Moje články

Proklínal jsem ten Humphreyho blahosklonný výraz.
"Se vší úctou, pane ministře, v tomhle mám svázané ruce." Tak tomu nevěří ani on sám.
"To myslíte vážně? Vždyť je to skandální! V Guardianu se o mně píše jako o vrchním tajnůstkáři. To vy pořád chcete všechno tajit! Já podporuji otevřenou vládu."
"Ale to já také, pane ministře. Jsem pro ni všemi deseti." Další lež.
Bernard chtěl přispět poznámkou, že když má někdo svázané ruce, nemůže být pro všemi deseti, ale Humphrey ho umlčel pohledem.
Pak navrhl vytvoření interní komise pro návrh směrnic komunikace s tiskem.
Někdy si tu připadám jako v blázinci.

Být ženou ministra je náročné. Zaprvé, a to je nejdůležitější, je to ministr Jejího veličenstva. I když by někdo mohl namítnout, že jsou to jen slova, jsou bolestně pravdivá. Ministr žije na ministerstvu, ve vládě, v parlamentu. Do svého domova se vrací jen na noc, a to ještě s náručí červených krabic, které musí do rána probrat.
A pak jsou tu ti jeho úředníci. Někdy mám sto chutí je odsud vykopat, vrátit na ministerstvo, a někam s Jamesem utéct. Někam daleko. Jenže já Jamese miluju, i přes tohle všechno.
"Dnes jste nějak strhaný, Bernarde. Trojitou whisky?"
"Ano, paní Hackerová. Děkuji."

Hospoda tonula v šeru. U baru se choulily tři postavy.
"Dneska nějak potichu," ozval se hostinský.
"Ále, jenom trapas," přiznala jedna z postav. "Člověku přijede příbuznej, tak mu chce ukázat město a tak, a von se na stanici na plnou hubu zeptá na cech švadlen a šiček..."
"No, ty máš alespoň příbuzný, co se dokážou chovat jako lidi. Měl bys vidět, co se stane, když strýček uvidí kost," ozvala se vedle sedící zpod hřívy blond vlasů.
Třetí postava seděla a mlčela.
"A co vy? Nechcete se taky vyplakat?"
"Já svou sestru s nikým probírat nebudu!" důrazně je upozornil špičatý klobouk.

"Ach, to jsi ty, Zuzanko," řekla slečna Cílená. "Posaď se."
"Zuzanko..."
"Ano, slečno Cílená?"
"Mám tu stížnost, od slečny Rybářové-Kvěchové. Ohledně tvých pastelek."
Slečna Cílená se odmlčela a nervózně se rozhlédla. Vždyť tu přece...
"Jsi tady, Zuzanko?"
"Ano, slečno Cílená."
"Ach ano. Tedy, hmm, prý jsou tvé pastelky nevhodné pro kreslení."
"Tomu nerozumím, slečno Cílená. Dostala jsem je od dědečka. A pečlivě se o ně starám."
"Zuzanko, jde o to, že nejsou dost... barevné."
***
Zuzanka otevřela dřevěnou vyřezávanou krabičku a prohlížela si pastelky. Nechápala, jak to slečny myslely.
Pastelky byly sice černé, ale každá ta černá byla přece úplně jiná...

NEBESKÉ PROTEŽOVÁNÍ?
Nebeská redakce považuje za svou povinnost oznámit čtenářům, že, pohříchu, ani Nebesa nejsou ušetřena toho nejpřízemnějšího protežování. Našim informovaným zdrojům se podařilo zjistit, že Sv. J. (Nep.) osobně orodoval u Hospodina ve věci proseb císaře Karla VI. a císařovny Alžběty ohledně narození následníka. Není v tom z jeho strany čistě osobní zájem? Jak dlouho tu budeme trpět takové mravy?
Sv. F. (Sales.)
Dodatek:
Tentokrát můžeme být klidní, naše zdroje vyposlechly i reakci našeho Pána, citujeme: "Svatej Jene, ty víš, že vždycky rád pomůžu, ale podívej se sám. Měli si říct dřív. S tímhle už neudělám nic ani já."

