Moje články

Se zájmem si prohlížel předmět ve své ruce. Přičichl a zkoumavě do něho rýpnul nehtem.
„Co je to?“
„To je banán, pane. Ovoce z jižních krajů. Myslela jsem, že jsi se s ním mohl setkat třeba při svých cestách po Itálii nebo Francii. Pravda, ve svých spisech jsi se nezmínil.“
Zasnil se.
„Ano, vzpomínám si. Zářivé slunce, modrá obloha, banánový háj, já a…“
Pozvedla jsem obočí.
„Háj? Banánový? V Itálii? Nešlo spíše o háj olivovníků?“
Nepatrně se zarděl a znovu se zahleděl na zaoblené ovoce ve svých rukou.
„Přiznávám, že jsem tenkrát měl zájem o trochu jiné křivky…“ utrousil suše.

Plešatý tlouštík, kterého jsme potkali v hostinci U křivého kotlíku, byl sice odpudivé individuum, ale ukázal se být velmi silným kouzelníkem. Bohužel. Mudly nenáviděl víc než všichni čistokrevní britští kouzelníci dohromady.
Kouzlit dokázal i v silné opilosti, jen sebeovládání měl v těch okamžicích menší.
„Zabiju je, všechny je vyhladím…“ blábolil.
„Jak?“ zeptala jsem se opatrně.
„Pošlu na ně děsnou chorobu. Kouzelníci jsou na to odolný, ale voni vychcípaj. Sem ji vynalez.“
Máchl hůlkou.
„KOrona PRopukne!“
Na poslední chvíli se mi povedlo seslat zpomalující kouzlo. Odhaduji, že opozdí účinek o nějakých dvaapadesát let. To už si s tím mudlové určitě poradí.

Alešandr – Šarik a ti čtyři, co s ním jeli v tanku, mě opravdu bavili. Třeba tady: Sobci to jsou

Aries – tady se mi líbil celý seriál, těžko vybírat jen jeden kousek. Ale snad tento, protože mám ráda Tančící dům: Dunění

Dede – mám moc ráda dračici Brandy, ale vzhledem k tomu, že můj oblíbený kousek už zmínila Tora, vzpomenu na jiný, který sice není o Brandy, ale opravdově mě rozesmál: Magie a sex se nevylučují

Esti Vera – tohle jsem vybrala, protože mám ráda Severuse i Poppy Dlouhá noc

Faob mi letos udělal ohromnou radost svým fandomem Tenkrát na světě, ve kterém všechno dopadlo lépe než ve skutečnosti. Tak třeba tento byl skvělý: Neusnu, když si představuju

Rya – napsala spoustu skvělých kousků, ale já mám prostě slabost pro pana Grenadina: Aprílové počasí

strigga – Záchranná stanice záporných postav prostě nemá chybu.
Vetřelec v Záchranné stanici záporných postav

Tom_Peterson – s andulkami je kopa starostí, to už teď po měsíci dubnu vím. Ukazuje se to i tady: Andulky jsou finančně náročné

Vinpike – pro mě letos asi nejoblíbenější seriál. To spojení komiky a tragédie v dokonalém souznění. Vybrat jen jeden dílek bylo těžké. Asi nejvíce ně zasáhlo toto: Jak to bylo, proboha

Lukášek se mi pověsil na krk.
„Teto Minelvo, nevodjížděj!!!“
„Musím, mí studenti už na mě čekají.“
A v kouzelnické Británii se začínají dít podivnosti.
„Můžu ti jít zamávat k vlaku?“ loudil.
„Nemůžeš, odjíždím hodně brzy ráno.“
Nemůžeš, přenášedlo ti ukázat nesmím. Zmizím z Prahy už za pár hodin.
Lukášek bulel, Lucka popotahovala a i mně se svíralo hrdlo. Poslední společné minuty bolely.
„Pošlu ti nějaký pěkný dárek,“ slibovala jsem kloučkovi, který se ke mně pevně tisknul. „A určitě zase někdy přijedu.“

Ten slib jsem nesplnila. Ani pro čarodějku nebyla v příštích letech návštěva Československa zrovna snadná.
Bylo 20. srpna 1968.

