.
"Premiérova podpora Izraele mu doma vynese spoustu hlasů, ale v OSN to bude mít účinek opačný. A vy posloužíte jako hromosvod. A co hůř, s vámi se sveze celé ministerstvo - včetně mně."
"Tohle přece nejde, Humphrey, musíme tomu nějak zabránit."
"Obvykle je obtížné přinutit premiéra změnit názor. Ovšem, pokud bychom spolupracovali a použili jak ministerské, tak stranické páky..."
"Chcete říct, že jste se mnou až doteď nespolupracoval, Humphrey?"
"Bez komentáře, pane ministře."

Byli tu zavření roky. Sice uctívaní jako vzácní hosté, ale pobyt zde byl nedobrovolný. Marné byly jejich prosby, výhružky, sliby. Jejich hostitel byl neoblomný. Mysleli si, že když mu splní všechna jeho přání, když stvoří jeho sny, nakonec jim splní i jejich tužby.
Marně.
Nastal čas, aby si své nejvroucnější přání splnili sami.
Cesta ven byla jen jediná, dosud nevyzkoušená, ale to se brzy změní.
***
"Synku, až se vzneseme do vzduchu, nesmíš letět příliš nízko. Voda by ti smáčela křídla. Také se nepouštěj příliš vysoko! Slunce by ti roztavilo vosk. Leť uprostřed a stále za mnou! Poslechneš-li mě, poletíš bezpečně."

"Humphrey, to je strašný cynismus! OSN je vrcholem mezinárodní spolupráce a zárukou trvalého míru. Proč bychom do něj jinak vstupovali?"
"Pane ministře, jestli to opravdu chcete slyšet... OSN je ve skutečnosti bojiště, kde naše Ministerstvo zahraničí rozděluje svět. Tak, jako byl rozdělený posledních tisíc let."
"To nemůžete myslet vážně!"
"Ale jistěže. Podívejte se do historie. Španělsko, Holandsko, Německo, Francie, Turecko, Rusko... S těmi všemi jsme bojovali - a i proti nim. Když vzniklo OSN, skutečně to tehdy vypadalo na trvalý mír, ale teď? Dokázali jsme poštvat Řeky proti Němcům, Italy proti Francouzům, Holanďany proti Španělům. Je to jako za starých časů."

S tou zbraní jsem to nechápal. To, že mě požádal premiér, byla úžasná pocta. A navíc, trval na tom, abych Humpreymu nic neříkal.
"Humphrey, jak jste to myslel? Je to jen projev ohledně plnění mezinárodních závazků?"
"Četl jste ten projev? A nebylo vám divné, že si vás pozvali do Čísla 10 za mými zády?"
"Premiér říkal, že nepotřebujete-"
"-Takže vy nevíte o našich problémech s podporou Izraele? V OSN zuří. Roztrhají vás na kusy. Premiér potřebuje obětního beránka."
"Jak bych to mohl vědět? Každý večer mám dost práce s vašimi červenými krabicemi."
Zdálo se mi to, nebo se Humphrey usmál?

Jeho nový život byl výjimečný, každý den byl plný dalších objevů, nových lidí, zajímavých věcí. Nejprve se toho všeho nemohl nabažit, ale pak, po několika letech, pocítil nudu.
Jistě, pamatoval na svůj úkol a neochvějně se ho držel, ale i tak ho ten ubíjející pocit občas dostihl. Rozhodl se, že nejjednodušší bude nudu zaspat.
***
Na stole leželo několik kuliček velikosti hrachu. Měly zelenavě šedou barvu a ostře začpělou vůni. Recept na ně byl jednoduchý, stačilo vzít to nejcennější kantonské opium a k tomu přidat mezopotámský hašiš nejvyšší jakosti. Stačí jediná pilulka a všechna nuda světa zmizí v oblacích sladkého spánku.