Drahý Belisario,
Skutečnost, co v dopise předešlém jsem popisoval o pozorování planety nejvzdálenější, se zdá míti život jepičí.
Obě hvězdy, jež dříve nalézaly se v těsném sousedství té největší, bez pohybu na místech svých zůstávajíce, před několika měsíci náhle se změnily v úzké srpky, jež do obou boků hvězdy prostřední se zakously.
Při pozorování posledním zjistil jsem, že obě hvězdy menší nadobro zmizely, a poslední planeta nyní je samojediná.
Prosím jen, bys posdržel si toto pro sebe, než vše vypovím v novém vydání Posla hvězdného, jakž byl jsem ti na srdce kladl již minule.
S oddaností a úctou neobmezenou
Galileo

Poprvé se těch dvacet dní v kleci zdálo jako několik hodin. Několik hodin v jámě plné obrovských, žhavých červů. Jedinou vláhou byla vzpomínka na matčiny oči.
"Dítě..."
Podruhé mu to připadalo jako rok. Rok strávený v termitišti, zatímco se mu hmyz rozlézá do všech koutů těla. Jedinou pomocí byl otcův hlas.
"Dítě..."
Potřetí to byl celý život, zabořený v bezedné bažině, tvář do krve rozežranou od komárů a moskytů. Jedinou útěchou byla vůně babiččina koření.
"Dítě..."
Počtvrté to bylo jako věčnost. Dokud se lesy nerozpadly v prach, řeky nevyschly, a Slunce a hvězdy nepohasly. Vše zmizelo, i jeho vzpomínky.
"Muž!"

Dnešek za moc nestál. Jeden se snaží, uřvat se může, a ty chrapouni nic. I kdyby je řezali dnem i nocí. Neschopný, lajdácký ničemové.
Kdyby tu aspoň nebyla taková nuda! Včera jsme se sice s chlapama po hospodách prošli, a dalších deset jich sebrali, ale co z toho? Stejně to jsou zas ty samý lemry. Člověka už to přestává bavit.
A hele, kohopak to máme támhle? To je ten mlynářskej, ne? Že bych si užil trochu zábavy?
No, postavený to máš pěkně, ale moc platný ti to nebude. Tohle bude snadný...
KŘAAACH
"Máchale! Zas ti to spadlo. Asi vítr, ne?"

Mladík stál před kruhem ze svící, v ruce svíral ochranný amulet, ve druhé ruce knihu, otevřenou na kapitole 5 – Džinové.
...tvořeni jsou dýmem i podstatou hmotnou, jejich domovinou jest svět astrální, neviděný, odkudž jejich jméno pochází. Byvše povoláni, sesilateli přání plní a jemu slouží...
Následoval popis invokace. Jednoduchá nebyla, a když se v kruhu zformovala povědomá postava, mladík si oddechl.
"Džine, jako tvůj pán přikazuji–"
"Ne."
"Cože? Musíš mi splnit–"
"Co to máš? Snad ne 'O tvorech nadzemských'? Přečetl sis ji celou, nebo jen do kapitoly 5?"
"Já... myslel jsem–"
"Měls myslet víc," řekl ifrít a lehce vystoupil z kruhu.

"Seš si jistej, Kryťáku?"
"Ovšem, pane. Tenhle detektor jasně ukazuje stopy korýšů. A soudě podle velikosti těch úlomků schránek musí být obrovští."
"To si dám líbit! Už mě ty blafy lezly krkem. Těším se na humříka k večeři."
"Jenom abychom tou večeří nebyli my. Ty opravdu věříš všemu, co si ta plechová hlava strčí do tříselné zásuvky?"
"Nebojte se, pane Rimmere. I kdyby byl větší, co by nám mohl udělat humr?"
"Ne humr, korýš, ty tupá plechovko! Kdo ví, co to bude zač?"
***
Za zatáčkou potkali nádherný exemplář porcellio scaber maxima.
***
"Proč musím mít vždycky pravdu?"
"Drž hubu a zdrhej!"

První: "Co je tohle za život? To věčné vedro. Jsme tu opuštěné, ztracené, nikdo o nás neví."
Druhá: "Přestaň fňukat! Máme dar! To přece víš. Stále ještě jsou mnozí, co by k nám rádi zavítali."
První: "Však jsme ho nedostali zadarmo! Někdy si říkám, jestli to za to stálo. A že sem rádi zavítají? Kdy tu byl ten poslední? Ten s tou zlatou sovou?"
Třetí: "A vůbec, rádi neradi! Nejdřív by se sem museli dostat. Cesta je zrádná."
Druhá: "Ale to my také. Když si někdo nedá pozor..."
Třetí: "Ticho! Myslím, že něco slyším. Která máte oko? Dejte mi ho!"