Zuřila jsem. Kvůli sobě, těm přede mnou i těm, které mohly přijít po mně. Musím to Haroldovi zatrhnout!!!
Probírala jsem spektrum kouzel, kterými bych mohla proměnit to, co nosí v kalhotách. Před očima se mi míhali tvorové jako žížala, kvákající žába, netopýr… Želatinové prokletí by taky nebylo marné, neodstranitelné bradavice??? Nebo… muži vždycky touží po velikosti, že? Mohlo by při patřičné délce dojít k omráčení vlastním penisem? A i kdyby ne, nosit v nohavici chobot, by určitě bylo poměrně nepříjemné.

Přestala jsem vymýšlet šílenosti. Myslel samozřejmě jen a jen na sebe, ale dal mi i spoustu radosti… Udělám něco elegantnějšího.

Plešatý tlouštík se jmenoval Ludvík. Měl celou řádku pochybných přítelíčků. Pokud jsem nebyla s Haroldem, který s nimi vycházel skvěle, vyhýbala jsem se jim jako vlkodlak stříbru. Proto jsem, když jsem na ně náhodou narazila U křivého kotlíku, tiše zaplula do sousední kóje. Nevšimli si mě.
„Jak Harold zvládá tu svoji křepeličku?“ hlaholil Ludvík.
Zadržela jsem dech.
„Dyť víš, pouští jí tu svou nevodolatelnou muziku a vona je pak povolná jak vovečka,“ chechtal se jeho kumpán.
Mé omámení prasklo jako skořápka ořechu. Pochopila jsem všechno.
Ten hajzl!
Tohle si s ním vyřídím!!
Zabiju ho!!!
Klid, Minervo, musíš na to chytře.

Ve škole je pustoprázdno. Ticho
Nikdo nepřijde, nikdo nic nechce. Neslyším to, co obvykle:
„Katko, budu dělat plojekt o Olgojovi Cholchojovi, pomůžeš mi najít oblázek?“ (Jeden z našich prvňáčků sice sype projekt jeden za druhým a bravurně je prezentuje, ale R mu ještě dělá "ploblém".)
„Katko, řízla jsem se o papír, zalepíš mi prst?“ („Jasně, chceš náplast s obrázkem?“)
„Katko, já zase ztratil ten papír s básničkou, co recitujeme, můžeš mi ho vytisknout?“ („Roztrhnu tě jako hada, to už je potřetí!!!“)
„Katko, mám hotovou povídku na tvůrčí psaní, můžu ti ji přečíst?“ („Tak pojď, mám zrovna chvilku.“)

Děťátka, vraťte se!

Studovat s Haroldem pokročilé přeměňování a podílet se na jeho výzkumech bylo inspirující, večery strávené poslechem hudby mne opájely a noci… noci plnily závratí.
A přece bylo něco špatně.
Nadhodila jsem svůj problém Lucce, zatímco jsem se bavila tím, že jsem Lukáškovi kreslila neumělé obrázky (k mému údivu se mu líbily) a učila ho dětské říkanky.
„Mluvili jste spolu o dětech?“ zeptala se opatrně.
Vydechla jsem poznáním.
Já závistivě okukovala Lucčino rostoucí bříško a Harold nekompromisně prohlašoval: „Nejsem zvědavý na to, aby mi nějaké batole umatlanýma rukama špinilo kalhoty.“
Když viděla, jak se tvářím, kývla.
„A v tom to vězí.“

„Jdu si nechat vyndat DANU!“ jásala Lucka.
Danu? Už jsem byla v češtině zkušenější, takže jsem se nenechala zaskočit. Myslí tím třísku? Klíště? Nějakého jiného cizopasníka… nebo, nedej Merlin, slepé střevo? Žlučník?
Otřásla jsem se. Vážně samé nepříjemnosti. Tak proč tolik radosti?
Lucka poletovala po pokoji jako zlatonka.
„Usmířili jsme se s Honzou. A dohodli se, že Lukáškovi pořídíme sestřičku.
Teď už jsem byla úplně mimo.
„Dana je cizopasník?“ odvážila jsem se zeptat.
Lucka smíchy málem upadla.
Když mi vysvětlila, jak funguje nitroděložní tělísko, zezelenala jsem. Někdy jsem opravdu ráda, že jsem čarodějka.
Ale budoucí miminko jsem Lucce trochu záviděla.

