Moje články

Mistr Harold se sice často choval příšerně, ale jako učitel byl nedostižný. I když… i tehdy se občas projevovala jeho zlomyslnost.
Přeměna živé rostliny na jinou, bez toho, aby došlo k její úhoně, je nesmírně obtížný proces. To, že mistr vymyslel vlastní inkantace, je jistě obdivuhodné, ale jejich znění!!!
„Strč-prst-skrz-krk-mrk-smrk,“ pronesl ledabyle, máchl hůlkou a půvabná jablůňka se mrknutím oka proměnila v pichlavý smrček.
„Sterč-perst-skerz…“ trápila jsem neohebný jazyk.
Copak jsou v češtině samohlásky zakázané? zuřila jsem.
A znovu a znovu. Jabloň zůstávala jabloní.
Pekelně jsem se soustředila.
Konečně tady stál smrček… pokrytý stovkami očí, které na mě výsměšně pomrkávaly.

Mistr Harold se uvolil ukázat mi hostinec, ve kterém se schází místní kouzelnická komunita.
„Čau, brácho!“ zajásal plešatý tlouštík a zval nás ke stolu.
„Bratr?“ divila jsem se.
„Ne,“ odsekl, ale pozvání neodmítl. Hůlkou očistil ušmudlaný stůl.
„Hezká kost,“ poznamenal tlouštík.
Pohlédla jsem na mistrovu hůlku. Nebyla kostěná.
„Pořádný kozy, vole,“ pokračoval plešatec. Pak se obrátil na mě: „Bacha, dámo, je to pěknej proutník.“
Žádné dobytče jsem nikde neviděla. Pruty také ne.
Mistr se mračil.
Tlouštík objednal pivo a povzbudil nás: „Zasosáme?“
Když jsem viděla mistrův dlouhý špičatý nos, opravdu podobný sosáku, pochopila jsem, že v češtině mám ještě mezery.

Praha roku 1967 byla šedivá, asi jako Londýn těsně po válce. A pořád něco nebylo.
Darjeeling… no dobře, Češi si na čaj nepotrpí, pomeranče prý budou na Vánoce, OK. Ale když jsem na toaletě narazila na pečlivě nastříhané útržky Rudého práva, propadla jsem panice.
Ovšemže jsem to neměla dělat, má báječná bytná nebyla kouzelnice, ale proměnit ty tuhé kousky v hebký toaletní papír, byla hračka.
Bohužel se to doneslo k mistru Haroldovi.
„V Británii nemáte zákon o utajení? Že jste v Tuzexu sehnala toaletní papír, tomu se snad dá uvěřit,“ hřímal. „Ale že má kytičky a voní? Tomu neuvěří nikdo.“

Na studium v Praze jsem se zodpovědně připravovala. Dokonce i ten podivný jazyk jsem do jisté míry zvládla. Jenže když mi mistr Harold, pověstný svými rozmary, česky (a velmi zlomyslně) nařídil: „Sežeňte kolíčky,“ nebyla jsem si jistá, co vlastně chce.
V obchodě samozřejmě anglicky neuměli. Pracně jsem vysoukala ono slovo, tak, jak jsem si ho zapamatovala. Dodala jsem, že by měl být small, ale zřejmě nepochopili, protože nabízený předmět mi připadal poněkud velký. No co, použiji deferzo. Pro jistotu jsem jich koupila dvacet.
Mistr se zašklebil: „Asi si procvičíte přeměňování. Protože s miniaturními sázecími kolíky mi těžko pověsíte vyprané prádlo.“

Nejprve něco od mých čtyř milých bet. Díky za všechno, drahé dámy
Arenga - Ovčí logika
mila_jj - Stavitelé a ničitelé mikrosvětů
Regi - Úhel pohledu
Tora - A tak jsem jí stíral slzy

A tady to, co se nevešlo do předchozích výběrů, kde jsem se snažila nevybírat jednoho autora víckrát, nebo prostě autoři, na které se zatím nedostalo a byla by to škoda.
angie77 - Magické místo
gleti - Máte něco k proclení?
Owes - Srdce
Esti Vera - Soutěž IV
Danae - Faustovy skleněné hodiny
Viktorka - Albánka Seychelová

Peggy - Lada
Elluška - Celý život před očima
Žirafice - Tak zase za měsíc
Zuzka - Spekulace
tralalea - Boží úvaha
Vinpike - V hříchu ses narodil, tak tak zůstaň!
Keneu - Velké zvíře
Elet - Dobrou noc a nekonečno
Lomeril - Návštěvnik v mojí posteli
Eliade - On má svaly, on má čáry