Očekávat příhodné podmínky daleko na severu bylo přinejmenším pošetilé, ale nakonec se přesto rozhodli pozorování přidat na seznam. Počasí jim ovšem nepřálo. Sněhové bouře sice nehrozily, ale obloha byla zatažená. Až dvanáctý den výpravy se na ně usmálo štěstí. Večer se mraky rozestoupily a odhalily rudý sluneční kotouč, už napůl utopený za obzorem.
Prsty v silných rukavicích se nedočkavě chvěly, připraveny stisknout spoušť. Musí být rychlí. Slunce mizelo za obzorem stále pomaleji, poslední červený střípek zdánlivě nechtěl zmizet.
Náhle se objevil, zářící jako smaragd. Spouště cvakaly jako zběsilé, ale ke všeobecnému údivu zelené světlo nezmizelo, zářilo dál, minutu za minutou.

Den za dnem tu všechny živoří, den za dnem je všechno stejné. Půda je zmrzlá až na kost, okolo leží sníh, vyje tu věčný vítr unášející jemná zrnka písku které štípou, pálí, dusí. Slunce je příliš blízko a jeho paprsky spalují jako oheň. Je to krutá poušť, vyprahlá, ale současně zasypaná sněhem.
Ale dnešní ráno je jiné. Na první pohled je vše stejné, ale přece jen… Je to cítit ve vzduchu. Půda je stále stejně zmrzlá, ale její dotyk je jemnější. Sluneční paprsky stále pálí, ale zároveň i hladí a laskají.
Náhle všechny vědí: Zima je konečně pryč. Přichází jaro!

"Dobrý den Bernarde, mám tu dnešní agendu. Ohlásíte mě?"
"Nejsem si jistý, jestli je vhodná chvíle, sire Humphrey."
"Je ministr zaneprázdněn?"
"To ne, on je jen... poněkud mimo sebe."
"To je u ministrů Jejího Veličenstva běžný stav."
"Ale tohle trvá celý den. Ráno měl ministr telefon z čísla deset, a od té doby sedí schoulený u stolu jako vyděšené štěně."
"Ach ano, to bude kvůli té vládní reorganizaci."
"Ale ta přece bývá každé volební období minimálně jedna, a vždycky jsou to jen škatulata hejbejte se."
"Pro nás ano, Bernarde, ale žádný ministr neví, jestli ho vykopnou jinam, nahoru, nebo ven."

Ráno se dým objevil v ústí obou řek naráz.
Takže nastal čas, pomyslel si kapitán Marston. Náš velitel nebude nadšený, že se jeho plán odehraje za jeho nepřítomnosti.
"Dalekohled!" rozkázal. Za okamžik už se díval do zátoky na připlouvající lodě. Z ústí řeky James vypluly tři: Patrick Henry, Jamestown, a Teaser. Baterie u Newport News začaly pálit, a Patrick Henry dostal přímý zásah.
Začíná to dobře, pomyslel si kapitán, a zadíval se na druhou skupinu, která připlouvala od řeky Elisabeth: Raleigh, Beaufort, a konečně Virginia, ta nejdůležitější.
Marston přimhouřil oči. Půjdeš ke dnu, holka. I kdybys byla v oceli oděná.

Když se vynořil vyšňořený Noby, na strážnici se rozhostilo ticho. Angua, Karotka, a Fred jen zaraženě zírali.
Ticho nakonec přerušila Angua. "Noby, ty se někam chystáš?"
"Jasně! Přece sem vám to řikal včera. Jak psali v Kometě."
"Myslíš tu seznamku? Ale to přece–"
"Už nic neřikej! Přemejšlel jsem vo tom celej den, a moc dobře vim, do čeho du. Vim, že ty seš proti tomu, ale láska, věrnost, a tydle věci přece nejsou všecko. Jeden si taky někdy musí vyhodit z kopejtka, no ne?"
"Ale Noby, tam přece psali–"
"Já vim." lišácky na ni mrkl Noby. "Bude to ouplně amournymní."