Je zajímavé, jak vnější vzhled předmětu ovlivňuje jeho vlastnosti. U magicky přeměněných živých tvorů je to zřetelnější a vůbec nejpodivuhodnější je to, že pokud změníte tečky na proužky, odolnost přeměněného tvora proti jakémukoli působení roste geometrickou řadou.
Opravdu nevím, jak se mohlo stát, že jeden mnou přeměněný tvoreček unikl. Nedělalo mi to až takové starosti, byl to jen malý brouček, daleko mírumilovnější než původní slunéčko sedmitečné, navíc zcela neschopný rozmnožování. Ale ty důsledky.
Tiskem i televizí se řítily zprávy: AMERICKÝ BROUK, KTERÝ SE ZÁKEŘNĚ PŘEVLÉKL DO ČERVENOČERNÉ, ODOLÁVÁ VŠEM INSEKTICIDŮM! ZNIČÍ NAŠE POLE?
Zvláštní, varování před rudým nebezpečím se nekonalo.

Eugenia Jenkinsová, která vystřídala na pozici ministra kouzel Nobbyho Leache, se od něj v mnohém liší. V první řadě je ženou, a to ženou nesmírně velkolepou. Zda je její sošnost způsobena enormním množstvím sušenek, které se nyní na ministerstvu vyskytují v hromadách o výšce poloobra, je otázka. Jisté však je, že paní ministryně na tuto laskominu nedá dopustit, museli si je tedy oblíbit i veškeří návštěvníci a zaměstnanci ministerstva.
Proslýchá se, že recept na tyto jedinečné sušenky dovezl jakýsi Tom Rojvol Raddle odněkud z Albánie. Vděčnost přináleží i Abraxasi Malfoyovi, jehož firma sušenky vyrábí, za nečekanou podporu nové paní ministryně.

Lucka upřímně nesnášela svou šéfovou – soudružku do morku kostí. Měla jsem to pochybné potěšení ji potkat a uznávala jsem, že je opravdu jedovatá jako běhnice. Nenáviděl ji kdekdo, ovšem kreativita Lucčiných nadávek byla mimořádná:
„Rozporcuju ji na malinkaté čtverečky a vyskládám z nich rudou hvězdu na Letné… Namelu ji nadrobno a udělám z ní konzervy pro soudruhy na Kubě… Splácám ji do kuličky a skutálím z Petřína až k Leninovi do mauzolea…“
Jelikož jsem vytušila, že si soudružka svou obecnou neoblibu vlastně hýčká, ušklíbla jsem se: „Zkus se na ni sladce usmát. Vsadím se, že to ji zabije docela spolehlivě.“

Jaro jiskřilo smíchem, vonělo sluncem, zvonilo nadějí. Tou ve společnosti i tou v mé duši.

Vybudujeme socialismus s lidskou tváří.
Vybuduji si konečně pevný vztah.
Nedovolíme nikomu, aby se vměšoval do našich věcí.
Nedovolím nikomu, aby to pokazil.

Obavy opatrníků se zaháněly mávnutím ruky.

Vážně si myslíte, že se za nás vedení postaví? - Určitě, Dubčekovi věřím.
Vážně si myslíš, že tě miluje? - Určitě, vím to.
Co když nás Rusáci nenechají být? - No a? Tak si svou svobodu vybojujeme!
Co když se jim doma nebude Harold zamlouvat? - No a? Zvládnu ho obhájit před celým světem.

Naděje i jaro se zdály nekonečné.

Když se Elen konečně zbavila mravenců, přilítla ke mně jako fúrie.
„Ta… ta… tvoje švadlenka!“
U Salazara, co teď? Improvizuj, Minervo, improvizuj!
„Co ta s tím má společného?“
Tak honem, co mám vymyslet?
Pak jsem si uvědomila, čím se Elen před chvílí cpala.
„Nejedla jste náhodou kaviár?“
Nechápavě kývla.
Chytla jsem ji za ruku.
„Patrně jste se ho dotkla. A pak šatů. To nevíte, že se tento typ korálků s kaviárem nesnese? Je třeba je držet striktně oddělené. Jinak dojde k interakci. Stačí se dotknout jednoho a už se to nekontrolovaně šíří…“
Merline, takovou pitomost mi ani ona neuvěří.
Uvěřila!