Ráno, sotva jsem dorazil do své kanceláře, objevil se Humphrey, a vypadal neobyčejně ustaraně.
Začal tím, že se doslechl o mé domluvě s premiérem ohledně projevu v OSN. Je to prý nebezpečné, a měl bych to ještě zvážit.
Na můj ironický dotaz, jestli je v OSN na obyčejný projev potřeba bojová průprava, Humphrey k mému údivu odpověděl, že ano.
Zdůraznil jsem, že OSN je bašta míru, prosperity, a mezinárodní spolupráce.
Humphrey se zeptal, jestli by můj projev měl být v podobném duchu. Když jsem přisvědčil, pobaveně podotkl, že to bude nádherná ukázka sice civilizované, ale přece jen zbraně hromadného ničení.

Návrh ministra školství, který vypracovala jeho komise poradců, byl jednoduchý a přitom geniální.
Otázku na finance od dotyčného ministra čekal, a hladce ji odrazil: Nebude to stát skoro nic.
Když mu ostatní ve vládě nevěřili, přesvědčil je pečlivě vypracovanými mezioborovými průzkumy. Získat pro svůj návrh předsedu bylo směšně snadné, stačilo se zmínit o volebních preferencích. Návrh byl ve vládě hladce schválen a podle předběžných kuloárních jednání měl podporu napříč politickým spektrem.
Bude to mistrovský kousek. Teď už ho stačí jen "prodat" voličům. Bude to hračka.
Nebyla. Byl to debakl a rychlý konec ministrovy kariéry.
Lidé si ů prostě vzít nedali.

Ta nejdůležitější noc v Itztliho životě už trvala nepříjemně dlouho.
Veškeré ohně uhasili brzy večer, a celou zemi obestřela temnota. Pak, přesně o půlnoci, zabořil Itztli obsidiánový nůž do hrudi Cipactliho, svého předchůdce a učitele, a vynesl na světlo hvězd jeho stále tlukoucí srdce. V tu chvíli starý svět zmizel v propadlišti času.
Následovala nekonečná, bezčasá věčnost, ve které Itztliho mysl vířila obavami.
Obstojím ve zkoušce mezi dvěma světy?
Zachráníme vše svou obětí, tak jako bohové na počátku času?
Ta temnota je nekonečná.
Pak se na východě objevil slabý přísvit. Itztli si oddechl. Svět se obrodil.
Na příštích dvaapadesát let.

Bylo jednou jedno carství hosudarství, a v něm car, který měl tři syny. Když dospěli do věku, kdy mohli pomýšlet na ženění, otec jim řekl, ať si vyberou nevěstu.
"Ale tatíčku, kde najdeme nevěsty?"
"Vezměte každý pevný luk a kalenou střelu, naslepo vystřelte na jinou stranu a vydejte se tam, kam vaše střela dopadne."
Careviči poslechli, naslepo vystřelili, a každý z nich se vydal tím směrem.
Car zatím čekal, až se jeho synové vrátí. Nečekal dlouho. Přišli všichni. Nejstarší přinesl divokou husu, prostřední sluku, a nejmladší kachnu.
Car si povzdechl: "Nu vot, odneste je do kuchyně. Zítra zkusíme něco jiného."

Háj černých topolů a vrb pokrývá břeh. Je tu věčné přítmí, mrtvolné ticho, ani lísteček se nepohne.
Ticho přerušuje zvuk bosých nohou a občasné zabečení. Nohy se po chvíli zastavují, ruce vyhrabávají jamku.
Svist nože. Záblesk karmínově rudé. Kapky, pramínky, potůčky se slévají v jamce.
Netrvá dlouho a objevuje se první, pak další. A další. Desítky. Všechny víří ve spletitém tanci okolo jamky plné chladnoucí krve.
Některé z nich zná. Své padlé druhy. Své přátele. Se slzami v očích poznává svou matku. Tolik touží s ní promluvit. Nesmí. Zatím. Musí nejdřív najít jiný stín. Ten jediný, který mu může pomoci.

