Moje články

Seděli jsme nad mapou a Karel s nelibostí přejížděl prstem po hranicích Česka.
„Moc toho tedy není. Taková mrňavá zemička zbyla z mé říše.“
Trochu jsem se urazila.
„Už tvůj synek se moc nevyznamenal. A pak přišli jiní.“
Smutně se pousmál: „Braniborsko, Dolní Lužice, Horní Falc… všechno je pryč.“
„Mě tedy více mrzí italské državy. Vím, že patřily spíše k Lucembursku, ale stejně, Lucca je krásná dodnes.“
Pokrčil rameny. „V Itálii to bylo složité. Ale tady, kolem srdce mé země, toho mohlo zůstat více. Dokonce ani Slezsko!“
„Ze Slezska nám kousek zůstal,“ bránila jsem se. „Tam snad ještě chvilku pobudem.“

Se zájmem si prohlížel předmět ve své ruce. Přičichl a zkoumavě do něho rýpnul nehtem.
„Co je to?“
„To je banán, pane. Ovoce z jižních krajů. Myslela jsem, že jsi se s ním mohl setkat třeba při svých cestách po Itálii nebo Francii. Pravda, ve svých spisech jsi se nezmínil.“
Zasnil se.
„Ano, vzpomínám si. Zářivé slunce, modrá obloha, banánový háj, já a…“
Pozvedla jsem obočí.
„Háj? Banánový? V Itálii? Nešlo spíše o háj olivovníků?“
Nepatrně se zarděl a znovu se zahleděl na zaoblené ovoce ve svých rukou.
„Přiznávám, že jsem tenkrát měl zájem o trochu jiné křivky…“ utrousil suše.

Plešatý tlouštík, kterého jsme potkali v hostinci U křivého kotlíku, byl sice odpudivé individuum, ale ukázal se být velmi silným kouzelníkem. Bohužel. Mudly nenáviděl víc než všichni čistokrevní britští kouzelníci dohromady.
Kouzlit dokázal i v silné opilosti, jen sebeovládání měl v těch okamžicích menší.
„Zabiju je, všechny je vyhladím…“ blábolil.
„Jak?“ zeptala jsem se opatrně.
„Pošlu na ně děsnou chorobu. Kouzelníci jsou na to odolný, ale voni vychcípaj. Sem ji vynalez.“
Máchl hůlkou.
„KOrona PRopukne!“
Na poslední chvíli se mi povedlo seslat zpomalující kouzlo. Odhaduji, že opozdí účinek o nějakých dvaapadesát let. To už si s tím mudlové určitě poradí.

Aplír – protože mám ráda její obrazové drabble: Poutník

Carmen – protože tyto magické proužky mi učarovaly Když se srdce zahryzne

eliade – protože mě baví její zvířecí sportovci: Bude to psina

Eso Rimmerová – protože mám ráda Cimrmany a tohle bylo naprosto kánonické: Úskalí literárního restaurátorství

mamut – protože mě pobavil ten jadrný slovník: Sorry jako

netopýr budečský – protože mě příběhy netopýří rodinky bavily: Jak podpořit netopýří porodnost

Peggy – protože mám ráda Poirota: Nechval dne před večerem

Rebelka – protože mám slabost pro Crowleyho: Ten zmetek

Saphira – protože se z Margaret vyloupla báječná ženská Ukojit a napojit

Tenny – protože pobavilo: Manželský rozhovor

Alešandr – Šarik a ti čtyři, co s ním jeli v tanku, mě opravdu bavili. Třeba tady: Sobci to jsou

Aries – tady se mi líbil celý seriál, těžko vybírat jen jeden kousek. Ale snad tento, protože mám ráda Tančící dům: Dunění

Dede – mám moc ráda dračici Brandy, ale vzhledem k tomu, že můj oblíbený kousek už zmínila Tora, vzpomenu na jiný, který sice není o Brandy, ale opravdově mě rozesmál: Magie a sex se nevylučují

Esti Vera – tohle jsem vybrala, protože mám ráda Severuse i Poppy Dlouhá noc

Faob mi letos udělal ohromnou radost svým fandomem Tenkrát na světě, ve kterém všechno dopadlo lépe než ve skutečnosti. Tak třeba tento byl skvělý: Neusnu, když si představuju