„Faraoni jedny zatracený,“ lamentovala domácí.
Faraóni? Tady?? Teď???
„Mravenci,“ vysvětlila bytná, když viděla můj nechápavý pohled. „Ty potvory vlezou všude.“

Přeměnit brouka na knoflík je v Bradavicích učivo třetího ročníku. Na schopnostech kouzelníka ovšem závisí, jak dlouho brouk knoflíkem zůstane.

„Jé, to jsou krásné korálky,“ jásala Lucka, když zase jednou přišla na návštěvu. „Takové zlatavé. Odkud je máš? Můžu si je vzít? Našila bych je na šaty tvé známé Elen.“
Elen byla mimořádně protivná manželka pražského lektvaristy. Kývla jsem.

To, že se zlaté korálky proměnily ve stovky mravenců právě uprostřed plesu, nebyl nedostatek mých schopností. Naopak. Finito incantem zvládám skvěle.

PODZIMNÍ VÝSTAVA KVĚTIN – PŘÍLEŽITOST, JAK POTĚŠIT VAŠE ŠEDÉ, MODRÉ I ZELENÉ OČI

Výstavu pro vás připravil Československý svaz zahrádkářů, místní organizace Zelená fiala
Místo konání: Praha, Bílá hora, Růžová alej 35
Koná se: 25. října 1967, od 9 do 18 hodin
Naše spoluobčany zveme na podzimní výstavu květin, které pro vás vypěstovali členové místního svazu zahrádkářů. Čekají vás růžové, žluté sasanky, fialové podzimní astry i zářivě oranžové jiřiny.
Černou barvu nechte doma. Navlékněte modré nebo oranžové svetry a těšte se na modré nebe nad hlavou.
Vstupné: 3 Kč, děti do 6 let zdarma.
Rudá hvězda věčně září nad socialistickými zahrádkami.

Návštěvu Petřínské rozhledny jsem mistru Haroldovi nedokázala odmítnout. Ale byla jsem obezřetná.
Jak hrdě zdůraznil, díky umístění na kopci sahá do stejné výšky jako věž Eiffelova. Na vrchol prý vede 299 schodů.
Stoupali jsme vzhůru, mistr těsně v mých patách. Jeho ruka na železném zábradlí občas překryla mou. Dech se mi napětím zasekával. Co teď?
Na dvoustém devadesátém schodu jsem zakolísala a prudce do mistra vrazila. Zatímco já se zachytila zábradlí, on se řítil dolů. Rychle jsem zamumlala polštářové kouzlo. Přece jen jsem ho nechtěla zabít.
„Strašně mě to mrzí, mistře,“ lkala jsem nad jeho zhroucenou postavou.
Lžu jen výjimečně.

Plešatý tlouštík, kterého jsme potkali v hostinci U křivého kotlíku, byl sice poměrně odpudivé individuum, ale ukázal se být velmi silným kouzelníkem. Bohužel. Mudly nenáviděl víc než všichni čistokrevní britští kouzelníci dohromady.

Kouzlit dokázal i v silné opilosti, jen sebeovládání měl v těch okamžicích menší.
„Zabiju je, všechny je vyhladím…“ blábolil.
„Jak?“ zeptala jsem se opatrně.
„Pošlu na ně děsnou chorobu. Kouzelníci jsou odolný, ale voni vychcípaj. Sem ji sám vynalez.“
Máchl hůlkou.
„KOrona PRopukne!“

Na poslední chvíli se mi povedlo seslat zpomalující kouzlo. Odhaduji, že opozdí účinek o nějakých dvaapadesát let. To už si s tím mudlové určitě poradí.

Z domova:

Vzhledem k neustále narůstajícímu šíření volných myšlenek na území ČSSR, které se z mudlů přenáší i na kouzelnickou komunitu, zapomínající pak na Zákon o utajení, vyhlašuje Ministerstvo kouzel toto opatření:
VŠEM KOUZELNÍKŮM SE ZAPOVÍDÁ POUŽÍT VÍCE NEŽ TŘI KOUZLA DENNĚ.
V případě neuposlechnutí, bude patřičný kouzelník neprodleně zbaven magie a vyhoštěn z území státu. (Kouzelníci se do dnešní půlnoci dostaví na ministerstvo kouzel, kde budou jejich hůlky opatřeny hlídáčkem.)
Opatření neplatí pro motáky a kouzelníky mladší jedenácti let, dosud nevlastnící hůlku.
Opatření vchází v platnost zítra, 5. dubna 1968 v 0.00 hodin a bude platit do odvolání.