Regi - Našla ho
Smrtijedka - Úsměv v zádumčivé tváři
Lady Lestrange - Náhlé a překvapivé
tif.eret - Starý zloděj
mamut - Potlach na Emilce
Lejdynka - Pomocníčci
Aplír - Vina
Stryc Zmarchrob - Zmarchrob gurmánem
mila_JJ - Vystoupit z davu a zazářit
Xantin - Maminka se včas vrací

Apatyka - Jasné slunce nad Gallipoli
EstiVera - Obyčejné ráno, obyčejný večer
Arenga - Tohle chce bechera
winterpool - Stížnost
Aveva - Dokonalý zločin
Danae - Pauza v misi
Rebelka - Jak to bylo po dvaceti letech
Carmen - Urovnání priorit
Taarg - Cvičením ke zdraví
Rya - Pan Grenadin a slečna Inkognita

Tak já tedy začnu se svým seriálem Pod haldou.

Příběh se odehrává v roce 1955 v Ostravě Kunčicích. Měnová reforma je ještě pořád nezhojená rána, ale jsou tací, kteří vzhlížejí k zářným zítřkům.
Novou huť nazvanou po vůdci lidu Klementu Gottwaldovi sotva dostavěli, do Ostravy se díky ní stáhly tisíce lidí kdoví odkud. Po setmění není radno vycházet. Potulovat se kolem hospod už teprve ne.
Partě dětí, které vyrůstají ve stínu ostravské haldy, jsou dospělácké problémy šumafuk. Daleko více je zajímají začínající prázdniny a dobrodružství, která si chtějí užít. Během jednoho z nich však narazí na problém přímo kolosální, takový, který se bude týkat úplně všech - těch malých i těch dospělých.
Jen drobné upozornění, příběh bude zcela realistický, nečekejte žádný fantasy prvek.

Pokračujte rovnou na první dílek příběhu zde

Další dílky jsou propojeny, takže stačí sledovat odkazy v závěrečné poznámce.

Faob - Umírající metafóry
Rya - Co si člověk nezařídí
kytka - Co budoucím učitelům nikdo neřekl, ale měl
Keporkak - Tak kdo to byl?
Mordomor - Pořádně vyleštit
Tora - Tajemství benátského zrcadla
Tenny - Krajina si pamatuje
strigga - Mezi dvěma světy
Eso Rimmerová - Klidný večer
Aries - Zrcadlo

Uplynul týden a vzrušení v Kunčicích se utišilo. Jen Ivanovu otci, významnému dělnickému předákovi, se všichni vyhýbali.
Andule zmizely kruhy pod očima a Bulhar jí věnoval velký koš raných meruněk.
„Uděláme koláč,“ navrhla nadšeně Libuška a ujala se velení. Andula směla pomáhat, kluky k pečení nepustila.
Moučník se povedl přenáramně. Na ochutnávku pozvali i Bulhara. Libuška velkým nožem krájela voňavé kousky, pro které se natahovaly lačné ruce. Poctivě podělila všechny.
„Kdo te vaši partyji vlastně veli?“ zeptal se Bulhar zvědavě.
„Včil asi Libuška, bo umi fajny kolač,“ usoudil s plnou pusou Jožka. Pak se zeptal: „Eště cosyk zbylo?“
Byly prázdniny.

Jsou téměř u řeky, když ticho rozrazí rykot hlasů. Ivan zaváhá, pak Andulu prudce odstrčí a rozběhne se po můstku. Dívka se kutálí dolů, otlouká o balvany.
Muži běží jako smečka, Aleš za nimi. Zahlédne kamarádku a seskáče k ní. S ním starý Bulhar.
„Si dobra, děvucho?“
Kde se vzal? Záhada ze všech největší. Současně zázrak. Dívka kývne.
Bulhar ji nechá na starost Alešovi. Brodem míří na druhou stranu. Odříznout cestu.
Z lovce je kořist. Nemůže tam ani zpět. Jediná cesta je vzhůru...

Muži se zarazí. Shora se line rudá záře a ohnivé peklo. Ozve se výkřik.
Struska se postarala.

Nohy buší do země. Za sebou v houstnoucím šeru matně zahlédne dvě postavy. Ta menší se vzpírá.
Musí sehnat pomoc. Ale kde?
Za klukama to nestihne. Taky, co by zmohli proti takovému debilovi? A všichni si mysleli, jaký je úžasný. S tou jeho motorkou a sladkými úsměvy.
V hospodě to hučí. Zaváhá. Večer si tam nikdy netroufl. Už jen číhat s ostatními pod oknem bylo hrozné. Ale...
Vrazí dovnitř. Hluk ho přibije k zemi. Pak kdesi najde sílu, aby ho překřičel.
„Rychle! Ivan chce zabít Andulu!“
Chvíle omračujícího ticha.
Ven se vyhrne dav samozvaných zachránců. Aleš polkne. Snad to stihnou.