Rya – napsala spoustu skvělých kousků, ale já mám prostě slabost pro pana Grenadina: Aprílové počasí

strigga – Záchranná stanice záporných postav prostě nemá chybu.
Vetřelec v Záchranné stanici záporných postav

Tom_Peterson – s andulkami je kopa starostí, to už teď po měsíci dubnu vím. Ukazuje se to i tady: Andulky jsou finančně náročné

Vinpike – pro mě letos asi nejoblíbenější seriál. To spojení komiky a tragédie v dokonalém souznění. Vybrat jen jeden dílek bylo těžké. Asi nejvíce ně zasáhlo toto: Jak to bylo, proboha

Annie ke mně chodí na tvůrčí psaní a mám radost, že se do DMD pustila a zvládla s přehledem všechna témata. Nejvíce mě asi zasáhly Vzpomínky, ale oceňuji, že se pak pustila do toho nejtěžšího, co můžete v DMD zkusit – do seriálu. To není žádná legrace ani pro mnohem starší a zkušenější autory a Annie se s tím popasovala se ctí.

Arenga psala převážně střípky ze svého vlastního, mnou velice oblíbeného světa, Čajový cyklus. Sestry Krásovy mám ráda všechny, ale mou favoritkou jsou Toninka a Doramo. Proto vybírám Sesterský rozhovor

Mary – druhá z holek, které ke mně chodí na tvůrčí psaní. Většina jejích drabblat byla opravdu mimořádně vtipná, a podobně jako u Annie mám radost, jak bravurně DMD zvládla. Asi nejvíce mě pobavil Projekt

mila_JJ nám předestřela neuvěřitelné množství zajímavých domácích pokusů. Snad nejvíce mě dostala Pánvička za pár šupů

Regi – měla jsem radost, že konečně dopsala příběh, ke kterému jsem jí už před pár lety vytvořila banner. Povedených dílků byla spousta, ale asi nejvíce mě pobavilo špičkování mezi namalovaným a živým bratrem v Epilogu - George

Tora – taky těžký výběr, protože jsem se rozhodovala mezi kočkami a historií. Nakonec jsem vybrala od každého jedno drabble. Z historických zřejmě to nejděsivější: Zlá doba , náladu vám pak spraví koťata: Jak v hotelu vypukla krize

Lukášek se mi pověsil na krk.
„Teto Minelvo, nevodjížděj!!!“
„Musím, mí studenti už na mě čekají.“
A v kouzelnické Británii se začínají dít podivnosti.
„Můžu ti jít zamávat k vlaku?“ loudil.
„Nemůžeš, odjíždím hodně brzy ráno.“
Nemůžeš, přenášedlo ti ukázat nesmím. Zmizím z Prahy už za pár hodin.
Lukášek bulel, Lucka popotahovala a i mně se svíralo hrdlo. Poslední společné minuty bolely.
„Pošlu ti nějaký pěkný dárek,“ slibovala jsem kloučkovi, který se ke mně pevně tisknul. „A určitě zase někdy přijedu.“

Ten slib jsem nesplnila. Ani pro čarodějku nebyla v příštích letech návštěva Československa zrovna snadná.
Bylo 20. srpna 1968.

Dřív se chodilo pro drby na tržiště, dnes do hospod. Nenápadně jsem poslouchala dvě postarší kouzelnice u sousedního stolu.
„Slyšela jste, že Harold nemůže?“
„Co jako? Přijít sem?“
„Ale houby, něco jinýho, však víte… Byl prej u léčitele a ten mu řek, že je to úplně beznadějný.“
„Vopravdu? Jakože už nikdy???“
„Jak jsem koupila, tak prodávám.“
„A takovej to byl štramák.“
Ozvalo se uchechtnutí.
„Ještě je, ale…“
Zamnula jsem si ruce. Brzy to budou vědět všichni.

Moje kouzlo impotence bylo účinné a naprosto neodhalitelné. Podle propočtů bude spolehlivě fungovat nejméně čtyřicet let.
Jestlipak bude Harold v devadesáti ještě pořád štramák?

Zuřila jsem. Kvůli sobě, těm přede mnou i těm, které mohly přijít po mně. Musím to Haroldovi zatrhnout!!!
Probírala jsem spektrum kouzel, kterými bych mohla proměnit to, co nosí v kalhotách. Před očima se mi míhali tvorové jako žížala, kvákající žába, netopýr… Želatinové prokletí by taky nebylo marné, neodstranitelné bradavice??? Nebo… muži vždycky touží po velikosti, že? Mohlo by při patřičné délce dojít k omráčení vlastním penisem? A i kdyby ne, nosit v nohavici chobot, by určitě bylo poměrně nepříjemné.