Je těžké vybrat si z tak obrovského množství ty nejlepší.
Nevím, jak u jiných, ale u mě záleží i na momentální náladě, jestli konkrétní drabble bude "dokonalé", nebo jen "stejně krásné jako ostatní".
Takže tohle je výběr učiněný z odstupem, což na závadu být může a nemusí, těžko říct. Abecedně:
Dcera paní z Outlova od ef77: protože mi naskočil obraz a rozjasnil mi celý den.
Epilog: Smrt čaroděje od Ryi: protože Rakasi a protože šťastný konec dneska aby člověk pohledal.
Kyklop od mamuta: protože život je hořkosladký.
O strašném červeném tlačítku od Lodního šroubu: protože, jak se říká, uvěřitelné věci si lze vymyslet, neuvěřitelné se musejí stát.
Odcházející věk od Esclarte: protože i když mimosoutěžní, zasáhl mě.
Úloha o pohybu od kytky: protože jsem si to musel okamžitě spočítat.
Únava materiálu od striggy: protože Rychlé šípy a protože sranda musí bejt.
V bouři od Gwen: protože mi naskočila husí kůže, a naskakuje mi pořád.
Vidět a uvidět od eliade: protože to je nádherný nápad.
Zpátky do zbroje od Sophie: protože Elánius je dokonale kanonický.
***
A jeden bonusový navíc od Ryi, protože jsem kvůli němu musel čistit klávesnici. Už jen ten nadpis...
Pánové, nad tímhle luxusním tělíčkem budete slintat: Mája ukázala vosí pas a ploché bříško.

Nemohla usnout. On nespal už mnoho dní.
Tuto noc se vše rozhodne.
"Dítě, slyšíte mě?"
Byla vyděšená, nevěřila. Poradil jí, ať spánek předstírá a čeká.
Udeřila druhá hodina s půlnocí, dveře ložnice se otevřely, a dovnitř se vkradla temná postava. Přistoupila k lůžku, vlila něco do sklenky, chvíli poslouchala, a pak zmizela.
Její zděšení bylo ještě větší.
Dal se poznat. Slíbil jí pomoc a lásku toho, kterého milovala.
"Musíte mi věřit, Valentino. Teď budete spát. Dlouho. Ale i kdybyste spala sto let, i kdybyste se probudila v tom nejčernějším hrobě, pamatujte: jste pod ochranou mou, a lásky Vaší a Maximilienovy."

Boj byl od začátku vyrovnaný. Oba soupeři kroužili okolo sebe, čekajíce na nejmenší chybu toho druhého. Trvalo to dlouho, a Vlk nakonec nevydržel a udeřil.
Minul.
A on se rozhodl být šlechetný. To je krásná věc, ale může se vymstít. Což se potvrdilo vzápětí. Vlk mu obratně přehodil smyčku okolo krku a složil ho na zem.
Přetahovali se o nůž, snažili se jeden druhého znehybnit.
Nakonec se vyprostil ze sevření a udeřil svou nejstrašnější zbraní. Vlk se zhroutil k zemi. Ostatní znervózněli a sevřeli zbraně. Musí je uklidnit.
"Velký vlk bojoval statečně. Nebojte se. Náčelník Utahů není mrtev, jenom spí."

Tady, pod hladinou, vše hýří pestrými barvami a tvary, na mořském dně není pro život pomalu kam šlápnout. Opodál se v mořských proudech svíjí chaluhy, ve vodě se vznáší hejna medúz, a zatím jen velmi, velmi zřídka narazíme na něco, co nám může připomenout rybu.
Život je pestrý a moře je ho plné.
Teď se vynořte nad hladinu a podívejte se na břeh. Žluť písku, šeď kamenů.
Neživo.
Nebo ne? Podívejte se pořádně. Tady, necelý metr za hranicí přílivu. Vidíte ty tenké, nazelenalé tyčinky? Tohle nejsou zbytky vyvržené mořem. Jsou to první poslové života, první odvážlivci, kteří se rozhodli emancipovat.