Kráčím hájem prozářeným ranním sluncem. Vane tu svěží větřík, který přináší lahodnou vůni thymari. Musím být blízko. K hrudi tisknu váček se svým darem pro ni. Ještě pár kroků... Jsem tu, přímo u oltáře. Je zasypaný mnoha dary, prosbami. Byly vyslyšeny? Bude i ta má? Nevím. U ostatních Nebešťanů si člověk také nemůže být jistý, ale ona je... Ne. Tohle nesmíš! Pokorně skloň hlavu, obdaruj ji, a nikdy se nechlub a nezpychni, ať už to dopadne jakkoliv. Nebo se změní ve tvou Nemesis.
Vroucně prosím tě, Týché Okéanovno, shlédni na mne, a dar můj oplať darem svým, z rohu Amaltheina.

"...a rozhodnutí zda výše uvedené, vzhledem k odstavci C), bude či nebude zahrnuto do kompetence dotčeného úřadu, bude nadále spočívat výlučně na služebně nejvýše postaveném úředníkovi úřadu, z čehož jsou samozřejmě vyjmuty veškeré zvlášť uvedené kompetence, zmíněné v dodatku 12, odstavce A) až H). Souhlasíte? Pane premiére?"
"Já vás poslouchám, Humphrey. Jen... přemýšlel jsem."
"Výborně, pane. O čem?"
"Nenapadlo vás, že jsme na tu administrativu už staří?"
"Staří? Jak můžete něco takového vyslovit!"
"Humphrey, ruku na srdce, ani já, ani vy nejsme–"
"To je absurdní! Nemůžeme přece hodit tu spoustu... ehm... zodpovědnosti na nějaké nezkušené zelenáče, kterým nebylo ani šedesát!"

Na vrchovině zuřila zima. Větve stromů praskaly pod nánosy sněhu, potoky byly promrzlé skoro až na dno a zvířata musela dlouho hrabat, než se prohrabala ke zbytkům trávy. Ale v jeskyni bylo teplo a útulno a její stěny se leskly v mihotavé záři ohně.
Oheň, nejmocnější síla, největší dar, nejsilnější spojenec.
"Náčelníku! Ty vyprávět!" žadonily děti, jako vždy za takových dlouhých zimních večerů. Vždycky se chvíli nechal prosit, byl přece náčelník a ten se přece nenechá dětmi tak snadno umluvit. Ale nakonec pokaždé podlehl.
"A co vyprávět?" zeptal se.
"Vyprávět, jak ty oheň ze dřeva!"
Kopčem se pousmál a začal.

Poté, co se stará říše rozpadla, zavládl chaos a temnota. Lidé jen živořili. Ani ti nejučenější většinou neuměli číst a psát, a vědění, pracně a bolestně nashromážděné vzdělanci a učenci říše, upadalo v zapomnění.
Pak nastoupil na trůn on. Pochopil, že aby lidé skutečně žili, je nestačí jen nakrmit. Jestli má na troskách a popelu povstat nový řád, znovuzrozený, musí podporovat vzdělanost.
Jeho reformy byly nevídané, a v podstatě ukončily to nejtemnější období dějin. Lidé opět psali a četli, rozvíjelo se výtvarné umění, stavitelství. Kultura začala opět, i když opatrně, volně dýchat.
Ironie je, že on sám psát nikdy neuměl.

Na Ankh-Morpork se snášel večer, a denní ruch města pomalu přecházel na noční, jiný, ale stejně intenzivní.
Pojďme blíž, k jednomu domku blízko Stínova, kde se ve sklepě rozsvítilo světlo, a vzápětí následoval zděšený, srdceryvný výkřik.
***
"Seržante, musim nahlásit krádež."
Seržant Tračník se nevěřícně podíval na příchozího.
"Někdo okradl vás?"
"Žejo! Lidi jsou dneska všelijaký, dřívávejc měli k vobchodníkům úctu–" zarazil se. "Nemohla to bejt konkurence?"
"Prošetříme to. A co vám ukradli?"
"Všechno maso. Materiál na výrobu. Na dva měsíce dopředu! Sem to koupil vod Fuseklara, to nejlepší, co se dá sehnat!"
"Aha. A kolik přesně toho bylo, pane Kolíku?"