Přestala jsem vymýšlet šílenosti. Myslel samozřejmě jen a jen na sebe, ale dal mi i spoustu radosti… Udělám něco elegantnějšího.

„Jau, moje břicho... Bolí jak sviňa. Tež je tu tma, mokro, zima… Prostě průser.
Chtěl bysem se z toho vyhrabat. Co takhlenc???
Jau, sklouzla mi noha, narazil jsem si kebuli, odřel si bok a sem na tom hůř než předtím. To bude asi tím, jak mám plný břicho.
Prý když máš světlo na konci tunelu, je to v suchu. To je fakt kravina, světlo vidím, dokonce i nějakej pták tam je... Sakra, teď mě posral.
Kdybysem věděl, jak to dopadne, zůstal sem na louce a čučel na oblohu.
Asi tady chcípnu, já chudáček malej.
Já sem tu babičku neměl žrát.

Plešatý tlouštík se jmenoval Ludvík. Měl celou řádku pochybných přítelíčků. Pokud jsem nebyla s Haroldem, který s nimi vycházel skvěle, vyhýbala jsem se jim jako vlkodlak stříbru. Proto jsem, když jsem na ně náhodou narazila U křivého kotlíku, tiše zaplula do sousední kóje. Nevšimli si mě.
„Jak Harold zvládá tu svoji křepeličku?“ hlaholil Ludvík.
Zadržela jsem dech.
„Dyť víš, pouští jí tu svou nevodolatelnou muziku a vona je pak povolná jak vovečka,“ chechtal se jeho kumpán.
Mé omámení prasklo jako skořápka ořechu. Pochopila jsem všechno.
Ten hajzl!
Tohle si s ním vyřídím!!
Zabiju ho!!!
Klid, Minervo, musíš na to chytře.

„Já ci plasátko,“ loudil Lukášek, který se nadchnul malými divočáčky v pražské ZOO.
„Prasátko nemůže bydlet doma, odbyla ho Lucka. „Je moc veliké a smrdí!“
„Todle nebylo veliké!“ Lukáškovi se po tvářičkách koulely slzičky. Nemohla jsem se na to dívat. Navíc měl narozeniny…
Největší problém byl sehnat sotva odstavené sele. Vykouzlit mu slušivé proužky a natrvalo zarazit jeho růst, už bylo snadné.
„Neboj, větší už nebude,“ ujistila jsem Lucku. „Je čistotné, hravé a inteligentní. Speciální odrůda miniprasátek ze Skotské vysočiny.“
„Bude se jmenovat Minelva,“ oznámil mi Lukášek důležitě a tancoval kolem s prasátkem v náruči.
No to je tedy radost!

Ve škole je pustoprázdno. Ticho
Nikdo nepřijde, nikdo nic nechce. Neslyším to, co obvykle:
„Katko, budu dělat plojekt o Olgojovi Cholchojovi, pomůžeš mi najít oblázek?“ (Jeden z našich prvňáčků sice sype projekt jeden za druhým a bravurně je prezentuje, ale R mu ještě dělá "ploblém".)
„Katko, řízla jsem se o papír, zalepíš mi prst?“ („Jasně, chceš náplast s obrázkem?“)
„Katko, já zase ztratil ten papír s básničkou, co recitujeme, můžeš mi ho vytisknout?“ („Roztrhnu tě jako hada, to už je potřetí!!!“)
„Katko, mám hotovou povídku na tvůrčí psaní, můžu ti ji přečíst?“ („Tak pojď, mám zrovna chvilku.“)

Děťátka, vraťte se!

„Zvládat přeměňování na brilantní úrovni, je jako umět tisíce řemesel. Oprýskanou omítku přeměníš v blankytný obklad se zlatými ornamenty, plechovou mísu ve vanu se lvíma nohama, trubky posbírané na smetišti ve zlaté kohoutky. Ztrouchnivělá podlaha se změní na zámecké parkety, pár prkének se stane historickým dubovým nábytkem. Křišťálový lustr jsem nepotřeboval kupovat, vykouzlil jsem ho z pivních lahví.“
Rozhlédla jsem se, Harold měl nepochybně pravdu, jeho dům to dokazoval… i když interiér byl poněkud okázalý. Přeměňování je skutečně zázračné, ale vkus nikomu nepřičaruje.