Pusu jí zavázal hadrem umazaným od oleje. Ve tváři mu podivně poškubávalo. Najednou se pramálo podobal člověku.
„Musim tě zamordovať, bo tu chcu zustať s Jitku. Potřeti je to jak nic.“
Němou otázku ve vyděšených očích přečetl bezchybně.
„Prvni byl ten synek na vojně, co měl prachu, jak hrachu. Kde si mysliš, že sem vzal na motorku?“
Odpovědět mohla jen těžko, ale Ivan i tak divoce pokračoval: „Jenže Miro to viděl, on vojančil se mnu. Pak ze mňa tahal jednu stovku za druhu."
Svázal jí ještě ruce a táhl ven.
„Poď. Nikdo ťa nenajde. Struska se postara.“
Vzpouzela se marně.

Andula usoudila, že Ivan ještě neprozradil všechno. Našla ho v dílně utahovat šrouby na motorce.
„Máš čas?“
Jen zavrčel.
„Hele, tady visí ta bunda, co ti tak sluší!“ pokračovala v nezávazné konverzaci. „Ale od něčeho sis ji umazal.“
Ivan strnul.
„Nehmatej na to!“ vyjel na ni.
Najednou se jí všechno propojilo. Rezavé skvrny na rukávu, montážní páka v Ivanově ruce a vzteklý hlas, který konečně poznala.
Pochopil okamžitě. Než stačila vykřiknout, zacpal jí pusu.
„Kačo pitoma! Musela ses do teho michat? Teď tě budu muset tež zabit.“
Ani jeden z nich netušil, že je pozoruje ještě jeden pár vyděšených očí.

Potřebovali zjistit, kdo je ten neznámý, kterého slyšeli v hospodě nadávat na zavražděného. Vydali se za Ivanem, který se jako zdroj informací docela osvědčil, jenže ho zastihli uprostřed prudké hádky s Jitkou. Ječela jako siréna na začátku směny.
„Se musiš usmivat na všecky ženske, co vidiš?“
„Ale nejvic na tebe, moja, to přece viš!“
„Pravě, že nevim! Dyť ty se robiš, jak bys byl jediny chlopek v okoli!“
Andule se zdála její hysterie trochu přehnaná, i když doma slyšela, že Ivan opravdu uhání kdejakou ženskou z Kunčic. A ony mu to žerou...
Nejspíš proto, že je hezčí než král Miroslav.

Do rozhovoru s horkokrevným cikánem se nechtělo nikomu. Pak si Libuška vzpomněla na úspěch nepřímého výslechu.
„Ivan ho musí znát, je v hospodě pořád,“ prohlásila.
Dohodli se, že to bude jediný dospělý, kterému prozradí, proč se vyptávají.

„Ten cigoš to byt može,“ připustil. „Miro si z něho robil srandu, že něvi, ktora je jeho mama. Mal v tom burdel, bo matka je dycky ista, otec neisty.“
Sečtělá Libuška přikývla a Ivan pokračoval: „A taky chlop ide hned na nože.“
„Zabili ho tupým předmětem,“ podotkl Aleš.
„Nož nebo montpaka, to je fuk,“ mávl rukou Ivan. „Jak uraziš ciganovi mamu, je zle.“

Seděli na klandru a dumali.
„Ten zabity byl pěkny hajzel,“ kopal Jožka do země a vířil prach.
„Vůbec neměl socialistický přístup k životu,“ souhlasil moralisticky Aleš. Nikdo se nenamáhal mu odporovat.
Libuška váhavě pronesla: „Mně je teď skoro líto i soudružky učitelky.“
„Mi ne,“ naštvala se Andula, ale hned dodala: „Ale byl to hnusný vyděrač a vlastně si to zasloužil.“
Podívali se po sobě.
„Necháme toho?“
Váhavě přikývli.
Vtom přilítl Ruda, celý uřícený.
„Sebrali Bulhara!“
„Ne!“ vyjekla Andula.
Tohle změnilo všechno. O Bulharově vině najednou nebyl přesvědčený nikdo.
„Budem pokračovat, ale musime honem, než ho pověsiju,“ rozhodl Jožka.
Souhlasili všichni.