Nálada v kasinu byla ponurá. Důstojníci se dohadovali o příčinách toho všeho. Jiní se snažili zapomenout. Zapomenout na hrůzu posledních měsíců.
Říjnová bitva znamenala naprostý konec. Nastal ústup, který se rychle změnil v bezhlavý útěk. A teď je Velká armáda v troskách. Nezbylo z ní nic. Více než půlmilionovou pýchu císařství zničila válka, hlad, nemoce, a zima. Strašlivá, krutá zima.
Dveře kasina se otevřely, a dovnitř se vpotácel voják. Promrzlý, špinavý, zkrvavený.
"Poručíku, vyhoďte ho! Tohle je důstojnické kasino!"
Voják se smutně rozhlédl, a klidně prohlásil: "Pomalu pánové, nepoznáváte mě? Já jsem zadní voj Velké armády, já jsem Michel Ney".

(otevřou se dveře, do kanceláře vtančí rozjásaný Hacker)
Hacker (zpívá):
Jak úspěšný to den, kdy – v hněvu a otázek bouř –
europoslancům vhozen v plen, však podlost a lži jich jak kouř
před Pravdou mou se rozplývá...
(vejde Humphrey a Bernard)
Hacker: Ááá, tady jste. Přišli jste mi blahopřát? Má návštěva v europarlamentu byla dokonalý úspěch.
Humphrey: Opravdu? Z čeho tak soudíte?
Hacker: Sklidil jsem ovace. Tleskala mi celá Evropa!!!
Bernard: Evropa vám nemohla tleskat, pane premiére. Když si uvědomíte, že nemá ruce, tak...
Hacker: Nesnažte se Bernarde. Tenhle nádherný pocit mi nezkazíte. Pravda konečně zvítězila.
Humphrey (tváří se zaujatě): Jak to myslíte, pravda?
Hacker: Tak, jak to říkám. Na všechno, co se mě ptali, jsem jim pravdivě odpověděl.
Humphrey (zděšeně): Proboha, pane premiére, copak jste se za ta léta vůbec nic nenaučil? (zpívá)
Vždyť...
Přece...
Pravda je jenom sen, nepřetrvá chvilku jen,
nepraktická ona může být, práci politickou ohrozit.
Kdo moudrý je a v životě se vyzná, ten pravdou šetří, leč lež nepřizná...
(je přerušený Hackerem): Dost! Dost! Tohle nebudu poslouchat. Jsem premiérem už dlouho. A už mám po krk toho "šetření pravdou". Chci mít čisté svědomí!
Humphrey: Mohu se zeptat, pane premiére, kde jste přišel k takovým luxusním choutkám?

"Jak dlouho? Jak dlouho ještě?"
Jak dlouho? Vždyť to přece víš. Mnohem dál, než sahá lidský život, o vlčí chloupek méně než věčnost. Dokud nepřijde někdo, kdo nepromluví, a dá za tebe v sázku život svůj, i svých dětí.
"Mlč. Nechci to slyšet!"
Nechceš, kněžno? Sklízíš to, co jsi zasela. A bylo toho dost: podlost, závist, zloba.
"Ale já lituji! Už tak dlouho lituji!"
Opravdu upřímně? Pak ti nezbývá nic než čekat. Čekat a doufat.
"Doufat v co? V další dívku, která podlehne tvému vlčímu jazyku? Dvanáct panen, dvanáct životů zakletých v kámen."
A třináctá je na dohled, má paní...

Měla to být země zaslíbená, širá, úrodná.
Znělo to jako zázrak...
Cesta byla strašlivá, ale poutníci to dokázali. Teď už jen... Postavit domy, obdělat pole, žít šťastný život v klidu a míru, naplněný prací.
Osud rozhodl jinak. Co nedokázala úporná sucha, dokončily pozdější lijáky. Dobytek hynul hlady a nemocemi, a sklizeň? První sklizeň? Sýpky prázdné, na polích se proháněl vítr, zvěstující brzký příchod zimy. První, a možná i té poslední.
Mají se vrátit zpět? Mají se vůbec kam vrátit?
A tehdy přišli oni. Přinesli nejen jídlo, ale i příslib budoucích sklizní.
Sklizní, o které se s nimi poutníci rádi rozdělí.