Přes všechnu nádheru, kterou jsem viděla kolem, byl Lucčin domov, s láskou budovaný vlastníma rukama, nekonečně útulnější.

Studovat s Haroldem pokročilé přeměňování a podílet se na jeho výzkumech bylo inspirující, večery strávené poslechem hudby mne opájely a noci… noci plnily závratí.
A přece bylo něco špatně.
Nadhodila jsem svůj problém Lucce, zatímco jsem se bavila tím, že jsem Lukáškovi kreslila neumělé obrázky (k mému údivu se mu líbily) a učila ho dětské říkanky.
„Mluvili jste spolu o dětech?“ zeptala se opatrně.
Vydechla jsem poznáním.
Já závistivě okukovala Lucčino rostoucí bříško a Harold nekompromisně prohlašoval: „Nejsem zvědavý na to, aby mi nějaké batole umatlanýma rukama špinilo kalhoty.“
Když viděla, jak se tvářím, kývla.
„A v tom to vězí.“

V poslední době se mi zdálo, že věci jsou jiné, než jak vypadají.

Socialismus s lidskou tváří byl podle mne pořád pouhý socialismus, jen tvářinku měl trochu líbivěji namalovanou. Asi jako nehezká dívka, která jde na novoroční ples. Občas si s ní i někdo zatančí, jenže každý bál jednou skončí.

Z domova přicházely zprávy, že pod povrchem poklidnosti to začíná vřít – vzduchem zněla nabubřelá čistokrevná hesla, Británii znovu začaly strašit bílé masky Smrtijedů… A ministerstvo se tvářilo, že kouzla jsou všemocná, a zametalo špínu pod koberec.

Zneklidňovalo mě to…

Ale pořád jsem měla nepříjemný pocit, že to nejdůležitější mi uniká.

„Jdu si nechat vyndat DANU!“ jásala Lucka.
Danu? Už jsem byla v češtině zkušenější, takže jsem se nenechala zaskočit. Myslí tím třísku? Klíště? Nějakého jiného cizopasníka… nebo, nedej Merlin, slepé střevo? Žlučník?
Otřásla jsem se. Vážně samé nepříjemnosti. Tak proč tolik radosti?
Lucka poletovala po pokoji jako zlatonka.
„Usmířili jsme se s Honzou. A dohodli se, že Lukáškovi pořídíme sestřičku.
Teď už jsem byla úplně mimo.
„Dana je cizopasník?“ odvážila jsem se zeptat.
Lucka smíchy málem upadla.
Když mi vysvětlila, jak funguje nitroděložní tělísko, zezelenala jsem. Někdy jsem opravdu ráda, že jsem čarodějka.
Ale budoucí miminko jsem Lucce trochu záviděla.

Haroldova otázka mne rozrušila. Horečně jsem rekonstruovala náš vztah krok za krokem: Těšila jsem se, že budu studovat u proslulého mistra… Respektovala jsem jeho znalosti… Ze zdánlivě nechtěných doteků se mi dělalo nevolno… Jeho uhánění jsem se bránila zuby nehty… Milovala jsem ho… Cože??? To ne! Promerlina, opravdu může fungovat ovlivňovací kouzlo???
Já ho nenávidím!!!

„Minervo??? Poslechni si naši oblíbenou hudbu…“

Něžné tóny mne začínaly oplétat, divoká melodie, která je vystřídala, rozjařila mou duši. Hudba hladila, konejšila, vzrušovala. Zapomněla jsem na všechno, o čem jsem před chvíli přemýšlela. Akord, který koncert uzavřel, se proměnil v jediné jméno.
Harold!
Miluji ho!

Je zajímavé, jak vnější vzhled předmětu ovlivňuje jeho vlastnosti. U magicky přeměněných živých tvorů je to zřetelnější a vůbec nejpodivuhodnější je to, že pokud změníte tečky na proužky, odolnost přeměněného tvora proti jakémukoli působení roste geometrickou řadou.
Opravdu nevím, jak se mohlo stát, že jeden mnou přeměněný tvoreček unikl. Nedělalo mi to až takové starosti, byl to jen malý brouček, daleko mírumilovnější než původní slunéčko sedmitečné, navíc zcela neschopný rozmnožování. Ale ty důsledky.
Tiskem i televizí se řítily zprávy: AMERICKÝ BROUK, KTERÝ SE ZÁKEŘNĚ PŘEVLÉKL DO ČERVENOČERNÉ, ODOLÁVÁ VŠEM INSEKTICIDŮM! ZNIČÍ NAŠE POLE?
Zvláštní, varování před rudým nebezpečím se nekonalo.