"Pane z Rožmitálu, úkol, který před vámi leží, je nesmírný. Během cesty navštívíte všechna království a budete mít mnohé možnosti prokázat svůj um a přesvědčit ostatní křesťanské krále o našich dobrých úmyslech a o myšlence míru v celé Evropě.
Na cestu se vydáte před Německo a Burgundsko a poplujete až do Anglie. Poté zpět do Francie, a navštívíte Navarru, Kastilii, Portugalsko, Aragonii, a Katalánsko. Přes moře se opět přeplavíte do Vlach a Benátek, a nakonec se vydáte přes hory na sever zpět domů."
"Můj králi, posíláte mě až na konec světa, a já půjdu rád. Úkol splním a nezklamu vás."

Osobní deník hologramu Arnolda J. Rimmera:
První dny po ztroskotání byly naplněné prací. Naštěstí se mi z lodi podařilo zachránit spoustu užitečných věcí, a to včetně speciálních osidlovacích náloží, pomocí kterých jsem si svět mohl zařídit podle libosti.
Byla to nádhera, byl jsem Adamem ve vlastním ráji. K dokonalosti chybělo jen jediné, má vlastní Jana.
Pečlivým studiem literatury zachráněné z lodi jsem zjistil, že je možné klonováním vytvořit dospělý ženský protějšek, za použití mé vlastní DNA. Přípravy i vlastní práce trvaly celý rok, ale nyní jsem na prahu vítězství. Vypadá to, že dnes kukla konečně praskne. Už se nemůžu dočkat.

Ach já ubohá! Co já si počnu! Vždyť je celá komnata až po strop plná. I kdybych od rána do rána předla, ani za sto let bych tolik nespředla. A já ani příst neumím. Kdybych jen svou matku poslouchala, pracovitá byla a příst se pořádně naučila. A ona se za mě najisto styděla, že i královně nalhala, že od předení musí mě odhánět. Bodejž by raději pravdu byla vyjevila. Já bych snad i tu ostudu a pohanu snesla. Ale teď? Co počít? Sedím tu už třetí den, celá komnata je samý nespředený len a královna jistojistě se dnes přijde podívat.

Kdysi dávno, ještě než se moje prabába z vejce vyklubala, žili v našem kraji dravci, byli malí a rychlí, a i když nám velkým neublížili, pro malé a pro vejce byli nebezpeční. I když jsme s nimi zápasili jak jsme dovedli, nedokázali jsme hnízda ubránit.
Jednoho dne se tu poprvé objevili jiní dravci, větší než my. Báli jsme se, že budeme muset opustit náš kraj, ale nakonec utekli ti menší draví. Báli se těch větších.
A tak tu všichni s těmi velkými dravci žijeme dodnes. Malí dravci před nimi prchají, a když se my nenecháme překvapit, naše hnízda zůstávají plná.

Už je to tu zas. Další školní rok. A bohužel, já u toho musím být. A ještě zpívat písničku uhýkaným prvákům! Jako v mateřské školce.
Kdysi mělo rozřazování úroveň, a hlavně bylo později, když už se do těch natvrdlých hlaviček dostalo trochu magie, a dalo se mnohem snáz poznat, co v nich je.
Dneska? Tak malá děcka nejsou magií nasáklá, a mně nezbývá, než rozřazovat podle povahy, což může být, a bohužel i často je, zcestné.
Takže je prostě házím na čtyři hromady: přičinlivé šprty, nesnesitelné všeználky, všehoschopné hajzlíky, a dobráky bez mozku.
Naštěstí mám vždycky potom celý rok pokoj.