"Tohle přece nemyslíte vážně, pane premiére! To by byl naprostý konec! Anarchie!"
"Vyhláška o snížení platů státních úředníků je potřebná, Humphrey. Já jsem premiér. Já tu velím."
"Dobrá tedy, připravíme meziresortní komisi–"
"Ani náhodou, Humphrey. Na triky státní správy už neskočím. Na vládě to prošlo snadno, a zítra ráno v parlamentu to bude hračka."
***
"Sire Humphrey? Nechce se mi věřit, že by tohle v parlamentu prošlo. Poslanci jsou přece také státní úředníci."
"Neuvažujete správně, Bernarde. Ctihodní poslanci si obvykle nedokáží domyslet, pro co hlasují. Ovšem pokud budou správně motivováni..."
"Vy máte něco v plánu, sire Humphrey?"
"Spés moritur mane, Bernarde."

"Ale pane vévodo, přece jsme se dohodli!"
"Dohodli? Ani náhodou. Pokud si pamatuji, tak zahájení lovu sice bylo společné a se vzájemnou pomocí, ale co se týče dokončení štvanice a sladké odměny vítězství, bylo nad slunce jasné, že budeme jednat na vlastní pěst."
"Opravdu? To jste rytíř? Takhle se chováte u vás v Bavořích? Co takhle přítel v nouzi?"
"Žena v nouzi má před přítelem vždy přednost. Takže mne omluvte, musím pospíchat za dámou svého srdce. A ještě vám něco poradím. Já vždycky říkám: Vigilantibus iura scripta sunt."
"Ano, u nás na Cypru se říká, co si člověk neudělá sám..."

Otázka převtělení zajímá lidstvo odjakživa. Minulé životy, budoucí životy, každého člověka to fascinuje – a možná, že to fascinuje i ta dotyčná zvířata nebo rostliny během toho věčného koloběhu, kdo ví?
Já osobně v reinkarnaci věřím, a vím, že reinkarnace věří ve mně. Vždyť si jen představte, co já všechno už byl...
Byl jsem vzájemně vstřícný, i střídavě sblížený, má rodina mohla být sudozpeřená i lichozpeřená, dvoučetná, trojčetná, i vícečetná. Byl jsem kališní, korunní, i okvětní.
Ale u rostlin to nekončí. Já se dostal i do bank, do divadel, do tramvají, do restaurací, a dokonce, už v osmnáctém století, do novin!

"Kapitáne Karotko!!!"
"Co se děje, desátníku?"
"Jsou tady... Počkejte, tam nemůžete!!!"
Na strážnici vtrhl houf trpaslíků. "Musíte to zarazit!" ozvali se všichni jako jeden... trpaslík.
Karotka vstal od stolu, a to stačilo, aby dav zmlkl, a začal nenápadně schovávat dvoubřité sekery.
"Zarazit co?" zeptal se Karotka.
"Tu zhůvěřilost," vychrlil ze sebe trpaslík, který je vedl.
"Pan Sven Přilbodrť, nemýlím-li se. Jakou zhůvěřilost?"
"Trollové! Vtrhli k nám do pekárny, a..." nebyl schopen to vyslovit.
"Všechno je pryč," ozval se jiný. "Pecny chleba, bojové dortíky, vrhací housky..."
"Oni to ukradli?" zeptal se Karotka.
"Ne," hlesl Sven. "Koupili, ale... ale... oni to SNĚDLI!"

Běželi už dva dny a dvě noci, letěli po stopě. Po krvavé stopě.
Předevčírem měli dobrý lov, vlčici s mláďaty. Ale pak mezi ně vtrhnul on, Vontola, jako pomstychtivý démon. Bojoval zuřivě, tři z nich zabil, ale nakonec před nimi musel utéct, zmrzačený.
Zuřili, hnali se za ním, za krví, za pomstou. Daleko, předaleko od svých lovišť na jihu.
***
"Kdo vám dovolil přijít?" ozvalo se náhle shora. "Vraťte se zpátky, vy rezaví psi, s chlupy mezi prsty."
"Žádná nahá opice nám nebude rozkazovat! Všechny džungle jsou naše!"
"Nechce se vám? Tak dobrá, jen pojďte za mnou, naučím vás velké moudrosti."