Kanadský velvyslanec na recepci v Moskvě při přípitku uchopí křišťálovou číši a obdivně říká Brežněvovi: „No, to je přece nádhera, odkud ji máte?”
„Ale, to máme od těch vedle, jak se jen to jmenuje. Jo, nějaké Československo.”
Po přípitku velvyslanec ukousne z nabízených máslových sušek a pochvalně zamlaská.
„Výborné, opravdu výborné.“
„To je taky odtamtud,“ dí Brežněv.
Nakonec si velvyslanec všimne si nádherného křišťálového lustru. Je opět úplně nadšený.
„To je také československý výrobek?”
„Jistě, jak jinak.“
Velvyslanec se podiví: „Ti vás ale musí mít rádi, když vám dávají takové dary.”
„Jo, to je pravda,” přisvědčí Brežněv. „Musí, opravdu musí!”

Eugenia Jenkinsová, která vystřídala na pozici ministra kouzel Nobbyho Leache, se od něj v mnohém liší. V první řadě je ženou, a to ženou nesmírně velkolepou. Zda je její sošnost způsobena enormním množstvím sušenek, které se nyní na ministerstvu vyskytují v hromadách o výšce poloobra, je otázka. Jisté však je, že paní ministryně na tuto laskominu nedá dopustit, museli si je tedy oblíbit i veškeří návštěvníci a zaměstnanci ministerstva.
Proslýchá se, že recept na tyto jedinečné sušenky dovezl jakýsi Tom Rojvol Raddle odněkud z Albánie. Vděčnost přináleží i Abraxasi Malfoyovi, jehož firma sušenky vyrábí, za nečekanou podporu nové paní ministryně.

Lucčino manželství vypadalo na rozpadnutí. S mužem se hádala kvůli penězům, Lukáškovi i naprostým hloupostem. Přesto se snad dalo napravit – pořád se měli rádi!
Necítila jsem právo plést se do jejich života, ale pomoct jsem chtěla. Jak?! Promluvit jim do duše?
Když už měl Harold mého dumání dost, zavrčel nevrle: „Proč na to jdeš pořád po mudlovsku? Tyhle psychologický kecy… Jsi snad čarodějka, ne? Ovlivňovací kouzlo není obtížné. Použij ho a uvidíš, jak se budou milovat!“
„Ale to je přece úplně nesprávné,“ bránila jsem se. „Neetické, proti pravidlům utajování... A navíc, lásku nemůžeš vyvolat uměle.“
„Že ne?“
Zamyslela jsem se.

Lucka upřímně nesnášela svou šéfovou – soudružku do morku kostí. Měla jsem to pochybné potěšení ji potkat a uznávala jsem, že je opravdu jedovatá jako běhnice. Nenáviděl ji kdekdo, ovšem kreativita Lucčiných nadávek byla mimořádná:
„Rozporcuju ji na malinkaté čtverečky a vyskládám z nich rudou hvězdu na Letné… Namelu ji nadrobno a udělám z ní konzervy pro soudruhy na Kubě… Splácám ji do kuličky a skutálím z Petřína až k Leninovi do mauzolea…“
Jelikož jsem vytušila, že si soudružka svou obecnou neoblibu vlastně hýčká, ušklíbla jsem se: „Zkus se na ni sladce usmát. Vsadím se, že to ji zabije docela spolehlivě.“

„Vezmeme tě na výlet na Moravu,“ navrhla Lucka. „Je tam hrad, jeskyně, dlouhatánská křížová cesta a…“
„Uši, uši!“ jásal Lukášek.
„Jaké uši?“ divila jsem se.
„Lád je papám,“ chlubil se.
Lucka spokojeně přikyvovala, já se vyděsila. Až do tohoto okamžiku jsem se domnívala, že už jsem se v české společnosti docela zorientovala. A oni pojídají uši.
„Prasečí?“ zkoumala jsem opatrně.
„Néé, uši Mongoláků. Mongoláků jako dalebáků, víš?“
„Místní pochoutka,“ doplnila Lucka. „Určitě ti budou chutnat.“
Lidské, oni jedí lidské uši!!! Uvažovala jsem o okamžitém přerušení styků.
Naštěstí mi to Lucka vysvětlila.
Jaká lahoda. Štramberské uši se jen rozplývaly na jazyku.