Vyslechnout starého Gajdoše se uvolil Jožka.
„My s Rudou ho zname. Je to stryc kamarada našeho taty.“

Postarší muž měl dobrou náladu.
„Tak co synci, co pořad robite?“
„Sme se chtěli optat, proč vašeho syna zabasli.“
(Jožka neměl talent na chození kolem horké kaše.)
Pohoda odtekla jako struska při odpichu. Gajdoš zbrunátněl.
„To ten hajzel, co už tyden leži na krchově a dobře tak! Slyšel, že muj synek vypravi cosi o Pařiži a hned ho prasknul, že chce utect za kopečky. A on o tem enem tak basnil. To je hřich?“ odplivl si.
Kluci vykulili oči. Motiv by tu byl.

Tatínek byl známý vtipálek, až to Andulu zlobilo.
Když jí v první třídě vypadly přední zuby, a navíc nešlo sčítání, cvrnkl ji do nosu: „Počitat sa nauč. Ošklive děvuchy nemužou byt eště aji hlupe,“ když zlobila, smál se: „Ty si hotovy muzikant, umiš dobře hrat na nervy.“
Věděla, že to tak nemyslí, protože jindy ji ujišťoval, že je nejbáječnější holčička na celém světě.

Dopisy jako by psal někdo jiný. To bylo pokaždé – Buď hodna, posluchej maminku, dobře sa uč, nezapomeň krmit kroliky...
Toužila si přečíst aspoň jeden vtip. Ale měla pocit, že se ho dočká snad až za sto let.

Jako prodavačka byla odjakživa zvyklá na lidi kolem. Úslužná, ochotná, schopná sehnat leccos i v době přídělového systému. Nebylo to obtížné, i její muž se přičinil.
Pak ho zavřeli. Dopisy jednou za měsíc, návštěvy ještě řidší.
Soudruzi usoudili, že žena šmelináře nemůže zastávat zodpovědné místo v socialistickém obchodě. Do hutí s ní!
Když jeřábem vysoko nad zemí přenáší náklad sem a tam, pozoruje lidské mravence dole. A když se unavená vrací domů, sousedi se z opatrnosti odvrací. Nakonec, už ji nepotřebují.
Pro Andulu dokáže vyloudit drobný úsměv, ale vzpomínka na mužovu lehkomyslnou veselost bodá do srdce. A lůžko je studené.

Když ostatní Libušku přiměli, aby vyslechla soudružku sama, poradila si. Nakonec, babička taky bývala učitelka.

„Víš, ne že bych schvalovala její názory, ale je mně jí líto.“
„Ale ona není hodná!“ namítla Libuška.
„Zatrpkla, zažila hodně zlého. O rodiče přišla ještě před válkou. Dala se k odboji, zamilovala se do jednoho soudruha od nich. Zastřelili ho během osvobození.“
Libušce se sevřelo hrdlo.
„Pak byla sama. Vůbec se nedivím, že se na toho mladíka tak upnula. Pohledný, příjemný, perspektivní... Co na tom, že o pár let mladší.“ Babiččin pohled zpřísněl. „Jenže pak se zmínila o dětech. Zalekl se a utekl. Lotr!“

„Koho budem vyslýchat dneska?“ zeptal se Aleš dychtivě.
„Naši soudružku učitelku, hlásíš se dobrovolně?“ zašklebila se Andula. „Bude tě příští rok učit, aspoň se blíž seznámíte. A vůbec, prý jsi vzorný žák, tobě to projde.“
Aleš se otřásl. Blíže se seznamovat nechtěl.
„On je vzorny, bo sa boji,“ zastal se ho Ruda. „A ja myslim, že by tam měl jit kerysi z vas staršych. Na vas už nemože,“ vyloučil šikovně i sebe.
„Já byla u Bulhara,“ bránila se rychle Andula.
„Si myslite, že ju chcu eště vidět?“ uzavřel Jožka.
Všechny pohledy se upřely na Libušku.
„Co kdybychom šli všichni?“ pípla.

„Měli bysme vyslechnout podezřelé,“ navrhla Andula, která měla přečtené všechny detektivky v Libuščině knihovně.
„Fajny napad. Zajdeš za Bulharem,“ opáčil Jožka.
„Já ho nepodezírám,“ protestovala marně.

„Víte...“ začala, a pak se do toho vrhla po hlavě. „Proč jste se pohádal s tím zabitým?“
Začal křičet. Andula se přikrčila. Teprve po chvíli jí došlo, že nekřičí na ni, ale na podezíravé esenbáky, smůlu, život vůbec, a hlavně na mrtvého, který ho podvedl a vydíral. Pochopila i to, že je první, komu to prozradil.
Klukům to neřekla. Mysleli by, že je vrah. Ale on určitě není!
Jenže střípek pochybností v ní zůstal.