Bouře si lodí pohazovala jako hadrovou panenkou. Zablesklo se, a v dálce se objevila ostrá skaliska. Náhle se celá loď otřásla. Poslední, co si pamatoval, byly výkřiky ostatních, ohlušující praskot dřeva, a pocit, že mu plíce plní studený oheň.
***
Spatřila ho ráno na pláži. Myslela, že je mrtvý, ale pak začal vykašlávat vodu. Nakonec otevřel oči.
Když na ni pohlédl, vykřikl hrůzou. Začala zpívat, a zděšení na jeho tváři okamžitě vystřídal úsměv, který moc dobře znala. V jeho očích se zračila touha a chtíč. Její zpěv sílil, přicházela blíž a blíž...
Rozevřela ústa, a divoce se zakousla do jeho hrdla.

Těsné legíny a košile upnutá ke krku s dlouhými rukávy byl základ. Kůže na celém těle musí být chráněná, jak jen to půjde.
Přes košili si oblékla vlněnou halenu, a na nohy navlékla silné tepláky. Obula si kotníkové, okované boty, které byly navrch ovázané silnou vrstvou promáčené gázy. Vzpomněla si, jak jednou na obvazy zapomněla, a tři týdny toho litovala.
Pak už to bylo jednoduché. Kazajka z elefantí kůže, látkové rukavice, přes ně kožené rukavice, a nakonec ji jedna z Em uvázala v pase azbestovou zástěru, a pomohla jí nasadit ochrannou helmici.
Lady Sibylla se nadechla, a vešla do kotce.

Nervozita. Napětí.
Tak znovu. Nemáš se čeho bát. Všechna povolení máš. Nic nezákonného neděláš. Dopadne to dobře. A když se dobře uvedeš, zákazníci se jen pohrnou. Vyděláš takovou spoustu peněz, že se v nich budeš topit.
Na čele se mu leskl pot, i když bylo chladné podzimní ráno.
V tomhle chladu budou podmínky ještě příhodnější.
Znovu, po bůhvíkolikáté, všechno překontroloval. Ohřívač byl v pořádku. Suroviny čerstvé... No, opravdu se snažil, aby alespoň vypadaly čerstvé. Hotové zboží... vonělo. Možná.
Tak teď nebo nikdy. Už si tě podezřívavě prohlížejí... Čekají...
"Hóóórkééé páááárkýýýý. Masovéé kolááááčkýýýýýý. Rýýýchlééé občerstvenííí. Rýýýchle do vááás, rýýýchle z vááás!"

"Takže se koukneme, jak jsme na tom. A, za dvě. Souhlasíš?"
"Ano, pane profesore."
"Výborně. B. Mezi dvě a tři. Takže za tři?"
"Ano."
"A vážně bys nechtěl dvojku?"
"Nechtěl."
smích ve třídě
"Co mám s tebou dělat. C. Tak tam je to za čtyři, a můžeš být rád. Souhlasíš?"
"Nesouhlasím."
naprosté ticho
"Ne?"
"Ne. Zasloužím si lepší známku. Snažil jsem se celé pololetí."
"Ale snaha není všechno. To přece víš."
"Já si to opravdu myslím."
Profesor se podivá na hodinky, a pak, napůl pohoršeně, napůl pobaveně, pronese:
"No tak pojď, borče. Pojď, a dokaž mi, že jsem se mýlil."

"Všechny sondy se musí zkalibrovat. Dvoustupňově."
Takže ledová lázeň a termická komora. A každá zvlášť. To je na celej den.
***
Další ráno přijdu a zírám: Sondy vyskládané, umyté, štítky s napsanými kalibračními koeficienty odlepené, naházené vedle na hromadě.
"Do prdele, CO TO JE!"
Kolega se podrbal na hlavě.
"Víš, já je chtěl vyčistit, a tak jsem ty štítky odlepil, ale teď už nevím, kam který patří-"
Probudil jsem se zbrocený potem. Teprve po chvíli mi došlo, že sondy na kalibraci mám u sebe doma. Do ústavu s nimi jedu až dnes.
Ale v práci je pak určitě zamknu. Pro jistotu.