Jaro jiskřilo smíchem, vonělo sluncem, zvonilo nadějí. Tou ve společnosti i tou v mé duši.

Vybudujeme socialismus s lidskou tváří.
Vybuduji si konečně pevný vztah.
Nedovolíme nikomu, aby se vměšoval do našich věcí.
Nedovolím nikomu, aby to pokazil.

Obavy opatrníků se zaháněly mávnutím ruky.

Vážně si myslíte, že se za nás vedení postaví? - Určitě, Dubčekovi věřím.
Vážně si myslíš, že tě miluje? - Určitě, vím to.
Co když nás Rusáci nenechají být? - No a? Tak si svou svobodu vybojujeme!
Co když se jim doma nebude Harold zamlouvat? - No a? Zvládnu ho obhájit před celým světem.

Naděje i jaro se zdály nekonečné.

Drahá Pomono,

udělala jsem nejspíš náramnou pitomost. Nevím, jak to napsat… prostě mistr Harold se stal jen Haroldem. Určitě chápeš, co tím chci říct. Myslela jsem, že to dokážu udržet na nezávazné úrovni. Hmm… A nemám nejmenší ponětí, jak to vnímá on.
Jak bych tě tady potřebovala. Ty vždy dokážeš neomylně vytušit, co kdo cítí. Ty jediná jsi poznala, že miluji Albuse, a také jsi to byla ty, kdo mi řekl, že u něho nikdy, opravdu NIKDY, nemám šanci. I proto jsem z Bradavic na čas odjela. A teď jsem zase v průšvihu.
Řekni, proč takové věci dělám?

Tvá Minerva

Když se Elen konečně zbavila mravenců, přilítla ke mně jako fúrie.
„Ta… ta… tvoje švadlenka!“
U Salazara, co teď? Improvizuj, Minervo, improvizuj!
„Co ta s tím má společného?“
Tak honem, co mám vymyslet?
Pak jsem si uvědomila, čím se Elen před chvílí cpala.
„Nejedla jste náhodou kaviár?“
Nechápavě kývla.
Chytla jsem ji za ruku.
„Patrně jste se ho dotkla. A pak šatů. To nevíte, že se tento typ korálků s kaviárem nesnese? Je třeba je držet striktně oddělené. Jinak dojde k interakci. Stačí se dotknout jednoho a už se to nekontrolovaně šíří…“
Merline, takovou pitomost mi ani ona neuvěří.
Uvěřila!

Lucka mě pozvala na nedělní oběd.
„Dneska jsem uvařila něco extra zdravého,“ křenila se.
Zaskočila mě. Bohužel jsem totiž v televizi zahlédla pár reklam hlásajících hlubokou pravdu – Jezte zeleninu, je zdravá! Škoda, že od války, kdy mi dušená mrkev lezla i ušima, mám k zelenině poněkud averzi. Lukášek měl nejspíš na zdravou stravu podobný názor. Šklebili jsme se oba.

Jenže vůně linoucí se z kuchyně zas tak zdravě nevypadala.
„Tramtadá,“ hlásila Lucka. „Tradiční česká kuchyně. Kachna se zelím a houskovým knedlíkem.“
Pozdvihla jsem obočí.
„Neboj,“ smála se. „Kamarádka z venkova, která kachny chová, mě ujistila, že tahle byla zaručeně zdravá.“

„Faraoni jedny zatracený,“ lamentovala domácí.
Faraóni? Tady?? Teď???
„Mravenci,“ vysvětlila bytná, když viděla můj nechápavý pohled. „Ty potvory vlezou všude.“

Přeměnit brouka na knoflík je v Bradavicích učivo třetího ročníku. Na schopnostech kouzelníka ovšem závisí, jak dlouho brouk knoflíkem zůstane.

„Jé, to jsou krásné korálky,“ jásala Lucka, když zase jednou přišla na návštěvu. „Takové zlatavé. Odkud je máš? Můžu si je vzít? Našila bych je na šaty tvé známé Elen.“
Elen byla mimořádně protivná manželka pražského lektvaristy. Kývla jsem.