Háj černých topolů a vrb pokrývá břeh. Je tu věčné přítmí, mrtvolné ticho, ani lísteček se nepohne.
Ticho přerušuje zvuk bosých nohou a občasné zabečení. Nohy se po chvíli zastavují, ruce vyhrabávají jamku.
Svist nože. Záblesk karmínově rudé. Kapky, pramínky, potůčky se slévají v jamce.
Netrvá dlouho a objevuje se první, pak další. A další. Desítky. Všechny víří ve spletitém tanci okolo jamky plné chladnoucí krve.
Některé z nich zná. Své padlé druhy. Své přátele. Se slzami v očích poznává svou matku. Tolik touží s ní promluvit. Nesmí. Zatím. Musí nejdřív najít jiný stín. Ten jediný, který mu může pomoci.

Myslel si, že ta práce bude nudná. Byla to rutina, to ano. Naložit náklad, třítýdenní cesta k cíli, vyložit, a zase tři týdny zpět. Ovšem vykládka na tom bylo to nejkrásnější.
Cíl se nacházel uprostřed hvězdokupy. Pokaždé zastavil v bezpečné vzdálenosti a vystřelil svůj "náklad". Fascinovaně sledoval ten ohňostroj barev a tvarů, který z náhle zjasněného akrečního disku sršel. Kdyby tam byl zvuk, muselo by to být mlaskání.
Ani po letech se ovšem neubránil otázkám, jestli to všechno opravdu zmizí, jestli to není jen další skládka, ale nakonec pokaždé sám sebe odbyl.
Ať přemejšlej jiný. Ty seš jenom vobyčejnej popelář.

Slunce ozařuje střechu chrámu z bílého mramoru, mezi sloupy pofukuje větřík. Procesí kněží a kněžek zapaluje oběti, kouř stoupá k nebesům.
Na střeše chrámu sedí havran. Korálkovýma očima pozoruje okolí. Nikdo si ho nevšímá, nikdo ho nevidí.
U oltáře se tlačí prosebníci. Ti nejbohatší z nejbohatších. Jen oni mohou jít dál a dostat za své zlato záblesk budoucnosti.
A my zamíříme dolů, pod chrám. Je tu temno, vlhko, horko. V jeskyni zeje propast, ze které se valí hustý, štiplavý dým. A tam, na vysoké trojnožce, sedí ona.
Dívá se dolů, v očích záblesky šílenství, a křičí.
Slova.
Slova z budoucnosti.

Dnes to jsou přesně tři roky, co můj bratr zemřel rukou zákeřného vraha. Nemohl jsem mu pomoci, neuměl jsem zacházet s kordem, a má pistole byla prázdná.
Celé ty tři roky jsem byl posedlý pomstou a dnes jsem připraven. Zjistil jsem vše o tom proklatci i celé jeho bandě, a vystopoval je až sem, do Sovího lesa. Celé ty tři roky jsem se učil šermu, zdokonalil v jezdectví a střelbě, ale hlavně: naučil se co nejvíc o zbraních, a vyrobil si vlastní, vylepšené.
Tehdy jsem u sebe neměl jedinou kulku. Dnes jich mám osm. Myslím, že mi více než postačí.

Byl tu už celou věčnost, v inkoustově černé temnotě, v naprostém tichu. Uzavřený za obrovskou mříží. A to vše za svou zpupnost, odbojnost.
Náhle se ozval hlas a klec se otevřela. Ten hlas ho lákal ven, říkal, co je třeba udělat. Vyjdi ven a připomeň Argosu svou sílu.
Téměř zapomněl, co umí, čeho je schopný. Ale vše se navrátilo během okamžiku. Stačilo několik temp, jediný úder, a síla, která v něm dřímala, se naplno probudila.
Fascinovaně se díval, jak živel – jeho živel – ničí vše, co mu přijde do cesty.
Opět hlas. Je dokonáno. Vrať se, odkud jsi přišel.
Poslechl.
Protentokrát.