"Pane premiére, sir Humphrey dorazil."
"Pošlete ho sem, Bernarde. Tentokrát mu nepomůžou žádné vytáčky. Žádné mlžení. Postavím ho před hotovou věc."
"Jste si jistý, pane premiére? Nechtěl byste to ještě projednat ve vládě?"
"Ne, Bernarde. Ta změna vyhlášky je potřebná. Ale Humpheymu se líbit nebude. Určitě zase začne blábolit něco o chaosu a anachronismu."
"Myslíte anarchismu."
"Cože?"
"Anarchismu. To slovo pochází z řečtiny. An-arché, jako bezvládí. Anachronismus pochází sice také z řečtiny, ale ze spojení ana-chronós, proti času. Takže význam je úplně jiný. Na druhou stranu, existuje tu jistá docela zajímavá–"
"Bernarde?"
"Ano, pane premiére?"
"Sklapněte a přiveďte ho sem!"

Ten týden byl na události bohatý.
V úterý vyletěla do povětří budova cechu alchymistů, a s ní i zásoba rachejtlí na oslavu trpasličího Nového roku. Ten měl být v pátek, a trpaslíci se rozhodli potřebný oslavný materiál dovézt.
A trochu to přehnali. Spustili takové peklo, že vyplašili i Sibylliny draky, kteří pak celou zkázu zmnohonásobili.
Když se v neděli Vetinari vrátil z týdenní dovolené u lady Margolotty, město se zdálo být klidné...
Ovšem té chybějící střechy Velkého paláce si Vetinari nemohl nevšimnout.
***
A Elánius teď čeká před Oválnou kanceláří, helmici v ruce, a snaží se neposlouchat nepravidelný, znervózňující tikot hodin.

Volám Prvního. První, přijď.
Ten hlas se ozval jako z čistého nebe. Divné, náš Pán přece takhle osobně nikoho nepotřebuje. Je nad námi všemi. Všemocný, věčný, nezranitelný. Jaký může mít důvod?
Spěchal jsem do Centra, podstoupil kontrolu čistoty myšlenek, a pak předstoupil před Něho.
A byl jsem šokovaný.
Něco tak strašlivého mě nenapadlo ani v mých nejhlubších obvodech. Náš Hlavní není všemocný, náš Hlavní není nezranitelný. Ale to nejhorší, to nejstrašlivější, jsou ti odporní smrtelní. A Hlavní potřebuje mě. MĚ. Oživí můj mozek. Porazí smrtelné, vydá se ke hvězdám. On. Ve mně. Cítil jsem… strach. A pýchu.
***
JÁ JSEM HLAVNÍ.

Samuel Elánius zaklel. Nesnášel právníky, ale, bohužel, i oni byli potřební. Ovšem téhle osobě by nejraději zakroutil krkem. Kdyby to k něčemu bylo.
"Je podezřelý z vraždy!" zavrčel. "Nemůžete si ho jen tak-"
"Prosím?" zvedl varovně prst Kosopád.
"Dobrá, ale ať se z paláce ani-"
"Prosím?" ozvalo se znovu.
Elánius se sklesle posadil. "Ať neopouští město."
"Výborně. Myslím, že můžeme jít, pane Rzezaczi."
***
Ta zatracená zombie mě neskutečně pije krev. Dřív jsme chytili zločince, a zabásli ho. Nebyli žádní podělaní právníci. A Ankh byl tak nějak čistší, nebe modřejší, a Kolíkovy uzenky byly... ne nebyly. Ty jsou stejné a věčné.

Císař se rozhlížel po shromážděných generálech. Mlčeli. Vzduch v síni pomalu houstl.
"Není to ani tři roky, co s námi Britové uzavřeli mír, a ani ne za rok poté ho porušili," začal. "Vybudovali jsme největší flotilu, kterou kdy říše měla. Měli jste celé jejich loďstvo odlákat k Antilám, a pak se vrátit a pomoci při invazi."
"Admirál se o to pokusil, ale u Trafalgaru ho Britové dostihli. Jejich velitel sice padl, ale z naší flotily teď nezbylo vůbec nic."
Císař si povzdechl.
"Nu, co se dá dělat. Nebudu-li za čtrnáct dní v Londýně, musím být v polovině listopadu ve Vídni."