To, že se zlaté korálky proměnily ve stovky mravenců právě uprostřed plesu, nebyl nedostatek mých schopností. Naopak. Finito incantem zvládám skvěle.

„On tě stejně nechce, tak proč se zdráháš?“
„Jak to víte?“ zajíkla jsem se.
Zasmál se.
„Nevím, jen jsem uhodl, že jsi do Prahy před někým utekla. Tak pojď, vždyť o nic nejde. Trocha radosti na nějaký čas.“
Zavřela jsem oči, abych si nepřipadala tak obnažená. Samozřejmě, hábit jsem měla zapnutý až ke krku, ale má duše, ta byla nahá. Ale neměl nakonec pravdu? O co jde? Chvilka potěšení, úlevy od marné touhy… alespoň na pár měsíců, než se vrátím domů.
Otevřela jsem oči a poprvé si Harolda pořádně prohlédla. Vypadal dobře.
Vztáhla jsem ruku a rozepnula si první knoflík.

PODZIMNÍ VÝSTAVA KVĚTIN – PŘÍLEŽITOST, JAK POTĚŠIT VAŠE ŠEDÉ, MODRÉ I ZELENÉ OČI

Výstavu pro vás připravil Československý svaz zahrádkářů, místní organizace Zelená fiala
Místo konání: Praha, Bílá hora, Růžová alej 35
Koná se: 25. října 1967, od 9 do 18 hodin
Naše spoluobčany zveme na podzimní výstavu květin, které pro vás vypěstovali členové místního svazu zahrádkářů. Čekají vás růžové, žluté sasanky, fialové podzimní astry i zářivě oranžové jiřiny.
Černou barvu nechte doma. Navlékněte modré nebo oranžové svetry a těšte se na modré nebe nad hlavou.
Vstupné: 3 Kč, děti do 6 let zdarma.
Rudá hvězda věčně září nad socialistickými zahrádkami.

Na výlet s Luckou a její rodinou jsem se těšila. Noční prohlídka Křivoklátu naplánovaná jejich známým kastelánem Mirkem, vypadala jako skvělý nápad… do chvíle, než se zasekly dveře hladomorny. Lucerna, kterou Mirek držel v ruce, jen matně osvětlovala vlhké zdi.
„Mami, já se bojím.“
„Vydrž, za chvilku pro nás přijdou.“
„Těžko, zamumlal zasmušile kastelán, „nikdo neví, že jsem vás sem vzal.“
Nenápadně jsem se chystala použít odemykací kouzlo. Potmě si nikdo nevšimne.
„Pojďme si zazpívat, bude nám veseleji,“ rozptylovala Lukáškovy obavy Lucka.
Tmou se začala linout jedna melodie za druhou.
Tohle byla pravá magie. Zaposlouchala jsem se. Moje kouzlení počká.

Návštěvu Petřínské rozhledny jsem mistru Haroldovi nedokázala odmítnout. Ale byla jsem obezřetná.
Jak hrdě zdůraznil, díky umístění na kopci sahá do stejné výšky jako věž Eiffelova. Na vrchol prý vede 299 schodů.
Stoupali jsme vzhůru, mistr těsně v mých patách. Jeho ruka na železném zábradlí občas překryla mou. Dech se mi napětím zasekával. Co teď?
Na dvoustém devadesátém schodu jsem zakolísala a prudce do mistra vrazila. Zatímco já se zachytila zábradlí, on se řítil dolů. Rychle jsem zamumlala polštářové kouzlo. Přece jen jsem ho nechtěla zabít.
„Strašně mě to mrzí, mistře,“ lkala jsem nad jeho zhroucenou postavou.
Lžu jen výjimečně.

Lucčiny kreace byly úžasné, ale šila je jen pro svou rodinu a pro mě.
„Měla by si sis někam dát reklamu, lidi ti pak ruce utrhají,“ navrhla jsem jí.
„To jako pana Vajíčka?“ zasmála se. „Poslat medvědy pro med?“
Představa české speciality vajíček na medu mě zaujala, ale trochu jsem nechápala souvislost jídla a oblečení.
„Pochop,“ vysvětlovala Lucka. „Reklama se dělá na zelí, na mlíko a na bagry. Já si přece nemůžu dělat reklamu. Dyť bych z toho měla problémy.“
Naštěstí kouzelníci neměli socialistický pohled na svět.
V Pražské vědmě se prostor našel. Lucka začala oblékat celou pražskou kouzelnickou komunitu.