Co je to pravda?
Tedy, pokud bychom odhlédli od nesporné skutečnosti, že smysluplné a náležitě doložené vysvětlení požadovaného termínu dalece přesahuje možnosti i prostor daný, pohříchu vskutku velice marginálním a dalo by se říci až minimalistickým obsahem, jenž, vezmeme-li vše kolem a kolem a vztáhneme-li vše k průměrné délce obdobných záznamů, vyskytujících se, globálně vzato, avšak nikoli nutně, v míře, pokud mi dovolíte takovou vulgární simplifikaci, poněkud nemalé, musíme skutečně potvrdit, že, a to jak v doslovném, tak i v přeneseném smyslu slova, a rovněž jak v ohledu lingvistickém, tak i geografickém, máme-li být skutečně upřímní, vlastně o nic nejde.

Myslel jsem, že jsem tu v bezpečí. Ukrytý před slídivými zraky ostatních. Doufal jsem, že mě minulost nedožene.
Marně. Přihnala se jako vítr. Jako zuřivý pes.
Černý pes.
"Chlapče! Dones rum!"
"Ale doktor povídal, že rum bude vaše smrt–"
"Co ten hlupák může vědět? Já byl v zemích horkých jako peklo, kde všichni kamarádi umírali na zimnici. Viděl jsem, jak je zem doruda rozžhavená a třese se jako rozbouřené moře. Co o tom ten doktůrek může vědět? Pro mě je rum všechno! Jídlo i voda, kamarádi i žena. Rum je můj život, krev, pot, i slzy. Jime, chlapče, alespoň kapičku."

"...a proto žádám vás co nejúpěnlivěji, nedopusťte, by Athény, nejstarší město Řecka veškerého, dobyty a vypleněny byly barbary perskými. Vy poslední a jediní na odpor s námi postaviti se můžete; všeckna ostatní města řecká již prstě i vody byla poslala, že vládci perskému se pokořují."
"Mluvíš moudře, Feidippide. Athény vskutku klenotem řeckým, a Lakedaimonští rádi účastní se boje tak čestného. Však zvyk náš, jenž od časů dávných drží se, nedovoluje nám na pole válečné vytáhnouti, dokud Karnejos měsíc na nebe úplný nevzejde. Než nestrachuj se, po úplňku voje své shromáždíme a ochotně na pomoc k boji s nepřáteli se připojíme."

Byla postrach širého okolí. Místní, ať už psanci, či stojící na straně zákona, ti všichni vyslovovali její jméno s posvátnou bázní. Indiáni jí přezdívali "Postrach".
Vysoká, štíhlá, šedovlasá, v kůži oděná, se silou rozzuřeného bizona. Mustangy krotila jednou rukou, kolt dokázala tasit rychleji než její vlastní stín.
Když vešla, celý lokál ztichl. Jako obvykle si objednala gin, ale tentokrát se ani neposadila. Oznámila všem, že odchází do války.
Nebáli se o ni. Neměli proč. Vždyť dokázala porazit celý kmen lidojedů, a to ani neměla kolt, jen svou pletací jehlici.
Nikdo netušil, že to je naposled, co ji vidí mezi živými.

Když před sebou spatřila postavu v kápi, zarazila se.
Náhle ji zaplavily vzpomínky...
...jak chytá svou první zlatonku a vyhrává pro Nebelvír famfrpálový pohár.
...jak šťastnému Orfeovi vrací Eurydiku.
...jak zatýká doktora Moriartiho.
...jak upravuje pohon Voyageru na supertranswarp.
...jak podrobně vysvětluje Aangovi magii živlů.
...jak přemlouvá Einsteina, aby kosmologickou konstantu nezavrhoval.
...jak zachraňuje nejmenší z chrámu před Anakinem.
...jak vymaňuje Celembribora z Annatarova vlivu.
...jak jí zamilovaný Jack Harkness zpívá serenádu.
Smršť obrazů postupně vybledla, postava stála a mlčela.
Pochopila.
"Tak tohle je opravdu konec. Co bude dál?"
"TO TEĎ ZÁLEŽÍ JEN NA TOBĚ. TAK JAKO U VŠECH OSTATNÍCH."