Plešatý tlouštík, kterého jsme potkali v hostinci U křivého kotlíku, byl sice poměrně odpudivé individuum, ale ukázal se být velmi silným kouzelníkem. Bohužel. Mudly nenáviděl víc než všichni čistokrevní britští kouzelníci dohromady.

Kouzlit dokázal i v silné opilosti, jen sebeovládání měl v těch okamžicích menší.
„Zabiju je, všechny je vyhladím…“ blábolil.
„Jak?“ zeptala jsem se opatrně.
„Pošlu na ně děsnou chorobu. Kouzelníci jsou odolný, ale voni vychcípaj. Sem ji sám vynalez.“
Máchl hůlkou.
„KOrona PRopukne!“

Na poslední chvíli se mi povedlo seslat zpomalující kouzlo. Odhaduji, že opozdí účinek o nějakých dvaapadesát let. To už si s tím mudlové určitě poradí.

Dospěla jsem k přeměně zdánlivého nic v něco – přišel čas vykouzlit růži jen tak ze vzduchu.
Teorie je prostá – vzduch přece obsahuje všechny potřebné molekuly.
Ovládnout je natolik, aby přestaly volně poletovat a vytvořily pevnou hmotu, je obtížné. Přimět onu hmotu žít a dýchat, dokáže jen málokdo.
Já ano.
Vzduchem se se rozlinula omamná vůně.
Pohled mistrových šedých očí byl nesmírně intenzivní.
„Jste opravdu mimořádná čarodějka,“ pronesl zvolna. Chvíli to vypadalo, že se dotkne mé tváře, ale pak suše dodal: „Měla byste se vrátit domů, Minervo.“
Pohodila jsem hlavou.
Po pouhých dvou měsících studia? Nepřijatelné. Potřebuji se ještě tolik naučit.

Z domova:

Vzhledem k neustále narůstajícímu šíření volných myšlenek na území ČSSR, které se z mudlů přenáší i na kouzelnickou komunitu, zapomínající pak na Zákon o utajení, vyhlašuje Ministerstvo kouzel toto opatření:
VŠEM KOUZELNÍKŮM SE ZAPOVÍDÁ POUŽÍT VÍCE NEŽ TŘI KOUZLA DENNĚ.
V případě neuposlechnutí, bude patřičný kouzelník neprodleně zbaven magie a vyhoštěn z území státu. (Kouzelníci se do dnešní půlnoci dostaví na ministerstvo kouzel, kde budou jejich hůlky opatřeny hlídáčkem.)
Opatření neplatí pro motáky a kouzelníky mladší jedenácti let, dosud nevlastnící hůlku.
Opatření vchází v platnost zítra, 5. dubna 1968 v 0.00 hodin a bude platit do odvolání.

Byla jsem osamělá – než jsem se spřátelila s dcerou své bytné a její rodinou.
Při pohledu na bundičku synka Lukáška, ozdobenou lokomotivou, jsem se neudržela: „Kdes to sehnala?“
(Už jsem pochopila, že takové oblečeni v obchodě běžně nepotkáš.)
Lucka se nadmula pýchou.
„Nesehnala, ušila. Ten můj pořád říká: Hlavně, aby to moc nestálo. Naštěstí mě šití baví.“
Zůstala jsem koukat s otevřenou pusou. Takovou krásu bych nevykouzlila ani náhodou. (A že bych ji uměla ušít, o tom jsem si mohla nechat jen zdát.)
„Vytvoříš něco i pro mě?“ zaprosila jsem.

Já měla parádu za pár liber, Lucka nečekaný zdroj příjmu.

První podezření jsem získala, když si při nácviku zvlášť obtížného kouzla stoupl za mne a zezadu mi vedl ruku. Na krku jsem cítila jeho dech.
Když se mi upřeně zadíval do očí, namlouvala jsem si, že zkouší, jak odolávám nitrozpytu. (Ano, vím, že není součástí studia přeměňování.)
Ale když mi zabořil ruku do srsti poté, co si vyžádal ukázku mé přeměny v kočku, usoudila jsem, že už toho bylo dost. Zasyčela jsem a sekla.
Když si stíral krev ze šrámu na tváři, usmíval se.
„Mám rád ženy s vášní v krvi.“
Konečně jsem pochopila, proč upřednostňuje studentky.
U mne narazí!